Rolla Sabri Al-Dura je bývalá novinářka. Od roku 1999 pracovala v palestinské televizi jako produkční. Tam poznala i svého manžela, kameramana. „Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná. Narodilo se jim jediné dítě, syn. Dnes už je naživu jen ona.
K tomuto textu jsme vydali i podcast. S Pavlou Holcovou ho natočil Miroslav Tóth. České znění: Renata Klusáková, Daniela Čermáková, Petr Gojda. Všechna audia investigace.cz najdete v kanálu podcastu Odposlech, k jeho odběru se můžete přihlásit tady.
Rolla Al-Dura žije v jedné z chudších čtvrtí egyptského hlavního města Káhiry. Dům je paneláková holostavba s výtahem, který rozhodně nebudí důvěru. Vykachličkovaný vstup zdobí orientální lampa a na girlandě jsou zavěšené stovky malých vlaječek s postavičkami z animovaných filmů. Vchod hlídá paní zahalená v nikábu s malým synem. Po stěnách se táhne spleť hadic, které přivádějí vodu z malého kompresoru do jednotlivých bytů.
Bytem, zařízeným pouze prázdným nábytkem, se Rolla pohybuje na vozíku. Posadí nás na pohovku a rozbalí papírovou krabici s arabským cukrovím, z kterého odkapává do mého poznámkového bloku cukrový sirup. Je šťastná, včera se na zlomek vteřiny už sama postavila. Z Gazy se dostala na humanitární vízum, protože potřebovala urgentní lékařské ošetření poté, co její dům zasáhla bomba.
Půl sedmé ráno
Když začala izraelská invaze do Gazy, Rolla byla spolu s manželem a synem doma. „Bylo asi tak 6:30 ráno. Všichni jsme spali. Bydleli jsme v nejvyšším poschodí. Najednou jsme uslyšeli divné zvuky. Na zvuky odpalovaných raket jsme byli docela zvyklí, ale tohle bylo jiné. Bomby padaly odevšad, ze všech směrů. Nechápali jsme, co se to děje,“ vzpomíná Rolla na první den invaze. „Cítila jsem, že tohle je konec. Že je po všem. Obrátila jsem se na manžela a řekla mu: ‚Je po všem. Gaza už není.‘“
Přestože se k nim dostala informace, že izraelská armáda nebude bombardovat vrchní patra budov, museli se evakuovat už třetí den po začátku invaze. „Ten den byl těžký. Poslali nás do stanu v uprchlickém táboře Al-Maghazi. Naštěstí jsme se mohli přesunout k mojí tchyni. Cesta byla děsivá, všude byly letadla a bomby,“ popisuje Rolla začátek války.
„Ozvala se mi matka, která tehdy bydlela s mými sourozenci. Museli odejít, evakuovat se. Přestěhovali se do malého, temného bytu mé velmi chudé tety. Byt byl v zoufalém stavu. Matka se o sebe už nedokáže postarat, tak jsem se tam nastěhovala také, abych o ni pečovala,“ vysvětluje Rolla další přesun.
V bytě byla jen jedna místnost, obývák a kuchyňka. Rolla s mámou spaly na společné matraci v rohu pokoje, čelem k sobě. Ve stejné místnosti spal ještě Rollin bratr se svou ženou. „Pořád kolem nás něco padalo a vybuchovalo. Každý den, buch buch buch. Byli jsme úplně vyděšení, děti křičely strachy. A pokaždé, když výbuchy na chvíli přestaly, jsme se všichni zkontrolovali a řekli si: ‚Díky bohu, zatím dobrý.‘“
Místo vzduchu písek
„Uprostřed jedné noci jsem se vzbudila, protože máma začala divně chrčet. Nic jsem ale neviděla, byla absolutní tma. Všude byl jen prach a písek. Chtěla jsem jí pomoct, ale spadla jsem a rozbila si hlavu. Vzduch se proměnil v prach a písek, dusila jsem se. Snažila jsem se z toho prachu vynořit. Ale nemohla jsem se pohnout, v něčem mi uvízla noha. Myslela jsem jen na mámu, doplazila jsem se k ní a odvalila z ní suť,“ popisuje Rolla první přímou zkušenost s bombardováním. Matka později zemřela.
Zároveň je přesvědčená, že nikdo z nich si zásah bomby nepamatuje proto, že byli v bezvědomí kvůli nedostatku kyslíku. Pokud je její interpretace správná, mohlo se jednat o termobarickou bombu, jejíž použití ale zakazují mezinárodní dohody. Izraelská armáda se ovšem v propagačním videu IDF k užití těchto zbraní v Gaze sama přiznává.
„Po náletu dům vypadal jako z hororu, jako když se člověk dívá na americké akční filmy. Výbuchy a tak. Celá čtvrť zmizela. Všude sanitky a vyprošťovací auta.“ Následkem bombardování měla Rolla zlomený kotník, sama nedokázala slézt ze sutin, volala o pomoc. Nakonec ji naložila sanitka a odvezla do nemocnice. „Na příjmu to vypadalo spíš jako v márnici.“ Nohu jí zasádrovali a posadili ji do rohu. „Zůstala jsem celou noc vzhůru a klepala se strachy, to místo bylo ztělesněné šílenství.“
Tohle dítě hoří zevnitř
O týden později se dozvěděla, že raketa zasáhla i rodinu jejího dalšího bratra. Ten na místě zemřel a s ním i jeho dcera. Malý syn skončil na jednotce intenzivní péče v nemocnici, nereagoval. „Jmenoval se Karim. Bylo to malé, roztomilé dítě,“ vzpomíná na něj něžně Rolla. „Byl celý popálený bílým fosforem. Celé tělo. Bratrovi řekli, že jeho syn hoří. Že celé jeho tělo uvnitř hoří.“
Nebyla to ale jediná zkušenost s nálety. Rolla se i s manželem a osmnáctiletým synem po návratu z nemocnice přestěhovala do bezpečnějšího bytu v centru Pásma Gazy, do oblasti Deir al-Balah. Jednoho dne se jí syn svěřil, že se mu zdálo, že zemřel. Přesně o dva dny později se Rolla uprostřed noci vzbudila s tím, že někam padá. „Ve vzduchu jsem dělala strašné přemety. Myslela jsem na to, že nechci zemřít. A nebo když zemřu, tak ať mě to aspoň nespálí,“ popisuje další noc hrůzy.
Když dopadla, necítila žádnou bolest. „Byla jsem jen strašně unavená, jako by na mě padla obrovská tíha. Vše bylo zpomalené.“ Během pár vteřin propukl obrovský požár. Začal hořet i svetr, který měla na sobě. „Najednou mě někdo zvedl a svetr ze mě svlékl. Dolů mě sundali na jakési plošině. Pak jsem omdlela,“ vzpomíná Rolla.
„Když jsem se probrala, seděl vedle mě malý kluk. Řekla jsem mu, ať zavolá sanitku, ale strašně se lekl, začal křičet a utekl. Nechápala jsem, co vyšiluje. Protože jsem netušila, jak vypadám. Byla jsem celá popálená,“ vypráví. Sanitka ji odvezla do nemocnice. Přesun si už nepamatuje, neboť během převozu ztratila vědomí. Probrala se až v nemocnici na sále.
Paní, vždyť jste mrtvá
„Seděli kolem mě doktoři a stříhali mé tělo nůžkami. Začala jsem křičet. Byla jsem úplně zmatená, vůbec jsem nechápala, co se děje. Řekli mi, že jsem dostala šok, ztratila vědomí a oni mě operovali. ‚Nikdo z nás netuší, co se s vámi děje. Byla jste mrtvá. Oživovali jsme vás spíš proto, abychom měli čisté svědomí. Byli jsme tu s vámi, ale vy jste byla mrtvá. A teď křičíte!‘ řekl mi doktor po mém procitnutí při operaci. Měla jsem na sobě spoustu otevřených ran. Otevřené zlomeniny nohou, celou tvář i ruku popálenou.“
Rolla následně prodělala řadu popáleninových operací. Mezitím se dozvěděla, že během náletů zemřela její matka i manžel. Potom přišla i o syna, o kterém dodnes mluví v přítomném čase, jako by byl stále naživu.
„Syn zrovna hledal signál. Vyšel s mobilem na ulici, sedl si na židli před domem a někdo ho střelil do hlavy. Na ulici všichni říkali, že mu nic není. Ale já věděla, že mu hlavou prolétl náboj. Nemohla jsem za ním jít, nemohla jsem chodit. Tak jsem jim řekla, ať mi přinesou židli, na které seděl, když ho střelili. Byla celá od krve,“ vypráví Rolla. „Bylo mi jasné, že je mrtvý.“
„Než usnu, brečím. Ráno se vzbudím a brečím. Přišla jsem o všechno. Přišla jsem o syna. Velmi jsem ho milovala. Přišla jsem o rodinu. Přišla jsem o domov. Domov je teplo a něha a místo, kde spíme. I kdyby ten domov neměl žádná okna.“
Autorka textu: Pavla Holcová s přispěním Mohameda Zidana a Selmy Mhaoud