Prádelny bílých límečků

Jak bohatí podnikatelé spravují svoje firmy pomocí praktik na hranici zákona.

Paul Radu je známý rumunský investigativní novinář, možná jeden z největších odborníků na organizovaný zločin v Evropě. Ze své práce zná snad všechny jeho podoby a Českou republiku považuje za jedno z jeho center. Přestože se pouliční kriminalita u nás pohybuje v rámci průměru a přestřelky mezi klany se v ulicích Prahy neodehrávají. Kde se tedy zločin skrývá?

Největší loupeže a boj o moc mezi velkými bossy se odehrávají skryté za tymolínovými úsměvy, na zasedáních dozorčích rad a bez jediného výstřelu. Mluvíme o kriminalitě bílých límečků, jejichž majitelé si stát vzali jako rukojmí. Jsou kreativní, sledují trendy a často mluví několika jazyky. Pojem „my“ chápou jen jako účelovou skupinu lidí, kterou pohromadě drží obchodní zájem nebo kompromitující materiály. Perou peníze, legalizují výnosy z trestné činnosti, tunelují firmy, hlásí se o veřejné zakázky. A používají opakovaně několik triků, které jim stačí k tomu, aby své často ilegální zisky nepozorovaně převedli do světa legálních příjmů či skryli jejich vlastnictví. Zde jsou nejznámější „prádelny špinavých peněz“, které bílé límečky používají.

Snímek obrazovky 2014-12-23 v 14.59.32Bílé stádo

Najímání takzvaných bílých koní je nejjednodušší a nejefektivnější cestou, jak skrýt skutečného vlastníka firmy. Bílý kůň (také proxy či nominee) ve všech dokumentech vystupuje jako oficiální jednatel či majitel společnosti. Člověk, který se stane bílým koněm, nesmí být příliš zvídavý a inteligentní – není žádoucí, aby se vrtal v tom, co přesně „jeho“ firma dělá. Ideální bílý kůň podepisované smlouvy nečte, neptá se a je lehce vydíratelný. Španělské označení bílého koně je prestanombre – ten, kdo půjčuje jméno. Anglicky je to strawman – strašák do zelí. Dotyčný je vlastně jen nastrčená figurka, která se tváří jako skutečný ředitel.

Bílí koně se využívají několika způsoby, přičemž jeden je zákeřnější než druhý.

Kůň pro likvidaci firmy

Tuto roli nejčastěji zastávají cizinci nebo bezdomovci. Dříve to bývali Ukrajinci, v poslední době se proxy jednateli stávají často Vietnamci nebo Indové. Jejich role je relativně jednoduchá – nebýt k zastižení a později ani nebýt k nalezení. Za relativně malou úplatu se likvidační bílí koně stávají společníky či členy statutárních orgánů zadlužené firmy. Po převedení vlastnictví firmy se pak věřitelé musejí o své pohledávky hlásit na nedobytných místech – často na administrativních ohlašovacích adresách městských úřadů nebo někde uprostřed Indie, kde nemá mapu ani Google.

Zajímavým příkladem je firma TIM-TRADE Praha, kde figuroval balkánský drogový dealer Arso Šarić a která vznikla jen pár měsíců před jeho zadržením za pašování 20 kilogramů heroinu (hodnota přibližně 65 milionů korun). Ta byla místo likvidace přepsána na čtveřici Indů. Převod proběhl trochu překvapivě v době, kdy si měl Arso Šarič odpykávat pětiletý trest ve vězení. Dokumenty k případu jsou k dispozici na stránkách sdružení investigativních novinářů OCCRP.

Nevědoucí kůň

Bílí koně, kteří ani nevědí, že jsou majiteli firem s mnohamilionovým obratem, bývají v Česku vzácností. Podobné zneužívání identit je rozšířené zejména v postsovětském bloku. Tyto praktiky byly zmapovány především v Rusku, Moldávii či v Rumunsku. Jeden z nejznámějších případů ukradené identity je z kauzy Sergeje Magnitského. Investiční firma s miliardovým obratem Hermitage Fund byla převedena na nic netušícího člověka, kterému někdo ukradl pas.

Podobným případem je pak Jevgenij Viborov, který figuruje jako moldavský jednatel ruské firmy vyšetřované kvůli legalizaci výnosů z trestné činnosti. Sám to okomentoval slovy: „Kdybych věděl, že jsem jednatelem firmy, kterou tečou milióny, tak nepiju to nejlevnější pivo a tátovi koupím auto.“

Kůň z povolání

Poslední kategorií jsou profesionální bílé koně, kteří se živí předsednictvím ve stovkách společností. Firmy jako Nordic Victory, Akont či Oliver Capital zájemcům v Česku identitu některého z nich pronajmou za pár tisíc ročně. Pokud klient chce proxy ředitele s vysokoškolským titulem, musí připlatit. Mezi česko-slovenskou extraligu bílých koní patří například Zuzana Herichová, Jiří Malivánek či Pavel Sedlák, kteří jsou řediteli či jednateli stovek českých společností. Ve světě jsou takovými rekordmany Ian Taylor, Damien Calderbank nebo Jesse Hester. Ti sedí mimo jiné ve firmách, které jsou vyšetřovány kvůli dodávkám zbraní do Severní Koreje, praní peněz pro mexické drogové kartely či jsou namočeny ve velkých českých korupčních skandálech (Nemocnice Na Homolce, Dopravní podnik Praha).

Nejspolehlivější je pak elitní bílý kůň, jenž klientovi poskytne tři základní dokumenty, na kterých stojí tento druh anonymního podnikání:

  • Prohlášení, že s firmou nebude nakládat bez jeho souhlasu.
  • Obecná plná moc, kterou proxy ředitel tajně předává veškerá práva zpět do rukou skutečného vlastníka.
  • Podepsaná, ale nedatovanou výpověď. Vlastník tak může v případě potřeby dopsat jakékoliv datum a soudně prokázat, že tou dobou už bílý kůň dávno neměl s firmou nic společného.

Snímek obrazovky 2014-12-23 v 15.00.15Černá likvidace firmy

Tato praktika se dostala do hledáčku médií hlavně v poslední době – jde o náhlý zánik firem. Ten může být opravdu neočekávaný, kdy reální majitelé často ani nevědí, že je jejich firma v likvidaci. Může jít ale také o náhlý a řízený zánik, kdy se majitelé firmy snaží vyhnout věřitelům či manželce v rozvodovém stání.

Takzvaný překvapivý zánik, o kterém majitelé firmy nevědí, má celou řadu variant. Často souvisí s insolvenční mafií a nekalou konkurencí. Nepodložené insolvenční řízení se stalo nástrojem k likvidaci konkurence. Prokázat nevinu nechtěně likvidované společnosti bývá běh na dlouhou trať, při kterém netrpí jen její majitel, ale i dobrá pověst firmy.

Ve druhém případě s nápadem na zánik firmy přijdou samotní majitelé. Poptávka na trhu vytvořila síť společností, které se jednoduše postarají o nepříjemné dluhy a zajistí firmám likvidaci a únik před věřiteli. Jejich odměna se pohybuje okolo 30 000 eur. Celý proces se dá shrnout do několika kroků. Akcie ekonomicky problémových firem přebere určitá společnost nebo vlastník, který všechny finance převede na offshorové bankovní konto s nedohledatelným majitelem. Dluhy ale zůstávají doma a firmu pošlou do insolvenčního řízení. Věřitelé tak nemají co vymáhat nebo si rozdělí jenom minimum zbývajícího zisku.

Tento trik se často používá i u milionářských rozvodů. Bohatý podnikatel najednou nemá nic, o co by se s manželkou mohl rozdělit. Firmu převede na neznámého offshorového vlastníka a nemovitosti třeba na vlastní pratetu. Mezi známé kauzy „odkloněného majetku“ patří například soudní pře mezi exministrem Kocourkem a jeho manželkou.

Nepřátelské převzetí

Mezi další populární praktiky převzetí firmy bez souhlasu jejího vedení patří zisk majoritního podílu ve společnosti navýšením kapitálu falešnou pohledávkou.

Mechanismus takového převzetí není nijak složitý. Stačí dosáhnout připojení fiktivního dluhu zájemce o převzetí firmy k majetku této společnosti. K tomu je potřeba souhlas soudu či valné hromady. Po jeho získání se celkový kapitál firmy zvětší o uznaný dluh. Původní majitel pohledávky – dluhu pak získá podíl na kapitálu společnosti ve stejné hodnotě.

Takový byl i případ převzetí společnosti Via Chem Group, která od roku 2007 ovládala slavnou Setuzu.

NYPROP-Sisak-BVI share certificate

 

Kontrolu nad Via Chem Group získal v roce 2008 Petr Sisák, jedna z nejtemnějších a nejtajemnějších postav českého byznysu, který z vedení tehdy vytlačil svého dosavadního partnera Miroslava Babeje-Kmece.

Vše se událo prostřednictvím firmy Euro Capital Aliance, která měla ve Via Chem Group podíl. Ten od Babeje-Kmece získali Petr Sisák a Martin Procházka. Oba podnikatelé se však proti Babeji-Kmecovi v roce 2008 spolčili a rozhodli se jeho podíl na majetku firmy „rozředit“ přihlášením nového dluhu.

Listopadová valná hromada schválila započtení pochybné pohledávky offshorové společnosti Isaac investments z Britských panenských ostrovů, a to ve výši 250 milionů korun, do majetku Euro Capital Aliance. Tím v ní Sisák získal majoritní podíl.

Českému centru pro investigativní žurnalistiku se podařilo v rámci projektu OffshoreLeaks získat kopii jediné akcie společnosti Isaac investments. Jako její držitel je na ní uveden a podepsán Petr Sisák. Přeloženo do laické řeči – Sisák jako solitérní akcionář zajistil přesunutí dluhu z jedné své společnosti do jiné, kterou tak ovládl.

Snímek obrazovky 2014-12-23 v 15.00.41Offshorové společnosti

Destinace v tropických finančních rájích jsou pro praní nelegálních peněz naprosto klíčové. Studie Světové banky tvrdí, že kdyby skončil tzv. offshorový byznys, zmizela by s ním i většina finančních problémů současného světa. Podle Indexu finančního tajemství (Financial Secrecy Index), který hodnotí země podle toho, zda poskytují informace o reálných majitelích firem nebo o výši jim vyměřené daně, je nejméně transparentní offshorovou lokalitou Švýcarsko, následováno Lichtenštejnskem a Hong Kongem. Posledním skandálem, který tuto problematiku opět otevírá, je kauza LuxLeaks.

Offshorové destinace se využívají hned z několika důvodů: anonymita a zastírání skutečných vlastníků, minimalizace či úplné neplacení daní nebo legalizace výnosů z trestné činnosti. K založení offshorové společnosti stačí velmi málo: Internet, peníze a zvolení správné lokality. Na výběr jsou Belize, Britské Panenské ostrovy, Kypr, Panama, Dominikánská republika, ale i řada evropských zemí.

Zajímavou offshore destinací je i USA, respektive stát Delaware, jenž nezveřejňuje a dokonce ani neshromažďuje informace o vlastnících společností, které pak nemůže dohledat ani policie. Nedobytnou je při zveřejňování údajů i Kanada. Offshory jsou někdy i země, které na to na první pohled nevypadají – například Velká Británie, Nizozemí či Lucembursko.

Takový byznys dokáže založit i několik českých společností, které se zakládáním offshorů živí. Do dvou týdnů lze začít podnikat s firmou v Belize za přibližně 950 dolarů. Taková společnost, která oficiálně slouží k „daňové optimalizaci“, pak umožňuje velmi dobře proprat peníze z nelegální činnosti či ji přímo provádět, a to bez možnosti dohledání viníka. Veřejné zakázky se prostřednictvím těchto „skořápkových“ firem uzavírají za podmínek nevýhodných pro stát. Často se za nimi skrývají sami politici nebo osoby na ně napojené.

Důležitou součástí offshore společnosti je i založení offshore bankovního účtu, který zaručí uchování majetku v anonymitě a nedotknutelnost ze strany státních úřadů nebo exekutorů. Jedním z králů zakládání offshorových firem a bank je původem Čech, dnes již občan Dominikánské republiky, Miloslav Votava. Nabízí také získání druhého občanství a pasu, dokonce však i zřízení nové existence – lze si však jen stěží představit, že podobnou službu poskytuje legálně. Tento dominikánský filantrop si v českém vězení odseděl dva a půl roku poté, co ho z Dominikánské republiky přivezli lovci hlav. Odsouzen byl za pokus podvodně vylákat od státu zhruba 60 milionů korun a za další milionový podvod.

Offshorové destinace, kde Miloslav Votava nabízí podníkání:

Skrytá povaha offshorového podnikání často hraje do karet těm, kteří tvrdí, že takové firmy jen využívají všech možností, které jim zákon poskytuje. Česká společnost navíc chová jakousi prazvláštní úctu k těm, kteří se dokáží vyhnout placení daní a „uspořit“.

Petr Kellner, Zdeněk Bakala, Tomáš Chrenek, Ivo Rittig, Petr Sisák, ti všichni využívají služeb systému, za které neplatí. Jezdí po silnicích, posílají děti do škol, fungují v právním státu a dovolávají se policie, když jim někdo zaparkuje před výjezdem z garáže. Za to všechno obyčejná firma platí tím, že odvádí daně. Oni ne.

Zloděje v samoobsluze také nepochválíme za to, že dokáže utéct bezpečnostní službě. Jeho „podnikání“ ale stojí na stejných principech jako jsou ty, na kterých svůj byznys založili zmínění podnikatelé. Offshorová firma místo zboží z regálu bere ze systému služby, ale také za ně neplatí. Když je odejít z obchodu bez placení krádež, proč by pro podnikatele vyhýbající se daním měl platit jiný metr?

Autoři: Pavla Holcová, Jakub Hein, Eva Kubaniová, Steffi Černá, Jan Indra


Oprava ze dne 20.6. 2016: V článku jsme nesprávě uvedli křestní jméno Jiřího Malivánka. Panu Petru Malivánkovi se omluváme.