Minulý týden spatřila světlo světa kauza Pandora Papers, tedy sbírka dokumentů uniklých ze 14 právních kanceláří, které zakládají a spravují offshorové firmy. Jaký je rozdíl mezi offshory a daňovými ráji a k čemu se používají? Na jaké úrovni spolu finanční instituce jednotlivých zemí spolupracují a co se stane, když je někdo podezřelý z praní špinavých peněz, vysvětluje Petr Kranda, odborník na finanční kriminalitu z poradenské firmy PWC.
Jaký je rozdíl mezi offshorem a daňovým rájem? A k čemu se používají?
Offshore jako termín vznikl v Anglii a v Americe, jakožto něco, co je za vodou. V našem středoevropském pojetí to tak úplně neplatí. Je to spíš pojmenování, které se vztahuje na země, kde mají nízké daně. Offshory se využívají také například k založení společností používaných k optimalizaci daňového zatížení firem. Anebo k tomu, že je v těch zemích laxnější přístup ke zveřejňování společníků a vlastníků jednotlivých firem.
Média i odborníci do pojmu offshore dnes zahrnují i Lucembursko nebo Irsko, právě kvůli nízkému daňovému zatížení korporací.
Dají se tedy rozdělit země podle toho, zda se jedná o offshore, nebo daňový ráj?
Dají, daňový ráj se využívá k optimalizaci daní, offshore garantuje anonymitu. Ale v některých zemích může být obojí – jak anonymita, kdy skutečného majitele firmy zastupuje nějaký nastrčený ředitel, tak nízké daňové zatížení.
Do jaké míry jsou takové firmy legální?
Odpověď je nutné rozdělit – za prvé musíte brát v potaz, co je legální v zemi, kde firmu zakládáte, a za druhé, co je legální v zemi, kde žijete nebo podnikáte. Napadá mě konkrétní příklad: ruští občané, pokud chtějí vykonávat veřejné funkce, tak nesmějí vlastnit nemovitosti v zahraničí. A naopak země, které zakládání anonymních firem více či méně aktivně umožňují, protože z toho finančně profitují. Zájemci pak mohou přes takovou anonymní firmu nakoupit majetky. Nebo například lidé z politicky méně stabilních zemí převádějí své peníze do offshoru, protože zjednodušeně řečeno nevědí, kdy nastane nějaký převrat a mohli by o ty peníze přijít.
Vlastnictví společnosti s utajeným majitelem může být ze společenského hlediska zcela legitimní. Pokud jste například známá osobnost, tak nutně nepotřebujete, aby všichni věděli, co vlastníte za nemovitosti. To ale nemusí znamenat, že řádně neplatíte daně.
Dalším příkladem je Irsko, na které byl ze strany Evropské unie vyvíjen velký tlak, aby zvýšilo svou korporátní daň. Důvod byl zřejmý, Unie chtěla předejít tomu, aby mezi členskými státy neprobíhala de facto soutěž o to, kdo nabídne nižší daně. Například mezi zeměmi G20 se v nedávné době konaly schůzky ohledně toho, jak nastavit jednotnou minimální korporátní daň, aby mohly jednotlivé státy dotlačit alespoň velké nadnárodní společnosti k tomu, že budou platit daně ve všech zemích, kde jsou ekonomicky činní. To se týká těch velkých korporací, které si v době, kdy jednotná minimální daň neexistuje, najmou účetní firmu, která pro ně vymyslí nejlepší scénář, jak daňově optimalizovat.
Vlastnění anonymní firmy v zahraničí nebo optimalizování daní může být sice legální, ale současně i neetické.
Je to tak, záleží nejen na nastavení zákonů, ale i celé společnosti, jejich principech, kterými se chce řídit. Takto se vytvářejí určité meze, mezi nimiž ty společnosti operují. Například některé firmy pravděpodobně zákony neporušují, ale pohybují se na pomyslné hranici. Diskuse o jednotném daňovém zatížení je proto rozhodně krok správným směrem, zvláště pro menší nebo méně dominantní státy.
Existuje nějaký návod, jak rozeznat, že se v daném případě jedná o praní peněz, nebo že jde „jen“ o daňovou optimalizaci? Lze to poznat třeba podle toho, jakou konkrétní zemi jedinec nebo firma k těmto postupům použije?
Jde to poznat podle toho, jak k těmto věcem přistupují finanční instituce konkrétních zemí a jak vypadá nastavení jejich interních předpisů, které jsou potřeba k tomu, aby se do nějaké země mohly převést nebo z ní vyvést finance. Jde to však poznat i na délce dané offshorové struktury – čím je delší, tím je podezřelejší. Většinou bývá hranice pro vyhodnocení rizikovosti daného klienta postavená na maximálně třech společnostech, které tvoří offshorové schéma.
To je příklad toho, jak funguje AML politika (proti praní peněz) v bankách?
Přesně tak. Každá banka by si klienta před tím, než jej přijme, měla vyhodnotit z pohledu rizika praní peněz. Je tam několik faktorů, například to, odkud klient pochází, kde je registrovaný. Zároveň má banka z hlediska právních a regulačních požadavků povinnost každého klienta identifikovat, v případě právnických osob – tedy společností – identifikovat vlastníky, a to do určitého vlastnického procenta, tedy majitele aktiv té společnosti. Současně by také měla identifikovat osoby, které s danou společností nakládají, například ředitele. V některých bankách to mají nastavené tak, že když od klienta k vlastnické struktuře (ke skutečnému majiteli) vedou více než tři články, vyhodnotí jej jako rizikového.
Protože je to už moc komplikované?
Ano, a čím víc je to komplikované, tím větší je to varovný signál. Samozřejmě existují nadnárodní společnosti, které mají různé pobočky v různých zemích a které se dále větví, například podle funkce (servis, prodej). Někdy tedy ta složitá struktura má své opodstatnění.
Jak banka s těmito složitými klienty následně pracuje?
To se promítá do dvou aspektů. Zaprvé se banka podrobněji zaměří na identifikaci daného klienta, vyžádá si dodatečné dokumenty, například o původu majetku, a pak zhodnotí, jestli je vůbec možné, aby takové majetky prověřovaný klient nabyl. Zároveň, jestliže klienta přijme, mnohem zevrubněji sleduje, jak se chová, co provádí za transakce a podobně.
To znamená, že když je někdo jednou vyhodnocen jako rizikový, už se toho statusu nemůže zbavit?
V podstatě ano, finanční instituce vynaloží větší úsilí na sledování rizikovějších oblastí, protože by nedávalo smysl sledovat všechny oblasti stejně. Také se může stát, že banka klienta vyhodnotí jako někoho, s kým nechce mít nic společného – třeba na základě kritérií, jakými jsou země původu nebo druh obchodu, který zákazník provozuje, případně kde jej provozuje – a odmítne ho. Banky nemají povinnost otevřít účty každému a mohou posoudit, do jaké míry rizika jim daný klient „stojí za to“.
Co nastane poté, když banka vyhodnotí klienta jako podezřelého?
Je nahlášen na její interní útvar, který tato rizika analyzuje. Pokud jej vyhodnotí jako rizikového, nahlásí jej Finančně analytickému úřadu (FAÚ). Zároveň si banka rizikové klienty každý rok kontroluje, takže znovu projdou kontrolou dokumenty o místě a předmětu podnikání, vedení a majitelích firmy, kontrolují se i pohyby na účtech a podobně. Jednotlivé banky tuto činnost samozřejmě vykonávají s různou pílí a přístupem.
Jaký je rozdíl v ochotě nahlašovat rizikové klienty mezi „klasickými“ velkými bankami a těmi menšími? Je pravděpodobnější, že menší banka takového klienta nenahlásí, protože je nejspíš bohatý a zkrátka se jí to vyplatí?
Nemyslím si to, alespoň v rámci velkých bank. Interní směrnice většinou vytváří globální vedení bank, takže by všechny odnože měly dodržovat stejná pravidla. Je ale možné, že velké banky budou kontrolovány přísněji, protože tam jednoduše existuje větší prostor pro chybu AML analytiků. U nás provádí každoroční kontrolu velkých bank Česká národní banka, někdy i v kombinovaném týmu s FAÚ. Jde přece i o stabilitu velkých bank, nikdo nechce, aby se tam systematicky dělo něco, co může poškodit celý trh.
Kdo jsou ti malí hráči, kteří spíše uniknou kontrole?
Například různé směnárny nebo platební společnosti, zkrátka malé finanční instituce. Setkáváme se však i s tím, že nějaká finanční instituce má pobočku na českém trhu, ale registraci v Pobaltí – protože regulační dozor tam nemusí být tak přísný.
Existují v Evropě země známé svým přísným bankovním tajemstvím?
Myslím, že už ne. Takové Švýcarsko před dvaceti lety by bylo dobrým příkladem, ale už i tam se to změnilo. Země dnes spolupracuje s ostatními na potírání praní špinavých peněz a tento zájem řadí nad v minulosti těžko prolomitelné bankovní tajemství.
Takže to už není, co to bývalo? Vyvíjí se tato situace lepším, transparentnějším směrem?
Určitě, myslím, že s tím souvisí i iniciativa zemí G7 a G20 po finanční krizi v roce 2008, kdy zatlačily na vybrané, méně přizpůsobivé země, aby více sdílely informace. Na dodržování pravidel proti praní peněz posledních třicet let dohlíží i organizace při OSN (Financial Action Task Force, pozn. red.), která vydává doporučení, v rámci nichž se jednotlivé země navzájem monitorují a hodnotí. Následně tato instituce poukazuje na problematická místa, ať už se jedná o nedostatečnou legislativu, regulaci nebo nastavení kontrol. Země, která má tyto problémy, se pak může ocitnout na „šedém seznamu“, což ji pro banky a obecně trh činí neatraktivní, a taková země posléze chudne, protože v podstatě nemá jak obchodovat se světem.
Jak funguje automatická výměna informací? Děje se jen mezi finančními úřady nebo i mezi bankami?
Pouze mezi finančními úřady. Banky mají v tomto ohledu dost svázané ruce, protože musí ctít zákony o ochraně osobních údajů a bankovní tajemství. Jednotlivé banky mezi sebou nekomunikují, od toho jsou právě finanční úřady, aby shromažďovaly informace z jednotlivých bank a potom nějak jednaly.
Takže dvě banky mohou nahlašovat stejného klienta a nevědět o tom?
Ano, může se stát, že z jedné banky do druhé jde podezřelá transakce a obě ji tak vyhodnotí. Nikdy však nenastane situace, aby jeden bankovní kontrolor zvedl telefon, zavolal svému protějšku a řekl mu: „Podívej na tu transakci, pojď, nahlásíme ji spolu.“
Co se děje po nahlášení takové podezřelé aktivity?
To už záleží na rychlosti a schopnosti FAÚ vyhodnotit dané podklady a nějak reagovat. Pokud má banka výrazné podezření, může platbu na 3 dny zastavit a požádat FAÚ, aby zhodnotil, zda platba vůbec může proběhnout. Jestliže se FAÚ nevyjádří, platba po uplynutí lhůty proběhne. Může to ale být i proto, že FAÚ pracuje na nějakém větším případu a zrovna se hodí, aby platba proběhla.
Jak komunikují jednotlivé finanční úřady mezi sebou? Existuje nějaká sdružující organizace?
Pro celý svět neexistuje, na evropské úrovni se takto začíná pracovat. Právě nedostatečné přeshraniční komunikace se budou snažit využít ti, kdo potřebují vyprat peníze. Tady jsme zpět u složité offshorové struktury – když má jeden člověk různé, navzájem se vlastnící firmy po celém světě, těžko pak někdo dosleduje, kdo je na konci schématu. Takže čím více zemí je ve schématu zastoupeno, tím déle bude trvat, než se to vyšetří. Než třeba český úřad zjistí, koho oslovit v Gibraltaru a zda má s touto zemí náležitou smlouvu, podezřelé peníze přetečou někam do ztracena. V Evropské unii existuje bankovní autorita, Evropská banka, která dohlíží na činnost jednotlivých finančních regulátorů – například na to, zda nejsou v jedné zemi benevolentnější kontroly než v jiné, nebo jestli se regulátor se zástupci banky nekamarádí a nezahlazuje jejich průšvihy ve stylu, „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Před více než deseti lety regulátoři skoro nedávali pokuty za nedůslednost kontroly nebo toleranci bank k podezřelým transakcím. Dnes už jsou přísnější, ale banky si přesto spočítaly, že když dostanou malou pokutu jednou za pět let, pořád se jim to vyplatí.
Tudíž se pokuty nastavily vyšší, aby se banky skutečně vyděsily?
Ano, zkrátka se jim nesmí vyplatit zákony a regulace nedodržovat. Navíc bylo v druhé polovině července oznámeno, že by měla vzniknout nová instituce proti praní peněz – AML Authority – která má jednotlivé regulátory sjednotit a pomoci s dozorem. Regulátoři finančních trhů a vyšetřující orgány v Evropě už teď úzce spolupracují, například při identifikaci rizikových institucí. Přeshraniční spolupráce je dále rozvíjena i mimo hranice EU, ovšem praktická implementace bývá komplexnější vzhledem k rozdílným zákonům a právnímu rámci jednotlivých zemí.
Jestliže jako Čech budu mít firmu například v Karibiku a někdo mě nahlásí na tamní finanční úřad, dozví se o tom český FAÚ?
Většinou ne, podobně by to fungovalo v Evropské unii. Podle mé zkušenosti ve všech členských zemích Unie markantně roste počet nahlašovaných aktivit – pak můžete rovněž sledovat, že některé instituce reportují málo, protože mají například špatně nastavené postupy, a některé pro jistotu zase víc – je na každém finančním úřadu, jak se s tím potom vypořádá, jaké má kapacity ty informace zpracovávat a vyhodnotit jejich relevanci. V případě nějakého karibského ostrova tamní FAÚ nemá žádný důvod, proč něco hlásit do Česka. Oni si řeší pouze to, zda a jaké jejich zákony ten člověk porušil.
Vůle sdílet informace tam tedy není?
Spíš nejsou kapacity. Jako čeští daňoví poplatníci bychom přece také nechtěli, aby náš FAÚ plýtval prostředky na cizí firmu, která tady legálně působí, ale porušuje cizí zákony. Ostatně kdo ví, co by se stalo, kdyby FAÚ vynaložil úsilí a kontaktoval adekvátní instituci v domovské zemi té firmy, možná by se tam tím podnětem vůbec nezaobírali.
Petr Kranda je mezinárodním odborníkem v oblasti zamezování praní špinavých peněz. Posledních několik let pomáhá v pozici nezávislého poradce v této oblasti klientům v Evropě, USA, na Středním východě a v Asii. Mezi jeho klienty patří banky, finanční instituce i veřejné instituce, kterým pomáhá s identifikací možných rizik spojených s praním špinavých peněz a zlepšováním interních kontrol. V minulosti strávil několik let v Hong Kongu, kde se zaměřoval na stejnou problematiku. Svou profesní kariéru začal a několik let pracoval pro finanční instituce v londýnském City.