Tetování za mřížemi: krteček už nefrčí

Etnoložka Alena Lochmannová strávila sedm let navštěvováním českých mužských věznic. Mluvila s odsouzenými o tetování, ale i o věcech, jež znát ani nechtěla. Mimo jiné si povídala s nájemným vrahem nebo s vězněm, z kterého si kvůli nepatřičné kérce ostatní dělali legraci. V tomto světě narazila i na dobře organizované ruskojazyčné skupiny vězňů s příznačnou tetovací symbolikou. Naopak typicky české motivy nahradil po roce 1989 mainstream. Tetování se totiž vyvíjí i ve věznicích, kde dnes tetuje téměř každý, protože se jedná o výhodný způsob výdělku.

Jak vlastně váš výzkum vězeňského tetování začal?

Alena Lochmannová. Zdroj: Alena Lochmannová

V roce 2013 jsem poprvé vstoupila do věznice. Výzkum pak probíhal postupně a vlastně až do současnosti. Přípravou výzkumu jsem začala už v roce 2011, například získání povolení ke vstupu do věznice trvalo více než rok. Moje nová kniha Tělo za katrem vyšla letos a de facto reflektuje prvních pět let výzkumu. Knihu jsem dávala dohromady asi rok a půl, ale jak říkám, sběr dat probíhal postupně. To téma je v podstatě nevyčerpatelné, pořád by šlo něco nového objevovat. 

Bylo těžké se do věznic dostat?

Ano, byl to poměrně složitý proces, protože jsem neměla žádné kontakty, nikoho z vězeňského prostředí jsem neznala. Musela jsem přesvědčit ředitele a ředitelky jednotlivých zařízení a vysvětlovat, proč by mě měli pustit dovnitř. Sháněla jsem tedy kontakty na speciální pedagogy, kterým jsem jako naprosto neznámá osoba vysvětlovala, o jaký výzkum mi jde a proč to dělám. Chtěla jsem vidět vězeňskou tatuáž nejen z hlediska symboliky, i když ta mě samozřejmě také velmi přitahovala – proč je tetování s vězni tolik spojováno, jak se tetují, co si tetují? Nejvíce mě ale zajímalo, co to vypovídá o jejich životě za mřížemi. Proč si někdo v absolutně nesterilním prostředí, které navíc každého určitě nějak poznamená, nechá udělat na těle něco, co jej často s vězením spojuje i roky po jeho opuštění. 

Říkáte, že jste začala v roce 2013, což znamená sedmiletý kontakt s potetovanými vězni. Pozorovala jste v tetování nějaký vývoj? Nebo v technologiích, které vězni používají?

V technologiích spíše ne, ty zaznamenaly největší vývoj po roce 1989, do té doby se tetovalo pomocí tužky, takzvané versatilky. Prostě se zasunuly dvě jehly do kovového obalu, tzv. táhla, takovým způsobem, aby byly do véčka, a jednou z nich, tou delší, se rozrušovala kůže a po druhé stékala barva. Vývoj spočívá v tom, že už se tolik nezapalují papuče a netetuje se špínou, která tak vznikne. Když byly v módě walkmany, používaly se k tetování jejich maličké motůrky. Dneska se používají spíše strojky na holení nebo malé motůrky z elektrických kartáčků na zuby.

Takže si vězeňští tatéři dokáží vyrobit dost profesionální strojky?

Ano, stojek vyrobíte ze všeho. Zajímavý je ale fakt, že tetování není pouze věcí statusu, ale i povahy, osobního charakteru. Ti největší borci zkrátka chtějí ukázat, že jako správní chlapi snesou bolest. To znamená, že někdy vyhledávají tetování právě tou versatilkou, volí tedy tzv. vyškrabované tetování, což je technika, která se dneska už prakticky nepoužívá. A takto si třeba nechají potetovat celá záda, musí to opravdu pekelně bolet.

Skica vězeňského tatéra. Zdroj: Alena Lochmannová

Smí se ve vězení tetovat?

Ne, je zakázáno jakékoli porušování integrity kůže – je jedno, jestli vlastní, nebo někoho jiného. Nesmíte k tomu mít ani pomůcky. To samozřejmě platí nejen z bezpečnostních důvodů, ale hlavně kvůli nemocem, například HIV nebo hepatitidě typu C. Žloutenka je přitom ve vězení považována za naprosto normální věc, odsouzení se o této nemoci baví asi tak jako my o chřipce. Když jsem se jich ptala, jestli se nebojí žloutenky, často mi říkali „já už ji dávno mám“, nebo „no, tak jsem ji dostal“.

Mluvila jste se stovkami odsouzených. Existuje mezi nimi někdo, na koho v životě nezapomenete?

Ano, a je jich víc. Spíš to ale byli lidé, kteří mě oslovili svým životním příběhem nebo mě něčím překvapili. Například mě zaujal muž, o kterém mi speciální pedagog říkal, že se mnou se nebude bavit, že s nikým nemluví. Měl rozsáhlá extremistická tetování, ale ne taková ta prvoplánová, bylo vidět, že nad tím přemýšlí. Zkrátka neměl jen hákový kříž, ale třeba numerickou symboliku, kterou ne každý, kdo jde jen po povrchu, zná. Měl i historické výjevy a osobnosti, jež se běžně netetují. A pak se všichni divili, že se se mnou bavil zhruba hodinu a půl. Obecně jsem vždy všechny odsouzené respektovala. Ani mě nezajímalo, za co tam sedí, i když mi to většinou řekli.

Asi není úplně jednoduché poslouchat jejich příběhy?

Pamatuju si na jednoho odsouzeného hned v úvodu výzkumu. V první věznici, kde jsem byla, se se mnou vůbec nemazlili, protože mezi prvními odsouzenými, jež jsem tam měla možnost vidět, byl třeba nájemný vrah nebo pán, který vypadal docela sympaticky a pak jsem se dozvěděla, že opakovaně a dost brutálně zneužíval ženy. Byla jsem vlastně ráda, že jsem dopředu nevěděla, co odsouzení udělali, protože jsem ještě nebyla vytrénovaná a také jsem se na ně nechtěla dívat hodnotící optikou. Dneska už umím lépe ovládat emoce. Právě proto jsem si například odsouzené pedofily nechávala až na závěr výzkumu, protože jsem byla lépe schopna své reakce regulovat. Jako výzkumník nesmíte dát emoce najevo, není na vás, abyste ty lidi soudili, oni už odsouzení jsou.

Možná by se s vámi ani nebavili, kdyby z vaší strany pocítili nějaký despekt, opovržení. 

Nechodila jsem za nimi, abych je nějak hodnotila nebo jim vykládala, co si o nich myslím. Chtěla jsem od nich slyšet konkrétní informace týkající se mého výzkumu. Kolikrát jsem se ale dozvěděla věci, které jsem snad ani vědět nechtěla. Ale na druhou stranu, oni mi věnovali svůj čas – bez ohledu na to, kolik ho v tom vězení mají. Odhalili mi část svých životů, ať už to byla pravda, co o sobě vyprávěli, nebo nějaká přikrášlená realita – s tím je třeba počítat. Jako protislužbu jsem jim mohla nabídnout jediné: že se mohou vypovídat, svěřit se s něčím, co mnoha jiným dost možná říct nemohli či nechtěli. 

Existuje nějaký vztah mezi tím, kolik má člověk tetování a jaké má ve vězení postavení? Jinými slovy: platí, že největší boss je nejvíce potetovaný?

To si úplně nemyslím. Postavení v kriminále není obecně dáno jen tělesnou modifikací, i když tělo v tomto prostředí samozřejmě hraje důležitou roli. Fyzická síla je tam naprosto dominantní. Nejde ale říct, že když má někdo vyvinuté, od hlavy až k patě potetované tělo, má automaticky vysoké postavení. Viděla jsem i vězně, který byl sice také kompletně potetovaný, ale jinak vypadal jako věchýtek, a přesto měl velice vysoké postavení. Venku mají odsouzenci dvůr, kde cvičí, samozřejmě se tam střídají ti největší svalovci a najednou přijde tenhle věkově o dost starší pápěrka a všichni ti svalovci ustoupí a pustí ho. On už měl totiž dost let odsezeno a perfektně ovládal umění psychologické manipulace, oni tomu říkají vězeňská politika, neboli umění kde a co sehnat, mít dobré kontakty, dokázat správně komunikovat s dozorci i s odsouzenými.

Liší se tihle starší, protřelejší vězni i ohledně tetování?

Například vězni, kteří zažili věznice před rokem 1989, mají víc malých tetování, mnohdy výplňových, což znamená, že mezery mezi vytetovanými motivy jsou vyplněné něčím, co nemá žádný význam, neboť jde o to, aby byla potetovaná celá plocha. Tyto typy tetování jsou často udělané právě versatilkou. U takového člověka už musíte přemýšlet, protože jeho status bude spíš daný tím, kolik má odsezeno, kolik toho zažil. Často se jedná o lidi, kteří třeba pracovali v dolech. Když má člověk vytetované linky kolem očí, může to znamenat, že měl vyšší status v době, kdy inspirace vznikla od odsouzených, kteří fárali na šachtách. Paradoxní je, že tento způsob tetování vznikl ve Valdické věznici, i když tamní vězni v dolech nepracovali. Byl to ale symbol určitého postavení, jenž se rozšířil i do dalších věznic. Vězni, kteří měli ruce od mouru, si otřeli obličej a pak měli kolem očí černé šmouhy podobné linkám.

Jaká tetování jsou populární teď?

Na rozdíl od těch starších vězňů, kteří mají více malých obrázků, je nyní rozšířená plošnější tatuáž, například přes celou ruku nebo záda. Velikost ale také primárně nic neznamená, existují symboly, které mají obrovský význam, třeba hákový kříž na srdci. Taková tetování mají velkou hodnotu, sílu a často ani nemusí být vidět, například hákový kříž na vnitřní straně rtu. Zase se dostáváme k významu bolesti.

Je ve vězeňském tetování důležitější motiv, nebo místo na těle?

Náboženská symbolika. Zdroj: Alena Lochmannová

Kombinace obojího, i když motivy už dnes nejsou tak jednoznačné jako dřív, kdy třeba zobrazená slza vždy představovala symbol vraždy. Spousta motivů má také specifickou povahu, například náboženské motivy. Viděla jsem Ježíše na tělech vrahů. Takovému pojetí víry se říká privatizovaná víra. Často jsem viděla na odsouzených náboženskou symboliku a ptala jsem se jich, jestli jsou věřící. Většinou odpovídali něco ve smyslu „ano, jsem věřící, ale nechodím na bohoslužby“, „jsem věřící, ale věřím svým vlastním způsobem“ – to znamená, že víra v jejich životě sice hraje nějakou roli, ale je hodně uzpůsobená. A právě tak je to i se symboly.

Je nějaké tetování, které se pořád opakuje?

Mezi naprosté klasiky bych zařadila ACAB (All Cops Are Bastards – všichni policajti jsou hajzlové – pozn. red.). S tím mám spojenou jednu humornou historku – jde o to, že u některých motivů vězňové ani pořádně nevědí, co představují, protože je třeba viděli u někoho, kdo pro ně něco znamenal, nebo jim někdo řekl, že to něco znamená, a proto si to nechali vytetovat. Vězni si pak taková tetování odůvodní až ex post. ACAB je ale obecně známé, vězni většinou vědí, co to znamená. Vždycky jsem se jich na význam těch písmen ale ptala, až mi jeden odpověděl: „To máme všichni, to je ‚Ani Cigán, Ani Bulhar‘“. Ale vydržela jsem to a nesmála jsem se.

A co tetování, které vás naopak překvapilo a nedokázala jste si představit, že by ho někdo měl?

Vězeňské tetování hřbitova. Zdroj: Alena Lochmannová

Takových, co bych si ani ve snu nepředstavila, bylo hodně. Ale vybavuji si jednoho odsouzeného, který měl potetovaná celá záda. Ne že by se mi to tetování vyloženě líbilo, ale bylo zajímavé, neboť bylo hodně osobní. Jednalo se o motiv hřbitova – což není nic nového, obecně hřbitov a hroby k vězení prostě patří – a na něm byl náhrobek, kde bylo napsáno „Unknown“ (neznámý – pozn. red.) a rok narození toho vězně. Z hrobu pak trčely ruce a stahovaly osobu – jeho – do hrobu. Zajímavé bylo, jak o tom tetování hovořil, že je vlastně díky tomu vězení společností stahován a proměňuje se jeho identita. Tak jsem se ho zeptala, proč má na náhrobku „Unknown“ a ne vlastní jméno, a on na to, že když tam má už datum svého narození, přišlo by mu to až moc.

Pak mi spousta vězňů vykládala o někom – ale těžko říct, jestli to nebyl jen nějaký vězeňský folklor –, kdo měl přes celá záda versatilkou vyškrábané Hradčany včetně šatonů, což je slangový výraz pro korálky vyrobené například z násady od kartáčku, které se pro působivější efekt vkládají pod kůži. Dokonce tvrdili, že to tetování viděli, jenže ve vězení viděli všechno, tam je nutné brát podobné informace trochu s rezervou. Ostatně také mi tvrdili, že ten dotyčný tu potetovanou kůži nakonec prodal. 

Je u vězeňského tetování vůbec prostor pro kreativitu nebo originalitu?

Odsouzení si často vybírají tetování z odebíraných časopisů a tatérovi prostě řeknou, jaký obrázek chtějí, a ten jim jej pak překreslí. Kreativita hraje roli u dobrých tatérů, vězeňských profíků, jimž nejde jen o kredit nebo o tabák. Dnes je ve vězení tatérů opravdu hodně a mnohdy jsou to lidé, kteří sice tvrdí, že jsou tatéři, ale nikdy to nedělali a třeba ani neumí malovat a jejich hlavní motivací jsou například cigarety nebo prášky. Když jsem se s těmi opravdu dobrými bavila, vysvětlovali mi, že je to velmi dobrý způsob obživy, vyděláte si tím dost peněz a díky tomu se dostanete i k často nedostupným věcem. Zároveň ale podstupují velké riziko. Nikdy totiž nevíte, co se stane, když někoho odmítnete – může vás napráskat.

Co tatérovi hrozí, když bude odhalen? A za jakých podmínek vězeňské tetování probíhá, aby uniklo pozornosti dozorců?

Jak už jsem říkala na začátku, odsouzeným je zakázáno tetovat sebe nebo jinou osobu, nechat se tetovat nebo mít ve věznici v držení pomůcky k provádění tetování. Toto nařízení platí i pro jiné způsoby porušování integrity lidské kůže a držení pomůcek k provádění takové činnosti. Pokud je tatér odhalen, hrozí mu kázeňský trest a umístění na oddělení výkonu kázeňských trestů, což ostatně hrozí i tetovanému. K odhalení ale nedochází často. To by musel být tatér přistižen přímo při tatuáži a to si oni umějí ohlídat. Pomůcky pro tetování si také neschovávají u sebe, ale u jiných odsouzených, kteří jsou například v submisivním postavení. Při tetování buď vědí, kdy chodí ostraha, případně slyší katr nebo mají na chodbě tzv. stojku, která je upozorní na příchod dozorce, a tak mají dost času na ukončení práce a schování pomůcek. I když je tetovaný následně konfrontován například v rámci lékařské prohlídky, že má nové tetování, není pravděpodobné, že by tatéra udal. Tatér je totiž většinou někdo, kdo má do jisté míry privilegovanou pozici v rámci oddílu či dokonce vězení, a také, což je velmi důležité, udávání se ve vězení neodpouští. 

Co si myslíte o profláklých vězeňských motivech tetování třeba u mladých lidí, kteří pravděpodobně ve vězení nikdy nebyli, a přesto mají na kůži například onu slzu spojovanou s vraždou?

Mnohdy potkám nějakého mladého kluka, který má třeba právě tu slzu nebo ostnatý drát kolem bicepsu, ale na tom nejcitlivějším místě na spodní straně ruky u podpaží je přerušený. A člověk se neubrání a říká si: „Proč to máš? Víš, co to znamená?“ Takové otázky si ale nechci pokládat, připadá mi, že jsme jako společnost až moc zaměření na to, aby mělo každé tetování nějaký přesný význam, který musíme být schopni a připraveni před ostatními obhájit. Ale proč bychom to měli dělat? Pro řadu lidí je to jen ozdoba. V tomto případě spojovaná s vězením, s určitou mystičností tohoto místa, které právě pro to přitahuje pozornost, a takto potetovaná osoba se pak může domnívat, že je zajímavá. 

Co se takovému člověku stane, když se do vězení skutečně dostane a ostatní zjistí, že nemá tetování „zaslouženě“?

Vězni se zeptají, proč má dané tetování. Například u té slzy nemusí jít vždycky o vraždu, obecně jde o symbol lítosti, truchlení a tak podobně. Ale čeští odsouzenci vidí slzu a řeknou si vražda. Tak k tomu člověku přijdou a zeptají se, „za koho to má“. Jeden vězeň mi vyprávěl, jak je za hlupáka, protože ostatním odhalil, že si nechal slzu vytetovat v opilosti. Je to silný symbol a vězni sdílejí jeho hodnotu, vyvolává emoce. Setkala jsem se s odsouzeným, který měl skutečně slzu za vraždu, a navíc měl ACAB, protože zabil policistu. Tím se chlubil, chtěl vyvolat strach. Spoluvězni z něj skutečně přirozený respekt měli, kdežto tomu prvnímu se smáli.

Jaké jsou největší klasiky českého vězeňského tetování, nejčastější motivy?

U starších vězňů často vidíte ostnaté dráty, symbol totality. Čeští vězni od těch ruskojazyčných přejímají hvězdy, což ti ruskojazyční nevidí moc rádi, protože pro ně mají hvězdy obrovský význam (dvě hvězdy na každé straně hrudi značí mezi ruskými zločinci vysoké postavení – pozn. red.). Běžná je i náboženská symbolika, a to i v případech privatizované víry. Je totiž moderní, mnohdy vidíte růžence kolem krku, které jsou vyloženě na efekt. Velmi častá je extremistická symbolika pravicových radikálů, ačkoli ne všichni z takto tetovaných vězňů s podobnými názory do vězení přicházejí, někteří se k extremistickým skupinám přidají, protože potřebují ochranu nebo nemají peníze. 

Tetování rodiny, náboženská symbolika. Zdroj: Alena Lochmannová

Návodem na to, jak přežít ve vězení, by tedy mohla být vytetovaná svastika, díky níž získám ochranu pravicových extremistů, a jakmile vyjdu ven, nechám si tetování odstranit?

To si spousta vězňů myslí, že tam přijdou a budou něco předstírat. Jenže takhle to nefunguje. Představte si, že máte nějakou svou pravou identitu, to, co vás dělá tím, čím jste. Ve vězení jsou pro vás zpočátku všichni cizí, špatní, je to rozděleno na „já“ a „oni“. Jenže komunikaci s ostatními se zkrátka nevyhnete. Takže si začnete vytvářet falešnou identitu, začnete komunikovat podobně jako ostatní, uvědomovat si tu hru, která spočívá v tom, jak ke komu přistupovat. Avšak falešná identita určená pro vězeňskou komunikaci a to pravé „já“ ukryté třeba pro návštěvu rodiny si postupně vymění role. Bývalého vězně proto poznáte i po propuštění na svobodu, a to podle toho, jak komunikuje, jak mluví, jak se pohybuje, jak se dívá, tatuáž samozřejmě také mnoho napovídá. Z vězení zkrátka nikdy nevyjde ten samý člověk, který přišel dovnitř. A většinou se od ostatních odsouzených naučí dost šílené věci.

Existuje v českých věznicích gangsterské tetování? Takové ty značky gangů, které vídáme v amerických filmech?

Možná byste je někde našli, ale já jsem se s ničím podobným za sedm let výzkumu nesetkala. Maximálně se ve vězení vytvoří nějaké skupiny. Třeba ruskojazyční vězni jsou velmi semknutá skupina. Ti samozřejmě mají tatuáž, která má určitý význam, ale že by měli nějakou společnou značku, to ne. Nic takového nemá například ani vietnamská komunita. A komunita říkám schválně, protože pro české prostředí bych se dost zdráhala použít slovo gang. Jistě, tvoří se skupiny odsouzených, kteří mají něco společného – rasu, barvu pleti, národnost –, ale to jsou takové pseudogangy. Třeba i dělají rozbroje, ale snadno je rozprášíte.

Kniha Tělo za katrem. Zdroj: Alena Lochmannová

Mezi vězněnými tedy neexistuje žádná vysloveně organizovaná zločinecká skupina?

Jedině snad ruskojazyční vězni, s těmi nehnete, nejdou rozprášit. Jsou propojení, velmi dobře organizovaní, mají mezi sebou pevné vazby a jasně daný řád. Zmíněné „pseudogangy“ často tvoří mladí vězňové, kteří dělají rozbroje, nerespektují vězeňský řád za účelem prospěchu, většinou totiž prodávají drogy. Zkrátka jdou do konfliktu. Jedná se proto spíše o něco, co bych označila jako imitace gangu. Kdežto ti ruskojazyční řeší všechno s klidem, jsou uzavření a mají jasně daná pravidla. A když už se rozhodnou něco řešit, tak to někdy řeší i přes vazby venku.

To znamená přes rodinu?

Ano, každý má rodinu. Obecně jsem se právě k těm ruskojazyčným vězňům dlouho nemohla dostat, natolik je to uzavřená skupina. Když jsem se k nim přece jen přiblížila, stejně mi řekli pouze to, co chtěli oni, a jsem si vědoma, že to byl jen střípek skutečnosti, pro mě přesto velmi zajímavý. Například jsem mluvila s odsouzeným, který dříve dělal „smatrijošiho“, jako vězeň dohlížel na chod věznice. Na rameni měl vytetované oko, což byl symbol toho, že vidí, co se ve vězení děje. Ptala jsem se ho na rodinu. Řekl mi, že nějakou rodinu má, ale že nemá manželku. Přiblížil mi, že když jdete do vězení a manželka zůstane s děckem sama, můžou vás jejich prostřednictvím zlomit. A to nesmíte dopustit. Ruskojazyční si také volí, jestli budou ve zločinu pokračovat, nebo ne. Když vyjdou z vězení, dostanou kontakt, kam mají jít, kde obdrží peníze do začátku, a podílejí se pak dál na činnosti té organizované skupiny. Na druhou stranu ale mohou všeho nechat, odejít a starat se jen sami o sobe. 

A pak už je nikdo nehledá?

Nevím, co se s nimi v takovém případě potom děje. Také je to dost národnostně členitá skupina – Rusové, Ukrajinci, Gruzínci. Je ale zvláštní, jak dobře se ve vězení dokáží stmelit, i když v reálném životě se moc v lásce nemají. Ale skutečně mi několik odsouzených říkalo, že si dráhu zločinu volí jako kterékoli jiné povolání. Například otec je zločinec, ale jeho synové mohou dělat něco jiného. Kromě práce u policie. To je jediný případ, kdy by otec mohl zabít syna kvůli absolutní antipatii vůči policii.

Co třeba balkánské drogové gangy nebo italská mafie, setkala jste se s někým takovým?

Asi ne, ale to může být i tím, že jsem po gangsterské struktuře prostě nepátrala, chtěla jsem zkoumat odsouzence ze všech sociálních vrstev. Také je možné, že jsem se s nimi setkala, ale prostě mi to neřekli. České věznice obecně opravdu nejsou „mafiánským“ prostředím. Kšeftuje se s drogami, prášky, ale oproti zahraničí je to spíše taková imitace.

Existuje nějaké typicky české tetování?

Typicky česká tetování byla před rokem 89. Momentálně pomalu vymírají a nahrazuje je právě mainstream – biohazard, biomechanika, tyto motivy máte všude. Jedna typická věc, která se dneska už tolik nevidí, jsou už zmíněné výplně. Mimochodem ty vyplňující motivy mezi malými kérkami byly většinou květiny. Další dost zajímavou věcí jsou takzvaná infantilní tetování, kdy si odsouzení tetovali třeba Krtečka nebo Mickey Mouse, to mi přijde velmi typické. Bylo to však dané tím, že nebyly motivy. 

 

Alena Lochmannová je česká etnoložka, k jejím primárním výzkumným zájmům patří reprezentace tělesných modifikací (nejen) u odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody včetně technik provedení a symbolického významu tetování. Zajímá se i o druhý život odsouzených a otázku identity v totální instituci. Dále se zaměřuje na problematiku radikalizace a extremismu, násilí páchaného na podpůrných profesích a na etnografickou analýzu sebevražd. Výsledky svého sedmiletého výzkumu ve věznících publikovala v knize Tělo za katrem, kterou letos vydalo nakladatelství Academia. 

Autorka textu: Zuzana Šotová
Zdroj úvodní fotografie: Flickr CC

 

Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do Klubu neprůstřelných a podpořte naši práci.