Lucembursko v roce 2019 s velkou pompou spustilo rejstřík skutečných majitelů nebo beneficientů firem sídlících v této zemi. Prezentovalo to jako revoluční krok k transparentnosti a odpověď na kritiku Evropské unie. Jenže rejstřík zůstal pro veřejnost de facto nepoužitelný. Dalo se v něm vyhledávat jen podle jména firmy, nikoliv jména majitelů. Jako novináři jsme proto spojili síly a na základě dokumentů, jež obdržel francouzský deník Le Monde a technicky zpracovalo OCCRP, jsme se rozhodli vytvořit databázi vlastní. Poprvé jsme se tak dostali k datům, která ukazují, jak si Lucembursko reálně stojí ve svém deklarovaném boji za transparentnost. Výsledek není příliš lichotivý a poukazuje na to, že Lucembursko není jen oblíbenou destinací, kde lze založit nadnárodní firmu, ale i zemí, kde se dají dobře a bezpečně ukrýt nelegální peníze.
Lucemburský švýcarák
Gabriel Zucman, profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, přirovnává dnešní Lucembursko a tamní finanční možnosti ke švýcarskému kapesnímu noži pro finančníky i podvodníky. Záleží na úhlu pohledu, jakým se na problém podíváte.
„Lucembursko zájemcům nabízí všechny možné finanční nástroje. A nabízí toho spoustu, od přesouvání zisků nadnárodních firem, začlenění podílových fondů, správy soukromého majetku až po zakládání skořápkových firem a mnoho dalšího. Tento mix dělá z Lucemburska jedinečnou destinaci,“ dodává Zucman. Jinými slovy, Lucembursko funguje jako offshorové centrum v srdci Evropy.
Tato bohatá nabídka udělala z jedné z nejmenších zemí Evropy finančního giganta. Co se týká zahraničního kapitálu, v roce 2019 bylo v Lucembursku uloženo kolem 5,6 bilionů dolarů a země se tak zařadila hned za USA. Finanční atraktivitu Lucemburska potvrzují i další údaje: téměř devadesát procent všech lucemburských firem má zahraniční majitele; minimálně 266 lidí z žebříčku miliardářů časopisu Forbes má v Lucembursku firmu, přitom ani jeden z nich není Lucemburčan; okolo 40 procent lucemburských společností bylo založeno jen na správu majetku a nevykonává žádnou obchodní aktivitu.
„Znepokojuje nás to,“ tvrdí Laurent Lim z Generálního ředitelství pro finanční stabilitu Evropské komise. „Lucembursko je známé jako daňový ráj. Musíme ale začít přemýšlet i o tom, že může být rájem na praní peněz. Ještě minulý rok jste tu mohli založit firmu a nedalo se zjistit, kdo ji vlastní.“
To si uvědomuje i lucemburské ministerstvo financí. Ve zprávě za rok 2020 označilo praní peněz přes lucemburský finanční systém za jedno z největších rizik pro zemi.
Lucemburský trezor
Podle italských vyšetřovatelů si nejmocnější italská mafie ’Ndrangheta oblíbila Lucembursko jako místo, kde se dají dobře uložit peníze pocházející z kriminální činnosti, aby na ně policie nedosáhla.
„Lucemburské úřady jsme upozornili, že ’Ndrangheta je v jejich zemi mimořádně aktivní,“ říká italský prokurátor Giuseppe Lombardo. Podle něj je pro členy této mafie přitažlivá právě netransparentnost lucemburského finančního systému. „Tahle země poskytuje velmi diskrétní finanční nástroje na správu peněz, které mafie shledává mimořádně atraktivními,“ dodává.
To potvrzuje i španělský vyšetřovatel, jenž má na starosti legalizaci výnosů z trestné činnosti. „Lucembursko funguje jako ‚zprostředkovatel‘. Je to země, která svým přístupem uvědomělé nevědomosti napomáhá prát peníze kriminálníkům i zkorumpovaným lidem z celého světa.“
Nejsou to ale jen mafiáni, kdo diskrétní lucemburské finanční služby využívá k uklízení výnosů z trestné činnosti. Země nevšedních finančních možností láká i politiky. O pomoc při vyšetřování vlastních politiků požádaly už minimálně tři jihoamerické země.
Lhostejní k lucemburské nabídce samozřejmě nezůstávají ani různí podnikatelé. Kolegové z ostatních médií, kteří na projektu OpenLux spolupracují, si všimli francouzského obchodníka se zbraněmi, jenž doma čelí jednomu z největších korupčních skandálů za poslední roky. Kolegové z Ruska zase narazili na jméno šéfa ruské kriminální skupiny, která se přátelí s vlivnými politiky z Kremlu. Na seznamu je také zeť svrženého tuniského diktátora nebo turecký podnikatel, který je v USA vyšetřovaný kvůli finančnímu podvodu v hodnotě 511 milionů amerických dolarů.
Projekt OpenLux
Poté, co Lucembursko spustilo rejstřík konečných uživatelů výhod, se spousta majitelů rozhodla svou firmu raději přesunout, než aby riskovali zveřejnění, že ji vlastní. Poprvé v historii Lucemburska tak bylo během jednoho roku více společností zrušeno než založeno.
Jenže rejstřík i nadále zůstává do značné míry anonymní. Kromě toho, že není plně prohledávatelný, v něm nelze najít všechny záznamy. Přestože oficiální lucemburské zprávy uvádějí, že 88 procent lucemburských firem už oznámilo svého konečného uživatele výhod a tedy reálného majitele, není tomu tak. Podle dat, která jsme analyzovali s Le Monde a OCCRP, tuto povinnost splnila pouze přibližně polovina lucemburských společností.
Navíc pro zveřejnění jména konečného majitele výhod existují výjimky. Týkají se těch, kteří prohlásí, že uvedení reálného majitele by je mohlo vystavit riziku. Důvěryhodnosti rejstříku nepomáhá ani fakt, že za konečného majitele výhod jsou uváděny i děti, mrtvé duše nebo takzvaní bílí koně.
Markus Meizer z organizace Tax Justice Network, která se věnuje dopadům netransparentních finančních systémů na život běžných lidí, k OpenLux poznamenal:
„To, co z OpenLux dělá mimořádný projekt, je fakt, že nejde o nějaký únik informací. Jde o hluboký ponor do vládních dat, která sice byla veřejnosti zpřístupněna, ale jen takovým způsobem, aby neposkytla ucelený obraz. Lucembursko asi očekávalo potlesk za to, že jako jedna z mála evropských zemí vytvořilo rejstřík konečných uživatelů výhod, jenže reálný dopad takového rejstříku se projevil až poté, co skupina novinářů náročně analyzovala data a spojila je s dalšími veřejně dostupnými informacemi. Tohle jasně vypovídá o užitečnosti původního rejstříku.“
Novou databázi, ve které bude možné vyhledávat i podle jména majitelů společností, v dohledné době zveřejníme.