Téměř každý člověk v každé zemi světa doplácí na daňové podvody. Výsledkem jsou nefunkční sociální služby, zbytečná úmrtí zapříčiněná podfinancovaným zdravotnictvím, sociální nerovnost a slabé a zkorumpované vlády a státní instituce. To všechno by se mohlo zlepšit efektivnějším vybíráním daní. Nejvíce peněz ulitých z jejich neplacení přitom neodteče na malebné ostrůvky v Karibiku, ale do států Evropské unie. Za peníze, které z Česka každý rok nenávratně zmizí, bychom s klidem zaplatili roční platy 21 tisícům zdravotních sester.
Nová zpráva nadnárodní organizace Tax Justice Network The State of Tax Justice 2020 vysvětluje, o kolik peněz na nevybraných daních jednotlivé země světa rok co rok přijdou a do jakých zemí tyto peníze tečou. Poprvé za dobu sledování daňových podvodů má Tax Justice Network data z každé země, byť anonymní. Od roku 2013 získává Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) každoroční zprávu o odvádění daní od svých členských států, ovšem až nyní se tuto instituci podařilo přesvědčit, aby data zveřejnila. Tax Justice Network tak získala údaje o daňových únicích z jednotlivých států za rok 2016. Částky za jednotlivé země jsou souhrnné, veřejnost tedy nezjistí, které konkrétní firmy do rozpočtů zemí, kde působí, daněmi nepřispívají, ačkoli OECD a finanční správy jednotlivých států těmito informacemi disponují.
- Co je OECD?
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj je mezivládní organizace 37 států, která pomáhá koordinovat ekonomickou a sociálněpolitickou spolupráci členských zemí, zprostředkovává nové investice, prosazuje liberalizaci mezinárodního obchodu. Cílem OECD je napomáhat k dalšímu ekonomickému rozvoji, potlačení nezaměstnanosti a ke stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů.
Zpráva The State of Tax Justice 2020 uvádí, že na celém světě se ročně ztratí daně ve výši zhruba 9,5 bilionu korun (do takové částky se pohodlně vejde šest státních rozpočtů). Z této horentní sumy je 57 %, tedy zhruba 5,4 bilionu korun, tvořeno penězi, jež ulívají na daních z příjmu právnických osob nadnárodní korporace. Menší část, tedy něco přes 4 biliony, jsou nezdaněné zisky a majetky fyzických osob. Peníze místo do státních pokladen putují do takzvaných daňových rájů nebo na offshore účty.
Jak tyto úniky probíhají u korporací, lze popsat následovně. Nadnárodní firma s obrovskými zisky chce sice podnikat po celém světě, ale nechce se jí platit vysoké daně z příjmu – například to, co vydělá v Česku, stát za rok zkrouhne o 19 %. Jsou však i země, kde se státu odvádí i 25 % a více. Existuje proto několik způsobů, jak docílit toho, aby se z vydělaných peněz ukrojilo co nejméně. Všechny začínají v podstatě stejně – firma si zřídí pobočku nebo mateřskou společnost v zemi, která poskytuje nějaké daňové zvýhodnění. Vytvořená společnost sídlící v takovém daňovém ráji často existuje jen na papíře, to znamená, že nevyvíjí žádnou aktivitu, nemá zaměstnance. Poté nadnárodní korporace, jež sice působí v mnoha zemích světa, takové skořápce vyplatí většinu nebo všechny své zisky. Může tak tvrdit, že v každé jednotlivé zemi vlastně nic nevydělala, protože všechno musela odeslat skořápce v daňovém ráji. Důvody, proč musela všechny zisky odevzdat, jsou různé – platí za používání značky, patentů nebo třeba za konzultace. Myšlenka je to jednoduchá: když nic nevydělám, nemám z čeho odvádět daně.
Nejvíce se daně sice ulívají z bohatých zemí, jak už tomu ale bývá, nejzávažnější problém toto jednání představuje pro země rozvojové. Částka, která ze země odteče, ačkoli by měla putovat do státního rozpočtu, se totiž vztahuje k hrubému domácímu produktu, počtu obyvatel a obecně finanční situaci jednotlivých zemí. Rozvojové země podle zprávy ročně přicházejí o 5,8 % z daní, které běžně vyberou, zatímco bohatší země takto ztrácejí jen 2,5 %. Pokud by země snižovaly daně pro nadnárodní společnosti, dostanou se do začarovaného kruhu konkurenčního boje, který v konečném důsledku neprospěje nikomu – v extrémním případě totiž takový závod skončí tím, že daně nebude platit nikdo.
Nejvíce peněz ročně odteče do těchto zemí:
– Kajmanské ostrovy (Britské teritorium) – zhruba 1,5 bilionu korun
– Velká Británie – zhruba 934 miliard korun
– Nizozemsko – zhruba 801 miliard korun
– Lucembursko – zhruba 600 miliard korun
– USA – zhruba 511 miliard korun
Spojené státy a Velká Británie jsou zároveň zeměmi, ze kterých ročně odteče nejvíce nezdaněných peněz. K dalším státům s největšími daňovými úniky patří Francie, Německo a Brazílie. Malebné karibské ostrovy, jež jsou tradičně považovány za daňové ráje, tak paradoxně největší problém nepředstavují. Například země, které jsou na „černé listině“ Evropské unie, přijímají jen 2 % ze všech peněz, které se ročně na daních ulijou. Síť britských teritorií, autory zprávy nazývaná jako pavoučí síť, ročně „spolkne“ 37,4 % peněz z nezaplacených daní ze všech zemí světa (tedy zhruba 3,5 bilionu korun). „Pavoučí síť“ dohromady s Nizozemskem, Lucemburskem a Švýcarskem pak získá 47,6 % všech peněz z daňových optimalizací nadnárodních korporací celého světa. Z privátních daňových úniků je to pak 55 %.
Z České republiky firmy ročně odvedou nezaplacené daně ve výši 8,5 miliard korun. Daňové optimalizace naši státní kasu každý rok připraví o 10,2 miliardy korun, jen pro zajímavost jde o částku, která by pokryla jeden postkoronavirový rozpočet ministerstva zdravotnictví (v roce 2021 by měl být 10,04 miliard korun).
Zpráva nabízí i řešení nastalých problémů, která se však potýkají s nedostatkem veřejné debaty a tlakem na politiky a do jisté míry i s bezmocností orgánů, jež na dodržování danění v konkrétní zemi dohlížejí. Prvním řešením je zavedení progresivní daně – zjednodušeně řečeno, ten, kdo vydělává víc, by měl platit vyšší daně. Pandemie koronaviru nám mimo jiné ukázala, jak velké nerovnosti existují ve společnostech po celém světě. Podle zprávy by ti, kteří si to mohou dovolit, měli přispívat více než ostatní.
Dalším doporučením, jež Tax Justice Network prosazuje již dlouhodobě, je důrazné vymáhání daní v místě podnikání. Zjednodušeně: pokud chce v dané zemi firma podnikat, musí tam platit adekvátní daň. Pomoci by v tomto směru měl globální jednotný registr vlastníků. Dalším způsobem, jak docílit zamezení možnosti obcházet daňovou povinnost, by měla být jednotná daňová politika, například v rámci Evropské unie, případně jeden orgán, který dohlíží na dodržování jednotných standardů týkajících se odvádění daní po celém světě.
Do třetice zpráva navrhuje zavedení speciálního zdanění firem, které na pandemii profitují. Nikoli proto, že by si „své výsledky vydřely, ale jen proto, že měly štěstí nebo že jim nahrávají vládní opatření“. Jako příklad zpráva uvádí nadnárodní obchodníky, kteří prodávají všechno možné – oproti lokálním obchodům, jež například nemají e-shop nebo nemají jak zboží expedovat, mají ti nadnárodní jasnou výhodu. Dalším příkladem mohou být technologičtí giganti, jejichž zisky během pandemie vzrostly přímo pohádkově. Technologické nadnárodní společnosti patří mezi největší na světě, přesto však platí naprosto minimální daně.