Česko opouští postkomunistické instituce ovládané Ruskem

Česká republika se konečně odhodlala odejít ze dvou postsovětských bank, Mezinárodní investiční banky (MIB) a Mezinárodní banky hospodářské spolupráce (MBHS), v nichž má hlavní slovo Rusko. Ministerstvo zahraničí předalo na konci července v Moskvě a Budapešti, kde tyto instituce sídlí, diplomatické nóty o vystoupení. Půl roku poté přestaneme být jejich členy. „Je to sebevědomý krok,“ říká náměstek ministra zahraničí Jiří Kozák (ODS). „Dáváme najevo, že s demokracií to myslíme vážně.“

Byla na nóty nějaká reakce?

Reakce se objevila už v době, kdy se začalo mluvit o tom, že odejdeme. Zaznamenali jsme aktivitu obou bank, jež dávaly najevo, že odejít nebude lehké, tak jako nebude lehké získat finanční vypořádání.

Jak taková aktivita bank vypadala?

Zástupci bank využili své kontakty na naše ambasády, na naše zahraniční kolegy. Byly to neoficiální signály. Na ministerstvo financí také přišel nějaký dopis, nevím přesně, co v něm bylo.

Náměstek ministra financí Roman Binder nám letos v březnu řekl, že ruská agrese na Ukrajině odchod z bank urychlila. Kdo byl tahounem vystoupení?

Když jsme po loňských volbách s Romanem Binderem nastoupili na ministerstva, domluvili jsme se, že sestavíme tým, který odchod připraví. Že nebudeme postupovat rychle, ale nejdříve připravíme analýzu toho, co členství znamená a jaký bude nejlepší postup vystoupení. Pak ale začala agrese Ruska na Ukrajině. Řekli jsme si, že za těchto nových okolností nemá smysl provádět analýzu a vystoupíme hned.

Válka na Ukrajině urychlila odchod Česka z Mezinárodní investiční banky

Čí to byl nápad, vystoupit hned?

Diskutovali jsme o tom s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou a s premiérem Petrem Fialou. Naše aktivita ale začala, ještě než jsme se ujali vládních funkcí. Na jednom z posledních zasedání měl kabinet Andreje Babiše projednávat souhlas Česka s přistoupením Srbska do MIB. Tehdejší ministryni Alenu Schillerovou jsme chtěli přesvědčit, ať tento materiál vládě k jednání nepředkládá, že máme plán – spojit přistoupení Srbska s naším vystoupením. Ministryně však materiál v tichosti přinesla na vládu o týden dřív, vláda přistoupení Srbska odsouhlasila, takže naše karta tím byla mimo hru.

Jaká karta?

Aby nový stát mohl být členem MIB, musí s tím souhlasit všechny stávající členské státy. Naše myšlenka byla proto následující: zkusíme říct, dobře, budeme souhlasit s přistoupením Srbska, nezablokujeme to, ale my chceme vystoupit – a výměnou za souhlas s přistoupením nám nabídněte výhodné podmínky pro naše vystoupení.

Proč ministryně Schillerová tento plán překazila?

Osobně jsem se s ní o tom nebavil, ale zaslechl jsem různé spekulace o obchodních zájmech.

Jakých?

To, co jsem zaslechl, bylo spojeno s tím, že šlo o zájmy jiných bank, u kterých mají některé velké agrospolečnosti půjčky.

Myslíte největší ruskou banku Sberbank?

Jasně. Jsou to ale jen spekulace, drby, které se ke mně dostaly. A těch spekulací se kolem Agrofertu točí tolik, že je musíte brát s rezervou. Já jsem je neověřoval.

Bývalá ministryně Alena Schillerová nějak osobně vysvětlila, proč nechtěla spojit vstup Srbska s lepšími podmínkami pro naše vystoupení z MIB?

Ne, ani po tom nebyla poptávka. Krátce nato se střídaly vlády, řešily se jiné věci.

Jak se vlastně z takových institucí jako je MIB a MBHS vystupuje, co se dělá?

Museli jsme to nechat schválit poslanci a senátory, vystoupení musel podepsat prezident. Když tento proces proběhl, my jako ministerstvo zahraničí jsme oběma bankám poslali nótu o vystoupení. Tento proces jsme dělali společně se Slovenskem a Polskem, které bylo členem jenom MBHS.

Schvalování českými politiky proběhlo hladce?

Ano, demokratické strany mají v parlamentu většinu. Také prezident Miloš Zeman vystoupení podepsal okamžitě, jakmile ho dostal – bylo to už po napadení Ukrajiny Ruskem.

Česko do bank jako jejich podílník nalilo asi 1,5 miliardy korun. Podaří se peníze získat zpět?

Částka je ještě o něco vyšší, máme podíl i na budově, ve které MBHS v Moskvě sídlí. Ministerstvo financí se bude snažit náš podíl dostat.

Pouze 0,2 % lidí, kteří čtou naše kauzy, nás finančně podpoří.

Přidejte se k nám a pomozte nám bojovat proti organizovanému zločinu a korupci.

chci vás podpořit pokračovat ve čtení

A dostaneme ho?

Šance tu vždycky je, ostatně na to máme právo. Jednání ale určitě nebudou jednoduchá, banky se nebudou chtít těchto aktiv vzdát. Za hlavní ovšem považuji skutečnost, že se podařilo z obou institucí vystoupit. Jednalo se především o politický problém: být léta po pádu totality součástí bank, jež nám nic nepřinášejí, jsou pozůstatkem socialistické minulosti, je přinejmenším zvláštní.

Když se MIB v roce 2019 stěhovala z Ruska do Maďarska, hodně se psalo o bezpečnostních rizicích. Konkrétně že banka může fungovat jako nástroj Kremlu pro rozmisťování agentů ruské rozvědky na území Evropské unie. Vzhledem k ochraně srovnatelné s diplomatickou imunitou, kterou měla banka poskytovat svým zaměstnancům i jejich příbuzným, se možnosti zpravodajského využití této instituce doslova nabízely. Potvrdily se tyto obavy?

Na konkrétní příklad jsem nenarazil. Ale počet ruských zaměstnanců v Budapešti, kteří mají v podstatě diplomatické výhody a mohou se volně pohybovat po Evropské unii, je velký. Bylo jasné, že Rusko toho může využít ke zpravodajským účelům. Důkazy o takových aktivitách nemám, i kdybych je však měl, nemohl bych o nich veřejně mluvit.

„Ruská banka“ v Budapešti: Brána do Evropy

Jaké jsou obchody, projekty, do kterých MIB v posledních letech v Česku investovala? Banka tyto informace přestala po přestěhování do Budapešti zveřejňovat.

Neseznamoval jsem se s nimi do hloubky, je to věc ministerstva financí, to má o projektech přehled. Pokud ale vím, šlo o standardní komerční projekty, které by získaly úvěr i u jiných bank.

Co naše vystoupení z MIB a MBHS znamená pro ty, kdo u nich mají úvěr?

Pro ně neznamená nic, úvěry budou pokračovat za sjednaných podmínek. Složité by bylo leda to, kdyby někdo z České republiky chtěl u těchto institucí získat nový úvěr.

Co pro vás bylo během přípravy vystoupení nejzajímavější?

Když jsme v lednu začali, dali jsme dohromady tým lidí z ministerstva financí a zahraničí, seděli jsme s úředníky a museli jim vysvětlit, že politické zadání se úplně mění. Už nezní „jestli odejít“, ale zní „odcházíme“, jde jen o to, kdy a za jakých podmínek. Pro úředníky ministerstva zahraničí to bylo snazší, tento resort odchod dlouhodobě podporoval. Ministerstvo financí ale mělo za předchozích ministrů s odchodem problém. Bylo proto zajímavé sledovat proces, jak se úředníci z obou ministerstev dostávají na stejnou názorovou vlnu.

Úředníci ministerstva financí vzdorovali?

Nevzdorovali. Ale politické zadání se jim změnilo o 180 stupňů – ze zvažování, zda zůstat, na kategorické odejít. Nějakou chvíli trvalo, než na to přistoupili. Navíc finance mají zástupce v orgánech obou bank, také oni museli pochopit, že jejich funkce zaniknou.

Dostali nějakou trafiku?

To ne, jejich funkce v bankách byly čestné.

Říkal jste, že být v postsovětských bankách je především politický problém. Jsme teď, když už je vystoupení z nich jasné, lepší země?

Myslím, že ano. Je to sebevědomý krok. Dáváme najevo, že s demokracií to myslíme vážně. A není nám úplně jedno, jakých spolků jsme členy. Škoda jen, že jsme to neudělali už před třiceti lety.

Mgr. Jiří Kozák (1976) vystudoval politické vědy na FSV Univerzity Karlovy. Od roku 2000 byl asistentem a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Senátu Luďka Sefziga (ODS). V roce 2004 se stal projektovým manažerem a později ředitelem CEVRO, vedl také projektové oddělení nově založené vysoké školy CEVRO Institut. Na této vysoké škole devět let učil. Byl členem řídícího výboru European Network of Political Foundations, jenž sdružuje přes padesát vzdělávacích organizací z celé Evropy. V roce 2019 se stal programovým manažerem ODS, koordinoval práci týmů, které připravovaly stranickou agendu. V prosinci 2021 byl jmenován politickým náměstkem ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti). Žije v Říčanech u Prahy, kde je místním zastupitelem. S manželkou Ivetou má dceru a syna.

Autorka textu: Hana Čápová
Úvodní fotografie: ČTK/Šimánek Vít