Potěmkinovy kanceláře

autoři: novináři sdružení pod MEPs projektem

Každý poslanec Evropského parlamentu dostává tzv. všeobecné náhrady (General Expenditure Allowance – GEA). Ty stojí Evropskou unii ročně okolo 40 milionů eur čili přibližně miliardu korun. Dávka slouží na provoz národních kanceláří europoslanců. Jenže čerpání příspěvků už Evropská unie nijak nekontroluje, takže je extrémně snadné je zneužívat.

Tým novinářů ze zemí Evropské unie se během několika měsíců snažil zmapovat, jak se příspěvek využívá a nakolik je jeho čerpání průhledné. Z celkového počtu 748 oslovených europoslanců třetina (249) buď odpověděla, že žádnou kancelář nemá, odmítla poskytnout adresu domovské kanceláře, anebo novinářský tým údajnou kancelář na uvedené adrese nenašel.

Čeští europoslanci patří k využívání příspěvku na provoz domovské kanceláře k lepší skupině. Na dotazy odpověděla více než polovina českých europoslanců, přibližně čtvrtina z nich byla ochotná se s námi o čerpání náhrad dál bavit.

Nejhorší situace byla v Polsku a Bulharsku, kde se nenašel jediný poslanec Evropského parlamentu, který by byl ochoten se s novinářským týmem bavit.

Kontroverzní podnájmy

Europoslanci si své národní kanceláře často pronajímají od vlastních politických stran, a tím přispívají do stranické kasy. To je za určitých podmínek akceptovatelné i Evropským parlamentem. Pronájmy ale musí splňovat několik podmínek – kancelář musí být jasně označena jako sídlo europoslance, oddělena od ostatních kanceláří a v prostoru nesmí pracovat nikdo jiný než zaměstnanci Evropského parlamentu a jejich asistenti. Evropský parlament ale splnění těchto podmínek nijak nehlídá, ponechává to na svědomí každého z europoslanců.

Další skupina europoslanců si pronajímá kancelář sama od sebe.

Evropský parlament, zdroj: megapixel

Jen v Německu si osm europoslanců z různých stran pronajímá kancelář samo od sebe. Mezi nimi je i Manfred Weber, předseda středopravé skupiny EPP (Evropská lidová strana), největší frakce v Evropském parlamentu. Jeho kancelář sídlí u něj doma na bavorském venkově, daleko od hustěji osídlených oblastí. Manfred Weber na dotazy ohledně sídla kanceláře neodpověděl.

Raritní je případ slovenského poslance evropského parlamentu Vladimíra Maňky, jehož národní kontaktní adresa je PO Box v bance ve Zvolenu.

Vzhledem k tomu, že Evropský parlament neprovádí kontrolu, není ke kancelářím ani žádná dostupná dokumentace. „Pronájem kanceláře je jedním z výdajů, na které se vztahují pravidla pro všeobecné náhrady. Jedná se o paušální částku, která – už z principu – není Evropským parlamentem monitorována,“ vysvětluje mluvčí Evropského parlamentu Marjory van den Broeke.

„Skutečnost, že se jedná o paušální částku, znamená, že poslanci nemusí vykazovat faktury nebo další účty. To také znamená, že administrativa Evropského parlamentu nemá žádné informace o kancelářích používaných poslanci,“ dodává van den Broeke.

To mimo jiné vede k situaci, kdy samotní poslanci mají poměrně pestrý výklad toho, jak mohou příspěvky na domovskou kancelář využívat.

Mnozí z nich tvrdí, že příspěvek využijí každý měsíc v plné výši, a to na kancelářskou techniku, internetové připojení a další náklady související s prací. Další do čerpání zahrnují i cestovní náklady pro své návštěvníky, charitativní dary nebo platby pro vlastní politické strany.

(Ne)určený účel

Značný počet poslanců totiž příspěvky pobírá i bez toho, že by měli jakoukoliv kancelář ve své domovské zemi.

Někteří europoslanci z Bulharska, Belgie, Itálie, Německa, Holandska nebo Španělska odmítli novinářskému týmu poskytnout adresu své domovské kanceláře.

V kalendáři Evropského parlamentu na rok 2017 je přitom vymezeno devět týdnů na vnější parlamentní činnosti, což znamená politickou práci mimo Brusel a Štrasburk. Z toho čtyři týdny v kalendářním roce by se poslanci měli soustředit výhradně na práci ve svém volebním obvodu.

Bianko šek

Teprve v dubnu parlament odhlasoval alespoň namátkové kontroly těchto příspěvků.

Nick Aiossa, který se v Transparency International zabývá Evropskou unií, poznamenal: „Nikdy jsem si nedokázal představit, že by europslanci rozdali na politiku soudržnosti členským státům 40 milionů eur ročně bez jediného dokladu o využití prostředků. “

Wouter Wolff, který se na univerzitě v belgické Lovani zabývá politickým financováním, je k nakládání s těmito příspěvky kritický: „Obecně je problematické, že pro veřejnost v tomto případě neexistuje žádná transparentnost.“ Tato situace je podle Wolffa nebezpečná zejména v čase, kdy veřejnost ztrácí důvěru v politiku a instituce EU.

„Neustále slyšíme o vzestupu euroskeptických nacionalistických sil. A přesto tady máme takový malý symbolický problém s parlamentem, který může být velmi rychle vyřešen,“ dodal Aiossa.

 

Mapování náhrad europoslanců je dlouhodobější projekt téměř padesáti novinářů ze všech 28 členských zemí Evropské unie. Projekt vznikl za podpory European Journalism Fund

 

V roce 2015 tato skupina novinářů formálně požádala Evropský parlament o přístup k dokumentům, které by poukazovaly na to, jak europoslanci utrácejí své náhrady. Přístup k dokumentům byl zamítnut. Novináři následně podali žalobu k Evropskému soudnímu dvoru. Případ je stále otevřený. Více informací o případu zde.

 

Napište nám váš názor

Váš email nebude zveřejněný