Jegor Lesnoj je ekologický aktivista a bloger z Irkutska, který miluje potápění v bajkalské ledové vodě a na sociálních sítích vybízí k aktivní ochraně sibiřské přírody. Ihned po napadení Ukrajiny dal najevo svůj nesouhlas s válkou. Jeho následný příběh odvyprávěla režisérka Anna Winzer ve svém dokumentu Mladí Rusové na útěku. Film byl představen na letošním festivalu Jeden svět. Po rozhovoru s režisérkou promluvila redakce investigace.cz i s hlavním představitelem jejího snímku. Lesnoj v rozhovoru popisuje, jak jeho politické postoje ovlivnil osobní život i život rodiny, jak jsou na tom ruští uprchlíci v zahraničí a proč nedorazil na český festival dokumentárních filmů.
Rozhovor s Jegorem Lesnojem si můžete také poslechnout ve formě podcastu. Dostupný je na všech podcastových platformách.
Současná ruská vláda často prohlašuje, že ochrana bohaté ruské přírody je pro ni významná záležitost. Co se však děje v praxi, nevíme. Jaká je vaše zkušenost ekologického aktivisty v Rusku?
Nikdy jsem se nepovažoval za ekologického aktivistu, i když mi téma ekologie bylo blízké. Miloval jsem filmy Jacquese-Yvese Cousteaua a snil o tom, že až budu dospělý, bude ze mě výzkumník a ochránce přírody. Do sibiřského lesa jsem se zamiloval už jako kluk, když jsem vyrážel se svým dědečkem na pěší túry.
K ekologickému aktivismu jsem se dostal postupně. Bavilo mě se otužovat, plavat v zimě v Bajkalu, potápěli jsme se pod led. Jednou jsme se s mým dnes už bývalým kamarádem, ze kterého se bohužel stal takzvaný zetkový vlastenec, tedy stoupenec války proti Ukrajině, potápěli v Bajkalu a všimli jsme si obrovského množství odpadků na dně. Rozhodli jsme se, že se tam vrátíme v jiný den a odpadky posbíráme.
Pak mě napadlo spustit výzvu Zachraň a nekecej. V té době bylo totiž hodně diskusí kolem stavby nového zpracovatelského závodu v blízkosti Bajkalu a lidé se pořád bavili o tom, jak milují přírodu, a přitom pro ni nic konkrétního nedělali. Výzva se velice rychle uchytila. A tak to celé začalo.
S Annou jsme se seznámili na internetu asi rok nebo rok a půl před začátkem války. Napsala mi, že ta výzva Zachraň a nekecej je skvělý projekt, a navrhla, abychom o tom natočili film.
Dle původní představy měl být film rozdělený na dvě části, do dvou ročních období. První natáčení se mělo konat v zimě roku 2022 a mělo pojednávat o mé lásce a vztahu k Bajkalu, druhá část chtěla přiblížit odpovědnost vůči jezeru. V zimě jsme zkrátka chtěli natočit, jak k Bajkalu jezdíme, prořezáváme led, potápíme se nebo chodíme na túry.
Filmování druhé části se plánovalo na začátek léta stejného roku, kdy bychom vyráželi na pravidelné výpravy zaměřené na odstraňování odpadu. Měl to být krásný a dojímavý film, který by přiblížil nejen moji činnost, ale i samotný Bajkal a jeho ekologické problémy a takto upoutal pozornost veřejnosti.
Všechno probíhalo podle plánu?
Ano, filmaři dorazili 18. února 2022. Cítili jsme ale neklid, úzkost, něco hrozivého viselo ve vzduchu. Že začala válka, jsem se dozvěděl během kratšího natáčení na Bajkalu 24. února. Sotva jsme skončili, hned jsem volal svému kamarádovi do Kyjeva. Nedokázal jsem tu zprávu vstřebat. Vybavuju si první měsíc, kdy jsem se každý den probouzel s nadějí, že je to jen noční můra, ze které se proberu. Každý den jsem se takto probouzel a nemohl tomu uvěřit.
Na rozdíl od hlupáků, kteří mi v komentářích na blogu psali, že se mám uklidnit, že to nepotrvá dlouho a brzy tomu bude konec, jsem věděl, že to bude náročná válka, která zmaří desítky, možná stovky tisíc životů. Pochopil jsem, že pokud v Rusku zůstanu, čekají mě represe a neskončí to pro mě dobře.
Proto jsem Anně řekl, že na filmu o Bajkalu se nebudu moct podílet, neboť chci dostat svou rodinu z Ruska pryč. Jsem jí i producentům filmu nesmírně vděčný, že to pochopili a rozhodli se, že budou natáčet o tom, co se s námi děje.
Neměl jste strach, že nový film o odjezdu ze země vám navždy uzavře dveře do Ruska? Je možné, že film bude mít následky pro vaši širší rodinu, která zůstala v Rusku?
Nemyslím si, že by film způsobil nějaký povyk nebo že by měl velký dopad. Napadá mě ale něco jiného. V roce 1964 nebo 1967, nevím přesně kdy, sovětské tanky vjely do pražských ulic.
Do Československa vtrhly armády Varšavské smlouvy vedené Sověty v roce 1968.
Ano, v roce 1968, omlouvám se. Tehdy u vás zemřel velký počet lidí. Každý člověk v Sovětském svazu, který měl tenkrát alespoň kousek rozumu, si uvědomoval, že to není správné. Jenže veřejně o tom mluvilo jen pár lidí. Nevybavuju si přesný počet disidentů, co vyrazili na Rudé náměstí s transparentem, aby protestovali proti okupaci Československa a označili ji za zločin, možná jich bylo osm. Policie je okamžitě zatkla, poslala do věznice, pak na psychiatrii.
Mnohem později, až po rozpadu Sovětského svazu, jeden z těch disidentů řekl, že chtěli dát Čechům o osm důvodů méně, proč nenávidět Rusy. Doufám, že se stanu dalším takovým důvodem. Oproti tomu nejsou mé osobní ztráty a komplikace ničím významným.
Když už jste zmínil Česko, náš stát vám odmítl udělit vstupní vízum, abyste mohl jít na uvedení filmu. Jak to vnímáte?
Z osobního hlediska mě to trochu mrzí, ale z globálního pohledu to nic nemění. Neumím posoudit motivace a důvody české vlády, když o těchto věcech rozhoduje. Jen těžko můžu hodnotit, zda je správné posuzovat všechny stejným metrem, ale uvědomuju si, že po válce budou muset uplynout dlouhá a dlouhá léta, než budou Rusové, hlavně ruští intelektuálové, moct začít řešit něco jiného než vlastní vinu. Jednoho dne se to stane, ale kdy, to není jasné.
Jak přijala vaše rodina natáčení filmu, rozhodnutí opustit Rusko a vaše politické názory? Ve filmu je vidět, že vaše matka není z odjezdu rodiny nadšená…
Mamince jsem moc vděčný, je to velice chytrá a vzdělaná žena, která mi vštípila lásku ke čtení a literatuře. Zastává humanistické hodnoty, ale jinak máme docela „sovětskou“ rodinu. Bohužel tato sovětská mentalita Rusů hraje Putinovi na ruku. I když s ním mnozí Rusové nesouhlasí, věří tomu, že Spojené státy nás vždy chtěly zničit. Moje máma nikdy nesledovala státní televizi, ale stejně nechápala, proč jsem opustil svou rodinu, opustil Rusko.
Pamatuju si, když odletěly manželka a dcera, jak mi řekla: „Uvědom si, že je možná už nikdy neuvidíš.“ Odpověděl jsem jí, že i kdyby se stalo to nejhorší a mě zavřeli a svou rodinu bych už nikdy neuviděl, zemřu jako šťastný člověk, protože oni budou žít ve svobodné zemi. Teď se náš vztah proměnil. Původní přístup, kdy mi moje rozhodnutí máma rozmlouvala, se změnil na vstřícnější postoj a vzájemné pochopení.
Vaše rodina se momentálně nachází v Kyrgyzstánu, kde je pro ruské imigranty prostředí sice svobodnější, ale demokratická země to na sto procent rozhodně není. Pořád jde o stát, který je politickým spojencem Ruska.
Kyrgyzstán je skvělá země, byl to pro mě úžasný objev, ale k Rusku má politicky skutečně blízko. Do Kyrgyzstánu jsme odjeli, poněvadž tam jako ruští občané můžeme vycestovat pouze na občanské průkazy, manželka neměla v době odjezdu platný pas, a pak rozhodla i cena letenek. V budoucnu ale máme v plánu přesunout se jinam.
Zjistili jsme, že cestování nám hodně dává, byť není vůbec jednoduché vyměnit starý usedlý život a s ním spojené plány za nejistotu. Myslím si, že hodně Rusů si něčím podobným v minulém roce prošlo. K tomuto kroku jsme se ale rozhodli a něco za to i získali. Rozšířil se náš kulturní rozhled, jsme silnější a jsme si jako rodina blíž. Chceme cestovat dál a vidět nové země.
Pozorujeme sice současnou politickou situaci s obavami, ale moje rodina je v bezpečí a to mi dodává potřebnou jistotu.
Jak tuto vizi kočovnického života vnímá vaše manželka a dítě? Život má i praktickou stránku, jako je třeba docházka do školy, a neustálé přesuny by ho mohly hodně zkomplikovat. Nebo jsou duchem stejní kočovníci jako vy?
V tomto se dost lišíme a náš život je proto postaven na vzájemných kompromisech. Možná to vyzní staromódně, ale část žen chce stále mít ten klidný přístav, domov, kde má člověk své zázemí, kam si vozí suvenýry z cest. Musí to být pro manželku těžké, ale zároveň si uvědomuje, že nemáme na vybranou. Máme společný plán, který nás přivede ke stabilitě, a na něm společně pracujeme.
Jaký vztah mají obyvatelé Kyrgyzstánu k ruským přistěhovalcům, zejména těm, kteří přijeli během první mobilizace?
Když jsme přijeli do Kyrgyzstánu, nebylo tam moc Rusů a vztah vůči nám byl úžasný. Kyrgyzové jsou výjimečný národ. Začal jsem se díky nim dívat na lidi úplně jinými očima, protože jsem nikdy nežil mimo Rusko. Poznal jsem, jak jsou tito lidé přátelští a otevření, dokonce i vůči zcela neznámým lidem. Jsou vždy připraveni pomoct, bylo to pro mě neobvyklé. Na tržišti, v obchodech, ve škole, všude se mě ptali, jestli jsme v pořádku a zda něco nepotřebujeme. Ani jednou jsem nezažil, že by mě posílali zpátky do Ruska. Pro někoho bylo možná těžší si na nové prostředí zvyknout. Já se ale do Střední Asie zamiloval.
Většinou je ten problém v samotných Rusech. Víme toho jen málo o lidech, kteří s námi žijí bok po boku a mluví rusky, ale pocházejí přitom ze zcela jiných kultur, které je potřeba poznat a porozumět jim.
Očekáváte nějakou odezvu na film o vás, ať už v Rusku, nebo v zahraničí, třeba ze strany followerů nebo ruského státu?
Ani nevím, kdy ten film vyjde, nesleduji to. Putinův režim se od mnoha totalitních režimů liší tím, že spousta lidí z místních samospráv čeká, že problémy zmizí samy od sebe. Doufají, že Putinova vláda padne sama od sebe. A lidé, kteří odjeli, že se vrátí. Jsou ale i takoví, co si neuvědomují, že tento teror jednoho dne skončí, a pomlouvají ty, co odjeli, například mě. To je chyba.
Takže jste optimista ohledně budoucnosti Ruska, ohledně vašeho návratu do rodné země?
Nemám o tom pochybnosti. Když poznáte Kyrgyzy a jiné národnosti, v duchu si říkáte, jak jsou skvělí, zatímco my Rusové jsme vždy zamračení a nevychovaní. Válka jednoho dne skončí, Putin skončí a my budeme muset Rusko znovu vybudovat. Chtěl bych, aby se Rusové také stali přátelskými lidmi s úžasnou kuchyní a nádhernou přírodou. V Rusku jsou hodní lidé, ale pokud je denně krmíte Solovjovem (proputinovský moderátor ruské státní televize, pozn. red.), výsledky můžete pozorovat na vlastní oči. Pozitivní hodnoty, které v naší kultuře a tradicích máme, Putin překrucuje a používá je jako hnojivo pro pěstování nenávisti, ale ty hodnoty existují, je z čeho vycházet. Třeba z literárního odkazu humanisty Lva Tolstého.
To jsou pozitivní myšlenky. Skončíme u nich?
Na konec bych chtěl dodat, že navzdory mému optimismu není jasné, kdy válka skončí. Umírají tisíce lidí. Životy dalších tisíců jsou zlomeny. Hovoříme-li o odpovědnosti a vině, nejsem zastáncem uplatňování kolektivní viny, ale uvědomuji, že my Rusové jsme všichni zodpovědní za současný stav. Já si svou odpovědnost uvědomuji, a proto se snažím slovem i činem nějak ovlivnit současnou situaci, přiblížit se k vítězství Ukrajiny. Což by měl učinit každý Rus a už tímto způsobem budovat novou ruskou společnost.