V druhé polovině října navštívil ministr zahraničních věcí Jan Lipavský Kazachstán, kde jednal s tamními ministry a prezidentem Kasymem-Žomartem Tokajevem o upevňování podnikatelských vztahů a dodávkách ropy a uranu pro rozvoj české jaderné energetiky. Demokracie této středoasijské země ale v posledních třech letech skomírá – Kazachstán vytvořil rejstřík cizích agentů, omezuje přístup novinářů k vysokým státním úředníkům i k otevřeným zdrojům a zároveň nechává prostor pro působení kremelské propagandy. Letos byl v Ukrajině zavražděn kazašský novinář – jeho rodina tvrdí, že šlo o vraždu na objednávku kazachstánské vlády. Ruku v ruce s omezováním svobody médií zároveň roste i tamní korupce. Redakce se zeptala Džamiliy Maričevy, zakladatelky kazachstánského investigativního média ProTenge, zda Západ disponuje nástroji schopnými ovlivnit směrování země.
Džamilia Maričeva je zkušená novinářka a zakladatelka antikorupčního média ProTenge. Pochází z Pavlodaru v Kazachstánu a pracuje v žurnalistice od roku 2004. Její novinářské kariéře se dostalo mezinárodního uznání v roce 2021, kdy obdržela prestižní cenu Anticorruption Champions Award za svůj přínos v boji proti korupci.
Novinařině v Kazachstánu se věnujete přes 20 let. Působila jste i za režimu minulého prezidenta a ještě před několika lety jste v rozhovoru pro média uváděla, že nepociťujete žádný tlak na svou práci ze strany státu. Letos vás však zadrželi poté, co jste sdílela příspěvek na podporu redakce Rádia Svobodná Evropa, jejímž novinářům kazašské úřady odmítly prodloužit novinářskou licenci. Dostala jste pokutu za šíření nepravdivých informací, a to přesto, že o problémech s licencí psala i samotná redakce Svobodné Evropy. Pořád ten tlak necítíte?
Ano, zadrželi mě, když jsem si šla večer zaběhat. Přitom mě mohli kontaktovat běžným způsobem a dostavila bych se na policii sama. Původně mi celá příhoda připadala jako jedno velké nedorozumění. V minulosti jsme psali o ministerstvu zahraničních věcí a jejich výdajích v zahraničí, a tak jsem si myslela, že jsem někomu překazila plány a šlo o osobní pomstu. Dnes si to už nemyslím. Záležitost vnímám jako trend – omezuje se přístup novinářů k vysokým úředníkům a ministrům, byla zavedena nová pravidla novinářské akreditace, stále složitější je i přístup k otevřeným informacím.
Před několika týdny byl odsouzen ke čtyřem a půl letům odnětí svobody novinář Danijar Adilbekov, který psal o propojení náměstka ministra energetiky a soukromé ropné společnosti. I kdyby ta kauza nevycházela z pravdivých zdrojů, za Nazarbajeva by se tím zabýval občanskoprávní soud a novinář by dostal pouze pokutu za šíření nepravdivé informace. Místo toho se do věci vložila Komise národní bezpečnosti.
Takže nejde o řadu ojedinělých a spolu nesouvisejících případů, ale o konzistentní snahu státu potlačit svobodu slova?
Přesně tak. Naše vláda utrácí desítky tisíc dolarů za monitorovací systémy, které jim umožňují sledovat, co se děje na sociálních sítích. Nespokojenost lidí na sociálních sítích je pro ně pravděpodobně jakýmsi spouštěčem. Už Nazarbajevův režim se pokoušel kontrolovat média prostřednictvím jejich vlastnictví a financování skrze státní granty.
Rozvoj sociálních sítí ale celý systém kontroly rozbil – úplně ovládnout sociální sítě není možné. V situaci, kdy v zemi chybí skutečná politická opozice, jsou nezávislá média jediným způsobem, jak může společnost vyjádřit svou nespokojenost a diskutovat o celospolečenských problémech. Proto se nyní vláda snaží tlačit na novináře, omezovat jejich přístup k ministrům a otevřeným zdrojům, zastrašovat je. Zkrátka chce načrtnout červenou linii, kterou novináři nesmí překročit.
Řekla byste, že potlačování svobodných médií bude mít i nějaké ekonomické důsledky?
Určitě, tato skutečnost jen nahrává dalšímu růstu korupce, která je v Kazachstánu už nyní značná. Lze proto očekávat další zhoršení sociálních a ekonomických problémů, které už naši společnost sužují. Čím hůře se novinářům v určité zemi pracuje, tím lépe se tam daří korupci.
Vzpomínám si na dubajský leak (Dubai Unlocked), díky němuž novináři OCCRP objevili nespočet nemovitostí v Dubaji patřících světovým elitám. Kazachstánských politiků a jejich příbuzných bylo mezi nimi tolik, že vznikla samostatná webová stránka s názvem „Dubaj jako druhé hlavní město Kazachstánu“. Jak na toto zjištění zareagovala společnost?
Pro Kazachstánce to samozřejmě nebylo žádné překvapení, pouze potvrzení toho, co už dávno věděli. Kauza přesto vyvolala silný ohlas – vzhledem ke zhoršené ekonomické situaci reagují lidé na odhalené korupční případy mnohem ostřeji. Navíc díky práci médií začali vidět souvislost mezi úrovní svých životů a úrovní korupce v zemi.
Byli v dubajském leaku spíše lidé z předchozí vlády, nebo i představitelé takzvaného „nového Kazachstánu“?
Problém je, že starý a nový Kazachstán se vzájemně prolínají. S příchodem Tokajeva do funkce prezidenta samozřejmě nastoupili i noví lidé, ale mnoho úředníků zůstalo na svých původních místech nebo vybudovalo kariéru ještě za starého režimu. Domnívám se, že ještě vyjde nemálo investigativních textů, které potvrdí, že příchod Tokajevovy vlády neznamenal žádnou zásadní změnu z hlediska úrovně korupce.
Do jaké míry hraje Západ a evropští investoři roli v tlaku na omezování korupce v Kazachstánu?
Západ není jediným strategickým partnerem Kazachstánu. Aktuálně spolupracujeme s arabskými zeměmi, jejich investoři nakupují aktiva v kazachstánských bankách, telekomunikacích a podobných firmách. Pro muslimskou zemi, jako je ta naše, je jednodušší najít společnou řeč s dalšími muslimskými zeměmi, jež stejně jako Kazachstán tolik nedbají na lidská práva.
Nicméně bych nepodceňovala význam evropských finančních institucí, které naší ekonomice poskytují půjčky na rozvoj infrastruktury. Je důležité, aby podmínkou těchto půjček byla maximální transparentnost účetnictví a výdajů, aby byly co nejpřesněji popsány podmínky pro čerpání půjček, včetně podmínek veřejného dohledu nad plněním jednotlivých projektů. Evropské finanční instituce, jako je například Evropská banka pro obnovu a rozvoj, můžou významně přispět k omezení korupce a pomoct zvrátit trend potlačování občanské společnosti.
Z vnějšího pohledu se zdá, že nová vlna potlačování svobody médií začala po takzvaném „krvavém lednu“ v roce 2022, kdy Tokajevova vláda za podpory ruské armády potlačila protesty obyvatel proti zvyšování cen zemního plynu.
Svoboda slova a médií začala v zemi sílit zhruba od roku 2018. Osobně si to vysvětluji vznikem nečekané politické opozice v podobě odcházejícího Nursultana Nazarbajeva vůči novému prezidentovi. Poprvé v historii jsme měli dva antagonistické politické subjekty. V lednu 2022 už četla a sledovala nezávislá média mnohamilionová čtenářská obec, a to hlavně díky rozvoji sociálních sítí, které v Kazachstánu zatím nejsou nijak omezovány.
V době, kdy začaly lednové protesty, jsme už měli i dost nezávislých médií. Příběhy obětí brutálního potlačení nepokojů hodlali vládní politici zamést pod koberec. Nebýt nezávislých médií, na veřejnost by se nedostaly. Právě média vytvořila seznam se jmény obětí a teprve pak ho zveřejnily úřady. Nejsem si jistá, zda by to úřady udělaly samy od sebe. Procesy proti vojákům a policistům, kteří vůči civilistům použili násilí a zbraně, měly u veřejnosti obrovský ohlas. V určitém okamžiku to ale vládě začalo vadit a rozhodla se veřejnou debatu utnout. Od těchto událostí se svoboda médií začala skutečně zhoršovat.
Minuly rok byl kazachstánským parlamentem přijat zákon o „cizích agentech“. Jedná se o represivní zákon, jaký mají v Rusku, Gruzii nebo Kyrgyzstánu. Vidíte v tom vliv Ruska?
Je dost možné, že za zákonem stojí ruská lobby v Kazachstánu. Nevylučuji, že v Kazachstánu existují lidé, kteří podporují Putinův režim a rádi by prosadili podobné zákony i zde. Další vysvětlení ohledně přijetí tohoto zákona může spočívat v tom, že potlačování občanské společnosti je výhodné pro zkorumpovaný stát. „Peníze se lépe kradou ve stínu.“
Ruské narativy se běžně dostávají do kazachstánské politické agendy – například návrhy homofobních zákonů nebo plány na omezení sociálních sítí. Kazachstánské vládě jde něco podobného na ruku – je to dobrý způsob, jak přesunout pozornost společnosti od skutečných problémů, jako je korupce, na smyšlené problémy.
Část populace Kazachstánu je ruskojazyčná a sleduje ruskojazyčná prokremelská média. Zvažoval Kazachstán blokaci vysílání ruských státních televizních kanálů na území svého státu?
Po začátku války v Ukrajině se diskuse kolem možného zákazu vysílání ruských státních kanálů zesílily. Není to ale jednoduché – Rusko má vůči Kazachstánu silné vlivové nástroje. Tím hlavním je ropovod, jenž vede z Kazachstánu přes Rusko do Evropy a naše HDP je silně závislé na prodeji ropy.
Blokace ruských státních médií by zkrátka mohla vyvolat odvetu ze strany Ruska. Za druhé velká část lidí, kteří sledují ruské státní kanály, to provádějí přes satelity a zákaz vysílání by v tomto směru jejich možnosti nijak neovlivnil. Účinným způsobem, jak proti tomu bojovat, je podle mého názoru šíření kazaštiny mezi populací. Pokud se podíváte na sociologické průzkumy, Ukrajinu podporují hlavně mladí lidé a lidé, kteří mluví a čtou kazašsky. Na severu a ve střední části země, kde se více mluví rusky, jsou obyvatelé zranitelnější vůči ruské propagandě.
Autorka rozhovoru: Kristina Vejnbender