Palác Koruna za korunu

Koupit rozlehlý secesní Palác Koruna na pražském Zlatém kříži – na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě – za korunu? To by byl obchod snů. Obdobná transakce se přesto málem uskutečnila. Přesně o této ceně uvažoval český stát, když prodával Technoexport, který zmíněný palác vlastní. „V případě podání nabídky je pozitivní zprávou i hodnota společnosti ve výši 1 Kč,“ psalo se v ocenění státní firmy krátce před její privatizací v roce 2008. Technoexport se nakonec za korunu neprodal, otazníky okolo jeho privatizace však nadále zůstávají.

Cenný podnik

O privatizaci Technoexportu se začalo mluvit v roce 2005. Česku tehdy vládli sociální demokraté, premiérem byl Jiří Paroubek a ministrem financí Bohuslav Sobotka. Dva pohrobky komunismu – někdejší podniky zahraničního obchodu, slangově nazývané pézetky, tedy Technoexport a Strojimport – stát ovládal prostřednictvím České inkasní, společnosti s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem bylo ministerstvo financí.

Na stole tenkrát ležely dva scénáře. Spojit obě pézetky do jedné státní obchodní firmy, jež by podporovala export do zemí jako Čína nebo Vietnam, které zásahy státu do obchodních věcí ocení. Nebo je rychle privatizovat. Paroubkova vláda se rozhodla pro druhou možnost.

Nejdříve bylo ale nutné podniky oddlužit. Technoexport (od padesátých let operoval v Sovětském svazu, Jugoslávii a na Středním východě, po roce 1989 především v Iráku, Sýrii a Egyptě) za sebou táhl obrovský balík nedobytných pohledávek v řádu několika miliard korun. Dlužil kvůli nim nejprve Československé obchodní bance (ČSOB), která před revolucí jako jediná financovala zahraniční obchod. V roce 1995 dluh převzal v rámci očišťování bank stát (respektive jeho Česká inkasní).

Oddlužený Technoexport si stát (ke konci roku 2005) nechal ocenit. A vypadalo to, že bude prodávat cenný podnik. „Tržní hodnota předmětu ocenění…2 450 000 000 Kč,“ konstatovala znalecká organizace Info 7, kterou si Česká inkasní najala.

„Technoexport je vlastníkem unikátní nemovitosti, známé pod názvem Palác Koruna,“ konstatoval znalec z Info 7 Radomil Kochánek. Korunu a k ní patřící pozemky ocenil na 1,1 miliardy korun. Do celkového ocenění Technoexportu však započetl částku nižší – zohlednil, že „některá práva a výnosy spojené s nemovitostí“ byly převedeny do firmy Koruna Palác Management, v níž měl Technoexport pouze 40 procent akcií, většinu držela rakouská stavební firma BOE a banka Volksbank. Právě s těmito subjekty se totiž Technoexport na začátku devadesátých let dohodl na generální rekonstrukci budovy a výměnou za to s nimi uzavřel dlouhodobou nájemní smlouvu.

Kromě pražské Koruny Technoexport vlastnil také budovu v syrském Damašku, obě nemovitosti se do ocenění promítly částkou zhruba tři čtvrtě miliardy korun. Podíl ve firmě Koruna Palác Managament pak znalec vyčíslil na zhruba sto milionů korun, na necelých sto milionů korun ocenil „obchodní část“ podniku – kontrakty v Sýrii a Iráku, které slibovaly obrat kolem 800 milionů korun ročně. Mimo to měl Technoexport hodně peněz volných či uložených na obchodní záruky – celkem více než 1,8 miliardy korun.

V polovině roku 2006 vystřídal Paroubka v křesle premiéra občanský demokrat Mirek Topolánek. Jeho vláda rozhodla, že před privatizací převede Technoexport přímo pod ministerstvo financí a zruší Českou inkasní.

Likvidátor České inkasní Pavel Trenda si nechal udělat další znalecký posudek na cenu Technoexportu a ten došel k podobné částce jako předtím posudek Info 7 – Technoexport ocenil na více než 2,1 miliardy korun.

Bezcenný podnik

Výběrové řízení na prodej Technoexportu odstartovala Topolánkova vláda v květnu 2008. Předešlé dva posudky jí nestačily a nařídila Technoexport znovu ocenit. Výsledek byl tentokrát diametrálně odlišný od předchozích cen.

„Hodnota 98,85 % akcií Společnosti je odhadována v rozmezí 1 Kč až 230 mil. Kč,“ shrnuje dokument s názvem „indikativní ocenění“, jejž dělala firma Erste Corporate Finance (ECF). V její zprávě se uvádí, že „v případě zohlednění rizik vyplývajících ze soudních sporů a potenciálních rizik je v případě podání nabídky pozitivní zprávou i hodnota Společnosti ve výši 1 Kč“.

Dokument ECF říká, že Technoexport na své obchodní činnosti vlastně prodělává, protože prodejní ceny stačí jen na osobní náklady, další náklady jsou „dotovány“ z jiných zdrojů. Vůbec neoceňuje podíl Technoexportu ve firmě Koruna Palác Management, ale mluví jen o čistém příjmu z něj, o dividendách (které se však kvůli vysokým odpisům investic do rekonstrukce zatím nevyplácejí). Technoexport má podle ECF také mnohem méně peněz než tři roky předtím stanovil znalecký posudek Info 7 – tedy nikoli 1,8 miliardy, ale jen zhruba polovinu, něco přes 900 milionů korun.

Hlavní rozdíl oproti předešlým posudků však spočívá v tom, že „indikativní ocenění“ ECF zdůrazňuje riziko soudních sporů – z těch už běžících hrozí podle dokumentu škoda skoro 3,5 miliardy korun a z těch, které mohou vypuknout, dalších asi 2,1 miliardy korun. Právě těmito spory tvůrci dokumentu odůvodnili, proč je i jedna koruna za Technoexport dobrá cena.

Dnes, s odstupem let, je už jasné, že skoro nic z údajných miliardových hrozeb, snižujících cenu před privatizací, nakonec Technoexport neplatil.

Jak tehdejší aktéři vysvětlují absurdní rozdíly v ocenění? „Je to už fakt hrozně dávno,“ říká jeden z autorů ocenění ECF Jan Vrátník. „Vzpomínám si jenom, že tam byla spousta soudů, které měly na tu cenu vliv.“

Resort financí, jenž na privatizaci Technoexportu dohlížel, tehdy vedl Miroslav Kalousek. „To je strašně dávno,“ vysvětluje Kalousek, proč si na více než miliardový rozdíl v ceně nevzpomíná. „Už vám k tomu opravdu neřeknu ani konec, ani zvonec. Jsou věci, o kterých mám nějaké poznámky, ale Technoexport to určitě není,“ dodává bývalý ministr.

S privatizací nesouhlasil jen vicepremiér, dnes senátor Jiří Čunek. V připomínkovém řízení mimo jiné namítal, že doporučuje s privatizací počkat, než se vyřeší soudní spory. Kalouskovo ministerstvo financí a ministerstvo průmyslu vedené Martinem Římanem ale oponovalo, že další odklad privatizace by byl „pro zájem státu a další rozvoj Technoexportu kontraproduktivní“.

Technoexport nakonec v roce 2009 koupil – za 516 milionů korun – Tomáš Plachý, respektive jeho Chemoprojekt.

Detektivka jménem Technoexport

Pro oblbnutí veřejnosti

Paláce Koruna si ale nový majitel Technoexportu zatím příliš neužil: od roku 2013 s ním nesmí nakládat, například budovu prodat. Důvodem je směnka na 900 milionů korun, kterou chce po Technoexportu proplatit firma, za kterou stojí František Bušek (dříve se jmenoval Chobot), a nejcennější majetek Technoexportu je kvůli ní proto blokován. Směnečné řízení se táhne osmý rok se střídavými úspěchy pro obě protistrany, výsledek je prozatím nejistý. Další stání bude v půlce května před pražským Městským soudem.

Technoexport naopak podal na Buška trestní oznámení kvůli podvodu a padělání směnky, letos začátkem roku ale pražský Městský soud Buška osvobodil. Soudkyně Helena Kutzlerová zároveň připustila, že směnka, která opustila Technoexport nevyplněná, mohla nějak souviset s chystanou privatizací, protože podnik opouštěla za „pozoruhodných, podivných a nepřehledných“ okolností.

Právě takový příběh předložil soudu František Bušek a nazval jej „Trojský kůň“. Podle jeho teorie nevyplněnou směnku „zosnoval“ sám současný majitel Technoexportu Tomáš Plachý. Před privatizací se mu údajně povedlo nastrčit do státního podniku jako manažera svého blízkého spolupracovníka Petra Wesselého (pracoval dlouho v Plachého firmě Safina). Ten měl připravit past na konkurenci – nevyplněnou směnku, kterou bude možné vyplnit tučnou sumou a pohrozit jí možnému vítězi soutěže o Technoexport, kdyby nevyhrál Plachého Chemoprojekt. 

„Trojský kůň“ byl podle Buška použitelný i v případě vítězství Plachého, tentokrát jako odměna za služby „lobbistických skupin“ a úspěch v privatizaci.

S podivným průběhem privatizace souvisí i personální zemětřesení v Technoexportu, díky němuž se Petr Wesselý stal místopředsedou jeho představenstva. Předsedou představenstva a generálním ředitelem podniku byl zvolen kandidát ministerstva průmyslu Pavel Kryštof. Stalo se tak krátce před privatizací, kdy valná hromada v létě 2007 zásadně obměnila dozorčí radu, která posléze vyměnila představenstvo, změnil se generální ředitel.

V té době už byl majoritní akcionář Technoexportu, společnost Česká inkasní, v likvidaci. Návrh na změny v dozorčí radě proto dal likvidátor Pavel Trenda. Na otázku, proč se zásadně měnily statutární orgány krátce před privatizací a co dělaly špatně, Trenda dnes odpovídá: „To si opravdu nevzpomenu. Pouze vím, že do toho velmi zasahovalo ministerstvo financí.“ Zároveň dodává, že běžný úkol likvidátora je majetek rozprodat. Ministerstvo financí ale podle něho trvalo na tom, že prodávat Technoexport bude samo, Trenda měl likvidaci skončit tím, že mu Technoexport po likvidaci předá.

Přesto si nechal udělat znalecký posudek na cenu podniku a ten zněl, jak už bylo řečeno, něco přes 2,1 miliardy korun. „Zarazilo mě, když jsem se dozvěděl, že ministerstvo prodalo Technoexport za naprostou směšnou částku,“ konstatuje Trenda. „Říkal jsem si, že je to docela podivné.“

Argument ECF, že cena Technoexportu byla nízká, protože mu hrozily žaloby, považuje likvidátor za lichý. „V mém posudku byla rizika nepochybně také zohledněna, to je povinnost,“ tvrdí a pokračuje, „jestliže někdo tvrdí, že tam byla taková hrozba žalob, že hodnota firmy mohla být nulová, tak je to pouze účelová věc pro oblbnutí veřejnosti. Aby se obhájilo, že se to prodá levně.“

Technoexport pod cenou

Cenu nezjišťovali

„Přímo na Václavském náměstí někdo ukradne majetek za miliardu, a nic se neděje,“ zlobí se někdejší generální ředitel Technoexportu Miloslav Kožnar, který firmu vedl od roku 2005 do personálního zemětřesení v roce 2007 a předtím v podniku čtrnáct let pracoval.

Bývalý ředitel pak vysvětluje, proč astronomické částky, jež by podle ocenění ECF mohl Technoexport platit kvůli žalobám, stojí na vodě. Jeden z těchto sporů (dle ocenění ECF s potenciální škodou až dvě miliardy korun) vedl Technoexport se společností Féniks. Podle Kožnara si vznik tohoto sporu vykoledoval sám Technoexport poté, co byl on sesazen z funkce. Podstatou byla pohledávka za dva cukrovary, jež Technoexport kdysi postavil v bývalé Jugoslávii a nedostal za ně zaplaceno. Technoexport proto uzavřel smlouvu s firmou Féniks, která nabízela, že díky známostem v regionu dluh vymůže. Pak ale z vymáhání vinou Technoexportu sešlo a Féniks podnik zažaloval kvůli ušlému výdělku. Soud nakonec rozhodl, že Féniks na dvě miliardy korun nárok nemá.

Další potenciální škoda měla souviset se stavbou hliníkárny v Íránu. Stavitelem byla firma Cheteng (dříve Chepos), hliníkárnu ale nepostavila. Technoexport se tohoto obchodu zúčastnil jako konzultant. Cheteng měl sjednanou záruku pro případ, že zakázku nesplní, u Komerční banky, Technoexport u ČSOB. „Technoexportu v tomto případě žádná škoda nehrozila,“ říká Kožnar, „I kdyby ČSOB něco platila, podstatou bylo, že to pak mohla nárokovat na Komerční bance.“ Přesně tak to nakonec dopadlo, Technoexport spor nestál ani korunu.

Tyto argumenty potvrzuje i současný ředitel Technoexportu Karel Kareta. Podnik rozhodně neplatil kvůli soudním sporům ani zdaleka tolik, kolik zmiňuje posudek ECF. „Nějaké ztráty tam jsou,“ říká Kareta. „Ale jaké přesně nevím, žádnou takovou tabulku nemám.“

V souvislosti s privatizací Technoexportu padlo několik trestních oznámení, jedno podal právě exředitel Kožnar, někdejší předseda ČSSD na Praze 1 a dnes šéf lázní v Bechyni. Policii popsal, jak podle něj vypadalo zákulisí privatizace. Odvolání dosavadního vedení podniku údajně umožnilo dosadit pro politiky žádoucí management Technoexportu. Předseda představenstva a generální ředitel Pavel Kryštof byl podle Kožnara člověkem tehdejšího ministra průmyslu Martina Římana a Petr Wesselý mužem budoucího privatizátora Plachého, jenž měl údajně exkluzivní zastánce, premiéra Mirka Topolánka a jeho poradce Marka Dalíka.

Kožnar na policii rovněž vypověděl, že cena 516 milionů korun je ve značném rozporu se skutečnou cenou firmy, která se pohybovala kolem dvou miliard korun. Majetkový prospěch podle něj získal nejen vítěz privatizace, ale i „zainteresovaná skupina politiků a úředníků“.

Všechna trestní oznámení, jež souvisela s privatizací Technoexportu, policie odložila. Nejvyšší státní zastupitelství, které bylo v jednom případě požádáno o kontrolu práce dozorujícího státního zástupce, se s odložením ztotožnilo, protože „při privatizaci bylo postupováno v režimu zákona“.

Jistou kritiku si ale žalobce Nejvyššího státního zastupitelství Milan Ryšavý neodpustil. „Faktem je, že ačkoli bylo realizováno rozsáhlé prověřování, dosud nebyly provedeny veškeré dosažitelné úkony, které by mohly přispět k objasnění této věci,“ napsal. Nikdo se podle něj neptal zaměstnanců ministerstva financí, proč jako finančního poradce vybrali bez výběrového řízení právě firmu Erste Corporate Finance. A nikdo si ani nenechal udělat znalecký posudek, který by zjišťoval „tržní hodnotu privatizovaného majetku v rozhodném období“.

Autorka článku: Hana Čápová
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková
Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.