Basmani.cz

Basmani.cz je projekt dvou bývalých vězňů, jehož cílem je podpora lidí propuštěných z vězení. Jeden ze zakladatelů Albert Žirovnický (za vraždu si odseděl 18 let) investigaci.cz popsal život v dnešním vězení, ale i problémy spojené s návratem do společnosti po odpykání trestu a nedostatky českého právního systému. Žirovnický se mimo jiné snaží i o reformu trestního zákoníku.

Kdo jsou Basmani.cz

Jak projekt Basmani vznikl?

Basmani.cz je spolek, který vznikl na základě projektu, jejž jsme založili s Romanem Ševčíkem, a je zapsaný jako Nadační fond v. s. Alberta Žirovnického. Původně to měl být nadační fond pro vězeňskou službu. Cílem bylo vytvořit fond pro bachaře a později jeho působení rozšířit i na pomoc vězňům. Přestože jsou tyto dvě skupiny lidí navzájem propojené nádoby, zároveň jsou i naprosto neslučitelné v jednom celku. Proto jsme místo rozšíření aktivit nadačního fondu přistoupili k tomu, že jsme založili pro vězně separátní spolek – tedy Basmany –, který ale s nadačním fondem spolupracuje a do budoucna by jej měl i financovat. 

Proč jste chtěli založit fond právě pro vězeňské dozorce?

Chtěli jsme pomoct klukům na celách a trochu uvolnit i tlak na bachaře. Ač jsme stáli na druhé straně barikády, docházelo nám, že ti chlapi tam chodí do práce. A jelikož je to ozbrojená složka, pracují podle rozkazů jako vojáci. Stávalo se, že když byl bachař rozumný, přišel na celu a povídá: „Chlapi, neblbněte. Já ten rozkaz musím splnit, tak to prostě splňme, ať mám pokoj já i vy, a pak si třeba stěžujte, ale na ty nahoře, ne na mě.“ 

Nadační fond vznikl pro případ, že budou potřebovat podporu ve vyjednávání s generálním ředitelstvím Vězeňské služby a my jim budeme moci poskytnout prostředky či kontakty, které by jim mohly být nápomocné. Zároveň chceme mít i dostatek finančních prostředků pro pomoc bachařům nebo jejich rodinám v případě, že dojde při výkonu jejich povolání k nějaké tragédii. Finance nevybíráme prostřednictvím darů od společnosti, nadační fond je přímo podporován zákazníky, kteří si na e-shopu kupují výrobky Basmanů, tedy vězňů.

Stejný zdroj příjmů má i spolek Basmani.cz? 

Spolek nepobírá žádné dotace od státu ani z Evropské unie. Je financován soukromou osobou, což je naše ředitelka. Cílem je pomáhat propuštěným vězňům, aby se rychleji integrovali do společnosti. Pevně doufám, že časem budeme moct tyto lidi i zaměstnávat. Spolek chce také více seznamovat českou společnost s komunitou za mřížemi. Vězni nejsou zrůdy, jsou to lidi, kteří dost možná udělali fatální životní chybu, ale většina z nich do kriminálu už zpátky nechce.

Existují i jiné organizace, které v Česku pomáhají vězňům – třeba Rubikon nebo Nová šance. Jsou svým pojetím nějak odlišné nebo třeba horší než Basmani?

Neřekl bych, že jsou horší. Jejich problém je v tom, že jsou vedeny lidmi, kteří s basou nemají zkušenosti. Nevědí, s jakými problémy se vězni potýkají ať už ve výkonu trestu, nebo po propuštění. Spolek Basmani ale tvoří samotní vězni. V tom máme neskutečnou výhodu. Lidé, co vyjdou z kriminálu, vědí, že před námi nemusí mít ostych ani se nemusí obávat předsudků, protože patříme do jedné bandy a prošli jsme si úplně stejnými problémy jako oni. K některým jejich výstřelkům jsme proto mnohem shovívavější a chápavější, na druhou stranu ale rychle poznáme, když na nás chtějí hrát nějakou levárnu, takže na ně dokážeme být i mnohem tvrdší než jiné organizace.

  • Kdo jsou zakladatelé Basmanů?

Albert Žirovnický byl 20. srpna 2002 odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 let za vraždu muže v roce 2000. V době rozsudku byl Žirovnický v podmínce, a proto se mu k trestu přičetly další dva roky. Tvrdí, že je nevinen, a pracuje na znovuotevření kauzy. Propuštěn byl v únoru 2019 ve svých 53 letech. Před uvězněním pracoval na různých pozicích v pohostinství a zábavním průmyslu, včetně manažera vyhlášeného klubu Discoland Sylvie, kam v 90. letech chodívaly jak celebrity, tak nechvalně proslulé osoby. Žirovnický se proslavil jako vězeň, jenž z vězení podal nejvíce žalob na Českou republiku, a vyhrál dva evropské soudy. Momentálně studuje práva, šíří osvětu o vězních a vězeňství a upozorňuje na nedostatky vězeňského systému. Aktivní je například na svém Instagramu.

Roman Ševčík byl odsouzen v roce 1989 k 21 letům vězení za dvojnásobnou vraždu své tety a babičky. Zavřený celkem strávil téměř 30 let, po odpykání trestu byl totiž převezen do psychiatrické léčebny, odkud vyšel v roce 2019. Ševčík tvrdí, že je nevinný, neboť byl odsouzen na základě přiznání, které údajně učinil pod nátlakem, jiné důkazy proti němu neexistovaly. O svých traumatech z vězení vypovídá v rozhovoru pro Basmani.cz. Po jeho propuštění z léčebny mu lidé na transparentní účet poslali stovky tisíc korun. Případ Ševčíka je v médiích prezentován jako jedno z největších selhání české justice.

Život ve vězení

Jak funguje zaměstnávání vězňů v průběhu jejich trestu?

Je to problematické, protože pracující vězni nedostávají klasické pracovní smlouvy. Mnohdy jejich odměny nedosahují ani životního minima, natož pak minimální mzdy. Z toho plyne, že zaměstnavatel za ně platí i minimální důchodové pojištění, což také není ideální vklad do budoucnosti bývalého vězně. Na druhou stranu když se začtete do výroční zprávy Vězeňské služby, zjistíte, že 50% zaměstnanost vězňů ze všech 35 českých věznic nevydělala ani na průměrné náklady jediné z nich, protože práce vězňů není ohodnocena stejně jako u lidí na svobodě. V každé diskuzi pod články o vězních je hromada komentářů, že by si měli na pobyt v kriminálu vydělat, s čímž naprosto souhlasím. Jsem i pro, aby si z kriminálu platili dluhy a alimenty na svoje děti a ze zbytku si třeba i našetřili na pozdější návrat na svobodu, ale to by k tomu musela být vůle ze strany Vězeňské služby. Jenže proč by se tím měli zabývat, když prémie určené jejím zaměstnancům jsou vypláceny ze státní kasy a tedy ne v závislosti na tom, kolik si věznice reálně vydělávají?

Věznice si na sebe musí vydělávat? A vězni mají povinnost pracovat?

Právě že ne. Výdaje za provoz věznic jsou placeny státem. Přitom máte na cele zdravé a statné chlapy, co by klidně i pracovali. Klišé o tom, že se vězňům do práce nechce, jsou podle mé zkušenosti daleko od pravdy. Zařazení do práce vám totiž může pomoci trest lépe snášet, navíc zaměstnání pomáhá i při žádosti o podmínečné propuštění a pracující vězeň má i pár výhod. Například se může denně sprchovat, ostatní mají sprchu pouze dvakrát týdně. Dokázal bych si proto představit systém, v němž by členové Vězeňské služby měli své prémie vypláceny v procentech a na základě toho, kolik věznice, kde slouží, vydělala. Pak by byli motivovaní vězně zaměstnávat a třeba jim i zařídit vyšší mzdy. 

Jak práce ve vězení vypadá?

Vězni jsou levná pracovní síla, kterou na trhu práce nabízí Vězeňská služba. Firmám, které to využívají, je přitom jedno, kdo jim jejich produkty například smontuje. Oni dovezou součástky a pak vyzvednou hotovou věc, zaplatí věznici a dál se o nic nestarají. Je to pro ně samozřejmě výhodné, protože platí míň, než by zaplatili běžným zaměstnancům. Věznice pak dá vězňům almužnu, která je hluboko pod úrovní minimální mzdy, a jak už jsem říkal, z takové částky se neodvádějí adekvátní sociální příspěvky. Znal jsem jednoho kluka, který deset let montoval motory, makal jako blázen, aby si vydělal, byl z toho úplně zhuntovaný, ale na důchod mu téměř nic neodcházelo. Až jednou bude v důchodu, bude se jeho penze stanovat ze sociálního rozpočtu státu. Vězeňská služba naopak za práci vězňů generuje nějaký zisk, který podle zákona může použít k vlastní potřebě. Třeba k vydávání časopisu České vězeňství.

Vydělají si vězni reálně nějaké peníze?

Ne, z vězení spíš vyjdou s dluhy. Ty mohou být různé, ale z práce ve vězení je neuhradíte. Já jsem například několikrát podal žádost o obnovu svého řízení. Je-li žadatel neúspěšný, což se mně stalo třikrát, uloží vám povinnost uhradit náklady soudního řízení. V mém případě tedy šlo o dluhy, které vznikly jen proto, že jsem se snažil docílit změny rozsudku.

Jak velký byl ten dluh?

Za 18 let to dělalo nějakých 200 tisíc korun. 

Lze dluhy splácet, když vám do vězení někdo pošle peníze?

Taková částka se v rámci jednoho měsíce rozdělí na dvě půlky, jednu můžete použít na nákup věcí, druhou si Vězeňská služba nechá jako „rezervované prostředky“. Z těch se pak platí například exekuce, škoda, kterou vězeň způsobil, nebo právě náklady na soudní řízení. Dřív vám odložili také 500 korun na cestu domů po propuštění. 

Kolik vězeň platí za svůj pobyt vězení?

Náklady za jeden den jsou 50 korun, což měsíčně vychází na 1 500 korun, ale donedávna vám v kapse musela zůstat alespoň pětistovka, za kterou si pak můžete nakupovat. Takže když si v práci vyděláte 3 000, zaplatíte 1 500, 500 vám zůstane jako ‚kapesné“ a zbylá tisícovka může třeba jít na úhradu dluhů, které máte „venku“. Jenže podle rozsudku Městského soudu v Praze mohou od nového roku vězňům sebrat i tu pětistovku, třeba právě na dluhy. 

Jestliže žádný příjem naopak nemáte, dostáváte 100 korun „kapesného“ měsíčně přímo od věznice na hygienické potřeby. Tím pádem vám naskáčou další dluhy i ve vězení, poněvadž tyto peníze i náklady za věznění jednou musíte vrátit. Představte si pak situaci vězně, který sedí za neplacení výživného. Nejenže od něho matka ani dítě neuvidí ani korunu, ale do dluhové pasti zapadne ještě víc. 

Dluhy pak mohou narůstat i ze škod, které způsobíte na majetku Vězeňské služby, jako třeba ze ztráty ručníků, triček, výstroje a podobně (tento typ dluhu může vězni na jeho žádost odpustit ředitel dané věznice, pozn. red.). Největší položkou dluhů jsou ale náklady za soudy a advokáta, i když ho dostanete ex officio. Většina vězňů proto začíná svůj pobyt ve vězení s dluhem několika desítek až stovek tisíc korun, který nejsou schopni uhradit, i kdyby pracovali 48 hodin denně. 

Albert Žirovnický u soudu (vpravo), 2008. Zdroj: ČTK

Má někdo ve vězení pocit, že do něj patří? Že je tam právem?

Náš právní systém říká, že vězeň je ve vězení za trest, nikoli proto, aby trest přijal. Popíšu vám dva konkrétní příklady – znám kluka, který skončil v nemocnici, podepsal revers, přišel domů, tam nachytal manželku s milencem, a poněvadž vlastnil zbraň, oba je zastřelil a vyskočil z okna. Prostě dostal amok. Ani mu za to nedali nějak velký trest, dostal asi 14 let, které si odseděl. Ten kluk říkal: „Jo, udělal jsem to“. Trest přijal, odpracoval si to a šel ven. 

Na druhou stranu jsem měl na cele člověka, který něco provedl a zatkli ho. Když byl u výslechu, psychicky to nevydržel a napadl policistu. Policista vytáhl pistoli, začali se o ni přetahovat a policista prostřelil lustr a počítač. Byl z toho pokus o vraždu. Ten kluk mi pak povídal: „Ano, napadl jsem ho, ale měl to být útok na veřejného činitele, já jsem s tou zbraní neměl nic společného.“ Takže místo pěti let dostal 13 a půl. Teď to v tom chlapovi pracuje a odmítá vinu i za to, co udělal, protože má pocit nespravedlnosti. Zatvrdí se a nepřijme vůbec nic. 

Vy jste prošel několika věznicemi – lze je nějak srovnat? Byly některé horší či lepší?

Někde to bylo lepší, někde zase horší, což vždycky záleží na vedení konkrétní věznice. K tomu mě napadá – lidé si často představují, že člověk, který byl odsouzený za ublížení dítěti, to od ostatních vězňů pěkně schytá. Někdy to tak dopadne, ale většinou dostane papírek, takzvanou monku, díky které je z něho mončičák, a každý týden chodí k doktorovi, jestli na sobě nemá modřiny. Takto je správou vězení chráněný. Na druhou stranu to může být ze strany vedení i psychologická hra na provokaci. Ti chráněnci většinou drží spolu a mnohdy fakt provokují. Jednou se mně stalo, že jsem takového mončičáka držel pod krkem, ale rychle jsem si rozmyslel, že bych mu jednu vrazil. Když mu dáte facku, může to skončit i navýšením trestu za ublížení na zdraví o dva až osm let. 

Jak běžná je možnost mít ve vězení telefon?

Ve zvýšené ostraze je ta možnost malá, tam se totiž hodně filcuje (osobní prohlídka, pozn. red.). Ale mobily tam mají. Třeba ve Valdicích byly součástí černého obchodu. Ve vězení existuje šedý obchod, což je v podstatě směnný obchod, kdy se vyměňuje cukr za kávu, suroviny za služby a tak dále. A pak je tam černý obchod, to jsou drogy nebo třeba telefony. Ve Valdicích jsem zažil, jak někomu prodali telefon za 8 000 korun, totální šrot, čtrnáct dnů nato proběhl filcunk, telefon mu zabavili a šoupli ho do díry (samotka, pozn. red.). Když posléze vyšel z díry ven, přišel za ním chodbař (dozorce na chodbě, pozn. red.) a nabídl mu ten šrot znovu ke koupi. Takové proměny se tam dějí často. Při těch prohlídkách se většinou našly dva, tři telefony, ale reálně jich tam bylo mnohem víc. Jak je tomu ale dnes, to přesně nevím, tohle se stalo v roce 2006.

Jak se slaví ve vězení Vánoce?

Vánoce jsem nikdy neslavil. Ti, co je slavili, byli šašci, nakoupili si hromadu jídla a pak jim z toho bylo špatně. Někteří mají i tendenci vyzdobit si celu. Lidi to tam slaví, a nejen Vánoce, ale třeba i narozeniny, svátky, je to takový útěk před realitou. Osobně jsem takové oslavy vědomě odmítal. Když mně přišli přát na Nový rok hodně štěstí, tak jsem vždycky říkal, že vězni si mají přát jedinou věc, a to je „koukej odtud už vypadnout“.

Jak to bylo po propuštění

Co tedy vězeň po propuštění potřebuje?

Po dlouhém pobytu v kriminále se chce člověk nejprve pobavit, ukojit hlad po tom, co mu bylo léta odpíráno, na nic jiného v tu chvíli nemyslí. Říkáme tomuto stavu „hopíkování“, protože takový člověk se chová jako hopík, se kterým v malé místnosti vší silou bouchnete o zem a on začne lítat ze strany na stranu. To se s propuštěnými děje. Teprve když se zastaví, můžete je někam nasměrovat.

Myslíte tím, že by se propuštěnému měla dát možnost chvíli „hopíkovat“, ne po něm hned chtít, aby začal pracovat? Ale jak to udělat?

Zcela určitě, i když tu problém existuje. Po delší době strávené v kriminále je každý jedinec postižen něčím, co lze nazvat „syndrom potlačené agresivity“. V některých severských zemích proto mají pro takové lidi systém „přechodových sanatorií“, kde bývalý vězeň může pobývat, když se k tomu rozhodne. Je to péče hrazená z veřejných prostředků. V těchto zemích je ale na rozdíl od Česka uznáno, že z vězení vychází „pacient“.

Co podle vás dělá společnost vůči propuštěným vězňům špatně? 

Společnost vězně zbytečně ostrakizuje a na základě předem dané zaujatosti je automaticky považuje za zlo. Což se projevuje například tím, že když si takový člověk přijde žádat o práci třeba obyčejného uklízeče, jako první po něm budou chtít výpis z trestního rejstříku. To má ale za následek, že drtivá většina se tam už nedostaví. Ti, co výpis skutečně donesou, se obvykle setkají s tím, že je prostě nevezmou. 

Jak vypadá život po odchodu z vězení?

Pokud nejste propuštěni s podmínkou, tak se o vás nikdo nestará. Když máte podmínku, dohlíží na vás sice probační služba, ale ta dělá takové věci, že třeba zavolají majiteli bytu, který jste si pronajali, aby zjistili, jestli se tam jako odsouzený chováte slušně. Podobně se vyptávají u vašeho zaměstnavatele. To může vést k tomu, že bývalého vězně z bytu nebo z práce vyhodí. Zaměstnanci probační služby to nemusí myslet špatně, ale situaci, v jaké se propuštění vězni ocitají, zkrátka nechápou. 

Při odchodu dostanete na bráně 500 korun, podepíšete, že dlužíte 200 tisíc (v případě pana Žirovnického, pozn. red.), dojdete na sociální zabezpečení, tam vám dají dalších 500 korun, a řeknou „přijďte za 14 dní“. Za těchto podmínek se od vás očekává, že se bez problémů zařadíte do společnosti. Jenže vy nemáte co na sebe, nemáte kde bydlet… 

Jak lze tuto situace řešit? 

Používám pro to příměr – nejlepší sociální pracovník je pro propuštěného vězně dealer drog. Bývalý vězeň za ním přijde, dostane od něj pět dávek na prodej a šestou pro sebe. Tou poslední dávkou se buď může sám nastřelit, nebo ji naopak prodat. Když je šikovný a u dealera se za den třikrát otočí, má vyděláno na živobytí. Dealer dá propuštěnci zkrátka možnost vydělávat si den co den na své základní životní potřeby, bez něj nemá nic. Jsem odpůrce drog, ale je pravda, že tato cesta se mnohým čerstvě propuštěným vězňům jeví jako jediná možná, protože oni peníze potřebují hned.

Ostatně takto vznikl projekt Basmani, akorát ne s drogami, ale se šperky a jinými dárkovými předměty, které by Basmani vyráběli. Ve zkratce by to mělo fungovat tak, že dostanou komponenty, sestaví z nich výrobek a my jim hned ten den vyplatíme peníze. Můžou si legálně vydělat na své denní náklady a nemusí se na ulici potloukat s drogami, za které by se mohli dostat zpátky do kriminálu. E-shop jsme spustili v říjnu 2021 a jsme teprve na počátku, ale už teď máme dva bývalé vězně, co nám s tím pomáhají. 

Je to podnikatelský záměr naší ředitelky a prozatím jej financuje z vlastních zdrojů. Věřím, že se to časem rozjede a zisk bude natolik stabilní, abychom mohli vytvořit nové projekty či pracovní místa, třeba uklízecí služby pro lidi s vězeňskou minulostí a možná tím inspirovat i další podnikatele, aby se nebáli zaměstnávat bývalé kriminálníky. 

Jak jste se s propuštěním popasoval vy? 

Byl to matrix, jinak to nejde vysvětlit. Po silnici jezdila jiná auta, lidé chodili jinak oblečení, koukali do telefonů… Nebo jsem se šel podívat do parku, kde jsem si jako malý hrával, bývala tam nádherná třešňová alej, ale nic z ní nezůstalo, všechny stromy pokáceli. Což byl pro mě šok. Při střetnutí s novou realitou člověku dojde, že ve vězení prožil 18 let jen ze vzpomínek.

Připravili vás před propuštěním na svět venku?

Poslední rok a půl jsem byl na výstupce (výstupní oddělení je určeno pro dlouhodobé vězně a má jim usnadnit začlenění do společnosti, pozn. red.). Vzhledem k tomu, že jsem celý trest strávil ve vězení se zvýšenou ostrahou, to byla příjemná změna – nemusel jsem být pořád zavřený v cele, kde jsme byli jen dva a měli vlastní koupelnu, je to také obecně hezčí prostředí. Padesát metrů od výstupky byla počítačová učebna. Tam mě ale nikdy nepustili, i když jsem seděl dlouho a svět počítačů a internetu byl pro mě španělskou vesnicí a já se chtěl naučit alespoň nějaké základy. 

Jak vám to vysvětlovali?

Nijak, zřízení té učebny asi spočívalo v tom, aby si vedení věznice udělalo čárku za splnění úkolu. 

Práva a pomoc vězňům

Co vás po propuštění vedlo ke studiu práv?

Práva mě baví, doslova jsem se v tom našel. Vzdělával jsem se už ve vězení, psal jsem žaloby, dokonce jsem vyhrál soudní spor u Evropského soudu ve Štrasburku. Nejvyšší soud v Brně mě oficiálně označil za kverulanta, který zatěžuje soudní systém, neboť podává moc žalob. Ale já měl asi 50% úspěšnost. Také se mi podařilo dostat na svobodu Roberta Tempela, což je docela unikátní, aby doživotně odsouzeného vězně zprostili obvinění a propustili. Musel jsem ale Tempela k podání žádosti k Evropskému soudu donutit, on nechtěl. Nemohl jsem se na to dívat, seděl na cele a bylo vidět, jak ho to žere, přitom když jsem si pročítal jeho rozsudek, byl úplně nesmyslný, ten text neměl hlavu ani patu. 

  • Robert Tempel - z doživotí na svobodě
Robert Tempel by obžalován za dvojnásobnou vraždu na lesním parkovišti na Sokolovsku v roce 2001. Obě těla měl s pomocí Lubomíra Václava zakopat ve Staré Vodě na Chebsku. Tempel i Václav označili u soudu jako vraha jeden druhého. Václav ukázal policii těla, a byť byl za vraždu také stíhán, soudy jej osvobodily. Zproštěn viny byl soudem v Plzni celkem čtyřikrát i Tempel. Vrchní soud v Praze však rozhodnutí nižší instance vždy zrušil a napopáté přesunul kauzu ke Krajskému soudu v Praze. Ten v listopadu 2008 rozhodl o Tempelově doživotí, jeho stížnosti zamítly Nejvyšší i Ústavní soud. Zvrat přišel až loni, když Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Tempelovi bylo upřeno právo na spravedlivý proces a soud nebyl dokončen v přiměřené lhůtě. Tempel byl proto zproštěn původní obžaloby a Vrchní soud v Praze v srpnu 2021 vydal příkaz k jeho propuštění z doživotního vězení. 

Co se týče právní pomoci vězňům, jak to začalo a podle čeho si vybíráte, komu pomůžete a komu ne?

Nejdříve se muselo roznést, že jim můžu pomoct. K tomu posloužila klasická šeptanda. Vězni ale postupně zjistili, že jsem pro ně užitečný. Další věc je ta, že jsem nikoho z nich morálně nesoudil.

Je někdo, komu byste nikdy nepomohl?

Nikdy jsem nikoho neodmítl. Ale díky tomu, že jsem byl dlouho ve vězení a měl jsem nějakou pověst, určitá sorta lidí za mnou nikdy nepřišla. 

Dobrou pověst jste měl díky orientaci v právu? 

Ano, ale takové postavení si musíte tvrdě vybojovat i s vězeňskou službou. Třeba z Valdic mě přeložili, protože jsem pomáhal, komu jsem neměl, dokonce vím, že tam existovala objednávka, aby mě zmrzačili. Valdice byly peklo. Před vězením jsem pracoval v pohostinství, to bylo v 90. letech (jako ředitel Discolandu Sylvie, legendárního podniku na Praze 8, který v 90. letech vlastnil Ivan Jonák,  pozn. red.), viděl jsem tam leccos, ale 20 deka pervitinu jsem viděl až ve Valdicích na stole. A to tam nedonesla návštěva. 

Autorky textu: Pavla Holcová, Zuzana Šotová 
Autor úvodní fotografie: Pavla Holcová