Dmitrije Strešinského, odsouzeného pašeráka zbraní a výrobce pistolí v karlovarské zbrojovce Archon Firearms, sleduje kyjevský investigativní novinář Leonid Frosevič již od devadesátých let. V rozhovoru s redakcí investigace.cz mu jako starému známému proto familiárně říká „Dima“. Soudnímu procesu v italském Turíně, kde byl Strešinskij odsouzen za pašování zbraní do Chorvatska, věnoval svou knihu Turínská šachovnice, za níž získal novinářská ocenění. Po zbraních, jež italská policie zadržela na lodi Jadran Express, novinář dodnes pátrá.
Kdy jste poprvé slyšel jméno Dmitrij Strešinskij?
V roce 1993 – tehdy údajně dorazil do Ukrajiny s kufříkem plným dolarů. Působil jsem v té době jako investigativní novinář v listu Kyjevské vědomosti a věnoval jsem se korupci na ministerstvu obrany, v silových strukturách a ve vládě. Od svých zdrojů jsem se dozvěděl, že v prostředí vojenských struktur se pohybuje člověk jménem Strešinskij – a nabízí generálům, plukovníkům a úředníkům ve vedoucích pozicích úplatky za pomoc při získání povolení pro prodej ukrajinských zbraní do zahraničí. Tato informace mě sice zaujala, ale tenkrát jsem o něm nevěděl víc. Postupem času jsem však začal jeho taktice rozumět lépe.
V čem ta taktika spočívala?
Používal falešné certifikáty konečných uživatelů. Pocházely z řady afrických států a bylo na nich napsáno, že mají zájem zakoupit ukrajinské zbraně a munici.
To se tenkrát nedalo zjistit, že byly padělané?
Bylo to na začátku devadesátých let, v době, kdy vznikl nezávislý ukrajinský stát. Naše úřady tehdy neměly žádnou možnost, jak pravost těchto certifikátů ověřit. Ve spoustě zemí jsme neměli ani ambasády. Systém ověřování dokumentů byl v počátečním stádiu vývoje, mechanismy pro odhalení podobných podvodů se teprve vyvíjely. A Strešinskij tuto situaci zneužil.
Po rozpadu Sovětského svazu zůstalo Ukrajině mnoho zbraní a munice a stát potřeboval spíše zahraniční měnu – dolary – pro rozvoj ekonomiky. Chyběly skladovací kapacity pro uskladnění zbraní, u některé munice navíc končila doba její funkčnosti. Zbavit se těchto zásob bylo logické, zejména když existovala poptávka po zbraních. Strešinskij získal kontakty z okolí prvního ukrajinského prezidenta Kravčuka – navázal vztahy se šéfem jeho ochranky a s poradci ve vojenských otázkách. Přes tyto kontakty posílal prezidentovi dopisy s žádostí o urychlení procesu schvalování a exportu zbraní. Jenže netušil, že se dostal do hledáčku SBU (Služba bezpečnosti Ukrajiny, ukrajinská civilní kontrarozvědka, pozn. red.).
Čtvrtá a poslední dodávka zbraní pocházela z Běloruska, nikoli z Ukrajiny. Asi přece jenom nastal nějaký problém?
Strešinskij uprchl z Ukrajiny v květnu roku 1993. Předtím byl několikrát předvolán k výslechu v souvislosti s vývozem zbraní. Tou dobou ho už sledovaly tajné služby. Možná ho někdo z jeho zdrojů varoval, nebo intuitivně vycítil, že je na čase utéct. Ve stejném roce uzavřel obrovskou smlouvu s běloruským státním podnikem, který měl na starosti export a prodej zbraní.
Podle stejného mechanismu jako předtím v Ukrajině?
Ano, znovu použil falešné certifikáty. Běloruské úřady požádaly Ukrajinu o tranzit vlaku naloženého zbraněmi, jenž mířil do černomořského přístavu Okťabrsk. SBU už věděla, že neputují do Afriky, ale do Jugoslávie. Chtěli Strešinského přistihnout na místě činu, proto se rozhodli zkontrolovat, kam zamíří i běloruská dodávka.
Bělorusové o tomto plánu nevěděli?
Podle mých informací ne. Když tedy zbraně dorazily do přístavu, čekala tam na ně loď Jadran Express, kterou si Strešinskij pronajal. Loď měla za sebou už několik plaveb s nákladem zbraní na Balkán včetně Chorvatska – plula pod maltskou vlajku, ale posádku tvořili Chorvati. Agenti SBU ukryli na lodi techniku, která umožnila sledovat její polohu – jednalo se o první společnou operaci tajných služeb Ukrajiny a Velké Británie. Chtěli vědět, kam se loď vydá. Strešinskij na palubě samozřejmě nebyl. Loď odplula z Ukrajiny a následně ji zadrželi v Jaderském moři, když
vstoupila do italských výsostných vod. Speciální hlídka NATO ji donutila zakotvit. Po prohledání lodi italská policie nalezla tuny zbraní a munice. A tak začalo náročné vyšetřování, které trvalo dlouhé roky.
Strešinského zatkli teprve v roce 2000. Jak je možné, že po něm pátrali šest let?
Ukrajina požádala Interpol o jeho zařazení na seznam hledaných osob, ale po nějaké době bylo pátrání z neznámých důvodů zrušeno. Strešinskij se svobodně pohyboval po světě až do roku 1997, kdy byl zadržen ve Francii, kde ho podezírali z praní peněz z prodeje zbraní, ale nakonec byl propuštěn. Definitivně byl zatčen v Německu až v roce 2000 a odvezen do Itálie. Takto se dostal před soud v Turíně.
Jak velkou pozornost věnovala ukrajinská média turínskému procesu?
V Ukrajině proces způsobil obrovský poprask. Ve svých výpovědích italským vyšetřovatelům Strešinskij údajně odhalil mezinárodní mafii, jež měla na svědomí nelegální dodávky zbraní. Sám sebe popsal jako jejich loutku.
V čele té mafiánské skupiny měl podle něj stát tehdejší šéf SBU Jevhen Marčuk?
Ano, ale nejen on. Strešinskij ukázal na celou řadu ukrajinských činitelů a také na své bývalé partnery z moskevské společnosti Syntez – Aleksandra Žukova, Leonida Lebeděva a další. Informace o tom, že ukrajinští vysoce postavení úředníci figurovali v kauze mezinárodní mafie, nemohla zůstat v ukrajinských médiích nepovšimnuta.
Soudnímu procesu v Itálii se obzvlášť věnovala mediální korporace, kterou v té době vlastnil tehdejší ukrajinský poslanec Andrij Derkač. Mimochodem se posléze ukázalo, že to byl ruský špion pracující pro GRU, ruskou zpravodajskou službu. (V roce 2021 byl Derkač zařazen na americký sankční seznam kvůli pokusu o ovlivnění amerických prezidentských voleb v roce 2020. Dle zjištění SBU Derkač také vytvořil síť soukromých bezpečnostních společností, které podporovaly vstup ruské armády do ukrajinských měst. V roce 2023 byl zbaven ukrajinského občanství, pozn. red.). Derkač měl zájem na tom, aby se výpovědi Strešinského co nejvíc medializovaly. V jeho novinách se neustále objevovaly titulky, které Marčuka a ukrajinského prezidenta obviňovaly z krytí Strešinského a zacházely s tvrzeními Strešinského jako s hotovými fakty.
V čem spočíval Derkačův zájem?
Šéfoval v té době největším ukrajinským podnikům, například společnosti pro výrobu jaderné energie Energoatom, a díky svým kontaktům získával výhodné státní zakázky a vyhýbal se placení daní. Jenže s příchodem Marčuka v roce 1999 tomu byl konec. Pro Derkače byl soud se Strešinským skvělou příležitostí pomstít se Marčukovi. Navíc se Strešinskij a Derkač znali ještě z doby, kdy Strešinskij podnikal v Moskvě.
Italští prokurátoři nejdříve uvěřili Strešinského výpovědím – měli pocit, že skutečně rozplétají síť mezinárodního organizovaného zločinu. Jenže Strešinskij lhal. V Itálii existuje speciální zákon, který se týká udávání organizovaných zločineckých skupin a tomu, kdo takto spolupracuje s vyšetřovateli, umožňuje získat nižší trest. Advokáti Strešinského o tom věděli. Nakonec se nic z toho, co Strešinskij řekl, nepotvrdilo, až na samotná fakta o dodávkách zbraní, uzavřených smlouvách a zfalšovaných certifikátech.
Takže soudci jeho příběhu neuvěřili?
U soudu svědčila celá řada lidí z okolí prezidenta a Služby bezpečnosti Ukrajiny a jejich výpovědi byly v rozporu s tím, co Strešinskij vyšetřovatelům řekl. Mezi svědky byl šéf kontrarozvědky, jenž podrobně popsal roli ukrajinských zpravodajských služeb při dopadení Strešinského. Mám na mysli generála Vladimira Petenka, bývalého asistenta prvního prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka. V Itálii svědčil i plukovník Vladimir Kuliš, zástupce šéfa kontrarozvědky SBU, který už v roce 1992 dostal rozkaz od Jevhena Marčuka, aby zahájili sledování Strešinského s cílem odhalit celý mechanismus fungování kanálu obchodu se zbraněmi. Operace dostala název Stratég.
Strešinskij byl nakonec odsouzen k necelým dvěma letům podmíněného vězení a pokutě 516 eur. Co si o tom rozsudku myslíte?
Zarazil mě i spoustu dalších lidí, co tento proces sledovali. Vždyť propašoval do Jugoslávie tuny zbraní! Chorvatská posádka lodi v čele s kapitánem Kuzmou Mědaničem byla také propuštěna a osud zachycených zbraní zůstal rovněž záhadou. Minulý rok jsme natočili a vydali investigativní film, v němž popisujeme pátrání po zbraních – zda jsou pořád na italské vojenské základně na ostrově Santo Stefano. Naše redakce požádala italské úřady o oficiální vyjádření k tomu, kde se nacházejí a v jakém počtu, ale nedostali jsme žádnou odpověď. Itálie přitom vojensky podporuje Ukrajinu v současné válce s Ruskem a mohla by ty zbraně poslat zpátky Ukrajině.
Nebudou už prošlé? Vždyť pocházely ještě ze sovětských dob…
Samozřejmě že některé už asi funkční nebudou. Ale například náboje by stále mohly být bojeschopné a mohli bychom je teď využít na frontě. Navíc jsou to zbraně zachycené během nelegální přepravy a Itálii nepatří. Bylo by to i symbolické, kdyby byly vráceny do Ukrajiny.
Záhada zbraní z lodi Jadran Express
Zbraně zadržené na lodi Jadran Express, včetně 400 dálkově řízených střel, a poté uložené na vojenské základně italského ostrova Santo Stefano měly být podle serveru Altreconomia zničeny už v roce 2006. Ke zničení však nedošlo a v roce 2009 byl v Itálii připraven návrh „ad hoc“ zákona, který měl post factum odůvodnit, proč nedošlo ke zničení zbraní, a umožnit italské vládě je zestátnit. Návrh však nebyl schválen a zákon proto nevstoupil v platnost.
V roce 2011 se italský Výbor pro zahraniční věci a obranu navzdory tomu rozhodl poslat část zbraní na podporu protivládních sil v Libyi – tamním Kurdům. Podle informací serveru byly zbraně skutečně přemístěny z ostrova Santo Stefano na pevninu, jejich současná poloha ale není známa. Není ani zcela jasné, o jak velké množství zbraní se jedná. Podle odhadů novinářů měl náklad uložený na Santu Stefanu maximálně 900 tun oproti oficiálním 2 000 tunám, které byly zachyceny na lodi Strešinského.
Mladší bratr Strešinského Vladimir žije v Rusku, donedávna byl pravou rukou oligarchy Ališera Usmanova. Co starší Dmitrij, zanechal v Rusku nějakou stopu?
Ano, po turínském procesu se Strešinskij vydal do Moskvy, založil tam firmu Arsenal a pronajal si prostory v budově Státního muzea ozbrojených sil. V roce 2012 spolu s italským partnerem Nicolou Bandinim představil svou první pistoli Striž, která v mnoha ohledech kopírovala rakouský model Glock. Pomocí svého spojence v Kremlu, tehdejšího vicepremiéra Dmitrije Rogozina (bývalý šéf státní korporace pro kosmické aktivity Roskosmos, od roku 2023 poslanec za anektovanou Záporožskou oblast, pozn. red.), se Strešinskij pokusil prodat tuto zbraň ruské armádě. Na svou stranu dokonce získal exprezidenta Dmitrije Medvěděva.
Ano, narazila jsem na fotografii, kde Medvěděv tuto pistoli osobně testuje.
Pistole nakonec neprošla zátěžovými zkouškami. Strešinskij se ale snažil dostat i do ruské politiky. Těsně před anexí Krymu vstoupil do koordinačního výboru vojenského Hnutí DON, „dobrovolnického hnutí se speciálními cíli“, kterému se přezdívalo „speciální Putinovy jednotky“ („Putinův specnaz“). Hnutí bylo napojeno na nacionalistickou politickou stranu Vlast (v ruštině „Rodina“), jejímž spoluzakladatelem byl též Dmitrij Rogozin. (Základem programu strany je nacionalismus a věrnost prezidentovi Vladimiru Putinovi, který je pro stranu zárukou vlastenectví, poz. red.)
Strešinskij se také dostal do Rady vojensko-průmyslové komise při vládě Ruské federace. Tato komise se zabývá rozvojem partnerství veřejného a soukromého sektoru v zájmu vytvoření a výroby nové generace zbraní, vojenského a speciálního vybavení. Zpětně se dá říct, že Strešinskij se v podstatě podílel na vývoji a přípravě vybavení ruské armády pro útok na Ukrajinu. Na Západě to ale nikdo neví.
Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz