Dnes je to na den přesně 13 let, co po dlouhém mučení v ruských věznicích zemřel právník Sergej Magnitskij, který se svou odvahou znelíbil představitelům Ruska. Jeho smrt ovšem nezůstala bez povšimnutí a nepřipojila se k řadě podobných osudů, jež sice na čas vzruší svět, ale pozvolna se na ně zapomene. Jméno Sergeje Magnitského naopak přinejmenším Rusové jen tak nezapomenou. Jeho smrt dodnes hýbe světem a s mnohaletým odstupem letos i Českou republikou.

V Česku se totiž po letech projednávání a příprav začala postupně schvalovat právní norma „o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích“. Přesněji řečeno jde o sankční zákon pojmenovaný jako obdobné zákony všude po světě na počest Sergeje Magnitského.

Česká verze Magnitského zákona má naší zemi umožnit uvalení sankcí na národní úrovni vůči jednotlivcům i právnickým osobám, jež se v mezinárodním kontextu dopouštějí závažných protiprávních jednání – například porušování lidských práv či podílení se na terorismu nebo na kybernetických útocích. Stejně jako v případě původní americké verze Magnitského zákona tak bude český stát moci konkrétním osobám zabránit ve vstupu na své území nebo v pobytu na něm či zmrazit jejich tuzemský majetek.

Česká podoba Magnitského zákona doplňuje tu celoevropskou. Zjednodušeně řečeno, pokud ministerstvo zahraničí získá informaci o někom, kdo ještě není na sankčních seznamech Evropské unie a měl by tam být, navrhne vládě, aby ho na sankční seznam přidala. Vláda poté jméno provinilce ohlásí Evropské unii. Pokud jej EU na svůj seznam nezařadí do jednoho měsíce, může být zapsán na seznam český.

Tvůrce zákona Jan Lipavský byl v průběhu čtyř let, kdy na zákoně pracoval, jmenován ministrem zahraničí, a samotný zákon se tak stal i součástí programového prohlášení Fialovy vlády. Původně měl být vládou přijat do konce roku 2023, ruský vpád na Ukrajiny ale celou záležitost uspíšil. Zákon byl ke konci letošního června schválen vládou, odkud putoval do sněmovny, kde byl v říjnu schválen většinou 112 ze 130 přítomných poslanců. Proti se nikdo nevyslovil, hlasování se zdrželi všichni poslanci z SPD a dva poslanci z hnutí ANO.

Zákon čeká v rámci legislativního procesu ještě schválení senátem a prezidentem republiky, a jestliže při tom nenastanou žádné komplikace, vstoupí v platnost uveřejněním ve Sbírce zákonů. Obdobu Magnitského zákona už přijaly Spojené státy americké, Kanada, Velká Británie, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kosovo, Gibraltar, Austrálie nebo Evropská unie.

Kdo byl Sergej Magnitskij? Jak a kvůli čemu zemřel? A jaká byla a stále je odezva na jeho smrt ve světě i u nás? Dozvíte se v 97. díle Odposlechu. Dostupný na všech podcastových platformách.

The post Podcast ODPOSLECH: Smrt právníka appeared first on investigace.cz.

V Česku usazený developer ruského původu Grigorij Bubnov se stal předmětem zájmu mnoha médií. V kauze právníka Sergeje Magnitského byl obchodním partnerem klíčového svědka, který za záhadných okolností zemřel v londýnském exilu. „Domnívám se, že nezemřel,“ vysvětluje v exkluzivním rozhovoru pro investigace.cz. Bubnov podnikal v Moskvě od devadesátých let a zažil proměnu chaotického postsovětského Ruska na putinovskou diktaturu. „V okamžiku, kdy byl zatčen Chodorkovskij, jsem pochopil, že je potřeba z Ruska utéct,“ vzpomíná na svůj odjezd do Česka.

Je dnes náročné být v Česku podnikatelem s ruským jménem?

Žádné velké změny ve vztahu vůči mně nebo mým ruským kamarádům podnikatelům jsem si od začátku války na Ukrajině nevšiml. Nicméně hned v únoru se v médiích začalo psát, že v Česku je přes 13 tisíc ruských firem, a začal mediální hon na firmy s ruskými majiteli. Tehdy jsme se jednou setkali i s tím, že s naší firmou odmítli pracovat kvůli ruskému původu.

Máte i ukrajinské byznysové partnery?

Ano, a naše spolupráce pokračuje. Známe se dlouho a všichni znají můj chladný postoj vůči současné politice putinovského režimu.

Přečtěte si

„Krvavá hnojiva“. Evropské firmy dovážejí syrské fosfáty navzdory sankcím

Jak jste se dostal do Česka?

Do Česka jsem poprvé zavítal v roce 1995. V té době si každý ruský podnikatel snažil zajistit únikovou cestu do zahraničí, jakýsi záložní plán pro případ nouze. Tenkrát to bylo hodně jednoduché – v Česku stačilo založit firmu a na základě toho šel získat dlouhodobý pobyt. Nejdřív jsem tu neměl žádné konkrétní plány. Později, v roce 1998, jsem si tady postavil rodinný dům, kam se přestěhoval tchán a tchyně. Měli tu lepší kvalitu života, zdravotní péči a oproti Rusku bylo Česko bezpečnější. Investoval jsem do firmy, která vyráběla umělý kámen, a ta funguje dodnes. V roce 2007 jsem se do Česka přestěhoval natrvalo a jednou za čas jsem letěl do Moskvy.

Proč jste se rozhodl odstěhovat z Ruska?

Měl jsem obecný pocit, že se Rusko vydalo špatnou cestou. Všiml jsem si i konkrétních alarmujících ukazatelů ve státní ekonomické politice. Platy státních zaměstnanců, například ve státním Gazpromu, začaly znenadání růst šílenými tempy, zejména v Moskvě. Vyšplhaly se třeba na pět tisíc dolarů měsíčně. Růst produktivity tomu ovšem neodpovídal. Ruská ekonomika a státní rozpočet nebyly schopné si takové platy dovolit. Zvyšoval se i tlak finanční správy na běžné podnikatele. Daňoví úředníci požadovali úplatky i po firmách, které žádné problémy ve firemním účetnictví neměly.

Máte dnes české občanství. Vzdal jste se toho ruského?

Chtěl jsem, ale nestihl jsem to. Když jsme se z Ruska odstěhovali, zbyla mi tam nějaká aktiva. Něco se mi povedlo prodat minulý rok. Váhal jsem, zda se občanství mám vzdát, hlavně kvůli zbytku rodiny, jež mi tam zůstala. Potom začala válka.

Přečtěte si

NewsFront: Jak se šíří kremelská propaganda s koronavirovou příchutí

Vaše jméno se v českých médiích v poslední době objevovalo v souvislosti s developmentem na Praze 8. Seznam Zprávy uvádí, že se vaše firma ve smlouvě s tamní radnicí mimo jiné zavázala poskytnout městu pro budování infrastruktury finanční dar 6,2 milionu korun. Je to pro developerskou firmu běžná praxe?

Dnes ano, dříve tomu tak nebylo. Loni jsme dokončili projekt na Smíchově a tam jsme do infrastruktury investovat nemuseli. Teď je to zcela běžné. Pravdou je, že každá městská část má trochu jiné požadavky. Někdo chce třeba rozšíření sociální infrastruktury, například stavbu školky nebo školy, což dává smysl.

Začátek milénia v Rusku

Vzpomínáte si na dobu, kdy se Putin stal prezidentem?

Ano, stejně jako mnozí další ruští podnikatelé jsem v té době obdivoval firmu Jukos. Michail Chodorkovskij a jeho tým s touto firmou dokázali, že v Rusku jde provozovat transparentní a legální podnikání a přitom mít větší zisky než firmy, které se vyhýbají placení daní. V jistém okamžiku tvořily daně odvedené Jukosem až 17 % ruského státního rozpočtu. V roce 2000 se stal prezidentem Putin a všichni si od nového mladého prezidenta slibovali ještě větší tlak na řádné placení daní a podnikatelskou transparentnost a celkově prozápadní směřování země.

Kdy začalo být jasné, že očekávání byla chybná?

Když v roce 2003 zatkli Chodorkovského. A když se před zraky celého Ruska stala nejbohatší ženou země Jelena Baturinová, manželka primátora Moskvy (Jurij Lužkov, primátor Moskvy v letech 1992 až 2010, pozn. redakce).

Dotkla se tato změna i běžných podnikatelů?

Samozřejmě. Ostatní guvernéři a vyšší státní úředníci nějakou dobu pozorovali, co se děje v nejvyšších patrech politiky, a pak si řekli, že se budou chovat stejně. Prezident Marijska (Marijsko, republika ve východní části evropského Ruska, pozn. red.) Leonid Markelov mi kdysi doslova řekl, že když je Lužkovova žena developerkou, pak jeho manželka jí chce být taky. Chtěl po mně, abych převedl vlastní aktiva na něj, a to jen kvůli tomu, že se zrovna nacházela na území republiky. Měl jsem toho zkrátka dost a v půlce nultých let nového tisíciletí jsme se spolu s rodinou rozhodli, že se chceme z Ruska odstěhovat.

Přečtěte si

Cestovní kancelář státní kasa platila rajzování Putinovy dcery po Evropě

Kdy jste s podnikáním vůbec začal?

Začal jsem podnikat hned po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. V té době jsem ještě studoval vysokou školu, čtvrtý ročník Moskevského fyzikálně-technického institutu, obor oceánologie.

Vzhledem k tomu, že šlo o známý institut, nám v posledním ročníku nabídli stáž na nejlepších světových univerzitách jako například v Massachusettském technologickém institutu (MIT). Takže jednou z možností pro mě bylo studium ve Spojených státech a pokračování ve vědecké kariéře. Druhou možnost představovalo podnikání. Jenže v roce 1986 mi zemřel otec, bylo mi šestnáct let a najednou jsem se stal hlavou rodiny. Proto jsem nemohl opustit matku a sestry, takže se nabízela ta druhá možnost. Začali jsme s obchodním partnerem dovážet ze Singapuru počítače. V té době to dělala spousta lidí.

Jak jste se dostal od prodeje počítačů k bankovnictví?

Jednoduše. Pokud se člověk věnoval importu zboží, docela často přicházel do styku s bankami, které v té době měly vysokou ziskovost a hodně se jim dařilo. Založit banku tehdy vyšlo na sto tisíc dolarů. Byli jsme mladí a neohrožení, proto jsme v roce 1993 spolu s partou kamarádů založili banku. Počítačovou firmu jsme prodali. V roce 1995 jsme ale zažili svou první vážnou finanční krizi. Museli jsme banku prodat, téměř jsem zbankrotoval.

O dva roky později jsem dal bankovnictví druhou šanci a zřídil další banku. Poučil jsem se z minulých chyb a během krize v roce 1998 se nám dokonce dařilo. Souběžně s bankou vznikla i spřízněná finanční společnost, jež se zabývala obchodováním s cennými papíry, jmenovala se Financial Bridge, ještě o ní bude řeč.

Přečtěte si

Nové informace o Putinově majetku

Většina ruských podnikatelů se v devadesátých letech nebo začátkem nového tisíciletí alespoň jednou setkala s výhružkami ze strany konkurence, nebo dokonce státu. Aby k tomu docházelo co nejméně, část byznysmenů platila „výpalné“ neboli rusky „kryšu“. Zažil jste to také?

Měl jsem štěstí. Měl jsem totiž jednoho známého, který byl za socialismu „cechovik“, což byli z pohledu tehdejšího státu nelegální podnikatelé, v rovnostářské společnosti s centrálně řízenou ekonomikou byli v podstatě stínoví milionáři. V sovětské době jich mimochodem existovalo hodně, obzvláště v kavkazských zemích a ve Střední Asii. Například někdo vyráběl džíny a pak je prodával na černém trhu. Zmíněný cechovik mi hodně pomáhal a nějakou dobu jsem se tak placení výpalného vyhýbal. Později jsme navázali vztahy s policií.

Jak se v Rusku navazují vztahy s policií?

Navazují se (směje se). Usoudili jsme, že je lepší spolupracovat s ozbrojenými složkami než s bandity a mafiány. Vztahy s bandity většinou neskončily dobře.

Dá se říct, že roli mafiánů v Rusku časem převzaly policejní orgány?

Ano, už tehdy započal proces přesunu moci do rukou státních orgánů. Což ale neznamená, že mafiáni úplně vymizeli. Pořád jsou aktivní, zejména v ruských regionech.

Wikipedia uvádí, že jste nějakou dobu šéfoval několika vzdělávacím institucím. Jak se dostane bankéř k provozu vysokých škol?

Oblast vzdělávání byla v té době stejně zelenou loukou jako finanční služby. Nikdo si tenkrát neuměl představit, že by se na vzdělávání dalo vydělávat. V roce 2002 jsem dálkově studoval byznysovou školu IMD ve Švýcarsku. Byla to pro mě inspirace. Právě tam jsem pochopil, že to může být dobrý byznysový model.

Už v roce 2004 jsme v našem institutu spustili distanční výuku – používali jsme pro to vzdělávací platformu značky IBM. V tomto směru jsem se stal absolutním průkopníkem na ruském vzdělávacím trhu. Později, v roce 2007, jsem založil Školu byznysu v Moskvě, která začala být zejména mezi zahraničními studenty z bývalých sovětských republik velmi populární. Měli jsme kolem devíti tisíc studentů ze zahraničí.

Přečtěte si

Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny

Jedním z důvodů popularity ekonomického studia byl také rozrůstající se státní aparát a stoupající počet státních zaměstnanců. Ti měli mít podle zákona ekonomické nebo právní vzdělání.

V devadesátkách pralo peníze celé Rusko

Seznam Zprávy o vás napsaly, že jste byl „u velkých kauz Putinova režimu“, jako je například Magnitského schéma nebo otrava agenta Litviněnka. V článku z roku 2015 vás investigativní novinářka Anastasia Kirilenko popisuje jako člověka, který vyhrožoval svému bývalému spolužákovi a byznysovému partnerovi Aleksandru Pěrepiličnému pistolí. Měl jste ho tím donutit k tomu, aby vám podepsal dlužní úpis. Nakolik jste byl reálně do těchto kauz vtažen?

Aleksander Pěrepiličnyj skutečně studoval stejnou školu jako já, ale byl o dva ročníky výš. Osobně jsem ho poznal až v roce 1992 nebo 1993. Dlouhá leta jsme neměli žádné pracovní vztahy, jen jsme se pohybovali ve stejném kruhu podnikatelů z řad absolventů naší školy. Tušil jsem, že se Pěrepiličnyj věnoval dvěma věcem – obchodování s cennými papíry a praní špinavých peněz. V jistém okamžiku se také stal klientem naší banky a finanční firmy Financial Bridge (FB). V bance měl účty, bral si půjčky a časem se z něj stal největší klient FB. Nabídl jsem mu, zda by nechtěl odkoupit polovinu aktiv firmy, nabídku přijal, a tak jsme se stali partnery.

V té době jste tedy věděl, že se zabýval praním peněz?

Tušil jsem to.

To vás od partnerství neodrazovalo?

Ani ne. V té době pralo peníze celé Rusko, každý druhý. Bylo to jakési specifikum byznysového prostředí finančního sektoru. Někdo pral státní peníze, někdo zaměstnával lidi na černo a někdo ukrýval zisky před zdaněním.

VIDEO: Vyšetřování daňových podvodů ruských úřadů se věnoval investiční fond Hermitage Capital

Proč se u vás Pěrepiličnyj zadlužil?

Měl akcie firmy v hodnotě zhruba 300 milionů dolarů, což představovalo obrovskou částku. Od začátku se ale choval jako patologický hazardní hráč. Například jsme zažili týden, kdy byly akcie Gazpromu nejdražší na světě. Putin si tleskal, ruská média se předháněla v množství oslavných titulků.

Řekl jsem mu: „Sašo, určitě rozumíš tomu, že je trh přehřátý a Gazprom nemůže být dražší než General Electric. Prodej akcie.“ On je ale neprodal a čekal, až se ceny vyšplhají ještě výš. Pak začala válka v Gruzii, následoval pád Lehman Brothers a světová krize 2008, jak jsem zkrátka předvídal, trh se propadl.

Naše firma FB se kvůli němu hodně zadlužila a stáhla s sebou i banku, kde měl Pěrepiličnyj nesplacenou půjčku. Přitom jsem věděl, že má aktiva v zahraničí. Celý rok jsem ho prosil, ať je prodá a vrátí peníze, protože jinak to nezvládneme. Dokonce jsem začal navštěvovat psychoterapeuta. Naposledy jsem ho viděl na moskevském letišti Šeremetěvo, kde jsem si k němu přisedl do vozu. Měl tam řidiče a osobní ochranku, takže vyhrožovat jsem mu rozhodně nemohl.

Přečtěte si

Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. Má vazbu na Magnitského kauzy

Od té doby jste se neviděli?

Ne, neviděli. Později se zjistilo, že právě on byl klíčovou osobou ve schématu praní peněz, které odhalil Sergej Magnitskij. Půjčku bance samozřejmě nevrátil. Banku jsme museli prodat a její noví majitele ho žalovali. Pěrepiličnyj mezitím zmizel v zahraničí.

V roce 2012 jsem z novinové zprávy zjistil, že za podivných okolností zemřel v Londýně. Divné bylo, že se informace o jeho smrti objevila až dva týdny poté, co se to mělo stát. Vzápětí mě kontaktoval nějaký britský novinář a začal se vyptávat na Pěrepiličného smrt, částky, které mi dlužil, a tak dále.

Znáte se s údajnými Litviněnkovými vrahy a ruskými agenty Andrejem Lugovým a Dmitrijem Kovtunem, jejichž služby jste měl využít pro zastrašování Pěrepiličného?

Ne. O Lugovém jsem četl, byly ho plné noviny. Jméno Kovtun mi nic neříká. 

Přečtěte si

Kde skončily Magnitského peníze?

Domníváte se, že Pěrepiličnyj zemřel přirozenou smrtí?

Domnívám se, že vůbec nezemřel. Myslím si, že se s Brity dohodl na tom, že bude vystupovat jako informátor v odhalení schématu praní peněz a identifikuje jeho účastníky, pak se dostane do programu ochrany svědků. Podobné programy sice znám jenom z filmů, ale možnost, že mohl získat nové jméno, doklady a v podstatě nový život, není vyloučena. 

Grigorij Bubnov (52) se narodil v Moskvě, nyní bydlí v Praze. Absolvoval Moskevský fyzikálně-technický institut. V letech 1999 až 2010 založil a byl hlavním akcionářem ruské Pushkino Bank. Působil i v East Bridge Bank, Ruské obchodní bance a ve finanční společnosti Financial Bridge. Byl rovněž rektorem ruské vysoké školy Moskevský technologický institut (Moscow Technological Institute) a zakladatelem Moscow Business School. V Česku založil firmu Wild Stone International, která se zabývá výrobou a prodejem obkladů a dlažeb z umělého kamene. V současnosti se věnuje i rezidenčnímu developmentu skrze své firmy VLK development a G2 group.

Autorka textu: Kristina Vejnbender
Zdroj úvodní fotografie: Grigorij Bubnov

Tento text vznikl díky podpoře čtenářů, jako jste vy. Pokud můžete, podpořte naši práci.

 

The post Bubnov: V devadesátkách pral v Rusku peníze každý appeared first on investigace.cz.

Sankční seznamy Spojených států jsou nástroj, který se mimo jiné týká pěti českých a devíti slovenských subjektů, včetně Mariana Kočnera, odsouzeného směnkového podvodníka a hlavního podezřelého z objednávky vraždy Jána Kuciaka. Kdo vstupuje do roku 2022 s tímto ekonomickým i reputačním omezením? Jak takové sankce fungují a kdo za nimi stojí? Co je Magnitského zákon a jak se týká Česka?

Americká vláda momentálně uvaluje sankce na více než 6 300 subjektů. Mezi nimi jsou například čínská společnost Huawei nebo běloruský prezident Alexandr Lukašenko. Sankční programy Úřadu pro kontrolu zahraničních aktivit (OFAC) jsou zaměřené zejména proti subjektům podporujícím teroristické organizace, totalitní režimy či obchodníky s narkotiky nebo proti společnostem obchodujícím s takzvanými krvavými diamanty (diamanty vytěžené ve válečné zóně nebo v oblasti ovládané vzbouřenci).

Spojené státy uvalují sankce na firmy, jednotlivce nebo politické režimy, které negativně ovlivňují domácí či zahraniční politiku. 

Sankce slouží nejen k omezení ekonomických aktivit jedince či firmy, ale jsou také nástrojem zahraniční a bezpečnostní politiky.

Sankce spravuje zpravodajská jednotka OFAC spadající pod ministerstvo financí USA. Tato jednotka uplatňuje ekonomické sankce na subjekty, jež mají obchodní vztah s USA nebo v této zemi přímo podnikají.

Mezi sankciovanými je také pět firem registrovaných na území České republiky. Většina z nich má silné vazby na Rusko.

 Mezi nimi je například směnárna kryptoměn SUEX OTC, sídlící v Praze, která umožňovala kyberútočníkům vybírat platby od obětí, jimž ovládli počítač a nainstalovali do něj ransomware – speciální software, který zpomaluje, blokuje nebo šifruje zařízení s cílem zatížit uživatele. Takovými uživateli byli nejen jedinci, ale třeba i nemocnice, jimž kyberútok znemožnil fungování.

Pro odblokování počítačů nebo i celých systémů musí napadení zaplatit výkupné, a to většinou v kryptoměnách, jako jsou Bitcoin, Etherum nebo Tether. Ty se pak směňují za běžné peníze v takzvaných kryptosměnárnách, které často sídlí v Moskvě a v Petrohradě.

Podle datové platformy Chainanalysis takto společnost SUEX vyprala 160 milionů dolarů (3,4 miliard korun).

Proto byla v září 2021 firma SUEX přidána na sankční seznam USA. V praxi to znamená, že v USA nebude moci obchodovat a v jurisdikci Spojených států bude zmrazen veškerý majetek, který je s firmou spojen. To samé platí pro firmy, v nichž má SUEX 50procentní (či větší) podíl.

Na sankčním seznamu slovenských subjektů je třeba slovenský podnikatel Marian Kočner, odsouzený směnkový podvodník a hlavní podezřelý z objednávky vraždy Jána Kuciaka.

Speciální kategorii pak tvoří sankce dle Magnitského zákona, uplatňované za porušování lidských práv. Tento druh sankcí přijalo po vzoru Spojených států sedm dalších zemí jako například Kanada, Estonsko, Litva, Velká Británie a Lotyšsko.

Magnitského zákon vznikl jako důsledek mučení a zavraždění právníka Sergeie Magnitského v roce 2009. Americký Kongres si tehdy dal za cíl potrestat za tuto násilnou smrt ruskou vládu vedenou premiérem Vladimírem Putinem.

Od 14. prosince 2012 začal zákon platit ve Spojených státech, což se projevilo tak, že 32 vybraných občanů Ruské federace spjatých se smrtí Magnitského nesmí vkročit na americké území. Tam jim zároveň byly zmraženy všechny obchodní transakce. Jedná se například o Denise Katsyva, o němž jsme psali zde.

Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny

V květnu 2016 byl zákon rozšířen i o jiné než ruské subjekty a v prosinci 2020 se pod něj podepsala i Evropská unie.

Ta může ukládat sankce za porušování lidských práv například formou zmrazení majetku nebo odepření vstupu do EU.

Do roku 2020 jednotlivé členské státy EU schvalovaly sankce samostatně. Nyní může Unie postupovat jednotně, a to zejména v případech závažných zločinů proti lidskosti, jako je například mučení, genocida či omezování svobody shromažďování.

Přijetí Magnitského zákona pro posílení lidskoprávní politiky v České republice zvažoval v roce 2020 tehdejší poslanec a současný ministr zahraničí Jan Lipavský.

Momentálně je návrh na schválení Magnitského zákona součástí programového prohlášení české vlády. Předpokládá se, že návrh „zákona o omezujících opatřeních proti závažnému porušování lidských práv, šíření a používání chemických zbraní, kybernetickým útokům a terorismu“, bude předložen Parlamentu ČR v roce 2023.

Podle Anety Kovářové z odboru komunikace ministerstva zahraničí se nová vláda explicitně hlásí k „havlovské“ zahraniční politice, v níž ochrana lidských práv a demokracie ve světě hrála velmi důležitou roli.

„Jde o prioritu české zahraniční politiky. ČR je schopna nabídnout své zkušenosti z celospolečenské transformace řadě zemí v evropském sousedství, ale i mimo Evropu. Přirozeným partnerem v tomto úsilí je nám občanská společnost. Na ochranu lidských práv a demokracie se ČR zaměří během svého předsednictví v Radě EU. Hodláme být aktivní i v dalších v mezinárodních lidskoprávních organizacích,“ sdělila Kovářová serveru investigace.cz.

The post České firmy na sankčním seznamu USA appeared first on investigace.cz.

Delyan Peevski je jednou z nejkontroverznějších postav bulharské politiky, byznysu a médií. Oligarcha a mediální magnát, který dříve působil jako bulharský poslanec a jehož jméno se pravidelně objevovalo v korupčních aktivitách, byl minulý týden přidán na takzvaný Magnitského seznam osob vystavených sankcím ze strany USA. 

Peevski se narodil v roce 1980 a jako jednadvacetiletý vstoupil do politické strany Nové národní hnutí za stabilitu a pokrok (NMSP), kterou založil bývalý bulharský car Simeon II. Ve volbách v roce 2001 strana získala polovinu mandátů a Peevski se ve věku 21 let stal nejmladším členem vlády. NMSP tehdy vládla v rámci koalice, jejíž součástí bylo i Hnutí za práva a svobody (DPS) Ahmeda Dogana. Jako oblíbený a nadějný Doganův chráněnec si Peevski brzy vybudoval své podnikatelské a mediální holdingy a zároveň zastával různé veřejné funkce. Blízkost k Doganovi posléze stvrdil i svým přestupem do jeho strany, za kterou úspěšně kandidoval v parlamentních volbách. Hnutí je obecně třetí nejsilnější bulharskou politickou stranou, obvykle má okolo 10 % hlasů. Zakladatele DPS Ahmeda Dogana označil současný premiér Bojko Borisov za „nejlepšího politika“ v Bulharsku a svůj názor vysvětlil slovy: „Dogan si jako první uvědomil, že když má mediální impérium a kontrolu nad soudnictvím, může vládnout.“ 

Politická kariéra Delyana Peevského ale pokračovala. V roce 2005 ho jmenovala Nejvyšší soudní rada státním zástupcem na ekonomickém oddělení prokuratury v Sofii. Vedoucí tohoto úřadu Angel Alexandrov je blízkým přítelem Ahmeda Dogana. V tom samém roce pak premiér Sergej Staničev (BPS, bývalá komunistická strana) jmenoval Delyana Peevského náměstkem ministra na ministerstvu státní politiky pro katastrofy a havárie. 

Jeden den Peevski také vedl bulharskou FBI (Státní agenturu pro národní bezpečnost). Poté, co v ulicích vypukly masové protesty, byl nucen podat demisi. Ve veřejném prostoru je často vnímán jako nesporný mediální magnát Bulharska, majitel mnoha novin, televizních kanálů, rozhlasových stanic a časopisů. Údajně vlastní i několik stavebních firem, podíly v síti obchodů s elektrospotřebiči a byl majitelem největšího výrobce a obchodníka s tabákem a tabákovými výrobky Bulgartabac. V roce 2016 svůj podíl prodal potom, co vyhlásil. že je proti němu vedena „neustála mediální kampaň“. Jeho matka Irena podle všeho však nadále zůstala většinovým vlastníkem. 

Pašování přes Bulgartabac 

Podle zjištění bulharského investigativního webu bivol.bg, jenž patří do sítě OCCRP, se právě firmě Bulgartabac podařilo pod vedením Ahmeda Dogana a v době vlastnictví Delyana Peevského vytvořit složitý finanční, právní a logistický systém výroby a distribuce cigaret. Zboží oficiálně dodávají do legálních destinací, ve skutečnosti je ale distribuováno jako pašované na Blízkém východě: v Iráku, Sýrii, v Íránu a Turecku. Pašerácká síť společnosti Bulgartabac tak pokrývá především Bulharsko, Dubaj a desítku přístavů v Černém a Středozemním moři. Mimo to využívají i tradiční pašerácké kanály na Blízkém východě. Jejich nelegální obchod přispívá k financování kurdských struktur v těchto zemích, především turecké Strany kurdských pracujících (PKK). Turecko, NATO i Evropská unie přitom PKK vedou na seznamu teroristických organizací. Není proto náhodou, že Turecko zakázalo Doganovi s Peevskému vstup na své území. Lze také předpokládat, že určité procento zisků z pašerácké sítě Bulgartabacu získává i Islámský stát. Z dokumentů, které se portálu bivol.bg podařilo získat od svých zahraničních zdrojů, vyplývá, že pašerácké schéma funguje i díky úzkému propojení mafiánské, ekonomické a politické sféry Bulharska a některých států z Blízkého východu.

Přivítejme nové členy Magnitského seznamu

„Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC) amerického ministerstva financí dnes uvalil sankce na tři bulharské osoby za jejich rozsáhlou korupční roli v Bulharsku, jakož i na jejich obchodní síť zahrnující 64 subjektů (firem),“ oznámilo minulý týden americké ministerstvo financí. 

„Tato akce je namířena proti Vasilu Kroumovovi Bojkovovi, významnému bulharskému podnikateli a oligarchovi, Delyanu Slavčevovi Peevskému, bývalému poslanci parlamentu, a Ilku Dimitrovu Željazkovovi, někdejšímu zástupci šéfa bulharské státní agentury pro technické operace,“ uvádí se v prohlášení. 

https://www.investigace.cz/evropska-unie-planuje-vytvorit-vlastni-verzi-magnitskeho-zakona-narazit-muze-na-odpor-madarska/

„Delyan Slavčev Peevski je oligarcha, který dříve působil jako bulharský poslanec a mediální magnát a současně se pravidelně zapojoval do korupce, využíval při obchodování vlivu a úplatků, aby se chránil před veřejnou kontrolou, a zároveň vykonával kontrolu nad klíčovými institucemi a sektory bulharské společnosti. Peevski vyjednával s politiky ochranu před trestním vyšetřováním výměnou za jejich politickou podporu a pozitivní mediální pokrytí. Željazkova pak využíval k vytvoření úplatkářského systému zahrnujícího bulharské pobytové doklady pro zahraniční osoby a fungujícího i v rámci uplácení vládních úředníků za jejich informace a loajalitu,“ oznámilo americké ministerstvo financí

Rádio Bulgaria označilo Peevskeho titulem „nesporný mediální magnát Bulharska“. Podle organizace Reporters without Borders jeho mediální skupina New Bulgarian Media Group, která se skládá ze šesti novin, kontroluje téměř 80 % distribuce tištěných bulharských médií. Předpokládá se, že mimo to ovládá nebo ovlivňuje mnohá další místní média a internetové stránky, které oficiálně nevlastní.

Bulharská prokuratura už požádala Spojené státy o konkrétnější informace o korupčních praktikách, jež vedly k uvalení sankcí na bývalého poslance Delyana Peevského, aby mohla zahájit vlastní vyšetřování, uvedla pro Radio Bulgaria mluvčí vrchního státního zástupce Siika Mileva. Mluvčí zároveň dodala, že prokuratura plně podporuje americké partnery a jejich názor, že základem každé demokracie by měl být právní stát.

The post Bulharsko: Podpora terorismu začala korupcí appeared first on investigace.cz.

Poslanec Jan Lipavský (Piráti) se na podzim chystá na půdě Poslanecké sněmovny předložit českou podobu takzvaného Magnitského zákona. Ten přijalo již sedm zemí včetně Spojených států nebo Pobaltí. Svým názvem zákon odkazuje na skandální případ úmrtí ruského právníka Sergeje Magnitského v moskevském vězení v roce 2009, který dosud nebyl vyšetřen. Sankční nástroj by české vládě umožnil zakázat vstup na území ČR nebo zmrazit majetek jednotlivcům a firmám, jež se podílely na porušování lidských práv v zahraničí. Postihnout by šlo ale i vlády. Jana Lipavského jsme se ptali, jak by zákon v praxi fungoval, k čemu ho Česko potřebuje a nakolik je reálné ho prosadit.

Proč jste se rozhodl připravit českou verzi Magnitského zákona?

Když Rusko během kerčské krize v listopadu 2018 zadrželo ukrajinské námořníky, rekapituloval jsem si, jaké zahraničněpolitické nástroje má v takových případech Česká republika k dispozici. Šokující pro mě byla i vražda Džamála Chášukdžího (saúdskoarabský novinář a kritik tamního režimu, který byl v říjnu 2018 brutálně zavražděn na saúdském generálním konzulátě v Istanbulu, pozn. red.). Minimálně Kanada v tomto případě uplatnila sankce na základě Magnitského zákona. Zjistil jsem, že my žádné takové sankční mechanismy nemáme. To mě přivedlo k tomu, abych se tématem hlouběji zabýval.

Jaké byly vaše další kroky?

Kontaktoval jsem Billa Browdera, který je iniciátorem Magnitského zákona a sedí v Londýně. Navázal jsem s ním spolupráci. Zájem byl i ze strany administrativy Spojených států, ty již sankce na základě Magnitského zákona uplatňují. Rozběhlo se vícero aktivit, jež se loni na jaře koncentrovaly na sněmovním semináři. Poprosil jsem svého asistenta, právníka Lukáše Lva Červinku, aby mi připravil textový návrh zákona. Poté jsem neformálně sondoval reakce u politiků a úředníků, všem to přišlo relevantní.

V čem spočívá podstata zákona?

Česko by získalo možnost zařadit osobu, organizaci nebo vládu na svou sankční listinu. Základem by byly dva druhy postihu: zákaz vstupu na naše území a zmrazení majetku – v případě, že by tu měl sankcemi postižený jedinec nebo firma uložené finanční prostředky nebo vlastnili nemovitost.

Zdvižený prst

V loňském rozhovoru pro týdeník Respekt jste zmínil: „Pokud se umíš chovat, jsi vítaný, pokud nemáš úctu k právům jednotlivců, najdi si jinou zemi, která tě pustí.“ Kdo a jak bude určovat, zda je dotyčná osoba v Česku vítaná?

Určí to vláda svým politickým rozhodnutím, nikoli úředníci ve správním řízení. Vláda by rozhodovala na základě návrhu předneseného ministrem zahraničních věci (MZV) a vypracovaném expertním aparátem. Ministerstvo zahraničí může čerpat informace od zpravodajských služeb nebo mezinárodních nevládních organizací, s nimiž je v neformálním kontaktu. Ty často vědí, kdo, kde a jak je perzekuován i kdo je strůjcem těchto perzekucí.

Na koho by české sankce mohly dopadnout?

Pokud je někdo součástí mocenské mašinerie, která nespravedlivě stíhá disidenty, nechceme, aby měl takový člověk právo k nám cestovat. Měl by to pro něj být zdvižený prst, který ukazuje, že napomáhá udržovat nedemokratický režim. Sankce mají mít preventivní charakter a sloužit k tomu, aby aktér nadále nepokračoval ve své činnosti.

Když se podíváte, jak je Magnitského zákon aplikovaný v jiných zemích, jde o desítky jednotlivců a firem, ve Spojených státech možná stovky, což souvisí s globálně pojatou dimenzí americké politiky. V Česku si dokážu představit, že by se na seznam dostali spíše lidé z režimů na východ od nás, možná ze severní Afriky. Například do Asie nevidíme tak dobře a nemáme tam natolik silné zájmy.

O Číně ale víme, že tam existuje nedemokratický režim jedné strany, který potlačuje lidská práva jak u svých vlastních občanů, tak v okupovaném Tibetu nebo v ujgurské menšině. České zájmy, alespoň ty ekonomické, jsou v posledních letech ohledně Číny velké. Jak byste aplikoval Magnitského zákon vůči čínské vládě například v případě perzekuovaných Ujgurů?

Zaprvé si nemyslím, že by česko-čínské ekonomické vztahy byly nějak intenzivní. V porovnáním například s USA je provázanost ekonomik téměř minimální. V případě genocidy Ujgurů v Sin-ťiangu bych považoval za první vhodný krok, aby byly identifikovány firmy, které se podílejí na fungování systému koncentračních táborů, kde je dnes zavřeno přes 1,5 milionu lidí. Tyto společnosti běžně dodávají na český trh, například společnost Hikvision vyrábějící kamery.

Když v nějaké zemi jako například nyní v Bělorusku dojde k brutálnímu potlačení demonstrantů a vláda se shodne na sankcích, na koho by uvalené sankce dopadly? Na policisty, co demonstranty mlátili, jejich velitele, kteří udělovali rozkazy, nebo prezidenta, jenž se snaží za každou cenu udržet u moci?

O tom by rozhodovala vláda na návrh MZV. Osobně očekávám, že takto koncipovaná sankce by měla vždy směřovat k nejvyšším mocenským postům systému.

Jaké jsou kontrolní mechanismy při rozhodování o tom, kdo se na černé listině objeví?

Návrh zákona předpokládá, že MZV se bude radit s ministerstvem spravedlnosti. Sankcionovaný jednotlivec, firma nebo představitel státu se může s ČR soudit. Tato možnost je součástí každého sankčního mechanismu. Vláda bude mít také za úkol průběžně přezkoumávat důvody k udělení sankce. Pokud se například změní vystupování autoritářského režimu vůči opozici (například propustí dejme tomu deset novinářů), česká vláda může potenciálně uvalené sankce znovu zvážit.

Nehrozí podle vás zneužití Magnitského zákona, například jeho selektivní uplatňování, proto, že o sankcích rozhoduje vláda, a ne soud?

To je poměrně složitá debata. Ale na takto uvalené sankce je třeba se dívat jako na politický nástroj a pak je logické, že o něm musí rozhodnout vláda.

S Evropou i bez ní

Má v době fungování Schengenského prostoru, kde panuje volný pohyb osob, smysl sankcionovat cizince na úrovni národního státu? Když bude movitý cizinec chtít, koupí si občanství unijního státu, jak je to možné například na Kypru. A kyperský pas mu dveře do Evropy – včetně Česka – fakticky otevře.

Má to jednoznačně cenu, protože někdy ti lidé cestují přímo do ČR. Pokud by se ocitli na černé listině, nemohli by si zajet třeba na rekreaci do našich lázní, za nákupy nebo za lékařskou péčí. Co se týče pohybu cizinců v rámci Schengenu, to je práce policie. Jestliže zjistí, že někdo nemá platné vízum či mu není povolen vstup na území, měla by to řešit.

Cyprus Papers: kterak bohatí ke kyperskému občanství přišli 

Nejúčinnější by samozřejmě byla celoevropská norma. Zaprvé ale nevíme, kdy a za jakých podmínek se ji podaří prosadit, zadruhé by Česko mohlo reagovat samostatně a rychleji v případech, kdy by se vyjednávání o uvalení sankcí v Bruselu vlekla.

Evropská unie připravuje celoevropskou verzi Magnitského zákona. V jakém stadiu je jeho příprava?

Myslím, že je stále na úrovni Rady, ale nejsem si jistý.

Jak hodnotíte efektivitu současných sankčních nástrojů Evropské unie?

Například evropské sankce vůči Rusku v souvislosti s Krymem a Donbasem jsou naprosto klíčové. Pomohly tento konflikt zastavit nebo minimálně zmrazit. EU tím vytyčila hranice toho, kam až může Putin zajít. Do velké míry fungují i jako vykřičník v souvislosti s Běloruskem: pokud by Rusko do vnitropolitického dění v zemi výrazně mocensky zasáhlo – oni tam samozřejmě jsou, ale nejsou vidět –, tak by mohlo následovat něco podobného.

Kdyby se Alexandr Lukašenko rozhodl demonstranty potlačit tou nejbrutálnější silou, dobře ví, že ho to může těžce poškodit. Otázkou je, zda by se Evropa dokázala shodnout, jaká míra jednání je pro ni už nepřijatelná. Sankce na úrovni EU vyžadují maximální míru politické shody na nejvyšší úrovni.

Mnoha zločincům, kteří léta figurují na amerických sankčních seznamech, do EU vstup dosud nikdo nezakázal. Jevgenij Prigožin, Putinův člověk na špinavou práci, jenž byl opakovaně usvědčen z angažmá v prokremelských vlivových operacích v zahraničí, dosud podniká na půdě EU.

Evropská unie je schopna konat opravdu jen v nejkrizovějších okamžicích, jako je revoluce nebo válka. I kdyby byla přijata evropská verze Magnitského zákona, je možné, že by se nějaký stát za Prigožina „postavil“, nebo by alespoň jeho zařazení na sankční seznam blokoval. Protože jde o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, musí být rozhodnutí jednomyslné. Některé státy pálí konkrétní problém víc, jiné jsou naopak přívětivější – v případě Ruska to například platí o vůči Moskvě vstřícném Maďarsku, Kypru, Řecku. Pak je potřeba, aby státy jako třeba Francie a Německo opravdu hodně chtěly jednotnou pozici prosadit. Pro EU je podle mě Prigožin stále malá ryba. Kdyby se EU rozhodla, že má ambice sankcemi řešit situaci v Africe nebo v Sýrii, možná by se na seznam dostal. Ale nechci spekulovat.

Putinův člověk na špinavou práci má firmy v Praze

Investigace.cz spolu s ruským nezávislým listem Novaja Gazeta zjistily, že Prigožinovy firmy byly donedávna aktivní v Česku, aniž by se vědělo, v čem konkrétně podnikaly.

Je možné, že se tyto firmy nějakým nepřímým způsobem podílely na operacích Vágnerovců. Ti jsou najímáni Ruskem, aby drželi u moci assadovský režim nebo podporovali Haftarovu vládu v Libyi. Vágnerovci jsou ale v Africe skoro všude. A my tam zároveň posíláme naše vojáky, aby pomohli stabilizovat situaci v Mali. Takže ČR by mohla rychlou analýzou dojít k tomu, že je v jejích bezpečnostních zájmech, aby se tady taková pochybná podnikatelská aktivita neděla. Pak by i vláda mohla rozhodnout poměrně rychle a jednoduše. Ale dnes nemůže, nemá na to legální nástroj.

Vlastní verzi Magnitského zákona dosud přijalo sedm zemí: USA, Kanada, Velká Británie, pobaltské země a Kosovo. Jak jej tyto státy využívají?

Pobaltské státy jej jednoznačně aktivně využívají. Je tam zaměřen na ruský vliv, to je pro ně nejpalčivější problém. Spojené státy mají celou řadu sankčních režimů a Magnitského zákon je u nich opravdu úzce vymezen pouze na lidská práva. Vybírají si ty nejkřiklavější případy, sankce jsou jejich geopolitickým nástrojem, který neváhají použít.

Ve Velké Británii parlament Magnitského zákon prosadil v roce 2017 navzdory tehdejší vládě. Nikdo ji nenutil k jeho naplňování, proto zákon ignorovala. V souvislosti s Čínou a nedávným vývojem v Hongkongu si ale najednou Britové vzpomněli, že mají sankční nástroj, a začali ho uplatňovat.

Rozhodne postoj ANO

Lidskoprávní rozměr české zahraniční politiky je dlouhodobě trnem v oku mnoha tuzemských politiků, podnikatelů a vlivných finančních skupin. Tvrdí, že ochrana základních práv v zahraničí škodí českému byznysu, zejména v zemích, jako je Čína nebo Rusko. Proč by měli zákon podpořit?

Myslím, že příběh Billa Browdera jasně ukazuje, že funkční podnikatelské prostředí a ochrana vlastnictví jsou nedílně spojeny se základními lidskými právy. Pokud má v nějaké zemi dobře fungovat byznys, musí se tam respektovat i ochranu majetku a právo na život. Jinak může kdykoli a kdokoli přijít a byznys vám prostě sebrat. Z tohoto hlediska je ochrana základních práv naprosto konzervativní hodnotou. Jenom si to někteří podnikatelé úplně neuvědomují – když někdo vzešel z veksláckého prostředí 80. let a nabyl majetek korumpováním státních úředníků během divokých 90., hodnotu vlastnictví asi moc nechápe. Takže bych argumentoval tím, že kultivace mezinárodního prostředí a základních hodnot je pro byznys prospěšná i z dlouhodobé perspektivy.

Původně měl být váš návrh zákona předložen ve sněmovně loni na podzim. Proč došlo ke zdržení?

Příprava zákona trvala déle, než jsme čekali. Návrh byl nakonec hotový až na přelomu roku. Chtěl jsem jej začít politicky protlačovat, ale přišel koronavirus. Během pandemie byly myšlenky společnosti úplně jinde. Logicky jsem to dal k ledu. V souvislosti s aktuálním děním v Bělorusku ale dozrál čas znovu se o zákoně bavit. Dokonce i premiér zaujal vůči potlačování protestů ze strany Lukašenkova režimu nevídaně jasnou pozici. I když poté mluvil o tom, že sankce na národní úrovni by spíše nechtěl.

Jaká je podpora pro tento zákon napříč politickými stranami?

Poměrně silná podpora panuje mezi stranami demokratické opozice, naopak neočekávám podporu ze strany KSČM a SPD, těch jsem se ani neptal. Lidem z ANO, tedy klíčové partaje z hlediska prosazení zákona ve sněmovně, jsem návrh ukazoval v rané fázi, budu se s nimi o tom dále bavit.

Proč by podle vás mělo být prosazení Magnitského zákona v zájmu ANO, když dosud bez problému vládlo bez něj?

Je v zájmu vládnoucí strany mít silné politické nástroje k prosazování české zahraniční politiky.

Jak se k návrhu zákona staví ČSSD?

U několika jednotlivých poslanců vnímám relativně příznivý postoj, uvidíme.

Ptám se i proto, že Petr Drulák – bývalý velvyslanec ve Francii a náměstek ministra zahraničních věcí za ČSSD Lubomíra Zaorálka – nedávno v rozhovoru pro server Hlídací Pes řekl, že mluvit o lidských právech v zahraniční politice nemá smysl a že dědictví Havla je třeba odmítnout.

Nevnímám, že by tato názorová linie ze sociální demokracie zaznívala. Jak současný ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD), tak i předseda sněmovního zahraničního výboru Ondřej Veselý (ČSSD) mají naopak tendenci lidskoprávní politiku a solidaritu v zahraničních vztazích zdůrazňovat. Jsou součástí politické reality. Sociální demokracie má ale více názorových proudů včetně toho, jenž je velmi zaměřený na obchod a pragmatické vztahy.

Ministr zahraničí Petříček řekl, že zákon sice podporuje, ale preferuje celounijní verzi Magnitského zákona.

Naprosto souhlasím, že evropská verze by byla pádnějším opatřením. Logicky, deset milionů našich obyvatel není 450 milionů evropských občanů, tady není o čem mluvit.

Pokud zákon nebude přijat, jakou máte další strategii?

Podle mého názoru bude zákon přijat, jedná se jen o otázku času. Bude třeba vytrvat.

The post Neumíš se chovat? Nejsi u nás vítán: Magnitského zákon jde do sněmovny appeared first on investigace.cz.

Je tak poslední pobaltskou zemí, která zákon přijala. Zákon zakazuje vstup na území Lotyšska 49 občanům Ruské federace, kteří jsou odpovědní za smrt ruského právníka Sergeje Magnitského. Ten zemřel v roce 2009 na následky mučení a policejního násilí ve vazbě předběžného zadržení, v níž strávil bezmála rok bez možnosti přístupu k lékařské péči (více jsme psali o jeho případu zde). Ve vazbě se Magnitský ocitl poté, co odhalil obří korupční skandál, do něhož byly zapleteny ruské orgány činné v trestním zřízení, a které dosahoval hodnoty 5,4 miliardy rublů (přibližně 2 miliardy korun). Magnitský, který v Rusku pracoval pro amerického investora Billa Browdera a jeho firmu Hermitage Capital, se po své tragické smrti stal symbolem odporu proti svévoli ruského státu.

Dodnes ruské úřady nezahájily nezávislé vyšetřování příčin jeho zadržení, mučení a následné smrti. Nikdo nebyl obviněn. Pět lidí zapletených do případu dokonce získalo státní vyznamenání.

Pro návrh zákona hlasovalo 60 poslanců, sedm bylo proti, tři se zdrželi a 11 nehlasovalo. Většina těch, co hlasovali proti či se hlasování zdrželi, byli z pro-kremelské lotyšské politické strany Harmonie. Tuto černou listinu budou spravovat ministerstva zahraničí a vnitra. Lotyšsko se tak 8. února připojilo ke svým dvěma sousedům – Litvě a Estonsku – a po bok Spojených států amerických, Kanady a Velké Británie, tedy zemí, jejichž parlamenty již v minulosti Magnitského zákon schválily.

The post Lotyšský parlament odhlasoval přijetí takzvaného Magnitského zákona appeared first on investigace.cz.

Vláda Spojených států amerických spustila nový režim sankcí proti kroupčníkům a osobám porušujícím lidská práva. Na základě Globálního Magnitského zákona, který Kongres schválil v roce 2016, podepsal Trump na sklonku prosince 2017 nařízení, jímž uvalil sankce vůči 13 „subjektům činným v porušování lidských práv a v korupčním jednání”. O Sergejovi Magnitském, po kterém je zákon pojmenován, jsme psali zde.

Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC), který spadá pod tamní Ministerstvo financí, jménem ministra uložil v rámci nově vydaného nařízení sankce dalším 39 přidruženým osobám.

V důsledku těchto akcí je veškerý majetek všech fyzických i právnických osob uvedených v nařízení v rámci jurisdikce Spojených států amerických zablokován, je jim zakázán vstup na území USA a američtí občané mají zákaz uskutečňovat s nimi jakékoliv transakce.

Na černou listinu se dostal například bývalý prezident Gambie Yahya Jammeh, údajně nejvíc nenáviděná osoba Uzbekistánu a dcera bývalého uzbeckého prezidenta Gulnara Karimova nebo srbský obchodník se zbraněmi Slobodan Tešić, který má údajně vazby i na české zbrojaře.

V České republice se o přijetí Magnitského zákona zatím nejedná. Dalších zemí, které přijaly Magnitského zákon nebo si na jeho základě vytvořily podobný, je zatím poskrovnu. Jmenovat můžeme kromě Spojených států například Kanadu, Estonsko, Litvu nebo Velkou Británii. Doufejme, že seznam těchto zemí se bude, na rozdíl od toho ve schváleném nařízení, rozšiřovat.

Celý seznam osob a subjektů, jež jsou ve Spojených státech sankcionovány, naleznete ZDE.

Autor textu: Lukáš Nechvátal

The post Další rozšíření Magnitského zákona se dotkne zbrojaře i prezidenta appeared first on investigace.cz.

Je to jeden z nejbohatších lidí, o kterém většina Čechů v životě neslyšela. Jen v Praze a okolí patří jeho skupině AFI Europe deset velkých developerských projektů. Firmy pod hlavičkou AFI Europe postavily například nákupní centrum Flóra, Classic 7 Business Park v pražských Holešovicích, bytový dům Tulipa Třebešín nebo nákupní a kancelářský dům Broadway Palace na pražských Příkopech. V plánu mají i megalomanský projekt AFI City, které by mělo vyrůst v bývalém areálu ČKD Slévárny a Moury v pražských Vysočanech.

Lev Leviev má ovšem jeden problém. Američtí vyšetřovatelé krouží kolem jeho blízkého přítele a obchodního partnera.

Rodina na nákupech

Oním prošetřovaným partnerem je jistý Denis Kacyv, syn bohatého a mocného ministra dopravy moskevského regionu (jednoho z vůbec nejbohatších lidi v ruské veřejné sféře).

Denis Kacyv je jedním ze skupiny lidí, u kterých se podařilo prokázat, že finančně profitovali z mnohamiliardové – a ruským státem posvěcené – krádeže v investičním fondu Hermitage Capital, provedené za přímé účasti ruských státních orgánů. Tento zločin se stal mezinárodně proslulým proto, že právník Sergej Magnitský, který ho rozkryl, byl následně utýrán ve vazební věznici. Americký zakladatel fondu Hermitage Capital pak vytrvalou kampaní dosáhl přijetí sankcí proti ruským činitelům, známým jako tzv. Magnitského zákon. O případu Sergeje Magnitského jsme psali zde.

Přečtěte si

Smrt právníka

Denis Kacyv patřil k těm, u nichž se podařilo prokázat, že část z ukradených 230 milionů dolarů (necelých šest miliard korun) skončila právě na jejich bankovních účtech. Více jsme psali zde.

Přečtěte si

Kde skončily Magnitského peníze?

Kacyvova společnost se následně pustila do velkých nákupů nemovitostí. A to včetně Spojených států: rodina Kacyvů donedávna vlastnila v New Yorku nemovitosti v hodnotě přes 17 miliónů dolarů (340 miliónů korun). V roce 2013 ale Spojené státy přístup k těmto nemovitostem na základě Magnitského zákona zablokovaly. Stejně tak k bankovním účtům Kacyvovy firmy Prevezon.

A právě tady vstupuje na scénu Lev Leviev a jeho realitní impérium.

Co měl převést Prevezon

Lev Leviev a Denys Kacyv nejsou jen tak ledajací obchodní partneři. Znají se nejméně od roku 2003, kdy se Denis Kacyv stal zaměstnancem Leva Levieva.

Během května a června 2008 – tedy v době, kdy bylo nutné „vyprat“ peníze z vykradeného investičního fondu –  převedla Kacyvova firma Prevezon Holdings tři miliony euro na účet Levievovy firmy AFI Europe. AFI Europe je mateřskou společností české pobočky: AFI Europe Czech Republic.

Kacyv chtěl přes svou firmu nakoupit třetinový podíl ve čtyřech dceřinných firmách AFI Europe: AFI Properties Berlin, AFI Properties Logistics, AFI Properties Development a AFI Properties. V červnu roku 2013 – kdy už se rozběhlo mezinárodní vyšetřování praní ukradených peněz – se Prevezon snažil akcie prodat opět zpátky AFI Europe. Tuto transakci však na základě Magnitského zákona zablokovala nizozemská vláda.

Nelze samozřejmě prokázat, že zrovna peníze, které do AFI investoval Denis Kacyv, byly použity právě na developerské projekty v Praze a okolí. Podle investičních poradců je ale vysoce nepravděpodobné, že by velká developerská firma nechala tři miliony euro jen tak ležet na účtu a nepoužila je do některého ze svých dalších evropských investičních záměrů. (Musely by tam totiž ležet netknuty pět let – od převodu v roce 2008 až do snahy o vrácení v roce 2013.)

Na základě Magnitského zákona došlo k zablokování bankovních účtů a dalších aktiv i na Kypru, ve Švýcarsku i v Holandsku. O tyto blokace se v současné době Kacyv i firma Prevezon soudí. Jak tyto případy dopadnou, je těžké odhadnout.

Prevezon má totiž ve Lvovi Levievovi silného spojence s mocnými konexemi.

Pět milionů dolarů jako vyrovnání

Podle dokumentů, které má k dispozici Výbor senátu Spojených států pro soudnictví, si Kacyv přes firmu Prevezon najal bývalého člena ruské vojenské kontrarozvědky GRU Rinata Achmetšina, aby lobboval za zrušení či změnu Magnitského zákona, nebo alespoň vypuštění jména Magnitský z jeho názvu. Zákon zrušen ani změněn nebyl a v roce 2013 byl otevřen případ USA versus Prevezon.

Newyorský státní zástupce Preet Bharara, který měl případ až do letošního března na starost, k tomu řekl: „Ruští kriminální podnikatelé se snažili vyprat část svých nezákonně nabytých rublů přes nákup drahých realit na Manhattanu.” Psali jsme o tom zde.

Na seznamu nemovitostí zaujímaly přední místo luxusní byty v budově 20 Pine Street, kousek od finančního srdce Manhattanu – Wall Street. Tato adresa se stala synonymem praní vytunelovaných peněz z ruského státního rozpočtu.

Podařilo se nám prokázat, že firma Prevezon na 20 Pine Street nakoupila z peněz pocházejících z vykradení Hermitage Capital jeden byt v hodnotě 829 tisíc dolarů (16, 6 miliónů korun) a další za 1,2 milionu dolarů (24 miliónů korun). Prevezon je v této budově majitelem ještě dalších dvou bytů v hodnotě necelých dvou milionů dolarů, u kterých se propojení na případ Magnitský zatím nepodařilo prokázat.

Všechny tyto byty byly koupeny Prevezonem od společnosti 20 Pine Street LLC, která patří pod investiční skupinu Africa-Israel U.S.A. Ta je součástí společnosti AFI Group, kterou řídí právě Lev Leviev. Ten má osobní kontakty přímo na rodinu amerického prezidenta.

Mnohá média spekulují o tom, že vliv Leva Levieva na Donalda Trumpa se konkrétně projevil na případu USA vs Prevezon, protože Preet Bharara patřil mezi státní zástupce odvolané po nástupu Trumpovy administrativy.

Minulý týden nicméně došlo k dohodě, podle níž Prevezon musí zaplatit vyrovnání ve výši 5 896 333 dolarů. To je přibližně trojnásobek sumy, kterou byly americké úřady schopny vysledovat jako příjem Prevezonu z podvodu na ruském státním rozpočtu. Na twitterovém účtu nejvyššího státního zástupce USA k dohodě stojí: „Nedovolíme zneužívání amerického finančního systému k praní peněz ze zločinů spáchaných kdekoliv – tady nebo i v Rusku.” Preet Bharara k dohodě o vyrovnání na svém twitterovém účtu novému státnímu zástupci pogratuloval.

Svědek, který vypadl z okna

A ještě jeden detail pro dokreslení. Před časem proběhla i českými médii zpráva, že jen pár hodin před tím, než měl právník rodiny Magnitských žádat u moskevského  odvolacího soudu o opětovné otevření Magnitského případu, vypadl za podezřelých okolností z okna svého moskevského bytu. Nikolai Gorochov pád z pátého patra přežil a skončil na jednotce intenzivní péče. Jako právník zastupoval jak rodinu Sergeje Magnitského, tak majitele investičního fondu Hermitage Capital Williama Browdera.

Gorochov ale měl ještě jednu velmi důležitou roli. Byl totiž klíčovým svědkem v kauze Spojené státy versus Prevezon Holdings.

Autorky textu: Steffi Černá, Pavla Holcová

Text vznikl za přispění Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

The post Osobní přítel Putina a Trumpa staví v Česku stovky bytů. Má vazbu na Magnitského kauzy appeared first on investigace.cz.