Osm let byly obnovitelné zdroje v nelibosti. Přesněji řečeno nedostávalo se jim státní provozní podpory. A to kvůli solárnímu boomu v roce 2010, jenž některým podnikatelům přinesl bohatství a jiným vězení. Ve středu 18. srpna senátoři potvrdili, že se situace mění a energie z obnovitelných zdrojů bude moci opět počítat s příspěvky ze státní kasy.
Jděte zadním vchodem
Je Silvestr roku 2010, pět hodin odpoledne. Úřednice Ilona Floriánová volá předsedovi Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Josefu Fiřtovi. V historické budově na jihlavském náměstí s výhledem na jeho dominantu, komunistickou krychli obchodního domu Prior, zůstala sama, všichni už odešli domů. Floriánová ale musí čekat, jakou zprávu pošlou tři kolegové, kteří v poslední den roku vyrazili zjistit, zda jsou dostavěné chomutovské elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun, a tudíž mohou, či nemohou dostat licenci. Floriánová po telefonu prosí předsedu Fiřta, aby rozhodl, že se licence ten den už vydávat nebudou, nebo aby probíhající kontrolu nějak urychlil. „Řekl mi, ať počkám, než kontrola skončí,“ vypráví dnes padesátiletá žena.
Šlo totiž o miliardy. Silvestrovská půlnoc byla pro budovatele solárních elektráren klíčová. Kdo stihl licenci získat před boucháním zátek od šampusu, prodával elektřinu za státem garantovanou výkupní cenu 12,15 korun za 1 kWh (pro představu, 1 kWh spotřebuje 100 W žárovka za 10 hodin svícení). Kdo to nestihl, musel se spokojit s cenou méně než poloviční, 5,50 korun za 1 kWh.
Konkrétně v případě elektráren Saša-Sun a Zdeněk-Sun znamenal posun hodinové ručičky do nového roku ztrátu téměř 1,9 miliardy korun – tolik činil rozdíl mezi nákupem elektřiny za tu či onu cenu v následujících dvaceti letech, kdy se stát zaručil, že tuto výkupní cenu bude garantovat.
Solární podnikatelé proto obléhali jihlavskou budovu ERÚ, kde se licence vydávaly, i poslední den roku. Ilona Floriánová byla na všechno sama, její šéf Luděk Pražák si v tomto kritickém období vzal dva dny dovolenou, byť pouze oni dva měli právo licence podepisovat.
Fiřtovi volala Floriánová na Silvestra ještě jednou. Kdosi, komu licenci ten den odmítla vydat, ji totiž chtěl zastrašit. „Někdo mi volal z recepce do kanceláře. Vyhrožoval, že pokud to nevydám, bude zle. Počkají si na mě venku,“ vzpomíná. O koho šlo, si dnes prý už nepamatuje. Předseda jí poradil, ať budovu opustí zadním vchodem nebo zavolá městskou policii. Nakonec si pro ni kolem deváté večer přišel její partner.
Krátce předtím úřednice ERÚ licence elektrárnám Saša-Sun a Zdeněk-Sun vydala. Předcházela tomu ale roztržka mezi jejími kolegy, kteří elektrárny kontrolovali přímo v Chomutově a na jejichž verdikt Floriánová v Jihlavě čekala. Dva z nich byli pro vydání licencí, třetí, Rostislav Krejcar, byl zásadně proti. Po osmé večer poslal Floriánové a jejímu šéfovi Pražákovi e-mail, že elektrárny nejsou dokončené, a podmínky pro vydání licencí tím pádem nesplňují.
Floriánová licence navzdory tomu podepsala. „Bylo to na příkaz mého nadřízeného, pana Pražáka,“ vysvětluje dnes. Dodává, že ji přesvědčil také fakt, že dva ze tří kolegů, kteří elektrárny viděli, byli pro. Zvažovala ale i to, že když licence nevydá, napravit to už nepůjde. Podnikatelé přijdou o lukrativní výkupní cenu a není vyloučené, že se budou chtít finančně hojit také na ní osobně. Jediná rada, kterou jí prý pro takový případ dříve poskytlo právní oddělení ERÚ, byla, ať se pojistí. Naopak, když licence vydá a zpětně se ukáže, že to nebylo v pořádku, dají se odebrat a po provozovateli elektráren lze zpětně vymáhat i neoprávněně vyplacená a státem garantovaná výkupní cena.
Později se ukázalo, že pravdu měl Krejcar. Policie i soudy dospěly k závěru, že elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun opravdu dokončené nebyly. Navíc soukromý deník Pražákovy manželky Alice, jejž policisté objevili během domovní prohlídky, usvědčil Luďka Pražáka a majitele zmíněných elektráren, známého podnikatele Zdeňka Zemka, z nestandardních kontaktů.
Zemek navštívil Pražáka u něj doma mezi Vánocemi a Silvestrem 2010 hned třikrát. A jejich společný známý, podnikatel z Uherského Hradiště František Trubačík (jeho firma osadila solární panely na střechu Pražákova rodinného domu se slevou), byl podle manželčina deníku koncem roku u nich doma dokonce pětkrát. Zavítal k nim i onoho klíčového Silvestra cestou z Chomutova, kde doprovázel Zemkovu suitu při kontrole elektráren. Konec uplynulého roku Trubačík u Pražáků oslavoval právě ve chvíli, kdy jeho hostitel psal e-mail, v němž své podřízené Floriánové nařizoval, aby licence vydala.
Zato Floriánová si na uvítání roku 2011 ani nepřipila. Po perném dni usnula, jen co se konečně dostala domů. Tehdy si myslela, že nejhorší má za sebou. „Netušila jsem, co bude následovat,“ říká dnes, „to nejhorší teprve začalo.“
Má na mysli desítky soudů, jež se později solárními kauzami zabývaly. Floriánová byla obžalovaná ve třech z nich, dvakrát odešla bez trestu odnětí svobody, jednou dostala pětiletou podmínku, která končí příští rok. „Byla jsem ve špatném čase na špatném místě,“ popisuje tehdejší pracovní situaci. „Už na to nechci vůbec myslet. Dodnes se s tím psychicky srovnávám, měla jsem velké zdravotní problémy.“
Právě licence pro solární elektrárny Saša-Sun a Zdeněk-Sun byly jednou z prvních kauz, jež policie otevřela hned v roce 2011. Iloně Floriánové v tomto případě Krajský soud v Brně uznal jako polehčující okolnost mimo jiné i to, že jednala pod tlakem nadřízeného, a uložil jí pouze čtyřletý zákaz činnosti, konkrétně se týkal rozhodování ve správním řízení.
Kauza byla médii celkem ostře sledována, protože mezi obžalované patřila také někdejší předsedkyně ERÚ Alena Vitásková (v polovině roku 2011 nahradila Josefa Fiřta, když mu skončilo funkční období). Žaloba ji vinila, že zmařila přezkumné řízení ERÚ, v němž mohly být licence elektrárnám Saša-Sun a Zdeněk-Sun zpětně odebrány. Krajský soud v Brně ji za to odsoudil k osmi a půl roku vězení. Vrchní soud v Olomouci ale Vitáskovou v roce 2018 osvobodil.
Prodám pozemek, zn. fotovoltaika
Pro celkový obraz o tehdejší situaci je potřeba doplnit následující fakta. V letech 2009 a především 2010 se fotovoltaika v České republice stala výhodným byznysem. Ceny solárních technologií totiž začaly od roku 2008 strmě klesat, zejména díky laciným výrobkům z Číny. Stát ale nedokázal na padající investiční náklady reagovat a solární energie se v Česku až do roku 2010 vykupovala prakticky za stejnou cenu jako pět let předtím.
Ve zmíněných letech proto rostly nové fotovoltaické elektrárny jako houby po dešti. Zatímco ještě v roce 2006 byl jejich celkový výkon 0,2 megawattů (MW) a v roce 2007 činil 3,4 MW, jen o dva roky později v roce 2009 už solární elektrárny vyráběly 464,6 MW a v roce 2010 dokonce 1959,1 MW.
Trend rozvoje a státní podpory obnovitelných zdrojů byl přitom žádoucí a Evropou vyžadovaný. V Česku se promítl do zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v roce 2005. Jeho podstatu představovala novinka, okopírovaná z Německa, jež měla motivovat podnikatele, totiž státem garantovaná výkupní cena elektřiny z obnovitelných zdrojů (nejen ze slunce, ale i z vody, větru či biomasy).
Fotovoltaika se ale v době vzniku tohoto zákona jevila jako marginální jev, přesněji řečeno byla vnímána jako technologie, kterou se bude zabývat leda pár nadšenců. „Byla to komerčně nedospělá technologie,“ vysvětluje dnes Blahoslav Němeček, dlouholetý místopředseda ERÚ (2000 až 2011). Zatímco spočítaná výkupní cena ostatních energií – při zohlednění investic, provozu a určitého zisku – vycházela podle Němečka tak kolem pěti tisíc korun za MW, cena sluneční energie byla zhruba 13 tisíc korun za MW.
„Nikdo nepředpokládal, že Číňané zavedou vládní program dotací pro výrobu solárních panelů a že budou dotovat i export. Čína tím pádem zaplavila evropský trh,“ shrnuje Němeček. Náš vzor, Německo, si s touto situací ale dokázal poradit. Státem garantované výkupní ceny se tam snižovaly průběžně, každé čtvrtletí, a celkem věrně odrážely pokles investičních nákladů do fotovoltaiky. Česko si naopak nastražilo klacek pod nohy už v roce 2005, hned při schvalování zákona o podpoře obnovitelných zdrojů.
Již ve vládní předloze totiž stálo, že výkupní cena energie se meziročně nesmí snížit o více než deset procent. Poslankyně ČSSD Hana Šedivá dokonce prosadila pozměňovací návrh, na jehož základě se výkupní cena z roku na rok mohla snížit pouze o pět procent. Blahoslav Němeček uvažování tehdejších vládních činitelů a zákonodárců rozumí, šlo prý o to dát bankám, jež neměly s úvěry na obnovitelné zdroje zkušenosti, jistotu, že o svoje peníze nepřijdou.
Začátkem roku 2009 si ale tehdejší místopředseda ERÚ Němeček všiml, že se něco děje. „Bylo to všudypřítomné,“ vzpomíná. Úředníci na licencích nestíhali. Jak vyplývá z dat, která má investigace.cz k dispozici, k 31. prosinci 2010 získalo licenci na provoz solární elektrárny 1836 firem. Od zlomového Silvestra, kdy se cena snížila, přibylo k dnešnímu dni pouze 283 licencí.
Distribuční společnosti (především ČEZ, E.ON a PRE), přes které se garantovaná výkupní cena platila, hlásily, že pokud zájem o připojování solárních elektráren poroste takovým tempem, budou vyplácet o řád vyšší částky. „Všiml jsem si spekulativních inzerátů typu – prodám pozemek, kladné stanovisko distributora mám, možnost výstavby fotovoltaiky. Cena stoupla na násobek orné půdy,“ říká Němeček. ERÚ tak musel čím dál častěji řešit stížnosti žadatelů o připojení, pro které už distributor v dané lokalitě neměl kapacitu sítě.
Za normálních okolností by bylo řešení jednoduché, právě ERÚ vyhlašuje každý rok novou výkupní cenu, která vychází z aktuálních investic do technologií. Jenže úřad podle zákona mohl cenu snížit vždy jen o zmíněných pět procent. Bylo třeba zákon změnit, ale politikům se do toho nechtělo.
V březnu 2010 totiž padla Topolánkova vláda a vystřídal ji úřednický kabinet Jana Fischera s ministrem průmyslu Vladimírem Tošovským, nestraníkem nominovaným ČSSD. „Neměli většinu ve sněmovně, odmítali dělat zásadní změny,“ vysvětluje nepružnost kabinetu Němeček a dodává: „Říkali nám, spočtěte to, připravte, hledejte pro změnu zákona podporu ve sněmovně.“ Představitelé ERÚ pak podle něj žádali o audience v hospodářském výboru sněmovny, předkládali výpočty, scénáře. Když tenkrát na jaře mluvili o tom, že se v krátké době postaví elektrárny s výkonem 1 800 MW, nikdo jim nevěřil.
„Hlavní boom začal v polovině roku 2010, každý, kdo měl peníze, stavěl. Pro spoustu lidí, kteří podnikali v jiném byznysu, byla solární elektrárna atraktivní příležitost, jak zhodnotit volné prostředky,“ popisuje Němeček. „Rozkřiklo se, že to funguje, je to garantované státem, tak do toho šli.“ Odhad ERÚ, kterému politici nechtěli věřit, byl nakonec ještě při zemi – do konce roku 2010 vznikly solární elektrárny s výkonem bezmála 2 000 MW.
„Politici to dlouho podceňovali, říkali nám, že jsme se zbláznili, že to nafukujeme. Přesvědčilo je, až když při svých cestách po Česku na vlastní oči viděli, jak fotovoltaických panelů přibývá,“ říká Němeček. „Navíc kdekdo z nich měl tehdy nějakého známého, který měl v tomto byznysu nějaký záměr, bylo to zřejmé.“ Když se zákon konečně měnil, poslanec ODS Ondřej Plašil například žádal, aby se nižší výkupní cena ještě nějakou dobu netýkala velkých elektráren.
Boom solárních elektráren navíc zvýšil cenu elektřiny pro konečné spotřebitele, firmy a domácnosti – právě ti platí příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů – dvacetkrát. Z 28 korun za MWh v roce 2006 částka vyletěla až na 583 kč v roce 2013. Stát později stanovil strop tohoto příspěvku na 495 kč, zbytek se doplácí ze státního rozpočtu, celková částka pak ročně vyjde na víc než deset miliard korun. Solární elektrárny tak ukously tři čtvrtiny z podpory obnovitelných zdrojů – ve skutečnosti ale vyrábějí jen čtvrtinu energie.
Zákon se nakonec sice změnil, jenže pozdě a radikální snížení výkupní ceny stihl ERÚ vyhlásit až pro rok 2011. Policie se během následného vyšetřování zabývala i tím, zda politici nebyli pomalí právě proto, že solární elektrárny sami skrytě vlastnili. „Žádná velká zjištění tam nebyla,“ říká Radek Mezlík, který na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci dozoroval řadu solárních kauz.
Jako na poště
Když ERÚ v listopadu 2010 vyhlásil garantované výkupní ceny pro rok 2011, nastal poprask. Cena klesla z 12,15 korun za 1 kWh na 5,50 korun za 1 kWh. A nešlo jen o jeden rok, ale o dvacet let, po které se stát zavázal garantovanou cenu platit – dnes solární elektrárny dokončené v roce 2010 dostávají 15,12 korun za 1 kWh, ty z následujícího roku ale jen 6,70 korun za 1 kWh (cena se každý rok valorizuje).
Avizovaná změna státní podpory se zákonitě projevila. Každý, kdo měl rozestavěnou elektrárnu nebo na její stavbu pomýšlel, chtěl podmínku zlatého dolu – licenci od ERÚ – získat do konce roku 2010. Solární panely začaly být nedostatkovým zbožím, ke konci roku došly i elektroměry, šturmování na poslední chvíli se postavilo do cesty i počasí, mrzlo a sněžilo.
Solární podnikatelé se v některých případech uchýlili k různým podvodům. Snažili se získat licenci na elektrárnu, která ještě vůbec neexistovala. Převáželi panely z jednoho už licencovaného areálu do druhého, kde chtěli obdržet licenci (například mezi Pacovem a Horními Věstonicemi). Nebo se pokoušeli uplatit úředníky ERÚ (například stavitelé elektráren Česká Lípa a Český Dub). Nejčastěji ale tvrdili o rozestavěné elektrárně, jako v případě Saša-Sun a Zdeněk-Sun, že je hotová.
ERÚ zažíval tlak jako nikdy předtím. Vedení instituce na podzim rozhodlo, že úředníci se nesmějí spokojit pouze s předloženými papíry, ale budou sami jezdit na kontroly přímo do elektráren. Aby se předešlo korupci, mohli se s klienty potkávat jen ve vrátnici, a to ještě v přítomnosti dalšího úředníka. Kvůli přetíženosti svých zaměstnanců musel ERÚ najmout i několik brigádníků.
„Konec roku byl hektický,“ vzpomíná v úvodu citovaná Ilona Floriánová. „Denně každému z nás prošlo rukama čtyřicet, padesát žádostí o licenci. Bylo to jako na poště, před úřadem stála fronta, klienti si vyzvedli pořadové číslo, přebírali si licence osobně, aby se mohli vzdát práva na odvolání a proces urychlili. Poslední dva měsíce jsme úřadovali na recepci, deset úředníků, a jenom jsme předávali, předávali a předávali.“
Rychlé šípy a Záření
První trestní oznámení pro podvody, spojené se získáním licence, se objevila už na sklonku roku 2010 a začátkem roku 2011. Nebývalý nápor solárních kauz pak přišel v roce 2013, tehdy ERÚ vedený Alenou Vitáskovou poslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství (NSZ) více než sto dvacet podnětů.
Vitáskovou vedený úřad se do prověřování licencí pustil už na jaře roku 2013, zejména těch udělených na konci roku 2010. Pod záštitou prezidenta Miloše Zemana založil ERÚ kontrolní tým s interním názvem „Rychlé šípy“. „Výsledky kontrol jsou alarmující,“ nechala se tehdy slyšet Vitásková a zároveň se pasovala do role člověka, jenž bojuje proti „solárním baronům“ a řeší následky solárního boomu. Na podzim 2013, kdy se blížilo promlčení možnosti přezkoumat udělené licence, ERÚ poslal spisy Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Pamětníci z řad žalobců vzpomínají, jak se licenční spisy převážely v krabicích od banánů.
Tým nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana následně podal celkem 22 správních žalob – v 11 případech správní soudy licenci zrušily, v 9 případech žalobě nevyhověly, jednu žalobu vzal nejvyšší státní zástupce zpět a jeden soud stále běží. Mluvčí NSZ Petr Malý zdůrazňuje, že úspěšnými žalobami státu ušetřili nejméně 4 miliardy korun (pokud by výrobci získali novou licenci za výkupní ceny roku 2011), možná až 7,5 miliardy korun (kdyby prodávali za tržní ceny).
Zrušené licence
- Solar CD, s.r.o.
- FVE 9 s.r.o. (FVE 1 s.r.o.)
- FVE 28 s.r.o. (ZONAS a.s.)
- CLEAN MANAGEMENT a.s.
- ENVA s.r.o.
- AKAM – Bosko a.s.ň
- FVE Mozolov s.r.o.
- ZDENĚK-SUN s.r.o.
- SAŠA-SUN s.r.o.
- FVE SUN VIK 2 s.r.o.
- SOLAR 6 s. r. o. (běží řízení před Ústavním soudem)
Plné ruce práce mělo také Vrchní státní zastupitelství (VSZ) v Olomouci, které se více než sto dvaceti podněty ERÚ zabývalo z pohledu trestního práva. „Nevybavuji si, že bychom někdy předtím museli v tak krátké době zpracovat takové obrovské množství případů,“ vzpomíná dnes Petr Šereda, ředitel odboru závažné hospodářské a finanční kriminality olomouckého VSZ. Největší kauzy, se škodou nad 150 milionů korun, si VSZ ponechalo, případy menších elektráren řešilo nejčastěji Krajské státní zastupitelství v Brně, některými solárními kauzami se zabývaly také okresy.
„Ta problematika byla nová, nejednoznačná,“ říká Šereda. „Původní myšlenka byla, že bychom u nás dělali všechny případy. Pak se ale ukázalo, že je toho příliš mnoho, že to nemůžeme zvládnout.“ Vrchní státní zastupitelství se podle něj alespoň snažilo o jednotnou metodiku směrem k nižším článkům. Žalobci se v podstatě poprvé setkávali s pojmem „nedokončená“ elektrárna, zjišťovali, jaké dokumenty měly dokazovat ERÚ opak, podmínku licence, tedy „dokončenost“. Probírali se i revizními zprávami elektrikářů, předávacími protokoly mezi staviteli elektráren a jejich provozovateli, přemýšleli, jak velká část elektrárny musí chybět, aby se dalo mluvit o podvodném jednání.
Také policejní prezidium zřídilo zvláštní skupinu, která se zabývala případy fotovoltaických elektráren – dostala název „Záření“.
Hladová léta
Důsledkem solárního boomu bylo, že na všechny obnovitelné zdroje padl stín čehosi nevěrohodného. Parlament novelizoval zákon a od jara 2011 zastavil jakoukoliv provozní podporu pro fotovoltaické elektrárny nad 30 kW. Prakticky to znamenalo, že podporu mohly získat jen panely na domech či malých provozovnách (výkon typické instalace na rodinném domě je 5 až 6 kW). Velkým solárním elektrárnám, budovaným především v roce 2010, stát uložil na tři roky 26procentní „daň“, o tuto částku snížil výkupní cenu elektřiny.
V roce 2013 pak přišla rána pro všechny obnovitelné zdroje, politici zastavili od roku 2014 veškerou provozní podporu nejen slunečních, ale i biometanových a bioplynových elektráren a elektráren na biomasu, od následujícího roku se restrikce rozšířily i na větrné, vodní a geotermální elektrárny.
„Byla to přemrštěná reakce na solární boom,“ vzpomíná Štěpán Chalupa z Komory obnovitelných zdrojů energie na dobu, kdy se Alena Vitásková chlubila Rychlými šípy na ERÚ a policie potřebovala skupinu Záření. „Přinesl víc škody než užitku z toho instalovaného výkonu, a to nejen pro fotovoltaické elektrárny. Rozvoj obnovitelných zdrojů se zastavil. Na druhé straně se konvenční energetika, uhelná a jaderná, nadechla k poslednímu odporu. Hon na čarodějnice obnovitelných zdrojů jí zkrátka přišel vhod.“
Novela zákona o podporovaných zdrojích energie, kterou minulou středu poslali senátoři poslancům s úpravami, nás tak může po boomu a osmi hladových letech přiřadit ke společenství zemí jako třeba Německo, které promyšlenou politikou solární boom zvládly.
Autorka úvodní grafiky: Lenka Matoušková
Tento text vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.