Lucemburskem v posledních letech proteklo tolik ruského kapitálu, že se z něj stal největší ruský zahraniční investor. „Samozřejmě to není dáno tím, že by Lucembursko v Rusku stavělo nějaké továrny,“ vysvětluje Benoît Majerus, profesor historie z Lucemburské univerzity. „Je jasné, že jde o peníze vyvedené z Ruska, které se tam obratem přes Lucembursko zase vracejí.“ Lucembursko je totiž v mnoha případech pouze nástrojem, jak přelít majetky do dalších zemí. Dobře to ilustruje kauza plzeňských železáren Pilsen Steel a ruské státní Banky pro rozvoj a zahraničně-ekonomické záležitosti (Vněšekonombank).
Bankrot podruhé
Plzeňský výrobce lodních a elektrárenských hřídelí, rotorů pro větrné elektrárny či odlitků pro plynové turbíny Pilsen Steel patřil kolem roku 2010 ve svém oboru mezi největší na světě a hospodařil se ziskem několika miliard korun ročně.
V roce 2010 se podle údajů z českého rejstříku firem stala novým majitelem Pilsen Steel v Lucembursku registrovaná firma United Pilsen. Média tehdy psala, že United Pilsen patří ruskému průmyslníkovi Igoru Šamisovi. To ale nebylo možné ověřit, protože lucemburský rejstřík skutečných majitelů tenkrát ještě nebyl veřejný.
Pod novým majitelem se situace v podniku změnila a začala být dost nepřehledná. Dosavadní čeští manažeři sice zůstali ve svých funkcích, zároveň však přibyla i skupina ruských poradců – manažerů. Do té doby měly odbory a potažmo zaměstnanci také přehled o ekonomické situaci firmy, s novým vedením však informační tok ustal. Přestaly existovat zápisy z porad vedení, manažeři nezveřejnili žádný byznys plán.
S firmou Pilsen Steel to pak šlo rychle z kopce, v roce 2012 skončila poprvé v úpadku s dluhy kolem 5 miliard korun. Soud tehdy netrval na konkurzu a v roce 2014 povolil firmě reorganizaci.
Jenže o pět let později společnost znovu vyhlásila bankrot, tentokrát s ještě většími dluhy v hodnotě kolem 9 miliard korun.
„V roce 2014 došlo v podstatě k úplnému oddlužení,“ bilancoval během druhého bankrotu Pilsen Steel insolvenční správce Jaroslav Brož. Stalo se tak za cenu toho, že věřitelé, hlavně dodavatelé surovin a služeb, dostali necelé procento ze svých pohledávek. „Přesto další provoz Pilsen Steel prakticky okamžitě vykazoval ztrátové výsledky,“ dodal správce.
Ruský tolling
Ruský kapitál hrál v Pilsen Steel významnou roli už v roce 2010, když podnik koupila v Lucembursku registrovaná společnost United Pilsen. Peníze na koupi (110 milionů eur) totiž poskytla ruská státní Banka pro rozvoj a zahraničně-ekonomické záležitosti (Vněšekonombank) a jako zástavu za tento úvěr dostala společnost Pilsen Steel.
Po reorganizaci v roce 2014 továrna Pilsen Steel zcela ztratila samostatnost. O jejím chodu beze zbytku rozhodovala další firma, která se objevila na scéně, Pilsen Toll. Ta měla sice stejné majitele, Vněšekonombank, ale úplně opačné zájmy.
Vliv ruské státní Vněšekonombank na chod Pilsen Steel tím zásadně posílil, Pilsen Toll totiž vlastnila Investiční společnost Vněšekonombank – VEB Kapital a jednala za Pilsen Steel se zákazníky, domlouvala zakázky, nakupovala suroviny nebo sháněla peníze. Ale také určovala nákupní a výkupní ceny produktů Pilsen Steel, což byl trik, přes který se podle odborníků na insolvence vyvedly veškeré zisky z velké železárny Pilsen Steel do malé firmy Pilsen Toll.
Právě v postupu ruskou bankou vlastněné Pilsen Toll viděli nezávislí odborníci z TARPAN Partners (které si najal insolvenční správce Brož) jednu z hlavních příčin úpadku plzeňské hutní továrny, vyhlášeného v roce 2019. Běžný tolling neboli zprostředkování zakázek mezi výrobcem a konečným odběratelem výrobků totiž vypadá tak, že tollingová společnost hradí výrobci náklady plus předem danou přirážku. To Pilsen Toll nedělala a s Pilsen Steel podle TARPAN Partners „obchodovala za ceny, které nepostačovaly ani k úhradě nákladů výroby, natož k tvorbě alespoň minimálního zisku“.
Pro ilustraci uveďme čísla: takzvaná „ztráta z vlastní výroby“ firmy Pilsen Steel byla dle jejího účetnictví v roce 2015 více než 160 milionů korun, v roce 2017 přes 264 milionů korun, v roce 2017 zhruba 76 milionů korun. Naopak Pilsen Toll přiznala za tahle tři léta zisk celkem zhruba 130 milionů korun. Přitom jedinou její činností byl právě tolling pro Pilsen Steel.
Další peníze odtékaly z Pilsen Steel proto, že budovy a pozemky, které tvoří její areál, si továrna pronajímala – za zhruba 60 milionů korun ročně – od firmy Pilsen Estate. A jediným společníkem Pilsen Estate je opět v Lucembursku registrovaná firma United Pilsen a její jedinou činností je nájem areálu továrně Pilsen Steel.
Úvěr z Moskvy
Krátce před vyhlášením druhého úpadku Pilsen Steel, v roce 2016, vstupuje na scénu další aktér v podobě Mezinárodní investiční banky (MIB). Firma Pilsen Toll od ní dostala 50 milionů eur (zhruba 1,25 miliardy korun). Ruské vedení MIB se tenkrát na svých webových stránkách chlubilo, že „česká firma Pilsen Toll“ bude po více než dvaceti letech první, kdo od ní v Česku dostane úvěr, a nikoliv pouhou záruku za úvěr u jiné banky. Současně z tehdejšího moskevského sídla MIB oznámili, že se jedná o „největší ze všech investic banky“ a bude využita ve prospěch hutí a kováren Pilsen Steel.
Avšak navzdory více než miliardové injekci od MIB vyhlásila Pilsen Steel v roce 2019 bankrot s dluhy kolem 9 miliard korun (insolvenční správce nakonec uznal jen část z nich).
Úvěr, který měl továrně Pilsen Steel pomoci, ji totiž naopak táhl ještě hlouběji ke dnu. Pilsen Toll, ovládaná ruskou Vněšekonombank, totiž peníze z úvěru neposkytovala továrně zadarmo, přesněji řečeno půjčené peníze jí půjčovala. Ve svém účetnictví Pilsen Toll tyto finance skutečně vykazuje jako „zápůjčky“, za které si účtovala úrok. A vzhledem k tomu, že Pilsen Toll neplatila Pilsen Steel ani náklady výroby, továrna logicky neměla „zápůjčky“ z čeho platit. K půjčené částce navíc naskakoval úrok, například v roce 2017 továrna Pilsen Steel dlužila firmě Pilsen Toll za „zápůjčky“ už 1,4 miliardy korun, dalších tři čtvrtě miliardy korun dlužila ruské Vněšekonombank za „krátkodobé bankovní úvěry“.
Naopak United Pilsen (vlastník Pilsen Steel a Pilsen Estate) na tom byla dobře. Z dokumentů lucemburského obchodního rejstříku, které se týkají financí United Pilsen, vyplývá, že firemními účty této společnosti protekly miliardy. Například v roce 2017 se hodnota jejího dlouhodobého majetku propadla o 100 000 000 eur (přibližně 2,5 miliardy korun) oproti předchozímu roku 2016. Účetní ztráta se za stejné období téměř ztrojnásobila. Kam ale peníze doputovaly, se už z dokumentů vyčíst nedá.
Jednatelem United Pilsen je podle lucemburského rejstříku občan původem z Ruska Denis Kotljar (je zde uveden také jako jednatel další firmy United Group). Kotljar je také uveden v rejstříku konečných uživatelů obou firem, ale s poznámkou, že reálného vlastníka společností se nepodařilo zjistit. Kotljar ale v celém příběhu současně vystupoval i jako jednatel firmy Pilsen Toll (vlastněné ruskou státní Vněšekonombank), která poskytovala hutím nevýhodný tolling. Zároveň byl Kotljar prostřednictví United Pilsen též jediným majitelem samotných hutí Pilsen Steel.
Jako sebevědomý majitel však Denis Kotljar rozhodně nepůsobí. Když ho investigace.cz kontaktovala krátce po vyhlášení úpadku Pilsen Steel, odmítal se k čemukoliv vyjadřovat. Na otázku, jak to, že Pilsen Toll neplatila hutím Pilsen Steel ani náklady výroby, opáčil: „Bez komentáře.“ Proč bez komentáře? „Protože taková je politika.“ Čí politika? „Bez komentáře.“
Podobnou frází, „bez komentářů“, odpovídá na všechny otázky i dnes. Odbude tak dotazy o svém vlastnictví United Pilsen a potažmo Pilsen Steel a Pilsen Estate, stejně jako otázku po původu zhruba 2,5 miliardy korun, které v Lucembursku registrovanou United Pilsen protekly. Pouze na otázku, proč Pilsen Toll poskytovala tolling, který vlastně továrnu Pilsen Steel tuneloval, odpovídá jinak: „To není moje firma, najděte si to na justice.cz.“ Jak už bylo řečeno, český rejstřík firem říká, že Pilsen Toll vlastní ruská státní Vněšekonombank. Táž banka ovládala i podíl Kotljarovy United Pilsen v továrně Pilsen Steel, podle rejstříku je tento obchodní podíl United Pilsen „zastaven ve prospěch Banky pro rozvoj a zahraničně-ekonomické záležitosti (Vněšekonombank)“.