Nová zpráva nadnárodní organizace Tax Justice Network The State of Tax Justice 2020 vysvětluje, o kolik peněz na nevybraných daních jednotlivé země světa rok co rok přicházejí a do jakých zemí tyto peníze tečou. Jak zpráva vzniká, a proč na tom Česko není zas tak špatně, vysvětluje Miroslav Palanský, který se na jejím vzniku podílel. Daňové úniky jsou podle něj začarovaný kruh, z kterého nejvíce profitují nadnárodní společnosti.
Co je na reportu nejzajímavější? Jak globálně, tak pro Českou republiku?
Hlavním účelem reportu bylo dát dohromady nejaktuálnější odhady mezinárodních daňových ztrát, a tím myslím jak korporátní, tak privátní daňové úniky. Zaměřili jsme se přitom pouze na mezinárodní daňové úniky (tedy přesouvání zisků nadnárodních společností a skrývání finančních aktiv ve vysoce tajnůstkářských zemích). Dosud byla situace taková, že v různých studiích byly publikovány různé odhady. Jednotlivé akademické studie používají rozdílné metodologie, jak daňové úniky, které se významně liší svou dostupností napříč státy, spočítat. Nějakých srovnatelných odhadů daňových ztrát pro jednotlivé země existuje asi pět nebo šest, různé metodologie přitom používají různá data, která se významně liší svou dostupností napříč státy. V naší právě vydané studii používáme nově dostupná data, která pokrývají prakticky všechny země světa (i když kvalita těchto dat se napříč státy může lišit). Díky těmto novým datům jsme tak mohli spočítat odhady daňových úniků v zemích, kde dříve žádné odhady neexistovaly. Zároveň jsme pro přehlednost vytvořili databázi dřívějších odhadů na základě jiných metodologií.
Co z toho tedy plyne pro celý svět?
Vyšlo nám, že celý svět na daňových únicích tratí nejméně 427 miliard dolarů ročně (zhruba 9,4 bilionu Kč – pozn. red.), je to globální suma složená z odhadů pro jednotlivé země. Jedná se o relativně konzervativní odhad a to z několika důvodů – hlavně kvůli metodologii, kterou jsme použili. Například u korporací jde totiž pouze o velké nadnárodní společnosti, které mají povinnost reportovat detailnější údaje o svých aktivitách, u privátních daňových úniků bereme v potaz jen finanční bohatství, do odhadu tedy vůbec nezahrnujeme nefinanční aktiva, myslím tím nemovitosti a podobně, k tomu zkrátka data neexistují.
Česko ročně na daňových únicích ztratí zhruba 10 miliard. Překvapilo vás něco u dat, týkajících se naší země?
V porovnání s ostatními státy Česko na daňových únicích obecně neztrácí nějak extrémní částky a naše nové odhady jsou v souladu s těmi dřívějšími. České firmy v daňové optimalizaci nejsou zas tak agresivní, tedy například ve srovnání s americkými firmami. Těch 10 miliard je samozřejmě hodně peněz, takže i pro Českou republiku je to samozřejmě závažný problém.
Slovensko je na tom podobně jako my – tamní daňový únik ročně představuje sumu zhruba 9,1 miliard Kč. Není to zvláštní?
Je vždy třeba odhadované částky vztahovat k relevantním ukazatelům velikosti ekonomiky, například HDP či současné daňové příjmy – USA nebo Německo budou mít zákonitě vyšší čísla v absolutních metrikách, protože to jsou velké a bohaté ekonomiky. Naše odhady ukazují, že Slovensko kvůli daňovým únikům ztrácí přes 0,4% svého HDP, zatímco v Česku jde o 0,21%. Většina daňových úniků v obou zemích je způsobena nadnárodními společnostmi (a pouze malá část fyzickými osobami). Nevyvozoval bych ale z toho nutně, že čČeské firmy jsou „hodnější“ – může to být způsobeno například tím, že ty slovenské nadnárodní společnosti, které přesouvají zisk do daňových rájů, dosahovaly větších zisků než takové firmy operující v Česku.
Jak dlouho jste na reportu pracovali?
Zhruba od února tohoto roku s tím, že některé metodologické přístupy existují již déle, na některých z nich jsme se i my jako autoři této zprávy podíleli, nepracovali jsme tedy úplně od nuly. Osobně se oblasti daňových úniků věnuji od roku 2016.
Z jakých dat report vychází?
Pro odhady privátních daňových úniků využíváme data o bankovních depozitech od Bank for International Settlements. Co se týče korporátních daňových úniků, měli jsme nová data od OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), která letos poprvé zveřejnila data na základě „country-by-country-reporting“ – to je účetní standard, který korporacím s obratem nad 750 000 euro (zhruba 19 milionů Kč ročně) ukládá povinnost reportovat konsolidovanou účetní závěrku (závěrka všech poboček jednoho podniku – pozn. red.), která je rozdělena podle jednotlivých zemí, v nichž firma působí. Každá firma tedy nyní musí přiznat, co v jaké zemi má – tržby, zaměstnance, mzdy, aktiva, a tak dále. Právě tato nově zveřejněná data v reportu používáme. Jsou ale za rok 2016.
- Co je OECD?
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je mezivládní organizace 37 států, která pomáhá koordinovat ekonomickou a sociálněpolitickou spolupráci členských zemí, zprostředkovává nové investice, prosazuje liberalizaci mezinárodního obchodu. Cílem OECD je napomáhat k dalšímu ekonomickému rozvoji, potlačení nezaměstnanosti a ke stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů.
Proč zrovna za rok 2016?
OECD data zveřejnila po dlouhých licitacích, tlačíme na tuto instituci už dlouho. Přestože data slibují již několik let, zveřejnili je až letos v červenci. Data jsou ale dostupná jen v agregované podobě, to znamená, že máme k dispozici jen sumy za jednotlivé země, ale ne data za konkrétní firmy. Zpoždění vzniká částečně přirozeně kvůli zpoždění účetních závěrek, nikdy například nezískáte účetní závěrku za probíhající rok, ale i kvůli pomalému postupu ze strany OECD. My bychom samozřejmě byli rádi, kdyby byl proces rychlejší, ale zatím se OECD rozhodla zveřejnit jen rok 2016, což je zároveň rok, kdy začal být „country-by-country-reporting“ “ pro všechny velké nadnárodní společnosti povinný.
Čím by se proces získávání dat urychlil? Je pomalý kvůli tomu, že OECD není dost důrazná v jejich vymáhání?
Do samotného procesu nevidím, ale myslím si, že existuje prostor pro to, aby bylo zpracování dat rychlejší. V konečném důsledku jsou za sběr dat odpovědné jednotlivé státy. Jejich finanční správy mají data o jednotlivých firmách. Z toho plyne, že česká finanční správa pravděpodobně ví, které firmy odlévají peníze jinam. Mohli si to spočítat za pomoci stejné metodologie, kterou používáme my.
Názvy těch firem nám finanční správa ale asi neřekne?
Data na úrovni jednotlivých firem finanční úřady zpravidla nepublikují, přestože by podle našeho názoru měly. Samotné účetní závěrky firem jsou podle zákona veřejné ve Sbírce listin obchodního rejstříku, to však zatím neplatí pro country-by-country reporting data. Bohužel nevím, zda česká finanční správa dostupná data analyzuje podobným přístupem jako výzkumníci v nedávných akademických studiích, zatím jsem nic takového nezaregistroval.
Jak se tedy míra daňových úniků počítá?
K výpočtu daňových úniků nadnárodních společností používáme metodu zvanou „misalignment approach“. Zjednodušeně, když firma někde působí, měla by tam i vykazovat zisky. Pokud ale firma vykazuje své zisky jinde, než kde má ekonomickou aktivitu, tento rozdíl přičítáme přesouvání zisku. Některé firmy tedy nemají téměř žádnou aktivitu (tj. zaměstnance či tržby) v daňových rájích, nicméně většina zisku je přesto reportována tam
Jak se přesouvá zisk?
Může jít o „transfer mispricing“, to znamená, že si firmy z jednoho nadnárodního koncernu, mezi sebou prodávají zboží nebo služby, nastavují si vlastní ceny. Ačkoli by měly respektovat ceny obvyklé na daném trhu, některé zboží či služby je velmi těžké takto nacenit. Firmy této nejistoty využívají ve svůj prospěch. Nastaví si ceny, které jim pomohou své zisky přesunout do jiné země, kde se platí nejnižší daně. Například může firma platit za konzultační služby své dceřiné společnosti – správně by za to měla odvádět stejné peníze, jako kdyby se jednalo o jakoukoli jinou firmu. Jenže náhle jsou konzultace daleko dražší, a tak se dceřiné společnosti v daňovém ráji musí zaplatit spousta peněz. Tak se jednoduše vyvádí zisky z mateřské společnosti, která sídlí v zemi, kde by musela platit vysoké daně.
Dalším častým způsobem, jak daně obcházet, je přesun movitých aktiv – patenty, značka a podobně, do daňového ráje. Například Google má v daňovém ráji své algoritmy a patenty, Nike má zaregistrovanou „fajfku“, a je nesmírně těžké odhadnout, kolik by transakce s těmito věcmi v reálném světě stála, protože to nikdo neprodává. Tyto firmy pak argumentují, že za využívání těchto patentů apod. musí dceřiným firmám platit hodně peněz, a zisk je tím přesunut.
Třetím způsobem je tzv. „debt shifting“, kdy jedna dceřiná společnost fiktivně půjčí peníze té druhé, a úroky z takových úvěrů jsou ve většině států daňově odečitatelnou položkou. Celková daňová zátěž celé nadnárodní společnosti je pak díky tomu nižší.
Řeší někdo, jestli je ta dceřiná společnost v daňovém ráji reálná, má nějaké zaměstnance?
Ne, to je právě její účel, existovat jen na papíře.
V daňovém ráji zpravidla téměř žádná ekonomická aktivita nevzniká. Pro změnu systému je však zapotřebí široká mezinárodní spolupráce, které se daňové ráje logicky brání, protože by na tom tratily. No a ještě více by na tom tratily nadnárodní společnosti, které utrácí velké peníze za lobbying, což je další velkou překážkou.
Proč u nás daňová optimalizace a tím způsobený odliv peněz do zahraničí není větší téma ve veřejném i mediálním prostoru?
Obecně si myslím, že veřejnost o daňových rájích ví a vnímá je jako problém. Proč se to z české pozice tolik neřeší? Možná částečně proto, že návrh takového řešení je na úrovni mezinárodní spolupráce. To znamená, že je potřeba zavést jednotná pravidla pro všechny. Bohužel je to teď nastavené tak, že když jeden stát nějakou změnu udělá sám za sebe, může ho to spíše poškodit – když třeba zvýší daně, firmy se seberou a odejdou jinam.
Takže státy si mezi sebou vlastně konkurují v tom, kdo bude mít nižší daně?
Ano, a daňové ráje jsou toho extrémními příklady. Říká se tomu „race to the bottom“ (závod na dno), v korporátním zdanění to znamená, že jednotlivé státy snižují daně tak, aby motivovaly firmy, převádět své peníze právě do nich. To pak vede k tomu, že ostatní státy musí rovněž snižovat daně. Je to neudržitelný stav, a jestliže jej doženeme do extrému, končí tím, že firmy neplatí žádné daně.
Jak je možné, že největší daňové ráje jsou právě v Evropě – proč s tím například Evropská unie něco nedělá?
Myslím, že vztah Evropské unie a jednotlivých členských států, které se chovají v různých mírách jako daňové ráje, dobře ilustruje případ Irska. Mezi irskou vládou a Evropskou komisí se táhne soudní spor o to, že se Irsko dohodlo s firmou Apple na jejím naprosto bezprecedentním daňovém zvýhodnění, jestliže bude společnost v zemi mít velké daňové zastoupení. Podle EK tak Irsko nastavuje neférové podmínky, protože nikdo jiný si něco takového nemůže dovolit, není tak mocný jako Apple. Irsko tvrdí, že si může dělat co chce, a že přítomnost tohoto technologického giganta je pro zemi velmi výhodná, například tím, že poskytuje lidem práci.
Evropská komise je pak v koncích?
Určitě v EK existují lidé, kteří obecně problém daňových úniků chtějí řešit a řeší. Jenže pak tu máme politiku. Na úrovni Evropské unie v daňových otázkách funguje systém jednomyslného schvalování – všichni musí s novými pravidly souhlasit. A jestliže tady máme několik států – například Holandsko, Lucembursko, Irsko – které budou vždycky proti pravidlům, která by je poškodila, změna nenastane, ačkoli by se jim nijak výrazně nepřitížilo, a státům, odkud peníze odcházejí, by to výrazně pomohlo.
V této hře nejvíce prohrávají právě ty země, odkud bohatství mizí, trochu na tom vydělají daňové ráje, do kterých odtéká. Nejvíce ale vydělávají právě nadnárodní giganti, kteří ušetří ohromné množství peněz na daních. Je to takový začarovaný kruh, z něhož vede těžká cesta ven. Přesto však věříme, že současné rozsáhlé snahy na úrovni mezinárodních organizací jako je OECD či OSN brzy povedou k zavedení nového systému, který tyto praktiky ukončí.
Miroslav Palanský je výzkumným pracovníkem v Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a datovým analytikem neziskové organizace Tax Justice Network. Vystudoval ekonomii na Karlově Univerzitě a ekonometrii na Univerzitě Aix-Marseille ve Francii. Jeho výzkum se zabývá daňovými ráji, přesouváním zisků nadnárodních společností a finančním tajemstvím.