Roman Kvasnica je jedním z nejznámějších slovenských advokátů. Kromě toho, že jako advokát řešil významné slovenské obchodní spory, zastupoval pro bono i ve velkých a medializovaných případech, jako například matku zavražděné Martiny Kušnírové. Rozhovor jsme vedli v jeho kanceláři v Piešťanech, ze které má skromný výhled na benzinku. Kvasnica rád mluví o tom, že je farmář, chová býky a vysázel ovocný sad. Je přesvědčený, že ačkoliv je Marian Kočner ve vězení, je i nadále nebezpečný.
Pamatujete si na den, kdy jste se dozvěděl, že Jano a Martina byli zavražděni?
Když jsem to zjistil, neznal jsem žádné souvislosti. Ani jsem si nevzpomněl, že mi Ján Kuciak jednou telefonoval. Chtěl po mně vyjádření k jedné z Kočnerových kauz, k takzvané Glance House, při které jsem vystupoval jako právník protistrany.
Poté, co média publikovala zprávu o vraždě, mně jeden z kolegů říkal, že jde o novináře, kterému prý Kočner v minulosti vyhrožoval. To mě zaujalo. Pak jsem si teprve začal dohledávat další informace.
Jak fungovalo Slovensko před vraždou? Mluví se o „systému našeho člověka“, kdy si skupina lidí navzájem kryla záda tak, že byli téměř nestíhatelní.
V podstatě od 1. ledna 1993, kdy Slovensko vzniklo jako samostatný stát, máme mimořádně velké problémy s tím, aby jednotlivé státní orgány jako policie a prokuratura skutečně prosazovaly právní stát. Ani si nepamatuju, že by od vzniku Slovenska prokuratura fungovala nějak normálně. Je faktem, že před vraždou jsme všichni měli pocit, že tu prostě existují lidé, kteří stojí nad zákonem, že existují lidé, kteří mají extrémně silné vztahy s policií, s prokuraturou, se soudy. To jsme věděli.
Proč se s tím nic nedělo?
Věděli jsme, že to není dobré, ale netušili jsme, v jak vysokém stádiu rozkladu se slovenský stát nachází. Nikdo z nás to nečekal. A to jsem skeptik. Teď narážím především na to, že jsem nevěděl, jak primitivně je vedena generální prokuratura. Vůbec nic jsem netušil o rozsahu přátelství mezi Kočnerem a tehdejším generálním prokurátorem Dobroslavem Trnkou, o napojení ostatních prokurátorů na pochybné osoby. Teď se ještě ukazuje, že policejní sbor řídil trenér MMA. (Mixed Martial Arts, smíšené bojové umění. Vyšetřování v kauze Očistec zjistilo, že vedení policejního sboru přijímalo a plnilo příkazy nitranského podnikatele Norberta Bödöra. Ten je mimo jiné trenérem MMA zápasníka Attily Végha, pozn. red.)
Pomohlo nějak při vyšetřování vraždy, že tehdejší policejní prezident Tibor Gašpar, který je dnes stíhaný pro korupci a zločinné spolčení, musel na nátlak veřejnosti odstoupit?
Ano, protože to destabilizovalo tehdejší vedení policie, které bych i s vědomím rizika žaloby na ochranu osobnosti označil za zločinné. Fakt, že policejní prezident musel tenkrát odstoupit, vytvořil určité předpoklady k tomu, aby noví lidé, kteří přijdou, měli alespoň částečnou možnost se od předchozího vedení distancovat, což se týkalo i zločinců, které předchozí vedení chránilo.
Proč si Kočner myslel, že mu ta vražda projde?
Na jedné straně je Kočner velmi inteligentní člověk. Na druhé straně je také dost empiricky založený. Chci říct, že čerpal ze zkušeností, které měl. Takhle to prostě fungovalo, že prosazoval své obchodní a později i politické zájmy násilím. Jeho sebevědomí narostlo do obrovských rozměrů. Snažil jsem se porozumět jeho způsobu myšlení. Načetl jsem si jeho rozhovory nebo textové zprávy, které si s různými lidmi vyměňoval. V minulosti jsem měl možnost se s ním i osobně setkat. Myslím, že předpokládal, že by si u policie mohl zařídit spoustu věcí, a to díky Norbertu Bödörovi. Z Trnkovy éry věděl, co může čekat od obžaloby. Věděl poměrně dobře, jak se na státním zastupitelství dostat k důležitým lidem.
Jakou roli sehrála Alena Zsuzsová?
Ona je nesmírně inteligentní a poskytla Kočnerovi určitý komfort tím, že navázala vztahy s několika úředníky z Generální prokuratury. Když si vzpomenu na dobu před vraždou, tak tam tehdy měla opravdu silné vazby, dokonce i na jednoho z možných kandidátů na generálního prokurátora. To podle mě znamenalo, že Kočner měl určité páky, jak ovlivnit důležité lidi, a zároveň měl, myslím, k dispozici poměrně velký finanční kapitál. A věřil, že s těmi penězi spoustu věcí zařídí, ovlivní a tak dále.
Kde je nyní jeho legendární archiv kompromitujících materiálů? Policie zajistila jen relativně malý vzorek.
Nevím, ale určitě nějaký archiv měl. Vlastně si myslím, že bychom Kočnera stále neměli podceňovat, i když je ve vězení. Je to bojovník, který ještě pořád bojuje. Byl bych velmi opatrný.
Myslím, že vedení policie udělalo velkou chybu, když vyšetřovací tým Kuciak, který měl vyšetřování vraždy a potažmo Kočnera na starosti, rozpustilo. Podle mého názoru měl mít dvě linie práce: jednak být podporou pro obžalobu při trestním řízení u soudu a zároveň měl neustále pracovat na mapování Kočnerova majetku. Přinejmenším z toho důvodu, že v řadě případů se uvažuje o trestu propadnutí jeho majetku. Protože ten, kdo má peníze, se je bude snažit použít k účelům, které zahrnují přinejmenším jeho osvobození. A my teď můžeme přemýšlet, jak by to udělal. Myslím, že Kočner ještě není poražen.
Jeho majetkem se nyní nikdo systematicky nezabývá. A to je velká chyba. Zejména když vezmeme v potaz všechny dosavadní důkazy, které nasvědčují tomu, že vraždu náměstka generálního prokurátora Kočner organizoval, už když byl ve vazbě. V téže době se mu také pravděpodobně podařilo domluvit vyplacení nějaké zálohy nebo odměny za tu výše zmíněnou plánovanou vraždu doktora Petra Šufliarskeho. Takže kdokoli by tohoto muže podcenil, udělal by velkou chybu. Nepodceňuji ho.
Co jste cítil, když policie začala zatýkat soudce?
Na Slovensku jsem jako právník dělal dost velké obchodní věci. Od roku 1997 jsem mnohokrát zažil beznaděj a skepsi, když jsem viděl, kterému soudnímu senátu náš případ připadl. Alespoň oddálit dopředu jasné rozhodnutí takového soudu byla pomalá, sisyfovská práce. Některé vlivové skupiny věděly, že si s případy mohou dělat, co uznají za vhodné, a to zejména v obchodních věcech. Takže když začali zatýkat soudce, řekl jsem si, že se konečně děje něco, co by mohlo začít vyvíjet tlak na normální rozhodování slovenských soudů. Uvidíme, zda tomu tak bude.
Vědělo se mezi právníky, v jakém stavu je slovenské soudnictví?
Samozřejmě, že se to vědělo, ale jedna věc je mít pocity a druhá je zjistit hloubku toho rozkladu. Tehdy bych si netroufl ani pomyslet, že státní funkcionář bude vstupovat do sporů. To je hrozné.
Podle výpovědí soudce Vladimíra Sklenky se částky za soudní rozhodnutí nebo urychlení či pozdržení případu pohybovaly až v tisícovkách eur.
Záleží na tom, kdo ty peníze komu dává. Nemyslím si, že ti, kteří dali některým soudcům pár tisíc eur, sami díky jejich verdiktu získali stejnou částku.
Bylo soudnictví propojeno s politikou? Myslím to tak, že slovenské soudnictví bylo v rozkladu, rozsudek se dal na mnoha soudech „zařídit“. Čím to je, že na Slovensku má soudnictví mnohem lépe nastavené kontrolní mechanismy než v Česku, ale nezávislost slovenské justice zároveň ohrožují vazby na politiku? Mnoho lidí, kteří mají soudce kontrolovat, jsou političtí nominanti. Oproti tomu soudní systém v České republice je mnohem volnější, s méně kontrolními mechanismy, ale vazby na politiku nejsou tak silné. Zatím.
Pro nás na Slovensku je dnes prioritní otázkou, jestli se umíme postarat o věci veřejné. Zatím to vypadá, že ne. Soudnictví je toho jen součástí. Když jsme byli součástí československého státu, táhla nás Česká republika. Češi vytvořili kontrolní mechanismy, Česká republika přece měla určité ústavní tradice. Přinejmenším z první republiky. To my jsme neměli.
Politická strana SMER vládla na Slovensku 12 let. Má se za to, že to byli právě oni, kdo vytvořil systém „našeho člověka“.
Myslím si, že aby stát mohl normálně fungovat, musí většina lidí nesympatizovat s mocí. Taková prostituce s mocí přináší určité výhody, i materiální, a tím pádem určité pohodlí. Nemusíte se s nikým hádat, nemusíte nikomu dělat problémy při prosazování politických kroků. A tahle pohodlná prostituce s mocí, jakou předváděli státní zástupci, často i soudci, policisté, byla pro obě strany velmi komfortní. Obávám se, že i samotní politici mnohokrát valili oči, co si mohou na Slovensku dovolit.
Takže spolčit se s mocí je záměr, abychom neměli problémy?
Ano, možná jsou to pozůstatky socialismu. A také otázka výchovy. Je to pohodlné. Prostě neodporovat politické moci. Nepůjdete s představiteli moci do otevřeného konfliktu a za odměnu získáte svoji kýženou mocenskou pozici, kdy vás lidé musí respektovat ne pro vaši profesionalitu, ale pro pozici, kterou zastáváte. To jsou ty nízké cíle. Nechci moralizovat, ale tak to prostě je. Samotná soudní moc má často takový přístup: „Nechte nás dělat si to naše a nekontrolujte nás. Vy nebudete kritizovat některé naše postupy a my nebudeme kritizovat ty vaše.“ Tímto způsobem se do justičního systému dostanou politici. Vzniká tak symbióza, kdy si politici dělají, co chtějí. Obávám se, že stejný vzorec se přenesl nejen do soudnictví, ale také na policii, do státního zastupitelství a do zpravodajských služeb. V této symbióze jsme žili. Což mimo jiné znamená, že kontrolní mechanismy moci jsou za tohoto stavu věcí pomalu amputovány.
Jak ovlivnila Slovensko vražda Jána a Martiny a její následné vyšetřování?
Velmi. Začněme u policie. Vyšetřovatelé, kteří se tímto případem zabývali, to brali jako svou občanskou povinnost. Byli připraveni jít v rámci policie do jakýchkoli konfliktů se svými nadřízenými. Do mnoha z těch konfliktů se i pustili, aniž o tom veřejnost věděla. A stala se jedna nesmírně významná věc. Stejně jako trhani kdysi bořili společenské hranice, tak i tito dobří policisté začali svým vyšetřováním bořit tyto oficiálně nikým nenakreslené mocenské hranice. Výsledkem jsou všechny nově otevřené kauzy. Ti mladí policisté totiž velmi rychle pochopili, že nejjednodušší je chovat se podle zákona. Nejjednodušší je vlastně na nikoho nebrat ohledy. Prostě jít v mezích zákona po pachatelích trestné činnosti. Právě toto odstranění psychologických zábran bylo podstatné a inspirativní i pro ostatní policisty.
Osobní odvaha několika vyšetřovatelů byla v tomto směru rozhodující?
Ano, byla zásadní. Tvrdím, že projevit odvahu není až tak důležité poprvé, ale podruhé, když už hrdina ví, co přijde. To je hrdinství.
Obnovuje to důvěru ve stát?
V tuto chvíli nepotřebujeme na Slovensku ani tak obnovit nebo vybudovat důvěru, jako spíš ukázat některým lidem, že existují určité hranice, které nelze překročit. Pokud tyto hranice překročíte, hrozí vám trestní postih. V tomto ohledu je nesmírně důležité, aby proběhl celý proces od začátku trestního řízení až po odsouzení. S určitými ročními nebo dvouletými přestávkami se už od roku 1993 ukazuje, že účast v politice, podíl na veřejných financích, případně propojení s politickou mocí je nejsnazší cestou obchodního podnikání. A to je hrozné. My musíme nyní ukázat, že to není dobrá cesta. Milá mladá generace, zkuste něco jiného. Zkuste se živit jinak než tímto způsobem.
Dá se říct, že policie byla před vraždou nejmocnější zločineckou skupinou na Slovensku? Je možné hovořit o vedení policie jako o organizované zločinecké skupině? Nebo je to přehnané tvrzení?
Lze říct, že mnoho příslušníků policejního sboru bylo přičinlivými dělníky organizovaného zločinu. Snaživými pomocníky. Asi tak bych to řekl já. Podle dosavadních zjištění z trestních řízení, které jsem četl, se chovali jako cvičení mopsíci.
A kdo jim šéfoval? Jak tato struktura vypadala?
Do jisté míry mi připomíná ruský model fungování státu.
Co to konkrétně znamená?
Máte jako člověk perfektní vztahy s politickým vedením státu. Pozice, která závisí na pevnosti těchto vztahů, vám pak poskytuje vliv – od vedení policejního sboru až po vedení státního zastupitelství. Možná i vliv na zpravodajské služby. Zatím to vypadá, že vedení policejního sboru, tedy několik jeho členů, bylo napojeno na organizovaný zločin. Stačí se podívat, jak lustrovali Jána Kuciaka a další novináře. Pokud by ke Kuciakově vraždě nebyly použity informace z jeho sledování a poznatky z policejních databází, mohli bychom říct, že je to celé trochu sporné a uvidíme, jak rozhodne soud. Tady je ale třeba zdůraznit, že z vyšetřování této vraždy už víme, že byl sledovaný bývalými příslušníky slovenské tajné služby SIS, respektive policie. Člen policejního sboru o Kuciakovi zjišťoval informace v databázích policejních složek. A tyto informace byly použity při plánování vraždy. To nás opravňuje tvrdit, že Jána Kuciaka pomohla zavraždit kriminální skupina působící ve vedení tehdejších státních orgánů. Je to silné tvrzení, ale tak to prostě je.
A co nový policejní prezident? Je Štefan Hamran nadějí na změny v policii?
Myslím, že je to šťastná náhoda, že se na tuto pozici dostal zrovna tento člověk. Pokud momentální křehká politická stabilita vydrží ještě rok, rok a půl, může dojít k výrazným změnám v práci slovenské policie.
Díky Štefanu Hamranovi?
Ano, i díky němu. Samozřejmě že období, které teď prožíváme, je velmi složité. Vidíme, že bývalý premiér Robert Fico politicky vstává z mrtvých, získává popularitu. A to, co vykřikuje, je dost nešťastné. Že všechna trestní řízení jsou vlastně nezákonná a všichni, kdo tato trestní řízení organizují, by měli být stíháni, takže to všechno přenáší do osobní roviny. Zatím víme, že čtyři vyšetřovatelé Národní kriminální agentury (NAKA) byli nezákonně stíháni, dokonce byli i ve vazbě. Dokud budou slovenští policisté dodržovat zákony, nemůže být pro fungování právního státu nic lepšího. Všichni ti policisté vědí, že musí pracovat v souladu se zákony a rychle. A my všichni víme, že mají na čem.
Dá se nějak shrnout, co policejní akce odhalily? Mám na mysli velké policejní akce, které se konaly po vraždě. Zatýkání soudců, zatýkání policejního vedení…
Pomáhají nám pojmenovat míru rozkladu slovenské společnosti, míru rozkladu fungování státu. Problém je, že v minulosti už tento rozklad probíhal a zevnitř systému na něj nikdo nereagoval. Uvnitř nikdo nebojoval. Takže zatím to vypadá, že se ještě nemůžeme úplně spolehnout na soudcovskou samosprávu, na samosprávu prokurátorů. U policie je ta situace trochu jiná, protože tam neexistuje samospráva.
Politolog Láštic: V určitém okamžiku bylo jasné, kdo jsou ti dobří a kdo zlí. To se vytratilo
Když SMER v roce 2020 po dlouhé době prohrál volby, byl to obrat k lepšímu?
Ve volbách se tehdy ukázalo, že existuje společenská poptávka po změně. Na změnu směrem, trochu se obávám říct k právnímu státu. Informace, které se začaly objevovat zejména po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, brutálním způsobem ovlivnily myšlení lidí a ti pak ve volbách řekli, dost bylo Fica a dost bylo SMERu. I když teď se zdá, že se to zase trochu vrací, ale neviděl bych to zatím tak dramaticky.
Co se stane, pokud se SMER a HLAS, tedy lidé, co odešli ze SMERu, vrátí k moci? Bude to návrat Kočnera?
Pokud se to stane, bude to ještě horší.
Budou se mstít?
Robert Fico dal v posledních měsících jasně najevo, že mu ve skutečnosti nejde o nic jiného než o sebe a svou existenci. Momentálně si myslím, že nebude mít problém spojit své síly s ultrapravicovou stranou Mariana Kotleby a jemu podobnými.
Co ohrožuje Fica?
Všechna trestní řízení, o kterých jsme se bavili. Neznáme kvalitu jeho osobních vztahů. Osobně si ale nemyslím, že by to byla nějaká velká přátelství. Pro mě jsou to spíše obchodní vazby, obchodní mocenské vztahy. Lidé v okolí Fica mají společnou historii, a to i ti, kteří jsou dnes stíháni. A Fico považuje za svou povinnost projevit jim loajalitu. Zároveň všem ukazuje, že je typem bojovníka, který je schopen bojovat nikoli za právní stát, ale za práva lidí, kteří právní stát nerespektují. Nelze ani vyloučit, že někteří z nich mají informace, které by ho mohly ohrozit.
Hlas, tedy strana, která se odloučila od SMERu, má podle veřejných průzkumů trvale nad 20 %. Dlouhodobě je to nejsilnější slovenská politická strana. SMER se pohybuje mezi druhým a třetím místem. To, že by se tyto politické subjekty mohly vrátit k moci, je proto reálný scénář. Znamenalo by to opravdu návrat Kočnera?
Systému, jehož byl součástí, ano. Co se týče samotného Kočnera, těžko říct. Dost bude záležet na skandálech, které se ho týkají a za něž je stíhán. Přesto si ale myslím, že návrat Roberta Fica v té podobě, jak ho známe, už nebude možný, to znamená ve spojení s oligarchy, kteří parazitovali na jeho moci.
Proč to nebude možné? Protože oligarchové už Fica nebudou chtít?
Odkaz vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové ještě není úplně vyčerpaný. Stále to má vliv na formování veřejného mínění. Působí to i na lidi, kteří jsou již unaveni z koronaviru, unaveni z nesmyslů, kterými se ohánějí někteří koaliční lídři. Hodně bude záležet na tom, kdo bude na Slovensku představitelem těchto protificovských sil. Zatím žádného takového vůdce nevidím. Je těžké o tom mluvit, protože asi beru lidem iluze, že je možné Fica porazit. Což ale možné je. Ovšem přiznejme si, že v této koalici zatím není nikdo, kdo by se Ficovi adekvátně postavil. Fico s těmi svými umělými problémy, které vytváří, vyhrává.
Jak vražda a její vyšetřování změnily váš osobní život?
Pokaždé, když jsem se Zlatou Kušnírovou, říkám si, kolik v sobě musí mít bolesti. Mám podobně starou dceru, jako měla i ona. Vždycky, když jsem byl během přípravy odvolání k Nejvyššímu soudu v kauze osvobozujícího rozsudku pro Kočnera unavený, jsem si na Zlatu vzpomněl. Druhá věc je ta, že jakkoli se někdy stydím za to, že jsem Slovák, když jsem viděl ty mladé policisty, kteří vraždu vyšetřovali, byl jsem rád, že jím jsem. To jsou asi dva základní pocity, které si pamatuji a honily se mi hlavou.
Je možné nějak pojmenovat období po vraždě? Jednalo se o revoluci, o změnu?
Spíš o otevření očí. Nechci, aby to znělo hloupě, ale ta vražda, smrt dvou mladých lidí, nám dala šanci. I když to teď kvůli covidu na Slovensku nevypadá dobře, máme určitou šanci na změnu. Musíme u lidí změnit způsob myšlení. Aby lidé tu změnu chtěli, aby si uvědomili, jak hluboký je rozklad státu a že se musí snažit a musí jim záležet na tom, aby to změnili. Jít na jednu demonstraci a myslet si, že už je to nějak vyřešené, nestačí.
Znamenala vražda a její vyšetřování větší zájem o veřejné záležitosti?
Lidé rádi spí, tedy rádi spí v klidu. A klidně můžou spát jen tehdy, když si nepřipouštějí stupeň úpadku společnosti, v níž žijí. Protože když si to přiznají, musí přemýšlet o tom, zda se něco takového nemůže stát i jejich dětem. Tak brutální smrt. Myslím si, že v určitém okamžiku si lidé začali připouštět, že je ten systém ohrožuje všechny, a proto se té situaci postavili. Pokud nechceme, aby byl jasně definovaný stav, ve kterém se nacházíme, nebudeme schopni ho ani napravit, protože nebudeme vědět, za co a proti čemu máme bojovat. Nepřipouštíme si, že úpadek může být tak strašný. Jako Slováci máme často sklon nepřipouštět si míru úpadku vlastní společnosti.
Je z toho nějaké poselství, poučení pro Čechy?
Jsem si jistý, že ano. Nekompromisní tresty za jakékoli zneužití moci ze strany policie, státního zastupitelství a soudů, samozřejmě v trestních řízeních striktně podle zákona. Mlžení, krytí trestné činnosti policistů, státních zástupců a soudců má na fungování právního státu i na důvěru veřejnosti ty nejzhoubnější důsledky. Principy právního státu budou jen těžko prosazovat lidé, kteří je zároveň porušují. Je taky zřejmé, že těžko budou dobrovolně respektovat zákon občané, když jsou svědky ignorace zákona policisty, státními zástupci i soudci. To všechno se navzájem vylučuje.
Advokát Roman Kvasnica vystudoval práva na Univerzitě Komenského v Bratislavě, poté působil jako prokurátor. Prezident Václav Havel chtěl v době společného státu Romana Kvasnicu jmenovat federálním prokurátorem. V posledních letech se Kvasnica proslavil zastupováním obětí ve velkých medializovaných případech. Mezi nejznámější patří obhajoba Hedvigy Žákové Malinové, Slovenky maďarského původu, kterou zbila skupina extremistů, a soudy její případ vyhodnotily jako lživou výpověď. Kvasnica zastupoval i šest Romů, jež zbila policie při zásahu v Moldavě nad Bodvou. Za právní pomoc a boj za lidská práva obdržel řadu slovenských i mezinárodních ocenění. Jeho nejznámějším případem je zastupování Zlaty Kušnírové v procesu vraždy její dcery Martiny.
