Mezinárodní pašerák zbraní vyrábí pistole v karlovarské továrně. Kdo je Dmitrij Strešinskij?

Během války v Jugoslávii Strešinskij ignoroval embargo a pašoval zbraně do Chorvatska. K těmto účelům si nechával vystavovat falešné certifikáty příjemců zbraní z afrických zemí. Jeho jméno ale najdeme i ve vyšetřovacím spisu o vlivu Ruska na americké prezidentské volby v roce 2016, a to kvůli nelegální zbrojní zakázce pro Ázerbájdžán. Bývalému kazašskému diktátoru Nursultanu Nazarbajevovi zase nakupoval soukromá letadla. Mladší bratr Vladimir Strešinskij je pro změnu pravá ruka jednoho z nejmocnějších ruských oligarchů Ališera Usmanova. I proto se Vladimir ocitl na americkém sankčním seznamu. V Česku má Dmitrij Strešinskij stále ve svém vlastnictví firmu Arsenal Collection, jež v karlovarské továrně vyrábí nový model pistole pod značkou Archon Firearms.

Jde o samonabíjecí pistoli, které říkají „český zázrak“. Samotný model zbraně vyvinula společnost Arsenal Collection, jež patří ukrajinskému rodákovi Dmitriji Strešinskému. Stejně jako další firmy s podobnými názvy, které vyvinuly i předchozí typy této zbraně. Další společnosti podnikatele, jenž je zároveň občanem Francie, Ruska, Británie, Kazachstánu, Paraguaye a Izraele, se nacházejí po celém světě – v Itálii, Rusku, na Slovensku, na Kypru a v USA.

Zbrojařský baron 

Dne 8. března roku 1994 zadržela italská policie ve spolupráci s hlídkami NATO nákladní loď Jadran Express, přepravující z Ukrajiny 133 kontejnerů, v nichž bylo ukryto skoro dva tisíce tun zbraní včetně třiceti tisíc samopalů AK-47, čtyři sta dálkově řízených raket, deset tisíc protitankových raket, protitankové miny a dvaatřicet milionů nábojů. Zbraně pocházely z Běloruska. Podle interních lodních záznamů šlo již o čtvrtou plavbu s obdobným nákladem směřujícím na Balkán.

Dodavateli přepravovaných zbraní byly podle kapitána Kuzmy Medaniče panamská společnost Global Technologies International (GTI) a ukrajinská firma Global Technologies Ukraine (GTU) se sídlem v Kyjevě. Obě společnosti vznikly v roce 1991 a patřily podnikateli Dmitriji Strešinskému. 

V té době se Strešinskij podílel i na chodu moskevského podniku Syntez, který byl založen v roce 1987 skupinou obchodníků z Ruska a Ukrajiny. Právě tato firma bude později hrát klíčovou úlohu v praní peněz získaných z prodeje zbraní. Syntez se původně zaměřoval na prodej počítačů a na hudební produkci, začátkem devadesátých let se však překvalifikoval na zpracování ropy. V polovině této dekády už ročně produkoval přibližně patnáct milionů tun benzínu, nafty, topného oleje a dalších podobných výrobků, což představovalo zhruba desetinu celkového objemu ropných produktů za rok vyrobených v Rusku. 

Strešinskij se v dobách Sovětského svazu živil jako filmový dokumentarista. Pak se seznámil s jedním ze zakladatelů Syntezu, tehdy hudebním producentem Leonidem Lebeděvem, a začátkem devadesátých let se přestěhoval do západní Evropy. Tam měl působit jako zahraniční zástupce Syntezu. Pro tyto účely založil firmu Trade Concept Ltd (TCL) se sídlem v americkém daňovém ráji New Jersey, finančně propojenou se společností Syntez. Později byla TCL ruskými investigativními novináři označena jako „offshorová pobočka Rosněfťu“, přes kterou ruská státní ropná společnost (Rosněfť) tunelovala zisky. 

V roce 1992 si americká TCL otevřela účet u rakouské banky Bawag, na který od Strešinského panamské firmy Global Technologies International (GTI) obdržela částku ve výši 845 000 dolarů (24 milionů korun). Podle pozdějšího zjištění italských vyšetřovatelů byla tato částka získána z prodeje ukrajinských zbraní.

V období mezi říjnem 1992 a lednem 1993 se Strešinského firmám, panamské GTI a ukrajinské GTU, podařilo uzavřít tři smlouvy v celkové hodnotě 17 milionů dolarů (479,4 milionů korun) se společností Progress. Ta byla dceřinou firmou ukrajinské státní organizace Ukrspecexport, jež povolovala export zbraní. Předmětem smluv byl prodej zbraní, které po rozpadu Sovětského svazu zůstaly Ukrajině. Existovala ještě čtvrtá smlouva týkající se běloruských zbraní, jež měly putovat do cíle přes Ukrajinu. Všechny smlouvy byly podepsány Dmitrijem Strešinským osobně. Oficiálními odběrateli zbraní měli být obchodníci z afrických zemí – Maroka, Nigérie, Súdánu a Egypta.

Podle tehdejšího šéfa ukrajinského oddělení rozvědky SBU Alexandra Šarkova se ale jednalo o padělané dokumenty. Ty si Strešinskij nechával vyrobit od svého partnera, „odborníka na falšování dokumentů“ a pašeráka zbraní Gézy Mezösyho – Belgičana, jehož rodiče pocházeli z bývalé Jugoslávie a Maďarska.

Ve skutečnosti všechny zbraně putovaly do Chorvatska, v té době vtaženého do válečného konfliktu v rozpadající se Jugoslávii, byť na dovoz zbraní do této oblasti uvalilo OSN embargo. Dodávky směřovaly po moři z ukrajinského vojenského přístavu Okťabrskij (od roku 2017 přístav Olvia) na jihu země a samotný Strešinskij měl na tomto byznysu podle Šarkova vydělat zhruba 50 milionů dolarů, v přepočtu 1,4 miliardy korun.

Osudovou se stala poslední, čtvrtá plavba v březnu 1994, kdy loď Jadran Express zastavila v benátském přístavu. Právě tato skutečnost umožnila italským úřadům zahájit trestní stíhání kvůli podezření z nezákonného obchodování se zbraněmi v rámci jurisdikce státního zastupitelství Italské republiky. Dmitrij Strešinskij byl v důsledku toho zařazen na seznam Ukrajinou a Interpolem hledaných osob.

Chyť mě, když to dokážeš

Navzdory mezinárodnímu pátrání strávil obchodník několik dalších let na svobodě. Teprve 13. října 1997 Strešinského zadržela francouzská policie – důvodem bylo podezření z praní špinavých peněz z nelegálního obchodu se zbraněmi. Při prohlídce jeho bytu francouzští strážci zákona objevili padělaný britský pas, kde byl jako místo Strešinského narození uveden Londýn. Za falšování dokumentů mu proto uložili pokutu a propustili ho.

Tou dobou Strešinskij už aktivně podnikal v Kazachstánu. Jak popisuje ve své knize Kmotr někdejší velvyslanec Kazachstánu Rachat Alijev, mimochodem zeť bývalého prezidenta Nursultana Nazarbajeva a nyní odpůrce režimu, „mezinárodnímu podvodníkovi“ Strešinskému se podařilo navázat úzké vztahy právě s okolím tehdejšího kazašského prezidenta. Pro Nazarbajeva tak zprostředkoval tajný nákup tří soukromých letadel. V roce 1996 podnikatel získal i podíl v podniku, který měl pro tato letadla zajišťovat palivo. Jednalo se o zprivatizovaný závod na zpracování ropy v kazašském Pavlodaru, kde mu patřil obchodní podíl prostřednictvím americké společnosti CCL OIL Ltd. Avšak v roce 1999 byl podnik rozhodnutím státního soudu převeden do vlastnictví státní ropné společnosti KazMunayGaz, u které se CCL OIL LTD údajně zadlužil.

Na podzim roku 2000, tedy šest let po zadržení lodi Jadran Express, byl Dmitrij Strešinskij opět zatčen, tentokrát německou policií, a následně převezen do Itálie. Během výslechů uzavřel dohodu s vyšetřovateli a svědčil proti svým bývalým partnerům ze společnosti Syntez. Podle jeho výpovědi to byli právě oni, kdo schéma pašování zbraní zorganizovali a následně se na něm i podíleli.

Kdo je tu šéf?

Za hlavního organizátora dodávek zbraní do Chorvatska označil ve své výpovědi Jevhena Marčuka, tehdejšího poradce pro národní bezpečnost ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy a bývalého šéfa ukrajinské SBU. Marčuk údajně vyhrožoval Strešinského rodičům, aby ho donutil vystupovat jako ředitel panamské GTI a ukrajinské GTU. 

„Jako ředitel GTI jsem přijímal peníze od odběratelů zbraní a převáděl je na Ukrajinu, konkrétně panu Marčukovi. Kromě podepisování smluv a provádění bankovních operací jsem nedělal nic jiného. Předem jsem nevěděl, kolik dokumentů mám podepsat, a neznal jsem rozsah smlouvy. Můj podpis byl nejednou zfalšován a často jsem podepsal prázdné listy papíru. Na Marčukovu žádost jsem podepsal řadu prázdných listů papíru,“ řekl Strešinskij vyšetřovatelům.

Marčuk však trval na své nevině a jako důkaz poskytl kopii dopisu z ledna roku 1993, který zaslal tehdejšímu ukrajinskému prezidentovi Leonidu Kravčukovi (ve funkci vystřídal Kučmu), v němž prezidenta varoval před obchody, do nichž je Strešinskij zapojen. Soudní proces se odehrál v italském Turíně. Jedním ze svědků byl i šéf rozvědky SBU Šarkov, podle něhož byla loď Jadran Express zadržena právě díky spolupráci s ukrajinskou stranou. Potvrdit či vyvrátit toto tvrzení není možné, protože veškeré materiály k případu byly v ukrajinském oddělení Interpolu a v kabinetu ministrů „na něčí pokyn nezákonně zničeny“.

Další osoba, kterou Dmitrij Strešinskij označil za pachatele nelegálních dovozů zbraní, byl Alexandr Žukov. Jeho jméno se objevuje ve zprávě italské policie z roku 1998, kde je uveden jako člen oděské Ropné mafie. Policie jej zatkla na Sardinii v dubnu 2001 a v polovině roku 2002 propustila pod podmínkou, že nesmí opustit Itálii. Zbylí dva zakladatelé společnosti Syntez, Leonid Lebeděv a Mark Garber, zůstali v Moskvě, odkud je ruská vláda do Itálie odmítla vydat. Samotný Strešinskij byl odsouzen k jednomu roku a jedenácti měsícům podmíněného vězení a k pokutě ve výši 516 eur, v té době necelých 16 tisíc korun.

Co se stalo s jeho bývalými parťáky z firmy Syntez? Z Leonida Lebeděva se vyklubal politik – v letech 2002 až 2015 byl členem Rady federálního shromáždění Ruské federace. Pak se tento držitel zlatého kyperského pasu vrátil ke kariéře producenta, a dokonce se podílel na produkci filmu Špatné vychování, jenž následně získal cenu Emmy. Podnikání však nezanechal. Podle slovenského rejstříku veřejných partnerů má Lebeděv 40% podíly ve dvou slovenských společnostech, jejichž dceřinými firmami je také Sintez Green Energy Cyprus Ltd. Jde o jednu z firem, jejichž pomocí Lebeděv údajně vyváděl peníze z Ruska. Mark Garber se rovněž nadále věnoval podnikání a psal knihy věnované pokrmům a alkoholickým nápojům. Žukov dál podnikal s ropou, tentokrát jako britský občan. Jeho jméno figuruje v uniklých dokumentech Panama Papers a podle britského deníku The Guardian Žukov za 23 let, jež strávil ve Spojeném království, nezaplatil na daních ani libru. Jeho dcera Daria se provdala za známého ruského oligarchu Romana Abramoviče.

Kdo je Dmitrij Strešinskij?

Zmínky o rodině Strešinských jsou extrémně vzácné, investigaci.cz se však povedlo dohledat jeho mladšího bratra Vladimira, který je v ruské byznysové elitě známý spíše pod jménem Ivan Strešinskij. Do začátku války v Ukrajině byl pravou rukou ruského miliardáře Ališera Usmanova a hlavním manažerem všech aktiv jeho holdingu USM Holding. Po uvalení sankcí na holding na tuto pozici rezignoval.

Bratři pocházejí z kyjevské rodiny, otec byl leteckým inženýrem, matka hudebnicí. Text v časopisu Forbes, jenž se podrobně věnuje začátkům kariéry Ivana Strešinského, uvádí, že v roce 1994 oba rodiče odešli do Izraele, starší bratr Dmitrij žil v té době v Paříži. Právě Dmitrij měl tehdy požádat Vasilije Anisimova, majitele ruského hliníkového impéria Coalco a později spolumajitele těžební firmy Metalloinvest, aby nabídl jeho bratru Ivanovi práci. Anisimov časopisu Forbes sdělil, že si na Ivana pamatuje. „Dorazil za mnou mladý pohledný kluk, typický absolvent fyzikálně-technického oboru, který všechno chytal za pochodu.“ Ivanovi bylo tenkrát 25 let a zpočátku pracoval jako Anisimovův osobní asistent.

Během několika let se bystrý Ivan vypracoval na pozici generálního ředitele Coalca. Poté, co v roce 2004 část dceřiných firem Coalca odkoupil Ališer Usmanov, začal Strešinskij mladší pracovat pro dalšího miliardáře. V roce 2012 se vyšplhal na pozici ředitele USM Advisors, což je manažerská společnost, která řídí veškerá Usmanovova aktiva.

Pozici opustil teprve v minulém roce po uvalení amerických sankcí na USM Holding, jeho spřízněné struktury a vrcholový management. I po odchodu z USM Holdingu ale Ivan Strešinskij nadále zůstal na sankčních seznamech USA a Ukrajiny, stejně jako jeho manželka. 

Tento fakt však manželce, blogerce Natalii Davydové, na sociálních sítích známé pod přezdívkou Teta Moťa, nebrání pravidelně navštěvovat jejich rodinný zámek na předměstí Paříže. Oba manželé mají kyperské občanství, jež jim zajišťuje volný pohyb po Evropě. Ivan, stejně jako Dmitrij, navíc vlastní izraelský pas. Evropská unie na rozdíl od USA uvalila sankce na samotného Usmanova, zatímco jeho blízkých spolupracovníků se sankce nedotkly. 

Nový život

Po propuštění z vazby v roce 2003, kdy mladší bratr budoval kariéru u Usmanova, rozjel Dmitrij Strešinskij nové podnikání. V Moskvě založil firmu Biometričeskije Technologii, jež se podle ruského obchodního rejstříku měla věnovat výzkumu. Rok na to spolu s partnerem Sergejem Safoničevem, známým jako „král šedého trhu s luxusním zbožím“, a se svou manželkou Suzannou, založili dvě firmy specializující se na prodej luxusních švýcarských hodinek. Tyto podnikatelské aktivity však podle Strešinského vlastních slov nebyly úspěšné. 

V roce 2006 se vrátil ke zbraním, tentokrát ale v menším měřítku – v Rusku vytvořil firmu Arsenal, která sídlila v budově moskevského Státního muzea ozbrojených sil a do roku 2012 vyráběla miniaturní kopie skutečných zbraní. V roce 2012 firma uvedla na trh svůj první model reálné zbraně, samonabíjecí pistoli Striž (v překladu „rorýs“) rusko-italské výroby.

Strešinskij původně plánoval nabídnout tuto pistoli ruskému ministerstvu obrany. Zbraň ale neprošla zátěžovými zkouškami a z původního plánu o spolupráci s ruským státem tak nic nebylo.

Mezitím Strešinskij založil celou řadu spřízněných zahraničních firem na Kypru, Britských Panenských ostrovech, v Itálii, Rakousku, na Slovensku a také v Česku. U nás v roce 2015 vznikla Arsenal Collection, s. r. o. Je možné, že důvodem pro jeho přestěhování do Česka byly rodinné vazby. Od roku 2015 až do jara minulého roku byl totiž jednatelem firmy Arsenal Collection český občan Dmitrij Kosičkin. Stejné jméno se objevuje i v italských médiích – v roce 2022 uvedla italská zbrojařská firma Arsenal Firearms S.R.L. pro tamní médium Il Fatto Quotidiano, že Strešinskij prodal stoprocentní podíl „nějakému Čechovi“ jménem Dmitrij Kosičkin a že s firmou už nemá nic společného. Redakce investigace.cz ale zjistila, že dívčí příjmení Strešinského manželky Suzanny Viktorovny je taktéž Kosičkina.

A zase Trump

Loni Dmitrije Kosičkina ve funkci jednatele české Arsenal Collection znovu vystřídal Strešinskij spolu s Filipem Potůčkem, bývalým obchodním ředitelem České zbrojovky, a. s., pro region Blízkého východu a Afriky. Potůček je rovněž majitelem a jednatelem karlovarské výrobní továrny Archon Firearms i české firmy Archontec, která sídlí na stejné adrese, a rovněž jednatelem Strešinského slovenské firmy Arstech.

O tom, že „český zázrak“ v podobě výše citované samonabíjecí pistole vznikl ve spolupráci s ruskými partnery, svědčí i skutečnost, že česká Arsenal Collection si hlavně ke svým puškám nechávala dovážet až do konce roku 2021 od ruské společnosti Alfa Precision.

Tímto však součet kauz kolem Strešinského nekončí. Jeho jméno figuruje i v kauze Russiagate, tedy vyšetřování vlivu Ruska na výsledek amerických prezidentských voleb v roce 2016, v nichž vyhrál Donald Trump. Podle informací, jež zveřejnil televizní kanál ABC News, získal speciální vyšetřovatel Robert Mueller přístup k obsahu počítače a telefonu Trumpova blízkého spojence Erika Prince, majitele soukromé vojenské společnosti Academi, dříve Blackwater Worldwide.

V letech 2013 až 2015 měl Prince spolu se Strešinským podle zdrojů blízkých vyšetřování kauzy Russiagate usilovat o soukromou vojenskou zakázku pro Ázerbájdžán, známou pod krycím jménem Projekt Zulu, kterou američtí vyšetřovatelé vyhodnotili jako porušení amerických exportních zákonů. „Za tuto zakázku měli jak Strešinskij, tak i Prince každý dostat 21 milionů dolarů (516,6 milionů korun), celková částka zakázky dosahovala 216 milionů dolarů (v přepočtu 5,3 miliardy korun). Z obchodu sešlo kvůli finančnímu sporu, sdělil jejich bývalý obchodní partner,“ napsali v ABC News. V roce 2018 si však média zabývající se zbraněmi všimla fotografií, na nichž si prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev prohlíží nově zakoupené pušky značky Arsenal Firearms, které byly údajně vyrobeny v Bělorusku.

Dmitrij Strešinskij na rozdíl od svého mladšího bratra na žádném sankčním seznamu nefiguruje. 

Naše redakce se obrátila na české firmy Archon Firearms a Arsenal Collection s žádostí o rozhovor, žádnou odpověď jsme však nedostali. Neodpověděli ani na naši žádost o vyjádření k minulosti Dmitrije Strešinského a k jeho vazbám na ruské oligarchy, citované v článku. 

Líbil se vám tento text? Podpořte redakci investigace.cz