Koronavirus: Stát by měl mít centrální web

Server Hlídač státu umožňuje veřejnosti kontrolovat politiky a úředníky, zda s našimi penězi zacházejí hospodárně. V překotné době, kdy vláda kvůli epidemii koronaviru vyhlásila nouzový stav a přijímá výjimečná opatření, se otevírá prostor pro všemožné pletichy – zrychlená projednání kontroverzních zákonů nebo smlouvy na předražené zdravotnické pomůcky. Umí stát v době krize komunikovat směrem k veřejnosti? A proč mu museli přispěchat na pomoc odborníci z technologických firem? Ptali jsme se autora unikátního projektu Hlídač státu a odborníka na digitalizaci státní správy Michala Bláhy.

Michal Bláha, zdroj: archiv Michala Bláhy

Téma koronaviru ovládlo český mediální prostor, vláda přitom omezila novinářům přístup ke svým tiskovým konferencím. Minulé pondělí zároveň projednávala návrh zákona o evidenci skutečných majitelů. Podle Transparency International existuje oprávněná obava, že se jeho tvůrci snaží umožnit úzké skupině osob včetně premiéra ČR vymanit se z potvrzeného střetu zájmů. Co si myslíte o načasování vládního projednávání zákona?

Načasování je podezřelé proto, že tuto normu jsme měli schválit do 10. ledna 2020, to znamená před dvěma měsíci (členské státy EU měly podle dané směrnice zřídit registry skutečných majitelů v případě společností a jiných právnických osob do 10. ledna 2020 a v případě svěřenských fondů a podobných právních uspořádání do 10. března 2020 – pozn. red.). Během těchto dvou měsíců tam na základě připomínek ministerstva financí přibyl sporný paragraf, který zjednodušeně řečeno stanovuje, že svěřenské fondy vlastně nemusí příliš prokazovat, kdo je jejich vlastníkem.

To znamená, že vláda požadavek na zprůhlednění vlastnictví podnikatelských společností, jak jej formulovala EU, plní jen napůl. Podivně vyhýbavá je pak ve věci, která je u nás velmi citlivá, protože jde o evidentní konflikt zájmů (premiéra Andreje Babiše – pozn. red.). Kombinace těchto nepřímých faktů mi říká: smrdí to, je potřeba na to upozornit. V postupu vlády vidím spíše úmysl než nevinnou náhodu.

Počítáte mezi ty nepřímé fakty i to, že projednávání zákona bylo do oficiálního programu zařazeno méně než týden před jednáním vlády?

Samozřejmě. Pokud by ta věc probíhala normálním způsobem, tak by se na program vlády nedostala jako mimořádný bod. Takže si opravdu myslím, že toho chtěli využít.

Na druhou stranu se stává poměrně často, že se na jednání vlády zařazují body na poslední chvíli. Jenže v době pandemie bych očekával, že se budou mimořádně projednávat body týkající se koronaviru, dodávek ochranných pomůcek pro lékaře a podobně. Nikoliv věci, která řeší konflikt zájmu premiéra.

  • Co to je Hlídač státu?

Na začátku byl Hlídač smluv, následoval jej Hlídač EET. Aktivity těchto webových stránek se autor obou projektů Michal Bláha v roce 2016 rozhodl propojit pod hlavičkou serveru Hlídač státu.

Logo serveru Hlídač státu. Zdroj: hlidacstatu.cz

Ten srozumitelně zpřístupňuje informace o smlouvách uzavíraných státem či samosprávami, o veřejných zakázkách nebo o vzájemných vztazích mezi firmami, sponzory politických stran a politiky. Tato data umí propojovat i s obchodním či insolvenčním rejstříkem nebo databázemi s informacemi o dotacích. Vztahy mezi nimi navíc server dokáže analyzovat a zpracovávat do přehledných statistik. Jednoduše tak lze dohledat úřady, které nejčastěji skrývají informace, soukromé firmy, jež mají vazby na politiky, nebo odhalit předražené zakázky.

Hlídač státu se za posledních pět let stal důležitým nástrojem pro novináře, aktivní občany, ale i samotné úředníky – ti mohou kontrolovat, zda jejich instituce naplňuje literu zákona (zejména v oblasti zveřejňování smluv). Server pomáhá centrálním úřadům i samosprávám zavádět moderní e-government a zvyšovat transparentnost hospodaření českého státu.

V březnu 2019 měl průměrnou denní návštěvnost okolo 10 000 lidí, z nichž přibližně třetinu tvořili úředníci veřejné správy. Hlídač Státu získal ocenění Křišťálová lupa 2017 v kategorii projekt roku.

  

Vláda minulé pondělí schválila i kontroverzní novelu zákona o Vojenském zpravodajství, která omezuje soukromí na internetu. Vojenské zpravodajství se přitom snažilo zákon opakovaně prosadit již v minulých letech, kvůli odporu odborné veřejnosti však neuspělo. Jaká rizika vnímáte v souvislosti s touto normou a s načasováním jejího projednávání?

Přiznám se, že neznám detaily. Ale vím, že Vojenské zpravodajství se už několikrát snažilo protlačit legislativu, která by mu umožňovala aktivně sledovat internet s odkazem na obecné nebezpečí týkající se terorismu. Otázkou je, proč zrovna Vojenské zpravodajství, proč ne jiná tajná služba nebo státní úřad?

Myslím si, že je to poměrně velký zásah do soukromí, a proto by měl být tento zákon diskutován s odbornou veřejností v klidu, a ne se ho snažit prosadit v situaci, kdy ho většina lidí není schopna posoudit. Podle mě to chtěli prostě potichu protlačit.

  • Novela zákona o Vojenském zpravodajství

Novelizace zákona č. 289/205 Sb., o Vojenském zpravodajství (VZ), se týká kyberkriminality a doplňuje pravomoci VZ ve sledování elektronické komunikace de facto všech občanů. Poskytovatelé komunikačních sítí (internetu) jsou povinni „vložit“ do svých sítí tzv. nástroje detekce, tedy zařízení, které monitoruje veškerou komunikaci a vyhodnocuje, zda není nebezpečná.

Zařízení elektronické komunikace nesmí „odposlouchávat“ a data zaznamenávat, zákon lidově řečeno slibuje, že se nebude vrtat lidem v soukromí. Někteří experti i opoziční politici se však shodují, že novela nezohledňuje jejich připomínky a nezavádí opatření, která by efektivně zabránila případnému zneužití nově nabytých pravomocí VZ.

V novele je také část, která opravňuje VZ k omezení základních lidských práv a svobod, pokud situace splňuje (široce) nastavená specifika.

Novela dále nastavuje způsoby kontroly činnosti VZ, a to jak ze strany politických představitelů země, tak speciálním kontrolním orgánem a také zvláštním inspektorem pro kybernetickou obranu. Novela mění také zákon o elektronických komunikacích – zde udává provozovateli komunikačních sítí povinnost umístit do nich ona detekční zařízení.

  

Premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček na tiskové konferenci oznámili vyhlášení stavu nouze, 12. března 2020. Zdroj: vlada.cz

Vojenské zpravodajství spadá pod ministerstvo obrany, to v současnosti ovládá vládní strana ANO.

Myslím, že to na (načasování projednávání zákona – pozn. red.) nemá vliv. Vojenské zpravodajství vždy spadalo pod ministerstvo obrany, přirozeně tam patří už podle názvu a zaměření. Nemyslím si, že by se jednalo o snahu politické strany ANO mít nad tím kontrolu. V tom jsem možná naivní, možná vidím málo za roh.

 

Soutěž nemá smysl, rozhoduje rychlost

Jak se jako „hlídač státu“ stavíte k výjimce ze zákona o zadávání veřejných zakázek na pořízení ochranných zdravotnických pomůcek? Tuto výjimku schválila vláda v souvislosti s nepříznivým vývojem epidemiologické situace. Na co by si měla dát veřejnost pozor při kontrole podobných nákupů?

Nemám s ní v tomto případě problém. Od toho je nouzový stav. Stát ho měl ovšem vyhlásit dřív, protože by si tím uvolnil ruce a nemusel by řešit omezení zákona o veřejných zakázkách a z něj vyplývající omezení.

Jsou situace, kdy je potřeba rozhodovat rychle, a je zřejmé, že za této situace povinnost soutěžit může zbytečně zdržovat, protože rozhoduje rychlost. Často se navíc musí platit předem, samozřejmě existuje větší míra rizika, že dojde k nějakému podvodu. To k tomu patří. Stát má proto k dispozici represivní nástroje, jak tyto podvody později řešit.

Připravujete speciální analýzu státních smluv uzavřených v období nouzového stavu?

Jednu už jsme zpracovali – týká se respirátorů. Je vidět, že trh s nimi je velmi rozkolísaný. Některé firmy se snaží situace využít, zvyšují ceny. Ty se pak špatně porovnávají, protože v těch smlouvách buď není uvedena jednotková cena, nebo se nedá vypočítat, celkový počet kusů je začerněn. Nebo tam například není uveden přesný typ roušky či respirátoru. A protože jsou různé kvality, může se jejich cena výrazně lišit.

Naši analýzu nestavíme na tom, že stát nakupuje draze, ale naopak na tom, že státu to draze prodávají prodejci. Stát se totiž – vlastní vinou – ocitl v situaci, kdy nemá příliš na vybranou. On to (zdravotnické pomůcky – pozd. red.) prostě musí koupit a nemá jinou možnost. Můžeme kritizovat, že to nenakoupil dřív, ale to je na jinou diskuzi. Zpětně bude potřeba zpracovat hlubší analýzu a zmapovat, zda například někdo z veřejné správy nevyužil situace, „nepřihrál“ zakázku kamarádovi a podobně. V naší první analýze ale nejsou žádná skandální odhalení.

Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) dojednal a pomohl realizovat dovoz zdravotnického materiálu z Číny. Soukromou firmu, která měla již dříve pro Česko dodat z Číny pět milionů roušek, přitom podle premiéra Andreje Babiše někdo podvedl. Jsou nebo budou tyto smlouvy dohledatelné v registru státních smluv, nebo spadají do nějakého zvláštního režimu, který jejich zveřejnění komplikuje?

Za normálních okolností smlouva nabývá platnosti až zveřejněním v registru smluv. Výjimkou v nabytí platnosti smlouvy představují léčiva, zdravotnické prostředky nebo právě mimořádné okolnosti.

Budou podle vás tyto smlouvy zveřejněné?

Ano. Do 30 dnů se zveřejnit musí.

Vykládka zdravotnického materiálu z Číny na letišti v Pardubicích. Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Titulní stránka státu

Jak byste ohodnotil digitální komunikaci vlády směrem k veřejnosti v souvislosti s koronavirem?

Hodnotil bych ji nedostatečně. Je zřejmé, že zejména ze začátku, od 28. února do 12. března, to znamená první dva týdny, probíhala velmi chaoticky, reaktivně. Pokud existovaly nějaké krizové plány, tak se podle nich nejelo. Stát nemá promyšlené postupy, jak se v krizových situacích chovat. Chyby, které stát páchal v oblasti digitalizace (státní správy směrem k veřejnosti – pozn. red.) historicky, se tak v době krize nasčítaly – zejména nejednotnost řízení, zastaralost, rigidnost, nemodernost a uživatelská nepřívětivost webových stránek státních úřadů.

Začátkem března jsem zveřejnil tweet, v němž jsem porovnával, jak ČR ve srovnání s dalšími státy informuje o koronaviru na své „titulní“ stránce.

Česko má svou „titulní“ webovou stránku?

Vidíte, to je dobrá otázka. Kam byste šel, kdybyste se chtěl dozvědět něco o koronaviru?

Kdybych se chtěl dozvědět o opatřeních zaváděných státem, šel bych nejspíš na web vlády nebo ministerstva zdravotnictví.

No právě. Jenže centrální portál, který je státní „titulní“ webovou stránkou, je na adrese gov.cz. Na tom nebylo ohledně koronaviru vůbec nic. Hodinu nebo dvě po mém tweetu tam doplnili alespoň odkaz na stránky ministerstva zdravotnictví, protože to evidentně četl ministr vnitra Hamáček nebo lidi kolem něj. To bylo v době, kdy se u hranic začaly vztyčovat plechové informační cedule.

https://www.facebook.com/AndrejBabis/photos/a.324695871000397/1804098036393499/?type=3&theater

 

Myslíte ty s nápisy „pokud přijíždíte z Itálie, podívejte se na web ministerstva zdravotnictví“?

Ano, přesně tak. Když jste ale navštívili web ministerstva zdravotnictví, hned na úvodní stránce bylo přes 300 odkazů. Pod jedním z nich byla i informace o koronaviru.

Když se na web podíváte dnes, je to o něco lepší – dali tam obrovský obrázek COVID-19. Původně místo něj byly čtyři drobnější obrázky a v rámci kreativity státní správy někdo vymyslel, že budou rotovat. Když se ta stránka načetla, obrázky náhodně měnily pořadí. Informace o koronaviru se tak pokaždé objevila někde jinde. To bylo pro normální lidi velmi matoucí.

Na úvodní stránce bylo obrovské množství věcí, které vás „chytaly za oči“. Největší byla fotka ministra Adama Vojtěcha a „sdílený lékový záznam“. Totální chaos. Po týdnu jim web pod zvýšenou zátěží spadnul. Byl dvanáct let starý, neměl žádnou šanci ten nápor zvládnout. To bylo myslím v den, kdy oznámili uzavření škol (11. března pozn. red.). Spolu s Janem Nešetřilem z Česko.Digital jsme ministerstvu ihned nabídli, že jim pomůžeme.

V čem pomoc iniciativy Česko.Digital spočívala?

Tým Česko.Digital a IT odbor ministerstva zdravotnictví velmi rychle spustily a nastavily web postavený na WordPressu. Dnes na něm běží oficiální stránky ministerstva ke koronaviru. Pomohly ho dát dohromady technicky i obsahově.

Občan jako zákazník

Zlepšila se od té doby krizová online komunikace státu?

Epidemie ovlivňuje celou populaci a neexistuje žádný společný kanál, kterým by stát komunikoval. Jednotná komunikace směrem ven není součástí aktivit krizového štábu. Každé ministerstvo ohledně epidemie komunikuje, jak chce. Dokonce i ministr kultury oznámil, že ustanovili informační linku na koronavirus. Co to je za pitominu?

K tomu, aby stát mohl o krizi efektivně komunikovat, musí mít připravené procesy a technologii. Většina evropských států postupně přišla na to, že taková komunikace musí být na jednom místě. Vezměte si jako příklad internetové obchody typu Alza, ty mají taky jen jednu úvodní stránku, a přitom prodávají všechno možné. Stát má v současnosti asi 40 titulních stran a nikdo neví, která je ta správná.

Jaká je dobrá praxe ze zahraničí?

Je to „titulní“ stránka státu, na níž jsou zmíněny různé životní situace. Teď je krize, takže by tam měly být informace hlavně o ní. Ale jinak tam bývá například: Rozvedl jsem se, co mám dělat? Narodilo se mi dítě, jak mám postupovat? Přišel jsem o práci, co teď? U nás to sice tak trochu funguje, ale u popisu životních situací zjistíte už někde u druhého odstavce, že je to psané úředním jazykem a většinou to skončí větičkou typu: „Postupujte podle paragrafu 18 odst. 9 zákona 128/2000 Sb.“ A nevíte nic. Případně je tam odkaz, který vás nasměruje například na stránky správy sociálního zabezpečení. A tam je formulář, který ani s dvěma vystudovanými vysokými školami nemáte šanci vyplnit.

To, co funguje, ukazuje například Dánsko, Velká Británie nebo Estonsko. Německo se v tomto ohledu taky zlepšuje. Weby jejich ústředních orgánů fungují podle základního pravidla: občan je náš zákazník. Tamní úřady staví webové stránky tak, aby byly pro občany – tedy jejich „klienty“ – co nejjednodu