Polsko zažilo minulý týden historicky největší mediální protest. Téměř 50 médií vyšlo se stejným titulkem na černém pozadí – Média bez výběru. Tamější vláda se rozhodla, že na soukromá média uvalí solidární daň z příjmu z inzerce. Vláda se brání nutností takto získaných finančních prostředků, které půjdou na pomoc zdravotnictví. Média naopak tvrdí, že odsun příjmů z inzerce může být likvidačním záměrem a varují před omezováním svobody projevu. Podle analytiků protest zaznamenalo až 91 % Poláků a 62 % s ním souhlasí. Na zhoršující se mediální situaci v Polsku jsme se zeptali dlouholetého novináře Wojciecha Cieśly. Podle jeho názoru se Polsko vydalo maďarskou cestou.
Minulou středu téměř padesát nezávislých médií v Polsku protestovalo. Tištěná média vyšla s černou titulní stranou a větou „Media bez Wyboru“. Rozhlasové stanice nevysílaly celý den. Co toto prohlášení znamená?
Věta „Media bez wyboru“ znamená „Média bez výběru“. Čímž nezávislá média chtěla říct, že lidé nebudou mít na výběr, pokud budou tato média zničena. Poprvé v historii Polska se proto všechna soukromá média sjednotila a společně protestovala. Nevycházely žádné zprávy, na celý den se odmlčela rádia.
Byl to protest proti vládnímu návrhu zavést daň z příjmu z reklamy…
Musím přiznat, že je to docela elegantní krok. Oficiálně říkají, že vláda musí v době pandemie podpořit zdravotnictví. Proto se rozhodli, že zavedou daň na reklamu v tisku nebo na webové stránce. Přitom prohlašují: „Ale no tak, vždyť po vás chceme pouze 5 % ze zisku z reklamy.“ Pro běžné lidi, kteří nemají přehled, co takový „zisk z reklamy“ znamená, to může budit zdání, že jde o malé peníze. Ale tak to není. Provize z reklamy se pro média pohybuje okolo 10 %. Čili pokud vláda vezme těch 5 %, dostanou se na polovinu. V absolutních číslech se bavíme o milionových ztrátách pro Agoru (vydavatel listu Gazeta Wyborcza – pozn. red.) nebo Radio Zet, které patří firmě Daniela Křetínského. Pro soukromá média to může být likvidační.
Proč se tomu tedy říká „solidární daň“?
(Smích). Je to perverzní. Nemá to nic společného se solidaritou. Vysvětlím proč. Vláda tvrdí, že z těchto „daní“ vybere 800 milionů zlotých. Polovina půjde do zdravotnictví a 35 % do takzvaného Fondu pro kulturu a národní dědictví. Autoři návrhu tvrdí, že část daně půjde zpět mediálním organizacím pracujícím na těchto projektech. Ve skutečnosti však budou tyto peníze rozděleny do médií, které vybere tento nový vládou kontrolovaný orgán. Což v praxi znamená, že soukromá média budou financovat státní propagandu.
V Polsku žije 40 milionů obyvatel. Těch 400 milionů zlotých na podporu zdravotnictví je nic. To přece musí být nějaký vtip. Možná tím dokážou vybavit jednu nebo dvě nemocnice, určitě by to ale nebyla významná podpora. Vláda má přece k dispozici miliardy zlotých na odstranění důsledků pandemie z eurofondů. Jednoduše řečeno, tím hlavním důvodem, proč vláda vymyslela solidární daň, je snaha o zničení nezávislých médií. Zkrátka hodlají oslabit jejich hlas nebo je postavit do pozice, aby je museli vlastníci prodat. Je to jedna velká lež a zásah proti svobodě projevu.
Solidární daň má však i jiný význam. V osmdesátých letech minulého století v Polsku existovalo hnutí Solidarność, kterému se nakonec podařilo porazit komunismus. Toto pojmenování tak v sobě nese hodně emocí a odkazů na minulost. Myslím, že výběr názvu není náhodný. Je to výsměch.
Aktuální zásah do svobody médií ale v Polsku není první. Kdy toto omezování nezávislosti podle vás začalo?
Řekl bych, že všechno začalo v době, kdy se strana Právo a Spravedlnost (Prawo i sprawiedliwość, zkráceně PiS – pozn. red.) chopila v roce 2015 moci. Od té doby začala svoboda polských médií upadat. Rok za rokem tak organizace Reportéři bez hranic upozorňuje na propad Polska v žebříčku svobody tisku a dostáváme se na úroveň zemí s autoritářským režimem. Svoboda projevu a svoboda médií totiž nepatří mezi věci, které by tato vláda podporovala.
Předcházela protestu nějaká konkrétní událost?
Co se stalo minulou středu, má hlubší kořeny. Klíčová událost se podle mého názoru odehrála na podzim roku 2020. Jedna z největších státních firem Orlen Group, zabývající se zpracováním ropy, tehdy koupila významný počet lokálních médií a webových stránek. Posláním této firmy, která má na polské poměry enormně vysoké zisky, je přitom ropný průmysl. Orlen Group mimochodem vlastní v České republice Unipetrol.
Co tato situace znamená?
Že má vládní strana vliv na docela velké množství médií v Polsku. Čtenáře v zahraničí ta proměna s majiteli lokálních médií možná nijak nevzrušila. Patřila přece německé firmě, která je prodávala, a polská firma chtěla naopak investovat peníze. Klíčová informace ale spočívá v tom, kdo stojí za firmou Orlen. V jejím vedení sedí lidé nominovaní stranou PiS. Jsou to zaměstnanci v rozhodujících pozicích, přímo napojení na vládní stranu. Ve firmě Orlen se nelze nechat zaměstnat, aniž by uchazeč nebyl přívržencem této strany. Je to styl Viktora Orbána.
Takže se Poláci inspirovali Maďarskem?
Stoprocentně. Poláci krok za krokem kopírují Maďary. Dokonce vzniklo několik mezinárodních polsko-maďarských institucí. Myslím si, že Kaczynski je ohromen tím, co se Orbánovi podařilo v Maďarsku. Tak trochu jsme čekali, že se naše vláda vydá stejným směrem jako Maďarsko. Kaczynski a Orbán nemají média moc v lásce. Možná je to způsobené jejich vlastní zkušeností s médii, která byla pro oba kostrbatá.
Myslím si, že Orbán jako první pochopil, že pokud si liberální média udrží pozici, jakou měla až dosud, jeho vláda se ocitne v problémech. Liberální média budou kontrolovat, co dělá, jaké má vláda ekonomické výsledky, což bylo pro jeho styl vládnutí nepřijatelné. Takže se rozhodl svobodná média zlikvidovat nebo se jich nějakým způsobem zmocnit. V Polsku se nynější vláda snaží udělat ten samý krok jako Orbán v Maďarsku.
Bojíte se, že maďarský scénář hrozí i v Polsku?
Nebojím se, už v něm žiju. Toto není „jako maďarský scénář“. Toto je Maďarsko.
Kde vás protest zastihl?
V malé vesničce na východě Polska. Někteří lidi, s kterými jsem se tam potkal, byli určitě podporovatelé strany PiS. Navzdory tomu ale většina z nich byla tímto protestem ohromená. Proto si myslím, že do jisté míry protest zafungoval. Protože ukázal, co se může stát, pokud by existovala pouze státní média. Neměli bychom na výběr.
Jaká byla reakce lidí?
Analytici ze společnosti Kantar udělali průzkum a výsledky jsou překvapivé. Podle jejich dat až 91 % Poláků zaznamenalo, že média protestovala, a 62 % lidí protest dokonce podporuje. Na druhou stranu, to, co si myslí společnost, není pro vládu až tak důležité. Je to politika.
Vyjádřili protestujícím nějakou podporu jiní politici nebo významní lidé?
Osobně se spoléhám na lidi ze zahraničí. Konkrétně mám na mysli například americkou ambasádu, které se už dlouhodobě nelíbil stav médií v Polsku. Bývalá americká velvyslankyně Mosbacher se stala jednou z nejvýraznějších tváří podpory nezávislých médií v Polsku, byť byla do funkce uvedena populistickou vládou Donalda Trumpa. Proto ze strany americké ambasády doufám ve stejný scénář, i když velvyslankyně Mosbacher v lednu skončila.
Byla to oficiální podpora?
Ano, a byla velmi účinná, neboť útoky vlády na nezávislá média na chvíli ustaly. Doufám, že nebudeme během tohoto protestu sami a že zprávy z Polska se dostanou i do zahraničí. Na druhou stranu mi nedělá dobře, že se jako novinář musím spoléhat na pomoc diplomatů. Jenže vládní strana chce přeměnit mediální scénu tak, aby existovala pouze státní média, která nám budou podsouvat pouze státní propagandu.
Co si máme představit pod spojením „polská státní propaganda“? Jak byste ji popsal?
To je hrozně těžké popsat. Je mi čtyřicet osm let a pětadvacet let dělám novináře. Když si dnes pustím televizi, připomíná mi to dobu mého dětství, tedy období komunismu. Je to ta samá propaganda jako tehdy: „Strana je skvělá, vláda je mimořádně úspěšná, náš premiér má superschopnosti a náš prezident? Och, to je něco! Ten je nejlepší! A lidé ze zahraničí? Ti nás naprosto milují a obdivují.“
Je velice těžké žít v takovém prostředí. Z každé strany neustále slyšíme, jaký jsme skvělý národ. Což samo o sobě mimořádně posiluje nacionalismus, jehož vedlejším produktem je například produkce velmi špatných filmů, jejichž jediným cílem je posilování vlastenectví. Je to strašně prvoplánové a povrchní.
Říkal jste, že pracujete jako novinář už dvacet pět let. Dokážete momentální situaci srovnat s minulostí?
Velmi si cením roků svobody, které jsem prožil. Řekl bych, že přibližně třicet let jsem žil ve víceméně svobodné zemi. Tato svoboda ale už neexistuje. Pokud někdo zastává jiný názor a není stoupencem strany PiS, zažívá velkou frustraci. Žiju sice ve Varšavě, kde většina lidí vládu PiS odmítá. Ale nerad bych tvrdil, že jsem v opozici. Nejsem opoziční politik ani vládní kritik. Jsem pouze občan a novinář a to, co nyní pozoruji, vnímám jako útok na svoji profesi.
Práce novináře je teď daleko těžší než v minulosti. Získat informace od vlády nebo ministerstev je velice složité, naopak je mnohem jednodušší stát se jako novinář obětí soudního sporu, nebo být dokonce trestně stíhaný. Každý článek, který momentálně zveřejním, doprovází vyhrožování nebo zastrašování různého druhu.
Myslíte si, že běžní lidé si uvědomují, jak náročné je být novinářem v nezávislém médiu?
Ne. Obecný obraz novinářů v polské společnosti je bohužel spíš negativní. U nás ve Fundacji Reporterów se přitom snažíme přinášet důležitá témata pro společnost a nehoníme se za denním zpravodajstvím.
Co očekáváte, že se stane?
Jsem optimista, Poláci žili v mnohem horších režimech a dokázali se jim postavit. Myslím si, že to bude dlouhý boj, ale momentální situace nemůže zůstat věčně. Lidé se jednoho dne probudí a pochopí, že to, co se děje v Polsku, je naprosto proti lidským právům. Během protestu snad pochopili, jaké by to mohlo být, pokud by byli odkázáni jen na propagandu státních médií. A podle průzkumů veřejného mínění ukázali, že nejsou spokojení. Jestliže lidé nejsou spokojení, chtějí situaci změnit. Nejde přitom pouze o zavedení solidární daně. Polská společnost zažívá v posledních letech neustálé pnutí. Sociální i politické. Skrývá se za tím vším rukopis Kaczynského. Vím to, protože ho sleduji dvacet pět let. Vím, jaké používá metody. A jednou z nich je vládnout v konfliktu. Neboli poštvat lidi proti sobě a někde v pozadí si dělat svoji „práci“.
Co by měli lidé dělat?
Existuje mnoho způsobů, jak to změnit. V první řadě jít k volbám. K férovým a transparentním volbám, ve kterých se nebude s lidmi manipulovat.
Proč by se o situaci v Polsku měli zajímat lidé v zahraničí? Měli by se obávat, že se něco podobného může stát i v jejich zemích?
Nemyslím si, že lidé v zahraničí nebo v České republice by se měli něčeho podobného obávat. Tento problém prozatím nepřekročil hranice Polska a Maďarska. Potřebujeme, aby se o tom mluvilo na půdě Evropského parlamentu, v Evropské komisi, ale i v jiných státech. Myslím si, že momentální situace a protesty polskou vládu na chvíli zpomalí. Populismus je ale více méně rozšířený po celé Evropě, a především ve střední Evropě. V Polsku, v České republice nebo v Maďarsku je samozřejmě na různých úrovních, ale naneštěstí se populismu ve visegrádských zemích velice daří. V Bruselu proto vnímají visegrádský region jako baštu populismu, který přichází z východu a způsobuje problémy. Myslím si, že lidé mimo Polsko by zkrátka měli být ostražití a pozorně tento mechanismus sledovat. Pokud dovolí, aby se populisté u nich doma dostali k moci jako u nás, pak se budou jenom dívat, do jakého marasmu jejich společnost zapadne.
Takže se skutečně nedomníváte, že by podobný scénář hrozil i v Česku?
Každá země má ve vládě určité množství populistů. I v Polsku známe příběh Andreje Babiše. Ale já chci apelovat spíš na evropskou společnost. Je důležité stále sledovat, co se v okolních zemích děje. Možné vám jako Polsko dáváme příklad, jak se demokracie nedělá (smích).
Wojciech Cieśla je investigativní novinář, jeden ze zakladatelů a současný ředitel nezávislého investigativního centra Fundacja Reporterów. Současně působí v investigativním týmu Investigate Europe. Dříve pracoval na různých pozicích v deníku Gazeta Wyborcza, v deníku Rzeczpospolita nebo v deníku Dziennik. Od roku 2012 spolupracoval s týdeníkem Newsweek Polska. Devětkrát byl nominován na cenu pro investigativní novináře Grand Press Award, kterou v roce 2009 získal. Dvakrát byl nominován i na ceny Fikus Award a Mediatory Award a je také laureátem ceny Andrzeje Woyciechowského za rok 2005. V roce 2016 byl mezi finalisty prestižní European Press Price za investigativní žurnalistiku.
Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.