Mezinárodní tým investigativních novinářů Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) odhalil nová fakta o událostech, které vedly ke katastrofickému výbuchu v libanonském hlavním městě Bejrút. Ten 4. srpna 2020 zabil nejméně 182 lidí, zranil více než 6 000 osob a o střechu nad hlavou připravil stovky tisíc obyvatel města.
Odkud pocházely tisíce tun výbušných chemikálií a kdo je vlastnil? Proč na konci roku 2013 v přístavu zadrželi loď Rhosus, která přivezla do Libanonu nebezpečný materiál? Jak mohly být zabavené chemikálie dlouhé roky v nezabezpečeném skladu, dokud nedošlo k tragédii?
Skutečný vlastník lodi s nebezpečným nákladem
Rhosus vyplul v září 2013, pod vlajkou Moldavska, z gruzínského přístavu Batumi. Na palubě měl víc než 2 750 tun nebezpečného dusičnanu amonného, vyrobeného v místní továrně. Náklad směřoval do Mosambiku. Loď byla ve špatném stavu – zrezivělé paluby, žádný záložní zdroj energie a problém s radiokomunikací. Zakotvila v Bejrútu, kde měla naložit další náklad. Přístav však už nikdy neopustila. Rhosus nejdřív zadrželi věřitelé, kteří vymáhali dluhy od jejího provozovatele, a později úředníci přístavu, kteří považovali jeho další plavbu za nebezpečnou.
V roce 2014 přesunuli tisíce tun dusičnanu amonného z lodi do skladu v přístavu. Loď se nakonec potopila za vlnolamem, kde jsou dodnes její trosky.
Po katastrofickém výbuchu v Bejrútu se média a vyšetřovací orgány zaměřili na muže, zodpovědného za opuštění lodi a jejího nákladu; za majitele Rhosusu opakovaně označili Igora Grečuškina, 43letého ruského občana žijícího na Kypru. Veřejné dokumenty však naznačují, že má za sebou působení ve více společnostech, které řídí jiné osoby. Grečuškin se vyhnul všem pokusům OCCRP i jiných médií o rozhovor, ačkoli ho na žádost libanonských orgánů vyslechla 6. srpna kyperská policie.
Grečuškin však přinejmenším na papíře Rhosus nevlastnil. Loď si podle oficiálních záznamů moldavské námořní agentury pronajal prostřednictvím společnosti Teto Shipping z Marshallových ostrovů od panamské firmy Briarwood Corporation. Panama nezveřejňuje skutečné vlastníky firem. Novináři OCCRP však při prohledávání soudních záznamů na Kypru našli dokument z roku 2012, ze kterého plyne, že firma Briarwood patřila kyperskému lodnímu magnátovi jménem Charalambos Manoli. Tři další Manoliho společnosti pomohly Rhosusu získat moldavskou vlajku i osvědčení o způsobilosti k plavbě a poskytly zprostředkovatelské služby, jež pomohly udržet loď na moři přesto, že měla mnoho vážných nedostatků.
Koncem července 2013 společnost Maritime Lloyd vydala osvědčení, ve kterém se uvádí, že konstrukce Rhosusu je bezpečná. O několik dní později inspektoři přístavu ve španělské Seville loď zadrželi a identifikovali 14 nedostatků, včetně problémů se záložním energetickým systémem.
Řešení tohoto problému bylo klíčem k tomu, aby se Rhosus dostal na moře. Vyřešila ho další z Manoliho společností. V srpnu 2013, tedy dva měsíce předtím, než se loď vydala na svou poslední plavbu z Batumi, Manoliho kyperská společnost pro správu lodí zprostředkovala pronájem nového generátoru z mezinárodní půjčovny zařízení Aggreko. Nesplacený nájem za generátor byl jedním z dluhů, které později uvěznily Rhosus v bejrútském přístavu.
Podle Helen Sampsonové z univerzity v Cardiffe byla složitá síť firem kolem Rhosusu typická pro systém, který se používá k minimalizaci nákladů a ochraně majitelů před zodpovědností. „Když se plavíte lodí, o které víte, že je nezpůsobilá, máte motivaci skrýt svoji totožnost,“ řekla Sampsonová. „Skutečnost, že se zdá, že vlastník Rhosusu vlastní i certifikační společnost, která vydala osvědčení o její způsobilosti pro plavbu, podle mého názoru znamená, že toto osvědčení opravdu za nic nestojí.“
- Charalambos Manoli
Charalambos Manoli se narodil v roce 1960 v pobřežním městě Famagusta, které je součástí turecké části Kypru. Po studiu stavby lodí ve Skotsku se vrátil na Kypr, kde pracoval jako lodní inspektor a později založil několik plavebních společností.
Manoli je na Kypru známý kvůli spojení s místním fotbalem. Od roku 2014 do roku 2017 stál v čele klubu FC Anorthosis Famagusta, jednoho z nejpopulárnějších týmů v zemi. V roce 2015 neúspěšně kandidoval do vedení kyperského fotbalového svazu.
V roce 2002 Manoli založil Limassole Acheon Akti Navigations Limited, společnost zabývající se správou lodí. V roce 2007 založil další firmu, Interfleet Shipmanagement Limited.
V sérii rozhovorů Manoli poskytl novinářům informace o změnách majitele lodi. Zpočátku tvrdil, že jeho společnost v Panamě, Briarwood, v květnu 2012 loď prodala Grečuškinově firmě Teto Shipping. Když mu novináři později předložili dokumenty, které ukazují, že firma Briarwood stále vlastnila Rhosus a že ji společnosti Teto Shipping jen pronajala, Manoli své vyjádření změnil. Uznal, že Briarwood skutečně Rhosus společnosti Teto Shipping v roce 2012 pronajal. Tvrdil však, že později, v srpnu 2013, tedy těsně před poslední plavbou lodě, převedl všechny akcie panamské společnosti na Grečuškinovu firmu, čímž se z Rusa stal majitel lodě.
Manoli nejprve souhlasil, že reportérům umožní podívat se na dokumenty prokazující převod Rhosusu. Následně ale žádost o uskutečnění videohovoru odmítl. Manoli se také snažil snižovat podíl majitele lodi, podle něj Grečuškina, na zavinění výbuchu. „Náklad dorazil do Libanonu už v roce 2013, a ne až teď. Tam zabavili jeho loď. A kvůli zabavení lodi vyhlásil bankrot,“ řekl do telefonu. „Za co je tedy, vzhledem k uvedenému, odpovědný tento muž (Grečuškin, pozn. red.), když libanonské úřady toto hnojivo nesprávně skladovaly?“
Manoli popřel, že by při provozování společností, jež pomohly zaregistrovat a certifikovat Rhosus, došlo ke střetu zájmů.
Dokumenty z registru také ukazují, že panamská společnost Briarwood, která vlastní Rhosus, měla poštovní adresu v Bulharsku, v sídle dnes už neexistující firmy Interfleet Shipmanagement. Její majitel Nikolay Petrov Hristov potvrdil, že společnost byla partnerem kyperské firmy se stejným názvem, kterou vlastní Manoli. Hristov tvrdil, že bulharskou firmu zrušil v roce 2012, poté, co ho Manoli zapojil do půjčky na loď Sachalin z FBME bez jeho vědomí. Manoli ale uvedl, že bulharský Interfleet Management nemá s lodí Sachalin nic společného kromě „technického řízení“.
- Dluh vůči špinavé bance
Soudní záznamy na Kypru a dokumenty získané OCCRP ukazují, že jen dva roky před poslední plavbou Rhosusu si majitel lodi Manoli půjčil čtyři miliony dolarů od společnosti FBME. Finanční instituce zaregistrovaná v Tanzánii fungovala především prostřednictvím pobočky na Kypru. Uzavřeli ji kvůli podezření, že působí jako banka pro skupiny a jednotlivce, spojené s organizovaným zločinem, terorizmem a obchodem se zbraněmi.
Manoli si podle záznamů peníze půjčil v říjnu 2011 na financování nákupu druhé lodi, MV Sakhalin. Hned o měsíc později společnost Seaforce Marine Limited z Belize, kterou vlastní také Manoli, vynechala první splátku. Manoli nabídl jako dodatečnou záruku právě Rhosus. V březnu 2012 společnost FBME poté, co se dozvěděla, že Manoli má v úmyslu prodat Rhosus, zmrazila jeho kyperské nemovitosti.
Interní záznamy FBME získané OCCRP ukazují, že dluh víc než 962 000 USD byl k 5. říjnu 2014 stále nesplacený, to znamená, že byl aktuální i v době, kdy se Rhosus vydal na poslední cestu z Gruzie přes Libanon do Mosambiku. Neexistuje žádný důkaz, který by spojoval dluh Manoliho vůči FBME s okolnostmi poslední cesty Rhosusu. Existence úvěru ale ukazuje, že Manoli jednal s bankou, která se později stala známou kvůli praní špinavých peněz.
Společnost FBME, kterou založila libanonská rodina Saabovců, ukončila činnost poté, co ji v polovině roku 2014 sankcionovala vláda USA. Mezi klienty FBME patřil podle ministerstva financí USA správce financí Hizballáhu a s ním i další člen této libanonské šíitské militantní skupiny a jeho firma v Tanzánii. Dalším zákazníkem FBME byla společnost, která údajně kryla snahy Sýrie získat zbraně hromadného ničení. Ačkoli byl Rhosus nabídnutý FBME jako záruka, nikdy se k tomuto účelu nepoužil, ManCo a banka o tom informovaly OCCRP.
„MV Rhosus nikdy nebyl zárukou za půjčku a banka FBME se nikdy neúčastnila jeho financování ani vlastnictví,“ uvedla banka v prohlášení. Potvrdilo se, že banka poskytla půjčku společnosti Manoli’s Seaforce na nákup lodi MV Sakhalin. „Pan Manoli ani společnost SeaForce Marine Ltd nesplatili půjčky a banka se kvůli tomu obrátila na soud. Protože správcové převzali banku v červenci 2014, neznáme aktuální stav případu.“
Poslední zastávka
Vyšetřování OCCRP ukázalo, že Grečuškin loď Rhosus sice nevlastnil, ale byl zapojený do většiny přímých operací lodě. Kapitán prohlásil, že během její poslední plavby mu Grečuškin osobně nařídil, aby cestou do Mosambiku zakotvil v Bejrútu.
Podle kapitána Borise Prokoševa měla neplánovaná zastávka v Libanonu sloužit k naložení dalšího nákladu, který měl zaplatit plavbu Suezským průplavem. Plán ale padl poté, co první nákladní automobil z nového nákladu téměř poškodil palubu, řekl Prokošev. Toto jeho tvrzení podporují i dokumenty z libanonského ministerstva veřejných prací a dopravy.
Grečuškin sice Rhosus opustil, ale kapitán Prokošev a tři členové posádky strávili na jeho palubě dalších deset měsíců v pasti libanonských orgánů. Důvodem byl fakt, že věřitelé pronásledovali Grečuškina kvůli jeho dluhům. Libanonští inspektoři, kteří nastoupili na palubu plavidla v dubnu 2014, uvedli, že posádka nemá téměř žádné jídlo a na palubě se hromadí odpad. Korespondence libanonských orgánů ukazuje, že Grečuškin se v březnu 2014 alespoň jednou pokusil posádku zachránit. Kapitán Prokošev si ale krátce nato stěžoval, že Grečuškinova společnost jim přestala vyplácet mzdy a vyhýbala se jakékoli komunikaci s námořníky.
Libanonské úřady a věřitelé zřejmě netušili, že vlastníkem lodi je Manoli. On a jeho společnost nejsou uvedení v žádných libanonských soudních dokumentech, které novináři získali. Neexistuje ani náznak toho, že by se ho někdo pokusil kontaktovat.
Mosambické spojení
Majitelé mosambické továrny na výbušniny, která si objednala dusičnan amonný, se po zabavení Rhosusu náklad nepokusili získat. Dokumenty, které získalo OCCRP, ukazují, že továrna Fábrica de Explosivos de Moçambique je součástí sítě společností napojených na vládnoucí elitu Mosambiku. Tuto společnost také v minulosti vyšetřovali kvůli podezření z nezákonného obchodování se zbraněmi a dodávkám výbušnin teroristům. Továrnu z 95 procent vlastní rodina zemřelého portugalského obchodníka Antonia Moura Vieiry prostřednictvím firmy Moura Silva & Filhos.
Mluvčí společnosti Fábrica de Explosivos António Cunha Vaz v e-mailové zprávě uvedl, že si dusičnan amonný objednali prostřednictvím britské společnosti Savaro Limited. Když zásilka do Mosambiku nedorazila, jednoduše zadali novou objednávku.
Firmu Moura Silva & Filhos vyšetřovali pro podezření z dodávky výbušnin použitých při teroristických útocích na vlaky v Madridu v roce 2004, při kterých zemřelo téměř 200 lidí. Následující rok, po tipu od španělských orgánů, portugalská policie obsadila čtyři sklady společnosti a zabavila 785 kilogramů výbušnin, které údajně nebyly registrované v inventarizačním systému.
Společnost je také propojená s mosambickou prezidentskou rodinou a armádou. Současný ředitel společnosti Fábrica de Explosivos, Nuno Vieira, je od roku 2012 obchodním partnerem Jacinta Nyusiho, syna mosambického prezidenta Filipe Nyusiho, se kterým vlastní eventovou a marketingovou společnost. Ve stejném roce založil Vieira s mosambickou státní investiční společností Monte Binga a tajnou službou země Mudemol firmu na výrobu střeliva a výbušnin, která zásobovala armádu. Syn mosambického prezidenta Filipe Nyusi byl v té době ministrem obrany. Organizace spojených národů obvinila Monte Binga z porušení mezinárodních sankcí – měla se zapojit do vojenských dohod se Severní Koreou.
Továrna na výbušniny, která měla přijmout náklad Rhosusu, má také společnou adresu s ExploAfrica, společností, jejímž spoluvlastníkem je rodina Vieira. Důvěrné firemní a vládní dokumenty, sdílené v projektu Conflict Awareness Project, ukazují, že jihoafrické a portugalské úřady vyšetřovaly ExploAfrica a s ní propojené společnosti ve snaze získat americké a české zbraně, které později skončily v rukou pytláků lovících nosorožce a slony v jihoafrických národních parcích Kruger na hranici s Mosambikem. Mluvčí společnosti Fábrica de Explosivos António Cunha Vaz uvedl, že zaměstnance společnosti Moura Silva & Filhos vyslýchala policie, ale byli zbaveni všech obvinění. „Všechny dohody, které uskutečnila společnost ExploAfrica, byly zcela legální. Pokud by se zbraně použily pro účely, které nejsou v souladu se zákonem, společnost ExploAfrica za ně neodpovídá,“ dodal Cunha Vaz.
https://www.instagram.com/p/CDec3ykAA10/
Zprostředkovatel
Zatímco mosambická továrna nevynaložila žádné zjevné úsilí, aby materiál zadržený v Libanonu získala, jiná společnost tak učinila: konkrétně ta, která působila jako zprostředkovatel obchodu. Firemní záznamy ukazují, že zprostředkovatel, Savaro Limited se sídlem ve Spojeném království, objednal dusičnan amonný v době, kdy nevykazoval žádnou oficiální obchodní činnost.
Savaro Limited je propojená s firmou Savaro, sídlící v ukrajinském městě Dnipro, prostřednictvím několika akcionářů a ředitelů na Kypru a ve Spojených státech. Ředitelem ukrajinské společnosti je místní podnikatel Vladimir Verbonol. Ten OCCRP řekl, že nemá žádnou spojitost se zásilkou dusičnanu amonného, který skončil v bejrútském přístavu, kde způsobil katastrofický výbuch.
Dokumenty soudu ukazují, že Savaro Limited si v únoru 2015 najala libanonského právníka, aby požádal místní soud o kontrolu kvality a množství dusičnanu amonného, zadržovaného v přístavním skladu. Experti dospěli k závěru, že většina jednotunových krabic, v nichž byl dusičnan amonný – přibližně 1 900 –, je roztrhaná a jejich obsah se vysypal. Podle dokumentů firma Savaro odmítla vykonat chemické testování dusičnanu amonného a neexistuje žádná zmínka o tom, že by se společnost po zjištění expertů pokusila chemikálii získat.
Místo firmy Savaro se hledal nový potenciální kupec nebezpečné látky.
Libanonští celníci požádali o převzetí dusičnanu amonného armádu, ta to ale odmítla a navrhla, aby chemikálii nabídli místnímu výrobci výbušnin, Lebanese Explosives Co, již vlastní podnikatel Majid Shammas. Neexistuje žádný záznam o tom, že by společnost nabídku přijala. Armáda potom navrhla poslat dusičnan amonný zpět do Gruzie na náklady dovozce. Ani to se nikdy nestalo, důvody zůstávají nejasné. Zdá se, že od února 2018 se libanonské úřady vzdaly úsilí odstranit dusičnan amonný z oblasti, sousedící s obývanými čtvrtěmi hlavního města.
Tisíce tun výbušných chemikálií tak zůstalo v nezabezpečeném skladu v přístavu, kde došlo k explozi.
Jen dva týdny před výbuchem varovala ve zprávě z 20. července 2020 libanonská tajná služba prezidenta a premiéra, že sklad má řadu bezpečnostních rizik, které mohou umožnit krádež dusičnanu amonného. Jedny dveře nestřeženého skladu chyběly a v jeho jižní stěně byla díra. „V případě krádeže by pachatelé mohli přeměnit chemikálie na výbušniny,“ varovala zpráva tajných služeb.
Podle tří evropských zpravodajských zdrojů, které měly možnost zkoumat výbuch a poskytly informace pod podmínkou zachování anonymity, může být množství, které bylo v srpnu stále v přístavním skladu, menší než původních 2 750 tun. Rozsah výbuchu podle nich odpovídal 700 až 1 000 tunám dusičnanu amonného. Výbuch byl přesto dost silný na to, aby zničil velkou část východního Bejrútu. Byl to jeden z nejsilnějších nejaderných výbuchů, jaký byl kdy na Zemi zaznamenaný.
Reportéři: Aubrey Belford, Rana Sabbagh, Stelios Orphanides, Sara Farolfi, Eli Moskowitz, Sarunas Cerniauskas, Antonio Baquero, Roman Shleynov, Riad Kobeissi, Diana Mukalled , Eman Qaisi, Giannina Segnini, Ana Poenariu, Atanas Tchobanov, Assen Yordanov, Ion Preasca, Yanina Korniienko, Dmitry Velikovsky, Karina Shedrofsky, Khadija Sharife, Nino Bakradze, Aderito Caldeira, Juliet Atellah, Alexey Kovalev, Fritz Schaap a Christoph Reuter.
Překlad: Hana Čápová
Původní text byl publikován na webové stránce OCCRP ve spolupráci s Daraj.com (Libanon), ARIJ.NET (Jordánsko), Meduza (Rusko), iStories (Rusko), Der Spiegel (Německo), RISE Moldavsko, RISE Rumunsko, Bivol (Bulharsko), ifact.ge (Gruzie), aVerdade (Mozambik)
Úvodní fotografie: Flickr CC