Ekocidu je těžké trestat, její důsledky však přesahují hranice států, upozorňuje odbornice na klimatické právo

Mezinárodní právo zatím netrestá zločiny proti životnímu prostředí. Již ale existují snahy o změnu, a to například ukotvením pojmu ekocida do Římského statutu, tedy do smlouvy, kterou byl zřízen Mezinárodní trestní soud (MTS). Bylo by tak možné stíhat jedince, kteří mají na svědomí zvlášť těžké zločiny proti životnímu prostředí. Ekocidou se nyní zabývá i právní vědkyně Hana Müllerová se svým týmem z Ústavu státu a práva AV ČR.

Jak se ekocida liší od jiných aktivit, které vedou ke znečištění životního prostředí? 

Ekocida se liší svou závažností. Jde o rozsáhlé škody na velkém území nebo o škody obtížně napravitelné či takové, jejichž náprava je velmi nákladná. Velký rozsah a závažnost ekocidy jsou dobře patrné ze snah prosadit ekocidu do mezinárodního práva – ekocida totiž může závažností přesáhnout území jednoho státu, může mít dokonce globální dopady.

Jaké jsou příklady ekocidy?

Dobrým příkladem je ničení amazonského pralesa. Bývalý brazilský prezident Jair Bolsonaro od nástupu do úřadu v roce 2019 povolil rychlejší a intenzivnější kácení deštného pralesa. Vědci přitom již poukázali na to, že pokračování takové destruktivní environmentální politiky může dostat amazonský prales do nevratného bodu zlomu, po němž by se proměnil na savanu. Amazonský prales má zásadní význam z hlediska klimatické rovnováhy planety a jeho ničení přináší nepříznivé důsledky nejen Brazílii, ale celé zeměkouli. Proti Bolsonarovi bylo proto podáno k Mezinárodnímu trestnímu soudu hned několik stížností. Protože ale v Římském statutu není zakotvena ekocida, byly stížnosti popsány jako zločin proti lidskosti.

Jak právo pojímá termín ekocida?

V právu je zakotvení ekocidy teprve v procesu přípravy, a to jak v mezinárodním, tak i evropském právu. Důsledky ekocidy na životní prostředí můžou být obrovské, zejména pokud jde o nevratné poničení ekosystémů nebo takové poškození, jehož náprava je dlouhodobá a nákladná. Proto je podstatné, jak bude ekocidu chápat právo – pouze s jeho pomocí můžeme ekocidu postihovat a trestat. Ekosystémy, například již zmíněný amazonský prales, poskytují lidstvu nesmírný, těžko vyčíslitelný prospěch v podobě takzvaných ekosystémových služeb, a právě to by mělo být zohledněno i v právní konstrukci trestání ekocidy.

Zmínila jste nevratné zničení ekosystémů. Lze za ekocidu pokládat například i rizikové jednání, které může vést ke zničení životního prostředí, ačkoli k němu zatím nedošlo?

Záleží na konkrétní podobě definice v právu. Z hlediska rizik pro životní prostředí by bylo samozřejmě lepší, pokud bychom s postihem nemuseli čekat, až hrozící škoda skutečně nastane. Lepší by bylo, jestliže by šlo právně postihovat i takové jednání, u něhož je vysoká pravděpodobnost, že může způsobit vážné a rozsáhlé poškození životního prostředí. Jsou snahy právě takovou definici prosadit do takzvaného Římského statutu, což je mezinárodní smlouva, která umožňuje trestání nejzávažnějších mezinárodních zločinů prostřednictvím Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Nyní obsahuje čtyři zločiny – genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Pátým zločinem by měla být právě ekocida.

Existuje již nějaká definice, která by mohla být v Římském statutu?

Momentálně navrhovaná definice ekocidy do Římského statutu zní: „Protiprávní nebo bezohledné jednání spáchané s vědomím, že existuje značná pravděpodobnost, že tímto jednáním dojde k vážnému a rozsáhlému nebo dlouhodobému poškození životního prostředí.“ Prosazení takového pátého zločinu ale nebude jednoduché – Římský statut je mezinárodní smlouva, k jejíž změně, a tedy i k doplnění nového zločinu, je zapotřebí souhlasu dvoutřetinové většiny, tedy 82 smluvních států. Takovou podporu zatím návrh nemá a je třeba ji postupně získat.

Za ekocidu je považováno třeba ruskou agresí vyvolané protržení Kachovské přehrady v Ukrajině. Přestože není ekocida zatím v Římském statutu, mohl by se konkrétně tento zločin trestat jako válečný zločin?

Ničení životního prostředí může teoreticky už dnes být postihováno jako válečný zločin. Podle platného znění Římského statutu může Haagský trestní tribunál postihovat environmentální zločiny, pokud je poškození životního prostředí součástí některého ze čtyř zakotvených zločinů.

V případě válečných zločinů umožňuje přímo popis těchto zločinů stíhat například i „úmyslné zahájení útoku s vědomím, že v souvislosti s takovým útokem dojde nejen ke ztrátám na životech, zranění civilních osob či poškození civilních objektů, ale i k rozsáhlým a závažným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě“. Takže teoretická možnost stíhat protržení Kachovské přehrady jako válečný zločin existuje.

Má to nějaký „háček“?

Bohužel zároveň existuje několik překážek, jež spočívají v nastavení Římského statutu: ten k trestnosti vyžaduje, aby jednání bylo úmyslné a tento úmysl byl prokázán. V souvislosti s životním prostředím je často dost obtížné, aby to mohlo být aplikováno. Kromě toho Haagský soud může soudit pouze jednotlivce – fyzické osoby – a nikoli státy, kterým je v případě Kachovské přehrady očividně Rusko. Dále Rusko v roce 2019 vystoupilo z mezinárodního dohody – takzvaného dodatkového protokolu I. k Římskému statutu, patrně právě s cílem vyhnout se odpovědnosti za budoucí zločiny. Což také znamená, že tento soud nemůže ruským osobám ukládat žádné povinnosti.

Kdo obecně páchá ekocidu?

Domnívám se, že svou závažností a rozsahem jde u ekocidy o jednání spíše organizované nebo dovolené státem, nějakým větším celkem či uskupením. Proto vidím jako slabinu, že pomocí Římského statutu by šlo za ekocidu trestat – pokud by tedy byla tato mezinárodní smlouva změněna a ekocida do ní doplněna – pouze konkrétní jednotlivce, nikoli státy.

Jak by se měla ekocida trestat? Následky už asi většinou nejdou vzít zpět.

Nad tím je důležité přemýšlet, a to právě v souvislosti s nápravou. Ideálně by součástí postihu za jakékoli ničení životního prostředí mělo být uložení povinností k nápravě nebo uhrazení prostředků, jež by sloužily k nápravě. Podle Římského statutu je peněžitý trest také možný, nicméně hlavním druhem trestu je odnětí svobody pro pachatele.

Děje se něco jako ekocida i v České republice?

Záleželo by na definici ekocidy, kterou bychom brali jako výchozí. V současné době v českém právním řádu ekocida upravena není. Pokud bychom vyšli z již zmiňované definice ekocidy navrhované do Římského statutu, myslím si, že třeba úniky toxických látek do řeky Bečvy na podzim 2020 by mohly kritéria této definice naplňovat.

Existuje již nějaký český zákon, který se pojmu ekocida blíží?

Z právních úprav, které jsou nějak obsahově blízko koncepci ekocidy, lze uvést trestný čin Poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 trestního zákoníku a právní úpravu takzvané ekologické újmy v zákoně č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Obecně řada zákonů stanovuje sankce za nedovolené jednání ve vztahu k životnímu prostředí. Problém je spíš jejich prosazování, které není dostatečné.

České republice se příliš nedaří naplňovat své klimatické závazky. Proč? A pomohlo by, kdyby byla ekocida ukotvena v zákoně? 

Určitě existuje provázanost mezi plněním klimatických závazků a ekocidou, což ukazuje například kauza ničení amazonského pralesa, ale zrovna v případě Česka se domnívám, že prosazovat lepší plnění klimatických závazků přes právní zakotvení ekocidy by byla nadbytečná oklika. Pro lepší plnění těchto závazků tu na prvním místě chybí politická vůle a na druhém místě pak legislativa. Česká republika nemá klimatické cíle zakotveny zákonem – například rámcovým klimatickým zákonem, jaký už přijala řada evropských zemí. My je máme pouze v koncepčních dokumentech, které postrádají právní vymahatelnost. To nejsou dobré páky, jak pomoci k plnění zmíněných závazků. Ukázalo se to například i v první české klimatické žalobě.

Jak jsou na tom snahy o zavedení přísnějšího postihování zločinů proti životnímu prostředí do zákonů Evropské unie?

Snahy o změny v mezinárodním právu jdou nyní naštěstí ruku v ruce se snahami o změny v právu EU, takže evropská směrnice, která by měla přísněji postihovat poškozování životního prostředí, už vzniká a je před schválením. V evropském právu od roku 2008 platí směrnice 2008/99/ES o trestněprávní ochraně životního prostředí, ale ta se zdá nedostatečná, proto nyní probíhá příprava nové směrnice, která ji má nahradit.

A bude také obsahovat termín ekocida?

Zajímavé je, že když Evropský parlament na jaře 2023 toto projednával, navrhl do znění předloženého Komisí značně ambiciózní změny včetně zakotvení ekocidy. V další fázi legislativního procesu, v takzvaném trialogu, ale došlo ke kompromisu – slovo „ekocida“ ve směrnici nebude výslovně, obsah ekocidy tam ale bude pod takzvanou klauzulí o kvalifikovaném trestném činu – tak, aby byly pokryty ty nejzávažnější trestné činy, které způsobují nevratné nebo dlouhodobé škody na životním prostředí. Pokud bude směrnice schválena, budou mít členské státy povinnost ji implementovat, tedy zavést do svého právního řádu. Jestliže bude ve směrnici obsah takového trestného činu upraven přísněji než u nás, pro Česko to může znamenat, že to bude muset promítnout do svého trestního zákoníku. U této snahy v evropském právu jde i o to, že pokud všechny členské státy zavedou ekocidu (byť to tak nemusí být výslovně pojmenováno) do svého právního řádu, můžou pak spíše souhlasit se zavedením ekocidy do Římského statutu, přičemž členské státy EU tvoří vlastně už třetinu států, jejichž souhlas je k této změně potřebný.

Proč bychom vlastně měli tento termín zavést, když ani většina lidí neví, co znamená? Zločiny ekocidy – jak ukazují příklady, které jsme zmínily – se přece můžou trestat v rámci Římského statutu pod válečnými zločiny nebo zločiny proti lidskosti. Proč je tedy důležité, aby ekocida měla svou vlastní definici?

Osobně bych byla pro šíření pojmu ekocida a je škoda, že nemá být v evropské směrnici výslovně zmíněný. Myslím si, že jde o výstižný, krátký, jednoslovný pojem, z něhož by si lidé mohli vyvodit, o co jde, a také vyjadřuje i onu závažnost. A domnívám se, že trestání pouze pomocí Římského statutu nestačí – vždyť řada situací ničení životního prostředí probíhá mimo takové nejzávažnější situace, jako je válka nebo genocida, a páchají je nejen jednotlivci, ale třeba i vlády. Takové skutky teď není v mezinárodním rozměru jak postihovat.