Příběh směnky na 900 milionů korun, které si nárokuje František Bušek, dříve Chobot, zůstává nadále tajemstvím. Pražský Městský soud koncem února řešil, jakou roli v celé kauze Bušek sehrál a zda se nedopustil podvodu, padělání a křivého obvinění, a musel se tak znovu zabývat celým případem, který se před různými soudy táhne už léta. Jeho klíčoví svědci jsou mrtví nebo ztratili paměť, měnili výpovědi a objevila se i záhadná postava falešného policisty.
„Až můj asistent ponese směnku zpět do trezoru, nikdo, prosím, neopouštějte jednací síň,“ říká zpola žertem soudkyně Helena Kutzlerová. Na směnce velké asi jako podélně přeložený papír A4 je totiž napsaná závratná suma 900 000 000 korun. Nárokuje ji firma Františka Buška po firmě Technoexport, která patří jednomu ze stovky nejbohatších mužů Česka Tomáši Plachému.
Směnka je v trezoru Městského soudu v Praze už sedmý rok. Od té doby se táhnou soudy, zda Technoexport má, či nemá 900 milionů zaplatit.
Pozoruhodná však není jen suma na směnce. Ve sporech kolem ní stojí proti sobě dvě těžké váhy, dva ukázkoví reprezentanti naší nedávné minulosti. Tomáš Plachý, který v někdejším podniku zahraničního obchodu Technoexport za komunistického režimu začínal kariéru obchodníka, spolupracoval se Státní bezpečností a později Technoexport za podezřelých okolností zprivatizoval. A František Bušek, v devadesátých letech velký sponzor ODS, jenž proslul slovy, že dokud bude v Česku legální „tunelovat“, tak on bude tunelářem.
Zároveň ale jde i o veřejné peníze. Není vyloučené, že Technoexport bude chtít zmíněných 900 milionů korun nakonec od státu se zdůvodněním, že směnka vznikla před privatizací. Podle některých účastníků soudního jednání mohla právě v privatizaci tohoto podniku hrát podstatnou roli, mohla být připravena jako bič či odměna podle toho, jak privatizace nakonec dopadne.
František Bušek: Hrdý tunelář
„Je to můj vzkaz světu,“ komentoval František Bušek (60) tvar láhve, ve které v roce 2012 uvedl na trh energetický drink Fakeer. Měla podobu pěsti se vztyčeným prostředníčkem. Celý jeho podnikatelský život provázejí obdobné vzkazy a bonmoty s oblibou citované novináři. „Peníze vlastně ležely na chodníku,“ byl jeden z nich, kterým odpovídal na otázku, kde přišel v 90. letech k penězům. „Banky měly peníze a ochotně je poskytovaly.“
Bušek, původním příjmením Chobot (roku 2005 přijal příjmení manželky), strávil v 80. letech dva roky v německém vězení za pašování kokainu. Do západního Německa tehdy emigroval z komunistického Československa. Po listopadu 1989 se vrátil domů a v Česku začal podnikat s lidmi ze společnosti Interconex, jež převážně tvořili bývalí zaměstnanci StB a KGB. V roce 1993 se rozešli, což tenkrát ještě Chobot okomentoval slovy: „Nelíbilo se mi spojení s Rusy.“
Později se o něm psalo, že se svou makléřskou firmou Iceberg stál v pozadí krachu hned tří malých bank – Ekoagrobanky, První slezské banky a Podnikatelské banky. Ty poskytovaly úvěry spřízněným podnikům, na nevymahatelných úvěrech tratily asi šest miliard korun a nakonec zkrachovaly.
Když se v roce 1997 ukázalo, že Iceberg je s třímilionovým darem největším sponzorem ODS, vzbudilo to pozornost. Politici prohlašovali, že minulost dárců nezkoumají. A Bušek proslul dalším bonmotem o tom, že tunelování firem je legální obchodní transakce. „Napište, že jsme cyničtí, ale je to v mezích zákona,“ řekl na setkání s novináři.
V roce 2013 přišel s dalším výbušným oznámením. Prohlásil, že v 90. letech vytuneloval C.S.Fondy, jež původně spravovala společnost investorů Motoinvest. Z fondů se ztratilo přes 1,2 miliardy korun jejich podílníků, když nakoupily bezcenné akcie společnosti Drůbež Příšovice. A Bušek dodal, že to udělal ve spolupráci s majitelem Motoinvestu Pavlem Tykačem. Hrdý tunelář nic neriskoval, jeho čin byl promlčený. Zato proti Tykačovi bylo zahájeno stíhání. Když si však policie zavolala Buška k výslechu, otočil a tvrdil, že Tykač se žádného podvodu nedopustil. Stíhání bylo pro nedostatek důkazů zastaveno.
U soudu, který proběhl letos v únoru a týkal se směnky na 900 milionů, jež chce Buškova firma Corner Finance proplatit od společnosti Technoexport, prohlásil, že právě vymáhání dluhů je dnes jeho hlavní obživou.
Tomáš Plachý: Ali a Platon
„Bylo ověřeno, že ALI jednoznačně preferuje osobní kariéru na úkor agenturní spolupráce s čs. bezpečností, kterou chápe pragmaticky jako jednu z cest za kariérou,“ hodnotila Státní bezpečnost spolupráci s tajným spolupracovníkem Tomášem Plachým (69). Podle archivu byl tajným spolupracovníkem StB hned pod dvěma krycími jmény, ALI a PLATON. StB s ním ale příliš spokojena nebyla: „Poznatky předávané ALIM nejsou pravdivé a objektivní, jedná se o tendenční poznatky, které předává ve snaze vyřizovat si osobní účty na stavbě rafinerie s využitím možností mu daných v rámci agenturní spolupráce.“
StB si absolventa Vysoké školy chemicko-technologické, jenž nastoupil do podniku zahraničního obchodu Technoexport, vyhlédla, když byl vyslán na stavbu rafinerie Salahuddin v Iráku. Měl se tam pokusit o získání technické dokumentace k japonské rafinerii, budované nedaleko té československé, a donášet na své kolegy.
Ke spolupráci byl Plachý získán v roce 1983. V jeho osobním spisu vedeném řídícím orgánem StB k tomu stojí, že „situaci pochopil“, „spolupráci aktivně nabídl“ a „vzhledem ke zdárnému průběhu verbovacího pohovoru“ bylo „upuštěno od původního záměru, aby ALI podepsal slib o spolupráci“.
Právě kvůli tomu, že Plachý slib nepodepsal, rozhodl pražský Městský soud v roce 2002, že se Státní bezpečností vědomě nespolupracoval. Jako svědky si soud pozval bývalé pracovníky StB, a ti vypověděli, že nemusel vědět, komu informace předává.
Z Technoexportu Plachý na sklonku 80. let odešel, chvíli působil na ministerstvu hutního průmyslu a v roce 1989 nastoupil do Chemoprojektu.
V roce 1999 Plachý koupil společnost Safina, zpracovatele kovů. Prostřednictvím Safiny začali Plachý a jeho syn Tomáš budovat svou skupinu Safichem Group.
Patří do ní například Plachého někdejší zaměstnavatel Chemoprojekt, který koupil, když tehdejší francouzský majitel podniku došel k závěru, že projektování chemiček ve střední Evropě je příliš úzké. V roce 2009 Plachý získal i svého druhého bývalého zaměstnavatele, Technoexport, a s ním i Palác Koruna na lukrativním rohu Václavského náměstí. S palácem ale kvůli sporům s Františkem Buškem o směnku na 900 milionů korun nesmí nakládat.
Od roku 2017 vede Plachý spor také s ruským oligarchou Viktorem Vekselbergem, kterému Plachých skupina Safichem Group prodala Safinu. Žalobu podal ruský byznysmen v Londýně, má ji řešit vídeňský arbitrážní soud. Jde v ní o to, že půl roku po prodeji Safiny (2014) pojal český Specializovaný finanční úřad podezření, že se Safina podílí na karuselových daňových podvodech a firmě zadržel 200 milionů korun. Vekselberg chce proto zpátky dvoumiliardovou kupní částku. A to kvůli zmíněným daňovým podvodům a také kvůli tomu, že otec a syn Plachý podle něj cenu Safiny uměle nadhodnotili.
Záhadné blankosměnky
Technoexport byl se směnkou, na které je rukou vypsáno číslo 900 000 000, konfrontován v půlce prosince 2013. V jeho poště tehdy přistála předžalobní výzva od společnosti D.O.O. Corner Finance se sídlem v hlavním městě Černé Hory Podgorica. Protože Technoexport platit nechtěl, den před Štědrým večerem podala firma Corner Finance žalobu u pražského Městského soudu a ten vydal platební směnečný rozkaz.
Civilní směnečné řízení se od té doby vleče se střídavými úspěchy pro obě protistrany. Městský soud nejdřív svůj platební rozkaz zrušil, pražský Vrchní soud ale zrušil jeho rozhodnutí. Pak Městský soud rozhodl, že Technoexport 900 milionů platit má, Vrchní soud mu ale kauzu znovu vrátil. Momentálně celý spor opět probíhá před Městským soudem a jeho výsledek je nejistý.
Vraťme se ale do roku 2013, kdy měl generální ředitel Technoexportu Karel Kareta podle všeho zkažené Vánoce. Od svého šéfa, majitele Technoexportu Tomáše Plachého, totiž dostal za úkol, ať o směnce zjistí co nejvíc. Celkem snadno odhalil, že za černohorskou společností Corner Finance stojí v Česku dobře známý podnikatel František Bušek-Chobot. Společnost založil krátce před uplatněním směnky a je jejím jediným vlastníkem.
Banální obchod s obleky
Zjistit víc o samotné směnce byl ale větší oříšek. Řediteli Karetovi se stalo vodítkem datum jejího vzniku (5. 2. 2007) a další údaje na směnce. Došel k závěru, že ji vystavila firma Sanex a posléze převedla na firmu Debra Invest, která ji dále převedla na Technoexport.
Kareta se zároveň snažil hledat ekonomický smysl směnky. Pátral proto v archivu Technoexportu, kontaktoval zaměstnance z inkriminované doby. Nebylo to snadné, protože směnka vznikla v roce 2007 před privatizací Technoexportu, o necelé dva roky později podnik přešel z majoritního vlastnictví státu do majetku společnosti Chemoprojekt Tomáše Plachého. Řada jeho někdejších zaměstnanců už tu v roce 2013 nepracovala, navíc se firma i s listinami přestěhovala ze svého někdejšího sídla – exkluzivního Paláce Koruna na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě – do sídla Chemoprojektu na periferii Prahy.
Kareta postupně zjistil, že směnka měla zajišťovat obchod se čtyřiadvaceti kusy ochranných protichemických oděvů za necelých 850 tisíc korun. Obleky dodal Technoexport firmě Debra Invest, ta je dodala Sanexu, jenž ale neměl na zaplacení, a jako záruku proto vystavil směnku. Podle Karety pak nezaplatila ani Debra a zajišťující směnku tak převedla na Technoexport.
Jištění směnkou, když k vymáhání dluhu stačí kupní smlouva, vysvětluje ředitel Kareta tím, že se směnkou v ruce se dluhy vymáhají snáz. V inkriminované době sice v Technoexportu nepracoval, argumentuje ale konstatováním, že podobných směnek společnost tenkrát měla přes čtyřicet. Čtyři z nich zajišťovaly obchody se stejným půdorysem, tedy dodávky od Technoexportu firmě Debra Invest a dále Sanexu (konkrétní smlouvy zmiňují kromě ochranných obleků ještě hliníkové plechovky na výrobu hasicích sprejů, trysky do sprejů a svítilny), v souhrnu šlo o obchody za něco přes 7 milionů korun.
A tady už začínají záhady. Pouze jedna ze zmíněných čtyř směnek, nalezená v archivu Technoexportu, byla řádně vyplněna – byla na ní uvedená částka, o kterou v dané transakci šlo, a další údaje. Zbylé tři zůstaly podle Karety nevyplněné blankosměnky, částka a datum splatnosti na nich chyběly. Technoexport absenci klíčových údajů vysvětluje tím, že částka se v průběhu času mohla zvýšit o penále a pokuty, proto na cenném papíru chyběla.
A právě jedna z těchto tří směnek se podle Technoexportu později dostala do rukou Františka Buška. Jenže v době, kdy ji uplatnil, na ní bylo 900 milionů korun, tedy suma víc než tisíckrát převyšující obchod s ochrannými oděvy, který měla směnka podle Technoexportu zajišťovat. Verzi Technoexportu převzal také státní zástupce Tomáš Lejnar.
Trojský kůň privatizace
Technoexport a žalobce tvrdí, že Buškova společnost uplatňuje směnku protizákonně – protože vznikla jako zajištění banálního obchodu, rozhodně ne za transakci v hodnotě 900 milionů korun, a Bušek s původním obchodem nemá nic společného.
Avšak podle soudkyně Kutzlerové se verzi Technoexportu a obžaloby nepodařilo prokázat. Možné jsou i jiné důvody převodu tří nevyplněných směnek, které mohly souviset například s chystanou privatizací Technoexportu.
Právě takový příběh předložil soudu František Bušek a nazval jej „Trojský kůň“. Podle této teorie „kauzu blankosměnky zosnoval“ sám současný majitel Technoexportu Tomáš Plachý. Tomu se před privatizací údajně podařilo nastrčit jako manažera do státního Technoexportu svého blízkého spolupracovníka Petra Wesselého – znali se léta, Wesselý pracoval v Plachého firmě Safina. Wesselý pak měl připravit past na konkurenci v privatizaci Technoexportu – nevyplněnou směnku, kterou bude možné v případě potřeby vyplnit tučnou sumou a pohrozit s ní možnému vítězi soutěže o akcie Technoexportu (pokud by nevyhrál Plachého Chemoprojekt) a tím ho odradit od uzavření smlouvy o koupi podniku.
Zní to divoce, ale informace o Technoexportu, které měly na ministerstvu financí k prostudování zájemci o koupi akcií firmy (jejich hlavním tvůrcem byl sám Technoexport), každopádně žádnou zmínku o potenciálně nebezpečných směnkách neobsahovaly.
„Trojský kůň“ směnky byl podle Buška ale použitelný i pro případ Plachého vítězství, kdy měla směnka sloužit „pro lobbistické skupiny“, a to jako „odměna za jejich služby“ a úspěch v privatizaci.
Chemoprojekt Tomáše Plachého nakonec v soutěži o akcie Technoexportu v roce 2009 vyhrál. Podnik koupil za 516 milionů korun. Jeho součástí přitom byl i lukrativní Palác Koruna, rozlehlá pozdně secesní budova na exkluzivním místě v dolním rohu Václavského náměstí, jehož hodnota je minimálně miliarda korun. Kvůli probíhajícímu směnečnému sporu ale Technoexport už sedm let nesmí s Korunou disponovat, například budovu prodat.
Proč to udělali?
I kdyby ale směnka skutečně původně zajišťovala jen banální obchod s protichemickými obleky, jak tvrdí Technoexport, její další osud i příběhy lidí, kteří jsou s ní spojeni, by mohly sloužit jako námět pro tvůrce čtivých detektivek.
Směnka, spolu s dalšími dvěma nevyplněnými směnkami, totiž z neznámých důvodů (nikdo z Technoexportu to soudu nedokázal uspokojivě vysvětlit) Technoexport opustila. Podnik prodal dluhy firmy Debra Invest a potažmo Sanex (něco přes 7 milionů korun) společnosti Fonsus Assets podnikatele Richarda Zicha (odsouzeného v jiné kauze za majetkovou trestnou činnost). Spolu s dluhy převedl Technoexport na Zichovu společnost též zmíněné směnky.
Převod podepsal právě Plachého blízký spolupracovník Petr Wesselý a další manažer předprivatizačního Technoexportu Pavel Kryštof. Oba zkušení manažeři ale buď udělali omylem těžko pochopitelnou chybu, nebo „chybu“ udělat chtěli. Směnky totiž odpluly z Technoexportu nejen bez vyplněné sumy, nýbrž i bez doložky „sine obligo“. Tato dvě kouzelná slova znamenají „jsem z obliga“, česky „za závazek neručím“. Naopak jestliže na směnku ten, kdo ji dále převádí, tato slova nenapíše, znamená to, že za závazek s ní spojený také ručí. Právě absence „sine obligo“ vysvětluje, proč se ze směnky, která původně měla být vystavená ve prospěch Technoexportu, stala směnka, za níž má Technoexport platit.
Wesselý a Kryštof vyvedli směnky z Technoexportu bez písemného vyplňovacího prohlášení, data splatnosti a směnečné sumy přesto, že je na riziko takového počínání upozornilo devizové oddělení Technoexportu, jež mělo agendu směnek na starost. Na cenných papírech nebyla ani zmínka o jejich zajišťovací funkci, takže hrozilo, že směnky budou od obchodů s ochrannými obleky, plechovkami na výrobu hasicích sprejů a tryskami odděleny. Devizové oddělení chtělo, aby se vyjádřili právníci, žádné takové vyjádření se ale nepodařilo dohledat. „Vyvstává otázka, ku prospěchu koho zástupci Technoexportu tímto způsobem se směnkami nakládali,“ ptala se soudkyně Kutzlerová s tím, že se to stalo právě v období, kdy se chystala privatizace Technoexportu.
Podivila se i nad další podezřelou okolností. Podle organizačního a podpisového řádu Technoexportu měli totiž tak vysoce postavení lidé jako Wesselý a Kryštof (neboli místopředseda představenstva a jeho předseda) podepisovat jen transakce nad 200 milionů korun, jinak stačily podpisy nižších pracovníků. „Proč se Wesselý a Kryštof aktivně ujímají podpisu na protokolu o předání tří směnek, k nimž se údajně mají vázat pohledávky v celkové výši kolem 7 milionů korun?“ ptala se soudkyně Kutzlerová. „To evokuje představu, že směnky mohly získat novou kauzu a nové vyplňovací právo, zatímco původní kauza byla sprovozena ze světa.“
Smrt, ztráta paměti
„Proč?“ vznesené soudkyní Kutzlerovou ale zůstalo bez odpovědi. Petr Wesselý už na ně odpovědět nemůže. Zemřel v červnu 2010 na dálnici mezi Prahou a Berounem. Zastavil v odstavném pruhu a vystoupil z vozu přímo pod kola kolem svištícího kamionu. Policie tragickou událost sice vyšetřovala, ale pak ji odložila s tím, že se neprokázalo cizí zavinění.
František Bušek u soudu přesto tvrdil, že na smrti Wesselého má podíl majitel Technoexportu Tomáš Plachý. Minimálně proto, že ho psychicky deptal. Soudkyně proto na hlavní líčení pozvala i vdovu Danu Wesselou. Na první pohled ztrápená, unavená žena toho příliš neřekla. Bušek po její výpovědi ale odcitoval to, co prohlásila dříve: „Manžel jí řekl, že ho Plachý psychicky deptal, byl na tom ‚psychicky špatně‘, před nehodou ‚tři dny nespal‘ a cesta, jež ho stála život, měla vést za synem Plachého, kterému chtěl vysvětlit, ‚že není gauner‘.“ Faktem zůstává, že momentálně Technoexport deptá Wesselou, po níž chce skoro 50 milionů korun jako náhradu škody, kterou měl před smrtí udělat její muž.
Vysvětlení ohledně inkriminovaných směnek však nepodal ani Pavel Kryštof. Někdejší předseda představenstva Technoexportu momentálně vede odbor územního rozvoje a výstavby Prahy 8, ve své kariéře se může pochlubit také postem náměstka ministra vnitra. „Na nic si údajně nepamatuje,“ shrnula soudkyně Kutzlerová.
Tím ale detektivní zápletky ani zdaleka nekončí. Ztráta paměti provází i další osudy směnky, na které je dnes vyplněno 900 milionů korun. Než totiž doputovala k Buškově černohorské společnosti Corner Finance, několikrát změnila majitele. Od Richarda Zicha z Fonsus Assets se dostala k Michalu Vítězi z Pardubic (u něj se poprvé objevuje datum převodu – březen 2009). Posléze ji vlastnil Tahir Silajdžija z Černé Hory (červen 2009), který jako první ze všech píše na směnku „sine obligo“, za závazky neručím. Následuje další Černohorec Kemal Huseinspahič (září 2009), který v listopadu 2013 převádí směnku na Buškovu Corner Finance a stává se jejím jednatelem.
Falešný policista
Začněme u Richarda Zicha, prvního držitele směnky po Technoexportu. Zich původně řekl, že směnku předal v roce 2009 osobně Michalu Vítězi v kanceláři svého advokáta Pavla Hráška.
V roce 2018 ale Zich svou výpověď změnil. Prohlásil, že směnka až do roku 2013 (stejně jako další dvě blankosměnky) ležela v kanceláři právníka Hráška. Co se s ní dělo, neví a u převodu na Vítěze nebyl, udělal ho samotný Hrášek. O této druhé variantě si Zich nechal vystavit notářský zápis, který pak odnesl na recepci Technoexportu – prý mu bylo líto, že firma má kvůli směnce potíže. Zápis od notáře rovněž odevzdal policii a spolu s ním i dvě zbývající směnky.
Změnu výpovědi Zich vyšperkoval vyprávěním o policistovi Ivanu Prokopovi, jenž ho údajně doma navštívil a ukázal mu několik fotek Františka Buška. Zich si prý uvědomil, že muže na fotkách zná – potkal se s ním v kanceláři advokáta Hráška a Bušek po něm chtěl, aby mu řekl něco víc o směnce, zajímal se prý hlavně o to, zda je pravá. To nahrává verzi Technoexportu, že Bušek hrál aktivní roli mnohem dřív, než směnka přešla na jeho společnost a on ji uplatnil. Jenže Zichova historka má vážnou vadu na kráse: žádný policista jménem Ivan Prokop podle policejních databází neexistuje. Otázku, zda Zich lže, a pokud ne, kdo ho tedy vlastně navštívil, nechal státní zástupce i soud stranou.
Bušek naopak tvrdí, že Zicha v advokátní kanceláři nikdy neviděl. Další svědci nejsou k dispozici, protože svého advokáta Hráška Zich odmítl zbavit mlčenlivosti. Jak převod směnky proběhl, by naopak mohl vylíčit Michal Vítěz. Jenže ten měl v roce 2010 vážnou autonehodu a mimo jiné zdravotní následky utrpěl také ztrátu paměti.
Důkazní nouze však pokračuje i dál. Další v řadě zapsaných na směnce, Tahir Silajdžija, je také po smrti. Její následující držitel Kemal Huseinspahič k soudu sice osobně dorazil, odmítl ale vypovídat. Pouze prohlásil, že má strach z Tomáše Plachého a advokáta Technoexportu Marka Plajnera. Když od něj investigace.cz chtěla na chodbě soudu vysvětlit důvody tohoto strachu, neřekl ani slovo – jen si významně přejel rukou po krku.
Poslední v řadě, František Bušek, sice u soudu mluvil hojně, ale především o podezření ohledně privatizace Technoexportu. Prozradit, kdy a jak přišel ke směnce, však odmítl. „Já vám k tomu nebudu nic říkat, nezlobte se, nedám vám žádnou odpověď,“ odbyl dotaz investigace.cz. „Proč? Je na tom, jak jste získal směnku, něco špatného?“ ptali jsme se. „Není, ale je to děj, který nechci prezentovat,“ dodal Bušek.
Žádný zneužitý dobrák
Státní zástupce Tomáš Lejnar obžaloval Františka Buška za podvod a za neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Jeho motivem mělo být nabytí Paláce Koruna. Bušek se podle žalobce dostal ke směnce hned po jejím vyvedení z Technoexportu, získal ji buď od Zicha, nebo jeho advokáta Hráška, další lidé jsou na směnce jen proto, aby se její cesta k Buškovi zamlžila. Bušek podle státního zástupce také věděl, že směnka má zajišťovat obchod za 850 tisíc korun, přesto na ni vyplnil nebo nechal vyplnit 900 milionů korun.
„V případech kvalifikovaných jako podvod proti sobě obvykle stojí padouch a zneužitý dobrák,“ shrnula soudkyně Helena Kutzlerová. V tomto případě to ale neplatí. „Soud si nedělá iluze o čestnosti a férovosti jednání obžalovaného Buška,“ konstatovala soudkyně, „měl však také možnost seznámit se s praktikami inženýra Plachého,“ a označení zneužitý dobrák se pro něj tak rozhodně nehodí.
Závěr státního zástupce, že Bušek chtěl získat Palác Koruna, označila soudkyně za „značně spekulativní“. Nic takového se podle ní neprokázalo, Bušek se mohl jenom snažit o to, aby „s jediným významným majetkem dlužníka nebylo disponováno“.
Podle soudkyně Kutzlerové se nepodařilo prokázat ani to, že by právě Bušek nechal na směnku napsat 900 milionů korun. Nepodařilo se totiž zjistit, zda směnku získala Buškova firma Corner Finance jako blankosměnku, či už jako směnku vyplněnou. Stejně tak podle soudkyně stojí na vodě hypotéza obžaloby, že některé převody směnky byly fiktivní a v režii Buška, natož pak úvaha, že věděl něco o tom, že směnka měla původně zajišťovat obchod s protichemickými obleky.
„Kauza směnky zůstala neobjasněna,“ shledala soudkyně. „Nelze zjistit, kdy a kým byla vyplněna suma 900 milionů a zda se tak stalo na základě svévole, nebo nějakého konkrétního vyplňovacího prohlášení.“ Soudkyně tak nevyloučila ani možnost, se kterou přišel Bušek – že směnka byla součástí nějaké hry před privatizací. Podle ní opouštěla Technoexport za „pozoruhodných, podivných a nepřehledných“ okolností a zaměstnanci Technoexportu nedokázali přesvědčivě vysvětlit, proč vlastně směnka podnik opustila.
„Pokud se nějaký pokus o podvod se směnkou odehrál, odehrál se právě v tomto okamžiku,“ shrnula soudkyně s tím, že to bylo dlouho předtím, než směnku získala Buškova firma. Tedy v době, kdy se slovy soudkyně připravovala „nejen pro tento soud podezřelá“ privatizace společnosti Technoexport. Soud proto zprostil Františka Buška obžaloby z podvodu a padělání, poněvadž se ani jedno nepodařilo prokázat. Poté se soudkyně zabývala křivým obviněním, kterého se Bušek měl dopustit vůči Plachému.
Nahrávky ze Sokolovny
František Bušek a Tomáš Plachý se osobně sešli na jaře 2014 poté, co Bušek uplatnil směnku. Potkali se celkem třikrát v průhonické restauraci Sokolovna, která patří premiéru Andreji Babišovi. Na první schůzce byli sami, při dalších dvou asistovalo nahrávací zařízení policie. Jednu ze schůzek si tajně nahrával i Bušek.
Zmínkou o tehdejším ministru financí Andreji Babišovi začíná také první policií monitorované setkání. „Posledně, jak jsme se viděli, tak jste se ptal na možnou schůzku u Babiše,“ říká Plachý, „já jsem vám říkal, že je někde na dovolené…“
Plachý ministra osobně kontaktoval už před schůzkami s Buškem. Žádal Babiše, aby ministerstvo „aktivně spolupracovalo“. Soudě podle dopisu, který pak Technoexport od ministerstva dostal, instituce nechtěla mít se směnkou nic společného.
Babiš píše Plachému
V oficiálním dopise ministra Babiše Tomáši Plachému stojí: „Zmiňujete, že společnost Technoexport podala trestní oznámení pro pokus trestného činu podvodu a neoprávněného pozměnění platebního prostředku. Dále uvádíte, že popsaná činnost má svůj původ ve společnosti Technoexport v době předcházející privatizaci, tudíž je zde potenciální odpovědnost České republiky – ministerstva financí za škodu způsobenou společnosti Technoexport činností určitých osob se zmíněnou směnkou. Z uvedených důvodů žádáte o aktivní spolupráci ministerstva financí při řešení tohoto případu.“
Dopis od Babiše pokračuje: „Mohu potvrdit připravenost ministerstva k aktivní spolupráci. Nicméně bych chtěl zdůraznit, že jelikož v době privatizace nebyla (a ani zřejmě nemohla být) existence uvedené směnky známa, nenese ministerstvo jakoukoliv vinu na vzniklé situaci.“ Aktivní spoluprací pak má ministerstvo na mysli fakt, že poskytlo policii dokumenty o privatizaci.
Právě o roli ministerstva, konkrétně o tom, že by nakonec mohl 900 milionů korun zaplatit stát, se Bušek a Plachý bavili v Sokolovně.
„Předpokládám, že uděláte nějaký útočný krok jejich směrem, vy za to můžete, tak žaloba na stát a tak dále,“ říká Bušek. Plachý oponuje: „Já musím žalovat škodu, dokud nebudu škodu mít, tak nemám co,“ odpovídá Plachý. „Tak žalujte 900, dyť je to krásná škoda, ne?“ pokračuje Bušek. „Ale ta bude, pokud by se vám to podařilo vyhrát,“ říká Plachý. „Mně se to podaří vyhrát, když vám se to podaří prohrát, pane řediteli,“ nastiňuje Bušek a dál v průběhu rozhovoru dodává: „Já myslím, že za to ty finance můžou, protože si tam dosadili pitomce. Je škoda nejednat a takhle válčit. Protože to svinstvo, co já teď za 14 dní vyplodím a zase nahážu směrem k vám, to ty příkopy akorát prohlubuje, že jo…“ Plachý uzavírá: „Nevidím jinou cestu než vybojovat směnku. Jistě že neřeknu no tak jsme prohráli směnku, tak co s tím, odevzdáme barák, nebo ho spíš vydražíme, a půjdeme bojovat někam, kde to musíme zase vydělat zpátky.“
Žaloba za trestní oznámení
Nahrávku ze Sokolovny předal Bušek policii a zároveň podal trestní oznámení na Plachého. Tvrdí v něm, že Plachý chystá podvod na stát a v případě, že by směnečný soud prohrál, bude od státu chtít 900 milionů, protože ho před privatizací uvedl v omyl. Konkrétně tím, že existenci směnky zatajil. V původních informacích ministerstva před privatizací Technoexportu bylo u tří nevyplněných směnek uvedeno, že jsou v majetku Technoexportu. Rukou k nim někdo připsal bez bližšího vysvětlení „vydáno“, tedy že je Technoexport už nemá. Není ale jasné, kdy poznámka vznikla, zda už při předávání seznamu Technoexportem, nebo až daleko později, když se začal řešit problém se směnkou na 900 milionů korun.
Dále Bušek v trestním oznámení uvedl, že sumu 900 milionů doplnil do jedné z blankosměnek blízký spolupracovník Plachého Wesselý v době před privatizací, když byl místopředsedou představenstva Technoexportu. „Měla sloužit jako garance za provize spojené s privatizací státem vlastněných akcií,“ oznámil policii Bušek. Policie však Buškovo trestní oznámení odložila ad acta. A naopak po dohodě se státním zástupcem Buška obvinila z toho, že Plachého křivě obvinil.
Podle soudkyně Heleny Kutzlerové ale nebylo nijak prokázáno, že by Bušek „při podávání trestního oznámení neříkal to, co sám považuje za pravdu“. „Jednání Tomáše Plachého nebylo dostatečně vyšetřováno,“ dodala soudkyně Kutzlerová a kritizovala práci policie v roce 2014 i rychlé ukončení vyšetřování ze strany státní zástupkyně pražského Městského státního zastupitelství. „Není proto možné bezpečně dovodit, že Tomáš Plachý skutečně podvodné úmysly vůči České republice nepojal nebo že v obviněném takový dojem nemohl vyvolat.“ Soudkyně pak Františka Buška osvobodila i z křivého obvinění.
Státní zástupce Tomáš Lejnar, který žádal pro Buška devět až deset let vězení s ostrahou a propadnutí směnky, se proti rozsudku odvolal. O tom, zda Technoexport má platit 900 milionů korun, bude na konci března znovu rozhodovat pražský Městský soud.