Plukovník Mustafa byl jediný, kdo nám o sobě ze začátku neřekl nic konkrétního. O to přátelštější ale byly konverzace, které s ním vedl Vladimír Prachař. Bylo mu sděleno, že v beninské bance leží 58 milionů dolarů, které se nahromadily kvůli jakési chybné fakturaci vojenského materiálu. Plukovník prohlašoval, že je potřeba ty peníze někam převést.
Oproti jiným příběhům se v první fázi transakce moc nespěchalo. Vladimír se naopak dozvěděl, že si Mustafa koupil v sousední Ghaně nový dům se zahradou a bazénem, má dva syny a jednu dceru a je silně nábožensky založený člověk.
Události se daly do pohybu po pár dnech, kdy Vladimíra kontaktovala beninská pobočka Africké rozvojové banky. Generální rada prý rozhodla v jeho prospěch, a tak si může vybrat jeden ze tří způsobů, jak mu budou peníze doručeny. Buď pošlou zlatou kartu s celým obnosem, nebo mu otevřou vlastní konto, kam budou peníze převedeny. Poslední možností byl klasický bankovní převod na jeho osobní účet. Každá z těchto eventualit byla zpoplatněna. Jednalo se o částky 4234, 1870 a 1764 dolarů. Poplatek však nemohl být stržen z nabízených peněz, neboť ještě nebyly Vladimírovy. Vzít si k tomuto účelu půjčku od beninské banky rovněž nešlo, poněvadž v Beninu údajně poskytují půjčky pouze od 50 tisíc dolarů výše a mají na ně právo pouze občané této země. Vladimír se rozhodl pro zlatou kartu.
Dostalo se mu ujištění, že jakmile pošle potvrzení o odeslání poplatku, zlatá karta bez prodlení vyrazí na jeho adresu. Bankovní úředník mu však překvapivě neposlal číslo určitého účtu beninské banky, ale konto právničky Rafaely N. z Brazílie, kam má za tuto službu převést 4234 dolarů. Za Vladimíra jsme tedy stvořili neexistující banku, která potvrdila jeho platbu požadované částky. Samozřejmě se nic nedělo a Vladimír zlatou kartu nikdy nedostal. Zaskočený byl však i bankovní úředník, poněvadž peníze od Vladimíra ne a ne přijít.
Mimo zmíněného úředníka Vladimír celou dobu komunikoval i s plukovníkem Mustafou, který na jeho maily pravidelně odpovídal pár minut poté, co se ozvala banka. Asi po měsíci se plukovník svěřil, že je vážně nemocný, leží v nemocnici a jeho stav se rapidně zhoršuje. Nutně prý potřebuje co nejdříve dokončit transakci, aby se mohl přestěhovat do České republiky, kde je daleko lepší lékařská péče než v Beninu. Plukovník zkrátka chřadnul úměrně tomu, jak se transakce protahovala. Nakonec už nebyl schopen napsat ani jednoduchou zprávu a odmlčel se.
Vladimír se od jeho syna posléze dozvěděl, že chudák Mustafa upadl do kómatu a každým dnem mu hrozí smrt. V nemocnici umírajícího navštívil i onen bankovní úředník, jenž za nutný lékařský zákrok zaplatil z vlastní kapsy téměř 1500 dolarů, které samozřejmě požadoval po Vladimírovi.
Dostali jsme se tedy do situace, kdy nám z jednoho mailového účtu psal syn plukovníka Mustafy a z druhého bankovní úředník, který neustále reklamoval platbu za zlatou kartu. Napsali jsme jim, že víme, že jsou podvodníci, a zeptali se, proč to všechno dělají.
Ani jeden z nich komunikaci neukončil, oba v příběhu zatvrzele pokračovali. Plukovníkův syn všechny naše žádosti o potvrzení (například kopii lékařské zprávy) ignoroval. Nakonec nám sdělil, že za pár dní do nemocnice přijede jeho matka, která už sehnala někoho jiného, na koho se převedou peníze. Rozloučil se slovy: „Věř čemu chceš, ale přeješ si, aby můj otec umřel.“
Bankovní úředník se nejdříve rozhořčoval nad tím, že jsme ho nazvali podvodníkem. V bankovnictví prý působí téměř 30 let. Jakékoliv žádosti o hodnověrné doložení své pozice ale rovněž ignoroval, nebo odmítal jako nedůstojné. Když jsme mu názorně ukázali, kde jsou v jeho příběhu mezery, otočil a přišel se zajímavou nabídkou. Týden před Vánocemi má přijet do Německa a Rakouska kvůli „závěrečnému auditu a představení nových bankovních zákonů pro rok 2020“. Údajně bude i v Nizozemí, kam veze 12 kilogramů zlatého prachu, který nabízel ke koupi. Aby nám dokázal, že je reálná osoba, objeví se prý i v Praze. Měli bychom se potkat poslední adventní neděli na nádraží.