Poslední červencové #zesvěta přináší letní všehochuť z prostředí zločinu, přičemž leckteré z příběhů připomínají zápletky detektivních románů. Honduras plánuje vybudovat obří supervěznici pro dva tisíce mafiánů, byť stále nevyřešil problémy v již existujících káznicích, v nichž mají vliv samotní gangsteři. Německé policii se zase podařilo přijít na stopu loupežné skupině, jež se zaměřovala na starobylé poklady. A kyrgyzské firmy se nežinýrují a nestydatě obcházejí protiruské sankce. V dnešním výčtu nechybí ani umělá inteligence, kterou využívají podvodníci v Peru. Právě AI se týká i bonusová zpráva o nepříliš veselém varování z budoucna.

#1 Ostrovní supervěznice

Bude pobyt ve vězení na Labutích ostrovech labutí písní pro honduraské gangstery? Necelých 250 kilometrů od pobřeží Hondurasu má na souostroví Islas del Cisne vzniknout obří vězeňský komplex s maximální ostrahou. Odsouzenci zavření v izolovaných celách by tam měli ztratit veškerý kontakt s vnějším světem. Prezidentka země Xiomara Castro by do věznice ráda umístila až dva tisíce kriminálníků, a to hlavně z gangů Barrio 18 a Mara Salvatrucha. Obě skupiny v zemi už dlouhá léta podněcují násilí, a mají vliv dokonce v již existujících věznicích. V červnu navíc došlo k masakru v ženské káznici, při němž bylo zabito 46 odsouzených. Španělský deník El País upozorňuje, že prezidentka Castro zjevně upouští od reforem zkorumpovaného právního systému a uchyluje se k drakonickým řešením. „Nové vězení vám ovšem bude k ničemu, pokud nejdřív nezískáte zpět kontrolu nad věznicemi, které už máte,“ uzavírá Tiziano Breda, expert na Latinskou Ameriku z italského think-tanku Istituto Affari Internazionali.

Podrobnosti o pokusech honduraské političky vyřešit problémy s násilím se dočtete na webu El País či agentury AP.

#2 Zloději keltského pokladu dopadeni

Němečtí vyšetřovatelé zatkli čtyři loupeživé nájezdníky. Lupiči ukradli 483 keltských mincí z Keltsko-římského muzea v bavorském Manchingu. Samotné mince pocházejí z doby kolem roku 100 př. n. l. a mají hodnotu 1,6 milionu eur. Několik z nich stihli zločinci roztavit, vyšetřovatelé ale doufají, že se jim ostatní mince podaří najít v pořádku. Stále také pátrají po dalších pachatelích, kteří jsou součástí gangu zaměřeného na kulturní poklady. A hledat budou v opravdu rozmanitých vodách, zloději mají historii jen jako koníček – jeden ze zadržených pracuje jako telekomunikační inženýr, druhý je účetní, další vedoucí obchodu a poslední zaměstnanec demoliční firmy. 

O vyšetřování této troufalé krádeže se více dozvíte na webu agentury AP.

Investigators looking into the theft of hundreds of ancient gold coins from a German museum have found lumps of gold that appear to have resulted from part of the treasure being melted down, but still hold out hope of finding the rest intact. https://t.co/KcAH0LHPi6

— The Associated Press (@AP) July 20, 2023

#3 Kyrgyzská šmelina

Něco tu nesedí. Minulý čtvrtek kyrgyzský šéf Státního výboru pro národní bezpečnost, Kamčybek Tašijev, prohlásil, že žádná firma v jeho zemi rozhodně neobchází americké sankce namířené proti Rusku. Jenže několik hodin poté se ozvaly Spojené státy americké s tím, že to tak úplně není pravda, neboť čtyři kyrgyzské firmy mají podle jejich zjištění protiruské sankce vesele porušovat. Načež je Američané potrestali stejným způsobem. Přesněji řečeno zavedli sankce právě proti nim. Tyto společnosti, registrované v Kyrgyzstánu krátce po ruském útoku na Ukrajinu, mají do Ruska vyvážet elektronické součástky a další technologie. Informovalo o tom americké ministerstvo financí a dodalo, že některé ze zásilek putovaly i do ruského obranného sektoru. Investigace.cz nedávno upozornila, že něco podobného se děje také v Kazachstánu.

Podrobnosti o kyrgyzském podnikání odhalují novináři z projektu OCCRP.

Přečtěte si

Kazachstánské firmy dodávají Rusku součástky pro zbraně ze Západu. Část z nich může pocházet z Česka

#4 Deepfakes

V Peru bylo zaznamenáno již několik desítek podvodů založených na využití umělé inteligence. Pomocí této nové technologie zločinci napodobují hlasy osob, které najdou na YouTube, Instagramu či WhatsAppu. Získané zvuky pak vkládají do softwaru deepfake a vymáhají výkupné za fingovaný únos poté, co hlasem údajného nešťastníka přesvědčí přátele a příbuzné, že je v nebezpečí či ohrožení života. Podobné případy se objevily i v USA, Kanadě či Hongkongu. Podvody, při nichž se někdo vydává za někoho jiného, jsou velmi výnosné. V roce 2020 zatkla argentinská policie vůdce gangu, jenž během deseti dnů ukradl 600 000 dolarů díky tomu, že se vydával za jiného člověka. 

O celé záležitosti s deepfake podvody v Peru si můžete více přečíst na stránkách InSight Crime. 

BONUS: Mami, prosím, nesdílej mě

Přes 75 % rodičů publikuje osobní informace a fotografie svých dětí na sociálních sítích. Osm z deseti takových rodičů ale na jejich profilech sledují i lidé, které nikdy nepotkali. Německý Telekom se proto v aktuální kampani #ShareWithCare snaží na palčivý problém týkající se sdílení dětských fotek a videí na internetu upozornit. Za pomoci umělé inteligence vzniklo video, na němž dospělá Ella z budoucnosti vysvětluje svým rodičům, proč by neměli sdílet snímky v současnosti ještě malé Elly na sociálních sítích. Experti varují, že právě publikování takovýchto obsahů může v budoucnu znamenat riziko a potenciální ohrožení. Rodiče tak neúmyslně vystavují své děti krádeži osobních údajů, pedofilii a dalším zločinům ohrožujícím soukromí a bezpečnost.

Více informací najdete na webu Telekomu.

Narazili jste během týdne na zprávu, jež by podle vás v našem #zesvěta rozhodně neměla chybět? Přečetli jste si zajímavou novinku ze světa (ne)organizovaného zločinu, o které jsme ještě nepsali? Pošlete nám svůj tip na e-mailovou adresu zesveta@investigace.cz.

The post #zesvěta: Budou mít gangsteři v Hondurasu utrum? appeared first on investigace.cz.

Do zadržených lidí tu běžně kopou a bijí je. Dozorci vtipkují o znásilňování dívek. Vězni nemají nic, jen špinavou deku a chladnou, přecpanou celu. Íránský režim ve věznicích mučí hlavně politické vězně, přičemž k zatčení může vést i nevhodný příspěvek na Instagramu. Nejvíc vězňů je nejspíš v zařízení pojmenovaném Evin. Několik přeživších vyprávělo svůj příběh pro německý deník Süddeutsche Zeitung (SZ).

V létě před dvěma lety skupina hackerů získala přístup k bezpečnostním kamerám v Evinu. Jedno video odhalilo, jak dozorci bijí vězně a kopou do něj, dokud nepadne k zemi. Na dalším záznamu zase táhnou vychrtlého muže po zemi několika chodbami a po schodišti. Násilí ze strany bachařů pokračuje i v jiných záběrech, tak jako střety mezi samotnými vězni, kteří někdy záměrně ubližují i sami sobě.

Íránská lidskoprávní aktivistka Atena Daemi byla v Evinu vězněna více než pět let. Propustili ji před rokem. Podle ní se situace v tamních věznicích od té doby začala prudce zhoršovat. Není to náhoda – vzhledem k loňským protestům i brutalitě vlastní režimu, jenž v Íránu vládne od roku 1979.

Potlačit protesty za každou cenu

Svědectví několika lidí o poměrech v íránských věznicích, o krutosti dozorců a mučení, přinesly na začátku února německé noviny Süddeutsche Zeitung. Novináři vyzpovídali více než deset lidí zavřených kvůli tomu, že protestovali proti režimu. Jejich výpovědi odhalují brutální zásahy íránských bezpečnostních složek proti vlastním občanům ve snaze potlačit celostátní protesty.

Přečtěte si

Írán pral peníze přes českou PPF banku

Nepokoje v zemi vyvolala smrt dvaadvacetileté íránské Kurdky Mahsy Amini. Mravnostní policie ji zatkla 13. září, neboť neměla nasazený hidžáb podle pravidel. Amini zemřela o tři dny později. Úřady tvrdí, že šlo o infarkt. Protestující Íránci ale věří tomu, že její smrt způsobila brutalita policie.

Videa na sociálních sítích skutečně ukazují surové zásahy policie proti protestujícím lidem. Ženy bez hidžábu policisté násilně tlačí do dodávek, tahají je za vlasy a za končetiny. Bezpečnostní složky bijí neozbrojené Íránce. „Režim nad užitím násilí proti vlastním lidem příliš neuvažuje,“ upozorňují novináři ze SZ.

Íránské úřady také systematicky sledují aktivity lidí na internetu. Zadrženým demonstrantům například vzali počítače i mobily a následně je mučením a vydíráním donutili prozradit přístupové údaje a hesla. Pak proti nim začali používat jejich osobní komunikaci. Výzkum lidskoprávní organizace Hengaw naznačuje, že lidé jsou vězněni i kvůli tomu, co napíšou na sociální sítě.

Německými novináři zpovídaní Íránci popisují vězení a policejní stanice jako místa, kde se běžně děje násilí, probíhá bití, jsou aplikovány elektrické šoky a výjimkou není ani znásilňování. Lidem se nedostává lékařské péče, a to ani v případech, kdy mají kvůli mučení zlomené kosti. Týrání má však i formu psychologickou, režim vězně ponižuje, zastrašuje, vyhrožuje jim, že ublíží jejich rodinám. Lidem je rovněž odpírán spánek a jsou drženi v přecpaných, chladných celách.

Daily Statistics on Iran Protests#Iran#IranProtests pic.twitter.com/0FphiyA661

— HRANA English (@HRANA_English) February 14, 2023

Brutalita se přitom netýká jen vězení Evin, ale i jiných detenčních zařízení a policejních stanic po celé zemi. Evin je však hlavní místo, kde režim obvykle drží politické vězně, nepohodlné novináře či aktivisty, právě proto sem tak často putovali lidé zadržení při podzimních protestech.

Měli jednat bez milosti

Bývalý zaměstnanec íránského vězení vypráví, že před začátkem podzimních protestů bylo násilí proti vězňům používáno jen v případech, že porušili nějaká pravidla. Když ale do detenčních zařízení zavřeli první protestující, situace se rychle změnila. Dozorci s nimi podle instrukcí vězeňské správy měli jednat bez milosti. Rodiny zadržených přitom o osudech jejich příbuzných nikdo neinformoval.

Během výslechů tak byli vězni běžně mučeni, dozorci si chtěli tímto způsobem vynutit jejich přiznání, a to i k falešným nařčením. Nebáli se na zadržené použít gumové obušky a paralyzéry, přivazovali je k nábytku nebo je stavěli ke zdi a bili hadicí. V prostorách se rozléhal křik mlácených lidí. „To proto, aby vás vyděsili, abyste se přiznali ke všemu,“ vzpomíná jeden z někdejších trestanců.

Další přeživší popisuje, že lidé museli klečet se zavázanýma očima třeba i celý den, a když se někdo pohnul, začali ho bít. Podle bývalého dozorce fungovala v jednom z vězení jakási mučicí místnost. Ke zdi tam byla přidělaná kovová tyč s řetězy, kterými vězně spoutali. Po ruce pak měli místo s různými mučicími nástroji, a jakmile „výslech“ skončil, bachař musel o bití vyplnit formulář. Ten obsahoval kolonky na jméno trestaného a na číslo označující počet obdržených ran. Nešťastník poté zápis stvrdil otiskem prstu. „Zdá se, že byrokracie je nutností i v zemi, kde právní stát a zákony znamenají velmi málo,“ upozorňuje Süddeutsche Zeitung.

Kromě toho žalářníci vyhrožovali vězněným násilím, trestem smrti či znásilněním. Zmínky o znásilnění a sexuálních útocích se také začaly objevovat mnohem častěji po masivním zatýkání podzimních demonstrantů. Dozorci dokonce vtipkovali o tom, kdo z nich jakou ženu znásilní. V Evinu mělo dojít ke znásilnění čtrnáctileté dívky, jejíž matka byla rovněž ve vězení.

„Často jsme si mysleli, že umřeme.“

Evin je velké detenční zařízení nacházející se severně od Teheránu. Íránský akademik Kian Tajbakhsh, který za mřížemi Evinu strávil několik let, označuje toto místo jako íránskou Bastillu. Má tu být vězněna jedna čtvrtina všech politických vězňů v zemi.

Dvaadvacetiletý student z Teheránu, Shahriyar Shams, je dalším z těch, kdo si prošli vězněním v Evinu. Po účasti na podzimních protestech byl zavřený už dvakrát, a to kvůli nařčením z narušování veřejného pořádku a šíření protistátní propagandy. Kromě toho režim proti němu použil i příspěvky, jež Shams publikoval na sociálních sítích. Mladík si sehnal právníka, ten však skončil za mřížemi ještě dřív, než svému klientovi mohl jakkoli pomoci.

After being released from Evin Prison, a group of women activists chant:

“The tyrannical regime must be destroyed!”

“Woman! Life! Freedom!”

They include Aliyeh Motallebzadeh, Saba Kord-Afshari and Fariba Asadi.#MahsaAmini #Iran #مهسا_امینی #زندانی_سیاسی_آزاد_باید_گردد pic.twitter.com/DLpWraalyc

— IranHumanRights.org (@ICHRI) February 9, 2023

Shams popisuje přelidněné cely, kde nebylo možné spát ani na zemi. Pokud se to někomu přece jen podařilo, ležel v tenkém vězeňském mundúru na chladné betonové podlaze, hned vedle vlastních výkalů. „Nebylo tam ani dost jídla. Často jsme si mysleli, že umřeme.“

V Evinu íránský režim držel také několik zahraničních občanů, často za údajnou špionáž. Byznysmen britsko-íránského původu Anoosheh Ashoori byl zadržen za „špionáž pro Izrael“, když jel do Íránu navštívit svou matku. Ve vězení strávil čtyři roky. Podle něj bylo ve čtyřech menších místnostech drženo až 70 lidí. Bachaři proti nim používali psychologický nátlak, dlouhé pobyty na samotce nebo různé typy výhrůžek. Na samotce nešlo spát, protože světlo bylo stále rozsvícené. Prostorem se rozléhal nářek z okolních cel. Ashoori se pokusil o sebevraždu. V roce 2022 ho nakonec propustili na svobodu poté, co britská vláda zaplatila íránskému režimu kauci ve výši 400 milionů liber (v přepočtu zhruba 11,6 miliard korun).

O počtu vězňů v Evinu neexistují žádné oficiální statistiky. Lidskoprávní organizace odhadují, že by to mohly být tisíce lidí.

Minulý rok v říjnu zachvátil Evin požár a několik lidí tu zemřelo. Na videích ze sociálních sítí jsou zachyceny hořící budovy, ale i střelba a exploze nebo křik protistátních sloganů. Íránská média uvedla, že požár nijak nesouvisel s protesty, které se v zemi odehrávaly. Úřady z tragédie ale následně obvinily „kriminální živly“ ve vězení. Podle organizace Amnesty International tak učinily proto, aby ospravedlnily krvavý zásah proti vězněným lidem, kdy za každou cenu bránily vězňům v útěku. Dozorci během požáru používali proti trestancům slzný plyn a měli do nich údajně i střílet.

Disturbing images of Iran’s Evin prison on fire, as the safety and lives of every person inside at risk. Mass arrests over the last four weeks (and before) have filled Evin with political prisoners, journalists, activists, students and more.
pic.twitter.com/5jryEn5Z0O

— Assal Rad (@AssalRad) October 15, 2022

Svoboda není na dohled

Patnáctiletá Íránka se se svou kamarádkou ocitla na jednom z protestů, když šla domů z hodiny hry na kytaru. Členové domobrany je odvedli na mravnostní policii. Dívkám pak zavázali oči, následně do nich kopali a mučili je elektrickými šoky, vyslýchali je a ponižovali. Mladá kytaristka měla v batohu letáky, které si vzala od demonstrantů, ale ze strachu je raději snědla. Domů mohla odejít až po čtyřech hodinách s nohama pokrytýma modřinami. „Pohrávají si s myslí mladých lidí,“ řekl její otec a dodal, že dcera následující týden proplakala a od té doby už nikdy nehrála na kytaru.

Podle studenta Shahriyari Shamse mnoho lidí po propuštění z vězení myslelo na sebevraždu. Trauma a bolest z mučení, ponižování a vydírání nelze jen tak lehce zapomenout, navíc se lidé z okolí od bývalých vězňů ze strachu odvracejí. „Pro mnoho z nás je sebevražda jedinou cestou, jak z toho ven.“ Mnoho navrátilců podle německých novinářů trpí psychickými problémy a depresemi, potřebují léky, aby své zážitky vůbec nějak dokázali zpracovat. Což platí i pro jedince, kteří v krutých íránských věznicích strávili pouze několik dnů.

Iráncům zraněným při protestech pomáhá v rámci mezinárodní lékařské sítě americká lékařka Pardis Irannejad. Podle ní někteří z nich kvůli uvěznění spáchali sebevraždu. Lékařka má také podezření, že dozorci zadrženým lidem podávali medikamenty, jež měly ovlivnit jejich psychiku. Tři zadržení skutečně potvrdili, že ve vězení byli nuceni brát nějaké léky.

Od začátku loňských podzimních protestů bylo v Íránu zadrženo přes 19 tisíc lidí. Více než 500 jich bylo zabito. Mnoho Íránců chce dále protestovat, jenže pokud je zadrží a uvězní, bude to mít důsledky i pro jejich rodinu. Z vězení je totiž propustí až po zaplacení kauce, která je ale velmi vysoká, často jde o více než 20 tisíc eur (přes 473 tisíc korun).

Několik lidí bylo také odsouzeno k smrti. V prosinci režim popravil čtyři účastníky protestů. Intenzita protestů se proto od podzimu radikálně snížila. Mnoho rodin svým potomkům účast na těchto akcích z obav o jejich zdraví zakazuje. Shahriyar Sham chce ale protestovat dál. „Putujeme jen z menšího vězení do toho velkého,“ dodává a myslí tím celý Írán. I když je momentálně na svobodě, v Íránu podle svých slov nikdy skutečně svobodný nebude.

Autoři původního textu: Daniel Drepper, Bamdad Esmaili, Ben Heubl, Kristiana Ludwig, Faranak Rafiei, Dunja Ramadan, Carim Soliman, Nadja Tausche, Lea Weinmann 

Autorka české verze: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: Profimedia

The post Místo, kde lidská práva neexistují. V íránských věznicích režim mučí vlastní občany appeared first on investigace.cz.

Nepravomocně odsouzeného obchodníka s kokainem a člověka s vazbami na italskou mafii ´Ndrangheta, Antonina Vadalu, propustili v pátek 18. února 2022 z vězení. Důvodem má být procesní chyba. Vadalà se na Slovensku proslavil mimo jiné tím, že měl za milenku nejvyšší státní poradkyni tehdejšího premiéra Roberta Fica. Investigace.cz na zmapování podnikání Antonina Vadaly spolupracovala se zavražděným novinářem Jánem Kuciakem.

Důvodem k propuštění Antonina Vadaly z vězení má být procesní chyba. Tím pádem má dojít k obnovení soudního procesu. Itálie má soudy tří úrovní: zatímco soudy první a druhé úrovně shledaly Antonina Vadalu vinným, takzvaný kasační soud dal za pravdu obhájcům Vadaly a uznal procesní chybu, kterou předchozí dva soudy nezohlednily. Soudní proces se tak vrací na začátek. Zároveň to znamená, že Antonino Vadalà byl propuštěn z vězení a policie ho nijak aktivně nemonitoruje. Vadalà byl původně odsouzen k devíti letům a čtyřem měsícům odnětí svobody za příslušnost k mafii a obchodování s kokainem.

Antonino Vadalà prohlásil, že zůstává v Itálii, a to v městečku Bova v Kalábrii.

Přečtěte si

Zrozeny z chaosu: Jak mafie ovládly Slovensko

Kdo je to Vadalà

V roce 2012 zachytila italská protimafiánská jednotka telefonický rozhovor mezi tehdejším předsedou slovenské vlády Robertem Ficem a Antoninem Vadalou, který se nesl ve velmi přátelském tónu. Nahrávka telefonátu vznikla v rámci policejní operace, která Vadalu monitorovala. Jeho jméno se totiž pravidelně objevovalo v policejních spisech, které se zaměřovaly na členy nejmocnější mafie světa, ´Ndranghety. Vadalà ze Slovenska pomalu rozbíhal globální kokainový byznys. Podle svých slov k tomu využíval zkorumpovaných slovenských celníků, kteří pašování kokainu kryli. Celníci byli s Vadalovým byznysem propojení i jinak. Vadalova firma Bovinex Europa, zastupovaná synem prokurátora Františkem Bickem, pronajímala Celní správě Slovenské republiky sklady.

Robert Fico popírá, že by Antonina Vadalu znal. Autenticitu nahrávky nám nicméně potvrdila italská prokuratura.

Přečtěte si

Kokainoví kovbojové

Antonino Vadalà žil více než 14 let na východním Slovensku, a to až do doby, než se stal jedním z podezřelých ze zosnování vraždy Jána Kuciaka. Investigativní novinář totiž před svou smrtí, společně s týmem investigace.cz a italskými novináři z IrpiMedia, dokončoval text o propojení nejmocnější italské mafie ´Ndrangheta a tehdejšího slovenského premiéra Roberta Fica. Spojkou mezi nimi byla Mária Trošková, někdejší finalistka Miss Universe Slovensko a Vadalova milenka, se kterou dokonce plánoval svatbu. Trošková ale byla zároveň jedním z nejbližších spolupracovníků tehdejšího slovenského premiéra a jednoho z nejmocnějších mužů v zemi, Roberta Fica.

Na Slovensku chtěl Vadalà využívat své slovenské firmy k tomu, aby posílal platby za kokain do Jižní Ameriky. Dovoz ekvádorského kokainu Vadalà maskoval krevetami, které kupoval od jednoho z největších zpracovatelů mořských produktů v Ekvádoru. K financování používal svou slovenskou společnost Terra Real s.r.o., přes kterou poslal peníze na účet firmy italského policejního agenta „8067“, který ho skrytě monitoroval. Nejprve šlo o částku 175 tisíc eur (4 miliony 375 tisíc korun). Později doplatil dalších 53 tisíc eur v hotovosti (1 milion 325 tisíc korun). Tyto peníze měly pokrýt nákup krevet a 70 kilo kokainu.

The post Antonino Vadalà, člověk s vazbami na mafii i politiku, byl propuštěn z vězení appeared first on investigace.cz.

Zoran Jakšić, dlouhodobě hledaný za obchodování s tekutým kokainem v biovíně, opustil svou ženu a dceru, aby unikl před americkou protidrogovou agenturou (DEA). Byl zatčen v Peru, odkud z vězení financoval stavbu tunelu pro svůj plánovaný útěk. Ten mu ale nevyšel. 

Začátek konce

V budově federálního soudu v Morónu na území argentinské provincie Buenos Aires střeží policista dveře, kterými procházejí tři tajní agenti DEA. Jsou to Řekové a jsou na stopě mocného mezinárodního obchodníka s drogami, který přicestoval do Argentiny. Jedná se o Srba Zorana Jakšiće, šéfa organizované zločinecké skupiny Grupo America, jež patří k jedné z nejkrvavějších východoevropských kriminálních organizací.

Tato scéna se odehrála v roce 2007, kdy do kanceláře argentinského soudce Juana Pabla Salase dorazili zmínění řečtí agenti. Jakšić, hledaný za obchod s drogami a za vraždy dalších mafiánských bossů, se po světě bez problémů pohyboval díky mnoha falešným identitám a pasům, které používal (bylo jich víc než 40). To vše navzdory své nápadné výšce. U člena balkánské mafie, narozeného v roce 1959 v bývalé Jugoslávii, není přezdívka „El Alto“ (Dlouhán) překvapivá: Jakšić měří více než dva metry.

Řečtí detektivové soudci sdělili, že do země přijeli v srpnu na výzvu samotného Jakšiće. Podle jejich informací se hledaný Srb spolu se svou ženou usadil před několika lety ve venkovském domě v Puerto Madero.

Oba muži pak argentinskému soudci vysvětlili, že se jim Jakšiće podařilo dopadnout pomocí triku: přesvědčili ho, že s ním budou spolupracovat při přepravě tekutého kokainu v lahvích argentinského vína do Řecka. 

Soudce Salas neotálel a o akci informoval protidrogové ředitelství, současně nařídil i odposlech telefonů Jakšićova gangu, jejž tvořilo i několik peruánských občanů.

Fiktivní drogová operace financovaná srbským narkobaronem přitom již byla v plném proudu: gang sehnal vhodné lodě, koupil ekologický vinný sklep Fabril Alto Verde, korkovací stroje, angažoval „inženýra“ z Kanady, a především čekal na 500 kilogramů kokainu. Ten Jakšić hodlal získat přes své kontakty s dodavateli v oblasti Buenos Aires, ale i v Peru a v Brazílii.

Srb rovněž plánoval založení fiktivní společnosti v Itálii, která by celou operaci financovala. Dokonce se zjistilo, že organizace poslala zkušební lahev do Španělska, avšak na neexistující adresu, aby se vrátila zpět do Argentiny. Cílem bylo ověřit, zda drogy kamuflované vínem úspěšně projdou celními kontrolami a skeny.

V průběhu telefonních odposlechů detektivové slyšeli i Zoranovo chvástání o tom, že se stane „drogovým králem Jižní Ameriky“. Vzhledem k tomu, co měl za sebou a co připravoval, to policisté nepovažovali za nereálné. 

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Uklouznutí

Operace, kterou vyšetřovatelé dlouho plánovali k dopadení mocného obchodníka s drogami a k rozbití mezinárodního kartelu Grupo America, se nečekaně a s předstihem spustila 8. září 2008. Toho dne zastavila policie při běžné silniční kontrole dvě osoby na motocyklu. V batohu měli 18 balíků kokainu. Jeden ze zadržených, Carlos Rómulo González Gamboa, byl ve spisu označen za jednoho ze Zoranových dodavatelů drog. 

Policie už dál nečekala a provedla razie v osmnácti nemovitostech spojených s balkánskými mafiány. V domě v Morónu našli tekutý kokain, práškový kokain a krabice plné lahví vína. Čtrnáct lidí bylo zatčeno, avšak srbský obr mezi nimi nebyl a někam zmizel. Soudce Salas proto požádal o mezinárodní zatykač.

Po Jakšićovi, jenž opustil svou ženu Sladanu i jejich malou dceru narozenou v Argentině, se slehla zem. Manželka byla zatčena v bytě, kde bydleli, ale krátce poté byla propuštěna, neboť se zjistilo, že s plány svého partnera neměla nic společného.

Po této zkušenosti se Sladana rozhodla Argentinu opustit, ještě předtím ale nechala jejich dceru adoptovat jistou rodinou z Buenos Aires, o které předpokládala, že nemá nic společného s mafiánským prostředím jejího muže. Nakonec se však ukázalo, že i tito lidé byli rovněž zapojeni do Zoranových pochybných obchodních transakcí. 

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

Klec spadla v Barceloně

Dopadení členové Jakšićovy argentinské organizace byli odsouzeni k šesti letům vězení. Jejich šéfa se podařilo zatknout až rok později na základě tipu milánských úřadů. Na letišti v Barceloně zadržený Zoran měl u sebe pasy pěti různých zemí a sedm mobilních telefonů. V té chvíli ho hledali argentinské, německé, nizozemské, rakouské a řecké úřady.

Po stopách šéfa kartelu Grupo America se vydalo následné vyšetřování, kterého se spolu s OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project) zúčastnila i investigace.cz.. Jakšiće v peruánském vězení navštívila Pavla Holcová a podílela se na podrobném zmapování jeho zločinecké organizace, jež trvalo více než čtyři roky. Zoran Jakšić byl v roce 2016 v Peru odsouzen k 25 letům odnětí svobody.

Z peruanskeho vězení se pokusil uprchnout tunelem, který si objednal u specialistů z mexického kartelu Sinaloa, který založil proslulý „El Chapo“. Tomu se takhle podařilo v roce 2015 uprchnout 1,5 kilometrovým tunelem, který byl vybaven světly a systémem k načerpávání čerstvého vzduchu.

Práce na dokončení tunelu pro Jakšiće byly nakonec zastaveny v únoru 2019, kdy byl převezen do jiného vězení. V té době byl tunel už z víc než poloviny vykopán.

Grupo America: Pokračování příběhu

The post Grupo America: Příběh Zorana Jakšiće, který se chtěl stát drogovým králem appeared first on investigace.cz.

Basmani.cz je projekt dvou bývalých vězňů, jehož cílem je podpora lidí propuštěných z vězení. Jeden ze zakladatelů Albert Žirovnický (za vraždu si odseděl 18 let) investigaci.cz popsal život v dnešním vězení, ale i problémy spojené s návratem do společnosti po odpykání trestu a nedostatky českého právního systému. Žirovnický se mimo jiné snaží i o reformu trestního zákoníku.

Kdo jsou Basmani.cz

Jak projekt Basmani vznikl?

Basmani.cz je spolek, který vznikl na základě projektu, jejž jsme založili s Romanem Ševčíkem, a je zapsaný jako Nadační fond v. s. Alberta Žirovnického. Původně to měl být nadační fond pro vězeňskou službu. Cílem bylo vytvořit fond pro bachaře a později jeho působení rozšířit i na pomoc vězňům. Přestože jsou tyto dvě skupiny lidí navzájem propojené nádoby, zároveň jsou i naprosto neslučitelné v jednom celku. Proto jsme místo rozšíření aktivit nadačního fondu přistoupili k tomu, že jsme založili pro vězně separátní spolek – tedy Basmany –, který ale s nadačním fondem spolupracuje a do budoucna by jej měl i financovat. 

Proč jste chtěli založit fond právě pro vězeňské dozorce?

Chtěli jsme pomoct klukům na celách a trochu uvolnit i tlak na bachaře. Ač jsme stáli na druhé straně barikády, docházelo nám, že ti chlapi tam chodí do práce. A jelikož je to ozbrojená složka, pracují podle rozkazů jako vojáci. Stávalo se, že když byl bachař rozumný, přišel na celu a povídá: „Chlapi, neblbněte. Já ten rozkaz musím splnit, tak to prostě splňme, ať mám pokoj já i vy, a pak si třeba stěžujte, ale na ty nahoře, ne na mě.“ 

Nadační fond vznikl pro případ, že budou potřebovat podporu ve vyjednávání s generálním ředitelstvím Vězeňské služby a my jim budeme moci poskytnout prostředky či kontakty, které by jim mohly být nápomocné. Zároveň chceme mít i dostatek finančních prostředků pro pomoc bachařům nebo jejich rodinám v případě, že dojde při výkonu jejich povolání k nějaké tragédii. Finance nevybíráme prostřednictvím darů od společnosti, nadační fond je přímo podporován zákazníky, kteří si na e-shopu kupují výrobky Basmanů, tedy vězňů.

Stejný zdroj příjmů má i spolek Basmani.cz? 

Spolek nepobírá žádné dotace od státu ani z Evropské unie. Je financován soukromou osobou, což je naše ředitelka. Cílem je pomáhat propuštěným vězňům, aby se rychleji integrovali do společnosti. Pevně doufám, že časem budeme moct tyto lidi i zaměstnávat. Spolek chce také více seznamovat českou společnost s komunitou za mřížemi. Vězni nejsou zrůdy, jsou to lidi, kteří dost možná udělali fatální životní chybu, ale většina z nich do kriminálu už zpátky nechce.

Existují i jiné organizace, které v Česku pomáhají vězňům – třeba Rubikon nebo Nová šance. Jsou svým pojetím nějak odlišné nebo třeba horší než Basmani?

Neřekl bych, že jsou horší. Jejich problém je v tom, že jsou vedeny lidmi, kteří s basou nemají zkušenosti. Nevědí, s jakými problémy se vězni potýkají ať už ve výkonu trestu, nebo po propuštění. Spolek Basmani ale tvoří samotní vězni. V tom máme neskutečnou výhodu. Lidé, co vyjdou z kriminálu, vědí, že před námi nemusí mít ostych ani se nemusí obávat předsudků, protože patříme do jedné bandy a prošli jsme si úplně stejnými problémy jako oni. K některým jejich výstřelkům jsme proto mnohem shovívavější a chápavější, na druhou stranu ale rychle poznáme, když na nás chtějí hrát nějakou levárnu, takže na ně dokážeme být i mnohem tvrdší než jiné organizace.

Život ve vězení

Jak funguje zaměstnávání vězňů v průběhu jejich trestu?

Je to problematické, protože pracující vězni nedostávají klasické pracovní smlouvy. Mnohdy jejich odměny nedosahují ani životního minima, natož pak minimální mzdy. Z toho plyne, že zaměstnavatel za ně platí i minimální důchodové pojištění, což také není ideální vklad do budoucnosti bývalého vězně. Na druhou stranu když se začtete do výroční zprávy Vězeňské služby, zjistíte, že 50% zaměstnanost vězňů ze všech 35 českých věznic nevydělala ani na průměrné náklady jediné z nich, protože práce vězňů není ohodnocena stejně jako u lidí na svobodě. V každé diskuzi pod články o vězních je hromada komentářů, že by si měli na pobyt v kriminálu vydělat, s čímž naprosto souhlasím. Jsem i pro, aby si z kriminálu platili dluhy a alimenty na svoje děti a ze zbytku si třeba i našetřili na pozdější návrat na svobodu, ale to by k tomu musela být vůle ze strany Vězeňské služby. Jenže proč by se tím měli zabývat, když prémie určené jejím zaměstnancům jsou vypláceny ze státní kasy a tedy ne v závislosti na tom, kolik si věznice reálně vydělávají?

Věznice si na sebe musí vydělávat? A vězni mají povinnost pracovat?

Právě že ne. Výdaje za provoz věznic jsou placeny státem. Přitom máte na cele zdravé a statné chlapy, co by klidně i pracovali. Klišé o tom, že se vězňům do práce nechce, jsou podle mé zkušenosti daleko od pravdy. Zařazení do práce vám totiž může pomoci trest lépe snášet, navíc zaměstnání pomáhá i při žádosti o podmínečné propuštění a pracující vězeň má i pár výhod. Například se může denně sprchovat, ostatní mají sprchu pouze dvakrát týdně. Dokázal bych si proto představit systém, v němž by členové Vězeňské služby měli své prémie vypláceny v procentech a na základě toho, kolik věznice, kde slouží, vydělala. Pak by byli motivovaní vězně zaměstnávat a třeba jim i zařídit vyšší mzdy. 

Jak práce ve vězení vypadá?

Vězni jsou levná pracovní síla, kterou na trhu práce nabízí Vězeňská služba. Firmám, které to využívají, je přitom jedno, kdo jim jejich produkty například smontuje. Oni dovezou součástky a pak vyzvednou hotovou věc, zaplatí věznici a dál se o nic nestarají. Je to pro ně samozřejmě výhodné, protože platí míň, než by zaplatili běžným zaměstnancům. Věznice pak dá vězňům almužnu, která je hluboko pod úrovní minimální mzdy, a jak už jsem říkal, z takové částky se neodvádějí adekvátní sociální příspěvky. Znal jsem jednoho kluka, který deset let montoval motory, makal jako blázen, aby si vydělal, byl z toho úplně zhuntovaný, ale na důchod mu téměř nic neodcházelo. Až jednou bude v důchodu, bude se jeho penze stanovat ze sociálního rozpočtu státu. Vězeňská služba naopak za práci vězňů generuje nějaký zisk, který podle zákona může použít k vlastní potřebě. Třeba k vydávání časopisu České vězeňství.

Vydělají si vězni reálně nějaké peníze?

Ne, z vězení spíš vyjdou s dluhy. Ty mohou být různé, ale z práce ve vězení je neuhradíte. Já jsem například několikrát podal žádost o obnovu svého řízení. Je-li žadatel neúspěšný, což se mně stalo třikrát, uloží vám povinnost uhradit náklady soudního řízení. V mém případě tedy šlo o dluhy, které vznikly jen proto, že jsem se snažil docílit změny rozsudku.

Jak velký byl ten dluh?

Za 18 let to dělalo nějakých 200 tisíc korun. 

Lze dluhy splácet, když vám do vězení někdo pošle peníze?

Taková částka se v rámci jednoho měsíce rozdělí na dvě půlky, jednu můžete použít na nákup věcí, druhou si Vězeňská služba nechá jako „rezervované prostředky“. Z těch se pak platí například exekuce, škoda, kterou vězeň způsobil, nebo právě náklady na soudní řízení. Dřív vám odložili také 500 korun na cestu domů po propuštění. 

Kolik vězeň platí za svůj pobyt vězení?

Náklady za jeden den jsou 50 korun, což měsíčně vychází na 1 500 korun, ale donedávna vám v kapse musela zůstat alespoň pětistovka, za kterou si pak můžete nakupovat. Takže když si v práci vyděláte 3 000, zaplatíte 1 500, 500 vám zůstane jako ‚kapesné“ a zbylá tisícovka může třeba jít na úhradu dluhů, které máte „venku“. Jenže podle rozsudku Městského soudu v Praze mohou od nového roku vězňům sebrat i tu pětistovku, třeba právě na dluhy. 

Jestliže žádný příjem naopak nemáte, dostáváte 100 korun „kapesného“ měsíčně přímo od věznice na hygienické potřeby. Tím pádem vám naskáčou další dluhy i ve vězení, poněvadž tyto peníze i náklady za věznění jednou musíte vrátit. Představte si pak situaci vězně, který sedí za neplacení výživného. Nejenže od něho matka ani dítě neuvidí ani korunu, ale do dluhové pasti zapadne ještě víc. 

Dluhy pak mohou narůstat i ze škod, které způsobíte na majetku Vězeňské služby, jako třeba ze ztráty ručníků, triček, výstroje a podobně (tento typ dluhu může vězni na jeho žádost odpustit ředitel dané věznice, pozn. red.). Největší položkou dluhů jsou ale náklady za soudy a advokáta, i když ho dostanete ex officio. Většina vězňů proto začíná svůj pobyt ve vězení s dluhem několika desítek až stovek tisíc korun, který nejsou schopni uhradit, i kdyby pracovali 48 hodin denně. 

Má někdo ve vězení pocit, že do něj patří? Že je tam právem?

Náš právní systém říká, že vězeň je ve vězení za trest, nikoli proto, aby trest přijal. Popíšu vám dva konkrétní příklady – znám kluka, který skončil v nemocnici, podepsal revers, přišel domů, tam nachytal manželku s milencem, a poněvadž vlastnil zbraň, oba je zastřelil a vyskočil z okna. Prostě dostal amok. Ani mu za to nedali nějak velký trest, dostal asi 14 let, které si odseděl. Ten kluk říkal: „Jo, udělal jsem to“. Trest přijal, odpracoval si to a šel ven. 

Na druhou stranu jsem měl na cele člověka, který něco provedl a zatkli ho. Když byl u výslechu, psychicky to nevydržel a napadl policistu. Policista vytáhl pistoli, začali se o ni přetahovat a policista prostřelil lustr a počítač. Byl z toho pokus o vraždu. Ten kluk mi pak povídal: „Ano, napadl jsem ho, ale měl to být útok na veřejného činitele, já jsem s tou zbraní neměl nic společného.“ Takže místo pěti let dostal 13 a půl. Teď to v tom chlapovi pracuje a odmítá vinu i za to, co udělal, protože má pocit nespravedlnosti. Zatvrdí se a nepřijme vůbec nic. 

Vy jste prošel několika věznicemi – lze je nějak srovnat? Byly některé horší či lepší?

Někde to bylo lepší, někde zase horší, což vždycky záleží na vedení konkrétní věznice. K tomu mě napadá – lidé si často představují, že člověk, který byl odsouzený za ublížení dítěti, to od ostatních vězňů pěkně schytá. Někdy to tak dopadne, ale většinou dostane papírek, takzvanou monku, díky které je z něho mončičák, a každý týden chodí k doktorovi, jestli na sobě nemá modřiny. Takto je správou vězení chráněný. Na druhou stranu to může být ze strany vedení i psychologická hra na provokaci. Ti chráněnci většinou drží spolu a mnohdy fakt provokují. Jednou se mně stalo, že jsem takového mončičáka držel pod krkem, ale rychle jsem si rozmyslel, že bych mu jednu vrazil. Když mu dáte facku, může to skončit i navýšením trestu za ublížení na zdraví o dva až osm let. 

Jak běžná je možnost mít ve vězení telefon?

Ve zvýšené ostraze je ta možnost malá, tam se totiž hodně filcuje (osobní prohlídka, pozn. red.). Ale mobily tam mají. Třeba ve Valdicích byly součástí černého obchodu. Ve vězení existuje šedý obchod, což je v podstatě směnný obchod, kdy se vyměňuje cukr za kávu, suroviny za služby a tak dále. A pak je tam černý obchod, to jsou drogy nebo třeba telefony. Ve Valdicích jsem zažil, jak někomu prodali telefon za 8 000 korun, totální šrot, čtrnáct dnů nato proběhl filcunk, telefon mu zabavili a šoupli ho do díry (samotka, pozn. red.). Když posléze vyšel z díry ven, přišel za ním chodbař (dozorce na chodbě, pozn. red.) a nabídl mu ten šrot znovu ke koupi. Takové proměny se tam dějí často. Při těch prohlídkách se většinou našly dva, tři telefony, ale reálně jich tam bylo mnohem víc. Jak je tomu ale dnes, to přesně nevím, tohle se stalo v roce 2006.

Jak se slaví ve vězení Vánoce?

Vánoce jsem nikdy neslavil. Ti, co je slavili, byli šašci, nakoupili si hromadu jídla a pak jim z toho bylo špatně. Někteří mají i tendenci vyzdobit si celu. Lidi to tam slaví, a nejen Vánoce, ale třeba i narozeniny, svátky, je to takový útěk před realitou. Osobně jsem takové oslavy vědomě odmítal. Když mně přišli přát na Nový rok hodně štěstí, tak jsem vždycky říkal, že vězni si mají přát jedinou věc, a to je „koukej odtud už vypadnout“.

Jak to bylo po propuštění

Co tedy vězeň po propuštění potřebuje?

Po dlouhém pobytu v kriminále se chce člověk nejprve pobavit, ukojit hlad po tom, co mu bylo léta odpíráno, na nic jiného v tu chvíli nemyslí. Říkáme tomuto stavu „hopíkování“, protože takový člověk se chová jako hopík, se kterým v malé místnosti vší silou bouchnete o zem a on začne lítat ze strany na stranu. To se s propuštěnými děje. Teprve když se zastaví, můžete je někam nasměrovat.

Myslíte tím, že by se propuštěnému měla dát možnost chvíli „hopíkovat“, ne po něm hned chtít, aby začal pracovat? Ale jak to udělat?

Zcela určitě, i když tu problém existuje. Po delší době strávené v kriminále je každý jedinec postižen něčím, co lze nazvat „syndrom potlačené agresivity“. V některých severských zemích proto mají pro takové lidi systém „přechodových sanatorií“, kde bývalý vězeň může pobývat, když se k tomu rozhodne. Je to péče hrazená z veřejných prostředků. V těchto zemích je ale na rozdíl od Česka uznáno, že z vězení vychází „pacient“.

Co podle vás dělá společnost vůči propuštěným vězňům špatně? 

Společnost vězně zbytečně ostrakizuje a na základě předem dané zaujatosti je automaticky považuje za zlo. Což se projevuje například tím, že když si takový člověk přijde žádat o práci třeba obyčejného uklízeče, jako první po něm budou chtít výpis z trestního rejstříku. To má ale za následek, že drtivá většina se tam už nedostaví. Ti, co výpis skutečně donesou, se obvykle setkají s tím, že je prostě nevezmou. 

Jak vypadá život po odchodu z vězení?

Pokud nejste propuštěni s podmínkou, tak se o vás nikdo nestará. Když máte podmínku, dohlíží na vás sice probační služba, ale ta dělá takové věci, že třeba zavolají majiteli bytu, který jste si pronajali, aby zjistili, jestli se tam jako odsouzený chováte slušně. Podobně se vyptávají u vašeho zaměstnavatele. To může vést k tomu, že bývalého vězně z bytu nebo z práce vyhodí. Zaměstnanci probační služby to nemusí myslet špatně, ale situaci, v jaké se propuštění vězni ocitají, zkrátka nechápou. 

Při odchodu dostanete na bráně 500 korun, podepíšete, že dlužíte 200 tisíc (v případě pana Žirovnického, pozn. red.), dojdete na sociální zabezpečení, tam vám dají dalších 500 korun, a řeknou „přijďte za 14 dní“. Za těchto podmínek se od vás očekává, že se bez problémů zařadíte do společnosti. Jenže vy nemáte co na sebe, nemáte kde bydlet… 

Jak lze tuto situace řešit? 

Používám pro to příměr – nejlepší sociální pracovník je pro propuštěného vězně dealer drog. Bývalý vězeň za ním přijde, dostane od něj pět dávek na prodej a šestou pro sebe. Tou poslední dávkou se buď může sám nastřelit, nebo ji naopak prodat. Když je šikovný a u dealera se za den třikrát otočí, má vyděláno na živobytí. Dealer dá propuštěnci zkrátka možnost vydělávat si den co den na své základní životní potřeby, bez něj nemá nic. Jsem odpůrce drog, ale je pravda, že tato cesta se mnohým čerstvě propuštěným vězňům jeví jako jediná možná, protože oni peníze potřebují hned.

Ostatně takto vznikl projekt Basmani, akorát ne s drogami, ale se šperky a jinými dárkovými předměty, které by Basmani vyráběli. Ve zkratce by to mělo fungovat tak, že dostanou komponenty, sestaví z nich výrobek a my jim hned ten den vyplatíme peníze. Můžou si legálně vydělat na své denní náklady a nemusí se na ulici potloukat s drogami, za které by se mohli dostat zpátky do kriminálu. E-shop jsme spustili v říjnu 2021 a jsme teprve na počátku, ale už teď máme dva bývalé vězně, co nám s tím pomáhají. 

Je to podnikatelský záměr naší ředitelky a prozatím jej financuje z vlastních zdrojů. Věřím, že se to časem rozjede a zisk bude natolik stabilní, abychom mohli vytvořit nové projekty či pracovní místa, třeba uklízecí služby pro lidi s vězeňskou minulostí a možná tím inspirovat i další podnikatele, aby se nebáli zaměstnávat bývalé kriminálníky. 

Jak jste se s propuštěním popasoval vy? 

Byl to matrix, jinak to nejde vysvětlit. Po silnici jezdila jiná auta, lidé chodili jinak oblečení, koukali do telefonů… Nebo jsem se šel podívat do parku, kde jsem si jako malý hrával, bývala tam nádherná třešňová alej, ale nic z ní nezůstalo, všechny stromy pokáceli. Což byl pro mě šok. Při střetnutí s novou realitou člověku dojde, že ve vězení prožil 18 let jen ze vzpomínek.

Připravili vás před propuštěním na svět venku?

Poslední rok a půl jsem byl na výstupce (výstupní oddělení je určeno pro dlouhodobé vězně a má jim usnadnit začlenění do společnosti, pozn. red.). Vzhledem k tomu, že jsem celý trest strávil ve vězení se zvýšenou ostrahou, to byla příjemná změna – nemusel jsem být pořád zavřený v cele, kde jsme byli jen dva a měli vlastní koupelnu, je to také obecně hezčí prostředí. Padesát metrů od výstupky byla počítačová učebna. Tam mě ale nikdy nepustili, i když jsem seděl dlouho a svět počítačů a internetu byl pro mě španělskou vesnicí a já se chtěl naučit alespoň nějaké základy. 

Jak vám to vysvětlovali?

Nijak, zřízení té učebny asi spočívalo v tom, aby si vedení věznice udělalo čárku za splnění úkolu. 

Práva a pomoc vězňům

Co vás po propuštění vedlo ke studiu práv?

Práva mě baví, doslova jsem se v tom našel. Vzdělával jsem se už ve vězení, psal jsem žaloby, dokonce jsem vyhrál soudní spor u Evropského soudu ve Štrasburku. Nejvyšší soud v Brně mě oficiálně označil za kverulanta, který zatěžuje soudní systém, neboť podává moc žalob. Ale já měl asi 50% úspěšnost. Také se mi podařilo dostat na svobodu Roberta Tempela, což je docela unikátní, aby doživotně odsouzeného vězně zprostili obvinění a propustili. Musel jsem ale Tempela k podání žádosti k Evropskému soudu donutit, on nechtěl. Nemohl jsem se na to dívat, seděl na cele a bylo vidět, jak ho to žere, přitom když jsem si pročítal jeho rozsudek, byl úplně nesmyslný, ten text neměl hlavu ani patu. 

Co se týče právní pomoci vězňům, jak to začalo a podle čeho si vybíráte, komu pomůžete a komu ne?

Nejdříve se muselo roznést, že jim můžu pomoct. K tomu posloužila klasická šeptanda. Vězni ale postupně zjistili, že jsem pro ně užitečný. Další věc je ta, že jsem nikoho z nich morálně nesoudil.

Je někdo, komu byste nikdy nepomohl?

Nikdy jsem nikoho neodmítl. Ale díky tomu, že jsem byl dlouho ve vězení a měl jsem nějakou pověst, určitá sorta lidí za mnou nikdy nepřišla. 

Dobrou pověst jste měl díky orientaci v právu? 

Ano, ale takové postavení si musíte tvrdě vybojovat i s vězeňskou službou. Třeba z Valdic mě přeložili, protože jsem pomáhal, komu jsem neměl, dokonce vím, že tam existovala objednávka, aby mě zmrzačili. Valdice byly peklo. Před vězením jsem pracoval v pohostinství, to bylo v 90. letech (jako ředitel Discolandu Sylvie, legendárního podniku na Praze 8, který v 90. letech vlastnil Ivan Jonák,  pozn. red.), viděl jsem tam leccos, ale 20 deka pervitinu jsem viděl až ve Valdicích na stole. A to tam nedonesla návštěva. 

The post O světě za mřížemi a pomoci propuštěným appeared first on investigace.cz.

Diskusi o vhodném využívání vazby odstartovalo na Slovensku loňské početné zatýkání prominentních lidí. Mezi nejvíce skloňované případy patří více než rok trvající koluzní vazba bývalé soudkyně a náměstkyně ministerstva spravedlnosti Moniky Jankovské a také případ bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského. Oba skončili tragicky. Jankovská se pokusila spáchat sebevraždu, Lučanskému se sebevražda podařila. Současná ministryně spravedlnosti Mária Kolíková minulý týden prezentovala závěry nezávislé kontrolní komise v případu Lučanský. A tento týden dokonce předložila novelu zákona k podmínkám vazby na Slovensku. 

Čtyři měsíce po tragické smrti bývalého šéfa slovenské policie Milana Lučanského přijala speciální komise po vyšetřování události jednoznačný závěr: Milan Lučanský ve vazbě spáchal sebevraždu. Komise byla zřízena ministryní spravedlnosti Márií Kolíkovou, která tak chtěla reagovat na rozporuplné reakce spojené se smrtí někdejšího policejního prezidenta. Po Lučanského smrti totiž vznikly spekulace, že mohlo jít o úmyslné zabití jinou osobou nebo o donucení k sebevraždě. Podobné spekulace šířili i slovenští opoziční poslanci včetně Roberta Fica ze strany SMER, která Lučanského do funkce navrhla.

Ministryně Kolíková proto pár dní po tragické události ustavila tuto kontrolní komisi. Sedmnáctičlenná skupina odborníků měla za úkol potvrdit nebo vyvrátit závěr, že se jednalo o sebevraždu, a vyloučit případné pochybnosti o použití násilí ze strany příslušníků ZVJS (Sbor vězeňské a justiční stráže). V komisi byli zastoupeni členové všech parlamentních stran, svůj hlas měli i zástupci kanceláře slovenské prezidentky, ministerstva spravedlnosti, ZVJS, médií a také bývalá veřejná ochránkyně práv ČR Anna Šabatová.

Na více než dvaceti stránkách komise detailně popsala oba incidenty Milana Lučanského. Komise přitom neměla přístup k údajům z trestního spisu ani k jeho zdravotní dokumentaci, protože s tím nesouhlasila rodina zesnulého. Absenci těchto dokumentů komise viděla jako největší problém a musela se spoléhat na zprávu generálního prokurátora, jenž se o výsledcích pitvy dozvěděl na neveřejném zasedání parlamentu. 

Nesnesitelná věčnost slovenské koluzní vazby

Co se stalo v Lučanského cele?

V rámci vyšetřování si členové komise několikrát prohlédli záznamy kamer umístěných před Lučanského celou. V den pokusu o sebevraždu Lučanský opustil svou celu pouze dvakrát – dopoledne byl na lékařské prohlídce kvůli zranění oka a odpoledne navštívil psychologa. Zdravotnický personál vyhodnotil Lučanského chování jako „pokojné, rozvážné a racionální, bez náznaků problémového chování“. Přesto byl zařazen do rizikové skupiny č. 3, což prakticky znamenalo, že byl monitorován každých 30 minut. 

Stalo se tak poté, když si v cele zranil oko a musel podstoupit operaci. Lučanský vysvětlil své zranění tak, že v cele zakopl o svůj sandál, spadl a praštil se o roh postele a tím si poranil oko. Vězeňský psycholog tento incident nepodcenil, a byť Lučanský popřel, že mělo jít o sebevražedný pokus, zpřísnil mu monitorování cely. Psycholog odůvodnil svůj krok jako preventivní, protože obviněný byl v takzvané adaptační fázi vazby (poprvé ve výkonu vazby) a krátce po nástupu do vězení musel podstoupit operaci. Lučanský byl proto pod zvýšeným dohledem i zdravotním dozorem, jeho stav psycholog vyhodnotil jako stabilizovaný, s absencí myšlenek s potenciálně suicidiálním obsahem. Podobné náznaky v chování nepotvrdili ani příslušníci ZVJS.

Kamery, jejichž záběry měla komise k dispozici, ale nenahrávaly nepřetržitě, spouštěly se pouze v případě, že byl před celou zaznamenán pohyb. Poslední standardní kontrola zaznamenaná kamerou se udála v 16:30. O devět minut později se podávala večeře a v tu dobu už Lučanský nereagoval na výzvu příslušníka ZVJS k odebrání jídla. Dozorci se ho proto rozhodli zkontrolovat. Otevřeli dveře do cely, což potvrdila i záznamová zařízení na otevírání a zavírání cel.

V cele pak ostraha objevila bezvládné tělo ležící na posteli s vězeňskou mikinou uvázanou kolem krku. Dozorci okamžitě přistoupili k resuscitaci, která se zdála být úspěšná, avšak po převozu do nemocnice lékař konstatoval mozkovou mrtvici a Lučanského prohlásil za mrtvého. V cele kromě Lučanského celý kritický den nikdo nebyl a tělo někdejšího policejního prezidenta rovněž nevykazovalo žádné poranění, jež mu mohla přivodit jiná osoba. Komise tak došla k závěru, že Milan Lučanský spáchal sebevraždu.

Po vyloučení účasti jiné osoby se komise zabývala i chováním příslušníků ZVJS k obviněnému a tím, zda mohli sebevraždě zabránit. Při nástupu do vazby musel Lučanský podstoupit obdobně jako jiní vězňové zdravotní prohlídku a nebylo zjištěno žádné zranění. Úraz oka členové komise vyhodnotili jako nešťastnou nehodu a odmítli, že by se jednalo o předvídatelný čin.

Smrt prominentního vězně

Zvednutý prst komise

Na druhé straně ale komise kriticky zhodnotila eskortu Lučanského z nemocnice v Ružomberku, kdy vězeňští dozorci opakovaně použili donucovací prostředky – převáděcí řetízky, spoutávací řetízky a spoutávací opasek. Lučanský byl po narkóze a takto spoutaný upadnul a odřel si hlavu. Komise použití uvedených donucovacích prostředků proto vyhodnotila jako nepřiměřené, neboť u osob v pooperačním stavu mohou vést k nečekané ztrátě koordinace pohybu a tím i ke zranění.

Komise dále kritizovala fakt, že Lučanský dostával poštu od příbuzných s prodlevou, některé dopisy si dokonce nestihl před svou smrtí ani přečíst. Za celou dobu vazby se vůbec nesetkal s rodinou, na možnost návštěvy se však neptal. Komise jeho absenci zájmu vyhodnotila jako právní vědomost o vlastní situaci v koluzní vazbě, kde se nesmí s nikým setkávat. Při pohovorech s vězeňskými dozorčími ale poznamenal, že mu rodina chybí a má problém se s touto absencí vyrovnat. Umístění Lučanského v samovazbě a bez možnosti plnohodnotného sociálního kontaktu bylo sice problematické vzhledem k mezinárodním standardům, avšak po zohlednění judikatury ESLP (Evropský soud pro lidská práva) komise dospěla k závěru, že vzhledem k poměrně krátkému času výkonu vazby v tomto režimu nelze stanovit, zda došlo k porušení jeho základních práv a svobod.

I přesto, že komise nenašla žádné pochybení ze strany vězeňských dozorců, si v závěru zprávy dovolila vyjmenovat několik doporučení. „V oblasti zajišťování řádových činností a možností trávení volného času vazebně stíhaných osob je třeba provést systémové změny,“ píše se ve zprávě. Jako možné vylepšení pak doporučuje, aby do interních postupů příslušníků ZVJS byl zahrnut takzvaný Istanbulský protokol. Současně zpráva navrhuje, aby se do personální dokumentace uváděla i vyjádření ošetřujícího lékaře ohledně zranění vězně neboli to, jak ke zranění došlo a jestli je popisovaná událost shodná s typem vazby. Jinými slovy, pokud je člověk sám na cele, jestli si zranění mohl způsobit sám, a vyloučit tak případné špatné zacházení s obviněnými. 

Komise dále doporučuje přijetí právní úpravy, aby kontrola pošty u člověka v koluzní vazbě probíhala bez zpoždění a nedocházelo tak k neodůvodněným průtahům.

Policajti, nebo mafiáni?

Novela je na stole

Ministryně spravedlnosti Mária Kolíková ze strany Za ľudí před několika dny předložila do připomínkového řízení vlastní návrh na změnu koluzní vazby. Podle šéfky ministerstva spravedlnosti by standardní koluzní vazba neměla trvat déle než pět měsíců. Prodloužit by ji mohli pouze v případě, kdy se zjistí, že obviněný skutečně jednal koluzně – to znamená mařil vyšetřování nebo se snažil někoho ovlivňovat. Tato pětiměsíční lhůta by se tak přiblížila české legislativě. Koluzní vazba v Česku je omezená na tři měsíce a prodlužuje se pouze v případě prokázaného koluzního chování. Oproti tomu na Slovensku je současná standardní lhůta vazby sedm měsíců a prokurátoři často žádají o její prodloužení i bez koluzního chování.

S vlastním návrhem změny koluzní vazby přišla i druhá slovenská koaliční strana Sme rodina, která má momentálně ve vazbě svého zástupce, bývalého šéfa Slovenské informační služby Vladimíra Pčolinského. Pokud návrh projde, nové podmínky by měly začít platit na konci léta nebo na podzim.

The post Verdikt komise je jasný: Lučanský spáchal sebevraždu appeared first on investigace.cz.

Po prvotním nadšení z „protikorupční vlny“ se na Slovensku začínají ozývat i kritické hlasy. I respektovaní novináři poukazují na to, že příliš mnoho zatčených prominentů zůstává příliš dlouho ve vazbě s vysvětlením, že by mohli ovlivňovat svědky nebo jinak mařit vyšetřování (řečeno právním jazykem, jde o takzvanou koluzní vazbu). Na rozdíl od České republiky nebo jiných evropských zemí nemá na Slovensku tento vazební důvod žádný časový limit, takže zatčení prominenti zůstávají v přísné izolaci i půl roku či ještě déle. Bývalý policejní prezident Milan Lučanský v této izolaci spáchal sebevraždu, ministerská státní tajemnice (náměstkyně) a zároveň soudkyně Monika Jankovská se předávkovala léky. Na Slovensku proto sama vládní koalice připravuje změnu, která by tyto podmínky zlidštila.

Jaké to je v koluzní vazbě

Koluzní vazba je nejpřísnější vazba, v jaké může obviněný skončit. V Česku je uplatňována spíš zřídka, a to především v případech organizované drogové kriminality, kdy hrozí, že by se klíčoví svědci mohli začít „ztrácet“, popřípadě by si najednou přestali cokoli pamatovat. Na Slovensku v koluzní vazbě za poslední rok skončilo mnoho prominentů, kdysi jasně navázaných na politiku. Proto se z podmínek a délky koluzní vazby stalo i politické téma.

Jak uvádí zpráva českého veřejného ochránce práv, kde se koluzní vazbou zabývají, tento druh vazby není příliš často nařizován, protože pro obviněného znamená další omezení jeho práv. 

„Samotná koluzní vazba je v Česku výjimečná,“ vysvětluje trestní právnička Kateřina Mrkvová z advokátní kanceláře JUDr. Pavlína Uhlířová. „Já jsem se s ní setkala spíš u větších a komplikovanějších drogových případů. Omezeně i u korupčních případů, ve kterých šlo o ovlivňování veřejných zakázek.“ 

To potvrzují i statistiky, které nám poskytla Markéta Prunerová z Vězeňské služby ČR. Podle těchto statistik je v samotné koluzní vazbě pět lidí a v kombinaci koluzní vazby s vazbou útěkovou nebo předstižnou 83 lidí.  

Na Slovensku je, podle vyjádření tiskového mluvčího slovenského ministerstva spravedlnosti Petra Bubly, v současné době ve výkonu vazby 1 509 osob. Podle údajů vyplývajících z tabulky níže, je jen v koluzní vazbě 10 osob a v koluzní vazbě v kombinaci s jinými důvody 155 osob.

Podmínky koluzní vazby bývají drsné, což je jedna z mála věcí, na které se shodnou jak právní zástupci obviněných, tak i šéf slovenské speciální prokuratury. „Je nesporné, že koluzní vazba je nejpřísnějším typem vazby. Opatření s ní spojená jsou nejvíce omezující ve vztahu k obviněným osobám,“ potvrzuje Petr Malý, tiskový mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství. 

Jelikož má koluzní vazba zabránit tomu, aby obviněný posílal vzkazy svědkům, věznice ho zpravidla drží v přísné izolaci. S ostatními vězni se často vůbec nestýká.

V cele, kde obvinění tráví mimo hodinovou vycházku 23 hodin denně, je jeden stolek, malá skříňka a dvoupatrová postel, záchod a hustě zamřížované okno, takže do cely skoro neproniká denní světlo. Ne každá cela má sprchu. 

„Rodině můžete zavolat dvakrát za měsíc, dvacet minut, ale telefonát musí schválit vyšetřovatel. Například moje klientka Jankovská si s rodinou nemohla zavolat prvních 53 dní,“ vysvětluje právní zástupce bývalé náměstkyně Moniky Jankovské Peter Erdös. Kvůli pandemické situaci navíc nejsou povoleny návštěvy, s rodinou se tak obviněný může bavit jen přes aplikaci Skype.

Právě nedostatečná komunikace s rodinou je jednou ze skutečností, kterou Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) také kritizuje. Lépe řečeno, kritizuje absenci pravidel pro komunikaci s rodinou. Na Slovensku chybí fixní lhůty i pravidla, na jejichž základě by byl vyšetřovatel povinen sdělit do určité doby obviněnému, že jeho dopis schválil či neschválil k doručení rodině. 

Dušan Kováčik, bývalý šéf slovenské speciální prokuratury, ve svém dopise z vazby například uvádí, že telefonovat s manželkou mu bylo umožněno až po třech měsících od okamžiku, kdy byl vzat do koluzní vazby. 

V rámci českého zákona o výkonu vazby je sice definováno, že kontrola orgánem, jenž vede trestní řízení, má trvat maximálně 14 dní. Jak ale tvrdí Vězeňská služba, která tuto komunikaci zprostředkovává, málokdy je tato lhůta dodržována.

„Když obviněný z koluzní vazby pošle dopis, trvá to celou věčnost, než si to někdo přečte,“ popisuje českou praxi právnička Mrkvová. „My jako obhájci nemůžeme předat rodině dopis ani informace, a to někdy může být problém. Zejména když vám do telefonu pláče manželka, že nemá přístup k účtu a manžel je zavřený, a tak se nemůže dostat k financím, aby zaplatila nájem.“

Jednu hodinu denně může jít obviněný na „procházku“, což je dost nadnesený výraz pro to, že je mu zpřístupněn koridor o rozměrech deset metrů čtverečních, obehnaný vysokými zdmi a nahoře uzavřený pletivem.

Pokud je vězeňská knihovna zavřená, nemají obvinění jinou možnost než si číst svůj vlastní spis. Rodina jim sice může poslat knihy v balíčku, ty se ale často až na několik měsíců zaseknou u kontroly. Panuje totiž obava, že by v knihách mohly být šifrované vzkazy pro osoby v koluzní vazbě.

Obvinění často bývají na cele sami, což je jednodušší situace z pohledu ostrahy, neboť nemohou přes ostatní vězně posílat z vězení vzkazy a takto například ovlivňovat svědky nebo si domlouvat alibi.

Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), jeden z nejsilnějších výborů, který mimo jiné monitoruje stav lidských práv ve vězeňských zařízeních, tato nedostatečná opatření na Slovensku dlouhodobě kritizuje. Ve slovenské hodnoticí zprávě za rok 2019 přímo stojí: „Obvinění byli většinu dnů uzamčení ve svých celách přibližně 23 hodin denně, někdy celé měsíce až roky. Je nepřijatelné, aby vězni byli takto odkázáni jen sami na svou společnost.“

Vazba jako nátlak

Vysokoškolský učitel a odborník na trestní právo Tomáš Gřivna z AK Gřivna & Šmerda rovněž vidí problém v tom, že na Slovensku není stanovena tříměsíční lhůta koluzní vazby. Jak ale upozorňuje, právně zastupuje jednoho z nejbohatších Slováků Jozefa Brhela, jenž byl poslán do vazby v rámci tamní protikorupční vlny, proto může být jeho pohled brán jako zkreslený.

„Na Slovensku není tlak na rychlost řešení situace lidí v koluzní vazbě. Vznikají pak otazníky, jestli náhodou vazba nemá sloužit k tomu, aby se osoba doznala. Protože když se osoba dozná, z vazby ji pustí. Já slovenskou právní praxi vnímám jako velmi nestandardní v tom, že nemá pojistku o době maximálního trvání koluzní vazby,“ vysvětluje Gřivna.

Na Slovensku sice existuje limit sedmi měsíců, po kterých musí soud přezkoumat důvody dalšího trvání vazby, prokurátoři ale běžně žádají o její prodloužení. V Česku se něco podobného děje zcela ojediněle. „Sama jsem ještě neviděla, že by koluzní vazba v českém prostředí trvala déle než ty tři měsíce, i kdyby reálně mohla,“ dodává česká trestní právnička Mrkvová.

Podle Petra Erdöse, právního zástupce Moniky Jankovské, problém příliš dlouhé vazby ilustruje i případ jeho klientky. „Od vzetí do vazby po rozhodování o prodloužení vazby uplynulo 130 pracovních dní. Z toho 100 dní se nevykonal žádný právní úkon. Soudce, který o prodloužení vazby rozhodoval, konstatoval, že orgány činné v trestním řízení v tomto případě nekonají urychleně a přednostně. Poukázal ale na to, že tento stav komplikuje pandemická situace,“ říká Peter Erdös. Jankovské tak byla vazba prodloužena o dalších pět měsíců.

Možného alternativního výkonu koluzní vazby se Monika Jankovská mohla dočkat až po roce ve vězení. Soudce v odůvodnění konstatoval, že kvůli absenci jednání orgánů činných v trestním řízení nahrazuje vazbu alternativním výkonem vazby, tedy monitorovacím náramkem a kaucí 100 000 eur (2 500 000 korun). Jankovská by byla povinna zdržovat se jen ve svém bytě a nesměla by kontaktovat žádné svědky ani znalce.

K této alternativě však nikdy nedošlo. Krátce poté, co byla Jankovská propuštěna z vězeňské nemocnice v Trenčíně, kde byla hospitalizovaná po předávkování léky, což její právník označil za pokus o sebevraždu, byla opět zatčena, tentokrát kvůli jinému případu.

„Když jsem tam přijel, viděl jsem před nemocnicí ozbrojené složky. Zeptal jsem se vyšetřovatele, co se děje, a řekl mi, že jdou zatknout moji klientku z důvodu koluzní a preventivní vazby v kauze Fatima. Když moje klientka po roce vazby opouštěla nemocnici a uviděla ozbrojené složky, psychicky se zhroutila. Následně byla znovu hospitalizovaná v nemocnici,“ popisuje opětovné zatčení Peter Erdös.

Samotné uplatnění alternativního výkonu koluzní vazby se na Slovensku a v Česku liší, a to hned ve dvou rovinách. V Česku alternativa k výkonu koluzní vazby není. Zatímco u ostatních vazebních důvodů (například v případě rizika útěku nebo pokračování v trestné činnosti) mohou soudy přijmout náhradní řešení, třeba v podobě složení peněžní kauce, u koluzní vazby taková možnost není: pokud pro ni soud shledá důvody, pak žádná kauce nepomůže.

Oproti tomu na Slovensku možnost alternativního výkonu koluzní vazby existuje v podobě již zmíněného monitorovacího náramku nebo kauce a soudy tuto eventualitu uplatňují. Vykoupeno je to ale právě tím, že pro koluzní vazbu na Slovensku neexistuje tříměsíční časový strop.

„Češi u koluzní vazby nepřipouštějí náhradní plnění vazby. Ani peněžitou záruku, zkrátka nic. V určitém směru je to předmětem kritiky, protože Evropský soud pro lidská práva říká, že nepřipouští a priori vyloučení náhrady vazby. Ale vzhledem k tomu, že v Česku je koluzní vazba relativně krátká, to nevnímáme jako až tak velký problém,“ vysvětluje český trestní právník Tomáš Gřivna. „Kombinace, kde není časový strop ani náhrada, je dost zdrcující.“

Přečtěte si

Bouře, Boží mlýny, Očistec: Slováci letos účtovali s prohnilým státním aparátem

Slovenský vazební systém

Slovensko je momentálně v extrémní situaci, neboť ve většině případů se nejedná o běžné obviněné, ale o lidi, kteří byli či stále jsou úzce napojení na politiky i zákonodárce. A to ať už jde o nominanty bývalé vlády a politické strany Smer, nebo jako v případě Vladimíra Pčolinského, dnes už bývalého šéfa Slovenské tajné služby SIS, o nominanty vlády současné.

Právě strana Smer na nedávném zasedání parlamentu předložila pozměňující a doplňující návrhy k zákonu o obětech trestných činů, jenž přitom nesouvisí s vazebním systémem, mohly však z vazby dostat drtivou většinu prominentů. Jeden z návrhů totiž obsahoval přechodné ustanovení, které mělo všechny, kdo jsou ve vazbě více než tři měsíce, propustit na svobodu v ten den, kdy zákon začne platit.

„Politici mohou mít obavy, že obviněné osoby budou pod tíhou vazby zvažovat buď spolupráci s policií, nebo dohodu o vině a trestu s prokurátory. Základem je u takových případů přiznání a možná svědecká výpověď o všech trestných činech, o kterých stíhaná osoba ví,“ napsala Monika Tódová ve svém článku, kde se zamýšlela nad tím, nakolik rozpoutání debaty o možném krácení vazby může být politická objednávka.

Tódová se navíc pozastavuje u celého problému, proč se koluzní vazba neřešila už dávno, když ve vazbě ještě nebylo tolik prominentů. Tomu ale oponuje právník Peter Erdös i slovenská ministryně spravedlnosti Mária Kolíková. Oba se shodují, že jak slovenská advokátní komora, tak ministerstvo se snažily řešit podmínky i zákonné důvody vazby už dlouho, avšak chyběla právě politická vůle ke změnám.

Mária Kolíková navíc v rozhovoru pro Denník N přiznala, že je na ni sice vyvíjen politický tlak, aby podmínky koluzní vazby změnila, bere ho ale jako příležitost téma vazby řešit i politicky. Upřesnila, že na ni tlačí i předseda strany Sme rodina Boris Kollár. Jeho nominant, bývalý šéf tajných služeb Vladimír Pčolinský, je v současné době v koluzní vazbě.

Nedá se…

Spousta slovenských právníků ale v tom, že koluzní vazba není omezená, nevidí žádný problém. Jako příklad uvádějí kauzu Bouřka, kdy bylo obviněno přes dvacet prominentních soudců z úplatkářství. Poukazují na to, že desítky obviněných a desítky jejich trestních skutků se za tři měsíce prostě nedají vyšetřit. 

Mezi prokurátory navíc panuje obava, že měnit pravidla koluzní vazby v momentě, kdy probíhá masivní vyšetřování, může být neprozíravé a ohrožující samotné vyšetřování. Problém spočívá i v tom, že prokuratura nabírá spousty skutků a vzniká tak kvantum vyšetřovacích úkonů. Prokurátor je totiž povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozvěděl. Je proto potřeba, aby si stanovil priority, k čemuž spoustě mladých a nově přijatých prokurátorů chybí zkušenosti.

Navíc se málokdy jedná jen o koluzní vazbu, ve většině případů je to kombinace s útěkovou nebo preventivní vazbou. Ta první má zabránit tomu, aby obviněný utekl do země, kam česká nebo slovenská spravedlnost nedosáhne. Ta druhá má obviněnému znemožnit pokračování v trestné činnosti.

„Na Slovensku se judikatura vyvíjí jinak než v Česku. U nás je mnohem přísnější, protože se hledí na to, že ve vazbě máme osobu, u které ještě soud nekonstatoval, že se dopustila trestného činu. Ctíme presumpci neviny. Proto ta omezení musejí být jen v nezbytně nutném rozsahu. Na Slovensku upřednostňují zájem státu na bezproblémovém vyšetřování nad zájmem té osoby, proti níž se trestní řízení vede,“ vysvětluje český trestní právník Tomáš Gřivna.

„My v Česku navíc vyžadujeme, aby soud v rozhodnutí specifikoval okruh osob, které mohou být ovlivňovány ze strany obviněného. Aby bylo přezkoumatelné, že ve chvíli, kdy se tento okruh osob vyslechne, už vlastně netrvá důvod koluzní vazby.“

Neřešení koluzní vazby

V evropském kontextu by samotné neřešení podmínek koluzní vazby mohlo do budoucna zadělat na daleko větší mezinárodní problémy. V rámci Evropské unie by mohla ještě dál klesnout důvěra ve spravedlivou slovenskou justici. To by se odrazilo v případech různých předávacích a vydávacích vazeb. „Pokud důvěra okolních zemí ve slovenskou justici bude nalomena tak, jako je teď nalomena v Maďarsku nebo Polsku, mohly by ostatní státy začít mnohem detailněji zkoumat důvody předávací vazby – jestli třeba nejsou politické,“ popisuje možnou budoucí situaci český právník Tomáš Gřivna.

Potenciální zneužití vazby by pak mohl řešit i Evropský soud pro lidská práva (ESLP). „ESLP může rozsudkem konstatovat, že došlo k porušení některého z článků Úmluvy o lidských právech. Třeba že stát porušil článek 6 úmluvy, což je právo na spravedlivý proces. Pokud rozsudky ESLP nejsou nijak reflektovány, může to vyvolat tlak mezinárodního společenství. Soud pak může i přiznat finanční zadostiučinění stěžovateli a stát jej bude povinen zaplatit,“ říká Gřivna a dodává, že v Česku je dokonce možné, aby na základě rozsudku ESLP požádala dotčená osoba o obnovu řízení u českého ústavního soudu.

Na Slovensku teď panuje relativní shoda v tom, že koluzní vazba s nejtvrdšími restrikcemi, tedy v současných podmínkách a bez časového omezení, je špatně. Vláda tak bude muset najít způsob, jak tyto tři věci vybalancovat, aby neohrozily vyšetřování.

„Musí se někde najít ta únosná mez. Protože pro všechny platí Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a vazba nesmí být v rozporu s touto Úmluvou. Koluzní vazba je něco, co je pořád plus minus snesitelné, protože nevím o ničem, kdy by ESLP vydal rozsudek a řekl, že slovenský systém je úplně špatný. Otázka ale zůstává, jestli už měl ESLP vůbec možnost se k tomu vyslovit,“ uzavírá právník Tomáš Gřivna.

The post Nesnesitelná věčnost slovenské koluzní vazby appeared first on investigace.cz.

Před půl rokem jsme vydali první text ze série o kartelu Grupo America, o jednom z nejlépe organizovaných zločineckých sdružení na světě. O tomto balkánském kartelu se dlouho nevědělo, přestože si téměř zmonopolizoval dovoz kokainu po moři do Evropy. Poté, co jsme portrét Grupo America publikovali, ale nastaly razantní změny – oba z vůdců kartelu jsou teď ve vězení. Jejich uvěznění ale jednoduché nebylo.

V roce 2016 byl Zoran Jakšić v Peru odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Původem Srb, který používal přes 40 různých identit a byl spojen s 800kilogramovou dodávkou drog, měl být z vězení přesto propuštěn. A to kvůli soudní nedbalosti.

Přečtěte si

Grupo America 1: Radiografie jednoho kartelu

Z dokumentů vyplynulo, že při soudním jednání se Zoranem Jakšićem byla porušena zásada o nestrannosti soudce. Jednalo se o soudce Ricarda Manriqueho, který se v této kauze již zúčastnil přípravného vyšetřování a hodnotil 34 předběžných řízení. Kvůli tomuto porušení řádného postupu byl původní rozsudek anulován a proti Jakšićovi a deseti dalším obžalovaným byl nařízen nový soudní proces.

Z důvodu závažných trestných činů, jichž se Zoran dopustil, a také vzhledem k podezření z útěku mu nařídili tři měsíce domácího vězení. Šance, že z domácího vězení uteče, byly opravdu vysoké.

Jakšićův vytoužený přesun do domácího vězení ale zmařil jeho první pokus o útěk z vězení Castro Castro, kde si přitom užíval nebývalých výhod a svobod. Právě tam s ním v roce 2017 udělala rozhovor Pavla Holcová z investigace.cz.

Přečtěte si

Grupo America 2: Den s narkobaronem za mřížemi

Jakšić měl pro svůj útěk geniální plán a málem mu vyšel. U specialistů z mexického kartelu ze Sinaloa si objednal vykopání 300 metrů dlouhého tunelu, jenž by propojil dům umístěný na ulici Santa Rosa Avenue s věznicí. Peruánské úřady tvrdí, že stavba tunelu byla hodně nákladná a na jeho kopání se podílel zmíněný mexický kartel Sinaloa, jejž založili Joaquin „El Chapo“ Guzmán a Ismael „El Mayo“ Zambada. El Chapo je proslulý tím, že dvakrát unikl z vazby v Mexiku. Podruhé se tak stalo v roce 2015 z vězení Altiplano s maximální ostrahou přes tunel dlouhý téměř 1,5 kilometru, který byl vybaven světly a systémem k načerpávání čerstvého vzduchu.

Práce na dokončení tunelu pro Jakšiće byly nakonec zastaveny v únoru 2019, kdy byl převezen do vězení Ancon I. V té době byl tunel už víc než z poloviny vykopán.

Druhý soudní proces měl začít v lednu 2021, a to i s deseti dalšími obviněnými, z nichž se však dvěma podařilo utéct. Kvůli pátrání se tak proces odkládal, aby posléze začal bez dvou uprchlíků, kteří nebyli nalezeni.

V únoru 2021 soud v Limě odsoudil Zorana Jakšiće podruhé na 25 let vězení.

Minulý rok jsme psali i o šéfovi kartelu Grupo America Miletovi Miljanićovi. Tehdy ještě žil podobně jako klasičtí mafiánští bossové v New Yorku, kde bydlel v nenápadném bytě, chodil do kostela a podporoval místní balkánskou komunitu. Také se staral o uvězněného Zorana Jakšiće.

Přečtěte si

Ze zákulisí: Jak jsme zmapovali kartel Grupo America

Avšak i Miletu Miljaniće už spravedlnost dostihla. Během prohlídky jeho bytu jej 23. února 2021 zadržela FBI. Podle dokumentů, které máme k dispozici, našli agenti FBI v zásuvce jeho nočního stolku zbraň. Miljanićovi nepomohlo ani to, že o jeho osobě existují kriminální záznamy. Je pravděpodobné, že akce FBI byla součástí širšího vyšetřování, které se týká vazeb předáka newyorských odborů Jamese Cahilla na organizovaný zločin. Newyorští prokurátoři ve svých zprávách určených soudu dokonce citovali texty investigace. cz o kartelu Grupo America. 

The post Grupo America: Pokračování příběhu appeared first on investigace.cz.

Podnikatele Mariana Kočnera a bývalého ředitele TV Markíza Pavla Ruska slovenský Nejvyšší soud odsoudil na 19  let vězení. Rozsudek je pravomocný a nelze se odvolat. Prokurátor na dnešním jednání navrhnul i propadnutí Kočnerova majetku. Nakonec Kočner dostal penežitý trest 10 tisíc eur. Kvůli pandemickým opatřením senát Nejvyššího soudu vyloučil veřejnost, včetně novinářů, z jednání. Oba obvinění si přišli vyslechnout rozsudek osobně. Marian Kočner byl v kauze směnky ve vazbě od června 2018. Pavla Ruska vzali do vazby minulý měsíc. 

Slovenský Nejvyšší soud rozhodl o odvolání ve věci padělání směnek TV Markíza a maření spravedlnosti. Senát Specializovaného trestního soudu na začátku letošního roku odsoudil Mariana Kočnera a Pavla Ruska k 19 letům odnětí svobody. Kočner měl spolu s Ruskem vyhotovit čtyři falešné směnky v hodnotě 69 milionů eur (přibližně 1,8 miliardy českých korun). Vůči rozsudku se odvolal jak prokurátor, tak Kočner s Ruskem. Dnešní verdikt Nejvyššího soudu potvrzuje rozsudek prvního stupně o tom, že Kočner a Rusko tento podvod bezpochyby spáchali.

O co jde v kauze směnek? 

Případ začal v roce 2016, kdy se Marian Kočner spolu se svým kamarádem Pavlem Ruskem rozhodl vymáhat soudní cestou směnky od známé televize Markíza. Kočner tvrdil, že čtyři směnky mu měl Rusko z pozice televizního ředitele podepsat už v roce 2000, aby tak vyrovnal finanční spor o Markízu. Kočner žádal vyplacení směnek, a protože byl Rusko nemajetný, jejich hodnotu mu měla namísto Ruska uhradit televize Markíza.

V červnu 2018 prokurátor Ján Šanta obvinil Mariana Kočnera a Pavla Ruska z padělání směnek a maření spravedlnosti. Podle obžaloby nemohly být směnky podepsané v roce 2000, protože o jejich existenci tehdy nikdo nevěděl. Prokurátor vysvětlil, že směnky byly vytvořeny a podepsány až v roce 2016, tedy v době, kdy měl Kočner celý podvod vymyslet.

O dva měsíce později začal soudní proces trvající přes rok. Policie v tomto období Kočnera nejprve tři týdny tajně sledovala, podezřelý podnikatel nakonec skončil ve vazbě. Obavy, že uprchne do zahraničí, byly opodstatněné. Kočner totiž vlastní jachtu v Chorvatsku a plánoval na ní strávit nějaký čas.

Po Kočnerově zatčení policie získala jeho mobil a vyšetřovatelům se podařilo dešifrovat zprávy z aplikace Threema, které napomohly i při vyšetřování vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Pomocí Threemy ale Kočner komunikoval i o jiných případech a snažil se ovlivňovat soudní rozhodnutí v kauzách, ve kterých byl stíhán. Z komunikace tak vyplývá, že se Rusko s Kočnerem nejen dohadovali na společném postupu při výpovědích, ale Kočner aktivně ovlivňoval civilní soud, který rozhodoval o vyplacení směnek, přes svou spřátelenou soudkyni Moniku Jankovskou (která je momentálně rovněž ve vazbě, pozn. red.). Ta poté úkolovala konkrétní soudce ve prospěch Kočnera a on ji v komunikaci nazýval „svou opičkou“.

V únoru 2020 Specializovaný trestní soud dal za pravdu státnímu žalobci a potvrdil, že směnky jsou falešné. Při odůvodnění rozsudku soud zdůraznil několik klíčových faktů. Pavol Rusko se podepisoval v roce 2000 odlišným způsobem, než jakým byly údajné směnky z tohoto roku podepsány. Směnky rovněž nefigurovaly v účetnictví televize Markíza ani ve finančních dokladech Kočnerových firem. O směnkách v roce 2000 nikdo jiný nevěděl ani je neviděl. Verze obhajoby o údajném vyrovnání sporu mezi Kočnerem a Ruskem neboli TV Markíza se tak nepotvrdila. Finanční spor měli vyřešit řádným prodejem, a dodatečné podepisování dalších směnek tedy nemělo logiku.

Specializovaný trestní soud tehdy Kočenerovi i Ruskovi vyměřil 19 let odnětí svobody.

Jak se posunul případ Kuciakovy vraždy?

Během soudního jednání v kauze padělaných směnek se ale Marian Kočner stal hlavní postavou v daleko exponovanějším procesu, kde čelil obžalobě z objednávky vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Specializovaný trestní soud vedený Ruženou Sabovou ho ale v tomto případu osvobodil v září 2020. Rozporuplný rozsudek vyvolal velkou diskusi u veřejnosti i v médiích. Vůči rozsudku se odvolal prokurátor.

Spis se tak dostal k Nejvyššímu soudu, avšak pár dní poté byl jeden z členů soudního senátu kvůli podjatosti vyměněn za Ivettu Macejkovou. Tato soudkyně šéfovala Ústavnímu soudu v době, kdy byla zmíněná instituce často kritizována, že rozhoduje ve prospěch strany SMER-SD. Podle konverzace v Threemě měl Kočner mimochodem často komunikovat i s vrcholnými politiky SMERu. I přesto se Ivetta Macejková necítila zaujatá a bude tak společně s Petrem Paludou a Danou Wänkeovou rozhodovat o odvolání v případě vraždy. Všichni tři dostali obsáhlý spis k prostudování a jejich rozhodnutí lze očekávat v řádu několika měsíců, ne-li za více než rok. Nejvyšší soud může rozsudek Specializovaného soudu potvrdit, nebo jej vrátit zpět soudu první instance.

V kauze vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové vystupovalo pět lidí. Vraždu si měl objednat Marian Kočner skrze svou přítelkyni Alenu Zsuzsovou, která přípravou vraždy pověřila Zoltána Andruskóa. Brutální čin nakonec provedla dvojice Tomáš Szabó, jenž ke Kuciakovu domu přivezl střelce Miroslava Marčeka. 

Dva z pětičlenné zločinecké skupiny jsou už pravomocně odsouzeni – Zoltán Andruskó se přiznal ještě před zahájením soudu a s prokurátorem uzavřel dohodu o vině a trestu. Za spolupráci dostal 15 let vězení. Druhým ze skupiny je vrah Miroslav Marček, jenž se k svému činu přiznal už v průběhu vazby. Díky přiznání se vyhnul doživotí, které mu za tři vraždy hrozilo. (Kromě Kuciaka a Kušnírové v minulosti zabil i podnikatele z Kolárova, pozn. red.). Nejvyšší soud v prosinci 2020 zvýšil Marčekův trest z 23 let na 25 let, což je konečný verdikt, a odsouzený nastoupil k výkonu trestu.

Co ostatní obžalovaní?

Zatím nepravomocně odsouzen je i řidič Tomáš Szabó, a to na 25 let. O jeho účasti na vraždě svědčili Marček a Andruskó. Kočner i Zsuzsová byli zproštěni viny, oba však zůstávají ve vazbě. Kočner kvůli rozsudku v kauze falešných směnek a Zsuzsová byla před pár dny odsouzena ze zprostředkování další vraždy v roce 2010. Tehdy šlo o bývalého primátora jihoslovenského města Hurbanovo Lászlóa Basternáka, který měl kandidovat ve volbách a jeho vraždu si měl objednat protikandidát Roman Ostružlík.

I v případě, že Nejvyšší soud potvrdí rozhodnutí Specializovaného soudu a Kočner i Zsuzsová budou v případu vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové osvobozeni, je vězení podle všeho nemine. Kočner po dnešku nastupuje k výkonu 19 letého trestu za falšování směnek a Zsuzsová bude čekat na rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu vraždy Kuciaka i primátora Basternáka. Oba ale čelí i dalším stíháním, kromě Kočnerovy ekonomické trestné činnosti měli společně plánovat vraždu i několika slovenských prokurátorů.

The post Kočner jde do vězení na 19 let appeared first on investigace.cz.

Koncem minulého týdne měl pohřeb bývalý slovenský policejní prezident Milan Lučanský. Ve své vazební cele spáchal 29. prosince sebevraždu. Podle vězeňské stráže se oběsil na teplákové mikině. Ve vazbě byl pro podezření z mimořádně závažných trestných činů jako braní úplatků v řádech milionů korun, zločinného spolčování a praní peněz. Přesto o něm český ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) na sociální sítě napsal, že ho „ …dobře znal. Byl to čestný a svědomitý člověk, policista profesionál“. Podobně se o něm vyjádřil i český policejní prezident, který se „těšil na každé setkání s ním“.

Milan Lučanský se stal policejním prezidentem po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Šéfování slovenské policii převzal po Tiboru Gašparovi, který je v současné době také obviněn ze závažných trestných činů. Spolu s ním skončilo ve vazbě dalších 15 vysoce postavených policistů. Někteří z nich začali spolupracovat s vyšetřovateli a ve svých výpovědích odkryli fakta o tom, že slovenská policie si založila vlastní vysoce výkonnou mafiánskou skupinu, jež byla z podstaty věci nedotknutelná.

Sebevraždě Milana Lučasnkého předcházel úraz oka, který sice sám Lučanský označil za nehodu, nicméně okolnosti tohoto úrazu spustily vlnu spekulací. Tyto spekulace se navíc staly silným nástrojem politického boje. Například bývalý slovenský premiér Robert Fico (Smer-SD) ve svém videu označil generála Lučanského a další obviněné policisty za politické vězně. Ve videu pak tvrdí, že je vzhledem k situaci nevyhnutelné, aby ministryně spravedlnosti Mária Kolíková (Za ľudí) odstoupila ze své funkce. 

Policajti, nebo mafiáni?

Zranění z vězení

Bývalý policejní prezident Milan Lučanský byl zadržen začátkem loňského prosince a obviněn ze zvlášť závažného zločinu přijímání úplatků. Následně byl umístěn do koluzní vazby v Prešově. Při ranní kontrole 9. prosince si tamní dozorce všiml, že má Lučanský načervenalé spodní víčko. Někdejší šéf policistů mu vysvětlil, že „to nic není, udeřil jsem se“. Zdravotní ošetření odmítl. Dozorcům pak popsal, že v noci nemohl spát, procházel se po cele, přišlápl si pantofli, zapotácel se a udeřil se o roh postele. I když Lučanský odmítl zdravotní ošetření v ústavní ambulanci, kontaktoval dozorce místní lékařku a popsal jí, co se stalo. 

Ještě ten den dopoledne ale Lučanský změnil názor. Poranění se prý zhoršilo během cvičení, a tak požádal o ošetření a převoz do nemocnice. Tam ho asi hodinu operovali. Jeho stav byl po celou dobu stabilizovaný a ošetřující lékař nehlásil žádné stopy poranění na krku, které by naznačovaly, že by mohlo jít o pokus o sebevraždu. Záznamy z nemocnice ale unikly na veřejnost.

Kujme pikle

Po sociálních sítích se tak začaly lavinovitě šířit konspirační teorie o tom, že „to nebyla náhoda“ a „Lučanský byl ve své cele zmlácen dozorci“. Slovenská ministryně spravedlnosti Mária Kolíková proto nechala ve vazební věznici v Trenčíně, kde se Lučanský zranil, provést kontrolu. 

Primář neurologického oddělení v nemocnici pro obviněné a odsouzené v Trenčíně v oficiálním úředním záznamu uvedl, že úraz Milana Lučanského je skutečně ojedinělý. Podle jeho názoru, vycházejícího z dlouholeté praxe ve vězeňském lékařství, ale k úrazu nedošlo cizím zaviněním a nezanechal „rozsáhlejší charakteristické následky na tváři obviněného“. Na otázku, zda Lučanského verzi o zakopnutí a nárazu do železné části postele považuje za reálnou, odpověděl kladně.

Na nejrůznější konspirační teorie o příčinách úrazu Lučanského upozornil i jeho advokát. 

Bývalý policejní prezident se proto rozhodl reagovat a podobné teorie vyvrátit. Svou reakci vysvětloval tím, že chtěl zastavit šíření nepravdivých informací, jež by mohly mít negativní dopad na psychický stav jeho rodiny, se kterou nebyl ve spojení. 

Sebevražda

Tak jako každý den, i 29. prosince 2020 kontrolovali dozorci celu Milana Lučanského přibližně každou půl hodinu. Podle jejich pozdějších výpovědí Lučanský ležel kolem 16:30 na posteli a na vizuální kontrolu prováděnou průzorem ve dveřích reagoval zvednutím hlavy. O přibližně deset minut později mu dozorci přinesli jídlo. Na výzvy, ať si jídlo převezme, už ale nereagoval a nehybně ležel na posteli. Dozorci proto odemkli celu, kde Lučanského našli s ústavní teplákovou bundou omotanou kolem krku a přivázanou k horní konstrukci palandy. 

Strážníci mu okamžitě uvolnili hlavu, tělo položili na podlahu, zavolali lékaře a neprodleně začali poskytovat první pomoc.

Po vyšetření přivolaný lékař konstatoval mozkovou smrt a Lučanský byl převezen do nemocnice, kde ho následující den prohlásili za mrtvého.

Důkazy nejsou důležité 

Milan Lučanský byl prominentní vězeň, který by pravděpodobně mohl detailně objasnit prorůstání mafie a policie. Jeho sebevražda proto vyvolala obrovský zájem médií i veřejnosti. Jak ve své analýze uvedla organizace Transparency International Slovensko, události kolem smrti bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského testují serióznost standardních slovenských médií. Některé z nich vykreslují situaci nevyváženě, jiné dávají velký prostor konspiracím a zpochybňují oficiální fakta.

Zatím ničím nepotvrzené teorie o zranění a smrti Milana Lučanského začal šířit i známý bezpečnostní analytik Milan Žitný, nejvíc prostoru dostává právě v konspiračních médiích. Rozhovor poskytl slovenskému deníku Pravda, v němž emotivně popisuje, že každý, kdo tvrdí, že si Lučanský zranil oko při cvičení, lže. „Začal ho bít dozorce, který si zavolal další tři na pomoc. Ti ho brutálně kopali do obličeje a do těla. Zbili ho tak, že ho museli převézt do prešovské nemocnice. Tam to ale nebyli schopni řešit, tak ho převezli do Ružomberka. Tam ho eskorta strčila do židle, přičemž spadl a udeřil se hlavou o zem a museli mu udělat CT. A teď mi někdo bude říkat, že je to v pořádku?“ 

Lučanského vlastní tvrzení, že se nic nestalo a zranění si přivodil sám, vysvětluje Žitný obavami bývalého policejního prezidenta, aby ho neobvinili z útoku na veřejného činitele. „A najednou by bylo na světě reálné obvinění, na rozdíl od toho, kvůli kterému byl ve vazbě. Toto vše se tam opravdu reálně odehrálo,“ dodával zapáleně. Tento rozhovor již vidělo na YouTube několik set tisíc lidí. Milan Žitný svoje obvinění ale nikdy nepodložil jediným důkazem. Rozhovor navíc vyšel v deníku Pravda, o kterém se mluví jako o hlásné troubě Smeru-SD. 

Současným majitelem této trouby je bývalý český senátor Ivo Valenta. 

Chobotnice z šestého patra

Reakce slovenské vlády

Současná slovenská vláda, která si za jednu ze svých priorit stanovila obnovení důvěry občanů ve veřejné instituce, se snaží vyšetřovat okolnosti sebevraždy bývalého slovenského policejního prezidenta transparentně. Ministerstvo spravedlnosti zřídilo kontrolní komisi, která má získat a vyhodnotit všechny dostupné informace. Kromě toho zpřístupnilo materiály, jež se týkají jak úrazu oka, tak sebevraždy.

Rozběhlo se i vyšetřování, které nařídil nový generální prokurátor Maroš Žilinka, nedávno zvolený do funkce i poslanci opozice. 

Ministryně spravedlnosti Mária Kolíková potvrdila, že poslancům zpřístupnila vícero podkladů, včetně přepisů kamerových záznamů z chodeb vazební věznice. S jejím postupem ale nesouhlasil generální prokurátor Žilinka. Kromě zpřístupnění kamerových záznamů kritizoval i fakt, že ministryně už zveřejnila část dokumentů obsahujících záznamy o Lučanského vazbě a pobytu v nemocnici. Žilinka se totiž obává, že tím může dojít k maření vyšetřování. „Před veřejnost by měla předstoupit až se souhrnem informací, které nebudou vyvolávat pochybnosti. Zveřejňováním dílčích informací se jen vzbuzují další vášně, historky a příběhy,“ prohlásil generální prokurátor.

Ministryně naopak tvrdí, že o všem, co nechala zveřejnit, byl generální prokurátor informován, a nic z toho by nemělo průběh vyšetřování mařit. K dalšímu klíčovému důkazu, jímž je zdravotní dokumentace Lučanského, se však poslanci nedostanou. Rodina někdejšího policejního prezidenta nedala souhlas se zveřejněním.

„Milan Lučanský spáchal sebevraždu tak, že se oběsil na teplákové bundě. Nejzásadnější důkaz je kamerový záznam z chodby, který ukazuje, že v té době v cele nikdo jiný nebyl. Kamerový záznam z cely neexistuje, ani existovat nemůže. Zákon nedovoluje monitorovat obviněného 24 hodin, pokud nejde o disciplinární trest nebo chráněného svědka. To nebyl případ Lučanského. Bývalý policejní prezident využil pro sebevraždu moment mezi kontrolou a výdejem stravy. Šlo asi o deset minut (mezi 16:30 a 16:40). Když nereagoval na to, jak mu podávají stravu přes okénko, příslušníci ZVJS okamžitě otevřeli celu a začali ho oživovat. Kamerové záznamy z chodby mají k dispozici vyšetřovatelé i prokuratura, veřejnost je zatím neviděla. Na celé vyšetřování dohlíží generální prokurátor Maroš Žilinka, tomu důvěřuje i opozice, která ho s koalicí zvolila. Neexistuje žádný rozumný důvod pochybovat o tom, že šlo o sebevraždu,“ vyjádřila se Mária Kolíková.

The post Smrt prominentního vězně appeared first on investigace.cz.