Ve světě fotbalu se při obchodech s hráči přelévají obrovské sumy peněz. Díky webu Football leaks si můžeme udělat alespoň hrubou představu o tom, jak obrovské. Jenže s velkými penězi přicházejí ruku v ruce i velké daně. Že se jim hráči, trenéři a další lidé působící ve fotbalovém světě chtějí co nejvíce vyhnout, víme zase díky Panama Papers.
Jedno takové schéma na praní peněz zahrnuje i Českou republiku. Vytvořili jej Maurizio Delmenico a Luciano D’Onofrio. Druhý jmenovaný patřil k nejznámějším fotbalovým agentům 90. let, v jeho portfoliu byli nejlepší evropští fotbalisté té doby – Zinedine Zidane, Christophe Dugarry nebo Didier Deschamps.
Samotné schéma praní peněz bylo vcelku jednoduché. Ale než se k němu dostaneme, je třeba popsat, jak ve fotbale přestupy hráčů fungují. Klub A se rozhodne, že chce koupit hráče od klubu B. Kontaktuje proto klub B a zeptá se, zda je ochotný vyhlédnutého fotbalistu prodat. V případě kladné odpovědi vyjedná s hráčovým agentem cenu a další podmínky. Pokud s přestupem i s cenou souhlasí samotný fotbalista i oba kluby, může obchod proběhnout. Klub A pak zaplatí: a) poplatek za převod klubu B, b) provizi hráčovu agentovi, c) podpisový bonus nově příchozímu hráči (pokud je součástí obchodu), d) v některých případech i provizi zprostředkovateli, který díky svým konexím může domluvit jednání mezi fotbalistou a klubem nebo s hráčovým agentem. Až do roku 2015 tyto finanční částky kluby zveřejňovat nemusely. Tehdejší systém proto doslova vybízel agenty, ale i hráče a kluby, aby se vyhýbali daňovým povinnostem.
Muži v ofsajdu
V případě Luciana D’Onofria a jeho finančního poradce a „architekta“ finančních schémat Maurizia Delmenica probíhala legalizace nezdaněných peněz přes komplikovanou síť firem sloužících k jednomu ze dvou účelů.
Prvním bylo shromáždit veškeré provize, které Luciano D´Onofrio získal, ať už jako agent, nebo jako zprostředkovatel obchodu. Druhý cíl spočíval v obejití daňové povinnosti a vrácení těchto peněz do běžné ekonomiky. Většinou to dělali buď skrze nákup nemovitostí, anebo investováním do belgického fotbalového klubu Standard Lutych, v němž se D‘Onofrio stal minoritním podílníkem. (Od července 2004 do června 2011 byl i viceprezidentem klubu.)
Za tyto finanční operace, a to nejen v Belgii, byl několikrát trestán. Například v roce 1995 D´Onofria odsoudili k jednomu roku podmíněně a k pokutě 50 000 franků (tehdy přibližně 270 000 korun) za spoluúčast na finančním podvodu týkajícím se francouzského klubu SC Toulon. Jedna z jeho offshore společností tenkrát z klubu vytáhla téměř 1,5 milionu franků (něco přes 7 milionů korun) za „reklamu a marketing“ a část peněz posléze diskrétně poslala tehdejšímu manažerovi Toulonu, Rollandu Courbisovi.
Dále následovala stíhání pro podvody a praní peněz z přestupu hráčů v Olympique Marseille, Paris Saint-Germain nebo Girondins de Bordeaux. Poslední pomyslný hřebíček do rakve kariéry Luciana D’Onofria jakožto fotbalového agenta přišel v roce 2011, kdy vyšlo najevo jeho praní peněz přes Standard Lutych na přelomu tisíciletí.
Spolu s ním tehdy obvinili více než 30 lidí včetně Maurizia Delmenica. Luciano D´Onofrio se v tomto případě vyhnul vězení zaplacením kauce ve výši 1,5 milionů euro (cca 37,5 milionů Kč) lutyšskému státnímu zástupci. Zdálo se, že s jeho kariérou agenta je skutečně konec, neboť podle regulí světové fotbalové asociace FIFA musí mít agent/zprostředkovatel „bezvadnou pověst“ a musí rovněž doložit, že nikdy nebyl souzen za finanční nebo násilné zločiny. Jak ale ukázalo další dění, s rozsáhlou sítí offshorových společností a s věrným společníkem Delmenicem po boku to pro Luciana D´Onofria velký problém nebyl a nadále pokračoval ve své činnosti – jen to musel dělat skrytě.
V srpnu 2011 z belgického klubu Standard Lutych do portugalského FC Porto (ve kterém D´Onofrio působil na přelomu 80. a 90. let) přestupují dva nadějní fotbalisté Eliaquim Mangala a Steven Defour. První z nich byl prodán za 6,5 milionů euro (necelých 160 milionů korun), druhý za 6 milionů (cca 145 milionů korun). Přestože D´Onofriovo jméno oficiálně nikde nefigurovalo, podle belgických médií měl být zprostředkovatelem přestupu právě on. O pár dní později je totiž podepsána další smlouva, na jejímž základě získala při přestupu 10% „akcií“ z každého hráče britská společnost Robi Plus Limited, kterou vede Maurizio Delmenico a tajně ovládá D´Onofrio.
Součástí této dohody byla i odměna ve výši jednoho milionu euro (520 tisíc za Mangalu a 480 tisíc za Defoura, v přepočtu 13 milionů Kč a 12 milionů Kč) pro Robi Plus. V účetních dokumentech portugalského klubu se jako příjemce této provize překvapivě objevuje přímo Luciano D´Onofrio. Když jsou téměř na den přesně o tři roky později oba hráči prodáni z Porta (Steven Defour míří do Anderlechtu za 6 milionů euro (167 milionů korun), Eliaquima Mangalu kupuje Manchester City za zhruba 30 milionů euro (834 milionů korun), úročí si D‘Onofrio svých 10 % z obou hráčů. Celkový výdělek Luciana D’Onofria a Maurizia Delmenica z přestupů obou fotbalistů tak podle belgického serveru Le Soir Plus činil přibližně 4 335 000 euro (cca 120 milionů Kč). Tímto způsobem se jenom v letech 2009 až 2016 angažovali minimálně v deseti podobných obchodech.
Malá domů přes Prahu
Rozsáhlá síť společností, přes kterou D‘Onofrio s Delmenicem prali peníze, sahala až do Česka. Od konce 90. let zde firmy ovládané Delmenicem nebo jeho partnerkou Sarah Claudii Primo vlastnily minimálně 3 bytové domy v centru Prahy. Sarah Primo, která často vystupuje jako jednatelka v Delmenicových firmách, byla zapsána nejen v panamské Moreuil Group, ale patřila jí i firma Armida Real Estate vlastnící čtyřpatrový činžovní dům v Žitné ulici.
Samotný Delmenico byl ředitelem švýcarské společnosti Tinska S.A., které přes české firmy CEWIP a Narcisa patřily další nemovitosti: Dům v Týnské 13 a Dům v Ječné 35. Dnes už jsou nemovitosti majetkem Itala Piera Camoletta, jenž je podle českého obchodního rejstříku i majitelem společností, které dříve patřily Mauriziovi Delmenicovi. Toho jsme se snažili kontaktovat, nezvedal však telefon.
FIFA se těmto nelegálním praktikám spojeným s přestupy fotbalistů snaží bránit. Od roku 2015 proto musejí členské fotbalové asociace zveřejňovat přehled částek vyplacených agentům i zprostředkovatelům za celý rok. Realita je ale opět jiná než ušlechtilý záměr bojovat s korupcí a praním peněz ve fotbalovém světě. Výstižně ji na českém příkladě popisuje bývalá členka předsednictva Fotbalové asociace České republiky (FAČR) a předsedkyně České asociace fotbalových hráčů Markéta Haindlová: „FAČR tyto částky vyplacené agentům sice zveřejní, ale předtím je všechny sečte a zveřejní pouze jejich celkovou sumu. Nikdy se tak nedozvíte, kolik si za konkrétní přestup agenti účtovali. Systém je zkrátka stále nastavený podle potřeb lidí, kteří se v něm pohybují.“
Autor článku: Lukáš Nechvátal
Autor titulní fotografie: CC, U.S. Air Force photo/ Senior Airman Dennis Sloan
Tento text vznikl díky finanční podpoře čtenářů, jako jste vy. Přidejte se do klubu Sester a bratrů v triku.