Původně měli editoři OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project) Ilya Lozovsky a Miranda Patrucic přijet do Prahy pouze na jednu noc. Pobyt se nakonec protáhl na dva týdny. Sotva totiž zahájili společně s Radio Free Europe / Radio Liberty investigativní projekt o praní špinavých peněz v Kyrgyzstánu, jejich hlavní zdroj důvěrných informací byl v Istanbulu zavražděn. Jaká je role editora v situacích, kdy novinářům hrozí smrt, jak se vypořádává s výhružkami a zastrašováním, nebo dokonce zabitím zdroje? Na tyto otázky nám odpověděl v exkluzivním rozhovoru vedoucí editor OCCRP, Američan Ilya Lozovsky.
Kdy přesně jste se dozvěděl o zabití vašeho zdroje?
Tragédie se stala tu samou noc, kdy jsme přiletěli do Prahy. Druhý den ráno mi to řekla Miranda. Situace byla napjatá už delší dobu, protože jeden ze zaměstnanců našeho zdroje – kurýr, který zodpovídal za předávky peněz – byl zabit. Naším cílem [v Praze] bylo urychlit proces tvorby článku. Došlo nám, že nemůžeme zůstat jen jednu noc a vrátit se do Sarajeva, jak jsme plánovali. Museli jsme projekt co nejdříve dokončit.
Jak jste reagoval jakožto editor OCCRP?
Okamžitě jsme se spojili s Drewem (šéfredaktor OCCRP, pozn. red.). Primární povinností editorů je i ověření, zda jsou novináři pracující na daném projektu v bezpečí. V tomto případě nám vyhrožovali už i fyzicky, zastrašovali nás a v Kyrgyzstánu i sledovali. Byli jsme tedy obeznámeni s tím, že se zabýváme potenciálně nebezpečnými lidmi. Bohužel se i přes všechna opatření stala tragédie. Zabitý muž byl naším hlavním zdrojem informací a seznámili jsme se s ním teprve dva týdny před jeho smrtí. Takže jsme se ptali sami sebe: věděl někdo o tom, že se s námi setkával?
A věděl? Všimli jste si během schůzek něčeho podezřelého?
V Istanbulu se s ním přímo setkal jen jeden z nás. Další tři seděli opodál a kontrolovali, jestli schůzku někdo nesleduje. Měli jsme takové podezření, ale nevěděli jsme, zda to nejsou pouze ochránci zdroje.
Existuje nějaký scénář, podle kterého se řídíte?
Miranda má v tomto směru obrovské zkušenosti, narazila už na velmi nebezpečné lidi, takže má vždycky nějaký nápad, co udělat. Nejdříve jsme ale chtěli slyšet Drewův názor. Vždycky říká, že editoři jsou naprosto zodpovědní za bezpečí svých novinářů, žádné výmluvy. Editor musí vždycky vědět, co dělají novináři. Pokud nějaký novinář bez konzultace s námi riskuje a dostane se do nebezpečné situace, která skončí jeho smrtí, můžeme sice říkat, že je to jeho chyba, protože se zachoval hloupě, ale ve skutečnosti je to chyba editora, protože má mít připravený jasný plán, jak se má novinář v nebezpečných situacích chovat, co dělat a co ne.
Měli by se tedy editoři cítit za smrt zdroje zodpovědní?
Obecně vzato ano. Editoři a novináři mají mít mnohem větší přehled než zdroj, zvláště pokud už na nebezpečných případech pracovali. Zdroj může být jakýkoliv člověk, nemusí být profesionál. Nemusí si být vědom následků svého počínání. V našem případě byl zdroj celkem zkušený operátor. Roky vedl kriminální organizacii a dostal se do problémů s velmi nebezpečnými lidmi. Byl si toho vědom. Nebyl to naivní člověk. Většinou jsou ale whistlebloweři nezkušení, neumí si představit, co může nastat po publikování článku, jak to může ovlivnit jejich osobní život, zvláště pokud jsou v článku jmenováni. Proto má novinář zodpovědnost postarat se o bezpečnost, jak nejlépe dovede. Musí ho umět chránit.
Váš zdroj byl hlavou kriminální organizace, kterou zároveň odhalil. Myslíte si, že dokázal odhadnout, jak moc je situace nebezpečná? Věděl, že v sázce je jeho život?
Jednou z povinností novináře je i důkladné informování zdroje o možných následcích jeho spolupráce. Je třeba být velmi obezřetný: pokud s námi chceš mluvit, musíme nejdříve zajistit, aby to probíhalo bezpečně. Je nutné zdroji vysvětlit, co by se mohlo stát, až článek vyjde. Vždycky je totiž nejlepší uvádět v článku reálná jména, což je mnohdy ošemetné. Na jednu stranu se snažíme zdroj přesvědčit, aby nám dovolil jméno použít. Pokud ale novinář identifikuje jakoukoliv možnost nebezpečí, jeho morální i profesní povinností je oznámit to této osobě a upozornit ji, jak moc se její život může po publikování změnit.
Jak často dostává OCCRP výhružky?
Publikujeme stovky investigativních článků a dostáváme asi tři nebo čtyři výhružky ročně. Obecně to záleží na konkrétním regionu. Například v Srbsku nebo v Černé Hoře se do nebezpečí můžete dostat snadno. To samé ale platí kdekoliv jinde, kde je organizovaný zločin úzce propojený s politikou, protože činnost těchto skupin pak zasahuje i do práce orgánů činných v trestním řízení. Je zkrátka nutné dobře vyhodnotit, jakými lidmi se zabýváte, kdo jsou a jak moc jsou nebezpeční. Někteří jsou nebezpeční jen proto, že vás mohou žalovat. Jiní zase můžou vyhrožovat fyzicky. Ale ne všichni na vás pošlou zabijáky. Drew se proto vždy nejdříve ptá: Kdo je ten člověk? O čem budeme psát a kdo by po nás mohl jít? Je tohle typ člověka, co zabíjí? Naštěstí moc takových typů není.
Jakou máte strategii, když jednáte s „gaunery“?
Důležité je, aby nikdo nebyl nějakým zavádějícím způsobem ovlivňovaný – ani politici, ani osoby z organizovaného zločinu. Musíme jim objasnit, že nejde o osobní vyřizování účtů, ale o novinářskou práci, která spočívá v odhalování pravdy. Což ale zároveň znamená psát o všem nezaujatě: dáme všem zainteresovaným prostor na odpověď, na jejich názor, obhajobu. To je mnohdy cesta, jak se vyhnout nebezpečí i ve velmi ožehavých situacích. Druhá strana pak pochopí, že po nich nejdete takovým způsobem, aby bylo nutné se vás zbavit. Vy prostě rozvíjíte nějaký příběh a oni v něm hrají roli. Je to mnohem bezpečnější, než když si myslí, že jste jejich nepřítel – to rozhodně nechceme. Snažíme se snižovat nebezpečí i tím, že publikujeme články nezaujatě a bez velkých emocí. Oni pak musí kalkulovat: vyplatí se mi toho novináře zabít? Ale co pak? Často takové lidi velmi jasně varujeme, že v případě, kdy zabijí někoho z nás, nahradí mrtvého novináře dvacet nebo třicet jiných, kteří pak budou psát o všem, co daný člověk dělá. Chceme, aby si byli vědomi, že zabití novináře je chyba. Vždycky. Nejen z morálního či emocionálního hlediska, ale také z toho racionálního. Tohle prostě nikdy nebude dobrý tah.
Jak se nejlépe zachovat, když je novinář nebo zdroj zabit? Publikovat co nejrychleji?
Rozhodně. Jak už jsem říkal, nejlepší obranou je být fér a profesionální. Snažíme se se ujistit, že všechna naše tvrzení jsou věrohodná a podepřená fakty, proto vše kontrolujeme dvakrát i třikrát. Pak se nemohou vymlouvat na to, že si vymýšlíme, a napadat nás. Další věcí je co nejrychlejší publikování. Kritický je vždycky den před tím, než článek vyjde, protože to vás stále mohou zastavit. Velmi riskantní je i doba po odeslání žádosti o jejich vyjádření. U těch nejnebezpečnějších případů se to často snažíme vyřídit co nejrychleji. Musíme být fér a říct jim, z čeho je obviňujeme. V tu chvíli druhá strana přesně ví, co přijde, co na ně máme, a mají poslední možnost nás zastavit. Jakmile se článek publikuje, už mohou jenom počítat škody. Mstít se novinářům, kteří článek vydali, totiž může všechno jen zhoršit.
Kdy jste kontaktovali zločince z kyrgyzského případu?
Náš zdroj byl zabit v neděli, celý následující týden jsme strávili zpracováním případu a na začátku dalšího týdne jsme odeslali žádosti o vyjádření. V době, kdy byl zdroj zabit, jsme nebyli vůbec připraveni. Pořád jsme sbírali informace a neměli hotové texty – vlastně jsme s nimi ani nezačali. Museli jsme určit, o čem budeme psát, jestli vydáme jeden nebo více článků. Také jsme museli čekat na ověření všech faktů.
Existuje nějaký návod na to, jak se v podobných situacích zachovat?
Myslím, že existuje v hlavách lidí jako jsou Drew nebo Miranda, kteří tohle dělají už dlouho. Není to nic tajného, podobné věci zažívají novináři po celém světě a jsem si skoro jistý, že to někde mají napsané i s pokyny pro takovou situaci. My konkrétně příručku máme a je v ní kapitola o bezpečnosti.
Proč se tohle vůbec děje? V posledních letech máme případy zabitých a zastrašovaných novinářů v různých částech světa.
Myslím si, že hodně demokratických zemí není zas tak demokratických, jak si o sobě myslí, zvláště ve střední a východní Evropě. Země jako Polsko, Maďarsko a státy bývalé Jugoslávie jsou po právní stránce sice demokraciemi, vládnou v nich ale strany, které jsou pod silným vlivem korupce, poněvadž mají moc. Myslí si, že jsou nepostižitelní, že mohou manipulovat se soudními systémy, s policií i s tajnými službami. To s sebou přináší korupci a ta přináší zločin. Mocní lidé s penězi a podniky mají co ztratit, když je někdo odhalí. To, že zkorumpovaní politici, úředníci a kriminálníci sdílejí společné zájmy, je velmi nebezpečná kombinace. V kyrgyzském případě po nás nešla rodina kriminálníků, ale lidé blízcí politikům. Slovensko a Česká republika sice nejsou na stejné úrovni jako Kyrgyzstán, ale i tady víme o korupci a organizovaném zločinu.
Jak by měla reagovat veřejnost a vláda?
Novináři by měli mít ochranu. Pokud se stane něco tak hrozného jako zabití novináře, musí vláda zajistit transparentní vyšetřování. Je důležité, aby se o případ opravdu zajímali policisté a státní zástupci a chtěli jej vyřešit. Je ale také jasné, že investigativní žurnalistika potřebuje podporu. Je to totiž velmi nákladná a náročná práce. A její pozice na trhu není zrovna nejlepší. Za pěti stránkami textu se mnohdy skrývá šest měsíců práce a desítky tisíc dolarů. Nejde na tom vydělávat. Lidé si musí uvědomit, že novinařina působí pro veřejné dobro stejně jako popeláři nebo metro. Sama se neuživí, každý musí přispět. Potřebujeme finanční podporu společnosti. Skutečně demokratická společnost může takovou zůstat, jen pokud má dobré novináře, kteří nutí občany, aby se zodpovídali za své činy.
A veřejnost?
Veřejnost by to měla vyžadovat. Měla by vyžadovat zákony chránící whistleblowery, zdroje a právní prostředí, ve kterém nás za naši práci nemohou žalovat. Tohle je velký problém v Anglii, kde jsou pro novináře nepříznivě nastavené zákony o urážce na cti. Redakce je vždycky pod velkým tlakem: bude nás někdo žalovat? I když je článek naprosto v pořádku, stejně nás mohou žalovat. A to nás stojí spoustu energie a peněz, stěžuje nám to práci a bohatým lidem naopak umožňuje manipulaci s právním systémem. Naneštěstí je to ta nejlepší taktika, jak napadnout novináře, ještě lepší, než je zabíjet. Zabít můžete jednoho nebo dva novináře, ale pokud to režim umožní, manipulací s právním systémem můžete zabít celý mediální trh. Veřejnost by měla vyžadovat ochranu médií, jejich svobodu, finanční podporu a měla by jim umožnit dělat svou práci.
Ilya Lozovsky je vedoucí editorů v OCCRP. Před vstupem do této organizace pracoval pro Foreign Policy ve Washingtonu, kde editoval a psal pro časopis Democracy Lab. Ilya pracoval i jako programový referent pro Eurasii ve Freedom House a poskytoval podporu aktivistům a organizacím v oblasti lidských práv. Ilyovy články, které se zabývají problémy liberální demokracie v dnešním světě, se objevily ve Foreign Policy, Washington Post, The Atlantic, Haaretz a v dalších médiích. Narodil se v Moskvě a emigroval do USA v posledních dnech existence Sovětského svazu. Ve Spojených státech se usadil v bostonské oblasti. Mluví rusky, anglicky a německy a je držitel magisterského titulu z Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University.
Autor fotografie: archiv Ilyi Lozovského