Smrt příbuzného nemusí být vždy smutnou událostí. Nebožtík někdy může pozůstalé příjemně překvapit. To se přihodilo naší Anastázii Dufkové. Od togského advokáta Antoine Ludovica se jednoho dne dozvěděla, že její dlouho pohřešovaný příbuzný Mikhail Dufkov, o kterém nikdy v životě neslyšela, před několika lety zemřel. Obrovské bohatství, jež po sobě zanechal, by teď mohlo být její, neboť Mikhail nemá žádné další příbuzné.
Peníze byly uložené v africké Banque Sahélo-Saharienne. Tam Anastázie poslala od advokáta poskytnutou kopii úmrtního listu a průvodní dopis. Ve správní radě subsaharské banky se s věcmi podle všeho moc nepářou. Doslova přes noc rozhodli o přiznání dědictví a stanovili třídenní lhůtu, během níž musí být peníze převedeny, jinak na ně Anastázie ztratí nárok.
Jenže tato zpráva od banky kvůli „špatnému internetovému připojení“ a „prvnímu e-mailovému propojení“ spadla do spamu, kde ji šťastná dědička zaregistrovala až pár dnů po uplynutí lhůty. Naštěstí byl po ruce advokát Antoine, který se u banky přimluvil, a najednou převod dědictví mohl trvat klidně dva měsíce. Přičinlivý advokát zasáhl ještě jednou. To bylo pro změnu nutné přemluvit vrchního soudce Toga, jenž se obával, že by Anastázie mohla být členkou Al-Kaidy, a proto váhal se souhlasem přiznat jí právo na dědictví. Antoine sice všechno úspěšně vyřešil, avšak dědička Dufková měla každopádně zaplatit poplatek ve výši 750 euro. Přiznala, že takovou sumu nemá, a požádala vždy ochotného advokáta, zda by poplatek zaplatil místo ní. Částku by pak samozřejmě vyrovnala z hromady peněz po zesnulém Mikhailu Dufkovi. Vyšlo najevo, že jinak údajně úspěšný právník s vlastní kanceláří a bohatými klienty, je rovněž na mizině. Jeho žena prý před rokem vážně onemocněla a Antoine musel prodat dům i auto, aby mohl uhradit 38 tisíc dolarů za léky a operace.
Africké bance se také zničehonic přihlásil jistý Paul Hampel z více jak 10 let neexistující německé banky Stadtsparkasse Hemer. Situace se tím opět zkomplikovala, neboť Hampel tvrdil, že Anastázie umírá a on má jejím jménem převzít dědictví. Anastázie zkrátka musela rychle jednat a půjčit si peníze na poplatek od svých známých.
Přes Western Union poté opravdu poslala celé jedno euro. Ani kvůli tomu nemusela existovat. U takového transferu peněz člověk zadá jméno a příjmení příjemce spolu se zemí určení. Pak pošle peníze a obdrží kód, tzv. kontrolní číslo peněžního převodu, které nadiktuje příjemci, aby si mohl zaslanou částku vyzvednout. Anastázie ale tento kód advokátovi neposlala. Antoine proto začal volat jako blázen a nebohou dědičku prozváněl nepřetržitě dnem i nocí. Anastázie nakonec telefon zvedla a kód advokátovi sdělila. Ten vzápětí zjistil, že do pobočky WU v Togu dorazilo pouze jedno euro a jako důkaz chyby na české straně poslal vyfocenou obrazovku afrického terminálu. Anastázie ale trvala na tom, že odeslala 750 euro. Příběh skončil a Antoine postupně přestal komunikovat.