Dítě v Keni koupíte od devíti tisíc korun. Miminka jsou často kradená chudým matkám žijícím na ulici, a jejich zmizení proto nikdo neřeší. Do sítě překupníků s dětmi jsou přitom zapleteny i osoby, jež by je měly chránit. Jak jednoduché je koupit si v Keni dítě, zkoumala přes rok africká investigativní televize Africa Eye, založená britskou BBC.
Když bylo Rebecce 15 let, matka ji vyhnala z domu, protože na její živobytí neměla peníze. Rebecca poté otěhotněla s mužem, který jí sice nasliboval hory doly, ale záhy zmizel. Šestnáctiletá Rebecca se tak začala živit žebráním a na posilněnou inhalovala letecké palivo kerosin – nejlevnější drogu v ulicích Nairobi. Když jednoho večera s hadrem napuštěným palivem zavírala oči, netušila, že to je naposled, co vidí svého syna. To bylo v roce 2011.
Po synově zmizení Rebecca prohledala všechna centra pro opuštěné děti v okolí, avšak své první dítě nikdy nenašla. Od té doby uplynulo deset let. Drobná žena má v současnosti další tři děti a pořád žije v těch samých ulicích Nairobi. Její nejmladší dceru se pokusil sebrat nějaký muž, tvrdil, že sotva roční batole ho požádalo, ať mu koupí něco k pití. Dceru se Rebecce podařilo zachránit. Na tom samém místě ale tentýž muž číhal i další den.
V chudinských ulicích Nairobi o podobné příběhy není nouze. Další matka reportérům televize Africa Eye vypověděla, že na podzim 2018 jí ukradli tříletého chlapečka. Jiná žena se zase svěřila, že její dvouletý syn zmizel v noci před pěti lety. „Odpustila bych jim, kdyby mi moje dítě vrátili,“ řekla novinářům.
Ženy, které žijí na ulicích, jsou obzvláště zranitelné a jejich děti představují hlavní zdroj černého obchodu s dětmi. Během ročního vyšetřování televize Africa Eye odhalila důkazy o dětech ukradených ženám bez domova, jež pak zločinci prodávají s velkým ziskem. Reportéři nadto zjistili, že děti se kradou na objednávku nejen v nelegálních klinikách, ale i v jedné z největších keňských státních nemocnic. Důvodů, proč se batolata kradou, je mnoho – kupují si je ženy, které nemohou otěhotnět a hrozí jim, že na ně manžel zanevře, nebo lidé, kteří je používají k temným rituálům. Chlapci přitom mají větší cenu než dívky. Zloději mohou být nemajetní zoufalí lidé, žijící rovněž na ulici, nebo členové organizovaného zločinu.
Statistika počtu dětí, jež se stanou obětí překupníků, ale v Keni neexistuje. Úřady, které by měly takové černé trhy sledovat a zmizelé děti vyhledávat, na něco podobného nemají peníze ani personál. Jednou z mála organizací, jež matkám může pomoci, je neziskovka Missing Child Kenya. Za čtyři roky existence pracovala na více než 600 případech. Podle ředitelky organizace se však jedná pouze o špičku ledovce. Oběťmi jsou v naprosté většině ženy, které mají ve společnosti velmi slabý hlas. „Nikdo se o ně nezajímá a těžko tak můžete tlačit jejich problém do popředí, když o něj nejeví zájem ani média, ani úřady,“ vysvětluje ředitelka Maryana Munyendo. Případy, které často nejsou vůbec nahlášeny policii, se dějí právě těm, co mají nejméně peněz a známostí.
Ženy jako Rebecca jsou podle Munyendo keňskou společností převážně vnímány jako odsouzeníhodné. „Jenže lidé na ulici mají také city a zaslouží si spravedlnost. Mnohé z matek, kterým zmizí děti, jsou samy ještě dětmi.“
Šance, že matky ukradené děti znovu uvidí, je jedna ku milionu. Rebecca se reportérům svěřila, že někdy přemýšlí nad tím, jaké to je, vychovávat ukradené dítě, jak se ty ženy asi cítí.
Anita ví, jak se k dětem dostat
Televize Africa Eye našla ženu, která se přátelí s Anitou, zlodějkou dětí. Anita, je závislá na alkoholu a drogách a střídavě žije na ulici. Její přítelkyně reportérům vysvětlila, že Anita má spoustu metod, jak se k dětem dostat. „Někdy si s matkami nejdříve povídá, snaží se zjistit, jestli ji podezřívají. Jindy zase matky zdroguje, dá jim prášky na spaní nebo lepidlo. Někdy si s těmi dětmi hraje a pak je popadne a odtáhne pryč.“
Reportéři předstírali, že mají zájem o koupi dítěte, a domluvili si proto s Anitou schůzku. Setkali se v malé hospůdce, která se nejrůznějšími prodejci jen hemží. Anita se reportérům svěřila, že její zaměstnavatel na ni tlačí, aby kradla více dětí. „Ta matka byla nějaká zmatená, asi byla na ulici nová,“ popisuje Anita svůj poslední úlovek, „nevěděla, co se děje. Důvěřovala mi. Tak teď mám její dítě já.“
Anita vylíčila svého zaměstnavatele jako lokální podnikatelku, která nakupuje ukradené děti od místních zlodějíčků a prodává je s nemalou přirážkou. Některé děti jsou podle ní prodávány neplodným ženám. Jiní kupci je používají jako budoucí oběti. „Ty děti zkrátka zmizí a nikdo už o nich nikdy neuslyší,“ říká Anita a její slova přitom korelují s tím, co reportéři Africa Eye zjistili od anonymního zdroje – „děti se prodávají na rituály“.
Anita o dalších osudech svých malých obětí moc neví. Jakmile dostane zaplaceno – za chlapce si účtuje 16 tisíc korun, za holčičku zhruba 10 tisíc –, záležitost pro ni končí. Průměrný plat se v Keni pohybuje kolem 29 tisíc korun. „Podnikatelka Anitě nikdy neříká, co s dětmi dál dělá. A zlodějce je naprosto lhostejné, jestli je prodává černokněžníkům, nebo někomu jinému. Hlavně že dostane zaplaceno,“ popisuje televizi Africa Eye tuto fázi obchodu anonymní zdroj.
Krátce po prvním setkání se Anita reportérům znovu ozvala. Na schůzku dorazila s pětiměsíční holčičkou, kterou právě ukradla důvěřivé matce. „Dala mi ji na chvilku podržet, tak jsem s ní utekla,“ chlubí se. Když reportéři za holčičku Anitě nabídnou asi 15 tisíc korun, souhlasí s tím, že se sejdou následující den. Africa Eye zároveň kontaktovala policii, která má při předání dítěte zasáhnout.
Anita ale na schůzku nedorazila. Poté, co se ji reportérům konečně podařilo vypátrat, prohlásila, že dítě prodala kupci, jenž nabízel víc peněz. Za tuto částku si v jednom ze slumů údajně postavila malý domek z kusů plechu. Holčička se nikdy nenašla.
Případ zaměstnance státní nemocnice
Reportéry Africa Eye jejich zdroje upozornily, že obchod s dětmi se ani zdaleka netýká jen zoufalých zločinců z ulice. Fred Leparan, sociální pracovník jedné z nairobských největších vládních nemocnic Mama Lucy Kibaki, některého ze svých dětských svěřenců občas nechá za správnou částku zmizet. Reportéři, vydávající se za fiktivní osoby, si s Leparanem domluvili schůzku a tvrdili, že ví o ženě, která zoufale shání dítě.
„Jestliže to uděláme, musíme mít dobrý plán,“ prohlásil státní úředník a vysvětlil aktuální situaci: „Teď tady mám malého klučíka. Přinesli ho do nemocnice před dvěma týdny a už se pro něj nevrátili.“
Pokud se do nemocnice dostane takové dítě, měli by ho sociální pracovníci jako právě Leparan bezpečně odvézt do některého z vládních domovů, kde děti čekají na adoptivní rodiče, kteří musí doložit bezúhonnost a finanční podmínky pro výchovu dítěte. Jenže ani nemocnice, ani dětský domov, kam sirotci putují, nekontrolují, zda dorazily na místo určení všechny odeslané děti.
Leparan reportérce, která zdánlivě chtěla koupit dítě, posléze položil pár otázek ohledně jejího sociálního statusu. Když mu vysvětlila, že o adopci neuvažuje, protože jí připadá moc komplikovaná, přistoupil k dodávce dítěte za zhruba 58 tisíc korun.
V den převzetí dítěte Leparan představil nemocničnímu personálu reportérku jako pracovnici sociálních služeb a tři batolata, která čekala na převoz do dětského domova, jí naložil do auta. Jedno z nich se mělo po cestě ztratit. „Jediné, na co si musíte dát pozor, je jizva po očkování. Podle té by ho mohli poznat,“ nabádal Leparan svou zákaznici.
Reportérka do domova dětí dovezla všechny tři svěřence, kteří tak mohou v bezpečí čekat na adoptivní rodiče. Když BBC konfrontovala nemocnici i Leparana s předešlými fakty, obě strany jakákoli obvinění popřely. Zloděj dětí tak v nemocnici pracuje nadále, stále na pozici osoby, která je má chránit.
Poliklinika paní Mary
Důležitou roli v obchodech s dětmi hrají i provozovatelé nelegálních klinik, které lze nalézt v některých nairobských slumech. V těchto obskurních zařízeních existují i porodní místnosti pro matky, jež si nemohou dovolit nemocniční péči. To, že se tu čerstvě narozená miminka prodávají, je obecně známé.
Reportéři Africa Eye se do jedné z takových klinik, vedené paní Mary Auma, vypravili a opět předstírali, že chtějí koupit miminko. Na místě zjistili, že dvě dívky budou co nevidět rodit. Za necelých devět tisíc korun bylo reportérům nabídnuto ještě nenarozené dítě jedné z nich. O osud matky se Mary Auma nijak nezajímala. „Jakmile porodí, dostane peníze a půjde. Vědí, do čeho jdou. A žádná se ještě nevrátila.“
Žena, která měla miminko k prodeji porodit, se jmenuje Adama a stejně jako Rebecca zůstala opuštěná a bez peněz poté, co ji muž přivedl do jiného stavu. Kvůli těhotenství přišla o práci na stavbě, protože nemohla nosit těžké pytle s cementem. Tři měsíce jí majitel bytu, za který neplatila nájem, dlužné částky toleroval, ale pak ji vyhodil na ulici. Za dítě měla dostat necelé dva tisíce korun. Na poliklinice byla špína, nebyla tam voda ani čisté povlečení na posteli. Adama reportérům později řekla, že jakmile odešli, dala jí Mary Auma léky, které vyvolaly porod. Nastaly však komplikace a Adamu proto z „kliniky“ poslali do nemocnice.
Po dvou týdnech Adama opustila i s miminkem nemocnici a reportérům přišla zpráva: „Balíček je na světě.“
Adama se ale nakonec rozhodla dítě neprodat. Bála se, že by se dostalo do rukou někomu, kdo se o něj nebude dobře starat. Odevzdala jej do státního dětského domova s nadějí na jeho lepší život.
BBC na nelegální kliniku skrz neziskovou organizaci upozornila keňskou policii. Jako v případě sociálního pracovníka Leparana však paní Mary Auma ve svém podnikání pokračuje dál.
Celý článek si v angličtině můžete přečíst zde.
Autoři textu: Peter Murimi, Joel Gunter, Tom Watson
Překlad: Zuzana Šotová
Autor úvodní fotografie: Erich Ferdinand / Flickr CC