Pohrávání si s klimatem na jednom konci planety může mít vliv na konec opačný a jediným důležitým měřítkem toho, co se s klimatem děje, není oxid uhličitý. Budoucnost ekoterorismu i boje proti klimatické krizi přibližuje politik, programátor a informační aktivista Smári McCarthy v rozhovoru pro investigaci.cz.
Smári McCarthy je irsko-islandský politik, inovátor a aktivista zaměřující se na přímou demokracii, transparentnost a ochranu soukromí. Spoluzakládal Islandskou společnost pro digitální svobodu, zabývající se otevřeným softwarem a ochranou soukromí. Založil a vedl také Mezinárodní institut moderních médií (IMMI) a stál u vzniku Islandské pirátské strany.
Jak jste se v politice dostal k práci v oblasti klimatických změn?
Pět let jsem seděl v islandském parlamentu a mou agendou byla i ochrana klimatu. Ptával jsem se ministra životního prostředí, jak je možné, že dáváme obrovské peníze na zvrácení klimatických změn, a výsledky přitom nejsou vidět. Odpovídal vždy jen částkou, kterou země utratila za konkrétní opatření. Jednou si mě odvedl stranou a řekl, že mým dotazům rozumí, ale nemůže veřejně prozradit, že přesnou odpověď neznáme. A to proto, že nemáme dost dobré modely. Začal jsem číst knihy o environmentálním modelování a snažil se pochopit, o co jde.
A postupně se z vás stal expert na toto téma?
Jsem přiměřeně vědecky gramotný a dostatečně zdatný v matematice, takže dobře rozumím matematickému modelování. Co se týče klimatu, od úvodních učebnic o meteorologii jsem pokročil až ke složitějším tematickým knihám. Ještě jako aktivní politik jsem se svými dotazy ohledně klimatických změn pronikl až do kanceláře generálního tajemníka OSN, jenž má na starosti klimatickou politiku. Ptal jsem se ho, co se okolo klimatu děje a on odvětil: „Je to trapné, ale máme jen omezené schopnosti skutečně předvídat, co se stane.“
Když se podíváme, jak se o změně klimatu mluví, nějaké předpovědi přece existují, ne?
Ohledně toho, co se stane, existuje spousta modelů. Vědecká komunita odvádí skvělou práci a snaží se předpovědět, co podle různých scénářů nastane. Provádí klimatologické simulace, a teď dokonce existují i simulační modely, které jdou až do roku 2300. Zahrnuje to i různé scénáře oteplování. Vědě rozumíme poměrně dobře, ale moc dobře nevíme, jak klimatickou změnu reálně ovlivňují rozhodnutí na politické úrovni.
Myslíte třeba politiku týkající se snížení produkce CO2?
Ano, nebo přístup k tomu, zda zakážeme auta na fosilní paliva. Například před pár lety se řešily emise oxidu siřičitého v souvislosti s palivem pro námořní dopravu. Toto palivo bylo desítky let špatně rafinováno a jako vedlejší produkt lodní dopravy se automaticky a všeobecně přijímalo, že kdykoli kontejnerová loď přejede oceán, táhne se za ní stopa oxidu siřičitého. To je špatně z mnoha důvodů, má to ale i světlou stránku. Oxid siřičitý totiž dobře odráží sluneční světlo zpět do vesmíru a přispívá k ochlazování, hlavně v Tichém oceánu a v severním Atlantiku. Postupně vstoupil v platnost zákaz oxidu siřičitého, načež najednou pozorujeme růst teploty. Vůbec nevíme, zda je příčinou tohoto oteplení zákaz zmíněné látky, nebo něco úplně jiného. Spousta lidí se teď na ten zákaz proto dívá úplně jinýma očima.
Nikdo ještě nepřišel na to, co přesně by se stalo, pokud bychom vývoj současné situace na planetě zrychlili. Pokud upravíme nějakou malou proměnnou, třeba vysadíme les, odkloníme řeku, jaký to bude mít dlouhodobý vliv? Tato nevědomost je částečně způsobena tím, že provádět simulace je složité. Navíc nikdo z těch, kdo tyto simulace připravují, nerozhoduje o tom, co by se s jejich výsledky mělo udělat. Máme velké množství dat, ale žádné další nástroje. A už vůbec ne nástroje, jež by odhadovaly, jaké dopady bude mít pro planetu politika.
A můžeme s tím tedy něco dělat?
Je to hrozné. Z mých rozhovorů s politiky a klimatology vyplynulo, že lidé o klimatické změně vědí, nepopírají její existenci a chápou rozsah problému. I když nedokážou posoudit, jak zlé by to mohlo být, rozumí tomu, že je to dost špatné. Chápou, že musíme reagovat hned. Jenže otázka, co bychom měli dělat, je složitá, protože můžeme jen odhadovat a zároveň k tomu nemáme dobré nástroje.
Když jsem to poslouchal, jako první mě napadlo, že jde o datovou problematiku, což je můj obor. Proto jsem si řekl, že skončím s politikou a budu vytvářet právě nástroje na zpracování a modelování klimatických dat, a založil jsem firmu Ecosophy (název odkazuje na ekozofii, filozofii ekologické harmonie či rovnováhy, pozn. red.). V podstatě zpracováváme velké množství dat týkajících se životního prostředí a plynoucích z různých zdrojů a usnadňujeme k nim přístup.
Můžete přiblížit nějaký konkrétní příklad, jak lze analýzy klimatických dat využít?
Jako lidstvo jsme se od zanedbatelného vlivu na životní prostředí dostali k tomu, že na něj máme vliv významný. Doufejme, že dalším krokem bude naše schopnost tento silný vliv kontrolovat. V malém měřítku něco podobného dělají třeba urbanisté, když se pokoušejí odhadnout, jaké dopady budou mít stavební zásahy na tok řeky s ohledem na riziko povodní, jež by mohly ohrozit infrastrukturu a nemovitosti. Zkrátka jaká opatření vyprojektovat, aby předešli škodám.
Pak je tu větší měřítko. Lidé na Sahaře chtějí proměnit poušť na ornou půdu. Jenže tisíce, ne-li miliony tun písku jsou ze Sahary dlouhodobě přenášeny větrem do Amazonie. V tomto písku je mnoho živin, jež následně vyživují Amazonskou pánev a celý tamní ekosystém, což je docela dobře zdokumentováno. Zároveň nevíme, do jaké míry se Sahara může stát místem s ornou půdou, kde lze něco pěstovat. Na druhé straně se Amazonská pánev může zhroutit, pokud Sahara přestane být pouští. Pokud vím, pro tuto situaci neexistuje žádný dobrý model.
Takže lidská činnost na jednom kontinentu může mít vliv na úplně jiné místo na planetě?
Člověk ovlivňuje prostředí na planetě natolik, že musíme tento vliv ve všech směrech aktivně korigovat. Musíme pochopit, že to, co děláme jako lidé, souvisí s následným chováním přírody. Diskuse se točí kolem měření oxidu uhličitého. Jenže tato látka je dobré měřítko jen pro rozsah jednoho problému, je to špatná metrika pro hledání řešení. Protože CO2 není jediná věc, kterou jsme dlouhá léta do svého okolí vypouštěli, jde i o další chemikálie. Zabíjíme živočišné i rostlinné druhy po tisících, děláme i další věci, ale ne všechny se promítnou v údajích o oxidu uhličitém.
V současnosti se nacházíme v takzvaném integrálním období, což znamená, že jsme v relativně teplé etapě mezi dvěma dobami ledovými. Podobných teplejších úseků bylo během existence Země víc, byly ale krátké. Odpovědi na otázku, za jak dlouho začne doba ledová, se proto nevyhneme. Odhaduje se, že asi za sto let, ale chybovost takového odhadu je také plus minus sto let. Takže v podstatě přesně nevíme nic.
Co by to znamenalo, že přijde doba ledová?
Měli jsme tu malou dobu ledovou přibližně mezi lety 1300 až 1850. V Evropě bylo docela dobře, ale třeba na Islandu se z lesů stala pustina. Lidé spálili všechny stromy, a když jim došlo dřevo, začali pálit vrstvu rašeliny, aby se zahřáli. Mnoho ledovců v severní Evropě se v té době podstatně zvětšilo, a nejen tam. Větší doba ledová by mohla přinést ledovce až na jih od Alp.
Lidé potřebují lépe chápat důsledky našich interakcí s životním prostředím a planetou. Životní prostředí je komplexní systém a jsme pravděpodobně daleko od toho pochopit jej se stoprocentní přesností. Avšak i v tomto chaosu existují statistiky. Například pokud si dnes chcete sestavit předpověď počasí na příštích 10 dní, zabere to superpočítači asi šest hodin. Za posledních několik desetiletí se předpovědi počasí obrovsky zlepšily.
Dalo by se v tomto ohledu něco vylepšit?
Mohli bychom zlepšit modely týkající se klimatických změn. Pokud by totiž běžely rychleji, mohli bychom provádět lepší a rychlejší výzkum i analýzu dat, a navíc bychom byli i přesnější.
Některé části životního prostředí se totiž mění velmi pomalu, například stratosféra. Pomocí měření stratosférických změn se dá předvídat chování mořských ptáků nebo ryb či množství a rozložení dešťových srážek na dobu 4 měsíců až jeden rok.
Měli bychom lépe chápat následky politických opatření na životní prostředí a v tomto směru vytvářet lepší politiku. Jenže i tady se mohou objevit problémy, protože všechny tyto změny postojů k přírodě budeme muset provádět globálně. Proto jsou problémy spojené s klimatem potenciálně největším průšvihem v dějinách lidstva.
Můžete to blíže vysvětlit na nějaké situaci?
Řekněme, že vláda v kanadské provincii Ontario se rozhodne, že v zimě sníží množství sněhu v Torontu o půl metru. Je to čistě hypotetická situace, ale pokud by byla reálná, mohlo by tamní vládu kvůli tomu napadnout pár „vylepšení“. Třeba rozmístit ventilátory směřující suchý vzduch do velké výšky v určité oblasti mimo město, kam vítr žene vlhký vzduch od Atlantiku. Sněhu by pak skutečně masivně ubylo. Jenže by došlo k dramatickému snížení množství vody a srážek na Sibiři a nikdo by nechápal proč. V důsledku toho by vyschlo mnoho řek, které přivádějí vodu do sibiřských lesů. Lesní porost by začal umírat a to by přineslo další následky, třeba sucho na Šrí Lance. Jde o jeden velký propojený systém, a proto nikdy jistě nevíme, jaký vliv každý zásah bude mít.
Takže je to podobné, jako když se do společně používaného bazénu někdo vymočí, neboť moč přece také nezůstane na jednom místě.
Dobrý příměr — v bezpečí skutečně nebudete jen proto, že zrovna plavete někde jinde. Jenže v okamžiku, kdy začneme být schopni výše zmíněné nebezpečné jevy modelovat a předvídat jejich následky, máme nový problém. Co když to lidem bude jedno? Třeba to, co se děje na daleké Sibiři. Záleží nejen na tom, jak se ohledně životního prostředí kolektivně dohodneme a jak tyto dohody budeme prosazovat, ale především na tom, jak je budeme dodržovat, jestliže některé státy začnou podvádět. Může se z toho stát aktivní klimatická válka.
Myslíte si, že je vůbec možné dosáhnout takové společné dohody?
Podle toho, co víme z lidské historie, usuzuji, že přiblížit se dohodě, jak klimatickou krizi zvládnout, bude vždy složité. Vždy totiž bude někdo podvádět, někdo něco třeba i neúmyslně pokazí. Na druhou stranu si myslím, že lidé prokázali schopnost budovat organizační struktury, pravidla a systémy, jež zabránily mnoha špatným věcem. Například každý den přepravujeme jaderný materiál, který nemocnice potřebují pro fungování přístrojů na magnetickou rezonanci. To dokážeme provádět relativně bezpečně a na globální úrovni.
Dokážeme věci uspořádat, o tom není pochyb, přestože to často trvá dlouho.
Jak tedy vidíte budoucnost globální politiky? Nehrozí nám riziko například vydírání v oblasti klimatu?
Dost možná ano. Lze si představit situaci, že jsou některým státem vydírány ostatní země, aby mu daly peníze za to, že nebude nějakou aktivitou ohrožovat společné klima. Vzájemné zastrašování jadernými zbraněmi jsme zažívali ze strany některých států od poloviny 20. století. Vidíme, že se používá v podstatě každý den i v současnosti, poslední rok a půl od začátku agrese vůči Ukrajině něco podobného předvádí na mezinárodním poli Rusko.
Co se bude dít, pokud se takové klimatické vydírání stane novou zbraní hromadného ničení?
Mohly by toho začít zneužívat i skupiny organizovaného zločinu nebo armády. V současnosti organizovaný zločin nemá přístup ke strategickým jaderným zbraním, často má ale přístup ke všem ostatním zbraním. Zločinci umí schovávat peníze, přesouvat věci tajně a nepozorovaně. A tím se jim daří působit překvapivě velké škody. Jen to měřítko je jiné, nedokážou například zničit celá města.
A lze si představit situaci, kdy se v souvislosti s klimatickými hrozbami objeví nový druh terorismu?
Ano, ekoterorismus už existuje dlouhou dobu (první zaznamenané případy se odehrály už v první polovině 19. století, pozn. red.). Ekoterorismus dotýkající se klimatu má potenciálně mnohem větší dopad, protože by pachatelé mohli operovat na svém vlastním území. Myslím, že bychom se na variantu takového ekoterorismu s řízenými klimatickými katastrofami měli začít připravovat.