Vyšetřovatel Juhás: Byla to vysoká škola vyšetřování
Hlavní vyšetřovatel vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové Peter Juhás se k tomuto případu dostal náhodou. Službu měl tehdy jeho kolega a on se mu nabídl, že s ním pojede na místo činu do Velké Mači. Od pondělního rána 26. února případ dotáhl až do zdárného konce před Specializovaný trestní soud v Pezinku. Přestože o něm mnozí tvrdili, že je mladý a nezkušený, vyšetřováním vražd se zabýval už od roku 2010. O případu zavražděného mladého páru mluví jako o „vysoké škole vyšetřování“ a vysvětluje, které události sehrály klíčovou roli v odhalení pachatelů. 

Jak si pamatujete den vraždy a první dny poté?

Jestli se nepletu, bylo to pondělí. Byl jsem tehdy druhý měsíc na novém pracovním místě v pozici vyšetřovatele NAKA. Službu měl kolega, který seděl se mnou v kanceláři. Oznámil mi, že pojede na místo činu, že je tam nějaké podezření z dvojnásobné úkladné vraždy. Nabídl jsem mu, že s ním pojedu a pomůžu mu. Měl jsem v plánu plnit jiný úkol, který jsem kvůli této události zrušil. Nakonec vyšetřování přešlo na mě. Tak jsem se k tomu dostal.

Jaké byly vaše první pocity z místa vraždy? Nebo ze zprávy, že oběťmi byli mladý novinář a jeho snoubenka?

Když jsme tam jeli, pořádně se nevědělo, co se vlastně stalo. Jasné bylo jen to, že jsou tam dva mrtví lidé. První informace směřovaly k tomu, že motiv vraždy může být spojen s prací poškozeného. Po cestě jsme se rychle podívali alespoň na nějaké údaje o Jánu Kuciakovi na internetu. V podstatě jsme ale nevěděli, do čeho jdeme, co se doopravdy stalo.

Pamatuji si, že tehdy byla pořádná zima. Dělal jsem nějaké venkovní obhlídky a přitom mi zamrzl inkoust v peru, musel jsem k psaní použít obyčejnou tužku.

Jak to tam vypadalo? Bylo tam hodně lidí?

Když jsme do Velké Mači přijeli, na místě byl už vyšetřovatel krajské policie z Trnavy. Pokud se nemýlím, byla to kolegyně, žena, která už provedla nějaké prvotní úkony, zejména uvnitř domu. Obeznámila mě se situací a pokračovala ve své práci. Mimo ni tam bylo dost dalších lidí.

Bylo tam víc policistů než obvykle?

Ano, jednalo se o mimořádnou událost, takže tam byla celá výjezdová skupina krajského ředitelství, to znamená vyšetřovatel, nějaký nadřízený vyšetřovatele, operativní pracovníci, forenzní technici, vím, že ti tam byli asi dva. Potom jsme to převzali my z NAKA, dva vyšetřovatelé z Nitry a více operativních pracovníků. Na místo směřoval náš bezprostřední nadřízený, takže se to tam začalo kupit. Přesný počet zúčastněných vám ale nepovím.

Udály se na začátku vyšetřování nějaké chyby?

Těžko mluvit o chybách. Určitě tam nějaké nedostatky byly, protože kompletní prohlídku a první úkony vykonávaly dvě různé skupiny. První neodkladné kroky prováděli policisté z okresní kriminálky, kteří tam přijeli první. Také tam byly nějaké záchranné složky, hlavně hasiči. V takových případech se vždy dělají nutná opatření na záchranu života, zdraví nebo majetku. Těmito úkony se ale mohou zničit některé stopy, případně se mohou zakrýt. Lze proto předpokládat, že nějaká pochybení se stala.

Proč byl čas smrti Jána a Martiny určený špatně?

Svou roli v tom sehrálo i počasí, citelně mrzlo. Teď už nevím, jestli se uvnitř domu topilo, nebo ne, ale vnitřní teplotní podmínky mají určitý vliv při posuzování posmrtných změn. Vím, že doba smrti se stanovila v rozmezí několika dnů, my jsme však potřebovali, aby se tento širší údaj co nejvíce zúžil. Potřebovali jsme znát přesnější čas, klíčové hodiny, a dávat je do souvislostí se záznamy kamer na okrajích samotné obce nebo přilehlých měst. S tím byly problémy.

Jako vyšetřovatel jste byl optimista, že se vraždu podaří objasnit?

Hned na místě činu samozřejmě ne. Ale pamatuju se na moment, když jsem říkal jednomu z právních zástupců, bylo to v březnu nebo v dubnu, že mám takové tušení, že vyšetřování je rozběhnuté celkem dobře, že bychom se do několika měsíců mohli dostat někam dále. Vždy jsem optimista.

Tým vznikl prvního března v počtu asi třiceti lidí. Následně se nám ale otevřel velký prostor hypotéz a vyšetřovacích verzí, což vyžadovalo další posily. Bylo třeba pokrýt celé Slovensko, abychom měli zastoupení v každém regionu. Tím pádem členů přibylo, primárně šlo o příslušníky NAKA, plus analytiky z jiných částí policejního sboru, součástí ale byli i znalci z Kriminalistického a expertního ústavu. Tým se rozrostl na něco přes sto lidí, přesný počet vám už neřeknu. Vím, že jsem měl jmenný seznam s kontakty a na plechové skříni v kanceláři mi zabíral celé jedno křídlo.

Vyšetřovatel Peter Juhás, foto: Eva Kubániová

Mluví se o tom, že v týmu byli i lidé, co předávali informace nitranskému oligarchovi Norbertu Bödörovi, který je obžalovaný, že stál v čele zločinecké skupiny propojené s policií. Znal jste jméno Bödör?

Jeho jméno se vyskytlo v jedné z verzí vyšetřování, pokud se tedy bavíme o Norbertu Bödörovi. Co se týče informátorů, v zájmu zachování presumpce neviny bych se vyjádřil tak, že v týmu skutečně byly osoby posléze trestně stíhané za spolupráci se zločineckou skupinou, s organizovaným zločinem. Jednoho takového kolegu jsem měl dokonce i já, později byl obviněný v jiném případě. 

Byla přítomnost takových osob v týmu nějak znát?

Celé vyšetřování se muselo koordinovat a řídit z vícero úrovní, osobně jsem nemohl ani neměl čas dohlížet na všechny, co měli za úkol prověřovat ostatní hypotézy. Muselo to být takto odstupňované, protože jinak by se to nedalo zvládnout.

Později se tým zase zmenšil.

Poněvadž jsme se postupně zbavovali nepotvrzených verzí. Nakonec se prověřovalo šest nebo sedm verzí, a tým se tak mohl zúžit, uvolňovali jsme převážně finanční a protikorupční pracovníky policie. Zůstalo nás přibližně třicet, jako na začátku vyšetřování, a v tomto počtu jsme to dotáhli až do konce.

Když jste zúžili tým, nechtěl jste mít při sobě žádné jiné vyšetřovatele?

S odstupem času považuji zúžení okruhu lidí za správné rozhodnutí, protože získané informace už byly tak závažné, že nebylo vhodné – což teď říkám s respektem vůči každému kolegovi, který byl součástí týmu –, aby tyto informace sdílelo vícero lidí. Posléze jsme se totiž dostali do takového stádia vyšetřování, že jsme začali pracovat s věcmi, které souvisely s materiály, po kterých se na Slovensku dvanáct let pátralo a o nichž se prohlašovalo, že nikdy neexistovaly, že to jsou nějaké fabulace, zpravodajské hry. Uvědomovali jsme si, že se jedná o závažné věci, které mohly ohrozit život a zdraví.

Báli jste se, aby nedocházelo k únikům?

Šlo o racionální rozhodnutí, které mělo současně vyřešit vícero problémů naráz. Chtěli jsme zúžit hřiště, abychom v případě nějakého úniku mohli posléze lépe identifikovat možného člověka, který to vynesl. V podstatě se nám ale něco podobného nestalo, dokud jsme nedospěli do stadia, kdy jsme naše informace oficiálně oznámili vedení. Do té doby jsme neměli žádný únik.

Co vás posouvalo dopředu? Jaké byly milníky vyšetřování, u kterých jste si řekli, tak tohle je posun?

V počáteční fázi vyšetřování bylo během prvního měsíce vyslechnuto neskutečně mnoho svědků. Předpokládali jsme, že nám nelžou, z jejich výpovědí jsme stavěli hypotézy, které se následně prověřovaly. Vždy jsme však vycházeli z toho, že člověk se může mýlit, může si to pamatovat špatně, takže jsme výpovědím nepřipisovali absolutní hodnotu. Postupem času jsme pak posbírali telekomunikační data, záznamy z kamer, což byly skutečně objektivní informace, na jejichž základě jsme potom mohli stavět hypotézy, které nestály na hliněných nohách. Milník byl, když jsme vyhodnotili nějaký soubor strukturovaných dat, dostali jsme se k něčemu konkrétnímu, co se nerozcházelo s hypotézou ve vztahu k pachatelům, k místu činu, k času jeho provedení. Což byl, jak se říká, pevný bod ve vesmíru, od něhož jsme se zase posunuli dále.

Můžete být konkrétnější? Víme, že milníkem byla například identifikace Citroënu Berlingo, v němž pachatelé přijeli do Velké Mači. 

Ano, měli jsme k tomu kamerový záznam. V čase, kdy jsme předpokládali, že byl spáchán násilný čin, nám kamera zachytila toto vozidlo ve Velké Mači kousek od tamního fotbalového hřiště, vypadalo jako vhodné místo pro vyložení pachatele, aby se pak ke Kuciakovu domu dopravil po svých a následně tam byl opět vyzvednut. Tímto způsobem se nám to potvrdilo a měli jsme nějaké časové údaje ohledně výskytu toho vozidla, které jsme si potom porovnávali s telekomunikačními daty.

Existuje ještě něco kromě toho Berlinga, co pomohlo se zatčením vrahů?

Určitě, jednalo se vlastně o řetěz různých faktů. Měli jsme jeden pevný bod, čas a datum spáchání činu. Měli jsme vozidlo a dokázali jsme si odvodit jeho předpokládaný pohyb vzhledem k průměrné rychlosti. Následně jsme z těchto lokalit vybrali kamerové záznamy, které se začaly pracně prohlížet a prohledávat. V souvislosti s pohybem vozidla a časem i místem vraždy jsme porovnávali telekomunikační údaje. To znamená pohyby zařízení s telefonními čísly, které byly v tom čase a v okolí toho místa přihlášené do sítě. Takto se nám to začalo skládat. Postupně jsme dokázali eliminovat vícero podezřelých čísel, až jsme se dostali ke dvěma mobilním telefonům, které byly jedinečné tím, že SIM karty v nich byly nově aktivované. Od těchto dvou telefonů následoval krok k osobám, na něž byly SIM karty psané, tím pádem jsme se dopracovali přímo k pachatelům vraždy.

Jak se změnilo Slovensko čtyři roky po vraždě

Vykonavatele jste pozatýkali, kdy jste ale začali pracovat s tím, že za vraždou může být Kočner? Věděli jste to už dříve, nebo až na základě výpovědí pachatelů?

Kočner byl jednou z verzí od března 2018. Jako svědek byl vyslechnut už 26. února. S verzí, že je objednatel, jsme pracovali od začátku, protože Ján Kuciak o něm a jeho podnikání psal kritické články. Nějaké hlubší přesvědčení nebo nějakou vyšší míru pravděpodobnosti jsme nabyli až po zatčení pachatelů, protože jsme od nich získali nové informace. Zatčený Zoltán Andruskó začal spolupracovat a vypovídat, takže jsme byli zase o krok dále. Avšak vzhledem k tomu, že nebyl v přímém kontaktu s Kočnerem, jsme se nad tímto propojením mohli zamýšlet pouze v rovině hypotézy.

Zúčastnil jste se Kočnerovy první výpovědi?

Ne, vyslýchali ho kolegové v Bratislavě.

Říkáte, že klíčovou roli sehrál Zoltán Andruskó, když začal spolupracovat. Jak byste toho člověka popsal?

Popisovat ho nebudu. V podstatě je právoplatně odsouzený, ale vystupuje i v jiných řízeních. Byly vypracovány znalecké posudky od psychologa i od psychiatra, takže to posouzení bych spíš nechal na těchto znalcích, nerad bych šel do takovýchto hodnocení.

Považujete jeho výpovědi za důvěryhodné?

S jeho výpověďmi jsme pracovali v trestní věci a ve značné míře se potvrzovaly. Tato osoba svědčila podle mého názoru pravdivě a s vědomím, že vypovídá pravdivě, byť existují určité okolnosti, o kterých vypovídá jinak, než se staly, a to z toho důvodu, že mu to tak bylo zprostředkováno jinou osobou. Takže vyvozovat z toho jeho nepravdomluvnost nebo nedůvěryhodnost bych nemohl a nechtěl. On přece vysvětlil, že „toto mi pověděla osoba, že tam se něco mělo stát, takhle jsem to slyšel“. Myslím si, že jeho motivace takto vypovídat je zřejmá. Nevidím smysl v tom, proč by si měl začít vymýšlet nějaké jiné verze, aby z toho vyšel nějak lépe, protože to se nestalo. Lépe z toho nevyšel.

Další klíčovou osobou vyšetřování byl Peter Tóth, který pro Kočnera sháněl informace o nepohodlných lidech. Kdy se obrátil na policii a jak to probíhalo?

Vystupoval jako svědek a vím, že stále vystupuje i v jiných trestních řízeních. Lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že tento člověk bude vypovídat i na hlavním líčení ohledně vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zůstal bych proto jen u toho, že tato osoba se přihlásila dobrovolně.

Podle jeho verze se v něm hnulo svědomí, když pochopil, že Marian Kočner může mít s tou vraždou něco společného. Naložil proto auto důkazy proti Kočnerovi a odvezl je na policii. Takto se policie údajně dostala k mobilu Mariana Kočnera. Okolo Kočnerova mobilu a prolamování aplikace Threema panuje spousta legend. Jak to bylo, jak jste mobil objevili?

Kočnerovy mobilní telefony byly prostě zajištěny standardním způsobem, procesně je to zdokumentované ve spisu, a bylo s nimi dále nakládáno tak, aby byla využita všechna data, která se v nich nacházela. Obsah mobilů byl zpřístupněn osobou Petra Tótha, který nám k nim poskytnul přístupové kódy. Možná je proto vhodnější otázka, proč pan Kočner dal ty přístupové kódy Petru Tóthovi?

Takže nebylo třeba vůbec nic prolamovat?

Získali jsme přístupové kódy a prováděli jsme i jiné specifické úkony, které není možné veřejně komentovat. Všeobecně byly oba mobily využity v maximální možné míře. Velký význam pro nás měl i fakt, že byly dva – K1 a K2.

Tušili jste, co v těch telefonech může být?

My jsme ty telefony chtěli od začátku. Dokonce jsem kontaktoval vyšetřovatele, který Kočnera zadržel v kauze falešných směnek. Hned jsem mu volal a zjišťoval, jestli má Kočner telefon, a pokud ano, určitě ho budeme potřebovat pro naše vyšetřování. On mi tehdy řekl, že Kočner telefon nemá, že si ho vzal jeho advokát. Tenkrát jsme ten telefon měli na dosah, ale pravděpodobně bychom se nedostali k přístupovým kódum. Život to ale zařídil jinak a jsme za to vděční. Kdyby nedal mobil advokátovi, dostali bychom se pouze k jednomu telefonu. Takhle jsme měli dva.

Prokurátor Lipšic: Vražda Jána a Martiny zahájila očistný proces

Překvapilo vás na tom případu něco během vyšetřování?

Ten případ byl samé překvapení. Nebylo týdne, kdy by nás něco nepřekvapilo, kdy bychom nenašli něco nového, kdy bychom se neposunuli. Zároveň se vyskytlo i hodně nepříjemných překvapení, ale ty bych také raději vynechal. 

Cítil jste nějaké tlaky během vyšetřování? Bývalé policejní vedení asi úplně nechtělo, aby se analyzovaly zprávy z mobilu Mariana Kočnera.

Objevovaly se nějaké konkrétní aktivity i ve vztahu ke komunikacím nebo jiným zabezpečeným důkazům, ale znovu, o těch věcech jsem už vypovídal v živých řízeních, nerad bych se do toho opět pouštěl.

Jaké byly vaše pocity při začátku operace Očistec, kdy policie přišla pozatýkat své vlastní vedení? 

Stíhal jsem v jednom řízení Gašpara, Hraška, Krajmera. Nerad bych se k tomu vyjadřoval. Bylo to bez osobních pocitů.

Stávalo se vám během vyšetřování, že jste si s týmem řekli: „Jo, super, tohle se nám povedlo“?

Stávalo. Strávili jsme společně hodně hodin, někteří kolegové v práci dokonce spávali. S hodně lidmi z toho kolektivu ještě pořád spolupracuju, vícero lidí z vyšetřovacího týmu se pak také dostalo do vedení Národní kriminální agentury, takže si říkám, že se těm lidem vyplatilo dělat svoji práci profesionálně.

Tým Kuciak byl zčistajasna rozpuštěn, vlastně velmi rychle oproti běžným zvyklostem, co za tím bylo?

To se můžeme jen domnívat. Nebylo to konzultované ani se mnou, ani s prokurátory. 

Takže to bylo také překvapení?

Určitě, protože to s námi nikdo neprojednal. Týden před zrušením jsme byli dokonce ujištěni nějakým nižším vedením policie, že naše činnost bude pokračovat, protože probíhalo vyšetřování dalších tří připravovaných vražd, jež přímo souvisely s vraždami Kuciaka a Kušnírové, ale i s jinými případy. Ze dne na den nás ale zrušili.

Říkal jste, že někteří kolegové v práci i spávali, to znamená, že tam měli karimatky, spacáky. Bylo takové obětování možné i proto, že jste byli osobně motivovaní případ vyřešit?

Všichni pociťovali velkou zodpovědnost, to bylo cítit v přístupu k práci. Tito lidé dělali po nocích to, co měli přidělené. Někdo sledoval záznamy z kamer, někdo vyhodnocoval data, někdo chodil po sídlištích a tipoval zájmová vozidla.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jste jednu dobu spával se zbraní pod polštářem. Pořád takto uleháte do postele?

Služební zbraň jsem při sobě nosil dennodenně. Někdy ji ještě s sebou nosím, ale že bych ji měl i pod polštářem, to ne, asi jsem to řekl obrazně jako takovou metaforu. Během vyšetřování se vyskytly určité momenty, kdy jsme byli ostražití, a k tomu patří i nošení služební zbraně.

Takže jste se nikdy nebál o svůj život?

Věděli jsme, že pracujeme na rizikové věci. Byli jsme si naprosto vědomi, že jsme vhodnými subjekty na rozpracování různými zájmovými osobami, ale i zpravodajskými službami. Víceméně jsme měli na zádech nalepené terče, hlavně od okamžiku, kdy jsme se dostali ke Kočnerovým telefonům, to bylo průlomové.

Vyšetřovatel Peter Juhás, foto: Eva Kubániová

Jak jste jako tým vnímali prvoinstanční rozsudek zprošťující Kočnera viny?

Věděli jsme, že je to první stupeň, takže se nejednalo o definitivní rozhodnutí. Když jsem si pak po měsíci četl písemné rozhodnutí soudu, vyhodnocovali jsme to s prokurátorem, který si připravoval odvolání, a já mu s tím pomáhal, byl jsem velmi nepříjemně překvapený, až zaražený ohledně odůvodňující části. V tom smyslu bylo i podáno odvolání, které bylo úspěšné. Už tehdy při tom hodnocení s prokurátorem jsem věřil, že bude úspěšné, protože v rozhodnutí soudu byly takové věci, které by podle mého názoru přes nejvyšší soud neprošly.

Nebylo to pro vás zklamání? Na tom případu jste pracoval řekněme rok a půl, víte, kolik za tím bylo práce, kolik obětování, a následně všechno selhalo na nedostatečném odůvodnění prokuratury nebo nedostatečné snaze?

Když jsem si přečetl závěrečné vyhodnocení, které je součástí odůvodnění rozsudku, a také vzhledem ke své znalosti celého spisu nemůžu říct, že jsem nebyl zklamaný. Těžko se mi to ale hodnotí, prokuratura odvedla svoji práci, my zase tu svou, v určitém stadiu jsme ale museli dát hlavy dohromady. U prvního stupně jsme neuspěli, ale uspěli jsme při odvolání, takže se jede dál. Nerad bych kritizoval prokuraturu nebo soud, protože každý svým způsobem udělal svoje. Konečné hodnocení stejně udělá nějaká vyšší instance a také veřejnost.

Co považujete za největší chybu během celého vyšetřování?

Chybu? Určitě jich bylo vícero. Těžko se mi teď vybírá jedna konkrétní.

Dobře, tak nějaký moment, kdy jste si řekl, „tohle jsme pokazili, nevyšlo to“.

Mou největší chybou, kterou si teď připouštím, bylo to, že v průběhu existence vyšetřovacího týmu a vedení vyšetřování jsem důvěřoval některým lidem, kteří si to vůbec nezasloužili, neboť informace, které takto získávali v průběhu vyšetřování, mohli a také poskytovali osobám zainteresovaným v nějakém zájmovém prostředí, o čemž se aktuálně dozvídáme z jiných řízení. Byla to velká chyba, která, když se nad tím člověk zpětně zamyslí, se nemusela stát. 

Nevypovídá to spíš o zvrácenosti tehdejšího systému?

Určitě. Osobně vždy považuji každého člověka za čestného, pokud mě samozřejmě nezklame, což je možná někdy chyba. 

Lze za chybu považovat fakt, že během prvního zatýkání nebyla zatčena i Alena Zsuzsová, nebo jste o ní tehdy ještě vůbec nic nevěděli?

Ne, její zatčení se uskutečnilo s odstupem několika hodin, protože předtím bylo třeba realizovat ještě nějaká opatření.

Tušila to? Byla na váš příchod připravená?

Myslím si, že ano. Ale pracovali jsme s tím, co jsme měli v tom okamžiku k dispozici. Jsem přesvědčený, že to bylo dobré rozhodnutí, že jsme do toho šli, a že jsme se nerozhodli jen pro delší monitorování.

Změnila vám tato vražda a její vyšetřování nějakým způsobem osobní život?

Nevím, jak dalece tyto věci změnily můj život, protože nedokážu říct, kde bych teď byl, jestliže bych se na vyšetřování nepodílel. Určitě to ale nějaký vliv mělo. Momentálně jsem zástupcem