Novinářka a režisérka Žanyl Žusupžan strávila roky v pražské redakci Rádia Svobodná Evropa, pro kterou točila reportáže o rodném Kyrgyzstánu a Střední Asii. Dnes se věnuje tématům lidských práv a ruské propagandy v tomto regionu. Na českém festivalu dokumentárních filmů Jeden svět představila svůj film Vězeň z Vachánu, v němž sleduje osudy Kyrgyzů z Vachánského koridoru v Afghánistánu v době jejich přesidlování do Kyrgyzstánu. S Žanyl Žusupžan jsme hovořili o dědictví sovětské nadvlády, korupci současné kyrgyzské vlády a propagandě Putinova režimu v Kyrgyzstánu.
Váš film vypráví příběh pamírských Kyrgyzů, etnické menšiny (dle odhadů 2 000 lidí) usídlené v takzvaném Vachánském koridoru na území dnešního Afghánistánu, kterou se kyrgyzský stát pokouší s příslibem lepšího života přesídlit do Kyrgyzstánu. Důvodem je hrozba Tálibánu, ale i náročné životní podmínky a absence škol a nemocnic. Jenže sliby ze strany kyrgyzské vlády se neplní a část repatriantů se vrací zpět do hor. Proč jste se rozhodla věnovat svůj film právě této malé etnické skupině?
K etnickým minoritám tíhnu od začátku své kariéry. Jeden z mých prvních materiálů pro Rádio Svobodná Evropa, kde jsem dlouhá léta pracovala, se týkal sexuálního násilí na uzbeckých ženách. Jenže v kyrgyzské společnosti panuje přesvědčení, že pokud jsem kyrgyzská novinářka, tak mám psát jen o Kyrgyzech, přesněji řečeno o tamní většinové společnosti. V Kyrgyzstánu je psaní o problematice minorit de facto zakázané. Poté, co vyšla moje reportáž o poškozených ženách, se nám do redakce začali ozývat lidé a vyhrožovali, že redakci zapálí.
Kdo jsou pamírští Kyrgyzové?
Etnická menšina Kyrgyzů, která dlouhá staletí žije a kočuje na území afghánského koridoru Vachán, čítá kolem dvou tisíc lidí. V roce 2007 kyrgyzská vláda zahájila jejich repatriační program do Kyrgyzstánu, a to kvůli možnému zániku komunity, ohrožené nepříznivou politickou situací v regionu a náročnými životními podmínkami. Podle oficiálních údajů bylo od roku 2017 do Kyrgyzstánu přesídleno 100 lidí, někteří z nich se však později vrátili zpět do Vachánu. Důvodem byla náročná integrace do kyrgyzské společnosti, ale i nenaplnění původních slibů kyrgyzské vlády. V roce 2021 Pamír ovládl Tálibán a část pamírských Kyrgyzů utekla na území Tádžikistánu, tamní úřady je ale vrátily zpátky do Afghánistánu. V červenci 2022 kyrgyzská vláda oznámila, že během příštích dvou let na repatriaci a přesídlení afghánských Kyrgyzů vyčlení téměř 3 miliony dolarů. Část z nich s násilným přesídlením nesouhlasí.
A co pamírští Kyrgyzové? Měli jste během natáčení filmu nějaký podobný problém?
Tam šlo o jinou potíž. Případ pamírských Kyrgyzů je ojedinělý v tom, že státní program repatriace této skupiny má momentálně pod dohledem jedna kyrgyzská bezpečnostní agentura, takže dostat se k jakýmkoli informacím je velmi těžké. Ale vždy tomu tak nebylo. Dřív jsem o této komunitě mohla točit bez omezení.
Tušíte, proč kyrgyzský stát brání veřejnosti v přístupu k informacím o této komunitě?
Mám určité domněnky. Když můj tehdejší kolega z Rádia Svobodná Evropa navštívil území Pamíru spolu s humanitární misí, náhodou objevil, že jeden z kamionů, který měl vézt humanitární pomoc místní komunitě, byl téměř prázdný. Takto jsme zjistili, že lidé tam ve skutečnosti dostávají mnohem skromnější státní pomoc, než vláda veřejně deklaruje.
Takže vstup na území je omezený kvůli tomu, aby se nepřišlo na rozsáhlou korupci?
Nevím. Jediné, co je mi známo, je fakt, že Kyrgyzstán začal dodávat humanitární pomoc afghánským Kyrgyzům už v roce 2006. Ze státního rozpočtu byla vyčleněna částka ve výši 10 milionů kyrgyzských somů (v přepočtu zhruba 2,5 milionů korun), jež měly putovat na podporu a integraci této komunity v kyrgyzské společnosti.
Zpočátku bylo možné do jisté míry ověřovat, do čeho se ty peníze investují, časem se však z toho stalo státní tajemství. Přitom finance jdou z veřejného rozpočtu a občané mají právo vědět, kam směřují. Zároveň je zakázaný vstup na území pamírských Kyrgyzů, údajně kvůli bezpečnostním rizikům spojených s Tálibánem. Ale je to jen výmluva.
V Kyrgyzstánu pronikla korupce všude – úřednici nebo státní zaměstnanci dokážou popírat braní úplatků a během toho si klidně schovávat peníze do kapsy. Například v Biškeku mě zastavila policie. Policista mi dal do ruky nějaké papíry k podepsání – ve skutečnosti čekal, že mu do těch papírů vložím úplatek. A tvářil se, jak by to bylo zcela běžné.
Žanyl Žusupžan
Narodila se v Kyrgyzstánu. Studovala literární studia v Kazachstánu a později filmová studia ve Francii. Je spoluzakladatelkou festivalu Jeden Svět – Kyrgyzstán. Od roku 2010 působila jako novinářka v Rádiu Svobodná Evropa v Praze, od roku 2015 je režisérkou dokumentárních filmů na volné noze. Na letošním ročníku festivalu Jeden svět představila film Vězeň z Vachánu, který se zabývá příběhem migrace vachánských Kyrgyzů do Kyrgyzstánu.
Kyrgyzský prezident letos oznámil, že chce přestěhovat celou komunitu pamírských Kyrgyzů zpátky do Kyrgyzstánu. Minulý rok vyčlenila vláda na stavbu bydlení pro repatrianty skoro 3 miliony dolarů. Věříte tomu, že se to přece jen podaří?
Dosavadní výsledky těchto snah nejsou nijak oslnivé. V roce 2017 do Kyrgyzstánu dorazila první skupina vachánských Kyrgyzů, polovina se jich už vrátila zpět do Vachánu. Úředníkům řekli, že jedou na prázdniny, a pak se už nevrátili. Ostatně není divu – po tom, co bylo údajně utraceno v jejich prospěch tolik veřejných financí, neměli ani práci, ani dost peněz. Bylo jim přislíbeno bydlení, a hlavně pastviny, bez nichž si nedokážou představit svůj život, ale ani to nedostali. Museli zaplatit 600 dolarů ze svého, aby vůbec získali kyrgyzské vízum. Přitom jsou to lidé, kteří v každodenním životě nepoužívají peníze, jako platidlo jim slouží dobytek. Aby měli peníze na stěhování, museli prodat své jaky. Najednou se octli v městském prostředí, kde jim doslova nikdo nerozumí.
Takže považujete korupci za hlavní důvod, proč program repatriace selhává?
Nejen korupci. Státnost je pro Kyrgyzy nová věc, máme vlastní nezávislý stát teprve 30 let. Kyrgyzstán byl dlouhou dobu součástí Sovětského svazu, Kyrgyzové neměli s nezávislostí a řízením státu žádnou zkušenost (Před vznikem Sovětského svazu bylo území Kyrgyzstánu součástí carského Ruska, pozn. redakce). Integrace minorit je velkou výzvou i pro země s dlouhou demokratickou tradicí, natož pro tak mladé státy, jakým je Kyrgyzstán. Například česká společnost dodnes bojuje s integrací Romů, a to přesto, že má podporu Evropské unie, neziskovek, a k tomu určené velké finanční rozpočty.
Vachánští Kyrgyzové jsou kočovníci, vedou naprosto odlišný styl života než městští Kyrgyzové, kteří navíc prošli procesem sovětizace a rusifikace. To vachánští Kyrgyzové nezažili, pro ně je to absolutně neznámý svět. Je to smutné, ale myslím si, že jejich unikátní kultura bude postupně spolknuta většinovou společností, stejně jako byla kdysi zničena kyrgyzská kultura sovětskou nadvládou.
V určitém smyslu je film, který jsem natočila, příběhem mé rodiny. Moje matka se narodila v horách, pocházela z kočovnické rodiny. Sovětská vláda jim vzala koně a donutila je přejít na usedlý způsob života. Postavili jim školy, cesty a obchody, přinutili je pracovat na jednom místě. Najednou se tak kočovníci octli v prostředí, kde se lidé ve volném čase jenom upíjejí ke smrti. Krásná kultura nedotčená stopami násilí a totalitním režimem nakonec zanikla.
Říkáte, že kultura pamírských Kyrgyzů je nedotčená. Nevadilo místním, že je natáčíte a pozorujete?
Ani ne, měli jsme mezi sebou absolutní důvěru. Byla jsem totiž jediná novinářka, která na Pamír pravidelně jezdila a z této části planety dělala reportáže. Přestože se část pamírských Kyrgyzů nachází na území Tádžikistánu, málo tádžických kolegů toto území navštívilo, zatímco já jsem byla na Pamíru pečená vařená. Neříkám, že kolegové o této oblasti nepsali – když se tam například udály přírodní katastrofy, informovali o tom, ale životy místních lidí je moc nezajímaly.
Já s nimi naopak strávila tolik času, že se mě někteří Kyrgyzové ptali, zda náhodou nepocházím z Pamíru, do takové míry jsem si osvojila jejich dialekt. Z legrace si říkám, že jsem občanka Pamíru.
Kyrgyzské úřady ale na přestěhovalce tlačí, aby se s novináři nebavili. Pokud se to děje, přijdou za nimi a začnou se vyptávat, co všechno novinářům řekli. Kyrgyzský stát je úmyslně izoluje od zbytku světa.
Jak jste se k nim tedy vůbec dostala?
Nemůžu vám prozradit veškerá svoje tajemství. Koneckonců je to moje práce, umět se dostat tam, kam to jiní nedokážou.
Zaznamenala jste nějakou reakci na váš film od kyrgyzské vlády?
Zatím ho neviděli a nejsem si jistá, zda z něj budou nadšení. Na druhou stranu můj film nikoho konkrétního nekritizuje, pouze ukazuje každodennost přesídlenců.
Máte strach z možné negativní reakce kyrgyzských úředníků na váš dokument?
Ne. Co mohou udělat? Nemohou mě přece za to zastřelit. Jak říkám, nedělám kontroverzní filmy, jen neutrálně popisuji životy lidí. Nezabývám se drsnou politikou, možná její „soft“ verzí. Kromě toho jsem tento film natáčela ještě za vlády předchozího prezidenta.
Nicméně středoasijští politici mají často pocit, že umění má oslavovat současný politický režim. Pokud to nečiní, považují ho automaticky za kritiku…
Kyrgyzové skutečně mají představu, že psát nebo natáčet se má jen o radostných věcech nebo s cílem oslavovat naši kulturu. Já ve svých filmech sice poukazuji na sociální nerovnosti ve společnosti, ale ne agresivním způsobem. Nejsem žádná aktivistka. Konfrontační způsob vyprávění není vždy ten nejúčinnější. Jakmile se lidé naštvou, uzavřou se a přestávají se s vámi bavit. Já chci naopak vyvolat dialog. Chci ukazovat různé aspekty světa, ne se prát. Chci, aby diváci s těmi lidmi soucítili a chtěli jim pomoct sami od sebe, aniž by se na ně tlačilo silou.
Možná nejste aktivistka, ale poselství filmu je zjevné. Nemáte přece jen strach, že vám například zakážou vstup do Kyrgyzstánu a už tam nebudete moct natáčet?
Můj největší strach se týká spíše toho, že současné kyrgyzské vládě už na ničem nezáleží. Jakémukoli obvinění z korupce nebo finančních podvodů ze strany novinářů se jen vysmějí a pokračují v tom dál. Není se čemu divit – když mají pod palcem celou justici, nemají se čeho obávat.
Projekt, na němž teď pracujete, se zabývá propagandou. O čem přesně je?
Tento projekt má dvě roviny. Jedna je současná podoba putinovské propagandy, které kyrgyzská společnost podlehla. Některé průzkumy uvádějí, že skoro 80 procent Kyrgyzů podporuje Putinovu válku v Ukrajině. Propaganda běží v kyrgyzské televizi bez ustání, den co den. Když se nacházím v Kyrgyzstánu, mám vždy pocit, že jsem cizinka. Mluvím kyrgyzsky, ale většina lidí mluví rusky.
Propaganda má v Rusku ale mnohem hlubší historické kořeny. Vyrůstala jsem v sovětském Kyrgyzstánu a vůbec jsem si neuvědomovala, do jaké míry sovětská kultura vytlačuje tu kyrgyzskou. A to i v oblasti historické paměti. Například o protiruském povstání Kyrgyzů z roku 1916 byla v sovětských učebnicích dějepisu jenom krátká zmínka.
Ostatně sama jsem se na sovětské propagandě částečně podílela. Když jsem byla malá, jela jsem do moskevského Ostankina, sídla sovětské propagandy, kde jsem měla předvádět tradiční kyrgyzskou hudbu. Tím jsem jen přispěla k mylné představě zbytku světa, že Sovětský svaz podporuje rozmanité kultury. Ve skutečnosti byly jakékoli projevy minorit pod přísným dohledem Kremlu. Jenže jako malá holčička jsem byla strašně pyšná, že mě do Ostankina pozvali, až později jsem si uvědomila, jak jsem byla naivní.
Musela jsem zkrátka strávit dlouhá léta ve svobodných, demokratických zemích, aby mi došlo, jak mě propaganda ovlivnila. Válka v Ukrajině mě znovu přiměla k tomu, abych se začala zamýšlet nad svou minulostí.