Koronavirus: tikající bomba v domovech seniorů

Zatímco národ šije roušky a poklonkující politici přebírají náklad respirátorů z Číny, v domech sociálních služeb se rozjíždí nevídaná katastrofa. 

Nejzranitelnější skupinou obyvatelstva, která by měla být chráněna před koronavirem, jsou staří lidé, zejména ti trpící jednou nebo více chronickými nemocemi. Průměrný věk klientů v domovech pro seniory je přes 85 let a jejich smrtnost (tedy jak velké procento nakažených zemře) dosahuje podle dosavadních zjištění až závratných 15 %. Prokazatelně jsou nejrizikovější skupinou z celé populace. Jenže prakticky žádné pobytové zařízení tohoto typu nemá svého lékaře a o klienty pečuje i v běžných podmínkách jen málo početný sesterský personál – takto je nastavený systém. Státní instituce domovy pro seniory do velké míry ignorují nebo, což je ještě horší, jejich situaci některými kroky ještě zhoršují.

„Nejhorší je stres, bezmoc a to, že nikdo nic neví. Učíme se za pochodu, nespíme. Je to fakt těžký, i pro personál,“ říká vyčerpaným hlasem Lumír Bareš z Domu seniorů Michle, kde se museli vypořádat s tím, že pozitivně testovaní na koronavirus byli nejen klienti, ale i personál. „Pořád přemýšlím o tom, jak se k nám ten vir dostal. A nevím. Byli jsme jedni z prvních, kdo zakázal návštěvy. Nepřál bych to nikomu zažít,“ dodává.

Pozitivně testovaní na koronavirus byli nejen klienti, ale i personál. Zdroj: Facebook Dům seniorů Michle

Klientů registrovaných u pobytových sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, domovy pro osoby se zdravotním postižením) je v České republice téměř 70 000. Dalších 65 000 osob se o tyto lidi na směny stará. Pravděpodobnost, že za takových podmínek propukne šíření koronaviru, hraničí s jistotou. Znamená to vidinu až tisíců mrtvých jak mezi seniory, tak mezi jejich ošetřovateli, kteří jsou už teď extrémně přepracovaní a psychicky vyčerpaní. 

„K tomu, jak se zachovat v případě nákazy, z našeho resortu nemáme žádné metodické vedení,“ vysvětluje Ing. Daniela Lusková, MPA, ředitelka Domova U Biřičky v Hradci Králové a viceprezidentka Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR.

Její slova potvrzuje i Martina Pojarová z Pečovatelského centra Praha 7: „Od ministerstva práce a sociálních věcí jsme až na pokyny týkající se pracovněprávních vztahů nedostali nic, co by bylo nějak zajímavé. (…) jsem zcela zklamaná, mám pocit, že žádnou ministryni nemáme. Jako kdyby sociální služby byly úplně neviditelné.“ 

„Děkujeme všem, co šijete roušky! Pokud můžete, noste dál na ředitelství v přízemí v Heřmanově ul. 1. Mezi 7 a 14 hodinou tam vždy někoho zastihnete,“ píše ve výzvě na Facebooku Martina Pojarová. Zdroj: Facebook Pečovatelské centrum Praha 7

Znamená to, že stát se svými krizovými opatřeními naprosto zapomněl na nejzranitelnější část společnosti. Nevymyslel a nenabídl žádné směrnice, které by v těchto zařízeních bránily šíření viru, dokonce ani neinstruoval personál, co a jak v krizové situaci dělat. Naopak stav ještě zhoršil – během brífinku vlády zaznělo, že dobrovolníci nemají v domovech pro seniory během krizové situace co pohledávat. Jenže právě dobrovolníci by aspoň částečně odlehčili už tak přepracovanému personálu, kterého je nadto chronický nedostatek. Podle sdělení ředitelů pobytových sociálních služeb, s nimiž jsme hovořili, v mnoha zařízeních pracuje oproti normálnímu stavu pouze 70 % zaměstnanců. Vzhledem k celkové situaci pandemie se chybějící část pečovatelského personálu stará o vlastní děti a zůstává doma. 

Chybí tak sestry, jež se i za běžných podmínek starají o desítky klientů na odděleních, ale i sanitáři, kuchařky či uklízečky. A to za okolností, kdy je provoz zařízení daleko náročnější než za normálního chodu. Stojíme proto před situací, kdy klienti pobytových služeb začínají umírat a onemocnění se šíří i mezi jejich pečovateli, zaměstnanci domovů. Podle všeho už tento proces nelze zastavit: počet zemřelých klientů bude růst možná i exponenciálně a v řadách vyčerpaného personálu budou přibývat kriticky nemocné a pravděpodobně i mrtvé sestry. Podobný obrázek je noční můrou všech krizových štábů.

Koronavirus: Nedělejte z nás blbečky

Nejde však jen o to, že neexistuje plán pro vystřídání personálu ani metodické řízení krize. V zařízeních s leckdy čtyřlůžkovými pokoji a s nepohyblivými pacienty chybí i základní vybavení pro boj s šířením koronaviru. Nejsou respirátory, dezinfekce, roušky, bariérové vstupy ani filtry, které by oddělovaly infekční a neinfekční prostory. Šťastnější z těchto seniorských domovů mají lékaře dostupného alespoň po telefonu, většina však nedisponuje žádnou možností, jak jej konzultovat.

„Zatímco stát řeší, jestli dva mladí zdraví lidé na procházce představují nějaké riziko, na nutnou masivní, až ‚brutální‘ ochranu míst se skutečně rizikovou populací – domovů důchodců, domovů s pečovatelskou službou –, na níž spousta lidí dávno upozorňovala jako na zásadní prioritu, se nějak zapomnělo… Žádné posílení, rotace a testy personálu, žádná bariérová opatření, žádná průběžná, detailní dezinfekce… Tohle bohužel bude bolet a hodně to devalvuje všechny oběti, co nás celá ta akce stojí,“ napsal 26. 3. na Facebooku primář pražské záchranky Ondřej Franěk. „Jde o priority v přijímaných opatřeních, a jestli se něco o covidu s jistotou vědělo od začátku, tak to, že do pobytových služeb se to prostě nesmí dostat – tam budou následky obrovské a sekundárně se přenesou do zdravotnictví,“ dodal.

Teď je potřeba zabojovat jak ještě nikdy:"V domově důchodců v Břevnici u Havlíčkova Brodu se podle hygieniků potvrdila nákaza koronavirem u 26 lidí, dvaceti klientů domova a šesti jeho zaměstnanců. V domově dnes ráno bylo 22 klientů."Možná už je pozdě pro všechny, ale snad ještě ne.Proto jsme jako šéfové tří velkých organizací sociálních služeb – Oldřich Haičman a Diecézní charita Brno, Jindrich Voboril a Společnost Podané ruce o.p.s. a já za Asociace nestátních organizací natočili tento zoufalý vzkaz pro Jana Maláčová, která je ministryní pro sociální služby, Romana Prymulu, Adam Vojtěch a další. Prosím, šiřte a sdílejte. Je zásadní maximalizovat tlak na vládu, aby řešila situaci v sociálních službách, jinak zemře strašně moc lidí.

Gepostet von Matěj Hollan am Samstag, 28. März 2020

Poslední kapkou pro poddimenzovaný a vyčerpaný personál pobytových zařízení pak byla některá vyjádření politiků v pátek 27. března, na základě nichž mohl vzniknout dojem, že rozšíření nákazy mezi klienty těchto zařízení způsobil právě personál svou nedbalostí nebo nekompetentností. Politikům snad vůbec nedochází, že pokud dnes někdo stojí v první linii pomyslné fronty boje s koronavirem a nasazuje přitom svůj život, jsou to zaměstnanci pobytových zařízení a nemocnic následné péče.

„Noční směnu v Domově U Biřičky zajišťuje pro 340 klientů jedna zdravotní sestra! Samozřejmě k tomu máme pečující personál, ale naši klienti jsou často velmi nemocní lidé a teď nemyslím kvůli infekci koronaviru. Takovou situaci s našimi sestrami prostě nezvládnu, nezajistím,“ popisuje zoufalou situaci ředitelka zařízení Daniela Lusková.

Obrovský problém je i netestování klientů. „Mluvila jsem s kolegy z jiných domovů, kde se už nákaza vyskytla. Například u klienta, který se vrátil ze zdravotnického zařízení. Což se může stát snadno, vždyť už je ten virus tady všude. Ale musí existovat nějaký vzájemný systém ochrany! Vracíte nám klienta? Tak nám ho otestujte, abychom věděli, že je negativní,“ popisuje Lusková.

Na stejnou věc upozorňují i samotní zaměstnanci sociálních služeb. Po dvanáctihodinové službě zdravotní sestra zjistila, že lékař, s nímž ten den pracovala, má pozitivní test na koronavirus. Zavolal jí to zaměstnavatel s tím, že na plánovanou noční službu přesto musí přijít. Vzhledem k tomu, že se všude píše o dvoutýdenní karanténě pro kohokoli, kdo přišel do styku s někým nakaženým, zdravotní sestra začala obvolávat hygienu i ostatní pandemické linky a doptávala se, jak se zachovat. Nikdo jí ale nedokázal poradit, údajně nejsou odborníci.

Podle Luskové je nepřehledná situace i v tom, jak nakládat se seniory, kteří mají příznaky koronaviru. Jejich klientka se setkala s někým ze zahraničí a přesně deset dní poté se u ní objevila zvýšená teplota. Zavolali záchranku a vysvětlovali, že je potřeba, aby klientka byla otestována, protože může ohrozit dalších šest set lidí. Záchranka ženu odvezla do nemocnice, ale tam ji neotestovali, poněvadž se nevyskytovala v žádné rizikové zemi a neměla cestovatelskou anamnézu. Staré paní předepsali antibiotika a vrátili ji do domova pro seniory. Stav klientky se ale nezlepšil, naopak se po třech dnech ještě zhoršil. Záchranka ji tedy odvezla zpět do nemocnice, kde byla okamžitě zařazena na infekční oddělení a konečně ji i otestovali.

Co se tedy dá dělat?

Existují dva přístupy k tomu, co dělat v době pandemie s nejzranitelnějšími skupinami lidí. Jeden je zaměřený na zdravou populaci a vlastně ho uplatňuje Česko, které na své seniory zapomíná. Tento postup je založený na solidaritě a celospolečenském vypětí většinové populace, kdy se zdraví jedinci sami izolují, zůstanou doma, nosí roušky a sledují vývoj. Cílem tohoto modelu je získat čas. Rozloží se tak počet nemocných na co nejdelší časové období, aby se nezahltily nemocnice, které pak situaci kriticky nemocných zvládnou s dostatečným personálem i vybavením.

Druhý přístup je takzvaně skandinávský (někdy se o něm také mluví jako o švýcarském), kdy se většinová pozornost zaměřuje na ty nejzranitelnější a nejrizikovější skupiny, jako jsou lidé nad 80 let v domovech důchodců, zdravotně postižení nebo lidé s jinak oslabenou imunitou. Zbytek populace dostane jen doporučení, jak postupovat v případě nakažení, podpora se odehrává online po internetu nebo po telefonu. Lidé jsou navíc finančně i jinak motivováni k tomu, aby si co nejvíce seniorů vzali k sobě do domácí péče. Vyprázdní se tak pobytová sociální zařízení, což by mělo radikálně omezit šíření viru ve větších a rizikových kolektivech. 

V Česku se domovy důchodců moc neřeší, přestože většina sociálních služeb představuje vysoce rizikové organizace. Nejenom že nemohou poskytovat své služby s odpovídajícím počtem zaměstnanců, ale kvůli nedostatku ochranných pomůcek ani nedokáží zabránit situacím možné nákazy vlastního personálů, který po každé směně pravidelně odjíždí domů nebo chodí nakupovat. Tyto zařízení nadto ani nemohou poslat své klienty k jejich rodinám či blízkým; dobrovolně si seniory domů skoro nikdo nebere. 

„Ne. Nikdo,“ odpovídá Daniela Lusková na dotaz, kolik rodin si vzalo svoje babičky a dědy domů.

Autor článku: Pavla Holcová
Autor úvodní fotografie: Flick CC

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.