Strach nesmí řídit váš život. Sovětský disident Alexandr Podrabinek o Putinově režimu a ruské opozici

„Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila,“ vzpomíná na věznění v sovětském lágru novinář a disident Alexandr Podrabinek. A vysvětluje: „Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.“ Redaktorka investigace.cz se s Podrabinkem setkala na lidskoprávní konferenci v Tallinu. Na rozdíl od ostatních ruských disidentů přiletěl z Moskvy. Dodnes píše pro Radio Svoboda. Je přesvědčený, že opozice má působit doma.

Do střetu se sovětským režimem jste se dostal už před padesáti lety, když jste dokumentoval zneužívání psychiatrické péče proti disidentům. Vydal jste tehdy knihu Trestná medicína, za kterou vás poslali do lágru. Co vás k tomu přivedlo? 

Můj otec byl zdravotník, i já jsem medicínu studoval a bavila mě. Navíc jsem četl samizdat a narazil jsem na popisy konkrétních případů zneužívání psychiatrie. Zasáhlo mě to lidsky i profesně. Medicína má přece léčit a pomáhat, jenže tady ji používali opačně – jako nástroj nátlaku.

Setkal jste se s lékaři, kteří se té praxe účastnili?

Ano, později. Když jsem jezdil do psychiatrické léčebny za vězni, které tam drželi pod dozorem.

Jakou měli motivaci, dostávali za to zaplaceno?

Víte, systém si sám vybírá své „služebníky“. Ne všichni psychiatři do toho byli zapojení, byl to úzký okruh, ale stačilo to. Je to jako u politických procesů: ne každý soudce vezme politický případ, dostanou ho jenom „prověření“. Tehdy to byli straníci, ale dnes je ten mechanismus podobný. Jsou lidé, kteří to dělat nechtějí, ale vždy se najdou tací, kteří jsou připraveni sloužit moci – kvůli kariéře, penězům, výhodám.

Bylo těžké shromažďovat materiály na knihu?

Samozřejmě. Nemohl jsem přijít do léčebny a říct: „Dobrý den, pracuji na knize,“ – hned by mě zavřeli.

Jak jste tehdy postupoval?

Čtyři roky jsem sbíral materiály, sblížil jsem se s disidentskými kruhy v Moskvě a díky tomu jsem mohl dělat rozhovory s lidmi, kteří se z psychiatrických zařízení dostali ven. Bylo jich asi patnáct: nahrával jsem je na diktafon a pak přepisoval. Psát je rychlé, ale sbírat materiál trvá. Navíc jsem chtěl to téma ukázat v historickém kontextu. Nebyla to novinka, dělo se to už v 18. století.

Vyšla kniha v samizdatu?

Formálně ne, ale v určitých kruzích kolovala. V roce 1977 mi při domovní prohlídce zabavili jeden výtisk. Druhý výtisk jsem s vědomím takového rizika schoval: všechno jsem dělal ve dvou kopiích, plus magnetofonový pásek.

A co se stalo s tou druhou kopií?

Kolegové ji poslali do Amnesty International v Londýně. Udělali z ní anglické resumé a v létě 1977 ji představili na Světovém kongresu psychiatrů v Honolulu.

A pak vás zavřeli?

Ano, hned následující rok.

Strach nesmí řídit život

Režim vám místo vězení nabízel nucenou emigraci do Izraele. Proč jste neodjel?

A proč bych měl odjíždět ze své země?

Přemlouvali vás ostatní disidenti, abyste odjel?

Ano, velmi. Tehdy bylo hnutí silně rozdělené. Mnozí trvali na tom, že bych měl odjet. Andrej Sacharov a jeho žena na mě tlačili a naše vztahy se kvůli tomu dokonce zhoršily.

Nebál jste se lágru?

Bál. Ale strach nesmí řídit život. A to ani tehdy, když na vás režim tlačí hrozbami pro vaše blízké, že když s bratrem neodjedeme, zavřou nás oba. Nakonec bratra opravdu zavřeli, odseděl si přes pět let.

Co bylo pro vás ve vězení nejtěžší?

Mučení. Ale hodně záleží na vnitřním nastavení. Téměř celý trest jsem strávil na samotce. Pro mnohé je to neúnosné, mně samota nevadila.

Proč?

Pro mě je naopak utrpení být mezi lidmi, se kterými si nemám co říct.

Ostatní vězni v táboře věděli, kdo jste?

Ano, věděli, že jsem politický vězeň a že jsem napsal knihu. Vězni za mnou chodili: „Napiš stížnost, napiš žádost o milost.“ Psal jsem. Jedna dozorčí stížnost dokonce uspěla a dotyčnému zrušili paragraf. To je vzácné, a tak po mých službách stoupla poptávka. Kvůli tomu mě definitivně izolovali, abych neměl vliv na spoluvězně. Po půl roce bez komunikace na samotce jsem začal ztrácet řeč, musel jsem se znovu učit mluvit: nahlas jsem recitoval básně, učil se anglicky. Dozorci přicházeli a nechápali, s kým to pořád mluvím.

Jak jste se vrátil do života?

Když jsem vyšel z vězení, disidentské hnutí už bylo rozdrcené. Nesměl jsem pracovat ani vycestovat z okresu. Zároveň by mě ale mohli znovu zavřít za příživnictví, kdybych nepracoval. Musel jsem riskovat: odjel jsem do sousedního okresu a našel si práci u záchranky. Prošlo to. 

Kdy jste poprvé cítil, že přichází svoboda?

V roce 1987, tehdy už režim přestal lidi zavírat za politické názory. A už bylo jasné, že v minulosti stál jen na strachu.

Co jste tehdy dělal?

V roce 1987 jsme začali s kolegy vydávat vlastní noviny Express-chronika. Dokonce jsme vytvořili Východoevropskou informační agenturu – navázali jsme výměnu informací mezi nezávislými novináři z Polska, Československa, Maďarska, Bulharska a Rumunska. Překládali jsme texty a šířili zprávy. Ta spolupráce fungovala až do roku 1989.

Znal jste se s českými disidenty?

Ano. Znal jsem Václava Havla, chodili jsme spolu na kávu. Byl to velmi laskavý a ironický člověk. Znal jsem i další – Jana Urbana nebo Petrušku Šustrovou.

Devadesátá léta, Putin a opozice

Jak jste vnímal rok 1991 a pád Sovětského svazu, slavil jste?

Měl jsem rozporuplný pocit. Připadalo mi, že je v tom určitá faleš. Rozpad byl zvláštní proces, který šel shora. Když změny přicházejí shora, je to spíš pokus přizpůsobit režim novým podmínkám, udělat ho životaschopnějším. Není to snaha vybudovat skutečnou demokracii.

Takže podle vás nevznikl nový režim?

Vznikla adaptace starého. Nebyl žádný katarzní zlom jako třeba v Československu. Nedošlo ke skutečnému pádu systému. Lidé, kteří nás zavírali, si prostě oblékli „demokratické šaty“ a osvojili si novou rétoriku. Archivy tajných služeb zůstaly zavřené, nekonaly se žádné lustrace.

Boris Jelcin tedy skutečnou změnu nepřinesl? 

Ve srovnání se Sovětským svazem byla devadesátá léta skutečně nejsvobodnějším obdobím v ruských dějinách. Proběhly volby a podle mezinárodních zpráv byly docela nezávislé. Jenže Jelcin nebyl skutečným demokratem, byly to jen řeči. Cítil se jako car.

Pamatujete si příchod Putina?

Samozřejmě. Mnozí se radovali: mladý, energický, ne Jelcin. Tehdy říkal docela demokratické věci, dokonce mluvil o vstupu do NATO. Já mu ale nevěřil. Kádrový člověk z KGB se nemění. Je pragmatik, dělá a říká to, co je pro něj výhodné.

Kdy vám bylo jasné, že začíná obrat zpátky k totalitě?

V roce 2001, kdy byl na Putinův povel „zlikvidován“ soukromý televizní kanál NTV (šlo o násilné zestátnění soukromého televizního kanálu v roce 2001). Byl to jasný signál: Rusko se stáčí z cesty demokracie.

V roce 2003 vás zadrželi kvůli knize o bombových útocích na obytné domy na konci devadesátých let?

Ano. Byla to kniha Alexandra Litviněnka a Jurije Felštinského FSB vyhazuje Rusko do povětří. Podle autorů knihy byly teroristické atentáty na obytné domy v roce 1999 v Moskvě a Volgodonsku připraveny a provedeny agenty FSB s cílem svést odpovědnost na Čečence a získat tak záminku k obnovení čečenské války. Vytiskli ji v Lotyšsku a nabídli mi, abych ji šířil. Náklad mi ale zabavili ještě před začátkem distribucí, někdo mě udal.

Vyslýchali vás?

Pozvali mě do Lefortova (věznice v Moskvě, pozn. red.) a tam mi řekli, že autoři knihy čelí obvinění z vyzrazení státního tajemství. Řekl jsem: „Vy tím přece sami potvrzujete, že to, co píšou, je pravda.“ Nakonec z toho nic nebylo, pustili mě, tehdy to ještě bylo relativně svobodné.

Pak se ale režim upevňoval. Nelituje­te toho, že jste toho v nultých letech neudělal víc? Víc nevystupoval proti vládě, víc nepsal, nechodil na protesty?

Měl jsem, ano. Ale chyběly síly a možnosti. Na všechno síly nestačí. Dokonce jsem se pokoušel kandidovat do Státní dumy. Ale neměl jsem šanci, chyběly peníze a široká podpora.

Proč podle vás opozice nedokázala Putina zastavit?

Z mnoha důvodů: infiltrace tajných služeb, nedostatek politické zkušenosti, snaha domluvit se „po dobrém“. S vlkem se ale domluvit nedá. Místo konfrontace volili kompromis.

Je to vododěl: tam, nebo tady

Jako jeden z mála politických disidentů žijete v Rusku. Jak hodnotíte současnou podporu války v Ukrajině mezi Rusy?

Sociologickým průzkumům, které tvrdí, že podpora války je vysoká, se nedá věřit – všechny tyto služby jsou pod kontrolou moci. Když mluvíte s lidmi na ulici nebo v soukromých rozhovorech, zjistíte, že většina je proti válce, ale nekřičí to nahlas.

Proč emigrantská opozice často tvrdí opak?

Protože to ospravedlňuje jejich odjezd: jako že země je beznadějná. Jenže hlavní problém není v informacích, ale v solidaritě. Lidé si čtou texty a uvědomují si, že je píší ti, kteří jsou v bezpečí. Politici mohou říkat správné věci – Kasparov může říkat správné věci, Chodorkovskij také – nikdo se s nimi nebude přít. Ale oni jsou tam a my jsme tady. Ten rozdíl je cítit. Někdy to dráždí: „Říkáš správná slova? Přijeď sem a řekni je tady.“ 

Ale Navalnyj přijel, a jak to dopadlo?

Ano, přijel. Byl připravený na oběť, možná úplně nechápal, jak to dopadne. Mám s ním mnoho politických neshod, ale že to byl člověk cti, o tom není pochyb.

Potřebuje Rusko někoho dalšího, jako byl on?

Nejde o jednoho člověka, jde o postoj. Podívejte se na Kubu: je tam silné hnutí za to, aby opozice neodjížděla. Několik milionů lidí odjelo a usídlilo se na Floridě, ale část disidentů zásadně zůstává. Totéž v Bělorusku: Mikola Statkevič (běloruský opoziční politik, pozn. red.) odmítl emigrovat. Takoví lidé dávají společnosti naději a moc na to reaguje nervózně.

Takže pro moc je pohodlnější, když opozice odjede do zahraničí?

Samozřejmě. Ti, co odjedou, vypadnou z kontextu, postupně přestanou cítit, co se v zemi děje, a ztratí autoritu a respekt uvnitř Ruska.

Na druhou stranu někteří novináři skončili ve vězení. A jsou i tací, kteří tomu byli velmi blízko, a proto museli odjet, aby mohli i nadále psát. 

Ano, samozřejmě. Svoboda se nikdy nikomu nedává zadarmo. Není to tak, že by to šlo bez rizika. 

Myslíte, že by pomohli víc, kdyby zůstali? Teď mohou dělat svobodnou novinařinu a poskytovat lidem nezávislé informace. To by nemohli dělat, kdyby zůstali.

Představte si, že z Ruska odejdou všichni rozumní lidé – co pak se zemí bude? Hlavní problém není v tom, jestli lidé mají nebo nemají informace. Hlavní problém je v tom, že lidé necítí podporu.

Vy píšete sloupky pro Svobodnou Evropu. Cestujete na konference o lidských právech v Rusku. Nazýváte válku válkou. Jak to, že vás dosud nezavřeli?

Nevím. Možná chápou, že nebudu spolupracovat a nebudu hrát podle jejich pravidel. Lámat mě nemá smysl. Možná mě i zavřou, ale čeho se bát? Už jsem všechno viděl. Obavy samozřejmě jsou, ale strach nesmí řídit život. Co je to za život, když se bojíte všeho?

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender