Server Hlídač státu umožňuje veřejnosti kontrolovat politiky a úředníky, zda s našimi penězi zacházejí hospodárně. V překotné době, kdy vláda kvůli epidemii koronaviru vyhlásila nouzový stav a přijímá výjimečná opatření, se otevírá prostor pro všemožné pletichy – zrychlená projednání kontroverzních zákonů nebo smlouvy na předražené zdravotnické pomůcky. Umí stát v době krize komunikovat směrem k veřejnosti? A proč mu museli přispěchat na pomoc odborníci z technologických firem? Ptali jsme se autora unikátního projektu Hlídač státu a odborníka na digitalizaci státní správy Michala Bláhy.
Téma koronaviru ovládlo český mediální prostor, vláda přitom omezila novinářům přístup ke svým tiskovým konferencím. Minulé pondělí zároveň projednávala návrh zákona o evidenci skutečných majitelů. Podle Transparency International existuje oprávněná obava, že se jeho tvůrci snaží umožnit úzké skupině osob včetně premiéra ČR vymanit se z potvrzeného střetu zájmů. Co si myslíte o načasování vládního projednávání zákona?
Načasování je podezřelé proto, že tuto normu jsme měli schválit do 10. ledna 2020, to znamená před dvěma měsíci (členské státy EU měly podle dané směrnice zřídit registry skutečných majitelů v případě společností a jiných právnických osob do 10. ledna 2020 a v případě svěřenských fondů a podobných právních uspořádání do 10. března 2020 – pozn. red.). Během těchto dvou měsíců tam na základě připomínek ministerstva financí přibyl sporný paragraf, který zjednodušeně řečeno stanovuje, že svěřenské fondy vlastně nemusí příliš prokazovat, kdo je jejich vlastníkem.
To znamená, že vláda požadavek na zprůhlednění vlastnictví podnikatelských společností, jak jej formulovala EU, plní jen napůl. Podivně vyhýbavá je pak ve věci, která je u nás velmi citlivá, protože jde o evidentní konflikt zájmů (premiéra Andreje Babiše – pozn. red.). Kombinace těchto nepřímých faktů mi říká: smrdí to, je potřeba na to upozornit. V postupu vlády vidím spíše úmysl než nevinnou náhodu.
Počítáte mezi ty nepřímé fakty i to, že projednávání zákona bylo do oficiálního programu zařazeno méně než týden před jednáním vlády?
Samozřejmě. Pokud by ta věc probíhala normálním způsobem, tak by se na program vlády nedostala jako mimořádný bod. Takže si opravdu myslím, že toho chtěli využít.
Na druhou stranu se stává poměrně často, že se na jednání vlády zařazují body na poslední chvíli. Jenže v době pandemie bych očekával, že se budou mimořádně projednávat body týkající se koronaviru, dodávek ochranných pomůcek pro lékaře a podobně. Nikoliv věci, která řeší konflikt zájmu premiéra.
- Co to je Hlídač státu?
Na začátku byl Hlídač smluv, následoval jej Hlídač EET. Aktivity těchto webových stránek se autor obou projektů Michal Bláha v roce 2016 rozhodl propojit pod hlavičkou serveru Hlídač státu.
Ten srozumitelně zpřístupňuje informace o smlouvách uzavíraných státem či samosprávami, o veřejných zakázkách nebo o vzájemných vztazích mezi firmami, sponzory politických stran a politiky. Tato data umí propojovat i s obchodním či insolvenčním rejstříkem nebo databázemi s informacemi o dotacích. Vztahy mezi nimi navíc server dokáže analyzovat a zpracovávat do přehledných statistik. Jednoduše tak lze dohledat úřady, které nejčastěji skrývají informace, soukromé firmy, jež mají vazby na politiky, nebo odhalit předražené zakázky.
Hlídač státu se za posledních pět let stal důležitým nástrojem pro novináře, aktivní občany, ale i samotné úředníky – ti mohou kontrolovat, zda jejich instituce naplňuje literu zákona (zejména v oblasti zveřejňování smluv). Server pomáhá centrálním úřadům i samosprávám zavádět moderní e-government a zvyšovat transparentnost hospodaření českého státu.
V březnu 2019 měl průměrnou denní návštěvnost okolo 10 000 lidí, z nichž přibližně třetinu tvořili úředníci veřejné správy. Hlídač Státu získal ocenění Křišťálová lupa 2017 v kategorii projekt roku.
Vláda minulé pondělí schválila i kontroverzní novelu zákona o Vojenském zpravodajství, která omezuje soukromí na internetu. Vojenské zpravodajství se přitom snažilo zákon opakovaně prosadit již v minulých letech, kvůli odporu odborné veřejnosti však neuspělo. Jaká rizika vnímáte v souvislosti s touto normou a s načasováním jejího projednávání?
Přiznám se, že neznám detaily. Ale vím, že Vojenské zpravodajství se už několikrát snažilo protlačit legislativu, která by mu umožňovala aktivně sledovat internet s odkazem na obecné nebezpečí týkající se terorismu. Otázkou je, proč zrovna Vojenské zpravodajství, proč ne jiná tajná služba nebo státní úřad?
Myslím si, že je to poměrně velký zásah do soukromí, a proto by měl být tento zákon diskutován s odbornou veřejností v klidu, a ne se ho snažit prosadit v situaci, kdy ho většina lidí není schopna posoudit. Podle mě to chtěli prostě potichu protlačit.
- Novela zákona o Vojenském zpravodajství
Novelizace zákona č. 289/205 Sb., o Vojenském zpravodajství (VZ), se týká kyberkriminality a doplňuje pravomoci VZ ve sledování elektronické komunikace de facto všech občanů. Poskytovatelé komunikačních sítí (internetu) jsou povinni „vložit“ do svých sítí tzv. nástroje detekce, tedy zařízení, které monitoruje veškerou komunikaci a vyhodnocuje, zda není nebezpečná.
Zařízení elektronické komunikace nesmí „odposlouchávat“ a data zaznamenávat, zákon lidově řečeno slibuje, že se nebude vrtat lidem v soukromí. Někteří experti i opoziční politici se však shodují, že novela nezohledňuje jejich připomínky a nezavádí opatření, která by efektivně zabránila případnému zneužití nově nabytých pravomocí VZ.
V novele je také část, která opravňuje VZ k omezení základních lidských práv a svobod, pokud situace splňuje (široce) nastavená specifika.
Novela dále nastavuje způsoby kontroly činnosti VZ, a to jak ze strany politických představitelů země, tak speciálním kontrolním orgánem a také zvláštním inspektorem pro kybernetickou obranu. Novela mění také zákon o elektronických komunikacích – zde udává provozovateli komunikačních sítí povinnost umístit do nich ona detekční zařízení.
Vojenské zpravodajství spadá pod ministerstvo obrany, to v současnosti ovládá vládní strana ANO.
Myslím, že to na (načasování projednávání zákona – pozn. red.) nemá vliv. Vojenské zpravodajství vždy spadalo pod ministerstvo obrany, přirozeně tam patří už podle názvu a zaměření. Nemyslím si, že by se jednalo o snahu politické strany ANO mít nad tím kontrolu. V tom jsem možná naivní, možná vidím málo za roh.
Soutěž nemá smysl, rozhoduje rychlost
Jak se jako „hlídač státu“ stavíte k výjimce ze zákona o zadávání veřejných zakázek na pořízení ochranných zdravotnických pomůcek? Tuto výjimku schválila vláda v souvislosti s nepříznivým vývojem epidemiologické situace. Na co by si měla dát veřejnost pozor při kontrole podobných nákupů?
Nemám s ní v tomto případě problém. Od toho je nouzový stav. Stát ho měl ovšem vyhlásit dřív, protože by si tím uvolnil ruce a nemusel by řešit omezení zákona o veřejných zakázkách a z něj vyplývající omezení.
Jsou situace, kdy je potřeba rozhodovat rychle, a je zřejmé, že za této situace povinnost soutěžit může zbytečně zdržovat, protože rozhoduje rychlost. Často se navíc musí platit předem, samozřejmě existuje větší míra rizika, že dojde k nějakému podvodu. To k tomu patří. Stát má proto k dispozici represivní nástroje, jak tyto podvody později řešit.
Připravujete speciální analýzu státních smluv uzavřených v období nouzového stavu?
Jednu už jsme zpracovali – týká se respirátorů. Je vidět, že trh s nimi je velmi rozkolísaný. Některé firmy se snaží situace využít, zvyšují ceny. Ty se pak špatně porovnávají, protože v těch smlouvách buď není uvedena jednotková cena, nebo se nedá vypočítat, celkový počet kusů je začerněn. Nebo tam například není uveden přesný typ roušky či respirátoru. A protože jsou různé kvality, může se jejich cena výrazně lišit.
Naši analýzu nestavíme na tom, že stát nakupuje draze, ale naopak na tom, že státu to draze prodávají prodejci. Stát se totiž – vlastní vinou – ocitl v situaci, kdy nemá příliš na vybranou. On to (zdravotnické pomůcky – pozd. red.) prostě musí koupit a nemá jinou možnost. Můžeme kritizovat, že to nenakoupil dřív, ale to je na jinou diskuzi. Zpětně bude potřeba zpracovat hlubší analýzu a zmapovat, zda například někdo z veřejné správy nevyužil situace, „nepřihrál“ zakázku kamarádovi a podobně. V naší první analýze ale nejsou žádná skandální odhalení.
Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) dojednal a pomohl realizovat dovoz zdravotnického materiálu z Číny. Soukromou firmu, která měla již dříve pro Česko dodat z Číny pět milionů roušek, přitom podle premiéra Andreje Babiše někdo podvedl. Jsou nebo budou tyto smlouvy dohledatelné v registru státních smluv, nebo spadají do nějakého zvláštního režimu, který jejich zveřejnění komplikuje?
Za normálních okolností smlouva nabývá platnosti až zveřejněním v registru smluv. Výjimkou v nabytí platnosti smlouvy představují léčiva, zdravotnické prostředky nebo právě mimořádné okolnosti.
Budou podle vás tyto smlouvy zveřejněné?
Ano. Do 30 dnů se zveřejnit musí.
Titulní stránka státu
Jak byste ohodnotil digitální komunikaci vlády směrem k veřejnosti v souvislosti s koronavirem?
Hodnotil bych ji nedostatečně. Je zřejmé, že zejména ze začátku, od 28. února do 12. března, to znamená první dva týdny, probíhala velmi chaoticky, reaktivně. Pokud existovaly nějaké krizové plány, tak se podle nich nejelo. Stát nemá promyšlené postupy, jak se v krizových situacích chovat. Chyby, které stát páchal v oblasti digitalizace (státní správy směrem k veřejnosti – pozn. red.) historicky, se tak v době krize nasčítaly – zejména nejednotnost řízení, zastaralost, rigidnost, nemodernost a uživatelská nepřívětivost webových stránek státních úřadů.
Začátkem března jsem zveřejnil tweet, v němž jsem porovnával, jak ČR ve srovnání s dalšími státy informuje o koronaviru na své „titulní“ stránce.
Titulní strany hlavních státních webů Česka, Německa, Rakouska a Polska.
Červeně jsou zvýrazněny oblasti stránky, které se věnují informacím o koronaviru a doporučením pro občany v souvislosti s ním. #TheCountryForTheFuture #DigitálníČesko@AndrejBabis @adamvojtechano @jhamacek pic.twitter.com/LYC3KhHGAo
— Hlídač Státu (@HlidacStatu) February 28, 2020
Česko má svou „titulní“ webovou stránku?
Vidíte, to je dobrá otázka. Kam byste šel, kdybyste se chtěl dozvědět něco o koronaviru?
Kdybych se chtěl dozvědět o opatřeních zaváděných státem, šel bych nejspíš na web vlády nebo ministerstva zdravotnictví.
No právě. Jenže centrální portál, který je státní „titulní“ webovou stránkou, je na adrese gov.cz. Na tom nebylo ohledně koronaviru vůbec nic. Hodinu nebo dvě po mém tweetu tam doplnili alespoň odkaz na stránky ministerstva zdravotnictví, protože to evidentně četl ministr vnitra Hamáček nebo lidi kolem něj. To bylo v době, kdy se u hranic začaly vztyčovat plechové informační cedule.
https://www.facebook.com/AndrejBabis/photos/a.324695871000397/1804098036393499/?type=3&theater
Myslíte ty s nápisy „pokud přijíždíte z Itálie, podívejte se na web ministerstva zdravotnictví“?
Ano, přesně tak. Když jste ale navštívili web ministerstva zdravotnictví, hned na úvodní stránce bylo přes 300 odkazů. Pod jedním z nich byla i informace o koronaviru.
Když se na web podíváte dnes, je to o něco lepší – dali tam obrovský obrázek COVID-19. Původně místo něj byly čtyři drobnější obrázky a v rámci kreativity státní správy někdo vymyslel, že budou rotovat. Když se ta stránka načetla, obrázky náhodně měnily pořadí. Informace o koronaviru se tak pokaždé objevila někde jinde. To bylo pro normální lidi velmi matoucí.
“Vracíte se z Itálie? Navštivte web @ZdravkoOnline!”
To hlásí plechové i světelné tabule u hlavních tahů.
Jen není úplně jasné, který z těch 294 odkazů na titulní straně je ten důležitý. Mýty o očkování? @adamvojtechano? Sdílený lékových záznam? #ux #copywriting #uxvole pic.twitter.com/njkUhu6Os1
— Michal Bláha (@michalblaha) February 27, 2020
Na úvodní stránce bylo obrovské množství věcí, které vás „chytaly za oči“. Největší byla fotka ministra Adama Vojtěcha a „sdílený lékový záznam“. Totální chaos. Po týdnu jim web pod zvýšenou zátěží spadnul. Byl dvanáct let starý, neměl žádnou šanci ten nápor zvládnout. To bylo myslím v den, kdy oznámili uzavření škol (11. března – pozn. red.). Spolu s Janem Nešetřilem z Česko.Digital jsme ministerstvu ihned nabídli, že jim pomůžeme.
V čem pomoc iniciativy Česko.Digital spočívala?
Tým Česko.Digital a IT odbor ministerstva zdravotnictví velmi rychle spustily a nastavily web postavený na WordPressu. Dnes na něm běží oficiální stránky ministerstva ke koronaviru. Pomohly ho dát dohromady technicky i obsahově.
Občan jako zákazník
Zlepšila se od té doby krizová online komunikace státu?
Epidemie ovlivňuje celou populaci a neexistuje žádný společný kanál, kterým by stát komunikoval. Jednotná komunikace směrem ven není součástí aktivit krizového štábu. Každé ministerstvo ohledně epidemie komunikuje, jak chce. Dokonce i ministr kultury oznámil, že ustanovili informační linku na koronavirus. Co to je za pitominu?
K tomu, aby stát mohl o krizi efektivně komunikovat, musí mít připravené procesy a technologii. Většina evropských států postupně přišla na to, že taková komunikace musí být na jednom místě. Vezměte si jako příklad internetové obchody typu Alza, ty mají taky jen jednu úvodní stránku, a přitom prodávají všechno možné. Stát má v současnosti asi 40 titulních stran a nikdo neví, která je ta správná.
Jaká je dobrá praxe ze zahraničí?
Je to „titulní“ stránka státu, na níž jsou zmíněny různé životní situace. Teď je krize, takže by tam měly být informace hlavně o ní. Ale jinak tam bývá například: Rozvedl jsem se, co mám dělat? Narodilo se mi dítě, jak mám postupovat? Přišel jsem o práci, co teď? U nás to sice tak trochu funguje, ale u popisu životních situací zjistíte už někde u druhého odstavce, že je to psané úředním jazykem a většinou to skončí větičkou typu: „Postupujte podle paragrafu 18 odst. 9 zákona 128/2000 Sb.“ A nevíte nic. Případně je tam odkaz, který vás nasměruje například na stránky správy sociálního zabezpečení. A tam je formulář, který ani s dvěma vystudovanými vysokými školami nemáte šanci vyplnit.
To, co funguje, ukazuje například Dánsko, Velká Británie nebo Estonsko. Německo se v tomto ohledu taky zlepšuje. Weby jejich ústředních orgánů fungují podle základního pravidla: občan je náš zákazník. Tamní úřady staví webové stránky tak, aby byly pro občany – tedy jejich „klienty“ – co nejjednodušší. Tohle v Čechách nefunguje. U nás se státní IT systémy vyvíjely tak, aby byly uživatelsky jednoduché pro úředníky, občan je až na druhém místě.
Ve Velké Británii existuje kampaň, která přiměla státní instituce komunikovat směrem k občanům jednoduchou, srozumitelnou angličtinou („plain English“). Jde o zjednodušený jazyk, kterému rozumí i méně vzdělaná část populace.
S Českem jste porovnával i naše bezprostřední sousedy…
Srovnával jsem čtyři okolní státy, které byly plus minus ve stejné situaci. Jak jsem řekl, na gov.cz nebyla jediná informace o koronaviru, tu tam přidali až dvě hodiny po mém tweetu. Zprávy o koronaviru v Rakousku a Polsku byly podstatně srozumitelnější než u nás, kde to byla většinou změť tiskových zpráv.
Když se podíváte na „titulní“ stránku Německa, již začátkem března tam byl koronavirus hlavní zprávou. Naše vláda došla k názoru, že nejlepší způsob, jak o tom komunikovat, je přijít na tiskovku a něco tam zmateně říkat. Všude jinde pochopili, že v zájmu nutnosti dostat informace k co nejširšímu okruhu lidí musí používat jednotnou komunikaci na vícero kanálech, které lidi dobře znají a umí používat. Proto to zveřejnili na svých „titulních“ stránkách. Němci v tom byli vzorní, jsem si jistý, že na to mají check-list neboli předem připravený postup.
Čekejte, za pár hodin odpovíme
V Česku se v souvislosti s pandemií a vládní reakcí na krizi vyrojila spousta iniciativ. Mezi nimi je například i Covid19CZ – společná aktivita českých technologických firem a IT nadšenců zaměřená na pomoc v boji s nákazou, jež pomohla rozběhnout a spravovat moderní krizové call centrum. Jak vnímáte tuto platformu a její spolupráci se státní správou? Supluje službu, kterou by měl ve 21. století zajišťovat stát?
Nevystupuji v té iniciativě aktivně, spíše to sleduju zpovzdálí. Myslím, že stát by měl být schopen zajistit tuto službu sám. Měl by mít nastavené procesy pro mimořádné situace – typicky právě call centrum.
Pokud Státní zdravotní ústav na začátku března spustí infolinku o koronaviru, která spočívá v tom, že dvěma paním v kanceláři dají do ruky papír, tužku a mobil, tak by mělo být každému zřejmé, že jde o nouzové řešení maximálně na pár hodin či na jeden den. Zítra se to už musí udělat jinak. Oni v tomto stavu ale vydrželi, tuším, osm dní. Paní na infolince neměly žádnou šanci všechny hovory vyřídit, lidé byli naštvaní, že se tam nemůžou dovolat. Každý, kdo má nějakou zkušenost z byznysu, ví, že od toho jsou tady komerční call centra, která mohla v této krizové situaci pomoci. Ta nejsou ani tak drahá. Náklady za první měsíc by se vešly do dvou milionů, pak to můžete řešit soutěží.
Spolupracovala iniciativa Covid19CZ ještě na něčem kromě call centra?
Call centrum bylo první, konzultovali ale tisíce drobných rozhodnutí, která nejsou vidět. Když spouštíte takové call centrum, musíte znát procesy, jak celý vládní úřad funguje. Na ministerstvu zdravotnictví a na ministerstvu průmyslu a obchodu proto mají lidi z iniciativy Covid19CZ vlastní kanceláře, aby byli za této mimořádné situace po ruce.
Mimo to pomáhají hygienikům i s trasováním lidí (dohledáváním nakažených koronavirem – pozn. red.), například s vývojem aplikace, kterou si každý může nainstalovat do mobilu. V ní musíte povolit sledování své polohy – tato data nejsou sdílena se státními úřady, ale zůstávají v aplikaci. Ta vás také upozorní, když jste v blízkosti nakaženého, tedy v případě, že dotyčný dá souhlas k použití svých osobních dat. Všichni, kdo s ním byli po inkubační dobu v kontaktu a budou mít nainstalovanou tuto aplikaci, na to budou upozorněni a mohou se případně otestovat. Velmi to trasování zjednoduší.
Kdy má být tato aplikace spuštěna?
Pracuje se na ní, je to poměrně složitá věc, zejména z pohledu práva. Myslím, že vláda už dala ke zpracování těchto dat souhlas. Víc by vám řekl tým lidí kolem Covid19CZ.
V Česku se zároveň v souvislosti s pandemií vyrojila i spousta občanských iniciativ. Která je vaše nejoblíbenější a proč?
Nemám žádnou nejoblíbenější, líbí se mi všechny. Mně se líbí, že lidé v sobě najdou to dobré a jsou ochotni udělat něco, aniž by na tom chtěli vydělat – vezměte si například, kolik lidí šije pro jiné roušky. Před více než týdnem jsem tweetoval: nejvíce můžete pomoct ve svém nejbližším okolí. Zeptejte se své starostky, ve své škole. Pomoc na lokální úrovni je často důležitější než vytvářet další weby.
Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.