Přeshraniční represe – státy sledují, šikanují, nebo přímo fyzicky napadají a vraždí své občany žijící v jiných zemích. Děje se to i v Evropě. Děje se to i v Česku. Investigace.cz přináší rozhovor s Natem Schenkkanem, spoluautorem výzkumné zprávy o přeshraniční represi pro Evropský parlament.

„Přeshraniční represe je, zjednodušeně řečeno, situace, kdy státy překračují hranice, aby umlčely disidenty,“ říká v rozhovoru pro investigaci.cz Nate Schenkkan. „Mohou to být občané daného státu, ale je důležité si uvědomit, že někdy jimi nejsou, může se jednat o diasporu, lidi v exilu, další generaci, která už v zahraničí žije dlouhodobě,“ vypočítává.

V letech 2014–2024 došlo na území členských států EU ke 139 případům přeshraničních státních útoků. Čtyři případy se odehrály v Česku. Nejčastějším útočníkem bylo Rusko.

Ve zprávě rozlišujete různé formy represe, některé jsou zřejmé, například fyzické ublížení, výhružky vraždou, nebo dokonce vražda. Jaké jsou tedy další taktiky, které represivní síly používají?

Ano, existuje velmi široká škála strategií. Patří mezi ně vraždy nebo pokusy o vraždu, fyzické útoky nebo případy, kdy je někdo unesen státem původu, jak ty země obecně označujeme. Pak do taktik zahrnujeme různé formy manipulace a zneužívání migrační politiky. Některé státy mohou být v otázkách vydávání nebo vyhošťování osob benevolentnější, ačkoli jejich postupy mohou být v rozporu se zákonem.

A pak je tu celá řada taktik, které jsou sice velmi dobře známé, ale je velmi těžké je přesně zdokumentovat.

Jaké taktiky máte na mysli?

Jde například o digitální nadnárodní represi, což je rozsáhlá oblast, která zahrnuje spyware, zastrašování a vyhrožování online a také hacking nebo pomlouvačné a diskreditační kampaně. Důležitá je i kontrola mobility. Státy využívají kontrolu nad pasy nebo jinými doklady, které lidé potřebují, aby se mohli pohybovat přes hranice. Příkladem může být Bělorusko, které v posledních několika letech začalo hromadně odmítat obnovu pasů lidem, kteří jsou v zahraničí. Turecko se chovalo velmi podobně. Pak jsou tu finanční mezinárodní represe. A státy využívají i možnosti zařadit lidi na seznam extremistů nebo teroristů či je obvinit z praní špinavých peněz.

Takže vlastně vytvoří záminku, aby jim mohli zmrazit peníze. 

Ano. Říká se tomu debanking, lidé nemají přístup k bankovním účtům, aktivům, ničemu, nemohou převádět peníze, nemohou přijímat peníze. Je to stále častější jev a je to velký problém, například v Nikaragui nebo v Rusku. Lidé se to samozřejmě naučili obcházet, přes prostředníky, kryptoměny, hromadné převody peněz – vždycky to ale přináší ztráty a neefektivitu.

Přečtěte si

Desítky nelegálních směnáren posílají miliony z Česka do Ruska a zpátky. Klienty nacházejí v Telegramu

Když jste říkal, že státy například označí cíle represí za zločince, jakou roli v tom hraje zapsání na takzvaný Red Notice, tedy seznam hledaných osob Interpolu? 

Interpol je v podstatě informační centrum. A když vydá země oznámení, má být Interpolem zkontrolováno, aby bylo v souladu s ústavou Interpolu a splňovalo různé další standardy. Jenže jakmile je oznámení vydáno, informace je zanesena do databází všech členských zemí, které používají Interpol. A ty jsou pak kontrolovány různými institucemi, v závislosti na okolnostech a zemi. Nejčastější případ z praxe: řekněme, že překračujete hranici a pohraniční stráž se dívá do svého počítače, zatímco kontroluje váš pas. Část toho, na co se dívají, je pravděpodobně to, zda se v mezinárodních databázích objeví nějaké upozornění. Zneužívání Interpolu je tedy mechanismus, který využívá tento systém k politickému pronásledování lidí, což není legální a není to povoleno podle ústavy Interpolu. Nemělo by se to stávat, ale stává se to neustále. Nedávno vyšla velká investigativa o tom, jak tohoto systému zneužívá Turecko. Dalšími, kdo ho úspěšně zneužívá, jsou třeba Rusko nebo Tádžikistán.

Naše redakce dlouhodobě sleduje zneužívání různých druhů spywaru. Existuje nějaká souvislost mezi bohatstvím a úrovní technické vyspělosti státu a zneužíváním spywaru? 

To už myslím neplatí. Ale bývalo to tak. Počátky těchto technologií se datují řekněme patnáct let zpátky, došlo k několika generačním změnám. Zpočátku byly státy při budování těchto nástrojů do značné míry závislé na svých vlastních zdrojích, proto bylo opravdu jen velmi málo států, které měly špičkový spyware – například Čína, Spojené státy, Rusko, Izrael. Krátký seznam. Ale před nejméně deseti lety došlo k posunu, kdy se zejména s komercializací izraelské technologie stal spyware dostupnější, trh se otevřel a rozrostl. Nemyslím si, že v současné době jsou pořizovací náklady extrémně vysoké, takže korelaci s bohatstvím zemí úplně nevidím. Pokud vím, tak jej jako formu přeshraniční represe ve velkém naopak používají některé z nejchudších států.

Existuje nějaký rozdíl v tom, jak se represe odehrávají v evropských zemích a jak globálně? Například jestli v Evropě jde spíše o kybernetické hrozby?

V některých ohledech jsou vzorce všude podobné, protože nejvíce zaznamenaných incidentů, které jsme schopni zdokumentovat, se odehrává prostřednictvím zneužívání a manipulace migračního systému. Jde tedy o zadržování a nezákonné deportace. Co se týče únosů, většinou se dějí tam, kde existuje velká spolupráce mezi hostitelským státem a státem původu. Ale to není případ Evropy, kde tento druh spolupráce prakticky neexistuje.

Dalším typem represe jsou fyzické útoky a atentáty. Ze zprávy vyplývá, že představují 18 % ze všech případů. 

Domníváme se, že to souvisí s příležitostmi a způsoby, jakými státy mohou nebo nemohou provádět určité druhy operací. A to je může tlačit k tvrdším a násilnějším metodám. Možná by raději někoho unesly, ale únosy a nezákonné vydávání osob jsou ve skutečnosti velmi obtížné a obvykle vyžadují značnou spolupráci ze strany hostitelského státu.

Dalo by se tedy říci, že čím demokratičtější je hostitelská země, tím spíše se bude jednat buďto o akce v rámci zákona nebo na jeho hraně, nebo to bude úplně extrémní a půjde o vraždy?

Přesně tak. Státy jako Rusko a Írán ztratily hodně diplomatických kontaktů. V posledních několika letech byly z Evropy vyhoštěny stovky ruských diplomatů. Většina z nich nebyli diplomaté, jak všichni víme, proto byli vyhoštěni. Ale to pak přeshraniční akce činí mnohem těžšími, zkrátka nemají lidi v terénu, nemají dobré kontakty na správných místech. Írán čelí podobným problémům, samozřejmě stále má ambasády v různých částech Evropy, ale je pod velkým dohledem, protože se v minulosti zapojil do přeshraničních represí a násilí. To tedy tyto státy tlačí k jiným postupům, protože stále hledají způsoby, jak dosáhnout stejných cílů, ale nemají k dispozici stejné nástroje.

Když mluvíme o, řekněme, represivních státech, z vaší zprávy vyplývá, že nejvýrazněji se angažuje Rusko, což asi překvapivé není. Vysoko v počtu aktivit jsou i Čína, Írán, ale taky Turecko nebo Tádžikistán. 

Začnu ve zkratce Tureckem, jehož aktivity jsou poměrně dobře popisovány i v médiích. Obrat nastal v posledním desetiletí, zejména po pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecká vláda tenkrát začala dělat čistky – doslova to tak nazývali – a to nejen v Turecku, ale po celém světě. Je to pokus o odstranění Gülenova hnutí z turecké společnosti a turecké politiky a vůbec všude. Unesli více než sto lidí z celého světa v desítkách zemí a v dalších se o to pokoušeli. V Evropě s menším úspěchem právě proto, že tu nemají dobré vazby a evropské úřady jsou vůči nim velmi podezřívavé.

Obzvlášť mě zaujalo, že tádžická vláda je velmi aktivní v Polsku. Proč?

Tádžikistán je také velmi důležitý a velmi zajímavý případ. V Tádžikistánu došlo k bodu zlomu nebo krizi v roce 2014, 2015, kdy vláda rozbila opozici a rozhodla, že opozice je teroristické hnutí a v zemi celou politickou stranu zakázala. Její vůdci byli vyhnáni nebo uvězněni, v rámci opozice vznikla řada odštěpených skupin, z nichž mnohé působí v zahraničí. Tádžikistán má obrovskou populaci emigrantů, protože země je velmi chudá a ekonomika je ve špatném stavu, takže exil a politika diaspory jsou pro zemi nesmírně důležité a vláda se velmi snaží je kontrolovat. Po zásahu v Tádžikistánu došlo k zásahu v Rusku, kde žije největší počet tádžických migrantů. Došlo k desítkám únosů a nezákonných vydání, stále více lidí tedy prchalo do Evropy. Mnozí z nich procházeli Běloruskem a překračovali pozemní hranici, a tak někteří z nich skončili v Pobaltí, ale většina v Polsku.

Tam byli zadrženi polskými úřady na základě informací od tádžické vlády. Polsko pak posílalo lidi zpátky, myslím, že se to stalo i v Rakousku, v Německu, zkrátka je tam docela dost spolupráce ze strany Evropanů a evropských úřadů. Zároveň se tyto případy moc neobjevují v tisku, nedostává se jim moc pozornosti. Samozřejmě nepomáhá to, že tito lidé například stáli za velkým teroristickým útokem v Moskvě, byli zapojeni do některých útoků v Turecku a do některých útoků souvisejících s ISIS. Proto je pro evropské země snazší souhlasit a říct: „Ano, jistě, pošleme je zpátky,“ i když to nedává smysl a existují velmi dobře zdokumentované případy, například tádžického opozičníka jménem Hizbullo Shovalizoda, který byl z Rakouska formálně vydán do Tádžikistánu, kde byl okamžitě uvězněn, a nejvyšší soud v Rakousku poté, co byl poslán pryč, uvedl, že to byla chyba, vydán být neměl a není v Tádžikistánu chráněn před mučením.

Ale nemělo by rozhodnutí soudu předcházet vyhoštění? 

Každá země má trochu jiné podmínky, ale ano, tohle byla jasná chyba. Není to neobvyklé, zejména v případech Tádžikistánu, kde je velmi těžké získat adekvátní právní zastoupení a evropské instituce jsou velmi skeptické.

Přečtěte si

Vydávání osob do zahraničí: Stíhaný by měl mít přístup ke spisu, říká advokát Krutina

Samozřejmě mě zajímají středoevropské případy – vybavujete si některé z nich?

Českých případů bylo v našich datech několik, ale nevybavuji si je. Počtem útoků je zajímavé Polsko. Mnoho z nich se týkalo zadržení a deportací, což hodně souvisí s velkými migračními toky přes Bělorusko, ať už Čečenců, Bělorusů, Tádžiků nebo Rusů. Navíc si myslím, že zejména za vlády PiS (momentálně opoziční strana Právo a Spravedlnost, pozn. red.), kdy se dal přístup k migraci shrnout jako „nejprve deportovat, pak se ptát“, to bylo velmi snadné, zejména pokud šlo o lidi muslimského původu.

Co se týče Slovenska, vybavuji si známý případ únosu vietnamského podnikatele, který byl vietnamskými tajnými službami z Německa odvezen na Slovensko a pak do Vietnamu. Prsty v tom měla slovenská vláda, kde byla v té době na návštěvě vietnamská vládní delegace.

Existují nějaké případy, kdy jsou ti, řekněme, špatní ve skutečnosti ti, které bychom normálně považovali za kladné hrdiny, spojence? Například britská nebo americká vláda?

Přísně vzato, podle toho, jak definujeme přeshraniční represe, tedy zaměřené na lidi s národní vazbou nebo občany těchto zemí, tak ne. To se teď moc nevidí. Neříkám, že k tomu velmi brzy nedojde.

Nicméně takový způsob chování není Američanům cizí – existuje mnoho překryvů s taktikami a technikami války proti terorismu (War on Terror, která začala po útoku 11. září 2001, pozn. red.). Na základě toho, jak si tenkrát počínaly Spojené státy, které se zapojily do kampaní únosů, vytvářely tajná vězení po celém světě a praktikovali mučení, se teď vlastně chovají – alespoň částečně – některé ze států, kde monitorujeme vůli k přeshraničním represím. Velmi často přebírají taktiky a napodobují je, v některých případech používají stejný jazyk, používají stejné obrazy, zobrazování lidí. Myslím, že skutečná paralela spočívá v tom, že tyto taktiky, zejména ze strany Spojených států a Izraele, pomohly vytvořit svět, kde je to přijatelné, pomohly pro tyto praktiky vytvořit jakousi logiku a model fungování.

Máte pro tohle přebírání modelu fungování nějaký příklad?

Mým oblíbeným příkladem je Turecko, nejen proto, že jsem ho hodně studoval, ale také proto, že je to tak zřejmé. Jak jsem říkal, Turecko začalo s únosy v letech 2016, 2017, a pokračovali v tom několik dalších let. Mají provládní noviny, které zahrnují i anglicky psanou verzi s názvem Daily Sabah. Daily Sabah přidalo na webovou stránku sekci s názvem „Válka proti teroru“, a když unesli někoho z Kyrgyzstánu, Gabonu nebo Jižního Súdánu, postavili tu osobu před tureckou vlajku, v poutech, celou pohmožděnou a zmučenou, a takto ji do oné sekce vyfotili.

A je tu ještě jedna věc, kterou bych k tomu chtěl říct, a sice že ve Spojených státech dochází k velkému nárůstu spolupráce. Velmi spolupracují se zeměmi, které se podílejí na přeshraničních represích v USA, což ještě  před rokem a půl nedělaly.

Vaše data pokrývají deset let, během té doby se stalo mnoho věcí. Lze pozorovat změny v počtech represí v souvislosti s tím, jak se mění politická situace v různých zemích?

Odpověď není jednoznačná, nemáme dostatek dat. Samozřejmě v některých případech je to zjevné, jak jsem již říkal, Turecko po roce 2016 nebo Rusko po roce 2022, kdy započalo invazi do Ukrajiny a následoval masivní odchod Rusů ze země.

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Možná také Bělorusko v letech 2020–2021, kdy došlo k obrovským protestům a brutálním represím?

Ano, přesně, takové obrovské změny, které mají za následek masivní emigraci, vidíme. Obecně je ale vzácné mít něco jako současné USA, kde můžete v reálném čase říct: „Víte, vláda se změnila a teď je úplně jiná politika,“ a to vůči íránským, ruským ale i čínským disidentům v zemi. To je něco, co se za poslední rok opravdu dramaticky změnilo, Spojené státy nyní rozhodně spolupracují alespoň s Ruskem a Íránem na vracení disidentů. To je něco, co Spojené státy dříve nedělaly. Ale je to spíše výjimečné, v hostitelských zemích, kde vidíme tento druh změny, je to spíše nenápadné a odehrává se to, řekl bych, většinou v delším časovém období.

Myslíte, že takových případů bude přibývat i v Evropě? S celkovým posunem k populismu, možná i pravicové politice.

Doufám, že ne. Doufám, že díky zájmu Evropského parlamentu a Evropské komise dojde ke společnému úsilí na úrovni evropských institucí i na úrovni některých členských států a EU bude tento problém brát opravdu vážně.

Je to realistická vize?

Ano. Myslím, že je. V některých členských státech se již řada věcí děje. V naší studii jsme se snažili navrhnout praktická řešení. A teď jde o to, udělat další krok. Je to jako když začnete pokládat jednu nohu před druhou, brzy se rozběhnete.

Takže pomalu, ale jistě? 

Doufejme, že ne příliš pomalu. Někdy to musí jít trochu rychleji.

Autorka rozhovoru: Zuzana Šotová

The post Perzekuce bez hranic: Jak autoritářské vlády pronásledují své disidenty na území jiných států appeared first on investigace.cz.

„Organizace spojených národů pro mě nikdy nic neudělala.“ Tak americký prezident Donald Trump vysvětlil, proč zakládá vlastní mírovou organizaci. A co on naopak dělá pro svět a mír, ukazuje výběr státníků, které do své Rady přizval mezi prvními. 

Rada míru měla původně dohlížet na mírovou obnovu Pásma Gazy. Její působnost se ale rozšířila daleko za původní ambice a řešit bude i další válečné konflikty a světový pořádek. Spolu s pozvánkou do Rady míru rozesílal Trump i žádost o miliardový členský poplatek (přes dvacet miliard korun) za stálé členství, splatný po třech letech. Tyto peníze měly být vynaloženy právě na obnovu válkou zničené Gazy. Jenže zmínka o Gaze ze zakládacího dokumentu v poslední verzi zmizela.

Donald Trump se ujal role doživotního předsedy Rady a oslovil dalších šedesát dva zemí a například i papeže s pozvánkou, aby se stali členy. To, nakolik o fungování Rady rozhoduje, dokumentoval například tím, že po konfliktu s kanadským premiérem pozvánku pro Kanadu zrušil.

Z pozvaných zemí podepsala členství zatím méně než polovina, konkrétně dvacet sedm. Oproti tomu dalších dvacet pět zemí, a to včetně České Republiky, se ještě definitivně nevyjádřilo. Devět evropských zemí (Norsko, Itálie, Španělsko, Německo, Švédsko, Irsko, Slovinsko, Velká Británie, Francie) členství odmítlo. Pozvánku dostaly jen dvě africké země, a to Egypt a Maroko. Důvodem může být, že Donald Trump dlouhodobě považuje africké země za „shitholes“.

Mezi prvními zeměmi, které členství v Trumpově Radě míru potvrdily, jsou země s pošramocenou pověstí, zejména co se týká právě míru nebo lidských práv. Níže následuje jejich nereprezentativní výběr založený na tom, zda už jsme o nich jako redakce investigace.cz psali.

Ázerbájdžán: korupce, porušování lidských práv a útoky na svobodná média

Dokumenty za svoji zemi podepsal mezi prvními například prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev. Ten je ázerbájdžánským prezidentem přes dvacet let. Funkci zdědil po svém otci Hejdaru Alijevovi. Alijevové vedli mnoho let krvavou válku s Arménií o Náhorní Karabach. Teprve loni podepsaly Arménie a Ázerbájdžán za asistence Donalda Trumpa mírovou dohodu.

Režim prezidenta Alijeva tvrdě potlačuje svobodná média i politickou opozici. Ilhamova žena Mehriban Alijeva zastává funkci viceprezidentky a spolu s dětmi a dalšími příbuznými ovládají většinu státních firem, z nichž tunelují stamiliony dolarů. Ty pak utrácejí za nemovitosti v Praze či Karlových Varech, luxusní zboží nebo s jejich pomocí korumpují evropské státníky.

Království Bahrajn: mučení a špehování lidí

Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch je v Bahrajnu mučení běžnou součástí justičního procesu. Političtí oponenti a režimu jinak nepohodlní lidé jsou „násilně mizeni“. Vláda Bahrajnu navíc své obyvatele masivně sleduje prostřednictvím špionážní techniky.

V roce 2011 vypovídaly před speciální Bassiouniho komisí, která vyšetřovala incidenty během povstání v roce 2011, desítky bývalých politických vězňů z Bahrajnu o mučení, během kterého jim věznitelé ukazovali přepisy e-mailů a sms konverzací. Společnost, která spyware implementovala, měla pobočku stejného názvu v Česku. Dnes se firma jmenuje Datafusion Systems.

Izrael: premiér s mezinárodním zatykačem

Premiér Izraele Benjamin Netanjahu vyjádřil vůli stát se členem Rady míru, nicméně na podpisovou ceremonii do Davosu raději poslal svého zástupce. Mezinárodní trestní tribunál na něj totiž vydal mezinárodní zatykač kvůli podezření z páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Netanjahu se obával, že by ve Švýcarsku mohl být zatčen a vydán ke stíhání.

Bělorusko: diktátor, který se bojí vycestovat

Podobně na tom byl i „poslední evropský diktátor“ a spojenec Vladimira Putina, běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Přestože chce k Radě míru připojit Bělorusko, poslední evropskou zemi, kde ještě platí trest smrti, do Davosu podepsat dokumenty nepřiletěl. I on se obává, že by mohl mít v zahraničí problémy.

Bulharsko: offshory

Bulharsko má v Radě míru hned dva zástupce. Jedním je Bulharsko jako členská země, druhým je šéf výkonné rady pro Gazu pod Radou míru Nikolaj Mladenov. Ten na sebe přitáhl pozornost v souvislosti s novinářským projektem Pandora Papers, tedy únikem dvanácti milionů dokumentů z právní kanceláře Mossack Fonseca, která klientům spravovala jejich zdánlivě anonymní offshorové finanční struktury. Z dokumentů vyplývá, že Mladenov si pár dní po nástupu na diplomatickou pozici v OSN v roce 2013 založil offshorovou firmu. Podle něj tato firma nikdy nebyla aktivní, udržoval si ji ale za poplatek 600 USD až do roku 2018.

Maďarsko: záchranná mise pro sankcionovaného spojence

Maďarsko bylo první členskou zemí EU, která se přihlásila ke členství v Radě míru.* Ale i Viktor Orbán má potíže s mezinárodním právem, a to dost zásadní. Dohodl se totiž s mužem, který figuruje na americkém sankčním seznamu, že ho zachrání, aby nemusel do vězení. Jde o Milorada Dodika, který usiluje o odtržení Republiky srbské od Bosny a Hercegoviny, který čelí nejenom americkým a britským sankcím, ale i obviněním z korupce a podpory Ruska.

Bosna a Hercegovina roku 2023 Dodika obžalovala za to, že podepsal kontroverzní zákon, že se Republika srbská nebude řídit verdikty celostátního ústavního soudu ani samotného vysokého představitele OSN. Na konci loňského února ho prvoinstanční soud uznal vinným a uložil mu nepodmíněný trest jednoho roku vězení a šestiletý zákaz působení v politice.

Pokud by musel rovnou nastoupit do vazby nebo vězení, mělo ho speciální maďarské policejní komando vysvobodit a vyvézt do bezpečí v Maďarsku.

Právo Šaría: násilí na ženách a trest smrti

​​Pákistán, Katar i Saúdská Arábie byly mezi prvními zeměmi, které se staly členy Trumpovy Rady míru. Všechny tyto státy mají v trestním zákoníku zakomponováno právo šaría, tedy náboženské právo nadřazené sekulárnímu. V jeho rámci je běžné domácí násilí na ženách. Odhaduje se, že například v Pákistánu zemře v důsledku domácího násilí více než pět tisíc žen ročně. Ve těchto zemích navíc platí trest smrti. Ve Spojených arabských emirátech byl podle zákona až do roku 2020 vykonáván ukamenováním.

Podle prohlášení Donalda Trumpa na sociální síti TruthSocial jde o „nejprestižnější radu leaderů, jaká kdy byla kdekoli a kdykoli sestavena“. Plány s Pásmem Gazy, kvůli kterým celá rada původně vznikla, se ale v mezidobí rapidně změnily. Po Trumpově vystoupení v Davosu nabývá projekt záchrany Gazy jasnějších obrysů.

Vizualizace, které získal deník Washington Post, ukazují, že jde o vybudování Gaza Riviéry s tím, že původní palestinské obyvatelstvo bude „dobrovolně přesídleno“ a území bude v majetku amerického svěřenského fondu.

Autorka textu: Pavla Holcová

*Edit (31. 1. 2026): V původním textu jsme uvedli, že Maďarsko je jedinou členskou zemí EU, která přijala pozvánku do Rady míru. Ve skutečnosti bylo Maďarsko první členskou zemí EU, která se ke členství v Radě míru přihlásila. Za nepřesnost se omlouváme. 

The post Diktátor, možný válečný zločinec i korupčník. Kdo jsou hlavy zemí, které jako první přijaly členství v Trumpově Radě míru appeared first on investigace.cz.

Denis Karpovič je obchodník s elektronickými součástkami pro automobilový průmysl. Do Ruska je z Evropy dováží už dlouhé roky. Po anexi Krymu založil pobočky své firmy K&K trade group v Jižní Koreji a Uzbekistánu. To mu umožňuje zboží podléhající protiruským sankcím do Ruska dál dovážet. Jako honorární konzul v České republice navíc požívá zvláštní výhody. Případem se zabývala Kristina Vejnbender spolu se Soniou Maximiv z ukrajinského analytického centra State Watch. Obě si k mikrofonu pozval Petr Gojda.

The post Podcast Odposlech: Neviditelný diplomat v Česku a jeho byznys s Ruskem appeared first on investigace.cz.

Je „neviditelný“ a zároveň jde o úspěšného podnikatele, který navíc obchází sankce uvalené na Rusko. Denis Karpovič je běloruský honorární konzul v Česku, o jehož činnosti úřady prakticky nic nevědí. Podnikatel s českým, běloruským i ruským občanstvím, který do Ruska vyváží součástky pro výrobu aut přes svoji firmu v Jižní Koreji. Žije ale v Praze. Karpovičovo diplomatické působení a podnikání zkoumala redakce investigace.cz ve spolupráci s ukrajinským analytickým centrem StateWatch.

Na současné české diplomatické listině jsou uvedena jména pouze dvou Bělorusů. Prvním je chargé d’affaires, tedy vedoucí úřadu, Stefaniya Zmitrakovič. Zástupce vedoucího úřadu, Bělorus Mikalaj Dukšta, byl v září 2025 označen českou BIS za agenta běloruské Komise státní bezpečnosti (KGB) a musel zemi opustit. Bělorusko kvůli špatným vztahům s Českem velvyslance nemá.

Druhou osobou, která figuruje na seznamu už od roku 2020, je honorární konzul Denis Karpovič, zároveň předseda Česko-běloruské obchodně průmyslové komory. Jeho působení bylo českým ministerstvem zahraničí schváleno na devět let, tedy do roku 2029.

Úkolem honorárních konzulů je podporovat především obchodní vztahy mezi zeměmi. Karpovičova agenda je ale, zdá se, mnohem ambicióznější. 

„Na honorárního konzula připadá řada úkolů v politické, obchodně-ekonomické, vědecko-technické i konzulární oblasti. Dále se bude podílet na kulturní spolupráci a na práci s krajanskou komunitou,“ stojí v tehdejším oznámení o uvedení Karpoviče do role konzula na stránkách běloruské ambasády.

Neexistující konzulát

Sídlo Karpovičova konzulátu se nachází v takzvané „ruské vesnici“ neboli areálu Gejzírparku v Karlových Varech, která patří společnosti Gejzír real. Až do roku 2024 byl jejím majitelem Sergej Katyrin, šéf obchodní a průmyslové komory Ruské federace. Nynějším majitelem je firma z Kazachstánu. Telefonní číslo konzulátu je nedostupné.

Magistrát Karlových Varů nemá o činnosti běloruského konzulátu, který má působit v Karlovarském a Středočeském kraji, ani o samotném konzulovi žádné informace. „Za posledních deset let jsme s ním nikdy nepřišli do kontaktu,“ konstatuje mluvčí města. 

Vedení Středočeského kraje přerušilo podle mluvčí Zuzany Žídkové veškeré kontakty s Běloruskem už v roce 2021. Poté, co běloruský prezident Lukašenko donutil přistát letadlo s opozičním aktivistou Ramanem Pratasevičem a nechal ho zatknout.

O konzulově současné činnosti nevědí nic ani na českém ministerstvu průmyslu a obchodu, ani v agentuře na podporu obchodu CzechTrade. „Dle našich informací došlo k poslednímu kontaktu s panem Karpovičem v roce 2020. Následně MPO ukončilo, v návaznosti na silou potlačované protesty v Bělorusku, kontakt s obchodním oddělením běloruské ambasády v ČR,“ sdělil mluvčí MPO David Hluštík. 

Denise Karpoviče neznají ani v prostředí samotné běloruské komunity v Česku. Výjimkou, kdy se Karpovič veřejně angažoval, byly běloruské parlamentní a prezidentské volby v letech 2019 a 2020. Tehdy konzul zasedal ve volebních komisích – poprvé jako místopředseda a následující rok jako předseda komise na pražské ambasádě. Lukašenko v roce 2020 v Praze získal 22 hlasů, opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouská získala 447 hlasů. Honorární konzul se k výsledkům voleb nevyjadřoval. Nevyjadřoval se ani k násilnému potlačení běloruských protestů po zfalšovaných volbách, a předtím ani k anexi Krymu. Jak na sociálních sítích napsala jeho manželka, stylistka a blogerka Anastázie Karpovičová – ona i její manžel „jsou mimo politiku“.

Investigativní novinář Aleksej Karpeka z běloruské exilové redakce Buro Media ale tvrdí, že je to iluze. „Je vyloučené, aby se honorárním konzulem stal odpůrce režimu. Formální zákaz sice neexistuje, ale nikoho, kdo kritizuje Lukašenka, by na takovou pozici nikdy nepustili,“ říká Karpeka, který se věnoval vazbám honorárních konzulů na běloruského vládce. V listopadu 2025 vydalo běloruské ministerstvo zahraničí nové nařízení, že osobnosti honorárních konzulů nyní schvaluje KGB a Lukašenkova administrativa osobně.

Podle slovenského diplomata a bývalého ministra zahraničí Rastislava Káčera se titul honorárního konzula dá v některých rozvojových zemích dokonce „koupit“. „Formálně honorární konzul nemá téměř žádné výhody, ale v praxi se na něj policie často dívá jako na diplomata. Většina lidí vůbec nerozlišuje mezi honorárním konzulem a skutečným diplomatickým zástupcem,“ vysvětluje. Stejný názor zastává novinář Karpeka. „Právně vzato nedává konzulská funkce žádné výhody v obchodě ani v jiných oblastech. Ve skutečnosti však představuje status, který určité výhody přináší a může otevřít dveře k vysoce postaveným úředníkům,“ dodává. 

Kontakt s českými úředníky ale Denise Karpoviče zjevně neláká. Potvrzuje to i zkušenost redakce investigace.cz – konzul odmítl žádost o rozhovor a neodpověděl ani na otázky, které mu redakce poslala.

Přečtěte si

Diplomatické výhody na prodej. Zločinci zneužívají statut honorárních konzulů

Existující podnikatel

Karpovičově diplomatické činnosti předcházela podnikatelská kariéra v Česku. V roce 2011 založil svou vlajkovou pražskou firmu K&K trade group, s. r. o., která která dodává příslušenství automobilovým firmám. I přes pokles tržeb po roce 2019 dosáhla firma loni čistého zisku ve výši 35 milionů korun a zaměstnávala pět lidí. 

Podle webu firmy dodává K&K trade group zhruba 250 milionů komponent ročně a má v současnosti zastoupení ve třech zemích – v Česku, Uzbekistánu a Jižní Koreji. Zatímco nyní na svých stránkách firma uvádí, že dodává do více než dvaceti zemí Evropy, Ameriky a Asie, ještě v roce 2017 specifikovala jako příjemce také země SNS (Společenství nezávislých států, které sdružuje část postsovětských republik).

Dnes firmu K&K trade group společně se svým obchodním partnerem, Bělorusem Alexandrem Klopovem, vlastní Karpovič skrze Global European Solutions.

Dodnes také skrze stejnou firmu, sídlící v pražském Karlíně, vlastní na firemním webu opomenutou pobočku v Rusku. K&K Rus uvádí, že dodává komponenty automobilkám Kamaz a Avtovaz – obě společnosti dnes figurují na evropském sankčním seznamu, protože vyrábějí obrněná vozidla pro ruskou armádu.

Až do začátku války v roce 2022 putovaly komponenty z Česka do Ruska prostřednictvím české firmy, která dnes patří Karpovičově tchyni. Poslední přímá dodávka odešla podle celní databáze 28. února 2022, tedy čtyři dny po začátku rozsáhlé ruské invaze.

Přesto se firmě daří dodnes. V roce 2024 měla tržby ve výši 331 milionů korun a pracovali v ní tři lidé.

Cesta přes Koreu

Ve spolupráci s analytickým centrem StateWatch se investigaci.cz podařilo zjistit, že zásilky s komponenty do Ruska putují i nadále, teď už ale přes Turecko, Čínu či jihokorejskou pobočku K&K Korea, jíž šéfuje rovněž Karpovič.

Ze záznamů několika obchodních databází, které má naše redakce k dispozici, jsme zjistili, že v letech 2022 až 2025 importovala Kapovičova K&K Rus zboží v celkové hodnotě přes 1,6 milionu dolarů, v přepočtu 35 milionů korun. Přestože dodávky putovaly – kromě Česka – z mimoevropských zemí, dodávané výrobky pocházely z Evropy: z Německa, Švýcarska, nebo Polska a dalších zemí. Z toho zboží v hodnotě 432 tisíc dolarů (kolem devíti milionů korun) dodala přímo Karpovičova korejská pobočka. Elektronické komponenty, které Kapovičova ruská firma dováží, spadají podle evropských sankčních nařízení do kategorie zboží dvojího užití – tedy komponent využitelných jak v civilní výrobě, tak pro vojenské účely. Z tohoto důvodu je jejich prodej ruským podnikům zakázán.

Mezi dováženými značkami je hlavně německá firma Wago, která vyrábí mimo jiné elektrické komponenty pro autoprůmysl a která má pobočky i v Česku. Firma na naše otázky ohledně dovozů komponent do Ruska nereagovala.

Rus, nebo Bělorus?

Na ruském trhu Karpovič podniká už dlouhou dobu. Podle zjištění investigace.cz má kromě běloruského a českého občanství také ruské, které získal v roce 2005. Obchodu s elektro­součástkami se začal věnovat v roce 2009, kdy v Rusku působil jako generální ředitel ve firmě Elko Group se sídlem v Moskvě a obchodním zastoupením v Minsku. Firma prodávala elektrické průmyslové spotřebiče a součástky pro auta včetně konektorů, které mimo jiné dodávala i Kamazu a Avtovazu. Firma přestala existovat v roce 2018. 

Několik měsíců po ruské invazi na Krym v roce 2014 a uvalení prvních sankcí na Rusko si Karpovič založil firmu na Seychelách. Ta vzápětí zaregistrovala další, britskou společnost, jejímž jednatelem byl Karpovičův partner z Česko-běloruské obchodně průmyslové komory, zatímco majitelem byla firma dalšího Karpovičova partnera.

Zrovna tato britská firma v letech 2017 až do svého zániku v roce 2019 ovládala českou K&K trade group. K čemu konkrétně offshorová firma sloužila, se redakci nepovedlo zjistit. 

Podle běloruského investigativního novináře Karpeka status honorárního konzula mohl přispět k budování úspěšné logistiky, jejímž cílem je obcházet evropské sankce. „Status konzula samozřejmě neposkytuje žádnou výjimku ze sankcí. V praxi však usnadňuje budování ‚šedých‘ schémat a zároveň poskytuje určitou míru politické ochrany — alespoň do chvíle, než se příběh dostane na veřejnost,“ konstatuje. 

V současné době působí v Evropě přes dvacet běloruských honorárních konzulů. Část z nich se podle zjištění Běloruského investigativního centra věnuje nelegálním aktivitám, například „obcházení sankcí, pašování zboží, nelegální stavbě, obchodu se zbraněmi a prodeji léků za přemrštěné ceny“. I proto se některé evropské země rozhodly přehodnotit působení honorárního konzula v jejich zemi. Přestože schvalování nebo naopak rušení pozic honorárních konzulů spadá pod agendu českého MZV, odkázal nás nejprve tiskový mluvčí na běloruské Ministerstvo zahraničí.

Autorky textu: Kristina Vejnbender, Sonya Maksymiv (Trap Agressor, StateWatch)

The post Diplomat ve stínu. Běloruský honorární konzul v Česku obchoduje s Ruskem navzdory sankcím appeared first on investigace.cz.

V roce 2024 zahájila běloruská státní rozhlasová stanice Bělorusko šestihodinový pořad v polštině s názvem Volné slovo pro Polsko, který šíří propagandu na téma báječného života pod vládou Alexandra Lukašenka. V pořadu se objevil i Tomasz Szmydt, jenž v květnu 2024 v Bělorusku požádal o azyl.

„Poláci byli zkrátka ochuzeni o objektivní pohled na to, co se v Bělorusku děje,“ vysvětlil generální ředitel běloruského rádia Anton Vasjukevič.

Szmydt, který podle svých slov z Polska utekl kvůli omezování svobody slova, je ve své rodné zemi stíhán za špionáž a je na něj vydán mezinárodní zatykač. Dnes píše scénáře pro běloruská režimní média. Práci dostal ve státní mediální agentuře BelTA, kde údajně vyhrál výběrové řízení na spoluautorství 110 dílů. Jak zjistili naši kolegové z Buro.media, v roce 2024 si za to vydělal 6,3 tisíce eur (přes 150 tisíc korun) a v roce 2025 za 273 scénářů již přes 15 tisíc eur (v přepočtu více než 370 tisíc korun).

Za dva roky utratila BelTA v přepočtu více než deset milionů korun na propagandu zaměřenou na polské publikum.

Běloruští novináři také zjistili, že na výrobě tohoto propagandistického rozhlasového pořadu se podíleli i další občané Evropské unie, kteří kvůli trestnímu stíhání ve svých zemích našli útočiště pod křídly Lukašenkova režimu. Kromě Poláků jsou mezi nimi Litevec, Lotyš nebo Ital.

Jak jsme již dříve informovali, Szmydt v Minsku zřídil nadaci Polská pravda, jejímž úkolem má být pomoc v utužování vztahů mezi Ruskem, Běloruskem a dalšími slovanskými národy. Přesněji řečeno by nadace měla sdílet „skutečnou pravdu“ o dění v těchto zemích.

V souvislosti s jeho útěkem do Běloruska vyvolává znepokojení rozsah důvěrných informací, k nimž měl Szmydt jakožto soudce a člen ministerstva spravedlnosti přístup.

U správního soudu ve Varšavě působil u takzvané II. soudní divize, která se mimo jiné zabývá záležitostmi ochrany utajovaných informací a bezpečnostních prověrek. V praxi tedy Szmydt rozhodoval například o tom, kdo bude mít přístup ke zdrojům důvěrných informací s různým stupněm utajení. Podílel se i na bezpečnostních prověrkách polských příslušníků ozbrojených sil, policistů a tajných agentů působících mimo jiné v EU a NATO.

V květnu 2017 pak nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku díky povýšení od soudce a tehdejšího nižšího státního tajemníka Łukasze Piebiaka. K utajovaným informacím měl proto přístup i uvnitř ministerstva, osobně mu jej udělil někdejší státní tajemník a politik PiS (Právo a spravedlnost) Michał Wójcik.

Szmydt navštívil Bělorusko již v roce 2023. Co bylo cílem jeho návštěvy a jestli už tehdy spolupracoval s běloruskými tajnými službami, stále není jasné. Nečinnost tehdejší polské vlády v této záležitosti kritizoval na svém profilu na X ministr vnitra a státní správy za Občanskou platformu (PO) Tomasz Siemoniak: „Bezpečnostní služby pod vedením vlády Práva a spravedlnosti nezaznamenaly Szmydtovu několikadenní cestu do Běloruska v červnu 2023 a nepodnikly žádné kroky,“ uvedl. Ministr tak poukázal na to, že kdyby byl Szmydt již dříve sledován polskou kontrarozvědkou, mohlo být zabráněno jeho následnému útěku do Běloruska a potažmo také úniku citlivých dat, kterými disponoval. To, že byl Szmydt s největší pravděpodobností agentem ve službách cizího státu už v době své působnosti ve vládních strukturách, potvrdil také bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (PiS).

The post Polský vysoce postavený soudce uprchl do Běloruska. Nyní pracuje pro tamní propagandu appeared first on investigace.cz.

Redakce IStories spustila databázi zahrnující údaje o zesnulých a nezvěstných ruských vojácích. Srbská policie prověřuje možné zneužití prostředků USAID (Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj). Bělorusko prodává řepkový olej z okupované Ukrajiny do EU. Rumunská policie zadržela krajně pravicového politika Călina Georgesca. Britské úřady odsoudily šest mužů za obchodování s migranty a nucení jich k práci na konopných farmách po celé zemi.

Srbská policie na příkaz speciální protikorupční jednotky Nejvyššího státního zastupitelství v Bělehradě prohledala kanceláře několika nevládních organizací, aby shromáždila důkazy o možném zneužití prostředků USAID. Tento krok přišel poté, co administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v lednu na 90 dní zmrazila financování USAID.

Podle Institutu pro evropské záležitosti vláda USA zároveň poskytla Srbsku v letech 2012 až 2020 pomoc ve výši více než 110 milionů dolarů (2,6 miliardy korun), které šly do státního rozpočtu, jenž spravuje politická většina v zemi. Spojené státy podpořily Srbsko od roku 2000 celkovou pomocí ve výši více než jedné miliardy dolarů. Některé z nevládních organizací, které byly prohledány, uvedly, že nevedou žádné projekty financované USAID. Maja Stojanović, výkonná ředitelka organizace Občanské iniciativy, prohlásila, že do kanceláří její organizace vtrhlo asi dvacet detektivů, aniž by předložili soudní příkaz.

Redakce IStories spustila databázi s názvem Charon, která zahrnuje údaje o zabitých či nezvěstných ruských vojácích. Umožňuje vyhledávání jednotlivců, odhady počtu padlých podle regionů, jejich věk, místa úmrtí nebo údaje o nezvěstných ruských vojácích. Databázi web IStories pravidelně aktualizuje na základě dat z různých zdrojů, zejména veřejných zpráv o úmrtí. Projekt je pojmenován podle postavy ze starořecké mytologie, převozníka duší zemřelých přes řeku Styx do říše mrtvých.

Rumunská policie zadržela krajně pravicového politika Călina Georgesca, jenž vyhrál první kolo loňských prezidentských voleb. To bylo však záhy zrušeno kvůli ovlivnění voleb cizím státem – ve zveřejněných dokumentech s informacemi tajných služeb se mluví o Rusku. Policie Georgesca zadržela v Bukurešti, právě když se údajně chystal zaregistrovat jako kandidát do dalších voleb. Redakce investigace.cz nedávno informovala o jeho masivní tiktokové kampani, na níž se podílelo přes 25 tisíc tiktokových účtů, což vedlo k nárůstu Georgescovy podpory z 5 % na 23 %.

Přečtěte si

Rumunsko: Kampaň na TikToku kandidátovi krajní pravice (skoro) vyhrála prezidentské volby

Přečtěte si

Podcast Odposlech: Rumunské volby, TikTok a ruské vměšování. Raketový vzestup extrémně pravicového kandidáta Calina Georgescu komentuje Josef Šlerka

Běloruské firmy prodávají řepkový olej z okupované Ukrajiny do EU, zjistili novináři z Radio Free Europe/Radio Liberty. Zatímco ještě v roce 2021 byla největším dodavatelem řepkového oleje Ukrajina, na konci roku 2022, prvního roku ruské invaze do Ukrajiny, to už bylo Bělorusko. Jen během poloviny roku 2024 nakoupila EU z Běloruska 90 400 tun řepkového oleje, což je čtyřikrát více než množství vyvezené z této země za celý rok 2021. Ukrajina v důsledku ruské invaze přišla o 18 % orné půdy, kterou obdělávala ještě v předvečer invaze. Investigace média Radio Free Europe/Radio Liberty ukázala, že nejméně pět běloruských společností, včetně největší Agroprodukt, obdrželo řepku z Ruskem obsazeného regionu Cherson. Šetřením se rovněž zjistilo, že stejná společnost pokračuje v dodávkách řepkového oleje do Litvy, jediné země EU, která doposud zakázala dovoz běloruských potravin. Do Litvy se nyní řepkový olej dostává přes Lotyšsko a Polsko.

Přečtěte si

Obcházení sankcí. Jak se do Česka dostává běloruská močovina

Přečtěte si

Děravé sankce. Rusko a Bělorusko dovážejí do EU dřevo i přes obchodní omezení

Britské úřady odsoudily šest mužů za to, že obchodovali s migranty a nutili je k práci na konopných farmách po celé zemi. V rámci vyšetřování byl identifikován vůdce gangu Mai Van Nguyen, který konopné farmy ovládal. Skupina si na provádění svých nelegálních operací pronajímala nemovitosti s využitím falešných dokladů a přezdívek.

Tři muži byli údajně pověřeni vykořisťováním migrantů zaměstnaných na konopných farmách. Další dva členové, kteří pracovali jako taxikáři, převáželi migranty mezi jednotlivými nemovitostmi a vydělávali stovky liber za jednu cestu, zatímco poslední člen sloužil jako prostředník a staral se o prodej konopí a také zprostředkování pronájmů nemovitostí v Birminghamu. „Nejenže byli migranti převáženi do Velké Británie neuvěřitelně nebezpečnými způsoby – nákladními auty nebo loděmi –, ale poté byli nuceni žít v ponižujících podmínkách, aby splatili své dluhy otrockou prací. Víme, že někteří byli také vystaveni násilí,“ řekl velitel pobočky NCA Kevin Broadhead.

Přečtěte si

Počet případů obchodování s lidmi roste

Přečtěte si

Andrew Tate: Nové dokumenty poodhalují podezřelé finanční operace

The post #zesvěta: Běloruské firmy prodávají do EU olej vyrobený z ukradené ukrajinské řepky appeared first on investigace.cz.

Ruské speciální jednotky GRU v Kaliningradu nacvičují sabotážní útoky. V Bělorusku zase vzniká nová jaderná hrozba. Evropští novináři na základě satelitních snímků s vysokým rozlišením mapují vývoj ruských vojenských základen na hranicích s Polskem a pobaltskými zeměmi. Jejich zjištění publikoval web VSquare.org.

Ve vesnici Parusnoje nedaleko polsko-ruských hranic a kousek od námořní základny u ruského města Baltijsk sídlí specializovaná ruská zpravodajská jednotka GRU. Ta cvičí sabotéry, kteří následně plní úkoly a provádějí útoky v Polsku a pobaltských státech.

Jak zjistilo litevské veřejnoprávní médium LRT (Lietuvos nacionalinis radijas ir televizija) na základě informací od bezpečnostních a vojenských zdrojů, na základně v Parusnoje pracuje až 120 lidí. Do speciální jednotky, která tu působí, jsou vybírání pouze muži, a to jen z řad profesionálních vojáků a takzvaných aktivních záloh (s výjimkou branců). Podle zdrojů LRT musí měřit alespoň 172 centimetrů, být fyzicky zdatní a nesmějí trpět žádnými fobiemi. Výhodou je také znalost cizích jazyků.

Tato jednotka je známá jako 390. průzkumný bod zvláštního určení. Její členové jsou připravováni na mise probíhající podél pobřeží Baltského moře a namířené proti NATO. Výcvik zahrnuje útoky na strategické cíle v zemích, jako je Litva a Polsko.

Satelitní snímky oblasti Parusnoje ukazují, že do základny byly během posledních deseti let zřejmě investovány značné finanční prostředky. Vznikla tu nová výcviková budova, bazén či přistávací plocha pro vrtulníky. Podle zdrojů obeznámených s ruskými vojenskými investicemi, s nimiž novináři z LRT mluvili, se potápěči cvičí také v Kurském zálivu. Výcviková stanoviště jsou i v oblasti písečného poloostrova Kurská kosa nebo přímo u litevských hranic.

Strach, oheň, sabotáž

Na začátku roku 2024 zadržela polská Agentura vnitřní bezpečnosti (ABW) Sergeje S., a tím zabránila plánovanému útoku na chemický závod ve Vratislavi. Sergej dostal instrukce k žhářské agresi přes Telegram od tajemné osoby vystupující pod jménem Alexej. Podle oficiálních spisů k tomuto případu, k nimž měl přístup polský deník Gazeta Wyborcza, byl Sergejův telefon registrován v Kaliningradu. Obviněný však popřel, že by toto město kdy navštívil. Přiznal ovšem, že za operací stály ruské služby.

Podle evropského zpravodajského zdroje novinářů odpovídá zmařená sabotáž informacím, jež získalo NATO o ruských plánech útočit na kritickou a civilní infrastrukturu, a to například v Polsku. Experti se domnívají, že tyto akce mají vyvinout tlak na Západ a zmírnit ukrajinské útoky na ruské cíle.

Přečtěte si

„Platíme dobře.“ Jak probíhá nábor proruských sabotérů působících v Evropě?

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski prohlásil, že podobné případy žhářství se dějí po celé Evropě. Zdroje z řad polských vládních služeb a litevské rozvědky však nepotvrdily ani nevyvrátily, že by tito sabotéři útočící na evropskou infrastrukturu pocházeli z Parusného. „Nelze přesto vyloučit, že se ruské zpravodajské a bezpečnostní služby sídlící v Kaliningradu podílejí na plánování a provádění útoků v regionu,“ uvedla litevská rozvědka v odpovědi novinářům.

Jednotka GRU z Parusnoje je odborníky považována za jednu z nejnebezpečnějších ruských jednotek v blízkosti hranic NATO.

Cvičení v Litvě

Ruští diverzanti překročili litevskou hranici pravděpodobně během cvičení již v roce 2015. Rok poté o tom informoval tehdejší šéf litevského parlamentního výboru pro národní bezpečnost a obranu. Na ruskou infiltraci upozorňovaly litevské zpravodajské služby už v minulosti. Podle zdrojů LRT mohlo jít v roce 2015 nejspíš i o členy výše zmíněné skupiny z Parusnoje. V lokalitě podél Baltského moře se totiž nacházejí místa zásadního významu pro NATO.

Příslušníci jednotek GRU jsou cvičeni k působení na cizím území a k sabotážím. Monitorují i logistické a dodavatelské řetězce NATO. Námořní tým z Parusnoje je tak schopen proniknout na litevské území a ničit tu například infrastrukturu nebo provádět tajné výsadky na okrajích přístavů, neutralizovat bezpečnostní síly a přebírat kontrolu nad klíčovými oblastmi. Jednotka k tomu může využívat kombinaci kybernetických a fyzických útoků. To vše s cílem oslabit bojeschopnost NATO.

Zpravodajský zdroj novinářů z LRT popsal plán výcviku ruských diverzantů v roce 2015, tedy v době údajného průniku Rusů za litevskou hranici. Podle těchto informací bylo cílem skupiny dostat se během deseti až dvanácti dní nepozorovaně do Litvy a tajně přejít litevské území na předem určené místo u pobřeží Baltského moře. Tam měli Rusové zřídit pozorovací stanoviště.

Hrozba z Kaliningradu

V nedalekém Kaliningradu se nacházejí rakety krátkého doletu Iskander, jež Rusko poprvé rozmístilo u polských hranic v roce 2016. „Varšava a Berlín jsou v dosahu ruských raket Iskander. Je tam asi sto jaderných hlavic, možná i víc. Byly modernizovány a jejich počet se z nějakého důvodu zvýšil,“ vyjádřil se polský premiér Donald Tusk v únoru 2024. Obavy letos vyslovil také polský ministr zahraničí Radosław Sikorski a připomněl, že ruské rakety několikrát narušily polský vzdušný prostor.

Polské ministerstvo obrany potvrdilo novinářům z webu VSquare.org, že v posledních letech bylo v kaliningradských přístavech umístěno devět lodí schopných nést rakety s jadernými hlavicemi a v příštích měsících by měly přibýt další dvě. Jejich dolet je 2 500 kilometrů.

Ruská brigáda ve městě Čerňachovsk nedaleko polských hranic má rovněž raketový systém Iskander a dvanáct odpalovacích zařízení se 48 raketami, jejichž hlavice také doletí až do vzdálenosti 2 500 kilometrů.

Podle VSquare jsou na základně v Čerňachovsku i dvě jednotky protivzdušné obrany. Na jih od základny, jak vyplývá z analýzy VSquare, se nacházejí radarové systémy a Rusové tam připravují výstavbu radarové stanice „Container 29B6“, jež by dokázala detekovat cíle až do vzdálenosti tří tisíc kilometrů. Radar tohoto druhu monitoruje balistické rakety namířené na Rusko, vysvětlil polský analytik Konrad Muzyka ze společnosti Rochan Consulting, která se specializuje na sledování ruských vojenských pozic.

Psychologická válka a raketový úder

Rusko tedy nejspíš rozšiřuje svůj radarový systém, jenž v současné době funguje pouze z oblasti Mordvinska a monitoruje vzdušný prostor Ukrajiny. Od roku 2022 ukrajinské síly na toto radarové zařízení dvakrát zaútočil.

Na konci července 2024 Putin oznámil, že Rusko dokončuje modernizovanou verzi raket Iskander s doletem až tisíc kilometrů. A jak velký je ruský arzenál přímo u polských hranic? Podle polského ministerstva zahraničí odhadují otevřené zdroje, že může jít o 1 500 až 2 000 jaderných hlavic, a předpokládá se, že některé z nich jsou umístěny v Kaliningradu.

Odborníci přesto zdůraznili, že ruská prohlášení o raketách Iskander jsou částečně psychologickou válkou. „Iskandery byly v Kaliningradu dávno před ruskou invazí do Ukrajiny a jsou jen natolik nebezpečné, nakolik je Rusko skutečně ochotné je použít,“ upozornil Maciej Matysiak, bývalý zástupce šéfa polské vojenské kontrarozvědky. „Rusko vytváří scénáře vyvolávající strach a testuje reakce, například narušováním vzdušného prostoru NATO.“

Přečtěte si

Podcast Odposlech: Ve stínu sankcí. Zpravodajské kanály na Telegramu šíří ruskou propagandu

Specialista z polského Centra východních studií Andrzej Wilk novinářům vysvětlil, co by se dělo, kdyby Rusko provedlo raketový útok. „Máme stíhačky schopné zneškodnit rakety Iskander i mezikontinentální balistické střely. Jsme v procesu vytváření vícevrstvého systému protivzdušné obrany. Pokud budeme plnit naše cíle, nikde v Evropě nebude silnější protiraketový štít, než je ten náš. Otázkou však zůstává, zda schopnosti nepřítele naši obranu nepřekonají.“

Wilk připouští, že i nejlepší protiraketová obrana může být nedostatečná. „Klíčem k zastavení Iskanderů je zlikvidovat odpalovací stanoviště dříve, než mohou rakety vypálit. NATO má k okamžitému vyřazení systémů v Kaliningradu dostatek sil.“

Přerušený signál

Letos v březnu nedaleko Kaliningradu ztratilo letadlo britské Royal Air Force (RAF) signál GPS, když se vracelo z Polska. Na konci dubna 2024 pak společnost Finnair přerušila lety mezi Helsinkami a estonským městem Tartu kvůli opakovaným poruchám GPS, které se časově shodovaly s cvičením ruského námořnictva. Stále častější rušení GPS signálu přicházející z Kaliningradské oblasti je podle novinářů z VSquare.org součástí ruské hybridní války.

Polské zpravodajské zdroje novinářům potvrdily, že v posledních měsících se rušení GPS signálu zintenzivnilo, a to nejspíš proto, že Rusko testuje systémy, které se zaměřují na narušování signálu bezpilotních letounů. Zároveň může jít i o formu hybridní války a „pouhou provokaci“. Podle ruského nezávislého webu Mediazona systém schopný narušovat západní navigační struktury, zvaný „Baltic Jammer“, operuje z Kaliningradské oblasti.

Kromě toho se Kreml údajně snaží vytvořit v Kaliningradu centrum vlivových operací. Což také popisují uniklé dokumenty ruské Agentury pro sociální design (SDA), o nichž informovali žurnalisté z Delfi, VSquare a dalších médií. Ruská agentura prý zvažovala, že v Kaliningradu založí jednotku zaměřenou na pobaltské státy, Polsko a Německo.

Podle dokumentu SDA je Kaliningradská oblast díky své poloze i kulturním vazbám na Evropu „vhodným odrazovým můstkem pro organizování a provádění informačních operací v zemích EU“. Mezi tyto operace patří propagace ruských narativů, ovlivňování politických a ekonomických rozhodnutí či volebních procesů a vytváření sítě spojenců k prosazování ruské agendy v médiích a na sociálních sítích.

Jaderná hrozba z Běloruska

Pokud by Rusko zaútočilo na pobaltské země, jedním z jeho cílů by bylo odříznutí těchto států od veškeré pomoci proudící přes Polsko, a to tím, že by ovládlo takzvanou Suwalskou kapsu. Jde o oblast okolo polsko-litevské hranice, která se nachází mezi Kaliningradem a Běloruskem. Během případného konfliktu by spojenci NATO využívali k podpoře pobaltských států právě toto místo.

„Suwalská kapsa by byla na dostřel ruské palby z obou stran,“ vysvětluje Andrzej Wilk z Centra východních studií s tím, že by síly NATO musely neutralizovat raketové systémy v Kaliningradu a ruské dělostřelecké jednotky na běloruské základně nedaleko města Asipovičy. Pokud by skutečně došlo k útoku na Suwalskou kapsu, mohly by se právě tyto vojenské útvary přesunout do blízkosti Polska, kde jsou údajně uloženy jaderné hlavice pro Iskandery.

Podle satelitních snímků začalo kolem roku 2023 rozšiřování infrastruktury právě na základně v Asipovičy. Vznikla tu pravděpodobně i budova pro odpalovací zařízení Iskander.

Přečtěte si

Evropské děti na mušce Kremlu: Jak Rusko vede západní děti s ruskými kořeny k patriotismu

Novináři z VSquare upozorňují i na těsnou spolupráci běloruské a ruské armády. Sjednocení linie vojenského velení je jedním ze strategických cílů Ruska v Bělorusku. Obě armády se už několik let rovněž účastní společných vojenských cvičení podél hranic NATO.

Bělorusko má kousek od hranic s Polskem a Litvou u města Grodno dvě vojenské základny. Mimochodem od minulého roku tam pobývá až sto žoldáků ze skupiny wagnerovců. Wagnerova skupina spolupracuje s běloruskými operačními jednotkami a zúčastnila se i cvičení běloruské armády.

Analytici také spekulují o tom, že důležitým místem „jaderné spolupráce“ Ruska a Běloruska by mohlo být i běloruské letiště Lida. To se nachází několik desítek kilometrů od litevských hranic. Běloruské stíhačky by podle odborníků mohly být upraveny tak, aby mohly nést jaderné zbraně.

Letos v září se běloruský vůdce Alexandr Lukašenko vyjádřil, že sice nechce válčit, ale musí se na válku připravit. Následně tamní ozbrojené síly zahájily inspekce připravenosti vzdušných sil a jednotek protivzdušné obrany. Běloruská skupina Hajun, která monitoruje vojenskou činnost v zemi, upozornila, že na každém domácím letišti se nacházejí jednotky protiletadlového raketového pluku ruských ozbrojených sil.

Zaútočí Rusko?

Plnohodnotná ruská anexe pobaltských států je nepravděpodobná, shodují se bývalí vrchní velitelé estonských obranných sil Martin Herem, Veiko-Vello Palm a Jüri Saska. Americký generál ve výslužbě Ben Hodges naopak považuje ruskou hrozbu vůči Estonsku a dalším pobaltským státům za velmi reálnou.

Polský analytik Andrzej Wilk se však domnívá, že Rusko na NATO nezaútočí, alespoň dokud bude NATO dostatečně silné, aby ho odrazilo. Rusko by k tomu potřebovalo příznivé geopolitické klima, protože útok na některou ze zemí NATO by vyvolal globální válku mnohem většího rozsahu, než je konflikt v Ukrajině.

Přečtěte si

Jak ochránit dítě před vlivem propagandy? Rodinná kultura je klíč, říká ruský pedagog

Také Konrad Muzyka je přesvědčen o bezpečnosti NATO, a nadto upozorňuje, že téměř veškerou ruskou vojenskou produkci spotřebovává válka v Ukrajině. Většina pozemních sil z Kaliningradu je již na frontové linii. „Dokud jsou USA součástí NATO a nejsou zaměstnány v Asii, jsme v bezpečí, a to i kdyby Ukrajina padla a Rusko si zabralo její polovinu. Rusko vyjde z této války značně oslabené.“

Muzyka současně připomněl, že podle obranné doktríny NATO by v konfliktu byla klíčová vzdušná převaha. „Neutralizujeme ruskou protivzdušnou obranu a nebudeme potřebovat masivní dělostřelectvo, naše letadla jsou dostatečně přesná, aby zničila nepřátelské pozemní síly.“ Komplikace by ovšem nastaly v případě, že by se USA musely zaobírat například případným konfliktem mezi Čínou a Tchaj-wanem.

Eskalace hybridní války

„Rusové jsou s námi již zjevně ve válce, i když si to neuvědomujeme,“ sdělil novinářům generál Ben Hodges. Myslel tím poškozování podmořských kabelů, sabotáže v Evropě, narušování vzdušného prostoru nebo kybernetické útoky. Rusko prý podobnými operacemi testuje reakci Západu.

Politici polské vládní koalice přiznávají, že Rusko využívá také řízenou migraci na hranicích Polska a Běloruska. „Naše rozvědka nepochybuje o tom, že jde o ruskou operaci,“ řekl v srpnu polský generál Rajmund Andrzejczak v rozhovoru pro web Baltic Sentinel.

Polská ministerstva národní obrany a zahraničních věcí uvádějí, že hybridní akce se od počátku roku 2024 stupňují: „Akce Ruska jsou stále agresivnější a ve skutečnosti připomínají teroristické aktivity.“ Jde o sabotáže, žhářství, kybernetické útoky nebo rušení signálu GPS. „Tento zesílený ruský hybridní útok na území EU a NATO je nejen taktikou nátlaku na státy, aby omezily svou podporu Ukrajině, ale také důkazem nepřátelské politiky Ruska vůči Západu,“ odpovědělo novinářům z VSquare polské ministerstvo zahraničí.

V letošním roce Kreml plánuje vyčlenit na válečné úsilí 10,4 bilionu rublů (asi 2,4 bilionu korun), v polovině roku pak byly vojenské výdaje na příští rok zvýšeny na 13,2 bilionu rublů (asi 3 biliony korun). Jak přesně budou tyto prostředky využity, zůstává nejasné, protože 85 procent financí určených armádě je utajováno. „Zvýšení ruských výdajů na obranu naznačuje, že očekávají, že válka potrvá i po příštím roce,“ řekl pro web Delfi plukovník Ants Kiviselg, šéf estonské vojenské rozvědky. „Zda bude pokračovat v Ukrajině nebo v jiném regionu, je jiná otázka. Ruská federace se ale určitě připravuje.“

Autoři článku: Anna Gielewska, Anastasiia Morozova, Daniel Flis (Frontstory.pl/VSquare.org), Mindaugas Aušra, Indrė Makaraitytė (LRT), Oliver Kund, Kaur Maran, Holger Roonemaa (Delfi Estonia)
Autorka české verze: Mahulena Kopecká
Zdroj úvodní fotografie: Ministerstvo národní obrany Litvy

The post Ruská válečná mašinérie na prahu NATO appeared first on investigace.cz.

„Strach a propaganda jsou to jediné, co tu zemi drží pohromadě,“ tvrdí běloruský exulant Alexandr Azarov, bývalý vysoce postavený představitel tamní policie. V rozhovoru pro investigaci.cz odhaluje fungování Lukašenkova režimu, jeho napojení na Rusko a roli běloruských tajných služeb. Azarov stojí za organizací Bypol, jež sdružuje bývalé i současné členy tajných služeb a usiluje v Bělorusku o návrat demokracie.

Jste bývalý podplukovník běloruské policie. Jaké události vedly k tomu, že nyní žijete v exilu a pracujete pro Bypol, odbojovou organizaci vůči Lukašenkově režimu?

Zlomový bod v mém životě nastal v říjnu roku 2020. Tehdy vyšli běloruští občané do ulic a protestovali proti zfalšovaným prezidentským volbám. Bezpečnostní složky na nich spáchaly nespočet zločinů: bili je na ulicích, mučili ve vazbách a mnoho dalšího. Já sám jsem tou dobou jakožto přednášející z policejní akademie byl přítomen ve volební místnosti. Na vlastní oči jsem viděl, jak členové komise falšovali volební výsledky ve prospěch stávajícího prezidenta Alexandra Lukašenka. Došlo mi, že ten muž je kriminálník, který volby prohrál, a přesto si ilegálně moc ponechal. Proto jsem mu už nemohl nadále sloužit. Dva týdny po zfalšovaných volbách jsem se rozhodl odstoupit ze služby, odešel jsem z Běloruska do Polska a tam se připojil k tehdy vznikajícímu Bypolu. Teď organizaci vedu. Byl jsem také jedním ze zakladatelů první běloruské exilové vlády a rok jsem působil jako ministr vnitra ve vládě Svjatlany Cichanouské.

Mohl byste podrobněji popsat činnost Bypolu? 

Bypol je zkratka pro běloruskou policii. Náš hlavní cíl je v Bělorusku znovu nastolit vládu zákona, demokracii. Chceme se vrátit a uspořádat nové prezidentské a parlamentní volby, a to pod kontrolou Evropské unie a Spojených států. Ústředna Bypolu je nyní ve Varšavě a k naší organizaci se od jejího založení připojilo zhruba 600 bývalých členů běloruských bezpečnostních služeb. Nepůsobíme však pouze z exilu, hodně našich členů v zemi i nadále žije – poté, co byli vyloučeni z různých státních útvarů. Někteří pro tajné služby stále pracují. Díky nim máme přístup k interním informacím, například o agentech běloruského režimu působících v Evropě. Vyšetřujeme rovněž zločiny a případy potlačování občanských práv, které páchají Lukašenko a jeho spolupracovníci, a veřejně o nich informujeme na svých webových stránkách, na YouTube a Telegramu. 

Jak byste charakterizoval současný stav běloruského státu? 

Je to učebnicová diktatura, Lukašenkův režim je v mnoha ohledech podobný tomu sovětskému. Prezident zemi vede jako kriminální organizaci a pomáhá Putinovi ve válce s Ukrajinou. 

Přečtěte si

Cesta bolesti a krve: svědectví z Běloruska

Bělorusko ale formálně ve válce s Ukrajinou není. 

To sice ne, ale celá běloruská ekonomika pracuje pro ruskou armádu. Lukašenko jim pomáhá dodávkami tanků, zbraní a spousty dalších věcí. Nic jiného mu ostatně ani nezbývá, Putin může kdykoli lusknutím prstu způsobit v Bělorusku ekonomický kolaps. Kvůli sankcím Evropské unie a Spojených států nemohou běloruské společnosti prodávat své produkty v zahraničí, snad jen s výjimkou Afriky, Íránu, Iráku, Afghánistánu, Bangladéše a několika dalších asijských států. Ale to je komplikované, exportovat z Běloruska do Ruska je mnohem jednodušší, protože jsou mezi zeměmi otevřené hranice. Devadesát procent běloruského zboží proto putuje do Ruska. Na území Běloruska navíc operují ruští vojáci. 

Co tam ruští vojáci dělají? 

Lukašenko loni pozval do země ruské Vágnerovce (skupina žoldnéřů, kterou Kreml využívá na špinavou práci, pozn. red.), aby v Evropě vyvolal strach z toho, že je může použít ke vpádu do Ukrajiny, Polska či Litvy. Pozval jich kolem deseti tisíc, víme však, že ve skutečnosti jich přišla zhruba polovina. Byl pro ně vytvořen speciální tábor, základna poblíž města Asipovičy, zhruba sto kilometrů od Minsku. Když ale zemřel jejich vůdce Jevgenij Prigožin, Vágnerovci začali postupně Bělorusko opouštět, vraceli se do Ruska nebo šli bojovat do Ukrajiny či Afriky. Ten tábor je už téměř prázdný, přesto jich v Bělorusku zhruba dvě stovky zůstaly. Zdržují se v největších běloruských městech jako Vitebsk, Grodno, Brest, Gomel a samozřejmě Minsk. Jsou tam totiž vojenská výcviková centra, kde Vágnerovci trénují běloruské vojáky. Učí je, jak se chovat ve skutečné válce, jak používat drony, bojovat uvnitř velkých měst a podobně, přičemž využívají své zkušenosti z Ukrajiny. A Lukašenko je platí. Chce si připravit svou armádu na válku. Jestli totiž dostane od Putina pokyn, aby zahájil invazi do Ukrajiny, nemůže odmítnout.

Proč Putin tento rozkaz ještě nevydal? 

Tak zaprvé, běloruská armáda se ještě nikdy do skutečné války nezapojila, vojáci nemají žádné zkušenosti. Je to ale především strategické rozhodnutí. Putin potřebuje, aby běloruští vojáci střežili bělorusko-ukrajinskou hranici, aby tam i Ukrajina musela mít část své armády, která tím pádem nemůže bojovat s tou ruskou. Běloruská armáda je umístěna i podél hranic s Polskem, Litvou a Lotyšskem. Kdyby Lukašenko vyslal své vojáky do Ukrajiny, kdo ochrání Rusko před Západem? Nikdo. Putin navíc ví, že Lukašenko potřebuje vojenskou sílu, aby v zemi udržel pořádek. Značná část Bělorusů svého prezidenta neuznává a jediné, co jim brání v tom, aby se vzbouřili, je strach z vojáků a bezpečnostních služeb. Strach a propaganda jsou to jediné, co tu zemi drží pohromadě. 

Jak vypadá běloruská propaganda? 

Je velmi podobná té ruské, obě nesou stejné poselství a využívají podobné narativy. Bělorusové a Rusové jsou vyobrazováni jako jeden národ. Po stovky let jsme spolu žili, bojovali bok po boku proti Německu v druhé světové válce, naše jazyky jsou si podobné… Celý svět kromě Běloruska a Ruska jsou naši nepřátelé a musíme společně bojovat proti ukrajinským fašistům. V roce 2020, po zfalšovaných prezidentských volbách, nařídil Lukašenko vyhodit ze státních médií mnoho běloruských novinářů a nahradit je rodilými Rusy. Nezávislá média teď fungují pouze ze zahraničí, převážně v Litvě a Polsku, zbytek je pod kontrolou státu. Novináře, kteří režim kritizovali a nestihli ze země uprchnout, nechal Lukašenko zatknout a drží je ve vězení. Zničil všechno, co nepatří státu, veškeré nezávislé struktury. Zůstaly jenom provládní organizace a média. 

Mají běloruští občané vůbec možnost získat přístup k nezávislému zpravodajství?

Ano, ale jedině skrze VPN (nástroj, který chrání své uživatele šifrováním jejich dat a maskováním jejich IP adres, pozn. red). Veškerá protivládní média totiž stát označil za extremistické organizace a lidé za jejich čtení můžou skončit ve vězení. Ale i používání VPN je pro lidi nebezpečné, všechny tajné služby spolupracují ve snaze je dopadnout.

Jak operují běloruské tajné služby? 

Existují dvě základní struktury. Výbor státní bezpečnosti, tedy běloruská KGB, která může působit za hranicemi země a vysílat tam své špehy, a ministerstvo vnitra, jež působí vnitrostátně. Snaží se potlačit protesty a hlasy lidí, kteří požadují změny. Veškeré ostatní instituce jsou těmto dvěma podřízeny a pomáhají jim v boji proti demokracii. 

Máte na mysli třeba policii a armádu? 

Ministerstvo vnitra je policie. V jiných evropských zemích je typické, že policie funguje pod záštitou ministerstva vnitra jako samostatná entita. V Bělorusku je to ale jedna instituce. Armáda má zase své vlastní specializované týmy, například zvláštní brigády s IT specialisty, kteří sledují profily, které na internetu zveřejňují protivládní názory a snaží se vypátrat skutečné lidi, kteří za těmito účty stojí.

Spolupracují běloruské a ruské tajné služby? 

Běloruské a ruské ministerstvo vnitra působí v součinnosti, stejně tak spolupracují KGB a FSB (ruská Federální služba bezpečnosti, pozn.red.), aniž by do toho nějak zasahovala vláda. Funkcionáři FSB běžně žijí v Minsku, mají tam své kanceláře. Běloruská KGB má satelitní oddělení a z našich interních zdrojů víme, že jsou tam přítomni specialisté a důstojníci z FSB. S běloruskými satelity však pracují nejen Rusové, ale také Číňané. Zástupci FSB ovšem s běloruskými zaměstnanci nekomunikují, je to jako organizace uvnitř organizace. Chtějí od Bělorusů získat informace, ale snaží se jim žádné nedávat, protože jim nevěří. Když ruští důstojníci přišli do Minsku, byli pozvaní na všechna důležitá místa. Když jsem ale byl před lety v Moskvě kvůli spolupráci na vyšetřování trestné činnosti – šlo především o boj proti nelegální migraci a obchodování s lidmi –, nemohl jsem budovy tajných služeb navštívit. Komunikovali se mnou pouze v kavárnách, restauracích a na dalších veřejných místech, protože jsem pro ně byl potencionálně nebezpečný. 

Eviduje Bypol vlivné Evropany, kteří spolupracují s běloruskými, potažmo ruskými tajnými službami?

Ano, ale to nejsou informace pro veřejnost. Jakmile takové lidi odhalíme, informujeme bezpečnostní složky dané země. Pokud jde o Bělorusko, takových tajných agentů není mnoho, ale jsou velmi nebezpeční. Nepáchají sice násilí, ale sbírají informace o vnitřních záležitostech dané země, vojenské infrastruktuře a o běloruské exilové opozici. Pokud jde o Českou republiku, o žádných takových případech nevím, běloruští špioni jsou přítomni převážně ve státech sousedících s Běloruskem, například v Polsku a Litvě. Zato Kreml, ten si hledá své špehy všude a je ochotný jim zaplatit závratné částky. Běloruský režim takové finanční prostředky nemá, a proto využívá spíše své diplomaty a civilisty.

Jakých Bělorusů se to typicky týká?

Často cílí na lidi, kteří pobývají v zahraničí, ale do Běloruska se vracejí. Tedy například běloruské studenty, kteří studují na evropských univerzitách. Když se vracejí domů za rodinami, KGB je může vyslýchat o záležitostech země, ve které studují. Nebo běloruské řidiče, kteří pracují pro velké mezinárodní společnosti, jezdí s náklaďáky po celé Evropě a mají přístup ke spoustě informací. Také využívají část bývalé běloruské opozice a další politické vězně. Když se někdo takový dostane do vězení, členové Ministerstva vnitra a KGB jej navštíví a výměnou za kratší trest ho přimějí podepsat dokumenty o kolaboraci. Většina těchto lidí po propuštění z vězení odchází do zahraničí. Ale KGB o nich ví všechno, zná členy jejich rodiny, kteří stále žijí v Bělorusku. Ke spolupráci je můžou donutit výhružkami. 

Investigace.cz publikovala článek věnovaný Tomaszu Szmydtovi, bývalému polskému soudci, který v květnu letošního roku utekl do Běloruska. Víme, že momentálně pobývá v Minsku, kde běloruský režim využívá jeho „novinářskou“ práci jako nástroj propagandy. Máte informace o tom, jestli Szmydt s běloruskými tajnými službami spolupracoval ještě během své soudcovské kariéry v Polsku?

Ano. Nevíme, kdy přesně to začalo, ale Szmydt byl v kontaktu s běloruským GRU, což je v podstatě takové armádní KGB. Díky své pozici soudce mohl číst utajované dokumenty a tyto informace posléze předávat běloruským tajným službám. Do Běloruska uprchl z obavy, že by ho v rodné zemi mohla zatknout polská Agentura pro vnitřní bezpečnost (ABW, tedy zvláštní služba zodpovědná za vnitřní bezpečnost státu a dodržování ústavního pořádku, pozn. red). Bypol rovněž ví, že důstojníci ruského FSB přijeli do Minsku a vyslýchali Szmydta o všem, co ví. Szmydt i nadále s FSB spolupracuje, stejně jako s běloruským KGB.

Víte o dalších podobných případech?

Napadá mě například bývalý polský voják Czeczko, který si rovněž v Bělorusku zažádal o azyl a krátce nato zemřel. Máme důvod si myslet, že ho zavraždila KGB. Czeczkův duševní stav byl špatný, užíval drogy a poté, co sdělil KGB všechno, co chtěli vědět, už pro ně nebyl užitečný. Běloruská diktatura se nezastaví před ničím, nedodržuje žádná pravidla ani zákony. A tak se ho rozhodli zabít, jinak by se totiž mohl vrátit do Polska a působit problémy. Na rozdíl od Tomasze Szmydta, který má velký dosah a rozsáhlé vzdělání, byl tento muž jen bezvýznamný vojáček z malé polské vesnice. 

Může být Szmydt i nadále nebezpečný?

Rozhodně. Utekl z demokratické země do diktatury. Byl to soudce, což je významná pozice, a nyní říká, že Polsko je represivní, zkorumpovaný stát. A to je narativ nebezpečný nejen pro Polsko, ale i pro celou Evropskou unii.

Autorka rozhovoru: Adéla Gajdicová

The post Učebnicová diktatura. Rozhovor s ředitelem Bypolu o Vágnerovcích, běloruských agentech v Evropě a ruském vlivu appeared first on investigace.cz.

Jako soudce polského Správního soudu a Ministerstva spravedlnosti měl Tomasz Szmydt přístup k utajovaným dokumentům NATO i Evropské unie. Letos v květnu emigroval do Běloruska a na tiskové konferenci z Minsku mluvil o tom, že je šikanován kvůli svým politickým názorům.

V Polsku vzniklo podezření, že by Szmydt mohl spolupracovat s běloruskými a ruskými tajnými službami. Následně na něj byl vydán evropský zatykač. Polák se ve svém novém působišti začal vydávat za novináře a minulý týden oznámil vznik nové platformy Polská pravda. Ta má publikovat informace o Polsku, západním i ruském a běloruském světě, které jsou ovšem jiné, než jaké přináší západní tisk.

Případ mapovala redaktorka Adéla Gajdicová, kterou si k mikrofonu pozval Petr Gojda.

Přečtěte si

Zrádce v taláru. Bývalý polský soudce zakládá v Bělorusku nadaci šířící proruskou propagandu

The post Podcast Odposlech: Z význačného polského soudce běloruským propagandistou appeared first on investigace.cz.

Bývalý vysoce postavený polský soudce Tomasz Szmydt uprchl letos v květnu do Běloruska, kde si u prezidenta Lukašenka zažádal o azyl. O půl roku později si muž, jenž dříve nakládal s tajnými materiály EU i NATO a nyní je stíhán na základě evropského zatykače, v Minsku zřizuje nadaci Prawda Polska (Polská pravda). S její pomocí chce utužovat vztahy mezi Ruskem, Běloruskem a dalšími slovanskými národy a sdílet „skutečnou pravdu“ o dění v těchto zemích.

„Nadace byla založena mimo jiné proto, aby lidé mohli získávat informace o evropských a amerických politicích, jejich napojení na zpravodajské služby a korupci,“ oznámil Szmydt dne 24. září na tiskové konferenci běloruské národní zpravodajské agentury BelTA. Otevřeně tak potvrdil vznik organizace, jejímž posláním má, jak sám tvrdí, být především podpora dobré sousedské spolupráce. Szmydt si klade nemalé cíle, chce vytvořit mezinárodní mediální platformu dostupnou v ruském, běloruském, polském, anglickém a německém jazyce. „Polskou pravdu bude samozřejmě slyšet v samotném Polsku. Tajné služby už o ní vědí, lidé také. Ale uslyší o ní nejen v Polsku,“ uvedl.

Tajné informace

V souvislosti s útěkem do Běloruska vyvolává znepokojení rozsah důvěrných informací, k nimž měl Szmydt jakožto soudce a člen ministerstva spravedlnosti přístup.

U správního soudu ve Varšavě působil u takzvané II. soudní divize, která se mimo jiné zabývá záležitostmi ochrany utajovaných informací a bezpečnostních prověrek. V praxi tedy Szmydt rozhodoval například o tom, kdo bude mít přístup ke zdrojům důvěrných informací s různým stupněm utajení. Podílel se i na bezpečnostních prověrkách polských příslušníků ozbrojených sil, policistů a tajných agentů působících mimo jiné v EU a NATO.

V květnu 2017 pak nastoupil na ministerstvo spravedlnosti, kde rychle stoupal po kariérním žebříčku díky povýšení od soudce a tehdejšího státního podtajemníka Łukasze Piebiaka. K utajovaným informacím tak měl přístup rovněž uvnitř ministerstva, osobně mu jej udělil tehdejší státní tajemník a politik PiS (Právo a spravedlnost) Michał Wójcik.

Polská pravda?

„Jak víte, jsem v Bělorusku už šest měsíců. (…) Mám sice X, Telegram, ale to není to, co je potřeba, aby informace fungovaly a měly vliv na vnitřní politické záležitosti, na dobré vztahy mezi Běloruskem, Ruskem a Polskem. Podle mého názoru by se to mělo dít prostřednictvím nadace,“ uvedl bývalý soudce v rozhovoru pro BelTA. Touto nadací má být právě Polská pravda se sídlem v Minsku. Přestože byl její vznik medializován teprve u příležitosti nedávné tiskové konference, ze záznamů Ministerstva daní a poplatků Běloruska vyplývá, že byla založena už 10. června letošního roku. Tedy pouze zhruba měsíc po Szmydtově příjezdu do země, což může nasvědčovat dřívější spolupráci. „Myslím, že běloruský režim ho využije jako propagandistický nástroj ke kritice evropské politiky. Vypadá to, že Szmydt už pracuje pro běloruskou státní agenturu BelTA,“ sdělil investigaci.cz exilový běloruský investigativní novinář z Buro Media Alexander Yarashevich. Szmydta jsme s žádostí o vyjádření rovněž kontaktovali, na výzvu však nereagoval.

Bývalý soudce okamžitě po zveřejnění zprávy zahájil intenzivní mediální turné, během nějž s nadšením sdílel stanovy své organizace. Zároveň potvrdil i záměr sdružovat v Bělorusku místní polské obyvatelstvo. Do Polska se však neplánuje vracet, a to nejen kvůli údajnému hrozícímu nebezpečí, ale také domnělému omezování svobody slova. Ochranu, volnost názoru a profesní rozvoj mu prý dokáže zajistit jedině běloruská vláda. Politoložka Edit Zgut-Przybylska však vykreslila podstatně méně optimistický scénář jeho budoucí kariéry. „Minsk ho bude využívat tak dlouho, jak bude potřebovat, a pak se ho pravděpodobně zbaví jako ostatních podobných typů v minulosti, když z něj vyždímá všechno,“ sdělila Visegrad Insight.

Diskreditace soudců a obtěžování novinářky

Szmydt započal svoji soudcovskou kariéru již v roce 2001 u Okresního soudu v Ciechanowě, městě na severovýchodě Polska. Z řadového soudce se postupně vypracoval až na pozici soudce Správního soudu ve Varšavě a nakonec i Nejvyššího správního soudu. I přes vysoké soudcovské platy byl v tísnivé finanční situaci. Například z majetkového přiznání za rok 2022 lze vyčíst, že nevlastnil žádné nemovitosti ani úspory. Jeho jediným majetkem bylo auto Seat Ibiza z roku 2015, naopak měl dluhy v hodnotě téměř tři a půl milionu korun. 

Během svého působení u soudů se spolu se svou tehdejší ženou Emilií Szmydt a několika dalšími politiky z ministerstva spravedlnosti angažoval v takzvaném hejterském skandálu (afera hejterska). Ten spočíval ve snaze zdiskreditovat a očernit polské soudce, kteří se za vlády PiS snažili protestovat proti systematickým politickým snahám o narušování nezávislosti soudů (tématu boje za soudní autonomii v Polsku se věnoval mimo jiné dokumentární film Soudci pod tlakem uvedený v roce 2022 na festivalu Jeden svět).

Šikanózním jednáním v podobě právních výhružek a zveřejňování osobních informací se snažili nepohodlné soudce zastrašit a připravit o mandáty. Szmydt se v roce 2022 k jednání veřejně přihlásil: „Ne že bych se za to nestyděl, protože se stydím, ale rozhodl jsem se o tom mluvit veřejně, přestože to není snadné,“ přiznal v rozhovoru pro TVN24, během nějž se poškozeným soudcům rovněž omluvil. Následkem mediální aféry se jeho manželství s Emílií rozpadlo. 

Nebyla to však zdaleka poslední Szmydtova kauza. V roce 2022 byl v disciplinárním řízení potrestán důtkou za to, že posílal jisté novinářce nevyžádané zprávy a videa s erotickým podtextem.

Útěk do Běloruska

Szmydt navštívil Bělorusko již v roce 2023. Co bylo cílem jeho návštěvy a jestli už tehdy spolupracoval s běloruskými tajnými službami, stále není jasné. Nečinnost tehdejší polské vlády v této záležitosti kritizoval na svém profilu na X ministr vnitra a státní správy za Občanskou platformu (PO) Tomasz Siemoniak: „Bezpečnostní služby pod vedením vlády Práva a spravedlnosti nezaznamenaly Szmydtovu několikadenní cestu do Běloruska v červnu 2023 a nepodnikly žádné kroky,“ uvedl. Ministr tak poukázal na to, že kdyby byl Szmydt již dříve sledován polskou kontrarozvědkou, mohlo být zabráněno jeho následnému útěku do Běloruska a potažmo také úniku citlivých dat, kterými disponoval. To, že byl Szmydt s největší pravděpodobností agentem ve službách cizího státu už v době své působnosti ve vládních strukturách, potvrdil také bývalý polský premiér Mateusz Morawiecki (PiS).

Vinou nečinnosti tajných služeb však Szmydt soudil nadále, a to ještě v dubnu letošního roku. Ani ne o měsíc později vystoupil 6. května v Minsku na tiskové konferenci provládní agentury BelTA. Oznámil, že kvůli svému politickému přesvědčení a domnělému pronásledování ze strany polské vlády musel opustit zemi, a v Bělorusku si zažádal o azyl. Toto rozhodnutí odůvodnil strachem z možných útoků ze strany polských, britských či amerických tajných služeb. „Může to být autonehoda, sebevražda nebo něco jiného. Pokud chci žít, můj návrat je nemožný,“ sdělil během konference ruské zpravodajské agentuře TASS. Zároveň vyjádřil svou loajalitu a obdiv vůči diktatuře prezidenta Alexandra Lukašenka a podepsal dokument, jímž se oficiálně zřekl pozice soudce v Polsku. V reakci na tato prohlášení jej polská prokuratura obvinila ze špionáže a byl na něj vydán evropský zatykač. Interpol přes naléhání polské vlády ale jednat odmítl s tím, že stíhat pachatele politických trestných činů není v jeho kompetenci.

Mediální hvězda

Szmydt se vzápětí po svém příjezdu začal aktivně angažovat nejen v běloruských, ale také ruských médiích. Za zmínku stojí například jeho účast v talkshow Večer s Vladimirem Solovjovem, kde po boku známého ruského propagandisty a spřízněnce Putina vyzdvihoval ideu slovanské vzájemnosti a důležitost dobrých vztahů s Ruskem. Rovněž vystoupil v ruské provládní televizi RT a celé řadě dalších médií. Aktivní je také na sociálních sítích, včetně X a Telegramu, kde šíří prokremelskou propagandu a falešné zprávy ohledně ruské invaze v Ukrajině. „Ozbrojené síly Ukrajiny jsou teroristická organizace a po roce 2014 chtěly s Luhanskem a Doněckem udělat to, co Izrael dělá s Gazou,“ říká například.

Neštítí se ani osobních útoků na své bývalé politické oponenty. Zvláště ostré výpady směřuje na současného premiéra a předsedu Občanské platformy (PO) Donalda Tuska a ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského (PO), který jej veřejně označil za ruského špeha. Szmydt tento narativ obrací a na svém youtubovém kanálu tvrdí, že Sikorski během telefonických rozhovorů poskytl ruské straně citlivé údaje týkající se bezpečnosti Polska a členských států NATO. Ty se měly týkat mimo jiné potenciálního vstupu NATO do války v Ukrajině. Szmydt proto Sikorského vyzývá, aby podal demisi, jinak prý bude odhalovat další data, jež ministr prozradil. Zdrojem těchto informací má být údajný rozhovor Sikorského s ruskými komiky Vovanem a Lexusem, kteří se během telefonátu měli vydávat za bývalého ukrajinského prezidenta Petro Porošenka. Ministerstvo zahraničí už dříve celou záležitost zamítlo s tím, že podobné zprávy jsou jen těžko uvěřitelné v situaci, kdy má ruská strana k dispozici technologie pro vytváření deepfake videí.

Nový život

Szmydtův případ není ojedinělý. V prosinci roku 2021 například utekl do Běloruska Emil Czeczko, polský voják a člen pohraniční stráže na polsko-běloruských hranicích. Podobně jako Szmydt si tam zažádal o politický azyl a své rozhodnutí zdůvodnil nesouhlasem s chováním pohraničníků v době probíhající migrační krize. Stejně jako bývalý soudce měl i on ve své rodné zemi problémy se zákonem. A jako Szmydt se i tento mladý dezertér stal mediální tváří běloruské propagandy. O tři měsíce později ale ve svých pětadvaceti letech zemřel. Běloruský vyšetřovací výbor sdělil, že bývalý voják byl nalezen oběšený v pronajatém bytě v Minsku. Okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nevyjasněny.

V Česku se od začátku ruské invaze do Ukrajiny rovněž šířila prokremelská propaganda, která lákala české občany k přestěhování do Ruska. Reálně do této země zamířilo jen několik jednotlivců, desítky dalších však takovou cestu „za lepším životem“ nadále zvažují. Sdružují se především na facebookových a telegramových skupinách a ruské sociální síti VKontaktě. O motivacích Čechů k životu v Rusku se dozvíte více v článku redaktorky investigace.cz Kristiny Vejnbender.

The post Zrádce v taláru. Bývalý polský soudce zakládá v Bělorusku nadaci šířící proruskou propagandu appeared first on investigace.cz.