Z vězeňského života narcos

Vysoké plechové dveře omotané žiletkovým drátem vysílají jasný vzkaz: tohle je vězení se zvýšenou ostrahou, tady sedí ti nejhorší zločinci, tady se nežertuje! Chvíli s kolegou novinářem váháme, jestli jsme dorazili do té správné věznice – sem, na prašnou periferii latinskoamerického velkoměsta. Rozhodli jsme se udělat rozhovor s jedním ze zásadních hybatelů globálního obchodu s kokainem, který je nejen shodou náhod, ale především díky usilovné práci americké DEA a místní protidrogové policie, zrovna ve vězení. Jmenuje se Z a ve vazbě je právě rok. Máme štěstí. Zrovna dnes je návštěvní den pro ženy a přítelkyně odsouzených. Často ale za vězni přichází i prostitutky.

„Hej, v tomhle do vězení jít nemůžeš!“ huláká na mě pán s knírem v košili, kterou zdobí vzor palem a západů slunce. „Jistě,“ odpovím a vyhodnocuji radu jako úplnou blbost. O pět minut později se vracím. Palmičkový pán měl pravdu. Přímo před vstupem do vězení je stánek s oblečením, které odpovídá jeho regulím. Za trochu peněz si tu můžete správné oblečení pronajmout. Paní pronajímatelka, robustní čtyřicátnice, mi s typickým latino přístupem rovnou vybere top dress code: dětské tričko s nápisem Yankees, úpletovou sukni do půli lýtek ala „model Praha-Nusle“ a štrasem zdobené zlatavé žabky. (Módní) policie u vstupu tentokrát spokojeně mlčí.

Ve frontě na registraci návštěv se ptám několika okolostojících žen: „Jsem tu poprvé. Co se teď bude dít? Na co čekáme?“ Solidarita fronty čekající na vpuštění je nezlomná, právě tak jako zdi téhle věznice. Vysvětlí mi celý proces, zkontrolují, že u sebe mám jen povolené věci a pas. Od bachaře dostanu na ruku první razítko a pokračuji do další fronty. Ostraha za přepážkou se snaží tvářit seriózně, ale brzy vítězí jejich touha zjistit, koho jde navštívit tenhle exot v legračním oblečení. „Za kým jdeš? Jak to, že máš jen dvě jména? Odkud jsi? Jak tam je? Kolik tam stojí školní sešit?“

Když řeknu, že jdu za Z, rozesmějí se. „A ví Z, že ho jdeš navštívit?“ „Ne,“ odpovídám popravdě. „Jsem taková sorpreesaaa [1]!“ V ten moment mi dojde, že jít do vazby překvapit někoho, kdo je podle policejního spisu zodpovědný za dvacet vražd, je pěkně blbej nápad. Už jsem ale odevzdala pas a na záda se mi tlačí desítky dalších žen. „A kde ho vlastně najdu?,“ ptám se trochu znejistěně. „Pavilon 2B,“ radí mi dozorce otcovsky.

Ujdu pár metrů oploceným koridorem a potkávám bachaře, co si zapisoval moje údaje. „Hej, tsss tsss. A co nějaká propina [2]?“ „Propina?“ nechápu. To si fakt takhle otevřeně řekne o úplatek? „Ale já jdu za Z…“ Zjevně jsem zatím nepochopila, jak to ve vězení chodí.

Autor: Valerio Bispuri

Přicházím k budově, kde by měl Z mít svou celu. Okamžitě se mě ujme vězeň s přezdívkou Čino. Vede mě přes vězeňský dvorek až před vchod. Tam se mě ujme další vězeň a odvede mě k Z-ově cele. Na celé chodbě není jediný dozorce a všechny cely mají před dveřmi zatažené těžké závěsy. Snažím se sama sebe přesvědčit, že je to kvůli zimě, a ne kvůli soukromí v den dámských návštěv.

Vězeň zaklepe na plechové dveře. Moje už tak malá dušička se zmenší na nanodušičku. „Z, máš tu návštěvu!“ huláká na dveře od cely. Chová se jako Z-ův komorník. „Nikoho nečekám,“ ozve se zevnitř. „Kdo si?“ ptá se mě komorník. „Já… já jsem Pavla. Z Evropy.“ Když mi dojde, že to asi jako identifikace nestačí, upřesňuji: „Jsem z Prahy…“ Zatímco já jsem si o Z načetla snad všechny dostupné informace, on o mně nikdy v životě neslyšel. V tu chvíli mi dochází, jak absurdní tenhle nápad byl. Ale po chvíli slyším kroky a z horního rohu dveří na mě překvapeně zírá vyholená hlava. „Co chceš?“ „Jsem novinářka a chtěla bych s tebou udělat rozhovor o tvém případu,“ snažím se hlavu zaujmout. „Novináře nesnášim. Rozhovory nedávam!“ utne mě. Cítím, jak mi po zádech teče už snad milióntáprvní kapka studeného potu. „Aha. Hmm… Tak si třeba můžeme povídat jenom tak,“ sázím všechny své trumfy na nekonečnou nudu vězeňského režimu. Najednou se dveře otevřou a Z mě zve dál.

V cele je sám. K mému překvapení má vlastní koupelnu se záchodem. A také dva chytré telefony. Jestli je připojený na internet se ani nemusím ptát. Místní protidrogová jednotka nám večer předtím potvrdila, že Z řídí svoje obchody dál. Akorát teď je jeho pracovnou vězení.

Cela je zařízena jako diskotékový klub z devadesátek. Černé kachličky kontrastují s bílými koženkovými taburety a chlupatou tygří dekou. Na jeden taburet si opatrně sednu. Z mi k nohám v laciných žabkách přistrčí malý přímotop a nabídne mi vodu. Snažím se tvářit nenuceně. Intenzivně ale přemýšlím, jak začít konverzaci, aniž bych se ptala na cokoliv, co by se týkalo jeho případu, obchodu s kokainem, struktury kartelu, praní špinavých peněz nebo čehokoliv, co by mě opravdu nesmírně zajímalo.

„Chybí ti tu něco?“ napadne mě matka všech trapných otázek. „Ani ne. Tady si všechno koupíš,“ začne překvapivě upřímně. „Mam televizi. K jídlu si nechám přinést, na co mám chuť. Láhev whisky stojí sto dolarů plus úplatky. Tady mam i francouzský parfém.“ A přes mé ostýchavé protesty mi ho nastříká na zápěstí. Smrdí jako kurvy kufřík, ale zachovám dekorum. „Mam tady i knížky, dívej…“ Poznávám jen Senecu, Listy Luciliovi. Překvapeně se na dvoumetrového, vyholeného narkobarona podívám. Nevěděl přece, že přijdu. Takže to nemohl naaranžovat. Mám klasické vzdělání, které mi až do dnešního odpoledne přišlo poněkud nepraktické. „Tebe baví Seneca?“ Na gymnáziu mi to přišlo trochu nuda. Navíc mi vadilo, že někdo někomu píše dopisy s vědomím, že je bude číst ještě někdo další. Obě mé námitky v kontextu vězení padly. „Jasně, baví. Tady sem si dělal výpisky, už když jsem byl ve vězení minule,“ ukazuje mi Z papír velikosti A4 s drobným písmem, které by se hodilo spíš na motáky než na citáty. „Jeden papír sem ale ztratil, tak to čtu znovu,“ vysvětluje Z.

Přejdeme k Peloponéským válkám, Thukidýdovi a antické Spartě. Podle Z jsou dnešní Černohorci potomci Sparťanů a podle toho se chovají. Postupně přejdeme k debatě o genetice a odkud podle genofondu jednotlivé evropské národy pocházejí. Že Češi nejsou Slované ale Kelti. A jak je to s Bulhary a Srby. A s nejstarší abecedou…

Vyprávím Z, jak si dozorci řekli o úplatek, ale já jim nic nedala s tím, že jdu přece za Z! „Ty mě eště zkásnou, tím sem si jistej!“ směje se.

Najednou jediná žárovka osvětlující jinak zatemněnou celu zhasne. A co má být zase tohle za trik, napadně mě. Moje už tak napružené nervy začnou rozvíjet hned několik katastrofických scénářů najednou.

„Neboj, já tě nezabiju,“ oznámí mi suše Z a jde otevřít dveře na chodbu. Otevírá také miniaturní okénko, aby v cele bylo světlo a abych měla v případě nutkání únikovou cestu volnou. „Poď, pudeme na kafe. Už tě někdy někdo ve vězení pozval na kafe?,“ navrhuje Z řešení výpadku proudu. Nabídne mi svůj kabát, aby mi venku nebyla zima a k tomu mi vysvětlí, že je ve vězení zakázáno mít mikinu s kapucí. Ale že on jednu má, protože tady si můžeš koupit všechno.

Dojdeme na vězeňský dvorek, kde jsou vyskládané plastové židličky a stolky. Všude je narváno, jen k jednomu stolu se nikdo sednout neodváží. Ten patří Z. „Jaký si dáš kafe?“ Cože? Jak, jaký si dám kafe? Tady jsme ve vězení! Tady přece můžou mít jen turka filtrovanýho přes ponožku!! „Espresso?“ nabízí suverénně Z a pohodí rukou směrem k luxusnímu kavárenskému presovači. „Ne, obyčejný,“ nepřestávám se divit.

„Tak tenhle, ten má 18 let za vyloupení banky,“ ukáže Z na pána v háčkované čepičce. „Tenhle dostal 25 let za vraždu, který jen přihlížel. Vrah dostal 20 let. To nevymyslíš,“ pokračuje Z. „A tohle je Tibo, 13 let za kokain, ale už brzo pojede domů, do Izraele,“ pokračuje. „Hej Tibo, tohle je novinářka!“ Tibo i Z dostanou záchvat smíchu. „No-vi-nář-ka!“ hýkají smíchy. Snažím se mile usmívat a krčit rameny. Netuším, co by na tom mohlo být legračního.

Autor: Valerio Bispuri

Postupně se bavíme o srbském narcobaronu Darko Šaričovi, o Radovanu Krejčířovi a chvílemi i o tom, jak funguje drogový byznys na globální úrovni. „A když potřebuju zjistit, jak je to v Izraeli, tak zavolám Tibovi a zeptám se: Hele Tibo, kdo dýluje drogy v Izraeli? Víš co, jen tak nezávazně…“ „No jasně, jasně,“ ujišťuju narkobarona, že se vyznám.

„Konec návštěv!!!“ ohlásí dozorce a všichni se pomalu začnou sbírat k odchodu. Z mě doprovodí až k plotu. „Hele, venku bych ti ten kabát dal, aby ti nebyla zima, ale tady mám jenom jeden…“ vysvětluje. Obejmeme se na rozloučenou. „Bylo to fajn, dík.“ S úsměvem, jako od starého známého odcházím z vězeňské kavárny… A hlavou mi běží otázka: Obejmula jsem už někdy v životě zločince, kterému hrozí 35 let? Pokračuji do fronty žen, která tentokrát čeká na odchod z věznice. Z na mě ještě přes plot volá: „Tak hele, ten policajt, cos mu nechtěla dát úplatek, už mě hledá!“ Otočím se a zamávám: „Sorry jako“. A vykračuji si k plechovým vratům omotaným žiletkovým drátem.


[1] Sorpresa – ze španělštiny, překvapení.
[2] Propina – ze španělštiny. Neoficiální úplata za dobře vykonanou službu.

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný