Spoluzakladatel Pražského ruského protiválečného výboru: „Prokremelský Ruský dům v Praze končí. Chceme jeho budovu pro ruskou diasporu“

Gagarin, ledoborec Lenin a dort ve tvaru tanku. Éra ruských kulturních domů v Evropě se zřejmě chýlí ke konci. Ten v Berlíně tamní policie vyšetřuje kvůli podpoře prokremelských propagandistů. Ruské středisko vědy a kultury na Kypru nedávno podpálili neznámí pachatelé a budovu stejného kulturního domu v Helsinkách obsadila finská policie. Ani s Ruským domem v Praze to nevypadá nadějně – je dlouhodobým zdrojem kremelské rétoriky a dezinformací. Jaký osud jej čeká a komu připadne budova, kde sídlí? Hovořili jsme se spoluzakladatelem Pražského ruského protiválečného výboru a šéfem festivalu současné ruské kultury Kulturus Antonem Litvinem.

Prohlásil jste, že byste se rád stal ředitelem Ruského domu v Praze, pokud by jednoho dne byl předán do rukou ruské diaspory. Co vám na zdejším Ruském středisku vědy a kultury vadí?

Kulturní souboj s Ruským střediskem kultury a vědy považuji za svou dlouhodobou misi. Jako umělec a kurátor jsem se z Moskvy přestěhoval do Prahy v roce 2012 a byl jsem zaražen stavem místní ruské kultury. Ruský dům tady nabízel typ postsovětské populární kultury, která je v ruských uměleckých kruzích považována za přinejmenším pochybnou.

Příkladem umělců zvaných tenkrát do Prahy by mohl být Zachar Prilepin (spisovatel a prokremelský propagandista, na nějž byl v květnu spáchán útok. Prilepin útok přežil, pozn. red.), který je v současném Rusku považován za celebritu, nebo Alexandrovův soubor písní a tanců (pěvecký a taneční soubor, který byl oficiálním armádním uměleckým souborem Rudé armády bývalého Sovětského svazu, pozn. red). Nechápal jsem, proč jezdí v centru Evropy tramvaje s obrovskými poutači na koncerty Lolity Miljavské (zpěvačka, podpořila anexi Krymu, pozn. red.) nebo na představení Vasilije Lanovoje (ruský herec a stoupenec V. Putina, zemřel v roce 2021, pozn. red.).

Proto jste založil alternativu Ruského domu – festival Kulturus?

Ano. Mým cílem bylo postavit se této státní „ruské“ kultuře, kterou propagoval Ruský dům, a ukázat, že Rusko má i kvalitní, občansky a politicky angažované umění evropské úrovně. Hosty festivalu byli přední nezávislí umělci jako básník a esejista Lev Rubinštejn nebo moskevský divadelní soubor Teatr.doc. Naše první výstava se konala v srpnu roku 2013 a věnovala se protikremelským protestům na Bolotném náměstí.

Poté, co Rusové sestřelili malajsijský Boeing a okupovali Krym, už ovšem nestačilo jen šířit ruskou kulturu, jež se nezabývala ukrajinskou otázkou. Proto jsme se pustili do organizace osvětového festivalu s krymskou tematikou a s účastí krymských Tatarů. Zjistil jsem, že hodně Čechů pořádně nerozumí dějinám Krymského poloostrova a spousta z nich vnímala anexi Krymu jako přirozený návrat poloostrova do Ruské federace.

Nenapadla vás naopak spolupráce s Ruským domem a možnost jim poradit, jak dosáhnout kvalitnějšího kulturního programu?

Ne. Už v té době jsem bojkotoval ruský stát a státní instituce. Těsně po Putinově prezidentské inauguraci v květnu 2012 jsem v Moskvě uspořádal politickou akci, která měla poměrně velkou odezvu. Nesla název „Bílá plátna“ (název odkazoval na ruské opoziční hnutí „Bílé stuhy“, pozn. red.). Podnik spočíval v tom, že výtvarníci vyrazili na plenér před Kreml, ale na svá plátna ve skutečnosti nic nenamalovali, a tak zůstala bílá. Chtěli jsme tím poukázat, že dialog s Kremlem není možný.

Politická akce „Bílá plátna“, rok 2012:

Abych vám přiblížil, jak vypadal pražský Ruský dům ještě před několika lety – na stěnách visely plakáty s fotografiemi kombajnů, ledoborce „Lenina“ a kosmonauta Jurije Gagarina. Zaměstnanci vůbec nevyvíjeli snahu o propagaci umělců, jejichž tvorba či životy jsou nebo byly spjaty s Českem, například prezentaci díla básnířky Mariny Cvetajevové (V Praze žila v letech 1922 až 1925, pozn. red.).

Nikdo z mých ruských kamarádů tehdy na jejich akce nechodil. Ruský dům jsme vnímali jako součást ruského státu. Ze současného Ruska jsme přece odjeli, tak proč bychom se tam vraceli v kulturní podobě, kterou nám nabízeli v Praze? Ostatně o jejich akcích jsem neslýchával nic dobrého. Zhruba před sedmi lety se mi například ozvala běloruská známá a popsala mi vánoční večírek, kde dětem servírovali dort v podobě tanku s rudou hvězdou.

Podle vašich slov středisko zřejmě oslovovalo jen určitý typ publika, které je razantně odlišné od toho vašeho. Přesto byste se chtěl ujmout vedení střediska. Co by tím Kulturus získal?

Můj zájem o vedení kulturního centra je spíše jakýmsi myšlenkovým experimentem a výzvou sobě samému. Zhruba před pěti lety začali moji přátelé vtipkovat, že až v Rusku zvítězí opoziční síly, budu ředitelem Ruského kulturního střediska. Nechme ale legraci stranou. Těsně před začátkem války v Ukrajině jsem vytvořil pro skupinu českých politiků nazvanou Přátelé svobodného Ruska velkou prezentaci.

Cílem bylo ukázat podrobný návrh, jak by se Ruský dům dal využít, pokud by přešel do správy českého státu. Ruská diaspora by skutečně potřebovala místo pro setkávání a pořádání kulturních eventů. V rámci prezentace jsem uvedl i příklady výstav a akcí, které bychom v těchto prostorách mohli pořádat. Vzhledem k zesílení migračního proudu z Ruska, zejména intelektuálů, jsem měl pocit, že nadešel ten správný čas. Po vypuknutí války ale o žádné podpoře ruské kultury nemohla být řeč a spíš se diskutovalo o tom, zda by se prostory nedaly využít pro ubytování ukrajinských uprchlíků.

Změnila se ta situace dnes? Jaký osud podle vás čeká Ruský dům v Praze?

Teď, více než rok po začátku války, se v médiích začal opět řešit osud ruských kulturních center v Evropě. Žijeme v právním státě a není možné jen tak obsadit budovu a jmenovat se jejím ředitelem. Jde o právní otázku. A tak jsem si dohledal historickou listinu, která ustanovuje majetkové vztahy týkající se této budovy i to, za jakých podmínek byla kdysi předána Sovětskému svazu. 

Na základě právního rozboru této listiny bych rád zjistil, zda existují legální cesty, jak zajistit převod budovy do rukou ruské diaspory. Od zdrojů, které vám bohužel nemůžu prozradit, navíc vím, že konec Ruského domu v Praze se blíží. Moskva se rozhodla jeho provoz pozastavit, ředitelka se vrátí zpátky do Ruska a veškerou dokumentaci střediska pošlou do pobočky ve Vídni.

Ráda bych probrala postoje samotné ruské diaspory k Putinovu režimu. V rozhovoru pro Český rozhlas jste zmínil, že zhruba třetina Rusů žijících v Česku podporuje Putina. Vycházíte z osobního dojmu, nebo z ověřených sociologických zdrojů?

Moje odhady vycházejí z osobní zkušenosti. Do Česka jsem se dostal ještě v době, kdy zdejší Rusové vyjadřovali podporu Putinovi nahlas. Mám poměrně široký kruh známých i mimo svou bublinu. Věnoval jsem se prodeji knih v ruštině a už na základě objednávek zákazníků šlo odhadnout, jaké politické postoje zastávají.

Když Pražský protiválečný výbor uspořádal demonstraci proti invazi do Ukrajiny, dorazilo kolem pěti tisíc lidí. V Česku přitom v současnosti žije zhruba 40 tisíc ruských občanů, takže dorazila desetina, což je překvapivě vysoké číslo. Po začátku války se lidé radikalizovali – Putinovi zastánci jsou spíše potichu, zatímco jeho odpůrci měli potřebu vyrazit na náměstí a ukázat, že to není jejich válka. 

Podle statistik německé zpravodajské agentury Deutsche Welle považuje 39 % ruskojazyčných lidí žijících v Německu za agresora Rusko. Zbytek podporuje Putina nebo neumí jasně říct, kdo za válku může. Nezdá se Vám, že těch 60 % jsou oběti vlivu ruské propagandy v Evropě?

Nemyslím si. Většina Rusů, kteří se přestěhovali do Evropy v dospělosti, si vytvořila svůj politický názor už před příjezdem. Jen zlomek své postoje přehodnotil. Každý člověk má sociokulturní pozadí – vzdělání, původ, sociální a kulturní kapitál, což všechno ovlivňuje jeho postoje. Pokud přistěhovalec disponuje větším finančním kapitálem, je pravděpodobné, že byl do určité míry loajální vůči ruskému státu.

Rusové zároveň nemají potřebu mít jasně zformulovaný aktivní občanský postoj, protože život v Rusku to nevyžadoval. V průběhu nultých let tam chodilo na demonstrace jen pár aktivistů, zbytek si v klidu a tichu vydělával peníze. Tyto časy finančního blahobytu umožnily státu kupovat si loajalitu svých občanů. Mám spoustu kamarádů, kteří mé aktivity v Česku podporují, ale neúčastní se demonstrací, a je proto otázkou, do jaké kategorie je zařadit. Pro Čechy jsou téměř neviditelní. Moje úloha je ukázat, že většina místních Rusů vyznává normální demokratické hodnoty, i když je navenek tolik neprojevují.

Jste autorem pouliční výstavy „Jak Rusové pomáhají Ukrajině“, která byla v den výročí války instalována na náměstí Republiky v Praze. Mezi místními Ukrajinci vyvolala značnou nevoli a označili ji za „cynický pokus hodných Rusů o vykoupení“. Souhlasíte s jejich kritikou?

Tento argument by platil, pokud bychom byli čerství migranti, kteří mají problémy s vízem a se založením bankovních účtů a kteří se prostřednictvím této výstavy snaží lobbovat za své postavení v Evropě. Jenže organizátoři výstavy včetně mě tyto problémy nemají, jsme „starousedlíci“ s trvalým pobytem a nemáme žádné výhody z toho, že nás Evropané budou považovat za ty „hodné Rusy“.

Někdo tuto výstavu srovnal s dobou druhé světové války a napsal: „Představte si, že za druhé světové války by Němci uspořádali výstavu nazvanou Němci pomáhají Židům.“ Na to odpovím takto: Pokud by to skutečně udělali, zvýšilo by se tím povědomí o tragédii, která postihla židovský národ, a mnohem méně lidí by ve výsledku zemřelo.

Připouštíte, že název výstavy je poněkud nešťastný?

Uvědomoval jsem si, že název bude provokovat, ale zároveň je pravdivý. Napadlo mě i to, že výstava asi vyvolá smíšené emoce u Ukrajinců. Na druhou stranu nebyla určena pro ně. Byla prezentována záměrně v češtině a angličtině a cílila především na zahraniční návštěvníky Prahy a na Čechy, aby zkrátka viděli, že Rusové v zahraničí dělají, co mohou, aby podpořili Ukrajinu. 

Naznačil jste velký rozdíl mezi „starými“ ruskými migranty, kteří odešli z Ruska ještě před válkou, a těmi, co dorazili po jejím začátku. V čem ten rozdíl spočívá? 

Jedna moje známá, která má za manžela Čecha, mi napsala, že jsme zmiňovanou výstavou narušili dobrý vztah ruských migrantů s Čechy. Ruské starousedlíky touto výstavou prý dáváme na stejnou rovinu jako čerstvé přistěhovalce, kteří se zajímají jen o Rusko, ale o země, kulturu a lidi, jež je přijaly, nikoli. Čím dál víc této námitce rozumím. Loňští a letošní přistěhovalci z Ruska skutečně nejsou součástí etablované zahraniční diaspory a nemají ani zájem o společnost, v níž se nacházejí. Neučí se jazyk a nezkoumají kulturní dějiny zemí, kde pobývají. Nejsou jako my, kteří jsme si vědomě zvolili cílovou zemi a hned od začátku se snažili integrovat do většinové společnosti.

Čerství uprchlíci často argumentují tím, že v Rusku dokázali přežít až do poslední chvíle a snažili se něco změnit přímo na místě, zatímco vy jste si v té době užívali svobody a demokracie v Evropě…

Zklamu vás, žili si v Rusku v klidu, až dokud jim nezačala hrozit mobilizace. Neopustili Rusko z ideologických důvodů, jako třeba přistěhovalci, kteří odešli po anexi Krymu. Jsou to méně zásadoví lidé, kteří se těší na den, až se budou moct vrátit zpět do Ruska. To je ten zásadní rozdíl mezi námi. Uvedu příklad: 16. dubna se před ruskou ambasádou konala akce na podporu ruského opozičního politika Vladimira Kara-Murzy, nedávno odsouzeného k mnohaletému vězení.

Ve stejný den a čas svolali Češi a Ukrajinci velkou demonstraci proti pokusu o stržení ukrajinské vlajky z Národního muzea. Zúčastnili se těchto akcí ve velkém noví přistěhovalci? Obávám se, že ne, což znamená jediné – že je nezajímá perzekuce ruské opozice Putinovým režimem, ale ani česká politika, dění v českém veřejném prostoru. Můžeme se na to podívat i očima místních českých aktivistů – co si o tom mají myslet?

Mezi čerstvě přistěhovalými Rusy jsou celé rodiny, pro které invaze do Ukrajiny představovala poslední kapku. Příkladem je Jegor Lesnoj, nedávno jsme s ním vydali rozhovor. Ten z Ruska utekl se svou rodinou hned po začátku války. Podobně jako on nejde v případech většiny emigrujících Rusů o žádnou moskevskou a petrohradskou elitu, ale o obyčejné lidi z maloměst, kteří nemají stabilní finanční zázemí ani sociální kontakty v zahraničí. Neházíte je neprávem do stejné škatulky?

Jde o dospělé lidi, co dokázali v Rusku žít až do roku 2022. Nepohla s nimi ani válka v Gruzii a v rozporu s jejich hodnotami asi nebyla ani anexe Krymu. Lidské hodnoty jako svobodu, demokracii či rovnost před zákonem přece neobjevujeme až v Evropě, měly by nám být vštěpovány od dětství. Ruská politická realita se již dlouho nachází v rozporu s těmito hodnotami, a pokud tito lidé dokázali tento rozpor ignorovat, nebyl pro ně zásadní.

Pražský ruský protiválečný výbor spolupracuje s opozicí pod vedením M. Chodorkovského a G. Kasparova. Cílem obou pánů je spíše vyjednat na Západě lepší pozici pro bohaté „hodné“ Rusy než řešit problémy Rusů, kteří jsou stále v Rusku. Nevnímáte to jako snahu o určité elitářství?

Kasparov a Chodorkovskij mají těžkou pozici. Na rozdíl od Navalného a jeho týmu se rozhodli zaměřit na takzvané zahraniční Rusko. Jako klasičtí politici se snaží oslovit co nejširší stranickou základnu, a protože největším současným problémem ruských přistěhovalců jsou praktické záležitosti, jako například pobytová povolení nebo možnost založení bankovního účtu, tak to dělají tímto způsobem. Rozhodli se nabídnout svou pomoc „hodným“ Rusům v zahraničí, kteří veřejně prohlásí, že nepodporují Putinovu politiku. Za to jim slibují výhody a řešení jejich problémů. 

Koneckonců stejnou strategii používá Mezinárodní olympijský výbor. Ten po ruských sportovcích požaduje, aby podepsali prohlášení o podpoře Ukrajiny a odsouzení Putinovy agrese, teprve pak budou připuštěni na Olympiádu. Nevidím v tom žádný rozdíl.