Advokát Miroslav Krutina

V posledních několika měsících jsme měli možnost v českých médiích opakovaně sledovat výrazné kauzy mezinárodně hledaných osob, které měly být nebo už byly vydány do zahraničí. Podrobněji se investigace.cz věnovala pražskému zatčení Polada Omarova, kterého USA stíhalo za zprostředkování vraždy íránské disidentky a o nějž stálo několik zemí. Česko ho nakonec vydalo do USA. Na to, jak praxe vydávání osob do zahraničí funguje, nakolik se jedná o politická rozhodnutí nebo proč může být výhodné se extradici nebránit, jsme se ptali advokáta Miroslava Krutiny.

Miroslav Krutina

Advokát Miroslav Krutina se specializuje na trestní právo, které zahrnuje i extradice, a na otázky lidských práv a jejich ochrany. Angažuje se v Mezinárodní helsinské federaci pro lidská práva a v roce 2004 založil vlastní advokátní kancelář Krutina Múka.

Když jsem hledala definici extradice, našla jsem, že je to „jeden z druhů horizontální mezinárodní justiční spolupráce“. Co to znamená a obnáší?

Extradice, v češtině vydání, se odehrává vždy na žádost jedné strany, a to buď k trestnímu stíhání, nebo k výkonu trestu. Děje se tak na bázi vzájemné spolupráce nebo smlouvy, dvoustranné nebo i vícestranné, což je například Evropská úmluva o vydávání sjednaná v rámci Rady Evropy. V rámci Evropské unie se postupuje na základě takzvaného evropského zatýkacího rozkazu. V Česku postup při vydávání upravuje zákon o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, například jsou tam dány lhůty, jež musí zúčastněné strany dodržovat.

Můžete popsat samotný proces vydání?

Vydání se dělí na dvě části. V případě, že je o vydání osoby požádána ČR, je nejprve nutné hledanou osobu zadržet. Poté se rozhoduje o takzvané předběžné vazbě a následně se prověřují podmínky vydání, zkrátka jestli lze vůbec tohoto konkrétního člověka vydat. Jestliže se o vydání rozhodne kladně, je vyžádaná osoba přesunuta do vydávací vazby. To už je závěr samotného procesu, který je časově poměrně limitován. Což znamená, že už probíhají poslední úkony řízení, aby mohlo skutečně dojít k fyzickému vydání. V té první fázi se posuzuje přípustnost vydání, tu vždy zváží soud, jenž se vysloví v rámci řízení o přípustnosti vydání. To znamená, že soud sám o sobě nikoho nevydává. Rozhoduje o tom pak ministr spravedlnosti.

Jaké jsou podmínky toho, aby soud vydání schválil? Musí se například v obou zemích jednat o trestný čin? 

Soud posuzuje celou řadu podmínek, jednou z nich je také oboustranná trestnost, tedy že dotyčný spáchal delikt, který by byl trestný i u nás. Pokud u nás trestný není, nelze proti takovému člověku trestněprávně postupovat.

Dá se ta oboustranná trestnost aplikovat i na muže, kteří k nám uprchli z Ukrajiny před povinnou vojenskou službou? To přece u nás trestné není. 

Ne, pro trestné činy vojenského charakteru nelze osoby vydávat. Překážka vydání by spočívala i v tom, že do válečných konfliktů a nebezpečných situací nevydáváme – což je další z podmínek posuzovaných soudem. Zkrátka když vyžádané osobě hrozí v zemi, která požaduje její vydání, nebezpečí, soud extradici neschválí. Nejedná se přímo o azyl, ale je to fakticky zvláštní forma ochrany.

Jaké další podmínky soud posuzuje?

Například závažnost hrozícího trestu – jestliže se jedná o marginální delikt a dané osobě hrozí například tříměsíční trest, pak se většinou nevydává. Na druhou stranu může nastat situace, kdy je hrozící trest velmi přísný, přesněji řečeno může jít o trest smrti nebo doživotí bez možnosti zmírnění trestu – což je v rozporu s tím, jak se Evropská unie obecně dívá na lidská práva. Trest by měl být vždy nějakým způsobem dočasný. Absolutní trvání či provedení trestu, mám na mysli trest smrti, je považováno za nelidské. V takových případech proto musí existovat nějaká, byť teoretická, možnost zmírnění trestu. Tím pádem jsou od zemí, kde je možnost takový trest uplatnit, požadovány garance, že ho nepoužijí.

Jsou tyto garance skutečně dodržovány?

Ano. Garance by měla být primárně zákonná, což znamená, že zákon dané země by uložení takového trestu neměl vůbec umožňovat. Pokud ale pro daný trestný čin zákon podobné potrestání dovoluje, pak je záruka samozřejmě slabší. Nicméně je daná třeba ujištěním ze strany exekutivy žádající země – což ale bývá někdy napadáno, protože o trestu nerozhoduje exekutiva, nýbrž nezávislý soud. Avšak taková je praxe a obdobné ujištění se akceptuje. Jak ale říkám, je to trochu problematické, protože o trestu samozřejmě nerozhoduje stát, takže advokát v takovém případě neumí úplně rozptýlit klientovy obavy.

Může být jedním z důvodů, proč vydání zamítnout, právě fakt, že klient tomu ujištění nevěří?

Jestliže daná země splňuje standardy lidských práv, nemyslím si, že by byl takový postup úspěšný. Nevybavuji si adekvátní případ. V zemích, kde mohou být absolutní tresty uplatňovány, soud obecně často shledá i jiné důvody proti vydání. Například pokud se taková země nezavázala úmluvou proti mučení, což je třeba případ Indie. Další překážkou k vydání je pak i fakt, že vyžádaná osoba má vůči zemi, která požaduje její vydání, azyl nebo je tam stíhána z politických důvodů. Nadto existují i humanitární důvody – věk, zdravotní stav, zkrátka že by vydání pro takového člověka bylo příliš velkou zátěží. Překážkou může být i to, že daná osoba je trestně stíhána i v České republice. V tom okamžiku má česká justice přednost.

Což znamená, že nevydáme, dokud se kauza toho člověka nevyřeší u nás? 

Ano, nejprve proběhne trestní stíhání u nás a teprve pak může dojít vydání.

Co když se o vydání jedné osoby hlásí více zemí?

Potom soud hodnotí všechny žádosti. Měl jsem jednoho klienta, o něhož se zajímalo více zemí. Soud pak posuzuje všechny žádosti samostatně. Nakonec může rozhodnout, že připouští vydání do všech zemí, jen do některé z nich nebo do žádné. Dokud soud nerozhodne o všech žádostech, osoba se nevydá, posuzovací fáze – tedy ta první – stále probíhá.

Kde se ta osoba, o jejíž vydání se žádá, nachází, než rozhodne soud? 

Hned na začátku jsme mluvili o případu, kdy je osoba v takzvané předběžné vazbě. Ovšem může být i na svobodě. O vazbě se rozhoduje na samém počátku řízení. Je to poměrně časově stresová situace, kdy jako advokát musíte shromáždit dost velké množství podkladů a důkazů k tomu, aby v daném případě nebyl k vazbě důvod. Samozřejmě může mít silnou váhu také závažnost spáchaného deliktu a řekněme i věcná stránka. To znamená, zda daný delikt nebo situace nevykazují znaky toho, že by nakonec soud k vydání přistoupil – třeba právě v politických případech. Podobný případ si pamatuji, soud přijal záruky a slib, že osoba neuteče, ale v pozadí bylo zřejmé, že se jedná o zpolitizovanou kauzu, která nemá podstatu. Podezření se jevila vykonstruovaná. Soud to sice explicitně neřekne, ale dotyčného do vazby nevzal, protože předjímal, že výsledek nebude ze strany žádajícího státu nejspíš úspěšný. Když bude vydání například požadovat KLDR, soud nejenže o vydání pravděpodobně nerozhodne, ale nebude osobu ani posílat do vazby. Místní orgány ji sice zadrží, ale nebude to mít dlouhého trvání. Zkrátka existují země, kam prostě nevydáváme, pak jsou země, kam se vydává velmi opatrně, a nakonec máme země, kam se vydává velice ochotně.

To jste mi nahrál na další otázku – do kterých zemí nikdy nevydáváme? 

Jedná se o ty, jež jsou notoricky problematické z hlediska dodržování lidských práv, ale není jich moc. Potom se nevydává tam, kde zrovna probíhá válečný konflikt – takové nevydávání ale může být dočasné. Vydává se v podstatě do celého světa. Nejochotněji a nejsnadněji se vydává v rámci EU, na základě evropského zatýkacího rozkazu. Mezi členskými státy je totiž vyšší míra důvěry, a tudíž to vydávání probíhá poměrně snadno, i když samozřejmě platí stejné překážky jako u jiných zemí – třeba právě fakt, že je daná osoba trestně stíhána i v ČR. V rámci evropského zatykače také platí poměrně krátké lhůty, konkrétně na rozhodnutí o předání mají státy dva měsíce od zadržení osoby, lhůta může být ale prodloužena.

Jsme tedy ve fázi, kdy nás nějaká země požádala o vydání určité osoby – co se děje dál? 

Řízení začíná u krajského soudu. Jakožto vyžádaná osoba máte právo stížnosti, takže se můžete bránit a proti rozhodnutí soudu se odvolat k vrchnímu soudu. Jestliže jste ve vydávací vazbě, je na vydání tříměsíční lhůta. Tu lze prodloužit, pokud je řízení složité, ale maximálně o další tři měsíce. Do té lhůty se ale nezapočítávají některé překážky, konkrétně když máte odklad vykonatelnosti Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku nebo Ústavním soudem. To je celkem jasné. Třetí překážka nastane, jestliže se na osobu hledí jako na žadatele o mezinárodní ochranu nebo azyl. Něco obdobného se zrovna týká jednoho našeho klienta, v této věci budeme podávat ústavní stížnost, protože je třeba celou záležitost vyjasnit. Zákon o azylu podle novely z loňského roku totiž explicitně říká, že žádost o azyl nebo již udělený azyl neblokuje a nebrání vydání do třetí země. Například máme vás vydat do Kanady a vy jste občanem Francie. Vy si sice můžete požádat o azyl, ten ale bude platit jen vůči vydání do Francie. Vašemu vydání do Kanady tedy nic nebrání. To, že vás z politických důvodů pronásledují ve Francii nebo vám tam hrozí nějaké nebezpečí, je irelevantní.

To zní logicky, člověk se chrání jen před tou zemí, kde by mu hrozilo nebezpečí, a pokud žádá o vydání jiná země, stejné podmínky se na to nevztahují.

Ano, to jsou standardní principy azylového práva, že se hájíte proti zemi svého původu. Může ale vyvstat otázka, co je země původu, jestli je to i země, kde jste jen určitý čas pobývala. V jedné kauze jsme uplatňovali, že země původu je i ta země, kde vám hrozí vysoký trest, což je ale spíš taková zajímavá argumentace. Země původu je zkrátka země, odkud pocházíte. A pokud se z důvodů, které by fungovaly pro udělení azylu, chcete bránit proti extradici do třetí země, pak to musíte udělat v rámci soudního řízení o vydání.

To znamená, že argumentem u soudu je, že tam nechci být vydaný, protože mi u nich něco hrozí?

Protože mi tam hrozí nelidské zacházení, pronásledování a podobně. V této proceduře, která probíhá před krajským soudem, se přezkoumává přípustnost vydání a nemá to nic společného s azylem. Ačkoli je to věcně dost podobné, azyl řeší úplně jiné instituce – ministerstvo vnitra a navazující správní soudnictví – a týká se výhradně země původu. V minulosti se poměrně hojně řešilo, že zákon o mezinárodní spolupráci v trestních věcech má dikci trochu jinou a říká, že osobu, na kterou se hledí jako na žadatele o azyl, nelze vydat ani jí neběží lhůta pro vydání. Tím pádem mohl ten člověk, kterému hrozilo vydání, požádat prostřednictvím svého advokáta o jakýkoli azyl, čímž bylo možné nějakou dobu vydání blokovat. Proto zákon pamatoval i na to, že po dobu vyřizování žádosti o azyl neběží výše zmíněné časové lhůty, aby nevypršely. Nicméně ministerstvu vnitra se do zákona o azylu podařilo dostat větu, že žádost o azyl nemá na vydání do třetí země dopad. Zajímavé ale je, že se setkáváme s tím, že výklad soudů tuto novelu opomíjí a postupuje dál podle staré praxe. Jenže tím pádem máme najednou dvě složky ve státě, jež si zákon vykládají odlišně a podle toho, v jakém oboru se pohybují.

Což je pro osobu, která má být vydána, docela důležité…

Ano, to je, protože pokud lhůta běží, v mnoha případech proběhla zbytečně, protože soud se domnívá, že neběží. Pokud ale ministerstvo vnitra říká, že vydání nic nebrání, pak by lhůta běžet měla. V praxi to znamená, že osoba sedí ve vazbě déle než tři měsíce a nikdo neřeší, že by se lhůta měla prodloužit. Což je právě věc, kterou jsem už zmiňoval, že předkládáme stížnost k Ústavnímu soudu a jsme velice zvědaví, jak na tuto otázku odpoví.

Co se tedy stane, když lhůta uplyne?

Jestliže lhůta pro vydávací vazbu uplyne, musí se ten člověk propustit. To ale neznamená, že nemůže být vydaný. Jen nemůže být ve vazbě. Pokud se začne volně pohybovat, pak se samozřejmě může stát, že už ho znovu nezajistíte.

Jestliže ale soud v řádném termínu o vydání rozhodne, co se děje dál? Pokud žádá o vydání více států, podle čeho se rozhoduje? 

Jestliže soud vydání schválí, o jeho uskutečnění rozhodne ministr spravedlnosti. V případě, že souhlasí, podepíše vydávací příkaz. Ministr je zároveň i politik, to znamená, že kromě právních kritérií, která jsou daná, zohledňuje také politické zájmy České republiky. Pokud je žadatelem jen jedna země a povolení vydat prošlo soudem, pak je to poměrně jednoduchá úloha. Napadá mě ale případ, kdy soud schválil vydání do USA a ministr na něj nakonec nepřistoupil. Jednalo se o případ Alího Fajáda, který měl podle americké obžaloby obchodovat se zbraněmi a být napojený na teroristickou organizaci. Tenkrát jsme ho do USA nevydali, protože v jeho domovského Libanonu byli vězněni Češi.

Takže tady přichází na řadu aspekt výměny vězňů. Ze strany ministra tedy může jít o politické rozhodnutí? 

Ano, určitě je to politické rozhodnutí, které má sice nějaká právní kritéria, ale ve finále je to svrchované rozhodnutí České republiky. A jestliže existuje více zájmových zemí, do nichž je možné vydat, pak je to skutečně na výběru ministra. Politické důvody mohou v tom okamžiku vždy převážit. Samozřejmě, že osoby, jež mají být vydány, doufají, že převáží zájem, který je jim bližší. Ale je to případ od případu a vlastně to nelze predikovat. Často je ve hře mnoho aspektů, o kterých nevíme, o kterých neví ani obhájce.

Zohledňuje ministr i to, jaké máme s žadatelskými zeměmi vztahy?

Česká republika má obecně poměrně vysoký kredit, co se týče schopností zadržet hledané osoby. Někdy mám pocit, že mí klienti procestovali Evropu křížem krážem a chytili je až u nás. Obecně je to ale otázka uzavřených smluv a pak toho, jestli se nám takové vydání zrovna hodí. Rozhoduje ovšem i dobrá zkušenost, že třeba vydávání vězňů s nějakou zemí velmi dobře funguje. Vzájemnost je velmi důležitá: když nějaké zemi vydání odepřeme, může pak zase odepřít vydání nám.

A je vždycky na místě tomu vydání odporovat, zkrátka nechtít se nechat vydat? 

Určitě ne. Obrana proti vydání často vyplývá z určité nejistoty, co pak bude následovat. Myslím si, že je poměrně velká chyba, že není pravidlem, aby v zemi, která o vydání žádá, měla ta osoba automaticky advokáta. Že tam není automaticky umožněn přístup ke spisu. Podle mého názoru by to ve většině případů mohlo vést k tomu, že dotyčná osoba by ve finále souhlasila s vydáním sama. Protože by si uvědomila, co konkrétně hrozí, o co jde a jak se případně bránit. Většina vydávaných osob ale takové povědomí nemá a dokonce ani opakované vysvětlení od advokáta nestačí. Zkrátka proces v cílové zemi se tady neřeší, řeší se jen procedurální věci a překážky. Důkazy o tom, co se v konkrétní kauze stalo nebo nestalo, závažnost obvinění a vůbec obhajoba tady neprobíhá, ta bude probíhat až po vydání.

To není nějak ošetřené, aby měl člověk nárok vidět, z čeho všeho je obviněný?

Dostane základní informace a obvinění prostřednictvím extradičních materiálů, které má země, jež požaduje jeho vydání, povinnost v nějaké lhůtě – čtyřiceti dnů, podle toho, o jakou zemi se jedná – předložit. Tyto informace ale často nebývají příliš kvalitní, třeba z hlediska zřejmého důvodného podezření. S tím ale české orgány nemívají problém. Zkrátka to berou tak, že detaily jsou věcí druhé země, že obhajoba u nás neprobíhá. Pro obhájce dané osoby tím pádem ale nastává těžká situace, protože jeho argumenty, že je kauza nejasná nebo neúplná, příliš nefungují. Myslím si, že by se kvalita zaslaných podkladů k vydání přezkoumávat měla, byť soud argumentuje, že samotné trestní řízení proběhne až v zemi, kam má být osoba vydána, a že by soudy vlastně dělaly práci dvakrát. Takže je to takové přetahování. Obecně čím je nám země vzdálenější, a to jak geograficky, tak hlavně kulturně a politicky, tím je větší šance s těmito argumenty uspět.

Vraťme se ale k tomu, zda je vždy žádoucí ze strany konkrétního člověka vydání odporovat?

Není. Pokud vyhodnotí, že orgány činné v trestním řízení ho v druhé zemi jen potřebují vyslechnout a tím se celá věc vyřeší, pak nemá cenu sedět několik měsíců ve vazbě.

A jak to posoudí, když jsou extradiční dokumenty tak vágní?

Potřebuje mít v té zemi advokáta.

Ale toho si musí sehnat sám…

Ano, a taky ho zaplatit. V některých zemích sice advokát do spisu nahlížet smí, nicméně nemůže klientovi poskytovat informace.

Klientovi ale může říct, ať se nechá vydat?

To ano. Máme teď jeden případ, kdy advokát do spisu ani nahlédnout nemůže. Je tam nějaká forma utajení. Moje zkušenost z Evropy je ale obecně taková, že jakmile vyžádaná osoba zná podrobnosti, často se rozhodne vydání podvolit, protože ví, že se tím celý proces urychlí. Měl jsem případ, kdy po zjištění situace a seznámení se spisem klient s vydáním souhlasil, odjel, šel na výslech a byl propuštěn. Hotovo. Místo toho se tady mohl půl roku bránit a sedět ve vazbě, v poměrně přísných podmínkách. Nejlepší by ale bylo, aby byl povinně na obou stranách advokát ex offo, a ne aby stíhaná osoba musela někoho hledat a navíc zaplatit.

U nás ale advokáta přiděluje soud nebo si vás někdo najme.

Ano, jsme vedeni v seznamu advokátů, kteří pracují ex offo. Také se mi stalo, že mě někdo doporučil, třeba kvůli jazykové bariéře. Obecně je to vždy kulturní šok jak pro mě, tak pro zadržené osoby. Zkrátka jsou často zvyklé na úplně jiný přístup, například že jim někdo pouze řekne: „Neboj, všechno zařídím,“ a s případem nebo možnostmi řešení je nikdo neseznámí. Klienti se pak diví, že jim všechno vysvětluji, navrhuji řešení, nechávám je, aby se rozhodli.

Dostali jsme se tedy do fáze, kdy je rozhodnuto. Co se děje pak? Když osoba vydána není, je prostě propuštěna, a když vydaná je, putuje do dané země a nás už to dál nezajímá? 

Když vydána není, může se ještě řešit, zda má povolení k pobytu v Česku, zda třeba nebude deportována. Jestliže vydána je, jedno nám to být nemusí, třeba právě v případech, kdy dostalo Česko záruky, že bude s danou osobou nějak nakládáno – to jsou ty případy, kdy nás země ujišťují, že nebude uložen absolutní trest. Pokud tyto garance některá země nedodrží, přináší to sankce. Sice spíše politické, které vydané osobě moc nepomohou, ale přesto jsou přísné. To je ta vzájemnost neboli otázka pověsti a dobrých vztahů. Nemyslím, že by jeden případ nějaké zemi stál za to, aby si pošramotila vztahy a fungování s ostatními.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová
Zdroj úvodní fotografie: archiv Miroslava Krutiny