Etnoložka Alena Lochmannová strávila sedm let navštěvováním českých mužských věznic. Mluvila s odsouzenými o tetování, ale i o věcech, jež znát ani nechtěla. Mimo jiné si povídala s nájemným vrahem nebo s vězněm, z kterého si kvůli nepatřičné kérce ostatní dělali legraci. V tomto světě narazila i na dobře organizované ruskojazyčné skupiny vězňů s příznačnou tetovací symbolikou. Naopak typicky české motivy nahradil po roce 1989 mainstream. Tetování se totiž vyvíjí i ve věznicích, kde dnes tetuje téměř každý, protože se jedná o výhodný způsob výdělku.
Jak vlastně váš výzkum vězeňského tetování začal?
V roce 2013 jsem poprvé vstoupila do věznice. Výzkum pak probíhal postupně a vlastně až do současnosti. Přípravou výzkumu jsem začala už v roce 2011, například získání povolení ke vstupu do věznice trvalo více než rok. Moje nová kniha Tělo za katrem vyšla letos a de facto reflektuje prvních pět let výzkumu. Knihu jsem dávala dohromady asi rok a půl, ale jak říkám, sběr dat probíhal postupně. To téma je v podstatě nevyčerpatelné, pořád by šlo něco nového objevovat.
Bylo těžké se do věznic dostat?
Ano, byl to poměrně složitý proces, protože jsem neměla žádné kontakty, nikoho z vězeňského prostředí jsem neznala. Musela jsem přesvědčit ředitele a ředitelky jednotlivých zařízení a vysvětlovat, proč by mě měli pustit dovnitř. Sháněla jsem tedy kontakty na speciální pedagogy, kterým jsem jako naprosto neznámá osoba vysvětlovala, o jaký výzkum mi jde a proč to dělám. Chtěla jsem vidět vězeňskou tatuáž nejen z hlediska symboliky, i když ta mě samozřejmě také velmi přitahovala – proč je tetování s vězni tolik spojováno, jak se tetují, co si tetují? Nejvíce mě ale zajímalo, co to vypovídá o jejich životě za mřížemi. Proč si někdo v absolutně nesterilním prostředí, které navíc každého určitě nějak poznamená, nechá udělat na těle něco, co jej často s vězením spojuje i roky po jeho opuštění.
Říkáte, že jste začala v roce 2013, což znamená sedmiletý kontakt s potetovanými vězni. Pozorovala jste v tetování nějaký vývoj? Nebo v technologiích, které vězni používají?
V technologiích spíše ne, ty zaznamenaly největší vývoj po roce 1989, do té doby se tetovalo pomocí tužky, takzvané versatilky. Prostě se zasunuly dvě jehly do kovového obalu, tzv. táhla, takovým způsobem, aby byly do véčka, a jednou z nich, tou delší, se rozrušovala kůže a po druhé stékala barva. Vývoj spočívá v tom, že už se tolik nezapalují papuče a netetuje se špínou, která tak vznikne. Když byly v módě walkmany, používaly se k tetování jejich maličké motůrky. Dneska se používají spíše strojky na holení nebo malé motůrky z elektrických kartáčků na zuby.
Takže si vězeňští tatéři dokáží vyrobit dost profesionální strojky?
Ano, stojek vyrobíte ze všeho. Zajímavý je ale fakt, že tetování není pouze věcí statusu, ale i povahy, osobního charakteru. Ti největší borci zkrátka chtějí ukázat, že jako správní chlapi snesou bolest. To znamená, že někdy vyhledávají tetování právě tou versatilkou, volí tedy tzv. vyškrabované tetování, což je technika, která se dneska už prakticky nepoužívá. A takto si třeba nechají potetovat celá záda, musí to opravdu pekelně bolet.
Smí se ve vězení tetovat?
Ne, je zakázáno jakékoli porušování integrity kůže – je jedno, jestli vlastní, nebo někoho jiného. Nesmíte k tomu mít ani pomůcky. To samozřejmě platí nejen z bezpečnostních důvodů, ale hlavně kvůli nemocem, například HIV nebo hepatitidě typu C. Žloutenka je přitom ve vězení považována za naprosto normální věc, odsouzení se o této n