Migrační pakt Evropě nepomůže. Jen zvedne ceny za služby převaděčů, míní ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům

Redakce investigace.cz několik měsíců monitorovala telegramový kanál, kde probíhá nábor a koordinace řidičů, kteří přepravují nelegální migranty z hraničních států Evropské unie do Německá a jiných západních zemí. Pro hlubší pochopení tíživé situace migrantů z Blízkého východu v jejich cestě na Západ, ale i role pašeráků a také dopadů, jež by měl přinést nedávno přijatý Pakt o migraci a azylu, jsme si promluvili s ředitelem české Organizace pro pomoc uprchlíkům Martinem Rozumkem.

Podle obsahu telegramového kanálu, kde probíhá nábor řidičů pro přepravu nelegálních migrantů, se dá říct, že nejfrekventovanějšími místy vstupu uprchlíků do Evropské unie jsou hranice Polska s Běloruskem, dále Bulharsko, Lotyšsko nebo Chorvatsko. Jsou podle vašich informací tyto lokality skutečně hojně využívány na trase z Blízkého východu do západní Evropy?

Nedokážu to posoudit. V Organizaci pro pomoc uprchlíkům pomáháme zejména těm, kteří už jsou v Česku a chtějí tu zůstat. Ti, co zemí jen projíždějí, se na nás téměř neobracejí a nesdělují nám informace. Setkáváme se s nimi pouze v okamžiku, kdy během jejich cesty nastanou komplikace. Buď mají úraz, skončí v detenci (detenčním zařízení pro zajištění cizinců, pozn. red.), nebo mají problémy s policií.

Například v případě, kdy převaděče spolu s uprchlíky zadrží policejní hlídka po cestě do Německa…

Přesně tak. Pokud skončí v detenci, dorazí za nimi náš právník, který se teprve na místě seznámí s případem. Člověk, jenž chce pokračovat na Západ, kde má často příbuzné, nemá jediný důvod sdělovat nám informace nebo podrobnosti o své cestě a svém příběhu. Často nám neřekne ani své pravé jméno, protože nechce být evidován v Česku, neboť hodlá získat azyl v Německu. Jde-li o Syřany, mají na mezinárodní ochranu nárok a vědí, že ji na Západě dostanou.

Po Česku nechtějí v podstatě nic kromě hladkého průjezdu. A velmi často se toho u nás dočkají, českému státu víceméně vyhovuje, že je pouze tranzitní zemí. Probere se až v okamžiku, kdy Německo hlasitě oznámí, že zavede kontroly společných hranic. Teprve pak začne stát situaci řešit a nasadí hlídky na hranici se Slovenskem.

Proč potřebují migranti převaděče uvnitř Evropské unie – řidiče, kteří je dovezou z bodu A do bodu B? Je to kvůli tomu, že chtějí požádat o azyl až v Německu?

Ano, kdyby se nechali zaevidovat v jiné zemi, museli by požádat o azyl tam. Podle dublinských pravidel ale mohou požádat o azyl jen jednou.

„Migranty nechce téměř nikdo“

Co se tedy děje s uprchlíky poté, co je česká policie zadrží na cestě do Německa?

Policie migranty zadrží a často umístí do detenčního zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Jenže pokud vyhoštění není realizovatelné, protože se do Sýrie nesmí vyhošťovat, pak ta detence není legální. 

Abychom je postrašili a náš stát ukázal, že také něco dělá, mnohé uprchlíky policie zavře do detence a pak je za měsíc či dva pustí. Nebo je nezavře a rovnou pustí s příkazem, že musí opustit naše území, což uprchlík stejně chtěl udělat. Pokud je zachytí v blízkosti slovenských hranic, policie je může zrychlenou procedurou vrátit na Slovensko. Pokud je zadrží až třeba v Praze, Syřané do detence ani nepůjdou – dostanou jen ten příkaz.

Bude mít letos přijatý migrační pakt dopad na situaci lidí, kteří jsou zachyceni v Česku při cestě do Německa?

Je naděje, že země prvního vstupu budou migranty evidovat mnohem důsledněji a odebírat jim otisky prstů. Tím budeme i my schopní zadržené migranty v databázi dohledat a poslat zpátky do země prvního vstupu, například do Polska nebo Řecka. To si přejí české úřady, avšak určitě ne Řekové nebo Poláci. Pro ně to znamená, že přestanou být pouze tranzitními zeměmi a budou mít mnohem vyšší počty uprchlíků. Doteď je nechávali projít bez evidence, aby ti lidé mohli využít svou jedinou možnost v případě žádosti o azyl až v Německu. Kdyby byli evidováni v Řecku nebo Polsku, měli by tam zůstat.

V podstatě by migrační pakt měl být jakési síto na vnějších hranicích Evropské unie, díky němuž budou lidé, kteří nemají nárok na azyl, rychle vyhoštěni a nebudou moci vstoupit na území EU. Slabina je ale v tom, že nemáme uzavřené dohody o návratu uprchlíků se zeměmi, odkud přicházejí. Téměř žádný stát nechce uprchlíky zpět, i kdybychom za to těmto zemím platili.

Na základě zkušenosti s Běloruskem, které naopak posílalo migranty na polskou hranici, se uzavření obdobné smlouvy třeba od běloruského prezidenta nedá čekat…  

Je to tak, my sice zadržíme migranty v Polsku, ale Bělorusko si je zpátky nevezme, takže je Poláci stejně budou muset pustit. A bude přetrvávat i situace, kdy policie nelegálně a bez zbytečného papírování donutí migranty k návratu zpět do Běloruska (v angličtině se používá termín „pushbacks“ a jde o nelegální praktiku, pozn. red.). Stejná situace je na maďarsko-srbské, chorvatsko-bosenské, litevsko-běloruské hranici nebo na českém letišti, kde česká policie v mnoha případech protiprávně nedovolí migrantům požádat o azyl a vrátí je prvním letadlem zpátky, odkud přicestovali.

Primární snahou policie totiž je, pokud to jde, nevpustit migranta do země. Kdyby požádal o azyl, budou dělat, že tu žádost neslyší. Jestliže se sem člověk přece jen dostane a policie ho nedokáže vrátit nazpět, tak se alespoň snaží, aby skončil v Německu. A je to vidět na číslech. Zatímco Němci měli loni kolem 350 000 žádostí o azyl, Česko jen asi 1 300.

„Jsme z Česka. Nesnášíme přistěhovalce“

Zpátky k pašerákům. Na fotografiích během převážení migrantů často vidíme rodiny s malými dětmi, které cestují s převaděči. Je podobná cesta pro děti nebezpečná?

Často ano. Hodně záleží na tom, kolik člověk pašerákům zaplatí. Pokud má málo peněz, jde velkou část cesty pěšky a putuje složitě, někdy třeba půl roku nebo rok, než se dostane z Afghánistánu. Když má peněz hodně, ujede cestu pohodlně autem, nebo si dokonce pořídí falešný cestovní pas. Je to prostě otázka ceny.

Vzhledem k tomu, že řidičům za odvoz nabízejí nejméně pět set dolarů za osobu, musí být celková cena za cestu velmi vysoká, je to tak?

Přesně tak. Občas se platí za celou cestu i deset tisíc dolarů, což si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Chudší lidé zůstávají doma nebo v okolních zemích. Podle statistik UNHCR se 69 % uprchlíků nachází v okolních zemích konfliktu, do bohatých zemí na Západě se vůbec nedostanou. 

Takže prodají všechno, co mají, aby zaplatili za služby pašeráků, které však nejsou legální, a oni tím pádem nemají jistotu, že dostanou to, za co zaplatili.

Jak se říká, pašeráctví je sice špinavý byznys, ale zachraňuje životy. Z našeho pohledu se na balkánské trase docela dobře osvědčuje jako jediná možnost pro uprchlíky. Naopak cesta přes Libyi je velmi nebezpečná. V zemi není stabilní vláda a v uprchlických táborech dochází k častým případům znásilnění a obchodování s lidmi. V tomto případě rozhodně nelze hovořit o pozitivní roli pašeráků.

Jak to, že balkánská cesta je bezpečnější?

Na balkánské trase má reputace pašeráků velký význam – pokud se dopustí podvodu, rychle se to dozví jak klienti, tak ostatní pašeráci. Pašeráci také mnohdy mají příbuzné v Turecku nebo na Blízkém východě, což jen přispívá k tomu, že situaci více hlídají. Naopak násilí se na této trase opakovaně vyskytuje ze strany policie, především v Makedonii, Srbsku a Chorvatsku. Nedělejme si však iluze ani o chování české policie na západobalkánské trase, o tom třeba informuje koalice více než čtrnácti organizací Border Violence Monitoring Network (BVMN), jež sbírá svědectví o násilí na migrantech. (Před dvěma lety vydala BVMN zprávu o českých policistech, kteří porušovali práva uprchlíků během nasazení v Maďarsku a Severní Makedonii. Lidé na cestách uvádějí, že se vůči nim čeští policisté dopouštějí násilí, jež by se dalo přirovnat k nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo mučení. „Jsme z Česka. Nesnášíme přistěhovalce. Takže jestli sem ještě jednou přijdete, tak vás zmlátíme. Přestaňte sem chodit,“ vybavuje si slova české policie jeden z migrantů. Celou zprávu si můžete přečíst na stránkách BVMN, pozn. red.)

Co je tedy řešením? Legalizovat celou trasu?

Ano, měli bychom legalizovat cestu pro ty, kteří mají nárok na azyl. Pokud to bude možné, uzavřít dohody se zeměmi původu, a naopak rychle vracet ty, co nárok na azyl nemají. A nabídnout možnosti pro ekonomické migranty, které stejně potřebujeme. V současnosti však nemáme žádné legalizované cesty ani uzavřené dohody. Používáme pouze policejní represi, ale ta v podstatě nic neřeší. Pašerákům tím jen zvyšujeme cenu jejich služeb.

Určitá část řidičů, kteří převážejí migranty, pochází z Ukrajiny a žije v Evropě. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Neřekl bych, že se jedná o ustálenou praxi – spíš si chtějí rychle přivydělat. Samotní převaděči, tedy lidé, co organizují nelegální převoz migrantů přes hranice, pocházejí ze zemí jako Afghánistán, Sýrie, Turecko. Hlavu celé operace většinou najdete někde v Německu.

„Nechceme nikomu pomáhat“ 

V Česku bylo v roce 2023 podáno přes tisíc žádostí o azyl. Tito lidé sem přišli cíleně?

Je to tak. Většina těch, kdo u nás požádají o azyl, zde chce i zůstat. Český stát se však snaží uprchlíky odrazovat – odmítáním na hranicích, umisťováním do detence, záměrně pomalým azylovým řízením, negativními azylovými rozhodnutími i pro zjevně důvodné žadatele. Chceme, aby uprchlíci vůbec nepřicházeli nebo rychle odešli. Máme nízkou kvalitu rozhodování v azylových řízeních a úředníky, kteří se k lidem mnohdy nechovají vstřícně. A rovněž tlumočníky placené ministerstvem, kteří nezřídka tlumočí tendenčně – tak, jak si ministerstvo přeje, často s cílem odrazovat od podání žádostí. Ti féroví jsou pak na černé listině a k tlumočení je ministerstvo a policie nevyzve. Bohužel náš přístup pak odnášejí státy, kde existuje férové azylové řízení.

 Uvedl byste příklad takového státu?

Německo, Nizozemsko, Francie, Švédsko – zkrátka západní země. Tamní úřady fungují mnohem více podle práva než podle politické atmosféry. U nás je azylové řízení doprovázeno xenofobií a svévolí správního orgánu – muž jednotlivec, muslim s jinou barvou pleti má téměř jistotu, že azyl v Česku nezíská, i kdyby přišel ze sebehorší diktatury typu Írán. Stejně špatná situace je v Maďarsku nebo na Slovensku. Migrační pakt proto nebude fungovat, neboť my a spolu s námi řada dalších států EU jednoduše nechce mít funkční systém a být solidární, politici se chtějí po migrantech vozit a silnými výkřiky oblbovat veřejnost a získávat laciné politické body. A úředníci mlčí, za restrikce vůči migrantům je všichni politici plácají po zádech. 

Takže kvalita služeb v rámci azylového řízení závisí na národnosti dotyčného migranta? Je přístup k Ukrajincům odlišný?

Neřekl bych kvalita služeb, ale spíše přístup státu a konečné rozhodnutí, jestli člověka přijmeme, nebo nepřijmeme. Jak už jsem říkal, je úplně jasné, že když přijde muslimský muž sám, jeho šance získat u nás azyl jsou minimální a on to ví. Naopak pro Bělorusy nebo Kubánce je šance mnohem větší. Politika u nás hraje mnohem větší roli než právo.

Myslíte si, že v nadcházejících parlamentních volbách bude migrace velkým tématem?

Určitě ano. Vždy to vytáhne Babiš, Okamura ani žádné jiné téma nemá. Pro Babiše to bude snadné, může se trefovat do cizinců až do smrti. Máme v Česku milion padesát tisíc cizinců (k 30. červnu 2023 bylo na území ČR 1 036 798 osob původem ze zahraničí, pozn. red.) – nemohou volit ani být voleni, a tak jsou snadným terčem. I současní vládní politici se bojí říct k uprchlíkům cokoli vstřícného. Pokud tedy nejsou z Ukrajiny, těm jsme pomohli velmi pěkně.

Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender