Rozhovor Josefa Šlerky s docentem Petrem Janským z Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy na téma daňové ráje. Janský v rozhovoru pro investigace.cz vysvětlil, kdo a za jakým účelem daňové ráje nejčastěji využívá a jak velký problém je to ve světě i v Česku.
Rozhovor je dostupný také jako podcast (předem se omlouváme za kvalitu zvuku u tohoto dílu, podcast nebyl plánovaný a nahrávání probíhalo téměř v „přespolních“ podmínkách):
Jak bys laikovi vysvětlil, co je to daňový ráj?
Daňový ráj je země, která poskytuje lidem a firmám, jež v této zemi nežijí a nesídlí, služby, které jsou výhodné jak pro konkrétní daňový ráj, tak pro firmu nebo jednotlivce. Přesněji řečeno daňové ráje nabízejí vhodné podmínky pro vyhýbání se platbě daní, anonymní vlastnictví a další náležité služby, z nichž profitují. Negativně tím ale ovlivňují zbytek světa.
Proč by lidé měli fenoménu daňových rájů věnovat pozornost? Proč je to důležité?
Daňové ráje často podkopávají naši demokracii. My si tady domluvíme nějaká pravidla pro veřejný život, politiku i státní správu a chceme, aby se dodržovala a věci s nimi spojené byly transparentní. V tomto případě aby lidé i firmy platili daně. Jenže pak se objeví daňové ráje, které naopak umožňují vyhýbání se těmto pravidlům, napomáhají finanční netransparentnosti. Tím pádem ovlivňují náš systém, na němž jsme se domluvili, a víceméně říkají: ne, podle svých pravidel hrát nebudete.
Kdo patří mezi ty, co daňové ráje využívají? Jsou to lidé z organizovaného zločinu, co vydělali velké peníze například obchodováním s drogami, nebo spíš nadnárodní korporace, jež chtějí ušetřit na daních? Kdo je typickým klientem daňového ráje?
O jednom typickém uživateli výhod daňových rájů asi nelze mluvit. Z mého pohledu jsou nejdůležitější tři takové subjekty: nadnárodní společnosti, jejichž velká část využívá daňové ráje k tomu, aby například neplatily korporátní daně v Česku nebo v dalších zemích, v nichž jsou ekonomicky aktivní. Kajmanské ostrovy nebo Irsko jsou vhodným příkladem daňových rájů specializujících se na tuto doménu neboli pomoc nadnárodním společnostem při neplacení daní. Do druhé skupiny patří velmi bohatí lidé, kteří nechtějí platit daně ze svých příjmů. Těm vychází vstříc třeba Švýcarsko. Třetím typickým uživatelem daňových rájů jsou zločinci. Jestliže potřebují vyprat špinavé peníze, lze to provést například s pomocí Britských Panenských ostrovů.
Co tyto země svým klientům nabízejí? Irsko je známé nižší daňovou sazbou. Švýcarsko nebo Monako nižší daní fyzických osob, současně tyto země ale přece spadají do nějakého právního rámce. Čím jsou naopak specifické ty, které využívají zločinci k praní špinavých peněz? Zmínil jsi Britské Panenské ostrovy, v čem spočívá specifikum této země?
V první řadě téměř všechny daňové ráje nabízejí finanční tajemství. Když si tam založíte účet nebo tam bude sídlit vaše firma, můžete si být jisti, že se tyto informace nedostanou k nežádoucím lidem. Nebo přístup k nim udělají tak složitý, že bude těžké zjistit, komu ta která firma patří. Což znamená i zjevnou neochotu daňových rájů spolupracovat s policií jiných států. Finanční tajemství například v podobě bankovního tajemství nebo anonymního vlastnictví zkrátka hraje významnou roli. Takové služby lze využít v mnoha daňových rájích včetně zmiňovaných Britských Panenských ostrovů nebo Kajmanských ostrovů. Donedávna k daňovým rájům ale patřily i některé americké státy, například Delaware, kde poskytovali možnost anonymního vlastnictví.
Podívejme se na to z druhé strany. Je to skutečně tak velký problém? Má nás opravdu hodně zajímat? A proč bychom jej měli vlastně vnímat jako problém?
Je to velký problém. Například v případě velkých nadnárodních společností mizí 40 % jejich zahraničních zisků v daňových rájích. Země z celého světa tím celkově přicházejí na daňových příjmech o 200–300 miliard dolarů ročně. Nebo v případě velmi bohatých lidí, kteří využívají daňové ráje k tomu, aby tam ukryli své nezdaněné peníze. Když sečteme veškeré finanční bohatství vlastněné lidmi z celého světa, to znamená včetně našich osobních účtů v bankách, tak 8 % z těchto financí je ukryto v daňových rájích. Jde skutečně o velký problém a není to tak, že pouze pár lidí si v těchto pro ně přívětivých finančních lokalitách schovává své peníze. Díky aféře Panama Papers, kterou odhalilo v roce 2016 mezinárodní konsorcium investigativních novinářů ve spolupráci s Českým centrem pro investigativní žurnalistiku, také víme, že nabízené finanční tajemství daňových rájů můžou využívat politici k zločinnému jednání, které má zůstat neodhalené.
V čem spočívají zisky na straně provozovatelů těchto rájů? Zadarmo to asi nedělají.
To je dobrá otázka, neboť se to liší země od země. Například Britské Panenské ostrovy nebo Kajmanské ostrovy patří k největším daňovým rájům na světě, a přitom tam žije jen několik desítek tisíc obyvatel. To znamená, že v zájmu ekonomického profitu nepotřebují získat zase až tolik financí jako početně velká země, a jejich klientům proto nehrozí, že by na ně uvalili dejme tomu korporátní daň. Stačí jim zisk třeba jen z poplatků za to, že tam určitá firma sídlí. Když těch firem budou desítky tisíc, z poplatků je rázem velice slušná částka.
Lze podle toho, v jaké zemi firma sídlí, určit, kterou z nabídek využívá? Třeba u rezidenta v Monaku bude asi jasné, že chce skrýt své osobní příjmy, naopak v případě Britských panenských ostrovů jde spíš o někoho, kdo se snaží vyprat peníze. Existuje mezi daňovými ráji nějaká obdobná typologie?
Ano, existuje. A mám i informace, že jednotlivé daňové správy, které si dělají analýzy například pro svůj interní audit, aby tak zjistily, kterými osobami nebo firmami se mají zabývat, takovou typologii používají. U některých zemí je to ale složitější. Třeba Švýcarsko je slavné pro své bankovní tajemství, zároveň ale nabízí i jedny z nejnižších daňových sazeb pro velké nadnárodní společnosti. Podobným příkladem jsou Britské Panenské nebo Kajmanské ostrovy. Což jsou země s vysokou úrovní finančního tajemství a současně s nulovou korporátní daní. V těchto konkrétních případech pak může být náročné poznat, o jakou aktivitu firmy či jedince se jedná, navíc lze tyto aktivity kombinovat.
Jak je to s legálností těchto postupů v daňových rájích? Říkáme, že je to problém, kvůli kterému se na daních krátí příjmy států. Také víme, že 8 % veškerého světového majetku je koncentrováno v několika daňových rájích, které se přitom tváří, jako by jejich příjmová složka byla na úrovni nejtransparentnějších finančních zemí, a zbytek světa tuto situaci trpí a snáší.
Nejsem právník, takže nejsem schopen určit, co je a co není legální, co je ještě na hraně a co už za ní, ale ze zkušenosti vím, že aktivity daňových rájů se dají rozprostřít po celém spektru legálnosti. Většina daňových úniků nadnárodních společností je podle všeho v současnosti legální, a proto se země celého světa snaží systém jejich zdanění změnit. Jestliže ale využívá finanční tajemství organizovaný zločin, tak je to samozřejmě nelegální.
Jsou daňové ráje i problémem České republiky? Nejde o něco, co využívají opravdu jen ti nejbohatší? Není žádným tajemstvím, že několik českých tenistů sídlí kvůli tamní výhodné daňové politice v Monaku, týká se však tato tendence vyhýbání se daním širší skupiny českých občanů?
Z dostupných informací víme, že Česká republika je vzhledem k celosvětovému celku zemí zasažená aktivitou daňových rájů zhruba průměrně. Například Rusko nebo Venezuela jsou na tom daleko hůře než Česko. Naopak skandinávské státy doplácejí na aktivitu daňových rájů méně než Česká republika. Adekvátních výzkumů pro Česko ale existuje bohužel málo, k dispozici máme jen hrubé odhady této situace, případně máme nějaký vhled díky už zmiňovaným Panamským dokumentům. Podle těchto odhadů mají Češi v daňových rájích ulité peníze v řádu desítek až stovek miliard korun, což pro zdejší daňovou politiku může představovat každoroční ztrátu na úrovni jednotek miliard korun, maximálně nižších desítek miliard korun.
Těmito výzkumy se zabýváš v akademickém prostředí, jak tato hodnocení vznikají? Mluvili jsme o tom, že v minulosti byly dobrým zdrojem Panama Papers, jak to vypadá dnes?
Jedny z nejlepších odhadů týkajících se dopadů politiky daňových rájů na ostatní země byly publikovány v roce 2019 v American Economic Review. Autory byli tři ekonomové pocházející z Norska, Dánska a Francie, jmenují se Annette Alstadsæter, Niels Johannesen a Gabriel Zucman. Ke své práci využili tři datové zdroje: Panama Papers, uniklé dokumenty ze švýcarské pobočky velké nadnárodní banky a informace ze skandinávských zemí o amnestiích, které tamní vlády nabízely lidem, pokud se přiznají, že své peníze ukrývají v daňových rájích.
Z tohoto výzkumu je nejzajímavější informace, že daňové ráje využívají především ti nejbohatší. Čím jsou lidé bohatší, tím více se vyhýbají daním pomocí daňových rájů.
Je to proto, že neexistuje nějaká efektivnější daňová optimalizace? Ve chvíli, kdy si zakládám firmu v daňovém ráji, tím vlastně na rovinu říkám, že se snažím obejít zákony své země.
Jedno z vysvětlení, proč nejbohatší lidé inklinují k výhodné politice daňových rájů, popisuje akademická literatura termínem takzvaných fixních nákladů. Pokud by chtěl využít daňové ráje pro ukrytí svých peněz průměrně bohatý podnikatel nebo by je tam chtěl skrýt až do loňska nejbohatší člověk planety Jeff Bezos, náklady na vytvoření tohoto schématu budou u obou podobné, ovšem daňové úspory nebo úniky budou mnohem větší u Bezose. Logika fixních nákladů zkrátka ukazuje, proč je tato finanční politika nejvýhodnější pro ty nejbohatší.
Po celém světě platí určité globální předpisy a reglementace. Máme tady zákony proti praní špinavých peněz, principy boje proti terorismu a podobně. Existují nějaké mezinárodní instituce a pravidla, která jsou vyloženě zaměřená na boj s daňovými ráji?
Těch institucí, co bojují s daňovými ráji, je celá řada a snaží se sjednotit například úroveň regulací. Takto se dosáhlo velmi významného pokroku, který spočívá například v automatické výměně informací. Když si dnes otevřu konto třeba ve Švýcarsku nebo na Slovensku, české úřady o tom budou vědět od těch švýcarských či slovenských. Ještě před deseti lety bylo něco podobného nepředstavitelné, v tomto směru jde skutečně o velký pokrok ve finanční transparentnosti, a tím pádem i v boji s daňovými úniky.
Teď popisuješ situaci v Evropě, jak ale tato výměna informací funguje mezi Evropou a zbytkem světa?
Dohoda o automatické výměně informací je globální. V gesci jednotlivých zemí je pak to, s kým tuto dohodu uzavřou. Česká republika ji uzavřela s desítkami zemí, z nichž je velká část mimoevropská, a mnohé z nich jsou dokonce daňovými ráji. Tyto záležitosti spadají pod Generální finanční ředitelství a Ministerstvo financí. Další z důležitých nástrojů zaměřených na boj s daňovými ráji a s praním špinavých peněz je v Česku Finanční analytický úřad, který plní funkci finanční zpravodajské jednotky. Obdobné instituce jsou sdruženy v Egmont Group of Financial Intelligence Units, což je mezinárodní organizace, jež usnadňuje spolupráci a sdílení zpravodajských informací finančního rázu.
Finanční zpravodajská jednotka, to zní jako z bondovky. Čím se tento úřad přesně zabývá, co sleduje?
Pokud vím, tak Finanční analytický úřad je více méně něco podobného jako zpravodajská služba, tedy klasická rozvědka. Má na starosti finanční záležitosti a disponuje speciálními pravomocemi vůči bankám a dalším finančním organizacím. Může tak vyžadovat informace, které jsou pro jiné úřady nedostupné. Mezinárodní organizace Egmont Group pak usnadňuje spolupráci těchto institucí, třeba při vyšetřování organizovaného zločinu, kde často dochází k mezinárodní spolupráci mezi zločinci, proto musí spolupracovat i finanční analytické úřady.
Týká se výměna informací mezi smluvními zeměmi i takových věcí, jako jsou půjčky? Pokud se někdo uchází o hodně vysokou půjčku, reportuje se to automaticky?
Jakmile dojde k určitému pokroku směrem k placení daní a finanční transparentnosti, daňové ráje často ihned hledají způsoby, jak nové regulace obejít. V případě automatické výměny informací existuje vícero cest, jak se tomuto závazku vyhnout. Nedávný výzkum například ukazuje, že na vzestupu jako možnost vyhnutí se výměně informací je kupování si tzv. občanství za investice. Jak je to s půjčkami ale přesně nevím, je mi známo pouze to, že instrukce k automatické výměně informací se pravidelně aktualizují a v průběhu času se zlepšují. Můžeme doufat, že někdy v budoucnu bude tato výměna informací pokrývat všechny finanční možnosti, které lze při vyhýbání se daním či při praní špinavých peněz použít.
Na začátku jsi říkal, že daňové ráje podkopávají demokracii. Existuje něco jako žebříček společenské nebezpečnosti, jestliže jejich nabídky využívají různé osobnosti z veřejné sféry jako třeba populární sportovci, známí politici, vlastníci nadnárodních firem? Jako nelegální tuto tendenci často označit nejde, je na tom ale něco, co považuješ za obzvláště nemravné?
Podobný žebříček ani výzkum neexistuje, ale přijde mi, že je rozdíl, pokud daňové ráje zneužívá nějaký neznámý člověk, byť je to vzhledem ke všemu, o čem jsme hovořili, špatně, a pokud to udělá celebrita. Negativní společenský dopad bude vždy daleko větší, jestliže se zjistí, že se k těmto praktikám uchýlila nějaká politicky exponovaná osoba nebo významný businessman. To jsou elity, které mají obecně větší vliv na to, jak lidé vnímají společenský systém, v němž žijí. Nelze se pak divit, že převládne názor o pravidlech, jež neplatí pro všechny, a že z demokracie profitují jen ti bohatí. V takové atmosféře se zákonitě otevírá prostoj pro různé populisty a radikály.
Lze proti daňovým rájům efektivně zasáhnout v rámci jednotlivých zemí? Může třeba Česko udělat nějaká opatření, aby od využívání daňových rájů odradilo?
Určitě. A nástrojů je celá řada. Třeba v případě dohody o automatické výměně informací. Jestliže bude prioritou našeho Ministerstva financí či zahraničí uzavřít tuto dohodu s co nejvíce zeměmi, zvýší se tím počet míst, kde naši občané nebudou moci své peníze skrýt před českým daňovým úřadem. Co se týče nadnárodních společností, tam často hrajeme pasivní roli a do mezinárodních jednání se příliš nezapojujeme.
Před pár lety schválila Evropská unie pátou směrnici o praní špinavých peněz. V rámci této směrnice je zahrnutý i povinný registr konečných vlastníků, jenž by měl zamezit řadě věcí a problémů, o nichž jsme mluvili. Takže pokud tento registr bude v Česku udělaný správně, pokud k němu budou mít přístup všichni, tak to bude krok dopředu. Lidé jako já často říkají, že by mohl být ještě lepší, jestliže by zahrnoval všechny možné právní instituty, a ne jenom firmy. Doufejme, že je to jen otázkou času, než se tak stane. Každopádně dílčí změny v postojích vůči daňovým rájům a jejich praktikám nastaly a probíhají, což mě oproti minulosti naplňuje optimismem, i když nejsem schopen říct, zda to povede k vytoužené globální změně.
Petr Janský je ekonom, přednáší ekonomii a veřejné finance na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (IES FSV UK), kde vede katedru evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky. Je absolventem IES FSV UK a University of Oxford. Ve svém výzkumu se specializuje na mezinárodní, veřejnou a rozvojovou ekonomii. Kromě vědecké činnosti a politických zpráv spolupracuje také s mezinárodními organizacemi a médii, přičemž jeho výzkum byl opakovaně citován v předních novinách včetně The Economist. Mimo to je také člen dozorčí rady investigace.cz