Jegor Lesnoj je ekologický aktivista a bloger z Irkutska, miluje potápění v bajkalské ledové vodě a na sociálních sítích vybízí k aktivní ochraně sibiřské přírody. Po začátku invaze do Ukrajiny dal Jegor najevo svůj nesouhlas s válkou. Jeho následný příběh vypráví film s výstižným názvem Mladí Rusové na útěku, který byl představen na letošním festivalu Jeden svět. S čím se setkávají lidé, co demonstrují proti Putinovu režimu, a zda by se měla uplatnit kolektivní vina vůči všem Rusům, jsme probírali s režisérkou Annou Winzer.
Vybavujete si okamžik, kdy jste se dozvěděla o začátku války v Ukrajině?
Tou dobou jsme byli s týmem v Irkutsku, protože jsme se s Jegorem (protagonistou filmu „Mladí Rusové na útěku, pozn. red.) chystali natáčet úplně jiný film. Ten den jsme vyrazili do malé, téměř opuštěné vesničky kousek od Bajkalu, kam se dostanete jen po vodě. Bydlí tam v zimě jen pár rodin. Vybavuji si dokonalé ticho a sníh, kam se podíváš. Když jsme ráno dorazili do domku, kde se dal chytit mobilní signál, podívali jsme se na zprávy a zjistili jsme, že začala válka. Byl to pro nás šok. Ozval se mi Jegor a řekl, že natáčení filmu ruší, protože chce dostat svou rodinu mimo Rusko. Hned jsem se zeptala, zda nemůžu ten proces nafilmovat, a souhlasil s tím, přestože jsme se osobně poznali teprve před týdnem.
Takže okamžitě věděl, že chce opustit Rusko?
Ano. Rozhodl se hned první den, kdy začala válka. Neměl ale jasno v tom, kdy a kam odjede. Vzápětí se zjistilo, že Jegorova manželka nemá platný cestovní pas. On sám navíc vyrazil demonstrovat proti válce na irkutské náměstí. Mezitím už byla většina letenek pryč a zbývající rychle stoupaly na ceně. Nakonec odletěli tam, kam dokázali sehnat letenky a kam šlo letět bez cestovního pasu jen na ruskou občanku.
Měl už Jegor nějaké zkušenosti s protesty proti Putinově vládě i před 24. únorem?
Dlouhá léta se pokoušel v zemi něco změnit. Účastnil se mnoha protestů a vedl blog, kde jednoduchým jazykem odhaloval lež a nesrovnalosti kremelské propagandy. Prosazoval rovnost pohlaví, bojoval proti patriarchální společnosti, věnoval se ekologickému aktivismu a ochraně sibiřské přírody.
Za celý svůj život přitom nebyl ani jednou na Západě – nedá se proto říct, že by tyto hodnoty pochytal v „liberální“ Evropě. Ne, je to obyčejný Rus původem z průmyslového, na ruské poměry malého města. Navzdory téměř apokalyptickému prostředí, kde vyrůstal, dospěl k vlastním hodnotám a přesvědčením. Zaujal mě právě tím, že pocházel z řad běžných občanů. Myslím si, že právě takoví jedinci mají šanci oslovit obyčejný lid, nikoli velkoměstští intelektuálové, kteří diskutují o politice a potřebách národu v kavárnách.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Povedlo se mu tedy ovlivnit obyvatele Irkutska?
Co se týká ekologie, ano, jeho ekologický projekt se hodně rozrostl. Jegorova stránka má 20 tisíc sledujících, což na celostátní ruská měřítka není moc, ale pro Irkutsk (600 tisíc obyvatel, pozn. red.) je to vysoký počet. Nevím, do jaké míry měl skutečný politický vliv, ale sledovala ho policie a už v minulosti měl přestupky spojené s účastí v protestech. Když začala válka, váhal, zda má vůbec vyrazit na solitérní protestní akci. Pokud by ho znovu zadrželi, pak by mu hrozilo trestní řízení a vězení. Proto si to šel předtím zkonzultovat s právníkem a ten ho uklidnil.
Má ještě smysl konzultovat v Rusku své jednání s právníky? Neměl strach, že ho zavřou navzdory tomu, že na to nemají právo?
Samozřejmě že měl. Podle mého názoru je každý občan Ruska, který vyráží na protesty, hrdinou. Navíc si myslím, že kdyby Jegor neodjel a dál se účastnil protestů, jednoho dne by ho určitě zavřeli. Měl štěstí, že během prvních týdnů války se místní silové složky ještě neorientovaly v nové situaci a nevěděly, jak přesně mají postupovat. Když si Jegora kvůli té demonstraci předvolali na polici, trochu počítal s tím, že ho mohou zadržet na 15 dní. Namísto toho mu řekli, že teď na něj nemají čas, a termín dvakrát přesunuli. Mezitím opustil Rusko.
Jak na Jegorova rozhodnutí vyrazit na protivládní demonstraci a pak odjet ze země reagovali jeho blízcí lidé?
Jeho matka s tím nesouhlasila, to je vidět ve filmu. Dokonce i manželka mu demonstraci rozmlouvala. Co se týká postoje přátel, nevím. Lidé se na začátku invaze do Ukrajiny o válce se svými přáteli nebo rodinou báli mluvit. Pokud by druhá strana válku podpořila, znamenalo by to konec přátelství nebo rozkol v rodině. Jegorovovi kamarádi, kteří se objevují ve filmu, se navenek projevují spíše neutrálně: Jegora sice podporují, ale k válce se nevyjadřují.
Kde se Jegor momentálně nachází?
Je se svou rodinou v Kyrgyzstánu, kde pracuje na tamním ekologickém projektu. Je to pozitivní typ člověka, dokáže se rychle adaptovat na nové prostředí, seznámil se s místními lidmi, na novém místě rozjel nové projekty.
Kyrgyzstán je sice svobodnější než Rusko, ale ne o moc…
Je to tak, jenže Kyrgyzstán byl jednou z mála destinací, kam si rodina mohla dovolit koupit letenky a zároveň se tam mohli dostat s ruskou občankou bez cestovního pasu. Pro samotné Kyrgyzy je život v zemi ale mnohem náročnější, tím myslím tamní režim, než pro návštěvníky jako Jegor.
Do budoucna Jegor plánuje odjet i s rodinou z postsovětského prostoru na Západ, ale Kyrgyzstánu je za dočasný azyl nesmírně vděčný. Je mi na něm sympatické, že se hned pustil do studia dějin této země, hodně se ve svém blogu věnoval sovětskému imperialismu, který zničil původní kyrgyzskou kulturu. Tento „antikoloniální“ přístup je důležitý, protože mnoho Rusů uteklo před Putinovým režimem do středoasijských nebo kavkazských zemí s pocitem, že jsou tam pořád vládci, nadřazení místním etnikům.
Ve filmu přistoupí k demonstrujícímu Jegorovi kolemjdoucí a pokládá mu klasickou otázku, kterou kladou všichni podporovatelé války: Kdepak byl Jegor těch osm let po roce 2014 (kdy byl okupován Krym, pozn. red.)? Je to častý jev v ruských ulicích?
Ano, na začátku války docházelo v ulicích běžně ke střetům názorů. Teď už se to téměř neděje, společnost se rozdělila do dvou táborů a jeden se druhému vyhýbá. Zároveň je většina Rusů vůči politice apatická. Ve filmu to také ukazuji, jak se hned vedle protestujícího Jegora ruští turisté fotí, aniž by si ho vůbec všímali.
Řekla byste, že ruská společnost je rozpolcená?
Určitě, a je smutné, že se společnost rozdělila na ty, co odjeli, a ty, co zůstali. Mnozí imigranti zastávají pozici, že ti, kteří zůstali, podporují Putina, protože odvádějí státu daně a tím financují válku. Ti, co v Rusku zůstali, si naopak myslí, že neodjeli právě kvůli tomu, aby mohli přispět ke změně, zatímco lidé, co utekli, to vzdali.
Další rozkol je generační. Starší generace, která sleduje státní televizi, se vzdálila svým dětem a vnukům, kteří sledují zprávy na internetu. Mám stejný příběh i ve vlastní rodině – s rodiči se o válce nebavím, jinak bych s nimi musela přestat úplně komunikovat. Lidé, co konzumují kremelskou propagandu, jsou neochvějně přesvědčeni, že ruský stát bojuje s fašismem, a nedají se přesvědčit o opaku.
A co rozdělení mezi venkovem a velkými městy?
Ve velkých městech je mnohem jednodušší přístup k pravdivým informacím. Čím dál se ale člověk od metropolí vzdaluje, tím méně alternativních zdrojů informací má k dispozici. Je těžké získat celkový obraz o podpoře války, protože lidé se o tom nechtějí bavit. Mám například známé na Uralu, díky nimž vím, že ženy hodnotí současnou situaci mnohem střízlivěji než muži. Chlapům jsou od dětství vštěpovány hodnoty jako patriotismus a povinnost bránit vlast, proto věří, že je to svatá válka. Na druhou stranu, čím víc vojáků umírá, tím víc lidí si pokládá otázku, co se to děje a proč.
Jaký je důvod tak rozsáhlé politické apatie Rusů?
Myslím, že jde o strach z represí. Kořeny represivního režimu v Rusku sahají několik století dozadu. Cela společnost je postavena na násilí a potlačování občanské odpovědnosti a individualismu. V Rusku navíc nikdy nebylo pořádně zpracováno téma sovětských represí – sice se s tím začalo v devadesátých letech, ale vzápětí se tato tendence znovu otočila a zločiny sovětského režimu se začaly ospravedlňovat.
Také jsem si všimla, že o válce v Ukrajině se dnes mluví mnohem méně než před rokem. Týká se to i opozičně smýšlejících lidí. Částečně tomu rozumím, jde o jakýsi obranný mechanismus, který pomáhá zvládnout každodenní život v totalitním režimu. Pokud někdo nemůže nebo nechce opustit Rusko, nemá moc na vybranou – buď ho zavřou do blázince nebo do vězení, nebo se bude muset tvářit, jako by se nic nedělo. Já bych tam nedokázala žít. Není přece normální, aby každý občan Ruska musel být připraven zaplatit za vlastní politický názor perzekucí nebo přímo ohrožením svého života či života rodiny.
Česká vláda téměř hned na začátku války rozhodla, že Rusům přestane udělovat vstupní víza do země. Což zavání uplatněním argumentu o kolektivní vině Rusů, byť za tímto rozhodnutím jistě byly i bezpečnostní důvody. Co si o tom myslíte?
To by byla hodně naivní a smutná vize, hodit všechny Rusy do jednoho pytle – do zahraničí jezdí velice malé procento Rusů. Většina nemá ani cestovní pas a do Česka se nikdy nepodívají. Ti, co do Evropy naopak jezdili, patří k elitě, která je utvrzována v tom, že Západ je nenávidí a Putin má pravdu.
Zamrzelo mě, že Česko neudělilo vízum žádané z důvodů kulturní události ani Jegorovi, jenž chtěl na festivalu Jeden svět uvést film spolu se mnou. Je to přitom člověk, který se dlouhé roky pokouší v Rusku něco změnit. Jegor k tomu ale přistupuje s porozuměním – vnímá to tak, že každý Rus si podobnou ostrakizaci zaslouží a musí svou vinu vykoupit. Bohužel ti, co skutečně nesou daleko větší podíl viny na tom, co se děje, si to nemyslí.
Žijete v Německu. Jak vnímá německá společnost válku v Ukrajině a odpovědnost Rusů za současnou politickou situaci? Koneckonců mají podobnou historickou zkušenost…
Většina Němců přistupuje k Rusům prchajícím před režimem s pochopením, ale německá společnost je též rozdělena. Část požaduje okamžitý konec války a zastavení dodávek zbraní Ukrajině. Máme tu i skupinku takzvaných Putinversteher, Putinových příznivců, k nimž se často hlásí i povolžští Němci z bývalého Sovětského svazu. Ti sledují ruské státní kanály a mají sovětské resentimenty, byť už dlouho žijí v Německu.
Anna Winzer je umělecká přezdívka, své pravé jméno na veřejnosti neprozrazujete. Přijde vám to fér vůči protagonistům z vašich filmů, kteří vystupují pod svými pravými jmény a jsou tedy ve větším ohrožení?
Jegor je bloger a na sociálních sítích nikdy svou pravou identitu neskrýval. Já jsem se rozhodla, že během uvádění filmu nepoužiju vlastní jméno ze dvou důvodů – v Rusku mám své blízké a doufám, že tam budu moct natočit i další snímky.