Američané ho dvanáct let neoprávněně věznili, Slovensko nesplnilo, co slíbilo. Příběh bývalého vězně z Guantánama

Je deset hodin ráno a v mrazem sevřené Bratislavě si podáváme ruku s mužem, který byl devět let redukován na číslo 280. Halid je Ujgur a jedna špatná úvaha, a sice že by byl raději zadržen Američany než Číňany, mu zničila život. Američané ho poslali na Guantánamo, kde ho sice rychle zprostili obvinění, avšak dalších dvanáct let trvalo, než mohl začít nový život na Slovensku. Ten ale bezproblémový není, neboť Slováci mu navzdory slibům neudělili občanství.

Tento text si můžete poslechnout i v audioverzi. Audiočlánky pro vás načítá Renata Klusáková.
Audioverze vybraných článků investigace.cz odebírejte zde.

Při podání ruky taktně odvrací zrak, zřejmě z náboženských důvodů. Halid je Ujgur, člen turkického etnika ze Střední Asie. Narodil se a část života prožil v Číně, odkud se ve čtyřiadvaceti letech rozhodl odejít. Na Slovensku je proto, že první vláda Roberta Fica se v roce 2009 rozhodla vylepšit své vztahy se Spojenými státy a přijala bývalé vězně z Guantánama.

Dnes již víme, že z více než 780 mužů, kteří byli na Guantánamu drženi, měl pouze zlomek vůbec co dočinění s terorismem, natož s organizováním útoku na USA. Obamova administrativa ve snaze vojenskou základnu uzavřít přemístila zhruba 200 osob do různých zemí světa – šlo o jedince, kteří se například kvůli obavám z režimu nemohli vrátit do své vlasti. Do této skupiny patřilo i přes dvacet Ujgurů, včetně zmíněného Halida. Všichni byli zadrženi, když se v roce 2001 snažili dostat z Afghánistánu do Pákistánu.

„Na Guantánamu nebylo dobrého nic. Zadrželi jsme je mimo jakýkoli právní rámec, přitom jsme měli nástroje, abychom s nimi zacházeli jako s válečnými zajatci podle Ženevské úmluvy. Podělali jsme to,“ konstatuje Daniel Fried, jenž mezi lety 2009 a 2013 zastával pozici zvláštního vyslance pro uzavření Guantánama. „Jakmile se totiž jednou rozhodnete, že uděláte něco mimo právo, těžko to pak budete s právem zase slučovat.“ Když už se někteří ze zadržených dostali k „soudu“, jednalo se o vojenskou komisi. Při běžném procesu by totiž důkazy získané mučením či pomocí anonymních svědků pravděpodobně nikdy neobstály.

Fried zároveň vysvětluje, že chápe důvod vzniku vězení na Guantánamu – vztek, frustrace a strach převážily nad racionálním uvažováním. „Bushova vláda byla konzervativní a měla mít na paměti konzervativní principy fungování státu, důvěru v instituce. Nakonec si na to vzpomněli, ale už bylo pozdě.“

V případě skupiny Ujgurů už samotná Bushova administrativa uznala, že jsou drženi neoprávněně, vysvětluje Fried. Byli to také jediní vězni z Guantánama, s nimiž se osobně setkal. Přesto trvalo dvanáct let, než se Halid dostal na Slovensko, kde měl začít nový život.

Nepřátelé Číny

„Víte, to, co se Ujgurům děje v Číně, genocida, to nezačalo nedávno,“ říká na úvod svého vyprávění Halid. „Policie nás šikanovala jen proto, že jsme muslimové. Jestliže jsme zrovna žádný zákon neporušovali, tak si nějaký vymysleli.“ Halid pak pokračuje popisem několika incidentů. Policie ho například zatkla, poněvadž se modlil. Tenkrát měl ale štěstí, neboť vězení už bylo plné, tak jej pustili. Jindy chtěli se sousedy slavit svátek, avšak policie je rozehnala s tím, že se nesmějí shromažďovat.

Jelikož tlak ze strany vlády neustále narůstal, ve věku čtyřiadvaceti let se rozhodl ze země odejít. „Naskytla se k tomu malá příležitost,“ ukazuje mezeru mezi palcem a ukazováčkem, „tak jsem šel.“ Do té doby pomáhal svému otci v podnikání, často třeba jezdil prodávat zboží do sousedního Kyrgyzstánu. Z Číny ale zamířil přes Pákistán do Afghánistánu.

Prý tam tehdy směřovalo hodně Ujgurů. Halid také hledal vhodné místo, kde by začal s podnikáním. V Afghánistánu navíc sídlila ujgurská organizace, která jednak podporovala krajany a zároveň sháněla finance a nabírala členy k případné akci proti čínské vládě.

O Halidově charakteristice pořízené na Guantánamu existují dva odtajněné dokumenty z roku 2004. Popisují jej jako „pravděpodobného člena Islámského hnutí Východního Turkestánu“, tedy organizace, která usiluje o osvobození Východního Turkestánu (čínsky Sin-ťiang) od Číny. Stejný dokument také uvádí, že „zadržený je doporučen k propuštění nebo k přesunu pod dohled jiné vlády“. Halida ale v Guantánamu drželi ještě dalších dlouhých devět let, přestože bylo jasné, že je nevinný. Na Slovensko přijel až v roce 2013.

„My jsme se (v Afghánistánu, pozn. red.) shromažďovali proti Číně,“ vysvětluje. „Když přišli Američané, tak jsme si říkali, že raději odejdeme, že to není náš boj.“ Tak jednoduché to ovšem nebylo. Po teroristickém útoku z 11. září vyhlásili Američané odměnu pět tisíc dolarů za každého, kdo měl něco společného s Tálibánem nebo Al-Káidou.

Jak se ale postupně ukázalo, různí oportunisté včetně policie si tuto nabídku vyložili po svém – zatknout a prodat každého cizince, na kterého kápnou. Když se skupina Ujgurů vydala v doprovodu převaděče z Afghánistánu do Pákistánu, narazila na pákistánskou policii. A spadla klec. „Tenkrát zadrželi i lidi, kteří žili v Pákistánu dlouhodobě. Sebrali prostě všechny tamní cizince. Dokonce se nám chlubili, jak na nás zbohatnou.“

Halid si vzpomíná, že později měl na Guantánamu za „sousedy“ několik Arabů. Pět z nich byli učitelé, kteří přijeli do Pákistánu prostřednictvím organizace, jež pro děti zprostředkovávala výuku arabštiny. Další žil v Pákistánu deset let, měl tam manželku a farmu.

Po zadržení pákistánskou policií se Ujgurové dozvěděli, že Američané sice stanovili odměnu pět tisíc dolarů za každého dopadeného „teroristu“, Čína ale vypsala odměnu deset tisíc za každého Ujgura. „Začali jsme se bát. Bylo jasné, že potřebujeme, aby nás zajali Američané.“

Skupina Ujgurů proto vymyslela plán. U výslechu uvedli, že jsou Uzbeci ze severu Afghánistánu, z uzbeckého Tálibánu. „Museli jsme říct, že jsme Tálibán, aby nás zajali Američané. Říkali jsme si, že až budeme v americkém vězení, tak jim to vysvětlíme a oni nás zase hned pustí. No, to jsme si mysleli špatně,“ konstatuje Halid.

Američtí vojáci skupinu odvezli do provizorního tábora na letišti, kde několik měsíců čekali, až budou převezeni na Guantánamo. Vězeňský tábor se podle Halida postupně vyprazdňoval, jak Američané na své vojenské základně na Kubě rozšiřovali další část vězení. Po šesti měsících tam byla přemístěna celá skupina.

Roky v dopravním kontejneru

„Ze začátku jsme byli zavření v kontejneru,“ pokračuje Halid. „No, v kontejneru, takovém tom, jak se v něm na lodi přepravuje náklad,“ dodává a v zájmu srozumitelnosti kontejner nakreslí. Vnitřek byl rozdělen pěti kusy pletiva na šest cel s vyřezaným oknem v každé z nich. Jedna cela měla dva krát dva metry, jenže kvůli dveřím v ní reálně tolik místa nebylo. „Jeden můj kamarád, který byl mnohem větší než já, se tam nemohl vůbec vejít,“ vysvětluje Halid. Díky pletivu si aspoň mohli povídat. Že by se ale stihli nějak zvlášť sblížit, to nehrozilo, zadržené v rámci Guantánama neustále přemísťovali.

Po jedenácti měsících a několika výsleších Američané vyhodnotili, že skupina Ujgurů skutečně nepředstavuje žádné riziko, a měli tak být propuštěni. To bylo v roce 2003. „Řekli nám, že je náš případ uzavřený a shánějí někoho, kdo by si nás vzal.“ Z výše zmíněných odtajněných dokumentů z února a října 2004, týkajících se Halida, vyplývá, že se zajatec těší dobrému zdraví, má ve zvyku neposlouchat stráže a „praktikovat ve své cele bojové umění“. Kromě toho je tam i zápis, že nespolupracuje, ale není agresivní.

Dokumenty zároveň zmiňují dvě evaluace zadrženého, jež proběhly v červnu 2003 deset dní po sobě. Z útržkovitých informací je zřejmé, že předešlá ohodnocení zadrženého byla z nějakého důvodu mnohem mírnější než ta následující. Všechny závěry se nicméně shodují v tom, že by měl být Halid propuštěn.

Guantánamo je rozděleno na několik sekcí nazývaných Camp (tábor) a očíslovaných od jedné do sedmi. Několik dalších nese slovní názvy, například Camp Iguana (Leguán), kde bylo mimo jiné drženo i několik nezletilých.

Jednotlivé tábory mají různě přísná pravidla a také odlišné úrovně volného pohybu zadržených. Na základě svého chování a toho, jak je vyhodnotili při výsleších, byli vězni mezi tábory přemísťováni. Camp VII byl přísně střeženým místem, kam Američané umístili ty osoby, které předtím mučili v tajných věznicích CIA – mezi nimi byli i strůjci útoku na USA, a tedy lidé, kteří jsou na Guantánamu dodnes.

Nejméně přísná pravidla platila v Camp IV, kde se mohli zadržení relativně volně pohybovat a nemuseli být neustále spoutáni. Právě do „čtyřky“ se Halid dostal po pobytu v kontejneru neboli v Camp Delta. „Měli jsme tam určitou svobodu, což bylo fajn. Třeba jsem se mohl sprchovat bez pout.“

Jenže určitá svoboda trvala jen něco přes dva roky. Pak byl opět odeslán do kontejneru, kde strávil další dva roky, než ho zase přemístili do tábora čtyři. „Nejdřív jsme měli čekat. Potom se rozhodli, že naše případy opět otevřou. Pak zase tvrdili, že nás nikdo nechce přijmout,“ vypočítává důvody dalšího pobytu v Guantánamu.

Během svého výčtu si najednou na něco vzpomene a začne se smát. „Asi po pěti letech, co nás drželi, přišly nějaké dvě ženy z FBI a začaly se mě ptát na ty samé věci, které jsem už mnohokrát říkal. Přišlo mi to směšné, napadlo mě, že to snad nemůžou myslet vážně.“ Halid se proto rozhodl, že na otázky nebude odpovídat.

„Ptaly se mě, jak se jmenuju. Řekl jsem, že jsem to zapomněl. Že jsem se zbláznil. Jak se prý jmenují rodiče. Nevím. Odkud jsem? Nevím, možná z Turkestánu. Slyšel jste někdy o Americe? Ne. Také se divily, že nemám televizi – povídám, že mám, ale jen s čínskými kanály.“ Ženy se mu údajně snažily vysvětlit, že jsou z americké vlády a snaží se mu pomoci, aby byl propuštěn. „Řekl jsem jim, že nikam nechci, nepotřebuju pomoc.“

Jakmile se vrátil ke svým spoluvězňům, jeden kamarád mu vyprávěl, že u výslechu tvrdil, že je Usáma bin Ládin. „Prý byli úplně zmatení a z tašky vytáhli fotku bin Ládina,“ směje se Halid. „Když mému kamarádovi říkali, že to přece není on, že vypadá jinak, řekl jim, že se mu za ty roky ve vězení změnil obličej.“

Podobně se zachovali i ostatní. Pak se jich už nikdo na nic neptal. „Další čtyři roky se mnou už nikdo nemluvil.“

Na prvním místě nenávidím Čínu a na druhém Ameriku

Po osmi letech – a více než sedm let poté, co bylo Ujgurům řečeno, že budou propuštěni – dostali na papíře usnesení, že nejsou „nepřátelští bojovníci“ a pustí je na svobodu. „Někteří ten papír vzali a pfff,“ předvádí Halid odhození papíru za záda.

Ujgurové měli být v té době posláni do USA, nejprve je ale stráže přemístily do stranou položeného Campu Iguana, nazývaného zřejmě podle okolního pobřeží, kde se pohybovala spousta leguánů. Do Ameriky ale nakonec nemohli, a pobyt v leguáním táboře se tak prodloužil na několik měsíců. „Ptali se nás, jestli bychom chtěli do Ameriky. Řekl jsem, že ne, že Ameriku nenávidím – na prvním místě nenávidím Čínu a hned na druhém Ameriku. Řekl jsem jim, že radši do Evropy a je mi jedno kam. Řekl jsem jim, že v Americe nejsou žádné zákony.“

Američané poté zamýšleli skupinu přesídlit do Republiky Kiribati, nakonec ale přišla nabídka od jiného ostrovního státu v Tichém oceánu– Republiky Palau. Podle Halidova vyprávění se mu tam nechtělo, protože nevěděl, co by na ostrově dělal – zda by například sehnal práci –, posléze však souhlasil. Provizorní přesídlení Ujgurů na Palau byla jedna z dohod, jež zařizoval právě Daniel Fried. Jak již bylo řečeno, Fried považoval přesídlení Ujgurů za hotovou věc. „Z bezpečnostního hlediska to bylo jasné. Nebyli to přece žádní džihádisté. Byli proti Číně a je pravda, že Číně se jejich propuštění dost nelíbilo,“ popisuje.

Po dalších měsících a dalších slíbených zemích, kam zbytek Ujgurů z Palau neodcestoval – některým se podařilo dostat například do Turecka –, přišla nabídka ze Slovenska. „Tolikrát se mi už potvrdilo, že se Americe nedá věřit, že jsem nevěřil, že pojedu na Slovensko. Na druhou stranu je pravda, že v té době bych šel kamkoli,“ konstatuje Halid.

Na Palau skutečně přijela slovenská delegace v čele s tehdejším šéfem migračního úřadu Bernardem Priecelem. „Měl jsem tři podmínky,“ ukazuje na prstech Halid. „První, že dostanu občanství. Druhá, že dostanu ubytování. A třetí, že až si najdu manželku, tak mi ji pomohou dostat na Slovensko.“ Delegace souhlasila, občanství měl Halid dostat po osmi letech pobytu. V roce 2013 se tak on a další dva Ujgurové ocitli v detenčním centru ve slovenském Zvoleně. „Byli jsme první Ujgurové v této zemi,“ říká Halid.

To bylo před jedenácti lety. Občanství stále nemá.

Bezradné Slovensko

„Slovensko žádný integrační program nemá,“ popisuje proces přijímání cizinců do země dnes již bývalý šéf Migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. „(Robert) Kaliňák tehdy řekl, že ty lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě,“ pokračuje. Jenže o celé dohodě mezi USA a slovenskou vládou podle něj neexistuje žádný záznam, a tedy ani přesně specifikované závazky, které tím Slovensku vznikly.

Po příjezdu na Slovensko dostali Ujgurové možnost zapojit se do integračního programu slovenské odnože Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Náklady hradilo ministerstvo vnitra.

Slovensko podle dostupných informací přijalo celkem osm osob. V roce 2015 Robert Kaliňák prohlásil, že jich v zemi zůstalo pět. Občanství dodnes nemá nikdo z nich. Ministerstvo vnitra ale všem alespoň zařídilo ubytování. Po několika letech.

Roberta Kaliňáka jsme kontaktovali s dotazy. Jeho kancelář nás odkázala na ministerstvo vnitra, tato instituce nám ale do vydání textu neodpověděla.

Halid i jeho krajan, jenž v zemi zůstal, bydlí v Bratislavě. Slovenský stát, který musel rok přesvědčovat, mu nakonec pomohl do země dostat budoucí manželku, a to po dohodě rodin Halida a jeho nastávající. Když se mu narodila dcera, zeptal se během videohovoru jeho otec, zda by mu Halid dokázal zařídit návštěvu Slovenska, aby mohl vnučku vidět. Poté se několik měsíců neozval. Nakonec Halidovi matka přiznala, že otce čínské úřady zavřely.

„Moje dva bratry poslali do koncentráku. Pak jsem slyšel, že je po třech letech propustili, tak mě napadlo, že se situace možná zlepšuje, ale nevím,“ říká dosud energicky hovořící muž a začne mluvit pomalu. „Ani nevím, jestli žijí. Nevím to ani o rodičích, už je jim přes sedmdesát, moje matka byla nemocná…“ S rodiči nemluvil od léta 2016.

Halid má nyní dvě děti. Obě mluví ujgursky i slovensky a jsou výbornými studenty. „Jeho děti jsou zlaté, neskutečně nadané,“ pospisuje Orlovský. „Myslím, že právě děti jim dost pomáhají v integraci.“ Jako největší problém Halid nebere fakt, že jemu osobně Slovensko neudělilo slibované občanství, ale spíš to, že občanství nemá jeho rodina.

„V dokladech pořád stojí, že jsme Číňané. Hrozně se bojím toho, že jakmile Čína dostane šanci, odvezou nás. Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. V Číně se nesmíme postit během Ramadánu, mešity jsou prázdné, je to hrozné. Myslím na svoji rodinu a říkám si, co se jim asi stalo… Měli jsme velkou rodinu. Bolí mě z toho srdce.“

Jak se náš rozhovor chýlí ke konci, probíráme další problémy jeho života na Slovensku. Živí se jako taxikář, pracuje sedm dní v týdnu. Na Slovensku má trvalý pobyt a cizinecký pas černé barvy. Kdyby jezdil s taxíkem o pár desítek kilometrů dál v Rakousku, vydělal by si mnohem víc. Jenže to nejde, všichni bývalí vězni z Guantánama se ocitli na seznamu rizikových osob a mají problémy překračovat hranice. „Pokud by neexistoval tenhle seznam, tak jim trvalý pobyt stačí k tomu, aby se v rámci Schengenu mohli pohybovat úplně bez problému,“ vysvětluje Orlovský. Načež konstatuje, že „občanství jim nikdo nedá, nikdo si to nevezme na triko, protože policie má pocit, že jsou nebezpeční“.

„Mně je už skoro padesát a je mi to celkem jedno,“ říká k tomu Halid a dodává, že se stejně nikam cestovat nechystá. Jeho děti se sice narodily na Slovensku, občanství ale mohou dostat pouze v případě, že je občanem jeden z rodičů. „Letos zkusíme podat žádost o občanství pro mou ženu a děti. Ne pro mě, protože je tu spoustu požadavků – třeba to, že bych kvůli tomu měl zajít na čínskou ambasádu a tam já nemůžu,“ vysvětluje.

Na otázku, zda lze říct, že na Guantánamu bylo přece jen něco pozitivního, někteří bývalí vězni v médiích odpovídali, že se tam měli lépe například díky své etnické komunitě.

„Ne,“ zní však Halidova odpověď. „Ztratil jsem tam nejlepší léta svého života. Ztratil jsem tam život.“

Z Pákistánu odvlečené Ujgury Američané zneužili jako nástroj pro vyjednávání s Čínou. „Nejhorší na tom bylo, že nás tam nechali bez obvinění. Proč myslíte, že se rozhodli po jedenácti měsících, když sami uznali, že jsme nevinní, nechat nás tam?“ Poprvé během naší konverzace se Halid rozčílí. „Když chtěli něco po Číně, na oplátku jim slíbili, že zůstaneme zavření!“

Dalším problémem podle něj byl zřejmý fakt, že Američané moc dobře nevěděli, jak s Ujgury naložit. Nečekali, že někoho takového zadrží, a zároveň je nemohli vydat zpět do země, kde by jim mohlo hrozit vězení, nebo dokonce smrt. „Snažili se nás donutit, abychom do Číny šli dobrovolně.“ říká Halid.

„Samozřejmě, že jsem naštvaný, nenávidím je. Věznili mě dvanáct let. A po tom, co mě využili, mě prostě vykopli.“

Na otázku, zda by Slovensko přijalo další osoby z Guantánama, kdyby je o to Spojené státy nyní požádaly, odpovídá Orlovský jasně: „Ne. Už ne. To byla jednorázová akce. Naprosto nesystémová.“