Bývalý vysoce postavený polský soudce Tomasz Szmydt uprchl letos v květnu do Běloruska, kde si u prezidenta Lukašenka zažádal o azyl. O půl roku později si muž, jenž dříve nakládal s tajnými materiály EU i NATO a nyní je stíhán na základě evropského zatykače, v Minsku zřizuje nadaci Prawda Polska (Polská pravda). S její pomocí chce utužovat vztahy mezi Ruskem, Běloruskem a dalšími slovanskými národy a sdílet „skutečnou pravdu“ o dění v těchto zemích.

„Nadace byla založena mimo jiné proto, aby lidé mohli získávat informace o evropských a amerických politicích, jejich napojení na zpravodajské služby a korupci,“ oznámil Szmydt dne 24. září na tiskové konferenci běloruské národní zpravodajské agentury BelTA. Otevřeně tak potvrdil vznik organizace, jejímž posláním má, jak sám tvrdí, být především podpora dobré sousedské spolupráce. Szmydt si klade nemalé cíle, chce vytvořit mezinárodní mediální platformu dostupnou v ruském, běloruském, polském, anglickém a německém jazyce. „Polskou pravdu bude samozřejmě slyšet v samotném Polsku. Tajné služby už o ní vědí, lidé také. Ale uslyší o ní nejen v Polsku,“ uvedl.

Tajné informace

V souvislosti s útěkem do Běloruska vyvolává znepokojení rozsah důvěrných informací, k nimž měl Szmydt jakožto soudce a člen ministerstva spravedlnosti přístup.

U správního soudu ve Varšavě působil u takzvané II. soudní divize, která se mimo jiné zabývá záležitostmi ochrany utajovaných informací a bezpečnostních prověrek. V praxi tedy Szmydt rozhodoval například o tom, kdo bude mít přístup ke zdrojům důvěrných informací s různým stupněm utajení. Podílel se i na bezpečnostních prověrkách polských příslušníků ozbrojených sil, policistů a tajných agentů působících mimo jiné v EU a NATO.

V květnu 2017 pak nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku díky povýšení od soudce a tehdejšího státního podtajemníka Łukasze Piebiaka. K utajovaným informacím tak měl přístup rovněž uvnitř ministerstva, osobně mu jej udělil tehdejší státní tajemník a politik PiS (Právo a spravedlnost) Michał Wójcik.

Polská pravda?

„Jak víte, jsem v Bělorusku už šest měsíců. (…) Mám sice X, Telegram, ale to není to, co je potřeba, aby informace fungovaly a měly vliv na vnitřní politické záležitosti, na dobré vztahy mezi Běloruskem, Ruskem a Polskem. Podle mého názoru by se to mělo dít prostřednictvím nadace,“ uvedl bývalý soudce v rozhovoru pro BelTA. Touto nadací má být právě Polská pravda se sídlem v Minsku. Přestože byl její vznik medializován teprve u příležitosti nedávné tiskové konference, ze záznamů Ministerstva daní a poplatků Běloruska vyplývá, že byla založena už 10. června letošního roku. Tedy pouze zhruba měsíc po Szmydtově příjezdu do země, což může nasvědčovat dřívější spolupráci. „Myslím, že běloruský režim ho využije jako propagandistický nástroj ke kritice evropské politiky. Vypadá to, že Szmydt už pracuje pro běloruskou státní agenturu BelTA,“ sdělil investigaci.cz exilový běloruský investigativní novinář z Buro Media Alexander Yarashevich. Szmydta jsme s žádostí o vyjádření rovněž kontaktovali, na výzvu však nereagoval.

Bývalý soudce okamžitě po zveřejnění zprávy zahájil intenzivní mediální turné, během nějž s nadšením sdílel stanovy své organizace. Zároveň potvrdil i záměr sdružovat v Bělorusku místní polské obyvatelstvo. Do Polska se však neplánuje vracet, a to nejen kvůli údajnému hrozícímu nebezpečí, ale také domnělému omezování svobody slova. Ochranu, volnost názoru a profesní rozvoj mu prý dokáže zajistit jedině běloruská vláda. Politoložka Edit Zgut-Przybylska však vykreslila podstatně méně optimistický scénář jeho budoucí kariéry. „Minsk ho bude využívat tak dlouho, jak bude potřebovat, a pak se ho pravděpodobně zbaví jako ostatních podobných typů v minulosti, když z něj vyždímá všechno,“ sdělila Visegrad Insight.

Diskreditace soudců a obtěžování novinářky

Szmydt započal svoji soudcovskou kariéru již v roce 2001 u Okresního soudu v Ciechanowě, městě na severovýchodě Polska. Z řadového soudce se postupně vypracoval až na pozici soudce Správního soudu ve Varšavě a nakonec i Nejvyššího správního soudu. I přes vysoké soudcovské platy byl v tísnivé finanční situaci. Například z majetkového přiznání za rok 2022 lze vyčíst, že nevlastnil žádné nemovitosti ani úspory. Jeho jediným majetkem bylo auto Seat Ibiza z roku 2015, naopak měl dluhy v hodnotě téměř tři a půl milionu korun. 

Během svého působení u soudů se spolu se svou tehdejší ženou Emilií Szmydt a několika dalšími politiky z ministerstva spravedlnosti angažoval v takzvaném hejterském skandálu (afera hejterska). Ten spočíval ve snaze zdiskreditovat a očernit polské soudce, kteří se za vlády PiS snažili protestovat proti systematickým politickým snahám o narušování nezávislosti soudů (tématu boje za soudní autonomii v Polsku se věnoval mimo jiné dokumentární film Soudci pod tlakem uvedený v roce 2022 na festivalu Jeden svět).

Šikanózním jednáním v podobě právních výhružek a zveřejňování osobních informací se snažili nepohodlné soudce zastrašit a připravit o mandáty. Szmydt se v roce 2022 k jednání veřejně přihlásil: „Ne že bych se za to nestyděl, protože se stydím, ale rozhodl jsem se o tom mluvit veřejně, přestože to není snadné,“ přiznal v rozhovoru pro TVN24, během nějž se poškozeným soudcům rovněž omluvil. Následkem mediální aféry se jeho manželství s Emílií rozpadlo. 

Nebyla to však zdaleka poslední Szmydtova kauza. V roce 2022 byl v disciplinárním řízení potrestán důtkou za to, že posílal jisté novinářce nevyžádané zprávy a videa s erotickým podtextem.

Útěk do Běloruska

Szmydt navštívil Bělorusko již v roce 2023. Co bylo cílem jeho návštěvy a jestli už tehdy spolupracoval s běloruskými tajnými službami, stále není jasné. Nečinnost tehdejší polské vlády v této záležitosti kritizoval na svém profilu na X ministr vnitra a státní správy za Občanskou platformu (PO) Tomasz Siemoniak: „Bezpečnostní služby pod vedením vlády Práva a spravedlnosti nezaznamenaly Szmydtovu několikadenní cestu do Běloruska v červnu 2023 a nepodnikly žádné kroky,“ uvedl. Ministr tak poukázal na to, že kdyby byl Szmydt již dříve sledován polskou kontrarozvědkou, mohlo být zabráněno jeho následnému útěku do Běloruska a potažmo také úniku citlivých dat, kterými disponoval. To, že byl Szmydt s největší pravděpodobností agentem ve službách cizího státu už v době své působnosti ve vládních strukturách, potvrdil také bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (PiS).

Vinou nečinnosti tajných služeb však Szmydt soudil nadále, a to ještě v dubnu letošního roku. Ani ne o měsíc později vystoupil 6. května v Minsku na tiskové konferenci provládní agentury BelTA. Oznámil, že kvůli svému politickému přesvědčení a domnělému pronásledování ze strany polské vlády musel opustit zemi, a v Bělorusku si zažádal o azyl. Toto rozhodnutí odůvodnil strachem z možných útoků ze strany polských, britských či amerických tajných služeb. „Může to být autonehoda, sebevražda nebo něco jiného. Pokud chci žít, můj návrat je nemožný,“ sdělil během konference ruské zpravodajské agentuře TASS. Zároveň vyjádřil svou loajalitu a obdiv vůči diktatuře prezidenta Alexandra Lukašenka a podepsal dokument, jímž se oficiálně zřekl pozice soudce v Polsku. V reakci na tato prohlášení jej polská prokuratura obvinila ze špionáže a byl na něj vydán evropský zatykač. Interpol přes naléhání polské vlády ale jednat odmítl s tím, že stíhat pachatele politických trestných činů není v jeho kompetenci.

Mediální hvězda

Szmydt se vzápětí po svém příjezdu začal aktivně angažovat nejen v běloruských, ale také ruských médiích. Za zmínku stojí například jeho účast v talkshow Večer s Vladimirem Solovjovem, kde po boku známého ruského propagandisty a spřízněnce Putina vyzdvihoval ideu slovanské vzájemnosti a důležitost dobrých vztahů s Ruskem. Rovněž vystoupil v ruské provládní televizi RT a celé řadě dalších médií. Aktivní je také na sociálních sítích, včetně X a Telegramu, kde šíří prokremelskou propagandu a falešné zprávy ohledně ruské invaze v Ukrajině. „Ozbrojené síly Ukrajiny jsou teroristická organizace a po roce 2014 chtěly s Luhanskem a Doněckem udělat to, co Izrael dělá s Gazou,“ říká například.

Neštítí se ani osobních útoků na své bývalé politické oponenty. Zvláště ostré výpady směřuje na současného premiéra a předsedu Občanské platformy (PO) Donalda Tuska a ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského (PO), který jej veřejně označil za ruského špeha. Szmydt tento narativ obrací a na svém youtubovém kanálu tvrdí, že Sikorski během telefonických rozhovorů poskytl ruské straně citlivé údaje týkající se bezpečnosti Polska a členských států NATO. Ty se měly týkat mimo jiné potenciálního vstupu NATO do války v Ukrajině. Szmydt proto Sikorského vyzývá, aby podal demisi, jinak prý bude odhalovat další data, jež ministr prozradil. Zdrojem těchto informací má být údajný rozhovor Sikorského s ruskými komiky Vovanem a Lexusem, kteří se během telefonátu měli vydávat za bývalého ukrajinského prezidenta Petro Porošenka. Ministerstvo zahraničí už dříve celou záležitost zamítlo s tím, že podobné zprávy jsou jen těžko uvěřitelné v situaci, kdy má ruská strana k dispozici technologie pro vytváření deepfake videí.

Nový život

Szmydtův případ není ojedinělý. V prosinci roku 2021 například utekl do Běloruska Emil Czeczko, polský voják a člen pohraniční stráže na polsko-běloruských hranicích. Podobně jako Szmydt si tam zažádal o politický azyl a své rozhodnutí zdůvodnil nesouhlasem s chováním pohraničníků v době probíhající migrační krize. Stejně jako bývalý soudce měl i on ve své rodné zemi problémy se zákonem. A jako Szmydt se i tento mladý dezertér stal mediální tváří běloruské propagandy. O tři měsíce později ale ve svých pětadvaceti letech zemřel. Běloruský vyšetřovací výbor sdělil, že bývalý voják byl nalezen oběšený v pronajatém bytě v Minsku. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nevyjasněny.

V Česku se od začátku ruské invaze do Ukrajiny rovněž šířila prokremelská propaganda, která lákala české občany k přestěhování do Ruska. Reálně do této země zamířilo jen několik jednotlivců, desítky dalších však takovou cestu „za lepším životem“ nadále zvažují. Sdružují se především na facebookových a telegramových skupinách a ruské sociální síti VKontaktě. O motivacích Čechů k životu v Rusku se dozvíte více v článku redaktorky investigace.cz Kristiny Vejnbender.

The post Zrádce v taláru. Bývalý polský soudce zakládá v Bělorusku nadaci šířící proruskou propagandu appeared first on investigace.cz.

Kremelský režim přidal na seznam hledaných osob dva novináře z ruského exilového média IStories. Stovky amerických policistů zneužívaly děti, přičemž mnoho z pachatelů zůstalo bez trestu. Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu než dříve, uvádí nová zpráva mapující drogový trh v Evropské unii.

Šéfredaktor ruského exilového média IStories Roman Anin a bývalá redaktorka IStories Jekatěrina Fomina byli ruskými úřady přidáni na seznam hledaných osob. Informoval o tom web Mediazona. Proti Jekatěrině Fomině je v Rusku vedeno trestní řízení za údajné šíření nepravdivých informací o tamní armádě. Fomina s dalšími redaktory IStories publikovala v roce 2022 příběhy ruských vojáků z ukrajinské fronty. Přinesla také přiznání jednoho z nich, že na rozkaz svého velitele zastřelil civilistu v ukrajinské obci Andrijivka. Desátník zároveň uvedl jména velitelů, kteří rozkazy k popravám civilistů vydávali.

Ruská státní zpravodajská agentura TASS publikovala na začátku letošního roku zprávu o tom, že ruské úřady zahájily proti Jekatěrině Fomině trestní řízení kvůli šíření fake news o armádě. Novinářka měla vojáka údajně vydírat, aby získala jeho přiznání. Fomina letos v lednu pro investigaci.cz podrobně popsala, jak se jí vojáka Daniila Frolkina podařilo najít a jak získala jeho přiznání.

Šéfredaktor IStories Roman Anin řekl investigaci.cz, že fakt, že byl přidán na seznam hledaných osob, nijak neovlivní práci jeho ani IStories.

Přečtěte si

Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny

Stovky amerických policistů sexuálně zneužívaly děti, mnohým z nich se přitom podařilo vyhnout se trestu. Rozsáhlou investigativní práci mapující tyto případy za posledních 20 let publikoval web The Washington Post. Policisté podezřelí ze zneužívání dětí sloužili na velkých i malých policejních odděleních a jsou mezi nimi jak nováčci, tak i zkušení veteráni. Podle novinářů z The Washington Post navíc úředníci z různých úrovní systému trestního soudnictví nedokázali nejen ochránit děti, ale ani potrestat násilníky. Obvinění policisté využívali své znalosti amerického právního systému, aby případy protahovali a vyhnuli se odsouzení. The Washington Post identifikoval nejméně 1800 strážců zákona, kteří byli v letech 2005 až 2022 obviněni z trestných činů souvisejících se sexuálním zneužíváním dětí.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

Obchodníci s drogami vyrábějí v Evropě více kokainu, odhaluje zpráva Evropské unie. Zjištění uveřejnilo Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA). Podle těchto informací se část výroby kokainu přesunula z Latinské Ameriky do Evropy, protože zločinecké skupiny zkoumají nové metody obchodování. V Evropě se navíc stále zvyšuje nejen počet záchytů drog, ale i jejich spotřeba. „Zatímco počet záchytů (kokainu) roste, jeho čistota zůstává vysoká a ceny stabilní, což ukazuje, že je tu k dispozici obrovské množství kokainu,“ uvedla evropská komisařka pro vnitřní věci Ylva Johansson. 

Přečtěte si

Česko je stále hlavní varna pervitinu, místní dostupnost konopí a kokainu stoupá

Na následky výbuchu v černohorském městě Cetinje zemřeli dva členové zločineckého klanu Škaljari. Jde o černohorský gang, jenž se zaměřuje hlavně na dovoz kokainu z Latinské Ameriky. Už od roku 2014 je ve válce s gangem Kavač. Spor mezi původně spolupracujícími skupinami začal kvůli drogám, přičemž vzájemné konflikty probíhají nejen v Černé Hoře, ale i po celé Evropě. Policie se už delší dobu obávala, že právě ve městě Cetinje by se něco takového mohlo stát, protože za posledních šest měsíců tam bylo z vězení propuštěno a osvobozeno velké množství členů několika zločineckých klanů.

Přečtěte si

Kokainové gangy rozdělují Balkán

Americká armáda připravila uprostřed pandemie vyvolané virem Covid-19 tajný program s cílem zdiskreditovat na Filipínách čínské očkování Sinovac. S odhalením přišel web agentury Reuters. Mělo jít o odplatu za úsilí Pekingu obvinit Washington z pandemie. Podle expertů program ohrozil mnoho životů, protože Filipíny byly virem zasaženy ve velkém měřítku. Operace cílila na vyvolání pochybností o bezpečnosti a účinnosti vakcín dodávaných Čínou, odhaluje Reuters. Prostřednictvím falešných internetových účtů údajných Filipínců se vojenské propagandistické úsilí proměnilo v kampaň proti vakcínám. Příspěvky na sociálních sítích kritizovaly kvalitu obličejových masek, testovacích sad a první na Filipínách dostupné vakcíny – čínského očkování Sinovac.

Přečtěte si

České konspirační servery na Facebooku aneb od covidu k ukronacistům a zase zpátky

Honduras chce vybudovat nouzové „megavězení“. Opatření tamních úřadů má omezit rozšiřující se organizovaný zločin, Honduras totiž patří k zemím s nejvíce rozšířeným násilím na světě. Tamní vláda proto představila sérii opatření a vyhlásila „bezpečnostní stav nouze“, přičemž jejím klíčovým nástrojem boje proti zločinnosti má být „megavězení“ s kapacitou 20 tisíc lidí. V současné době má země přibližně 21 000 vězňů rozmístěných ve zhruba 30 detenčních zařízeních.

Autorka textu: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: ČTK / Šimánek Vít

The post #zesvěta: Opoziční novináři na ruském seznamu hledaných osob appeared first on investigace.cz.

V srpnu roku 2022 vydala redakce ruského investigativního webu iStories, která sídlí v Praze, svědectví o válečných zločinech, jež spáchala ruská armáda během okupace ukrajinské vesnice Andrijivka nedaleko Kyjeva. Investigativní novinářce Jekatěrině Fomině se povedlo vypátrat a získat přiznání vojáka Daniila Frolkina, který zavraždil ukrajinského civilistu na rozkaz svého velitele. Začátkem letošního roku se v provládních ruských médiích objevily zprávy, že ruské úřady proti Fomině zahájily trestní řízení ve věci šíření fejků o ruské armádě. Hrozí jí tak až deset let vězení. Podle podporovatelů Kremlu novinářka vojáka vydírala, aby získala jeho přiznání.

Ruské úřady proti tobě zahájily trestní stíhání kvůli šíření fejků, tedy lživých informací, o ruské armádě. Nelituješ toho, že ve filmu i v článku o událostech z Andrijivky vystupuješ pod vlastním jménem a je vidět tvoje tvář? Spousta tvých kolegů používá k psaní textů o válce smyšlená jména.

Uvědomuju si, že psát pod vlastním jménem představuje velké riziko. Na druhou stranu ručím vlastním dobrým jménem a svou pověstí za kvalitu a pravdivost textu. Hned na začátku války byla redakce IStories v Rusku prohlášena za nežádoucí organizaci. Spolupráce s takovou organizací znamená pro novináře možnost, že proti němu bude zahájeno trestní řízení. V prvních chvílích jsme nevěděli, co máme dělat, a tak jsme všichni psali anonymně. Pak ale přišla Buča. Potom, co jsem získala svědectví z Buči a Irpině, jsem si uvědomila, že tyto příběhy chci vydat pod vlastním jménem. Pokud bych to neudělala, stále bych zůstávala rukojmím ruského režimu, a to i přesto, že jsem uprchla do svobodné Evropy. Ruský stát by mi vzal právo být sama sebou a mluvit vlastním jménem.

Bylo to tedy jakési politické gesto?

Nevím, zda politické, spíš lidské. Cítila jsem, že moje jméno poskytne článku a filmu mnohem větší váhu a dosah a díky větší pozornosti ze strany veřejnosti bude tento případ konečně prošetřen. V Ukrajině došlo k tolika válečným zločinům, že místní úřady nemají dostatečné kapacity, aby všechny vyšetřily. Navíc je Frolkinův případ důležitým důkazním materiálem pro budoucí mezinárodní tribunál, který bude jistě potřebovat podrobná svědectví toho, kdo za tyto zločiny nese odpovědnost.

Naším cílem nebylo pouze splnit novinářskou povinnost, ale současně ukázat potenciálním ruským vojákům, kteří teprve zvažují uzavření smlouvy o vojenské službě, a také jejich rodinám, co je na frontě skutečně čeká.

A to se povedlo. Navzdory internetové cenzuře se film dostal daleko mimo vaši čtenářskou základnu, k obyčejným Rusům, co jinak liberální média nečtou.

Ano. V době vydání filmu měl náš kanál na YouTube zhruba 300 tisíc sledujících, a naše filmy dosahují až osmi milionů zhlédnutí. YouTube je totiž jedinou sociální sítí, která není v Rusku zablokovaná a kam se člověk dostane bez využití VPN (služba, která chrání anonymitu uživatele a obchází geografické blokování, pozn. red.). Algoritmy YouTube nejsou ovlivněné ruskou cenzurou. Film o dění v Buči vidělo obrovské množství náhodných lidí – obyčejných Rusů, kteří by se na naše stránky nikdy nedostali.

Takže když někdo do ruského YouTube zadá heslo „mobilizace“, ve výsledcích se objeví i investigativní videa iStories?

Přesně tak. Naopak když budete heslo „mobilizace“ hledat přes Yandex, naše stránky se tam neobjeví vůbec – ve výsledcích vyhledávání budou pouze provládní média. Těsně po tom, co Putin vyhlásil mobilizaci, jsme si všimli velkého skoku ve sledovanosti u investigativních videí týkajících se Buči. Lidé, jimž válka do té doby připadala vzdálená, najednou chtěli vědět, co je čeká na frontě, a šli se podívat na náš kanál. Když jsem na podzim minulého roku pracovala na příběhu o ruských dezertérech, kteří utekli z vojenské služby, narazila jsem na vojáka, jenž se údajně rozhodl k dezerci poté, co viděl naše videa. Díky nim pochopil, že ho využívají jako „krmivo pro děla“ a že na tomto principu funguje celý systém.

Na druhou stranu se pod videi objevují i komentáře zpochybňující autentičnost a pravdivost výpovědí vojáků.

Nemám iluze o tom, že až všichni Rusové uvidí naše filmy, hned jim to otevře oči. Spousta lidí i po zhlédnutí filmů pochybuje, zda jsou pravdivé, nebo hledá pro jejich obsah alternativní vysvětlení. Podle mě je ta pravda ale tak hrůzostrašná, že si ji odmítají připustit. Je strašlivé si připustit, že jejich jménem se dějí tato zvěrstva.

Uplynul rok a půl od momentu vydání příběhu z Andrijivky. Nezestárl na pozadí druhého roku války?

Domnívám se, že je pořád aktuální – i přestože území, kde se námi popsané válečné zločiny udály, je dnes osvobozeno. Velká část ukrajinského území se ovšem pořád nachází pod ruskou okupací. Události, které jsem popsala, se staly v průběhu pouhého jednoho měsíce okupace ruskou armádou, ale mohou sloužit i jako příklad toho, co se dnes pravděpodobně děje na stále okupovaném území.

Přečtěte si

Svědectví z Andrijivky: Ruský voják přiznal popravu civilisty v Ukrajině

Podle jednoho z mých zdrojů z Andrijivky jeden ruský velitel, který nechával mučit civilisty, stále působí na okupovaném území a možná dává svým podřízeným podobné rozkazy. V Andrijivce bylo zavražděno 13 lidí a my známe vraha jen jednoho člověka, ale takových vesnic jsou v Ukrajině stovky. Tento investigativní materiál bude aktuální, dokud se všechny případy válečných zločinů neprošetří.

Je to vůbec v silách ukrajinských úřadů?

Od lidí v Andrijivce vím, že ukrajinská policie nemá kapacitu pátrat po všech vrazích, proto do spisů často uvádí, že za vraždu je odpovědný ruský ministr obrany Šojgu nebo Ruská federace. To ale pozůstalým nestačí. Otec jedné z obětí v Andrijivce, s nímž jsme stále ve spojení, tento postup odmítá a tlačí na úřady, aby dohledaly konkrétního vojáka zodpovědného za smrt jeho blízkého. Chce znát jméno konkrétního člověka. Pro příbuzné je velmi důležité nejen znát jméno vraha, ale i vědět, za jakých okolností zemřel jejich blízký, zda během smrti trpěl. Tato nevědomost na pozadí celkové nejistoty z toho, kdy a jak válka skončí, je pro lidi nesnesitelná.

Co se pak vlastně stalo se samotným Frolkinem, když jste jeho přiznání zveřejnili?

V době, kdy nám poskytl rozhovor, byl už sedmým měsícem na frontě. Chtěl vypovědět smlouvu o vojenské službě. Jeho nejbližší kamarádi z vojenské jednotky, v níž sloužil, všichni zahynuli – v rozhovoru mi vyprávěl, jak těla svých kamarádů odtahoval z bojiště. Smlouvu ukončil v srpnu 2022, ale v září začala mobilizace a Frolkin se znovu ocitl v armádě. Jenže nevím, zda se přihlásil dobrovolně, či pod tlakem.

Myslíš, že ho mohli vydírat tím, že půjde do vězení kvůli rozhovoru, který ti poskytl?

Byl skutečně pod tlakem. Vím, že v Chabarovsku, kde jeho vojenská služba probíhala, rozvěsili po stěnách jeho fotografie – měl se stydět za to, že šíří „fejky“ o armádě. Na konci roku 2022 jsme zjistili, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení ve věci šíření dezinformací.

Takže to nebylo trestní řízení kvůli tomu, že zabil civilistu, ale kvůli tomu, že šíří nepravdivé informace?

Ano. Soud probíhal v Chabarovsku a na soudní zasedání překvapivě nepřišel žádný novinář. Požádali jsme proto jednu tamní novinářku, která pak navštívila několik otevřených zasedání. Soud však většinu svých jednání uzavřel pro veřejnost i novináře, byť to ve skutečnosti odporuje zákonu. Podle našich informací se v průběhu zasedání soudce ani nesnažil zjistit, zda skutečně došlo k vraždě – prokurátor zase usiloval pouze o to, aby dokázal, že Frolkin šířil dezinformace. Předvolali jeho velitele a další vojáky z jeho jednotky. Cílem procesu bylo očistit čest armády – tedy vyvrátit tvrzení, že ruští vojáci v Ukrajině rabovali domy nebo vraždili civilisty.

Samotný Frolkin se nějak bránil? Mohl třeba říct, že jsi ho donutila k tomu, aby se přiznal k vraždě?

To je právě to, co tvrdí prokremelská média. Ale není to samozřejmě pravda a Frolkin nic takového během soudu ani neřekl. Je však podivné, že prokurátor navrhl 7 let odnětí svobody, ale soud nakonec dospěl k podmíněnému trestu v rozsahu 5,5 let, a Frolkin tak zůstal na svobodě. V Rusku se téměř nikdy nestává, že by soud vynesl rozsudek, který by šel pod hranici návrhu prokurátora.

Připouštíš, že mladý voják mohl uzavřít dohodu s vyšetřovateli?

Nevylučuju ani tuto možnost. Nezapomínejme, že situace v Rusku se blíží stavu diktatury a lidé jsou tam rukojmí státu. Obzvlášť se to týká těch, co zastávají veřejné, státem placené pozice, například lékaři, úředníci nebo vojáci. Tito lidé nemají právo na názor odlišný od oficiální pozice Kremlu.

Mohli ho vydírat tím, že ho znovu pošlou na frontovou linii. Frolkin strávil v Ukrajině pět měsíců, takže se do toho pekla určitě nechtěl vrátit. V okamžiku, kdy mu prokurátor navrhl 7 let vězení, se spojil se mnou a požádal o pomoc – potřeboval sehnat advokáta, neměl žádného kromě toho, kterého mu zajistil stát – což v Rusku znamená, že takový advokát je pouhá formalita. Do té doby možná ani netušil, že by se mohl dostat do vězení kvůli nějakým fejkům.

Jinými slovy neměl žádný promyšlený plán?

Většina jeho rozhodnutí, jež následovala po rozhovoru s doznáním vraždy, byla ovlivněna emocemi a psychickým traumatem, které získal na frontě. Když jsem se ho zeptala, zda si uvědomuje, co může následovat po jeho přiznání, odpověděl, že chce zachránit co nejvíc vojáků před tím, čím sám prošel.

Ve filmu je vidět, že s ním upřímně soucítíš. Emoce jsou pro investigativní novináře tabu, neboť jsou často spojovány se subjektivitou. Jak sama vnímáš tuto hranici mezi empatií a objektivitou? 

Nevidím v empatii problém, dokud neovlivňuje výsledky investigativní práce novináře, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě mám city; povahově jsem humanistka a pacifistka a tato válka je pro mě naprosto nepřijatelná. Ve filmu jsou vidět emoce, protože jde o skutečné živé záběry, kde v reálném čase reaguji na výpovědi. Je to autentický záznam naší investigativní práce – nic jsme nepřetáčeli.

Přečtěte si

Ukrajinci zůstávají vlídní i po všem, co se jim stalo, říká novinářka, která píše o bombardovaných vesnicích

Uvědomuji si, že Frolkin spáchal těžký zločin, ale vidím jeho jednání v mnohem širším kontextu – je výsledkem systému, v němž vyrůstal. Nepopírám existenci svobody volby, člověk má jistě vždy na vybranou. Na druhou stranu je tu určitá predeterminovanost – navštívila jsem jeho rodné město, skličující místo, kde nejsou žádné pracovní příležitosti. Pro lidi z malých měst, ze špatných socioekonomických podmínek a bez vzdělání je vojenská služba snad jedinou alternativou, aby člověk nepropadl alkoholismu nebo drogové závislosti.

Takže armáda je v Rusku jakýmsi sociálním výtahem?

Ano. Už dlouho před válkou se ruští muži z regionů tradičně hlásili do placené vojenské služby, protože to pro ně byla jediná příležitost, jak si vydělat, získat hypotéku na bydlení, založit rodinu. Člověk si „odpykal“ svůj čas v armádě a pak šel do předčasného důchodu. Samozřejmě existují i výjimky, které jdou do armády, protože milují násilí, ale rozhodně to není běžné.

Zdá se ti, že samotní vojáci, co plní rozkazy, mají menší odpovědnost za své činy než jejich velitelé?

Mají stejný podíl odpovědnosti a měli by být za své zločiny souzeni. Vidím však, že často nemají moc možností – život těchto žoldnéřů je většinou zcela závislý na jejich veliteli. Na druhou stranu je jednoduché takové věci odsoudit, cítit se morálně nadřazeným, když nejsme na frontě, ale sedíme v kavárně. Ve skutečnosti nevíme, jak bychom se v takové situaci zachovali. Nikdy jsme nebyli v jejich kůži.

Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se Frolkin svěřil zrovna tobě? 

Kremelská propaganda se snaží přesvědčit lidi, že všechno, co je psáno a publikováno v zahraničí, je západní dezinformace. Očerňují i mou práci – tvrdí, že jsem získala Frolkinovo přiznání pomocí vydírání, což je samozřejmě lež. K přiznání se rozhodl sám a veškeré informace, které nám sdělil, jsme důkladně ověřili.

Proč se přiznal právě mně? Možná i z toho důvodu, že mluvíme stejným jazykem. Kdyby hovořil se zahraničním novinářem, patrně by se mu nepřiznal. Většina vojáků se navíc vrací z fronty se silným posttraumatickým syndromem. Není jim poskytována žádná psychologická podpora a mnozí mi sami říkali, že jim nahrazuji terapeutku. Že potřebují o svých zážitcích mluvit, někomu se svěřit, ale matce ani ženě tyto hrůzy vyprávět nechtějí. Domnívám se, že právě moje empatie mi umožnila vyzpovídat jak vojáky, tak pozůstalé ukrajinských obětí.

Ruský nezávislý televizní kanál Dožď přišel o lotyšskou vysílací licenci kvůli tomu, že údajně stranil ruské armádě a soucítil s mobilizovanými ruskými vojáky. Neměla jsi strach, že by někomu tvůj soucit připadal nevhodný? 

Vidím velký rozdíl v tom, když někdo posílá finanční příspěvky na podporu ruské armády, a tím, že cítím hluboký smutek z toho, že několik dalších generací Ukrajinců a Rusů bude žít ve stínu traumatu z této války. Cítit soucit vůči lidem, kteří přicházejí o své blízké, je normální. Ale necítit soucit vůči Rusům, kteří zabijí tvé blízké, je také normální. Rozhodně se necítím provinilá kvůli tomu, že je mi líto všech lidí a jejich utrpení. Je podivné podezírat ruské novináře v exilu ze skryté podpory ruské armády – vždyť opustili svou rodnou zemi ze dne na den s jedním kufrem a bez možnosti se vrátit. Riskují své životy a životy svých příbuzných, jen aby šířili pravdu a přiblížili konec války alespoň o kousek.

Jaké to je být novinářkou v exilu?

Moje rozhodnutí opustit Rusko bylo vědomé. Věděli jsme, že riskujeme nejen my, ale i naše rodiny a blízcí. Navíc existuje pouze malý počet zemí, kam Rusové smějí bez víza – většinou jde o takzvané přátelské země, kde novinářům pořád hrozí pronásledování státem. Například Kazachstán a Kyrgyzstán vyhošťují ruské občany na žádost ruských úřadů. Na druhou stranu jen málo západních zemí dnes Rusům poskytuje víza. Ruský exilový novinář zkrátka neví, kde se ocitne zítra, je zcela odkázán na politická rozhodnutí hostitelské země. Pokud by Rusko zítra zasáhlo raketou jednu z evropských zemí, nemáme žádnou jistotu, zda nás ten stát na oplátku nevyhostí zpět do Ruska.

Život exilového novináře je plný nejistoty a napětí. Za takových okolností by normální člověk nebyl schopen práce – jenže pracovat musíme. Nic jiného nám nezbývá – někdo musí zaznamenat podrobná svědectví z této války.

Přečtěte si

Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás

Vaše rodiny a přátelé jsou pořád v Rusku, je to tak?

Ano. Minulý rok mi zemřel otec a nebyla jsem na jeho pohřbu. O tom, že na pohřbu budu chybět, jsem nerozhodla já, ale ruský stát. Neustále mám strach o rodinu, blízké i kamarády, kteří můžou dostat povolávací rozkaz. Možná těm, kdo vyhnanství nikdy nezažili, se může zdát, že jsme teď v bezpečí a máme se skvěle, ale je to život ve strachu. Všechny tyto pocity v sobě potlačuju, připadám si emočně zamrzlá.

Poslední otázka. Chystáš se jít volit v jarních prezidentských volbách?

Nejsem si jistá, zda to bude možné – ruská vláda zvažovala uzavření volebních místnosti v některých nepřátelských zemích. Ale i kdyby to šlo, nevím, jestli by to pro mě nebylo nebezpečné. 

V Rusku se teď objevil kandidát, který veřejně odmítá válku, a všimla jsem si, že spousta Rusů v zahraničí sbírá podpisy na jeho podporu. Mezi ruskými liberály dlouhodobě přetrvávají dvě strategie – buď volí alternativní kandidáty, nebo se vůbec neúčastní voleb, protože nechtějí legitimovat tento zcela zfalšovaný proces. Osobně nevím, kterou strategii mám zvolit – nevěřím, že ruský režim padne díky volbám. V Rusku téměř zanikla občanská společnost, což znamená, že na průběh voleb nebudou dohlížet nezávislí pozorovatelé a výsledky budou opět zfalšovány. Nevidím ve volbách smysl. Více smyslu momentálně vidím ve své práci.

The post Investigativní novinářka Jekatěrina Fomina: Soucítím s ruskými vojáky, ale jejich zločiny mají být vyšetřeny appeared first on investigace.cz.

Modré pondělí, tedy nejdepresivnější den v roce, už naštěstí máme za sebou. Tento koncept údajně vymysleli marketingoví specialisté jedné britské cestovní agentury, pravděpodobně s cílem nalákat lidi na exotické dovolené. Pokud by vás místo toho napadlo zahnat smutek z lednových šedivých dnů pomocí nákupů, vyhněte se teniskám Adidas, jestliže se ovšem nehodláte připojit k ničení tropických pralesů. Když si chcete opravdu spravit náladu, stačí se podívat na aktuální zprávy z Ruska, kde rodiny dostávají zprávy o smrti svých synů či manželů, dochází k zatýkání nepohodlných advokátů a konfiskaci majetku neméně nepohodlných novinářů. Vidíte, hned je lépe i v Česku, navíc přesně rok poté, co se na jednom místním Hradě změnili nájemníci. Není zač.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi.
Audioverze článků z oblíbené rubriky #zesvěta odebírejte zde.

#1 Tátové nejdou do boje

V červenci minulého roku oslovil právní zástupce jednotky ukrajinské armády na jihu země investigativní novináře z redakce NGL.media. Asi deset vojáků této jednotky v krátkém čase podalo výpovědi z armády s odůvodněním, že po rozvodu zůstali jedinými opatrovníky svých nezletilých dětí, protože jejich matky se vzdaly svých rodičovských práv. Právní zástupce měl podezření, že tyto rozvody jsou fiktivní, protože všechna rozvodová řízení se konala u stejného soudu. Investigativci prozkoumali téměř 30 tisíc podobných případů projednaných ukrajinskými soudy v letech 2021 až 2023 a podezření se potvrdilo. 

Velká část příčin vedoucích k rozvodům, kdy matka byla zbavena rodičovských práv, se totiž ukázala jako smyšlená. Cílem zmíněných otců bylo vyhnout se mobilizaci nebo již probíhající vojenské službě. Trend potvrdila i data. Oproti stavu v roce 2021, kdy se ve prospěch otce jako jediného opatrovníka rozhodlo v 289 případech, v roce 2023 už šlo o 2 708 případů, tedy skoro o desetinásobek. Největší podezření padlo na Městský okresní soud v jihoukrajinském městě Belgorod-Dněstrovskij, kde byla do výhradní péče otců svěřena třetina fiktivních případů.

O tom, jak novináři případy podvodů odhalili, si přečtete na stránkách NGL Media. 

#2 Cena za boty: amazonský prales

Gazelle. Tři ikonické pruhy na retro tenisce. Právě tento model pomohl společnosti Adidas dostat se z finanční díry, kterou způsobilo ukončení spolupráce s rapperem Kanyem Westem kvůli jeho antisemitským poznámkám. Co se týče firmy, jistě chvályhodný čin, avšak v jiném etickému posunu už u firmy Adidas bohužel nedošlo. Investigativní tým Follow the Money se pustil do zkoumání, kde přesně firma tyto kultovní tenisky vyrábí. A výsledek? Novináři zjistili, že se jedná o výrobního giganta Shyang Shin Bao původem z Tchaj-wanu, který má několik továren ve Vietnamu, Indonésii a v Myanmaru. Jestliže se pak člověk podívá do dodacích listů, odkud pochází materiál pro tyto módní kousky, nezvolá „heuréka“, ale spíš si jen smutně povzdychne a pronese „jako obvykle“. Ano, je to už svým způsobem klasika – hovězí kůže pocházejí od dodavatelů z Brazílie, známých svým velkorysým přínosem k odlesňování amazonských pralesů.

Celou investigativní ódu na tento skvělý model tenisek si přečtete na stránkách FTM.

#3 Advokáti v ohrožení

Představit si, že advokáti budou stíháni za stejné zločiny jako jejich klienti, by asi dokázali jen slovutní radní ze satirického filmu U nás v Kocourkově. Například advokáti vrahů by v takovém případě obdrželi za mnohonásobné vraždy svých klientů rovněž doživotní tresty, zatímco advokáti drogových dealerů by byli podobně odsouzeni na dlouhá léta vězení za pašování drog obhajovaných překupníků. Kocourkov ovšem existuje, neboť právě takový je dnešní právní systém v Rusku.

Olga Michajlová, advokátka uvězněného opozičního lídra Alexeje Navalného, která se naštěstí nachází v bezpečném zahraničí, je v Rusku stíhána za extremismus, stejně jako Navalnyj a celý jeho Fond boje s korupcí. „Jo, právě teď jsem s dcerou v cizí zemi. Nemáme domov a máme spoustu problémů. Moji nejbližší a nejmilejší lidé zůstali tam, kam se nemůžu vrátit. Ale doufám, že budu užitečnější na svobodě než ve vězení,“ konstatovala právnička. I přesto je na tom lépe než zbytek jejích kolegů, advokátů z týmu Navalného, kteří byli zatčeni a stíháni ze stejného důvodu již na podzim minulého roku.

Podrobnosti o případu naleznete na stránkách ruského exilového média The Insider.

#4 Trest za fejky

Poslanci státostrany Jednotné Rusko předložili návrh zákona na konfiskaci majetku osob, odsouzených za šíření fejků o ruské armádě. Informuje o tom nezávislý server Meduza s odkazem na státní média. Nový zákon by se měl týkat všech možných nástrojů, které přispívají k páchání trestné činnosti – počítačů, tabletů a telefonů. Zkrátka všech věcí, jež novináři denně využívají. Není ovšem jasné, zda návrh zahrnuje i kávovary, které jsou v redakcích rovněž hojně využívány k co nejproduktivnějšímu šíření fake news – počkáme si na konkrétní znění zákona. Podle informací prokremelského kanálu RTVI vláda každopádně návrhy poslanců bezvýhradně podpořila. Zda zákon podepíše hlava státu, nemusíme hádat z kávové sedliny. O ruském prezidentovi je přece známo, že jej svět počítačů, tabletů a mobilů zdaleka míjí, a když ho jednou Miloš Zeman počastoval soudružským výrokem, že by se novináři měli střílet, Vladimir Vladimirovič hbitě odpověděl, že ne všichni. Svatá kremelská pravda: co by si například bez Vladimira Solovjova počal, že jo. 

The post #zesvěta: Raději otcem než vojákem appeared first on investigace.cz.

Ruské věznice se postupně plní aktivisty, politickými oponenty, ale i nezávislými novináři. Na podzim minulého roku se Alsu Kurmaševa, novinářka z pražské redakce Rádia Svobodná Evropa, která dlouhodobě žije v Česku spolu s rodinou, vydala za nemocnou matkou do Ruska. Na letišti byla zadržena, dnes jí hrozí minimálně deset let vězení. O tom, co by ji mohlo zachránit, zda podobný osud čeká každého ruského novináře v exilu, jenž navštíví rodnou zemi, a jak se okolo svobodných médií stahovala putinovská smyčka, jsme hovořili s Galinou Arapovou, šéfkou ruské neziskové organizace Centrum pro ochranu práv médií, toho času v exilu.

Podle Mezinárodní federace novinářů patří Rusko do první pětice států s největším počtem zatčených novinářů. Přesto se zdá, že navzdory tlaku cenzury a riziku ze zatčení nebo dokonce otrávení konkrétních redaktorů se ruské investigativní žurnalistice daří. V průběhu uplynulého roku vyšla zejména v exilu, ale i v Rusku, celá řada důležitých textů odhalujících válečné zločiny, korupci, obcházení sankcí a porušování lidských práv. Souvisí tento stav i s tím, že většina ruských investigativních novinářů dnes pracuje v exilu a nemusí se přizpůsobovat tlaku domácí cenzury i požadavkům po takzvaných zahraničních agentech?

Nemyslím si to. Investigativci jsou speciální kategorií novinářů a kvalitu jejich práce jen málo ovlivňují požadavky ruských cenzurních úřadů nebo status zahraničního agenta. Pod tlak se dostali již mnohem dříve a uvědomili si tak rizika své práce. Invaze v roce 2022 to v tomto smyslu příliš nezměnila.

V roce 2021 schválila Státní duma zákon zakazující šíření informací o soukromém majetku a rodinných záležitostech soudců a zaměstnanců činných v trestním řízení a v dozorčích orgánech Ruska. Na svých stránkách varujete novináře, že ani „veřejný zájem“ není ruskými úřady považován za důvod pro výjimku ze zákona o soukromí. Má tento zákon praktický dopad na práci investigativních novinářů? Odrazuje je od práce?

Tento zákon ještě víc zvyšuje rizika jejich práce. Cílem je odradit novináře od téměř jakýchkoli témat spojených s korupcí státních zaměstnanců. Tyto kroky zvýší pravděpodobnost pronásledování samotných novinářů i jejich rodin. Navíc se zákon uplatňuje jednostranně – prokremelská média nebo státní úřady nejsou za zveřejňování soukromých informací trestány.

Zadržení Alsu Kurmaševy, rusko-americké novinářky z Rádia Svobodná Evropa, která dlouhé roky pracovala a žila v Česku, vzbudilo rozruch. Byla zatčena jen kvůli tomu, že se nenahlásila jako zahraniční agentka, což zní dost absurdně. 

V jejím případě jde o porušení paragrafu 330 ruského trestního zákoníku ohledně takzvaných zahraničních agentů. Paragraf má nyní tři části. První dvě se týkají těch, co už byli prohlášeni za zahraničního agenta, a také osob, které nedodržují stanovená nařízení. Jakmile je člověk označen za zahraničního agenta, musí dodržovat soubor nařízení. Musí podávat hlášení, nemá právo šířit informace v prostředí nezletilých, například přednášet na školách, být poslancem nebo členem volebních komisí a tak dále. Pokud „zahraniční agent“ tato nařízení opakovaně nedodrží, nejdříve dostane dvě pokuty jako varování a poté proti němu úřady zahájí trestní řízení.

A co ta třetí část zákona?

Půl roku před začátkem války se tento paragraf změnil a byl doplněn o třetí článek, jenž představuje něco jako Damoklův meč neustále visící nad všemi novináři, kteří chtějí informovat o dění na frontě. Nový článek ukládá povinnost všem, co se zabývají „účelovým shromažďováním“ neutajovaných informací o ruských vojenských a vojensko-technických aktivitách, o tom předem informovat ministerstvo spravedlnosti, aby mohli být zařazeni do registru „zahraničních agentů“.

Přečtěte si

Podpořte ruské novináře v exilu. Nám jen tak nepomůžete, vzkazuje mluvčí listu Novaja gazeta

Cílem změny bylo zabránit šíření jakýchkoli informací o armádě – například o pohybu vojsk, jejich stavu a vybavení, psychologickém rozpoložení, porušování práv vojáků a mnoha dalších podobných. Článek obsahuje přes 60 kategorií nepovolených informací, byť za normálních okolností tyto informace nejsou tajné, nejsou státním ani vojenským tajemstvím. Kurmaševa je redaktorkou tatarsko-baškirské služby Rádia Svobodná Evropa a je spoluautorkou knihy o válce, na kterou se výše popsaný článek dokonale vztahuje. (Kniha Ne Válce popisuje 40 příběhů Rusů, kteří odmítli podpořit válku, pozn. red.)

Podobným případem je i americký novinář Evan Gerškovič z Wall Street Journal, kterého v Rusku zatkli na jaře uplynulého roku?

Ne, Gerškoviče stíhají za špionáž. V případě Kurmaševy se bavíme o informacích, které jsou běžně k nalezení v otevřených zdrojích. Ovšem v okamžiku, kdy je začnete cíleně sbírat – například počty zemřelých vojáků na frontě nebo příběhy mobilizovaných –, začíná se na vás vztahovat zákon o zahraničních agentech a měl byste se nahlásit jako zahraniční agent.

Podobným popisem lze ovšem charakterizovat práci každého novináře, jenž píše o válce.

Přesně tak. A také jakéhokoli vojenského analytika nebo právníka, který pracuje pro organizace pomáhající rodinám vojáků. Tato část zákona byla vytvořena na míru s cílem zabránit informování veřejnosti o průběhu války. Přitom novela zákona byla přijata přesně půl roku před začátkem invaze do Ukrajiny, na konci září 2021. Organizace, které se věnovaly právnické podpoře rodin vojáků, vzápětí ukončily své podpůrné programy, váleční experti umlkli, protože pokračování v činnosti by pro ně znamenalo okamžité trestní stíhání. Dnes si uvědomujeme, že stát se už v té době připravoval na válku. 

Doporučila byste novinářům, kteří přece jen píší o válce a pracují v exilu, aby nejezdili do Ruska?

Ano, pokud by se tam vrátili, mohl by je čekat stejný osud jako Kurmaševu. Myslím, že si to uvědomují. Mohou je zatknout za falešné obvinění ohledně armády nebo za spolupráci se zahraničními aktéry. V Rusku existuje více než deset paragrafů, kvůli nimž by mohli být tito novináři stíháni. Nemůžeme jim dávat obecné rady, ale můžeme jim pomoci zhodnotit rizika návštěvy Ruska, tedy pokud nás o to požádají. Vždy záleží na konkrétním případu, tedy jakým tématům se dotyčný věnuje, zda se podepisuje vlastním jménem, a na mnoha dalších faktorech. O tom, že Kurmaševa jede do Ruska, jsme ale nevěděli.

Takže s vašimi právníky svou návštěvu Ruska nekonzultovala?

Ne, o jejím vycestování do Ruska jsme se dozvěděli až v říjnu, když ji zadrželi. Strategie snižování rizik je individuální – konkrétní postup vytváříme teprve na základě potřeb dané redakce. Téměř každý z novinářů v exilu má v Rusku rodinu, majetek, děti. Dostali se do zahraničí ze dne na den, ne z vlastní vůle – není to řádná „migrace“, na kterou se člověk obvykle připravuje dlouho dopředu. Naopak sbalili děti, kočky, psy a základní věci do jednoho kufříku a vyrazili. Byla to mimořádná situace. V dějinách žurnalistiky neexistuje žádný další obdobný případ, kdy by najednou pracovalo tolik novinářů v exilu.

Ještě bych se vrátila k případu Kurmaševy. Jaká je vaše předpověď? Má nějakou šanci dostat se v brzké době z vězení? 

Šance je nulová. Byla proti ní zahájena tři trestní stíhání. Podle posledních informací je stíhána i za šíření dezinformací o armádě, za což hrozí až desetiletý trest odnětí svobody. Je tedy velmi pravděpodobné, že dostane přinejmenším deset let vězení.

Mohou novinářce pomoct americké nebo třeba i české úřady? 

České rozhodně ne. Jediné, co by ji mohlo zachránit, je výměna za jiného amerického vězně. Stejně jako v případě Evana Gerškoviče, kdy Rusko vyjednává o jeho výměně za ruského vězně v americké věznici. 

Připomíná mi to výměnu válečných zajatců…

Ano, v principu je to trochu podobné, ale existují zde právní rozdíly. Zatímco výměna válečných zajatců se řídí mezinárodním humanitárním právem, výměna vězňů může proběhnout až v okamžiku, kdy je člověk odsouzený a odpykává si svůj trest. Teprve poté může prezident podepsat milost a stát přistoupit k výměně.

Kurmaševa má oproti Gerškoviči velkou nevýhodu v tom, že má dvojí občanství – americké a ruské, zatímco Gerškovič je výhradně americkým občanem. Spojené státy o něj proto budou mít větší zájem. S její výměnou nemusí současně souhlasit také Rusko, neboť je ruskou občankou. Nicméně nejdříve musí padnout odsuzující rozsudek. Pokud bychom viděli, že trestní řízení v případě Gerškoviče i Kurmaševy postupují neobvykle rychle, mohlo by to naznačovat, že se státy domluvily a připravují se na výměnu.

Při pohledu ze zahraničí se zdá, že hlavní vlna útlaku vůči nezávislým novinářům v Rusku přišla až po začátku války v roce 2022. Je to mylný dojem?

Skutečnost je taková, že to nezačalo 24. února. Po rozpadu Sovětského svazu se většina médií transformovala na soukromé subjekty a získala možnost stát se nezávislými a mít vlastní redakční politiku. První velkou ránu tomuto konceptu zasadil ruský stát v roce 2001, kdy prostřednictvím Gazpromu znárodnil soukromý televizní kanál NTV, do té doby nezávislý. Mezi lety 2005 a 2007 se pak objevila snaha o znárodnění regionálních médií – rádií, televizí a tisku. V té době Aliance nezávislých regionálních redakcí sdružovala 70 největších médií, všechna byla finančně nezávislá a měla vlastní redakční politiku. Právě na ně se tehdy Putinův režim začal zaměřovat.

Přečtěte si

Ruský novinář Roman Anin: Během protestů policie na právo kašlala

V roce 2010 už většina regionálních médií byla ve státním vlastnictví. Vznikly státní mediaholdingy, jež zahrnovaly veškerá regionální média včetně televizních kanálů. Státní už také byly všechny televizní kanály pokrývající celé Rusko. Existovaly sice ojedinělé výjimky, jako byly petrohradské noviny Fontanka, moskevský opoziční list Novaja Gazeta nebo televizní kanál Dožď, avšak i na ty stát a provládní skupiny vyvíjely tlak – jen v Nové Gazetě bylo za dobu její existence zavražděno šest novinářů. Tato média také neustále čelila omezením, pokutám a soudním sporům.

Od roku 2010 až dodnes se pak postupně zpřísňoval mediální zákon týkající se internetových médií – zvyšovaly se pokuty, restrikce a cenzura. Už se nesmělo psát o sebevraždách, o dětských obětech zločinců nebo o extremistických organizacích. V roce 2012 byl vytvořen zákon o zahraničních agentech, který byl v roce 2015 ještě zpřísněn. O dva roky později se mezi zahraničními agenty poprvé objevila média jako Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mezi lety 2020 až 2022 se seznam zahraničních agentů výrazně rozrostl a zahrnul velké množství médií. Během posledních pěti až sedmi let jejich redakce zkrátka neustále vážily rizika, byly ochotny zaplatit několikatisícové pokuty za vydání textu – jejich rozpočet dokonce počítal s těmito pokutami.

Takže rok 2022 představoval jakýsi vrchol dvacetileté snahy ruského státu o úplnou cenzuru?

Přesně tak. Ze zpětného pohledu to připomíná smyčku kolem krku, která se postupně utahovala. V průběhu dvou měsíců po začátku války v roce 2022 Roskomnadzor (federální úřad Ruské federace, který zodpovídá za monitorování, kontrolu a cenzuru sdělovacích prostředků, pozn. red.) zablokoval 250 nezávislých internetových médií. Před zbylými nezávislými novináři tak vzniklo dilema: buď riskovat dlouhé roky vězení, nebo opustit zemi. Během té doby odjelo kolem 1 500 pracovníků médií a zhruba stovka redakcí – jsou to neuvěřitelná čísla. Nedávno publikovaná zpráva od JX Fund (Evropský fond pro novináře v exilu) ukazuje, že žádná jiná země nemá tak velký počet novinářů pracujících v exilu. Tito novináři zůstávali v Rusku až do poslední chvíle, rok 2022 byl pro ně poslední kapkou. 

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz

The post Advokátka Arapova: Zatčenou pražskou novinářku zachrání jen Spojené státy, nejspíš to ale neudělají appeared first on investigace.cz.

Galina Timčenko pracuje jako ředitelka největšího ruského opozičního média v exilu Meduza. Její telefon byl 10. února 2023 infikován špionážním softwarem Pegasus. Tento izraelský spyware je klasifikován jako zbraň. Přístup k němu údajně mají mít pouze vlády zemí, jež neporušují lidská práva.

V okamžiku, kdy se útok odehrál, byla Galina Timčenko v Německu. Dlouhodobě však kvůli přístupu ruské vlády k nezávislým novinářům žije v lotyšském exilu. O tom, že její telefon byl napaden, se Galina dozvěděla až o půl roku později, a to jen díky tomu, že jí společnost Apple poslala upozornění týkající se útoku „nevládních hackerů“. Stejnou zprávu letos obdržela i celá řada dalších ruských novinářů v Evropě.

S Galinou Timčenko si redaktorka investigace.cz Kristina Vejnbender povídala o tom, kdo za útokem nejspíš stojí a jaké může mít zneužití spywaru důsledky pro evropskou demokracii.

The post Podcast ODPOSLECH – Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás appeared first on investigace.cz.

Telefon Galiny Timčenko, ředitelky největšího ruského opozičního média v exilu Meduza, byl 10. února 2023 infikován špionážním softwarem Pegasus. Tento izraelský spyware je klasifikovaný jako zbraň a přístup k němu mají mít jen vlády, které neporušují lidská práva. 

V okamžiku útoku byla Galina Timčenko v Německu. Dlouhodobě ale kvůli přístupu ruské vlády k nezávislým novinářům žije v lotyšském exilu. O tom, že byla napadena, se dozvěděla až o půl roku později, a to jen díky tomu, že jí společnost Apple poslala upozornění o útoku „nevládních hackerů“. Stejnou zprávu letos obdržela celá řada ruských novinářů v Evropě. S Galinou Timčenko si investigace.cz povídala o tom, kdo za útokem stojí a jaké má zneužití spywaru důsledky pro evropskou demokracii.

V půlce září vyšel na serveru Meduza článek, ve kterém na základě zjištění kanadských výzkumníků v oblasti kyberbezpečnosti Citizen Lab a digitálněprávní organizace Access Now popisujete rozkrývání vašeho napadení spywarem Pegasus. Zmiňujete také státy, které by za útokem mohly stát. Jsou mezi nimi Lotyšsko a Německo. Proč jste se rozhodli ukázat na konkrétní státy? Neměli jste obavy o vztahy s Lotyšskem, kde Meduza skoro deset let sídlí?

Jedinou zbraní novinářů je slovo. Jsem silnou odpůrkyní řešení podobných otázek za zavřenými dveřmi. Věřím, že pro společnost důležité události mají být veřejnosti známé. Dnes napadli mě, zítra se na mém místě ocitne jakýkoli jiný evropský novinář nebo politik.

Co se týče obav z možného rozhořčení evropských vlád – existuje názor, že novinařina je to, co si někdo nepřeje zveřejnit. Zbytek je reklama. Vždy se najde někdo, koho zveřejnění našich zjištění nepotěší. Nikdy jsme se nebáli publikovat nepříjemné příběhy, pokud v nich byl veřejný zájem. A zda se ty státy naštvou nebo ne, není podstatné. Plníme v Lotyšsku veškeré zákonné povinnosti a platíme tu daně. Jsme spolehlivým partnerem a transparentním daňovým poplatníkem s vynikající pověstí.

Vím, že kromě mě existují i další případy infikování Pegasem. Nejsem první případ v Evropě, ale ostatní se zalekli veřejného ohlasu. Nevyčítám jim to, je to jejich rozhodnutí, ale pro mě jako novinářku takové rozhodnutí není přijatelné.

🚨BREAKING: Exiled media under attack!

Access Now and @citizenlab reveal first-time documented use of NSO Group’s Pegasus spyware against a Russian journalist – the head of @Meduzaproject Galina Timchenko.

Dive into our report: https://t.co/yDXxday4oe

— Access Now (@accessnow) September 13, 2023

Následovaly po vydání článku reakce vlád, které jste označili za možný zdroj útoku?

Se zástupci státu jsme se bavili už před vydáním článku. Bezpečnostní služba Lotyšska řekla, že nemůže komentovat záležitosti týkající se státní bezpečnosti. Německo se odmítlo vyjádřit. A to pro nás bylo dostatečné. Naším cílem nebylo dostat z nich přiznání – nejsme žádný soud ani policie. Organizace Access Now a Citizen Lab vědí s jistotou, že tyto státy používají špionážní software Pegasus.

Využila ruská propaganda tento článek ve svůj prospěch? Mohl posloužit ruské vládě jako důkaz tvrzení, že se evropské země chovají stejně nedemokraticky jako Rusko?

Ne. Překvapuje mě, že ruští propagandisté dělali, že se nic neděje, což je podezřelé. Když jsme připravovali článek, samozřejmě jsme si uvědomovali, že mohou tento případ zneužít a říct: „Podívejte se na tu vaši Evropu a jak s vámi zacházejí.“ Ale z nějakého důvodu se neozvali.

Právě to, že mlčí, je hodně znepokojující. Nepracujete s verzí, že by za útokem mohla stát ruská tajná služba, které buď spolupracuje s jedním ze států, které mají Pegasus, nebo se samotným výrobcem softwaru, izraelskou společností NSO Group?

Podívejte se: to, co říkám, nepochází z odhadů Meduzy, ale z výzkumu odborníků Access Now. Nespoléhají se na prohlášení NSO, ale na aktivitu serverů, jejich geolokaci a další relevantní data, o kterých ani nemám tušení. Ano, jednou z pracovních verzí bylo, že by Rusko mohlo požádat o pomoc Ázerbájdžán nebo Maďarsko, které mají předplacenou licenci na Pegasus. Podle dat Access Now a Citizen Lab samotné Rusko Pegasus k dispozici nemá. Nedokážeme to ani potvrdit, ani vyvrátit. Máme jen seznam zemí, které to mohly udělat, ale Pegasus bohužel nezanechává otisky prstů. Tedy, jisté stopy zanechává, ale ne v takové podobě, abychom s jistotou určili, která země je odpovědná.

Podle vyjádření samotné společnosti a dalších odborníků spolupracuje NSO pouze se státními orgány, tedy s vládami. Máme k dispozici seznam uživatelů tohoto softwaru a také seznam států, které realizují přeshraniční akce. Například Estonsko využívá Pegasus i v zahraničí. Mám lotyšskou SIM kartu a v Evropě není roaming, takže v případě, že by za útokem stálo Lotyšsko, by nemuseli vědět, že jsem v okamžiku útoku byla v Německu. To jsou však jen hypotézy. Vše, co víme, jsme shrnuli v článku, ale nemáme žádné přímé důkazy a pravděpodobně je ani nikdy mít nebudeme.

Přečtěte si

Špehovaní novináři a podezřelí politici. Maďarsko dva roky po kauze Pegasus

Dovolte mi trochu spekulovat. Pokud by se nakonec ukázalo, že za útokem stojí Lotyšsko, budete uvažovat o přesunu Meduzy do jiné země?

Nechceme utíkat a skrývat se – neděláme nic špatného. Jak jsem napsala v dopise našim čtenářům, žiji už dlouho jako v domě s průhlednými zdmi. Už v roce 2012 jsem si uvědomovala, že jakékoli osobní informace mohou být zneužity proti mně, a proto už déle než deset let žiju zcela transparentním způsobem. Nic zajímavého by v mém telefonu nenašli. 

Mým úkolem je rozpoutat veřejnou diskusi, která by vedla k definování konkrétních pravidel využití spywaru. Například americký prezident Joe Biden vydal nařízení, které zakazuje využití softwaru Pegasus (u mobilních čísel s americkou předvolbou, tedy +1, pozn. red.) a ukládá sankce všem firmám, které spolupracují s NSO. V Evropě není taková jednota. Lotyšský svaz novinářů položil lotyšské vládě zcela legitimní otázky: „Jak se rozhoduje o sledování jednotlivců? Kdo o tom rozhoduje?“ Jakékoli špehování by mělo být povoleno pouze na základě soudního rozhodnutí, ať už veřejného, nebo tajného. Dnes neexistuje žádný transparentní postup. Proto to není jen můj osobní problém ani problém Meduzy, ale problém celé Evropské unie a jejich klíčových hráčů.

Samozřejmě to souvisí i s emocemi – Pegasus byl vytvořen pro boj s terorismem nebo organizovaným zločinem. Kam mě zařadili? A v tom spočívá ten problém. Neexistují žádná jasná pravidla a definice, proto všechny evropské vlády, které se neustále mění, mohou využívat špionážní software podle svého uvážení. Veřejnost nad tím nemá žádnou kontrolu. Magická slova „státní bezpečnost“ mohou skrývat libovolné porušování evropských zákonů a lidských práv.

Jak si vysvětlujete, že na evropské úrovni neexistuje veřejná shoda ani velká diskuse na toto téma? Pět set novinářů podepsalo otevřenou výzvu Evropskému parlamentu, v níž vyzvalo k úplnému zákazu využívání špionážního softwaru proti novinářům. Nicméně pět stovek se mi zdá jako relativně nízké číslo. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Investigativní novináři jsou zvláštní kategorie, dobře si uvědomují význam digitální bezpečnosti. Celkově však novináři, stejně jako většina lidí, nevěnují digitální bezpečnosti dostatečnou pozornost. Mnohokrát jsem viděla, jak opoziční nebo pronásledování novináři přistupují k digitální bezpečnosti lehkomyslně. Druhým důvodem je, že Evropská unie je mnohoúrovňový byrokratický aparát a veškeré procesy zabírají čas. 

Když se mě ptají na Putinův režim, vždy vyprávím historku o tom, jak jsem navštívila Muzeum Berlínské zdi. Ohromilo mě, jak nenápadně vznikala. Nejdříve lidé, kteří přecházeli z jedné strany na druhou, ukazovali jen průkazy, ale den co den se něco malého měnilo, přibývala cihlička za cihličkou, až jednoho dne vznikla celá zeď a z lidí se stali vězni. To samé se teď děje v oblasti digitální bezpečnosti.

Mám strach, že se jednoho dne probudíme v digitálním vězení. Měli bychom o tomto tématu co nejaktivněji diskutovat a vysvětlovat, že se to týká každého. Že nesmíme poskytovat státu tak velkou moc nad naším osobním životem. Jde o porušování lidských práv, ale nejedná se o fyzické nebezpečí, proto to lidé ignorují.

Přečtěte si

Větší než Watergate? Znepokojivá zpráva o špehování v EU

Existují dva pohledy na využívání špionážního softwaru vůči zahraničním novinářům z totalitních zemí. Jeden spojuje novináře v exilu, ať už jsou to Rusové, nebo Bělorusové, s evropskými novináři a zdůrazňuje, že mají společný zájem – obranu digitální bezpečnosti. Druhý odděluje novináře v exilu od evropských. Vychází z toho, že nemůžeme s jistotou vědět, zda mezi exilovými novináři nejsou ruští nebo běloruští špioni. Podle tohoto pohledu má výjimka pro využívání špionážního softwaru vůči exilovým novinářům opodstatnění. Dokážete se do tohoto pohledu vcítit?

Je to legrační způsob uvažování. Vždyť zločincem může být i Evropan. Tak pojďme preventivně všem nasadit želízka. Takto se nebuduje občanská společnost. Úroveň svobody nějaké společnosti se definuje tím, jak jsou svobodní nejslabší a nejzranitelnější jedinci – na tom se staví demokracie. My exiloví novináři jsme v Evropě menšinou, a pokud se porušují naše práva, pak je v nebezpečí i většina. Drtivá část totalitních a autoritářských režimů začíná tím, že začne pronásledovat malou skupinu na základě nějakých arbitrárních vlastností. To je přímá cesta do pekel. Ve všeobecné deklaraci lidských práv není rozdělení podle států, národnosti či věku, všichni jsme lidé a máme mít stejná práva.

EU member state may have used #Pegasus spyware against a journalist who fled Russia. It is deeply problematic that Europeans will never know the truth, while #NSOGroup and Israel know all about the perpetrator and the target. This must be investigated in Europe @EP_PegaInquiry https://t.co/gZ7TySAFXs

— Sophie in ‚t Veld (@SophieintVeld) September 25, 2023

Občanská společnost by měla stát sledovat a kontrolovat, ne utíkat do bezpečí věznic jen pro jistotu, kdyby se něco událo. Právě proto platíme státu daně, aby nás před nebezpečím chránil, ale zákonnými způsoby. Meduza je Ruskem označena za nežádoucí organizaci a jakákoli interakce s námi je v Rusku trestána. I pro Evropu jsem nežádoucí osobou. Přitom se stačí podívat na můj životopis. Pokud já můžu být špionem, pak jím může být jakýkoli politický nebo veřejný činitel.

Ráda bych se vrátila k Lotyšsku. Několik měsíců před tím, než byl váš telefon napaden, lotyšská vláda zbavila ruskému televiznímu kanálu Dožď vysílací licenci. Jako důvod uvedla „bezpečnostní riziko“. Mohou tyto dvě události souviset? Že by se lotyšská vláda rozhodla pro jistotu sledovat každé ruské médium na svém území?

Nevylučujeme žádnou možnost. Meduza byla první redakce, jež vystoupila na podporu Doždě, později se k nám přidalo víc než tři sta dalších organizací. To je pro baltské státy ojedinělý případ celospolečenské shody.

Je pravda, že během jedné místní televizní show se o případu Doždě diskutovalo a někdo přišel s nápadem, že by měla všechna ruská média včetně Meduzy být pod drobnohledem. Neexistuje taková svoboda projevu, která by se líbila každému. Lidé rádi nahlíží na svobodu projevu jako na něco komfortního a pohodlného. Jenže novináři nikdy nebývají pohodlní pro vládu, právě proto se nám přezdívá čtvrtý pilíř demokracie. Nenecháváme politiky usnout na vavřínech.

Takže mohou tyto dvě události souviset? Možná ano. Změnil se přístup k ruským novinářům? Osobně necítím žádnou změnu. V případě Pegasu nás evropští novináři podpořili, protože si uvědomují rozsah nebezpečí. Jestli nebezpečí pochopila i lotyšská společnost, to nevím.

Přečtěte si

Službička pro maďarskou vládu. Jak získala Budapešť Pegasus?

Co si myslíte o prohlášení politiků podobných tomu, jaké učinil český prezident Petr Pavel? Uvedl, že bychom měli sledovat všechny ruské občany žijící na Západě. Ačkoli následně vysvětlil své výroky, které vyzněly nekorektně, mohlo to přispět k zvýšené úrovni podezřívavosti vůči Rusům v české společnosti.

Jsou věci, které vážně nesnáším, a populismus je jedna z nich. Úkolem politika je vysvětlovat, že neexistují jednoduché odpovědi. Na libovolnou jednoduchou otázku neexistuje stejně jednoduchá odpověď. Jedině snad na otázku, zda někoho miluješ, se dá odpovědět ano, či ne.

Populismus je, když Donald Trump říká, že za všechno mohou Mexičané a stačí postavit zeď, nebo když Petr Pavel navrhuje sledovat všechny Rusy. Samozřejmě, že jsou to fráze, které mohou být snadno zneužity. Domnívám se, že moudrý politik se takovým vyjádřením má vyhýbat, protože by mohla být použita jako návod k diskriminaci na základě národnosti, místa narození nebo občanství. Vladimir Putin je také velký mistr populismu a jednoduchých tvrzení. Ukrajina podle něj neexistuje. Úkolem politika je naopak přesvědčit společnost, aby nehledala jednoduché odpovědi. Politik má vyzývat lidi k toleranci, trpělivosti a dovednosti si počkat, zamyslet se, ne okamžitě utíkat a jednat.

Je tu další příklad – jak baltské země zareagovaly na proud uprchlíků, kteří utíkali před mobilizací v Rusku. Jejich hlavní argument zněl: neodjeli hned po začátku války, ale až v okamžiku, kdy se lekli mobilizace. Na konferencích vždy říkám: „Přátelé, tito muži nechtěli zabíjet, nechtěli se stát vrahy. Riskují svou budoucnost, protože se nechtějí stát zločinci. Copak to není cenný lidský kapitál? Vždyť mohou přinést hodně užitku té zemi, do které utekli před válkou, represemi a mobilizací.“ Říkám tomu prokurátorské myšlení – spočívá v upírání dobrých úmyslů, podezřívavosti a přesvědčení, že je každý špatný. Ale svět je takový, jaký ho vidíme.

Jedním z důvodů, proč Dožď přišel o licenci, bylo, že jeden z moderátorů v přímém přenosu mluvil o mobilizovaných Rusech jako o „našich chlapcích“. Je to tak trochu přirozené přeřeknutí od ruského novináře, který se dočasně nachází v exilu. Meduza má zcela odlišný příběh, sídlí v Lotyšsku od svého počátku. Vnímáte se jako exilové médium?

Žijeme v přítomnosti. Připomíná mi to mou oblíbenou povídku od Margaret Atwood, o ženě, která si vybavuje svůj pokus o sebevraždu během psychoterapeutického sezení. Psychoterapeut ji vyzve, aby si představila, že je Robinson Crusoe na pustém ostrově a že záchranná loď nedorazí. Má dvě možnosti: čekat na záchranu, nebo začít budovat život na ostrově. Jinými slovy, nejde pořád žít v minulosti a neustále se ohlížet zpět.

Máme velkou ruskojazyčnou čtenářskou základnu. Meduzu jsme spolu s ruskými kolegy založili v roce 2014, jsme mezinárodním médiem a publikujeme ve dvou jazycích – ruštině a angličtině. Nemáme zatím žádné plány ohledně návratu. V Rusku jsme mimo zákon, našim novinářům hrozí trest odnětí svobody od dvou do dvaceti let. Až válka skončí, a ta může trvat hodně dlouho, nebo skončí Putinův režim, pak budeme vycházet z nové reality. 

The post Šéfka ruského exilového média Meduza o útoku spywarem Pegasus: Dnes napadli mě, zítra napíchnou vás appeared first on investigace.cz.