Bělorusko zažívá zlomové okamžiky. Přestože běloruský prezident Alexander Lukašenko postupuje podle šablony z minulých voleb, kdy válcoval napřed opozici a pak protestující, dnešní situaci plně pod kontrolou nemá. A asi nikdy jsme nemohli být tak blízko tomu, co se reálně v posledních dnech v Bělorusku odehrává. Přinášíme překlad svědectví o tom, co přesně se v Minsku ve dnech po volbách dělo, od ruského novináře Nikity Teliženka, které původně vyšlo v jekatěrinburském médiu Znak.
Zatkli mě 10. srpna, když se celý Minsk připravoval na druhou noc protestů proti výsledkům prezidentských voleb. Na ulici Nemiga byla naplánovaná demonstrace. Vojenská auta a náklaďáky byly už na místě. Vojáci, jednotky OMON (speciální jednotky používané při nepokojích – pozn. red.) a policie čekali v podchodech a mezi domy. Jen jsem procházel, sledoval jsem přípravy. Viděl jsem vodní děla a napsal to editorům. Ani ne o minutu později ke mně přišli policisté v běžných uniformách. Ptali se mě, co mám v tašce, protože jim připadala podezřelá. Ukázal jsem jim, že v ní mám jen bundu, a tak mě pustili.
Když jsem po chvíli došel na autobusovou zastávku vedle Paláce sportu, viděl jsem, jak OMON nakládá lidi vystupující z městských autobusů do policejní dodávky. Udělal jsem několik fotek a napsal editorům o prvních zatčených. Postupoval jsem dál směrem k obelisku Město-hrdina, kde se den předtím odehrála skutečná bitva mezi demonstranty a bezpečnostními složkami. Zajímalo mě, jak to na místě vypadá. Na půli cesty u mě ale zastavila malá dodávka. A tentokrát to byli po zuby ozbrojení OMON. Přiběhli ke mně a ptali se, co tam dělám. Později jsem zjistil, že hledali organizátory protestů. Věděli, že si demonstranti přes Telegram (šifrovaná komunikace – pozn. red.) vyměňují zprávy o tom, kam se bezpečnostní složky přesouvají a kde číhají. Zjevně se rozhodli, že jsem jedním z nich. „Já nemám ani Telegram nainstalovaný, používám SMS zprávy. Jsem novinář a píšu si se svými editory,“ řekl jsem. Vzali mi telefon a přečetli si zprávy, mě posadili do dodávky. Řekl jsem jim, že jsem nic špatného neudělal, že se protestů neúčastním, že jsem novinář. „Seď. Šéfové budou vědět, co dělat,“ odpověděli mi.
Zanedlouho přijela další dodávka, která byla přizpůsobená k transportu vězňů. Byla rozdělena na tři části, do jedné mě strčili. Chtěl jsem svůj telefon, abych mohl napsat editorům, že mě přece jen zadrželi.
„Nejsi zatčený,“ oznámil mi jeden z důstojníků OMON.
„Tak proč jsem za mřížemi,“ ptal jsem se.
„Ticho, seď,“ odpověděl.
Pak si vzali můj pas a zjistili, že jsem Rus.
„Tak co tady do prdele děláš?“
„Jsem novinář,“ odpověděl jsem.
Tady náš rozhovor skončil. Seděl jsem v dodávce a čekal, až se zaplní dalšími „nezatčenými“ lidmi. Trvalo to půl hodiny. Vedle mě posadili 62letého důchodce jménem Nikolaj Arkadijevič. Řekl mi, že byl na cestě do obchodu, když uviděl, jak důstojníci OMON zastavují nějakého kluka. „Postavil jsem se mezi ně a snažil se je zahnat,“ vysvětloval. „Snažil jsem se jim říct, že je to jen malý kluk, proč to dělají?“ Kluk nakonec utekl a Arkadijevič byl zatčen.
Říkal, že ho silně praštili do jater. Dožadoval se záchranky, bez úspěchu.
Šestnáct hodin v pekle
Po chvíli jsme vyrazili. Tehdy jsem nevěděl, kam jedeme. Ukázalo se, že na policejní oddělení v Moskevském okrsku. Šestnáct hodin, které jsem tam strávil, byly peklem pro všechny zadržené.
Asi po 20 nebo 30 minutách jízdy dodávka zastavila. Z ulice na nás křičeli důstojníci OMON v neprůstřelných vestách: „Čelem k zemi!“. Několik jich vtrhlo do dodávky a zkroutili nám ruce za záda, takže jsme mohli jen těžko chodit. Chlapovi, který šel přede mnou, schválně praštili hlavou do rámu dveří policejní budovy. Křičel bolestí. Jako odpověď ho začali bít po hlavě a řvát „Drž hubu, ku*vo!“. Mě poprvé praštili, když mě vyndavali z dodávky. Dost jsem se neohnul, tak jsem dostal pěstí do hlavy a kolenem do obličeje.
Nejdřív nás vzali do místnosti ve čtvrtém patře. Byla plná lidí, leželi všude po zemi, jako koberec. Museli jsme jít přes ně. Bylo mi hrozně, myslím, že jsem někomu šlápl na ruku, neviděl jsem, kam jdu, protože jsem měl pořád hlavu předkloněnou až k podlaze. „Všichni na zem, čelem k zemi,“ křičeli. Nebylo kam si lehnout, všude leželi lidé v kalužích krve.
Povedlo se mi najít místo, kde jsem nemusel ležet na lidech, ale těsně vedle nich. Mohl jsem ležet jen na břiše, obličejem k zemi. Byl jsem rád za roušku, protože jsem nemusel mít nos zabořený přímo ve špíně na podlaze. Chlap vedle mě se snažil posunout a omylem při tom pootočil hlavu – okamžitě mu na obličeji přistála vojenská bota.
Všude kolem nás byli lidé brutálně mláceni. Bylo slyšet údery, povely a křik. Říkal jsem si, že někteří zadržení musejí mít zlámané ruce, nohy nebo páteř, protože křičeli a naříkali při sebemenším pohybu.
Nově zadržení si museli lehat na ostatní. Někomu asi došlo, že to není dobrý nápad, protože po chvíli přinesli lavičky. Byl jsem mezi těmi, kteří si směli sednout. Směl jsem ale sedět jen s hluboko předkloněnou hlavou a s rukama sepjatýma na zátylku. Teprve v tu chvíli jsem zjistil, že jsem v hale na policejní stanici. Na zdech byly fotografie hrdinů policejního sboru. Připadalo mi to jako výsměch a přemýšlel jsem, kolik z těch, co nás mlátí, se na zeď dostane.
Tak jsme strávili 16 hodin.
Když jste chtěli na záchod, museli jste zvednout ruku. Někteří strážci nám to dovolili, jiní řekli, ať si dojdeme tam, kde jsme.
Přestal jsem cítit ruce a nohy, neskutečně mě bolelo za krkem. Někdy nás přemisťovali. Někdy přišli důstojníci a brali si naše údaje: kdo jsme a kde jsme byli zatčeni.
Asi ve dvě ráno přivedli nové zadržené. V tu chvíli začal teror. Důstojníci nutili zadržené modlit se a číst z Bible. Ti, kteří odmítli, byli zmláceni vším, co bylo po ruce. Slyšeli jsme, jak mlátí lidi i v dalších patrech. Měl jsem pocit, jako by se ty lidi snažili zamlátit do podlahy.
Mezitím se na ulici před stanicí odehrávala bitva. Slyšeli jsme vybuchující granáty. Okenní tabulky a dokonce i dveře se třásly. S každou další hodinou, s každými nově zadrženými byli důstojníci naštvanější a krutější. Byli upřímně překvapeni, že protesty pořád pokračují. Slyšel jsem, jak se přes vysílačky baví o záložních jednotkách, které museli vyslat, aby protesty potlačily. Fakt, že lidé na ulicích zůstávají, ačkoli je brutálně mlátí, je doháněl k šílenství. Zlobili se, že se jich lidé nebojí, že staví barikády a odporují.
„Proti komu si myslíš, že stavíš barikády, ty ku*vo?“ křičel jeden z důstojníků při bití zadrženého. „Chceš se mou bojovat? Chceš válku?“
Šokovalo mě, že se to bití odehrávalo před dvěma důstojnicemi, které sepisovaly seznamy zadržených a jejich osobních věcí. Přímo před nimi mlátili teenagery, 15 nebo 16leté, vlastně děti. Připadalo mi to, jako by mlátili ženy. A ony na to vůbec nereagovaly…
Abych byl férový, musím říct, že ne všichni důstojníci byli sadisti. Jeden kapitán se nás ptal, jestli chceme vodu a kdo potřebuje na toaletu. Na to, co jeho mladší kolegové dělali na chodbách, ale nereagoval.
Každá nová směna se nás ptala na stejné věci – kdo jsme, odkud jsme a kdy jsme byli zadrženi. Zdálo se mi, že poté, co viděli můj ruský pas, nebyly už jejich rány tak silné, jako když si mysleli, že jsem Bělorus.
Nikdo nesměl telefonovat. Jsem si jistý, že mnoho příbuzných těch, kteří tam byli se mnou, pořád na svoje milované čeká.
Mezi sedmou a osmou ranní přijeli šéfové. Bylo na nich vidět, že nejedou z domova, ale přímo z centra Minsku, kde zuřila válka.
Začali počítat zadržené a zjistili, že dva chybí. Pobíhali po kancelářích a snažili se je najít. Nenašli je. Když jsem ležel na podlaze, viděl jsem koutkem oka, jak někoho vynášejí na nosítkách. Ten člověk se nehýbal, nevím, jestli byl naživu.
Poté nás přesunuli do prvního patra a zavřeli do cel. Cely byly uzpůsobeny pro dvě osoby, nás v nich bylo asi 30. Celý proces doprovázelo řvaní nadávek a bití. „Blíž k sobě, blíž k sobě!“ křičeli. Mými spoluvězni byli jak mladí lidé, tak důchodci. A právě v cele jsem opět potkal Nikolaje Arkadijeviče. Stál tam s námi asi půl hodiny, pak ho odvedli do prázdné cely.
Během hodiny bylo v cele jako v sauně. Někteří se unavili stáním a sedli si na zem. Tam ale nebyl žádný vzduch, takže omdlévali. Ti, kteří zůstali stát, umírali horkem. Tak jsme strávili dvě nebo tři hodiny. Čekali jsme na převoz neznámo kam.
Dveře se otevřely. „Čelem ke zdi!“ křičeli důstojníci a začali nám křížit ruce za zády a tak nás vyvlekli ven a přes celou budovu. V dodávce na převoz vězňů nás zase začali vrstvit na sebe, jako když nakládáte role koberců.
„Vězení je váš domov,“ křičeli. Ti, kteří leželi na zemi, se dusili pod tíhou dalších dvou vrstev lidí.
Cesta bolesti a krve
V dodávce bití pokračovalo, stačilo, aby se důstojníkům nelíbilo vaše tetování nebo dlouhé vlasy. „Ve vězení se na tobě budou střídat, ty buzno,“ křičeli.
Lidé, kteří leželi na schodech, prosili, jestli se mohou posunout. Místo toho dostali do hlavy gumovými obušky. Takhle jsme strávili asi hodinu. Říkal jsem si, že se nehýbeme, protože prostě neví, co s námi, že jsou všechna zadržovací střediska plná.
Pak ale zase přišli důstojníci OMON a začali křičet: „Přelezte si vedle sebe a sedněte si na nohy.“ Museli jsme si zkřížit dlaně na zátylku, takže bylo nemožné se jakkoli opřít nebo narovnat. Ti, kdo neposlechli, byli nemilosrdně zmláceni. Jen zřídka jsme si mohli posunout chodidla. Museli jsme nejdřív zvednout ruku, říct celé jméno, odkud jsme a kde jsme byli zadrženi.
Když se strážcům nelíbilo vaše jméno, vaše tetování nebo váš vzhled, nesměli jste se hýbat a pokud jste naléhali, zbili vás. Pak řekli, že když se budeme snažit hýbat, budou to považovat za pokus o útěk a zastřelí nás.
To, že někteří potřebovali na toaletu, naprosto ignorovali. Řekli nám, ať si dojdeme tam, kde jsme. Někteří to nevydrželi, cesta pokračovala ve čvachtajících výkalech. Strážci se začali nudit a tak nás nutili zpívat písničky, nejčastěji běloruskou národní hymnu a natáčeli si nás na telefony. Když se jim vystoupení nelíbilo, zbili nás. Když někdo zpíval špatně, donutili ho zpívat znovu a hráli si na porotu. „Jestli si myslíte, že vás něco bolí, tak to je teprve začátek. Ve vězení to teprve začne bolet. Vaše rodina už vás nikdy neuvidí,“ říkali.
„Idioti, vy tady sedíte a Tichanovská mezi tím zdrhla ze země. Vaše životy tímhle skončily,“ řekl jeden ze stráží.
Cesta trvala dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny bolesti a krve.
Během cesty se mi podařilo promluvit s jedním strážcem. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že to nejsou důstojníci OMON, ale členové speciální jednotky SOBR (speciální jednotka rychlého nasazení – pozn. red.). Nejdřív mě samozřejmě zbili, toho jsem ale nelitoval, protože jsem si pak směl sednout do pohodlnější polohy. Ptal jsem se ho, proč mě zadrželi, proč mě uhodili štítem do krku, proč mě mlátili do jater.
„My jen čekáme, až na ulicích začnete zapalovat věci,“ odpověděl. „Pak vás začneme střílet. Máme rozkazy. Byla tu mocná země, Sovětský svaz, a kvůli buznám jako jste vy, umřela. Protože vás nikdo včas neumlčel. Jestli si myslíte (Rusové), že jste nám přivedli Tichanovskou, tak jste se zbláznili. Tohle nebude další Ukrajina. My nedovolíme, aby se Bělorusko stalo součástí Ruska.“
„A co ty tady děláš, ty sráči?“ zeptal se mě.
„Jsem novinář, přijel jsem psát o tom, co se tu děje.“
„A co jsi napsal, sráči? Tenhle text si budeš pamatovat dlouho.“
Mladý kluk, vyčerpaný z bití a bolesti, začal křičet: „Přestaňte nás mučit, prostě nás zastřelte!“
„Tak jednoduchý to mít nebudete, zmrdi,“ řekl jeden ze strážců.
Tak jsem si během téhle pekelné jízdy uvědomil, že jsou mezi jednotkami SOBR, které nás převážely, dva druhy důstojníků. Sadisti a pak idealisti, kteří skutečně věřili tomu, že svou zem zachraňují před vnitřními a vnějšími nepřáteli. A s těmi se dalo mluvit.
Vězení
Nevěděli jsme, kam nás vezou. Mohlo to být dočasné zadržovací středisko, vazba, kde budeme čekat na soud, nebo vězení. Nebo blízký les, kde nás zmlátí do bezvědomí a pak nás zabijí. To není nadsázka, v tu chvíli mi připadalo možné všechno.
Dojeli jsme na místo – v té době jsem nevěděl kam – a čekali jsme další dvě hodiny. S námi přijelo sedm dalších dodávek a utvořily řadu. Když přišel rozkaz k výstupu, brali nás ven lezoucí po kolenou. Dovedli nás do nějakého sklepení, kde čekali muži se psy.
To nás naprosto vyděsilo. Nakonec ale tahle část nebyla tak špatná jako na policejní stanici Moskevského okrsku.
Dlouho jsme procházeli chodbami a nakonec nás dovedli na vězeňský dvorek. Vypadal přesně jako ty ve filmech, kde se procházejí vězni. Pro nás to byl ráj.
Poprvé za ten den jsme si mohli dát ruce dolů, protáhnout se, lehnout si. Nejlepší ale bylo, že nás nikdo nebil. Jeden muž měl zraněnou páteř, protože na něj na policejní stanici důstojníci OMON skočili. Měl vykloubené koleno, jen tak mu viselo na noze a kývalo se. Když vyšel na dvorek, zkolaboval.
Poprvé za celou dobu se k nám chovali jako k lidem. Dostali jsme kýble, abychom si mohli dojít na záchod, což někteří neudělali celý den. Přinesli nám 1,5litrovou láhev vody, což sice pro 25 lidí není moc, ale bylo to aspoň něco.
„Dneska už nás nebudete bít?“ zeptal se jeden ze zadržených muže, který přinesl kýble.
Ten mu překvapeně odpověděl: „Ne, jen vás rozdělíme do cel.“
Poprvé jsme spolu mohli mluvit. Mezi zadrženými byli podnikatelé, ajťáci, inženýři, dělníci i propuštění vězni. Jeden z nich poznal, že nejsme v přechodném stanovišti nebo v zadržovacím centru, kde se čeká na soud, ale v žodinském vězení. Po chvíli přivedli i mého známého Nikolaje Arkadijeviče.
Na můstek nad námi přišel muž v uniformě. „Teliženko? Je tu Nikita Teliženko?“ křičel. Odpověděl jsem. Promluvil si s mužem vedle sebe a pak mi řekl „Nikito, jdi ke dveřím, vyzvednou si tě tam.“
Ostatní zadržení z toho měli radost. „Konečně se odsud dostaneš,“ řekl mi Nikolaj Arkadijevič na rozloučenou.
Cesta domů
Muž v uniformě byl plukovník Iljuškevič z vězeňské služby, spadající pod běloruské ministerstvo vnitra. Řekl mi, že mě a ještě jednoho Rusa, korespondenta média RIA Novosti, posílají pryč. Kdo nás odveze, jsem nevěděl. Říkal jsem si, že to bude buď KGB, nebo někdo z ambasády. Vrátili mi věci a pustili nás.
Před bránou do vězení stálo hodně lidí: příbuzní zadržených, lidi, kteří hledali své blízké, ochránci lidských práv. Čekala na nás žena z běloruského imigračního oddělení. Odvezla nás do města Žodino, na imigrační oddělení, kde nám vzali otisky prstů a dali nám příkaz k deportaci. Podle těch dokumentů jsme já a korespondent RIA Novosti měli zemi opustit do půlnoci. Bylo půl jedenácté v noci.
Ta žena mi řekla, že jsem měl mít druhý den soudní slyšení. Nebyla mi ale schopná vysvětlit, z čeho jsem obviněn, jen mi řekla, že jsem mohl dostat 15 dní až půl roku vězení. Žádné předvolací dokumenty ani oficiální obvinění jsem nikdy nedostal.
Pak přijel zaměstnanec ruské ambasády v Bělorusku. Řekl nám, že aby nás našli, musel ruský velvyslanec osobně zavolat běloruskému ministru vnitra. Pak nás naložil do auta a odvezl do Ruska.
Podařilo se nám zemi včas opustit a do Smolensku jsme dorazili v půl třetí ráno. Muž z ambasády nám koupil hamburgery, protože jsme u sebe neměli žádné ruské peníze. Pak nás vysadil v hotelu a odjel.
Autor textu: Nikita Teliženko
Překlad: Zuzana Šotová
Autor úvodní fotografie: ČTK/Ukrinform/Yuliia Ovsyannikova