Diskusi o vhodném využívání vazby odstartovalo na Slovensku loňské početné zatýkání prominentních lidí. Mezi nejvíce skloňované případy patří více než rok trvající koluzní vazba bývalé soudkyně a náměstkyně ministerstva spravedlnosti Moniky Jankovské a také případ bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského. Oba skončili tragicky. Jankovská se pokusila spáchat sebevraždu, Lučanskému se sebevražda podařila. Současná ministryně spravedlnosti Mária Kolíková minulý týden prezentovala závěry nezávislé kontrolní komise v případu Lučanský. A tento týden dokonce předložila novelu zákona k podmínkám vazby na Slovensku.
Čtyři měsíce po tragické smrti bývalého šéfa slovenské policie Milana Lučanského přijala speciální komise po vyšetřování události jednoznačný závěr: Milan Lučanský ve vazbě spáchal sebevraždu. Komise byla zřízena ministryní spravedlnosti Márií Kolíkovou, která tak chtěla reagovat na rozporuplné reakce spojené se smrtí někdejšího policejního prezidenta. Po Lučanského smrti totiž vznikly spekulace, že mohlo jít o úmyslné zabití jinou osobou nebo o donucení k sebevraždě. Podobné spekulace šířili i slovenští opoziční poslanci včetně Roberta Fica ze strany SMER, která Lučanského do funkce navrhla.
Ministryně Kolíková proto pár dní po tragické události ustavila tuto kontrolní komisi. Sedmnáctičlenná skupina odborníků měla za úkol potvrdit nebo vyvrátit závěr, že se jednalo o sebevraždu, a vyloučit případné pochybnosti o použití násilí ze strany příslušníků ZVJS (Sbor vězeňské a justiční stráže). V komisi byli zastoupeni členové všech parlamentních stran, svůj hlas měli i zástupci kanceláře slovenské prezidentky, ministerstva spravedlnosti, ZVJS, médií a také bývalá veřejná ochránkyně práv ČR Anna Šabatová.
Na více než dvaceti stránkách komise detailně popsala oba incidenty Milana Lučanského. Komise přitom neměla přístup k údajům z trestního spisu ani k jeho zdravotní dokumentaci, protože s tím nesouhlasila rodina zesnulého. Absenci těchto dokumentů komise viděla jako největší problém a musela se spoléhat na zprávu generálního prokurátora, jenž se o výsledcích pitvy dozvěděl na neveřejném zasedání parlamentu.
Co se stalo v Lučanského cele?
V rámci vyšetřování si členové komise několikrát prohlédli záznamy kamer umístěných před Lučanského celou. V den pokusu o sebevraždu Lučanský opustil svou celu pouze dvakrát – dopoledne byl na lékařské prohlídce kvůli zranění oka a odpoledne navštívil psychologa. Zdravotnický personál vyhodnotil Lučanského chování jako „pokojné, rozvážné a racionální, bez náznaků problémového chování“. Přesto byl zařazen do rizikové skupiny č. 3, což prakticky znamenalo, že byl monitorován každých 30 minut.
Stalo se tak poté, když si v cele zranil oko a musel podstoupit operaci. Lučanský vysvětlil své zranění tak, že v cele zakopl o svůj sandál, spadl a praštil se o roh postele a tím si poranil oko. Vězeňský psycholog tento incident nepodcenil, a byť Lučanský popřel, že mělo jít o sebevražedný pokus, zpřísnil mu monitorování cely. Psycholog odůvodnil svůj krok jako preventivní, protože obviněný byl v takzvané adaptační fázi vazby (poprvé ve výkonu vazby) a krátce po nástupu do vězení musel podstoupit operaci. Lučanský byl proto pod zvýšeným dohledem i zdravotním dozorem, jeho stav psycholog vyhodnotil jako stabilizovaný, s absencí myšlenek s potenciálně suicidiálním obsahem. Podobné náznaky v chování nepotvrdili ani příslušníci ZVJS.
Kamery, jejichž záběry měla komise k dispozici, ale nenahrávaly nepřetržitě, spouštěly se pouze v případě, že byl před celou zaznamenán pohyb. Poslední standardní kontrola zaznamenaná kamerou se udála v 16:30. O devět minut později se podávala večeře a v tu dobu už Lučanský nereagoval na výzvu příslušníka ZVJS k odebrání jídla. Dozorci se ho proto rozhodli zkontrolovat. Otevřeli dveře do cely, což potvrdila i záznamová zařízení na otevírání a zavírání cel.
V cele pak ostraha objevila bezvládné tělo ležící na posteli s vězeňskou mikinou uvázanou kolem krku. Dozorci okamžitě přistoupili k resuscitaci, která se zdála být úspěšná, avšak po převozu do nemocnice lékař konstatoval mozkovou mrtvici a Lučanského prohlásil za mrtvého. V cele kromě Lučanského celý kritický den nikdo nebyl a tělo někdejšího policejního prezidenta rovněž nevykazovalo žádné poranění, jež mu mohla přivodit jiná osoba. Komise tak došla k závěru, že Milan Lučanský spáchal sebevraždu.
Po vyloučení účasti jiné osoby se komise zabývala i chováním příslušníků ZVJS k obviněnému a tím, zda mohli sebevraždě zabránit. Při nástupu do vazby musel Lučanský podstoupit obdobně jako jiní vězňové zdravotní prohlídku a nebylo zjištěno žádné zranění. Úraz oka členové komise vyhodnotili jako nešťastnou nehodu a odmítli, že by se jednalo o předvídatelný čin.
Zvednutý prst komise
Na druhé straně ale komise kriticky zhodnotila eskortu Lučanského z nemocnice v Ružomberku, kdy vězeňští dozorci opakovaně použili donucovací prostředky – převáděcí řetízky, spoutávací řetízky a spoutávací opasek. Lučanský byl po narkóze a takto spoutaný upadnul a odřel si hlavu. Komise použití uvedených donucovacích prostředků proto vyhodnotila jako nepřiměřené, neboť u osob v pooperačním stavu mohou vést k nečekané ztrátě koordinace pohybu a tím i ke zranění.
Komise dále kritizovala fakt, že Lučanský dostával poštu od příbuzných s prodlevou, některé dopisy si dokonce nestihl před svou smrtí ani přečíst. Za celou dobu vazby se vůbec nesetkal s rodinou, na možnost návštěvy se však neptal. Komise jeho absenci zájmu vyhodnotila jako právní vědomost o vlastní situaci v koluzní vazbě, kde se nesmí s nikým setkávat. Při pohovorech s vězeňskými dozorčími ale poznamenal, že mu rodina chybí a má problém se s touto absencí vyrovnat. Umístění Lučanského v samovazbě a bez možnosti plnohodnotného sociálního kontaktu bylo sice problematické vzhledem k mezinárodním standardům, avšak po zohlednění judikatury ESLP (Evropský soud pro lidská práva) komise dospěla k závěru, že vzhledem k poměrně krátkému času výkonu vazby v tomto režimu nelze stanovit, zda došlo k porušení jeho základních práv a svobod.
I přesto, že komise nenašla žádné pochybení ze strany vězeňských dozorců, si v závěru zprávy dovolila vyjmenovat několik doporučení. „V oblasti zajišťování řádových činností a možností trávení volného času vazebně stíhaných osob je třeba provést systémové změny,“ píše se ve zprávě. Jako možné vylepšení pak doporučuje, aby do interních postupů příslušníků ZVJS byl zahrnut takzvaný Istanbulský protokol. Současně zpráva navrhuje, aby se do personální dokumentace uváděla i vyjádření ošetřujícího lékaře ohledně zranění vězně neboli to, jak ke zranění došlo a jestli je popisovaná událost shodná s typem vazby. Jinými slovy, pokud je člověk sám na cele, jestli si zranění mohl způsobit sám, a vyloučit tak případné špatné zacházení s obviněnými.
Komise dále doporučuje přijetí právní úpravy, aby kontrola pošty u člověka v koluzní vazbě probíhala bez zpoždění a nedocházelo tak k neodůvodněným průtahům.
Novela je na stole
Ministryně spravedlnosti Mária Kolíková ze strany Za ľudí před několika dny předložila do připomínkového řízení vlastní návrh na změnu koluzní vazby. Podle šéfky ministerstva spravedlnosti by standardní koluzní vazba neměla trvat déle než pět měsíců. Prodloužit by ji mohli pouze v případě, kdy se zjistí, že obviněný skutečně jednal koluzně – to znamená mařil vyšetřování nebo se snažil někoho ovlivňovat. Tato pětiměsíční lhůta by se tak přiblížila české legislativě. Koluzní vazba v Česku je omezená na tři měsíce a prodlužuje se pouze v případě prokázaného koluzního chování. Oproti tomu na Slovensku je současná standardní lhůta vazby sedm měsíců a prokurátoři často žádají o její prodloužení i bez koluzního chování.
S vlastním návrhem změny koluzní vazby přišla i druhá slovenská koaliční strana Sme rodina, která má momentálně ve vazbě svého zástupce, bývalého šéfa Slovenské informační služby Vladimíra Pčolinského. Pokud návrh projde, nové podmínky by měly začít platit na konci léta nebo na podzim.