Zákon o ochraně oznamovatelů podle Ministerstva spravedlnosti podnítil whistleblowery k větší aktivitě. Oznámení posílají častěji než dosud. Celkem dvacet tři z nich ministerstvo předalo k řešení dalším institucím, z toho čtyři policii. Nejčastěji lidé oznamovali porušení pracovněprávních předpisů. „Nenaplnily se ale obavy z toho, že se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít,“ říká pro investigaci.cz Jiří Kapras, ředitel odboru střetu zájmů a boje proti korupci, který má ochranu oznamovatelů na starost.
K tomuto tématu připravujeme podcast Odposlech.
Už půl roku platí zákon o ochraně oznamovatelů. Má chránit whistleblowery před odvetou, například před vyhazovem z práce. V obcích s více než deseti tisíci obyvateli a ve firmách s víc než padesáti zaměstnanci má podle zákona fungovat interní oznamovací systém. Externím oznamovacím místem otevřeným pro všechny je pak ministerstvo spravedlnosti.
„Od účinnosti zákona bylo takzvaným externím oznamovacím systémem, který ministerstvo spravedlnosti spravuje, přijato 94 oznámení,“ informuje ředitel Jiří Kapras. Zhruba polovinou těchto oznámení (tedy 56 z nich) se ministerstvo dále nezabývalo. Konstatovalo však, že nepopisují protiprávní jednání, které by spadalo do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů. Zákon totiž počítá jen s trestnými činy a přestupky, za které hrozí pokuta alespoň sto tisíc korun, což jsou nejčastěji pracovněprávní přestupky. Mnoho dalších, u nichž hrozí nižší pokuta, však zůstalo mimo zákon. Jde třeba o neohlášení střetu zájmů.
Čtyři podezření na trestný čin
Podle ředitele Jiřího Kaprase Ministerstvo spravedlnosti „plní roli určitého filtru“ a zjevně neopodstatněná nebo nesrozumitelná oznámení jen archivuje. „V ostatních případech ministerstvo na základě prvotních informací a podkladů poskytnutých oznamovatelem provede předběžnou právní kvalifikaci a předá oznámení orgánu veřejné moci, příslušnému k jeho vyřízení,“ vysvětluje Kapras. Ministerstvo takto od začátku účinnosti zákona předalo 23 oznámení, které vyhodnotilo tak, že do působnosti zákona o ochraně oznamovatelů spadají.
Čtyři oznámení pak ministerstvo poslalo policii s podezřením na trestný čin. Osmnáct jich předalo Státnímu úřadu inspekce práce kvůli možnému porušování pracovněprávních předpisů. Pět oznámení bylo zasláno jiným orgánům, například kanceláři prezidenta, příslušnému krajskému úřadu, hygienické stanici či finanční správě. „Některá oznámení byla předána více orgánům veřejné moci,“ říká Jiří Kapras. „Posouzení 15 oznámení zatím nebylo ukončeno.“
Jak čísla naznačují, oznámení se nejčastěji týkala porušení pracovněprávních předpisů – šlo třeba o bezpečnost a ochranu zdraví při práci či rozvrhování pracovní doby, čerpání dovolené, odměňování nebo i diskriminaci a bossing na pracovišti.
Desítky tisíc oznamovacích míst
Lidé se zároveň se svými oznámeními obracejí na Ministerstvo spravedlnosti mnohem častěji než dosud. Externím oznamovacím místem je totiž ministerstvo už od roku 2021, a to nikoli podle nového zákona, ale podle evropské směrnice. Během roku a půl, než vstoupil zákon v účinnost, přišlo ministerstvu 55 oznámení. Jen pět z nich bylo vyhodnoceno jako relevantních. Za půl roku od účinnosti zákona jich ministerstvo dostalo 94, jak bylo zmíněno výše.
Ředitel Jiří Kapras si to vysvětluje tím, že povědomí o whistleblowingu se díky debatám o podobě nového zákona a zájmu médií zvýšilo. Oznamovatelé se podle něj také po přijetí zákona mohou cítit více uznávaní a chránění.
Avšak data týkající se interních oznamovacích míst, tedy těch, která mají zřídit obce, firmy či úřady, zatím nejsou k dispozici. „Celkový počet vnitřních oznamovacích systémů u povinných subjektů ve veřejném a soukromém sektoru lze předběžně odhadovat na desítky tisíc,“ přibližuje Jiří Kapras. Ministerstvo na tato oznamovací místa rozeslalo dotazníky. Takto získané statistické údaje o tom, jak povinné subjekty plní své povinnosti, a kolik oznamovatelů a s čím se na ně obrací, se chystá zveřejnit ve výroční zprávě o činnosti na úseku ochrany oznamovatelů na konci března.
Ochrana nepřichází včas
Ministerstvo spravedlnosti řeší nejen oznámení, která se týkají jiných pracovišť, ale má také svůj vnitřní oznamovací systém. Ten za půl roku fungování zákona obdržel jediné oznámení, které však probudilo velký zájem médií. Ředitel insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti Jana Benýšek oznámil podezření na manipulace při zkouškách insolvenčních správců. Byť by měl být před odvetou chráněn, Fialova vláda na návrh resortního ministra Pavla Blažka (ODS) jeho místo zrušila.
Případ odhalil jednu ze slabin zákona. „Máme velký problém s ochranou státních zaměstnanců,“ vysvětlil v rozhovoru pro investigaci.cz právník Rekonstrukce státu Věnek Bonuš. „Typický způsob, jak je pohodlně vyhodit, je skrze systemizaci. Účelem zákona je oznamovatele chránit, odvetná opatření proti němu jsou zakázaná, zákon by tak měl poskytnout ochranu i proti rušení míst, tedy zmíněné systemizaci.“
Jenže podle českého zákona se vyhozený zaměstnanec může bránit až následně u soudu. „Ochrana pak nepřichází včas, je relativně komplikovaná a s velmi nejistým výsledkem,“ popisuje Věnek Bonuš. Kauza Benýšek podle něj ukázala, jak je následná ochrana problematická. Například na Slovensku tento systém funguje obráceně, whistleblower je chráněn účinněji a smí být propuštěn, až když to povolí nezávislý úřad.
Zákon ale přece jen oznamovatelům v některých případech v soudních přích pomohl. Zatímco dříve to byli oni, kdo musel soudu dokazovat, že opatření bylo odvetné, nově nese důkazní břemeno zaměstnavatel. Ten musí před soudem prokázat, že jím přijaté opatření odvetné nebylo, nýbrž že sledovalo jiné, legitimní cíle.
V jiném mediálně známém případu se právě tohle nepodařilo dokázat Ministerstvu dopravy. Šlo o kauzu Pavla Kodyma, který vedl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře. Tato instituce měla garantovat, že více než sto dopravců, kteří po Česku přepravují lidi a náklad ve vlacích, bude mít férový přístup ke kolejím. Když stát napumpoval miliardy do Českých drah, které vlastní, Pavel Kodym poslal dopis do Bruselu, že je to nezákonné. Ministr dopravy Martin Kupka ho následně informoval o tom, že stáhne návrh na jeho jmenování předsedou úřadu pro další funkční období. Následně chtěla vláda Kodymův úřad zrušit úplně a jeho agendu měl převzít Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pražský Městský soud ale loni v listopadu rozhodl, že ministerstvo musí „obnovit stav před zásahem“.
Než došlo k přijetí zákona, někteří politici vyjadřovali obavy z toho, že nové opatření bude podporovat „práskače“ a „notorické stěžovatele“. „Obavy z toho, že s účinností zákona se odněkud vyrojí zástupy zaměstnanců, kteří čelí problémům v práci a budou se snažit zákon o ochraně oznamovatelů zneužít, se nenaplnily,“ vysvětluje však ředitel Jiří Kapras, který zákon na Ministerstvu spravedlnosti připravoval. „Nedošlo ani k hromadnému oznamování bagatelních konfliktů, ačkoli čas od času lze zaregistrovat oznámení ze strany notorických stěžovatelů, kteří jako poslední instanci po policii, soustavě státních zastupitelství, soudech a veřejném ochránci práv, kteří je nevyslyšeli, zkouší ještě Ministerstvo spravedlnosti,“ říká Kapras a dodává: „Odhlédneme-li od těchto případů, lze podle mého názoru konstatovat, že zákon je využíván spíše seriózně ze strany těch, kteří jsou skutečnými svědky problematického jednání na pracovišti, ačkoli ne vždy jde o jednání, které by spadalo do věcné působnosti zákona.”
Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz