Letošní rok se nesl ve znamení ozbrojeného konfliktu v Ukrajině. Pro ty, jimž pořád vrtají hlavou otázky, jak a proč jsme se ocitli na prahu atomové války, zda se to dalo předvídat, a tím pádem tomu předejít, představujeme redakční výběr šesti knih. Nabízejí odborný výklad – co je putinovský režim, odkud pramení a čeho chce dosáhnout.
Přestože všechny níže uvedené knihy byly vydány před únorem letošního roku, žádný z jejich autorů si ohledně budoucnosti Putinova vládnutí nedělá iluze. Odborníci se sice občas neshodnou na tom, co je hlavní příčinou současného politického stavu v Rusku – tedy zda je podmíněn osobností ruského prezidenta, historickými predispozicemi ruského státu, nebo individuálními preferencemi ruských voličů –, v jedné věci se však shodují: systém, který staví na manipulacích, zkorumpovanosti a touze po neomezené moci, se potřebuje replikovat a vnějškově expandovat.
Chcete-li se více dozvědět o dějinách Ruska, poslechněte si podcast Dějiny Ruska od Petra Koubského, který pro Deník N načetla herečka Jana Plodková:
Níže prezentované knihy spojuje nejen téma jejich zájmu. Nápadně podobné jsou si i osudy většiny autorů – velká část z nich byla ruskou vládou pronásledována a vypuzena ze země.
Například americko-ruská novinářka a autorka publikace Muž bez tváře Masha Gessen byla nucena těsně po vydání knihy Rusko opustit. Bála se, že přijde o svého adoptovaného syna – v červnu roku 2013 schválila Duma zákon zakazující párům stejného pohlaví adopci dětí. V některých debatách politici jmenovitě uváděli rodinu Mashy Gessen jako odpuzující příklad „homosexuální propagandy“ a poškozování nezletilých osob.
Stejně skončil i ruský novinář a spisovatel Michail Zygar, který dnes působí v Berlíně – ruskými úřady byl totiž prohlášen za zahraničního agenta a jeho knihy staženy z pultů ruských knihkupectví. Samotnému novináři údajně v jeho rodné zemi hrozilo vězení.
To finská novinářka Jessikka Aro, jež pracovala na článku o trollí farmě placené z ruských státních peněz, musela kvůli výhrůžkám ze strany těchto trollů dokonce na čas opustit Finsko. Ruská propaganda ji malém dovedla k psychickému zhroucení.
Vor v zákoně. Ruská mafie, Mark Galeotti, 2019, Nakladatelství Universum
Do jaké míry je Putinův režim ovlivněn ruským zločineckým světem, takzvanými vory v zákoně? To je otázka, kterou si ve své knize věnované dějinám a současnosti ruské mafie pokládá odborník na ruskou historii Mark Galeotti. Krátká odpověď na zní následovně: Ovlivněn je jimi hodně, a to jak ekonomicky, tak kulturně.
Podle některých odhadů tvořil organizovaný zločin v devadesátých letech až 40 procent peněz v ruské ekonomice. „Oddělení špinavých od čistých peněz je v Rusku beznadějný úkol. V devadesátých letech bylo téměř nemožné vydělávat větší množství peněz bez praktik, které by byly na Západě přinejmenším diskutabilní, pokud ne přímo nezákonné. Například v roce 1994 bylo každý den průměrně privatizováno 107 podniků a spácháno 107 zločinů s privatizací souvisejících,“ podotýká Galeotti.
Letos vydal Galeotti novou knihu s názvem „Putinovy války“:
Although it's already out in the wild, PUTIN'S WARS officially launches in the US today! (And I see the Kindle version is #1 New Release in 21st Century World History). All very exciting for me, but here is a short thread for potential readers/buyers 1/ pic.twitter.com/hKJSH7Obwr
— Mark Galeotti (@MarkGaleotti) November 8, 2022
Nejde ovšem jen o peníze, ale i o způsob uvažování. Autor analyzuje Putinův režim a dospívá k závěru, že mnozí současní byznysmeni a politici používají řadu metod, jež se více podobají „vorovskému miru“, tedy zločineckému světu, než zákonným praktikám.
Rozdíly přesto existují – někdejší potetované odsouzence nahradila nová sorta globálně uvažujících bílých límečků s kriminálními instinkty. Zatímco v dobách komunismu stáli ruští vorové v opozici vůči vládě, dnešní zločinecké bandy se státem spíše spolupracují, než že by s ním bojovaly. Nová generace politiků se tak dostala k moci především díky záštitě Moskvy, a mnohem méně zásluhou svých kontaktů na místní podsvětí.
Video: Plánuje Putin utéct z Ruska?
Putinovi trollové, Jessikka Aro, 2020, N media
Jessikka Aro začala v roce 2014 v sérii článků systematicky rozkrývat a mapovat činnost organizované skupiny aktivních uživatelů sociálních sítí sídlících v Petrohradě, avšak vydávajících se za finské občany. Dnes jsou podobné organizované skupiny známé pod označením „trollí farma“, což jsou státem či jinými subjekty podporovaná seskupení internetových trollů, kteří mají za úkol prostřednictvím komunikace na sociálních sítích ovlivňovat veřejné mínění. Přestože zdaleka nejde jen o ruské specifikum, ruský stát v provozování trollích farem vyniká.
Svými texty novinářka Aro upoutala na svou osobu nežádoucí pozornost objektů svého zájmu. Množství a rozsah útoků, kterým pak byla vystavena, byly natolik velké, že se Aro musela na několik let z Finska vystěhovat. Dalším signálem, že svou prací zasáhla vosí hnízdo, bylo zrušení její nominace na prestižní americkou cenu Women of Courage Award. Podle oficiálního oznámení měla tuto cenu získat v roce 2019, což bylo následně podivně popřeno. Americká administrativa se vymlouvala na omyl, ale skutečným důvodem prý bylo dodatečné zjištění jejích kritických postojů k prezidentu Trumpovi.
To všechno ji neodradilo, aby ve své knize sepsala svůj příběh i příběhy dalších lidí, jimž koordinované útoky trollů často až fatálně zasáhly do života. Kniha vyšla před dvěma lety, avšak ruským trollům se v Evropě, obzvlášť v Česku, daří dodnes. Což dokládá i nový projekt investigace.cz Ohňostroj lží, který mapuje dezinformační weby v třinácti zemích střední a východní Evropy.
Všichni muži Kremlu. Stručná historie současného Ruska, Michail Zygar, 2016, Nakladatelství Pistorius & Olšanská
Když Vladimir Putin jmenoval ministrem obrany Sergeje Šojgua, doporučil mu, aby se podíval na dva televizní seriály – Boss (česky „Šéf“) a House of Cards („Domek z karet“). Takto popisuje ruský novinář a autor knihy Všichni muži Kremlu Michail Zygar nástup ministra, za jehož působení byly odpáleny stovky raket na civilní objekty Ukrajiny. Chce-li český čtenář porozumět myšlenkovým pochodům ruské politické věrchušky, Zygarovy knihy jsou k tomu jako stvořené.
Video: Rozhovor s Mikhailem Zygarem
Navzdory tomu, že každá z kapitol čtyřsetstránkové knihy se věnuje jedné výrazné osobnosti, se autorovi daří udržet časovou posloupnost a zároveň sledovat evoluci Putinova stylu vládnutí až k jeho současnému stavu. Čeští čtenáři se přitom nemusí obávat neznámých jmen – absolutní většina Zygarových postav si svou moc udržela dodnes a hraje významnou roli i v současné válce s Ukrajinou.
Najdeme tu samozřejmě Dmitrije Medveděva, kterého Putin využil jako svého dočasného zástupce v prezidentském úřadu, pravoslavného patriarchu Kirilla, jenž vlasteneckou válku proti Ukrajině posvětil, ministra obrany Šojgua, který má celou speciální operaci na svědomí, nebo čečenského vůdce Ramzana Kadyrova, jehož není třeba představovat. Ostatní postavy knihy jako opoziční politik Alexej Navalnyj, bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili nebo Boris Berezovskij jsou buď ve vězení, v exilu nebo dávno po smrti.
Jelikož část interpretací politických událostí v Rusku vychází z informací získaných během rozhovorů s jmenovanými i nejmenovanými zdroji (což autorovi někteří kritici vyčítají), výsledný text představuje mnohem víc než učebnicový soupis historických událostí posledních dvaceti let. Je to mimo jiné tragikomická sbírka kauz a anekdot, které se v Rusku odehrály v posledních dvaceti letech před očima milionů Rusů
Muž bez tváře. Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina, Masha Gessen, 2014, Nakladatelství Akropolis
Navzdory tomu, že Masha Gessen strávila velkou část svého života ve Spojených státech, zůstává tato novinářka ruského původu věrná ruské literární tradici psychologismu. Kniha Muž bez tváře je jakýmsi psychologickým portrétem Putina, avšak namísto silného vůdce popisuje mělkého, sebestředného a emočně labilního člověka. Novinářka do hloubky a kriticky analyzuje Putinův oficiální životopis, který veřejnosti odvyprávěl samotný prezident nebo okruh jeho nejbližších přátel. Takto dospívá k několika (ne)překvapivým závěrům. Jedním z nich je, že během vyprávění o svém životě Putin neustále lže.
Na rozdíl od Zygara, jenž zdůrazňuje evoluci povahy ruského prezidenta, Gessen v Putinovi už od začátku jeho politické kariéry vidí nebezpečí. „Kdyby někdo v Rusku nebo v zahraničí dával aspoň trochu pozor, všiml by si hned v prvních týdnech Putinova pozemského panování základních znaků nového režimu. Země však měla plno práce s volením imaginárního prezidenta a zbytek západního světa její volbu nezpochybňoval celá léta,“ píše.
Aby podpořila své tvrzení, cituje z dnešního pohledu vzácný rozhovor s Marinou Salye, političkou, která jako první upozornila na nebezpečnou povahu ruského prezidenta a předložila důkazy o tunelování státních peněz řízeném Putinem ještě v době, kdy pracoval na petrohradské radnici. Dopadla stejně jako většina ruských disidentů: po zbytek života se před Putinem musela schovávat v malinké vesničce v Moskevské oblasti, kde ji novinářka vypátrala.
Podobný osud ovšem čekal i samotnou Mashu Gessen – pouhý rok po vydání knihy přijala ruská Duma zákon, jenž zakazuje párům stejného pohlaví adopci dětí. V ohrožení tak byla nejen ona, ale i její partnerka spolu s adoptovaným synem. Rusko proto natrvalo opustila a vrátila se do Spojených států. Rok poté Rusko anektovalo Krym.
Video: Rozhovor s Mashou Gessen
Putinovi ľudia. Ako si KGB vzala Rusko a potom útokom Západ, Catherine Belton, 2022, Nakladatelství Ikar
Putinovi ľudia patří mezi osobní výběr šéfredaktorky investigace.cz Pavly Holcové. A nejen její. Publikace byla zvolena knihou roku The New York Times, The Sunday Times, The Telegraph, The Economist a několika dalšími světově proslulými médii. Například deník The Guardian knihu přirovnal k nejlepším špionážním románům. O její vysoké kvalitě vypovídá i skutečnost, že autorka Catherine Belton, která v Moskvě působila jako zpravodajka agentury Reuters a Financial Times, během přípravy knihy spolupracovala s řadou nejznámějších ruských investigativních novinářů jako například s bývalým redaktorem Novoj gazety a současným zakladatelem portálu Istories Romanem Aninem.
Do vnitřních procesů v Kremlu se Belton noří do hloubky a díky výpovědím svých respondentů odhaluje, jak Putin nahradil nepříliš věrné a poslušné oligarchy z Jelcinovy doby novou generací loajálních zbohatlíků, kteří ovládli ruskou ekonomiku i justici a rozšířili vliv Kremlu až do Spojených států a Evropy.
Belton si ovšem nedělá žádné iluze o „jedné nepovedené generaci“. Moderní dějiny Ruska byly v mnoha směrech napsány už dávno před nástupem Putina, konstatuje autorka bestselleru. Jak píše, lidé z KGB byli mezi ruskou vládnoucí elitou stále přítomní ještě před Putinem. Jelcin sice uvažoval o lustrování kandidátů na veřejné funkce, aby se do těchto pozic nedostali pracovníci KGB, jenže vysocí představitelé jeho administrativy právě z řad KGB mu podobné počínání velmi rychle zatrhli.
Pokračování v linii sovětské politiky neboli splynutí vlády a KGB tak není pro Putinovo Rusko něčím překvapivým. Proto se současné Rusko soustřeďuje na operace v zahraničí, na posilování ruského postavení na mezinárodní scéně, namísto toho, aby se věnovalo domácím záležitostem. Autorce z tohoto stavu věcí logicky vyplývá velká otázka: dokázalo by odstavení Putina od moci změnit tragický osud země a přivést ji na skutečně demokratickou cestu?
Jak chápat putinismus?, Françoise Thom, 2021, Nakladatelství Pulchra
Věznění má dnes za sebou každý čtvrtý Rus, v některých sibiřských městech dokonce každý druhý, tedy veškerá tamní mužská populace. Právě tato skutečnost je podle francouzské historičky Françoise Thom základním klíčem k pochopení Putinova režimu. Pohled prizmatem mocenské hierarchie převzatý z prostředí ruských věznic přináší rozdělení na predátory a podlidi, silné a slabé, což je podle autorky typické myšlení pro spoustu Rusů. Stejný stereotyp pak pronásleduje i ty Rusy, kteří před režimem utekli do zahraničí – v tom podle Thom spočívá vysvětlení, že i oběti Putinova vládnutí navzdory zdravému rozumu Putina často podporují.
Vliv „zóny“, tedy věznice, od konce 80. let dokládá i vývoj jazyka – ten je natolik „kriminalizovaný“, že vězeňská či zlodějská hantýrka už nikoho nešokuje a hojně ji používá i samotný prezident. Putinova image největší kriminální „autority“ šířená mezi Rusy tak s přihlédnutím k povaze systému založeného na přesvědčení, že silnější musí zlikvidovat slabšího, dokonale vysvětluje jeho neotřesitelnou pozici i moc.
Tento styl myšlení ukotvený v černobílé dichotomii slabého a silného však přesahuje Putinovu dobu a navazuje na dlouhou historickou tradici vládnutí v Rusku. „Je-li stát velký, musí být ten, kdo mu vládne, ztělesněním absolutní moci; (…) velmoc nutně vyžaduje despotickou vládu. Má-li se Rusko udržet pohromadě, potřebuje autokratický ‚korzet‘,“ cituje Thom ruskou carevnu Kateřinu Velikou.
Stejně jako Masha Gessen odmítá i Françoise Thom dělení na „Putina špatného“ (počínaje třetím mandátem) a „Putina dobrého“ (během mandátu prvního a druhého). Ruský prezident se ve vnitřní i zahraniční politice rozhodoval od samého počátku téměř vždy špatně. Moc si upevníl tím, že rozpoutal válku v Čečensku, čímž roznítil i vášnivý ruský nacionalismus. Mimo to cíleně a soustavně odstraňoval poslední ostrůvky svobody a centralizaci dovedl k dokonalosti.
Tato kniha je silným poselstvím pro současné světové politiky: s Putinem nejde vyjednávat – a abychom ho porazili, musíme jemu a prostředí, z nějž jeho kult vyvstává, nejdříve porozumět.