Za první a druhé Ficovy vlády přijalo Slovensko osm vězňů z Guantánama. Teď neví, co s nimi

„Nemohl jsem si snad přát lepší spolupráci. Schválil to premiér Fico a pak jsem pracoval s ministrem vnitra Kaliňákem,“ vzpomíná bývalý americký diplomat Daniel Fried na to, jak osobně domlouval umístění vězňů propuštěných z americké věznice na základně Guantánamo na Slovensko. To tehdy přislíbilo Spojeným státům, že se postará o osm až deset vězňů, kteří byli Američany nezákonně drženi a mučeni. Dodnes není jasné, co za tuto službu Slovensko od Američanů získalo. S některými z bývalých vězňů jsme se setkaly ve Zvolenu a v Bratislavě.

Vězení nevinných

Hussein je prošedivělý čtyřicátník, který na Slovensku žije od listopadu 2014. Pochází z Jemenu, čtrnáct let strávil na Guantánamu kvůli podezření, že spolupracoval s Al-Káidou. To se však nikdy nepotvrdilo a Hussein své zatčení vysvětluje tím, že se zkrátka ocitl ve špatnou dobu na špatném místě.

„Pamatuju si, že jsem byl na nějakém trhu a v televizi jsem tam viděl – protože v hotelu televize nebyla –, co se stalo v USA, myslel jsem si, že je to film,“ popisuje, jak se dozvěděl o útoku militantní islamistické organizace Al-Káida na dvě věže Světového obchodního centra v New Yorku 11. září 2001. „Až později jsem potkal někoho, kdo mluvil arabsky, a on mi povídá: ‚Ty nevíš, co se stalo?‘ A říkal, že hledají Araby, aby je vydali Američanům. Ptal jsem se proč, odpověděl, že je to odveta za útok. Pořád jsem tomu nerozuměl, ale začal jsem se bát.“ Tou dobou byl Hussein v Pákistánu.

V plánu měl tehdy cestu do Evropy, protože slyšel, že se tam bude mít dobře, že bude moci dokončit studia práv, což v Jemenu nemohl. Jenže k tomu, aby dokázal absolvovat cestu přes Pákistán a Írán do Řecka, potřeboval převaděče. Ten ho podle Husseinova vyprávění prodal policii. Spojené státy totiž za každého chyceného „teroristu“ nabízely odměnu pět tisíc dolarů. Tak začal hon na cizince muslimské víry.

„Zatkli mě v Teheránu. Pak mě odvezli do vězení, kde mě mučili. Dávali mi elektrošoky,“ vypráví o hrůzách, které zažil. „Převáželi mě z jednoho vězení do druhého. Už nevím, v kolika věznicích jsem byl ani jak to tam vypadalo,“ pokračuje Hussein. Celou dobu měl zakryté oči i uši a jediné, co z okolí za tu dobu viděl, byly vnitřky malých cel, kde byl zavřený. „Na záchod jsem mohl dvakrát denně, vždycky mi skrze díru ve dveřích nasadili želízka. Mimochodem, Íránci používají jiná než Američané.“

Hussein popisuje i neustálé výslechy a mučení, než přišel zvrat. „Řekli mi, že mě vrátí do Jemenu. To bylo, jako by mi řekli, že jdu do nebe.“ Společně s dalšími lidmi ho pak posadili do autobusu. Po cestě mu ale někdo řekl: „Jedete na Guantánamo, dají vás Američanům.“ „Nevěděl jsem, co to znamená. Pořád jsem doufal, že nás vrátí do Jemenu.“

Následovala cesta autem. „Měl jsem sice zavázané oči, ale trochu jsem vykukoval, viděl jsem, jak přišli nějací lidé, měli na hlavě šátky jako Afghánci a dívali se dovnitř auta, jako kdyby obhlíželi nákup,“ říká o přesunu na Guantánamo a dodává: „Měli jsme želízka na rukou i nohou a takový pás kolem těla. Pořád si pamatuju, jaký to je pocit, tlačilo to na ledviny, nedalo se v tom dýchat. Na ruce nám dali zase něco jako palčáky a pytel na hlavu. A pak přišlo Guantánamo. Vítej.“

Podobný příběh má i Polad, další z vězňů, které po letech na Guantánamu přijalo Slovensko. Unaveně vyhlížející muž s dlouhým plnovousem je původem z Ázerbájdžánu. „Zadrželi mě v listopadu 2001,“ začíná vyprávět o cestě na Guantánamo. „V afghánském vězení bylo hodně lidí, velmi špatná situace, málo jídla, hrozné záchody. Prostě typické afghánské vězení,“ konstatuje a krčí rameny. Když vězně převáželi do amerického improvizovaného tábora, nahnali prý na dvě stě lidí do jednoho přepravního kontejneru. Nedalo se tam dýchat a někteří cestu nepřežili.

„Americký tábor byl takový otevřený prostor, něco jako tady,“ ukazuje z okna bratislavské kavárny, kde sedíme, na parkoviště nákupního centra. Na Guantánamu se ocitl na začátku roku 2002.

Mučili nás

„Někdy nás nechali nahé, někdy jen v trenkách přes noc venku nebo na nás pouštěli studený vzduch z klimatizace. Mám z toho dodnes revma,“ vypráví Hussein o mučení na Guantánamu. „Nemůžeš spát, protože když spíš, začnou na tebe křičet. Nebo třeba vzali provaz a škrtili mě. A když už jsi skoro mrtvý, tak povolí. A pak zase a zase. Hluk, hudba. Někdy to trvalo i celé dny,“ pokračuje ve výčtu, načež vysvětluje, jak jsou pro něj tyto vzpomínky nepříjemné. „Často nechci na nic vzpomínat. Někdy ale sedím, a když přece jen začnu na ty prožitky myslet, cítím se hrozně. Nechci jít ven, nechci s nikým mluvit.“

Na otázku, zda jej Američané na Guantánamu mučili, odpovídá Polad prostým ano. „Nejhorší mučení bylo, když jsme byli zavření na samotce. Všechno nám sebrali a pouštěli na nás ledový vzduch. V deset večer nám pak dali deku a v šest ráno ji zase sebrali. Tak jsme žili několik měsíců,“ vysvětluje Polad.

Poměrně běžným jevem, jenž vzbudil i pozornost a nevůli médií, bylo držení hladovky. Pro vězně šlo o jedinou formu protestu proti nezákonnému a neodůvodněnému zadržení a také proti krutému zacházení. Hussein byl jedním z těch, co drželi hladovku opakovaně. Vypráví, že v určitých momentech byl jen kost a kůže a nemohl se sám už ani hýbat. Američané na to reagovali nuceným krmením nasogastrickou výživovou sondou, což je trubička, jež se zavádí přes nos do žaludku, a může jít o velmi bolestivý zákrok.

„Hladovku jsem držel proto, že mě uvěznili, aniž jsem spáchal jakýkoli zločin. Když jsem odmítal jíst, bili mě,“ popisuje Hussein tuto zoufalou formu protestu. „Dali nás do takové židle, bylo to jako křeslo, co Američané používají na zabíjení.“ Američané vězně, kteří měli být krmeni sondou, přivazovali ke křeslu s popruhy, což Hussain připodobňuje k elektrickému křeslu. „Byl jsem přivázaný za ruce, nohy, kolem těla i hlavy – někdy nám ty trubičky (sondy, pozn. red.) ani nedávali doktoři nebo sestry a někdy trubičky z těla prostě vytrhli.“

Všichni vězni na Guantánamu chodili na nekonečné a neustále se opakující výslechy, které v mnoha ohledech nedávaly smysl. „Chtěli po mně, ať jim nakreslím, jak to vypadalo (v Íránu, pozn. red.) ve vězení – co to je za blbost, to jako mám vzít tužku a načmárat tmu? Měl jsem pořád zakryté oči,“ vzpomíná Hussien. Podobnou zkušenost s až absurdními výslechy nám popisovali i další dva muži.

Stejné zážitky s mučením nebo s „pokročilými výslechovými metodami“ mají i ostatní propuštění vězni. Dále se shodují v tom, že obdobně vyčerpávající byla i nejistota, jak dlouho je budou ještě držet v nelidských podmínkách amerického detenčního zařízení. Drtivá většina z více než 780 mužů uvězněných na Guantánamu totiž nikdy nebyla z ničeho obviněna.

Nejdražší sadomasochismus v dějinách práva

Když v roce 2008 kandidoval na amerického prezidenta Barack Obama, mimo jiné slíbil uzavření kontroverzní věznice Guantánamo, která na Kubě vznikla v roce 2002 jako reakce na teroristický útok z 11. září 2001. Vězení na vojenské základně tenkrát zřídila Bushova administrativa za jediným účelem – k uvěznění osob, jež se na útoku proti USA nějak podílely, byly jeho strůjci, nebo alespoň disponovaly informacemi.

Vězení bylo záměrně vytvořeno mimo americké území, a tedy mimo americkou legislativu. Status zadržených byl „nepřátelský bojovník“, což je specifický termín, který používaly Spojené státy. Na rozdíl od například válečného zajatce, jehož práva vymezuje Ženevská úmluva, nepodléhá nepřátelský bojovník žádnému právnímu rámci a tedy ani ochraně. Jejich uvěznění nepředcházela ani žádná forma soudního procesu.

Jak velkým problémem se Guantánamo a jeho vojenské komise soudící údajné teroristy staly, shrnuje novinář Graeme Wood v jednom ze svých textů pro americký měsíčník The Atlantic Graeme Wood:

„Americké vojenské komise na Guantánamu na Kubě byly zřízeny v roce 2001 a po třiadvaceti letech fungování se z nich stala přehlídka toho nejpropracovanějšího a nejdražšího sadomasochismu v dějinách práva. Komise byly vytvořeny za účelem stíhání domnělých teroristů, ale k dnešnímu datu (5. srpna 2024, pozn. red.) bylo shledáno vinnými jen osm mužů ze 780, kteří Guantánamem prošli. Tyto komise stály miliardy dolarů. A stalo se z nich takové procesní bahno, že odsoudit i ty očividně vinné trvá desítky let soudního natahování.“

Slovenská „svoboda“

Když Barack Obama zvítězil v prezidentských volbách, vytvořila jeho administrativa pro uzavření Guantánama speciální úřad. Jelikož se ale někteří z vězňů nemohli z různých důvodů vrátit do svých rodných zemí, začal Daniel Fried, zvláštní vyslanec pro uzavření Guantánama, žádat různé státy z celého světa, aby s relokací Americe pomohly. Neměl k tomu přitom žádný zvlášť vysoký rozpočet ani autorizaci k uzavírání dohod ve smyslu „něco za něco“.

Podle svých slov se Fried tehdy snažil přesvědčit k přijetí bývalých vězňů i českou vládu. To se ale nepodařilo. Ostatně obecným argumentem všech zemí, které nevinné lidi zadržované na Guantánamu nakonec nepřijaly, bylo to, že podobný krok by jejich představitelé nedokázali politicky obhájit, jinými slovy příliš velké riziko. Navíc, proč by měli dělat něco, co sama Amerika udělat nechce.

Poté, co Daniel Fried svou pozici opustil, ji zastávali ještě dva muži. Ani jeden na naši žádosti o rozhovor nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa během jeho prvního volebního období úřad zrušila.

Zemí, která s přijetím vězňů souhlasila, bylo Slovensko. Každého z uvězněných si nejprve přijela osobně prohlédnout a vyzpovídat slovenská delegace. Hussein vypráví, že seděl v místnosti s pěti nebo šesti lidmi, mezi nimiž byl tehdejší šéf migračního úřadu, psycholog nebo tlumočnice. „Pak tam byl nějaký policista, ten mluvil anglicky,“ popisuje Hussein.

„Dali mi tolik naděje – budeš žít normálně, dostaneš občanství, uvidíš se s rodinou, hned jak k nám přijedeš, budeš moct cestovat, budeš mít celoživotní podporu, dostaneš byt, můžeš se oženit, budeme tě ve všem podporovat. Nemusel jsem nad tím přemýšlet, řekl jsem, že jedu,“ dodává.

Ve Zvolenu dnes Hussein žije v panelákovém bytě. „Vzít vás tam nemůžu, je tam bordel,“ vysvětluje jadrnou slovenštinou a zve nás do blízké kavárny, kde popíjí kávu se čtyřmi cukry.

Husseinův příběh ilustruje bezradnost slovenských úřadů s integrací cizinců. Navíc cizinců, které Slovensko samo pozvalo. Realita totiž vypadala úplně jinak než sliby slovenské delegace.

Posttraumatická stresová porucha

Hussein, stejně tak jako ostatní, co přiletěli na Slovensko v letech 2010, 2013 a 2014, jsou silně traumatizovaní. Po krutých letech, jež prožili na americké vojenské základně určené k držení teroristů, se najednou dostali do země, která pro ně byla naprosto cizí a neznámá. Nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim.

Muži propuštění z Guantánama začali svůj nový slovenský život v Integračním centru migračního úřadu MV SR ve Zvolenu. Šlo o malou bytovku v běžné ulici s osmi byty a kapacitou až třiceti lidí.

„Když jsem přijel do Zvolenu, plakal jsem,“ vzpomíná Hussein. „Otevřel jsem okno a byl jsem v šoku. A volám na Hishama (další z propuštěných vězňů relokovaných na Slovensko, pozn. red.) ‚rychle, pojď sem, hele, tam jsou auta, lidi! Podívej, normální lidi!‘ Čtrnáct let jsme neviděli děti. Všude okolo nás byli lidé, ženy, mladí, staří, auta, autobusy… Někdy se k té vzpomínce vracím. Nedá se to pojmenovat,“ vysvětluje Hussein.

Bytovku ministerstva vnitra po půl roce opustili. Další integrační program pokračoval opět ve Zvolenu a trval několik let. Ministerstvo vnitra kromě poskytnutí financí už ale nemělo s programem nic společného, zabezpečovala jej slovenská odnož Mezinárodní organizace pro migraci (IOM). Bývalí vězni z Guantánama měli být na konci plně integrovaní a začít nový život. Místo toho u některých z nich propukla silná klinická deprese a posttraumatická stresová porucha. Slovenští politici jako Igor Matovič nebo Boris Kollár totiž o nich začali mluvit jako o teroristech, přestože všichni byli americkými úřady a komisemi zproštěni jakýchkoli podezření a nikdy nebyli obviněni.

Někdejší premiér Igor Matovič na začátku roku 2022 o svém předchůdci Robertu Ficovi řekl, že „[…] souhlasil s tím, aby na Slovensko přišlo šest nebo osm vězňů z Guantánama, extrémně nebezpečných teroristů, které jsme sem umístili a kteří v podstatě žijí mezi námi“. K tomu připojil, že „[…] nás to stojí obrovské peníze, které stát musí dát na to, aby nikoho neohrožovali“.

O dva týdny později se stejně nepravdivě (a o něco silněji) vyjádřil i předseda parlamentu Boris Kollár: „Ano, když se tam pan Fico jel vyfotit s Obamou, tak byl ochoten ty největší a nejtěžší teroristy z Guantánama přivézt na Slovensko, a na Slovensko je přivezl.“

Nový život, staré problémy

„Když jsem přiletěl, Slovensko mě na tři roky zařadilo do integračního programu. Po třech letech řekli, že program skončil, a přestali nás podporovat.“ vysvětluje svou situaci Polad, jenž na Slovensko dorazil v lednu 2010, tedy mezi prvními z propuštěných vězňů. „Takže už deset let se živím sám, bohužel nemám stálou práci. Nemám žádnou specializaci. Navíc jsem poloviční invalida, dlouhodobě trpím depresemi, jsem unavený a nemám žádnou sílu,“ dodává.

„Trvalo mi tři a půl roku, než jsem si našel práci,“ vysvětluje Hussein. Problémy však pro něj neskončily ani poté, co práci konečně našel. „Vláda totiž oznámila firmě, kde jsem pracoval, že jsem byl na Guantánamu. Což se samozřejmě v podniku rozneslo a kolegové za mnou chodili, prý jestli mám zbraně a jestli jim mohu pomoci s výrobou bomb,“ popisuje svou pracovní situaci.

Nový život na Slovensku ale nebyl jednoduchý i z dalších důvodů. Slovensko je například jedinou zemí Evropské unie, ve které nestojí žádná oficiální mešita. Na toto téma se nechal slyšet Robert Fico. Premiér, který se zavázal přijmout muslimy, zároveň prohlásil, že islám nemá na Slovensku co dělat.

Cestovat? S tím se nepočítalo

Další ze zásadních problémů všech propuštěných vězňů z Guantánama spočívá v tom, že nemají občanství. Husseinovi občanství odebral Jemen, protože nesouhlasil s tamní vládou. Ujguři sice zůstávají občany Číny, tento fakt jim ale přináší mnohé problémy.

„Chceme jen žít normálně, jako vy. Chtěl bych jet k moři, plavat. Jsem z města, které bylo hned u moře, měli jsme dům pár minut od pláže,“ zasní se Hussein.

Všichni tři muži, s nimiž jsme mluvily, se shodují, že Slovensko jim slíbilo po osmi letech pobytu občanství. Ani jeden z nich jej dodnes nemá, přitom Hussein, který přijel mezi posledními, už na Slovensku žije deset let. „Udělal jsem jazykové zkoušky, zkoušky ze slovenských reálií, dal jim všechny papíry, ale oni na to, že nemám rodný list, prý mi ho měl dát migrační úřad, ale nedal… A tak mám jen trvalý pobyt a nemohu cestovat,“ dodává Hussein. Kromě toho všichni disponují černým pasem pro cizince.

Se slovenským trvalým pobytem by nicméně měli mít možnost cestovat alespoň v rámci schengenského prostoru. Jenže je tu další problém: bývalí vězni se nacházejí na seznamu potenciálně nebezpečných osob. Kdo jej vytvořil nebo o jaký seznam se konkrétně jedná, se nám dosud nepodařilo zjistit.

Jakmile si tedy koupí například jízdenku, zablikají cizinecké policii červené kontrolky. „Nikoho tu na Slovensku nemáme,“ popisuje své zkušenosti s cestováním Halid. „Chtěl jsem jet navštívit kamaráda do Švýcarska. Přes švýcarské hranice mě nepustili, dali mi želízka a osm hodin jsem byl zadržený – prohledali mi telefon, svlékli mě, udělali mi stěry DNA, všechno. Že jsem jim prý vyskočil na počítači.“

Podobnou zkušenost má i Polad, jenž hodlal navštívit příbuzné v Německu. Na hranicích však byl zadržen a po několika hodinách strávených na policejní stanici a celkové prohlídce mu zamítli vstup do země. „Odvezli mě do Rakouska a nechali mě tam s tím, že mi přijde soudní rozhodnutí. Za několik měsíců přišlo, dostal jsem pokutu tisíc eur a zákaz vstupu do Německa na pět let,“ vypráví.

„S tím, že by přemístění vězni mohli cestovat, se jaksi nikdy nepočítalo…,“ vysvětluje zmocněnec pro uzavření Guantánama Daniel Fried.

Halid pracuje jako taxikář v Bratislavě. Kdyby se směl volně pohybovat, mohl by stejnou práci provozovat i v sousedním Rakousku a vydělávat tak více peněz. To ho ale tolik netrápí, spíš má starost o svou rodinu. „Byl bych rád, kdyby moje děti jely třeba do Turecka, aby poznaly tamní ujgurskou komunitu, muslimskou komunitu. Když moje děti vidí někoho, kdo mluví naším jazykem, jsou jako u vytržení.“

Halidova touha po občanství má ale ještě jiný důležitý důvod. „Potřebujeme občanství, abychom byli v bezpečí. Nikdy nevíte, co se stane příště, všechno je tak nestabilní. Jakmile Čína dostane šanci, seberou nás a odvezou tam,“ vyjadřuje své obavy z toho, že je i nadále evidován jako občan Číny. „Znám lidi, které v Číně zavřeli jenom za to, že čtou Korán, že šli do mešity. To je něco, co si v Evropě neumíme představit. My se zdravíme salam alejkum – jenže to se v Číně nesmí,“ dodává.

„Žiju tady čtrnáct let a nikdy jsem nic neprovedl,“ vysvětluje Polad. „Víte, já bych ani Slovensku nic špatného udělat nemohl, naše víra to zakazuje. Když jste uprchlík a nějaká země vás přijme, nemůžete nikdy jít proti ní.“

„Někdejší vězni z Guantánama mají na Slovensku trvalý pobyt, ale občanství jim v životě nikdo nedá,“ přemýšlí nahlas někdejší šéf migračního úřadu spadajícího pod ministerstvo vnitra Ján Orlovský. Vysvětluje to jednak politickou nevolí, jednak tím, že policie má stále pocit, že mohou být nebezpeční. „Navíc způsob, jakým Slovensko dává občanství, nemá žádná pravidla – nemáme stanovené, že by museli znát jazyk, udělat znalostní testy… Jde prostě jen o rozhodnutí nějaké komise,“ vysvětluje Orlovský tamní problémy s občanstvím.

Bývalí vězni za fotku s Obamou?

Otázkou dodnes zůstává, co Slovensko a jednotliví aktéři příběhu o přijetí vězňů z Guantánama dostali. Spojeným státům svým vstřícným gestem doslova vytrhli trn z paty – Američané totiž žádný plán ohledně toho, co s nelegálně zadržovanými a mučenými lidmi na vojenské základně Guantánamo, neměly.

Samotné podmínky dohod o předání zadržených osob jsou dodnes vedeny v režimu utajení, což znamená, že přístup k nim má pouze velmi malý okruh osob s bezpečnostní prověrkou. „O celé akci (přesídlení bývalých vězňů z Guantánama na Slovensko, pozn. red.) v zásadě neexistují žádné záznamy,“ vysvětluje Ján Orlovský. „Měli jsme jen memorandum o vzájemné spolupráci, ale to nic nespecifikovalo.“ „SMER (strana Roberta Fica, pozn. red.) byl vždycky proti migrantům, proto se o celé záležitosti mluvilo jen za zavřenými dveřmi,“ dodává.

Robert Kaliňák, tehdejší ministr vnitra, podle Orlovského tenkrát prohlásil, že „[…] tyhle lidi vezmeme, ať to stojí, co to stojí, protože potřebujeme fotku s Obamou v Bílém domě“. Když se Orlovský snažil zjistit, co přesně Slovensko přesídleným vězňům slíbilo, ani po letech se mu to nepodařilo. „Problém je, že těch pět bývalých vězňů z Guantánama, co tu zůstalo, tvrdí, že Slovensko jim slíbilo ubytování po zbytek života. Jenže co to znamená, to nikdo neví,“ popisuje Orlovský nejasnou situaci. Ministerstvo vnitra i díky jeho tlaku přesídlencům z Guantánama poskytlo alespoň ubytování. Na jak dlouho nebo zda by měli začít platit nájem, je ovšem nejasné.

Daniel Fried nám vysvětlil, že americká vláda chtěla, aby muži po opuštění věznice „měli slušný život“. „Některým z nich jsme pomohli najít práci. Jednomu jsme pomohli najít i manželku,“ řekl a dodal: „Nejde přitom o charitu, je mnohem snazší s nimi zacházet slušně než skončit jako nový teroristický cíl.“

„Relokaci lidí z Guantánama dostala na starost Mezinárodní organizace pro migraci, IOM. Ministerstvo vnitra se postaralo jen o dopravu. Tenkrát donesli peníze na IOM v hotovosti – jednou nebo dvakrát 150 tisíc eur. Kaliňák tehdy říkal, že je doba keše,“ popisuje chaotickou situaci Ján Orlovský.

Vincent M. Picard, mluvčí protiteroristického úřadu amerického ministerstva zahraničí, uvedl, že Spojené státy „[…] příležitostně pomáhají přijímajícím zemím s náklady na přesídlení bývalých vězňů“, ale bezpečnostní aspekt těchto dohod je „časově omezen“. Po jejich vypršení „vláda USA nevykonává žádný druh dohledu nad zacházením s přesídlenými osobami“, dodal. Kde momentálně žijí bývalí vězni z Guantánama a kolik jich je, se neví.

„Tady na Slovensku vlastně nejsem svobodný,“ povzdychne si Hussein. „Slíbili nám, že budeme mít stejná práva jako občané Slovenska. To se však nestalo. Nemám žádné občanství, nejsem odnikud. Jsem duch.“