Dnes jsou to tři roky, co maltskou novinářku Daphne Caruanu Galizii zavraždila bomba umístěná pod sedačkou jejího auta. Bylo jí 53 let. Přestože byli zadrženi čtyři muži, kteří samotnou vraždu vykonali, dodnes se nepodařilo prokázat, kdo si ji objednal. Samotné vyšetřování provázejí téměř filmové zápletky.
Díky své práci investigativní novinářky získala Daphne Caruana Galizia na Maltě přezdívku „one woman WikiLeaks“ odkazující na to, s jakým objemem skandálních a citlivých dat pracovala a s jakou přesností dokázala popsat maltské mechanismy politické a podnikatelské korupce.
„Ta situace je úplně příšerná, podvodníci jsou všude, kam se podíváš.“ To byla podle výpovědi jejího syna poslední slova, která od ní půl hodiny před výbuchem slyšel.
První podezřelí
Bomba, která Daphne Caruanu Galizii zavraždila, byla nainstalovaná uvnitř auta pod sedačkou řidiče. Odpálili ji na dálku, podle všeho mobilním telefonem. O necelé dva měsíce později policie zadržela trojici mužů, kteří měli bombu nechat explodovat. Bratři Degiorgiovi a jejich kumpán Vincent Muscat, všichni tři známí jako členové maltského podsvětí, měli podle obžaloby nastražit a z nedaleké lodi mobilním telefonem odpálit bombu, jež Daphne usmrtila. Byli zatčeni v přístavním přístřešku během spektakulární policejní operace 4. prosince 2017. Dodnes ale nebyli odsouzeni.
Spolupracující svědek
Skoro o rok později, v listopadu 2019, policie shodou náhod zatkla i zprostředkovatele vraždy, Melvina Theumu. Policii začal zajímat ze zcela jiného důvodu, než byla vražda. Podezřívali ho z praní peněz, během výslechu se ale rozmluvil i o dalších kauzách – včetně vraždy novinářky. Popsal, jak fungoval coby spojka mezi třemi zadrženými muži, kteří měli jednat podle pokynů někoho dalšího.
„Můj život skončil ve tři hodiny odpoledne, 16. října 2017,“ vypověděl na policii s odkazem na hodinu a den vraždy. Jeho život prý od té chvíle začal být kvůli strachu nesnesitelný.
Za to, že do detailu popíše, jak byla vražda naplánována a vykonána, žádal prezidentskou milost. To na Maltě vyvolalo bouřlivou diskusi, nakonec ale milost obdržel.
Theuma vypověděl, že pokyny k vraždě dával jeden z nejvlivnějších a nejbohatších maltských podnikatelů Yorgen Fenech. Ten měl vrahům za bombu a její odpálení zaplatit. Theuma se tak stal v případu vraždy korunním svědkem.
Letos v červenci, jen pár hodin před tím, než měl Theuma u soudu vypovídat, ho našli v kritickém stavu s bodnými ranami na těle a na krku. Policie to vyhodnotila jako pokus o sebevraždu. Tuto teorii potvrdily i vzkazy, které Theuma zanechal v místnosti a v nichž přiznává, že se kvůli výčitkám z účasti na vraždě a z pocitu, že jeho výpovědi nebude nikdo věřit, sám pobodal.
Theuma se z kritického stavu dostal a před pár dny policii potvrdil, že si opravdu bodné rány přivodil sám. Koncem září už vypovídal u soudu, k následujícím soudním slyšením byli předvoláni další svědci, a to včetně ministrů a vlivných podnikatelů.
Hlavní podezřelý
Den poté, co byl Theuma zadržen a začal vypovídat, se hlavní podezřelý Yorgen Fenech pokusil na své luxusní jachtě z Malty utéct. Maltské ozbrojené síly ho ale zatkli jako „zájmovou osobu ve věci vyšetřování vraždy Daphne Caruany Galizii“.
Předposlední listopadový den roku 2019 byl Fenech z její vraždy obžalován. Fenech trvá na své nevinně.
Yorgen Fenech ale neskončil jen u toho, že je nevinný. Policii výměnou za imunitu nabídl, že poskytne informace nejen o vraždě, ale i o dalších zločinech. Dvakrát také požádal o milost s tím, že sdělí informace o mnohem vlivnějších lidech, kteří si vraždu Daphne objednali. Jeho nabídku policie odmítla, a tak Fenech nedostal ani imunitu, ani milost.
Krátce po Fenechově zadržení rezignovalo několik prominentních maltských politiků. Ministr pro energetiku Konrad Mizzi a šéf kanceláře předsedy vlády Keith Schembri byli donuceni odejít z vlády kvůli tomu, že měli dostávat platby od Fenechovy firmy 17 Black. Oba vyslýchala policie. Schembri byl později propuštěn na kauci.
Jen krátce před tím, než byla Daphne zavražděna, obdržela od zdroje přes 600 000 e-mailů vztahujících se k firmě Electrogas. Podle soudu měla právě tato kauza Daphne stát život. Dokumenty totiž poukazovaly na to, že Electrogas dostal od vlády koncesi na provozování jedné z největších maltských elektráren. Když Daphne začala zkoumat, kdo firmu Electrogas vlastní, zjistila, že vlastníkem je offshorová společnost 17 Black patřící Yorgenu Fenechovi. Tato společnost také posílala peníze na účty politiků Konrada Mizziho a Keitha Schembriho.
Fenech označil za hlavního objednatele vraždy právě Keitha Schembriho, dnes už bývalého šéfa kabinetu předsedy vlády.
Možné motivy i zápletky vyšetřování se hromadí a soudní proces, jenž by měl rozhodnout, kdo je za vraždu maltské novinářky zodpovědný, se protahuje. Hlavním podezřelým ze zosnování vraždy nadále zůstává podnikatel Yorgen Fenech.
Proč je tak těžké vyřešit vraždy novinářů?
Podle organizace Reportéři bez hranic bylo za posledních deset let na světě zavražděno 941 novinářů. Jen Evropa vykazuje 36 případů novinářů, kteří buď beze stopy zmizeli, nebo jejich vraždy nebyly objasněny. Oběťmi se stále častěji stávají investigativní novináři.
Vraždu novináře je obecně dost těžké vyšetřit. Podle neradostných statistik, které vede Výbor na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists), je 70 procent novinářů zavražděno kvůli příběhu, na němž pracují. Pouze 10 procent vražd je nakonec objasněno. Pro porovnání – „obyčejné vraždy“ mají v Česku a na Slovensku objasněnost kolem 80 procent.
Vraždy novinářů představují velmi složité řešení i pro policisty s těmi nejčistšími úmysly. Je to dáno několika faktory: vrahové většinou pocházejí z profesionálního prostředí (například jeden z odsouzených z vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové byl policista, druhý voják).
Profesionální zabijáci nejen vědí, jak dobře odvést svou práci, ale navíc se řídí i jakýmsi svým „etickým kodexem“. Ten jim mimo jiné nařizuje, že před soudem ani na policii nesmějí vypovídat, kdo si je najal.
Další faktor, jenž vyšetřování komplikuje, je ten, že se tělo oběti nikdy nenajde.
Podle Výboru na ochranu novinářů (CPJ.org) prezentují drtivou většinu lidí odsouzených z vraždy novináře pouze ti, co zmáčkli spoušť, nikoli ti, kdo vraždu objednali.
I přes tato nelichotivá čísla ukazují vraždy Daphne Caruany Galizii i Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, že dát zavraždit novináře se nevyplácí. V obou případech byli vypátrání ti, kdo vraždili – ať už odpálením bomby, nebo výstřelem ze speciálně upravené zbraně. Na Slovensku jsou už vrahové a jejich zprostředkovatel ve výkonu trestu, na Maltě se asi trestu nevyhnou.
V obou zemích položili vládní představitelé milion eur v hotovosti na stůl pro toho, kdo vrahy pomůže odhalit. V obou případech vlády padly a kdysi nedotknutelní politici i vysocí státní úředníci byli nuceni odstoupit. Mocní podnikatelé, kteří si kdysi mohli dovolit cokoli, protože ovlivňovali justici, jsou vyšetřováni nebo sedí ve vazbě. A přestože ani v jedné zemi zatím nebyli odsouzeni ti, kdo vraždu objednali, není to konec nadějí. Prostě to jen déle potrvá.